Nyní k vlastnímu obsahu hospodářského zákoníku.

Hospodářský zákoník ve svých jedenácti částech a 400 paragrafech upravuje plánovité řízení národního hospodářství, socialistické společenské vlastnictví, organizaci hospodářské činnosti, postavení socialistických organizací a jejich hospodaření, spolupráci socialistických organizací a jejich majetkovou odpovědnost za porušení stanovených povinností a platební a úvěrové vztahy socialistických organizací.

Základ umožňující jednotnou úpravu všech těchto vztahů je socialistické vlastnictví. Hospodářský zákoník rozlišuje jako formu socialistického společenského vlastnictví vlastnictví státní, družstevní a vlastnictví společenských a jiných organizací. Vedle charakteristiky socialistického vlastnictví obsahuje hospodářský zákoník zásady jeho ochrany a rozvíjení. Navazuje na ústavu ustanoveními, podle nichž je hlavním nástrojem řízení rozvoje národního hospodářství a tím také činnosti hospodářských organizací plánování. Jeho základem podle hospodářského zákoníku je dlouhodobý státní plán rozvoje vypracovaný na základě výhledových cílů a směrů rozvoje vytyčovaných KSČ. Je všeobecně známou skutečností, že způsoby řízení rozvoje národního hospodářství jsou nejen v ČSSR, ale i v dalších státech s plánovaným hospodářstvím v současné době diskutovány a vyvíjeny. Hospodářský zákoník umožňuje upravovat prováděcími předpisy plánovací metodiku, tj. podrobný způsob sestavování dlouhodobých a ročních plánů a jejich návaznosti směrem vertikálním i horizontálním. Tato možnost byla zachována nejen vzhledem k nově připravovaným modelům řízení rozvoje národního hospodářství, ale i s ohledem na to, že se tento obor bude neustále vyvíjet a že je třeba určitou pružností přizpůsobovat systém plánování a financování dosaženému stupni rozvoj ekonomiky a z něho vyplývajícím možnostem nepřímých ekonomických forem řízení a dosažené úrovni sběru a zpracování informací.

Hospodářský zákoník vymezuje poprvé v našem právním řádu pojem socialistické organizace jako pojem společný pro organizace, jež vystupují v hospodářských vztazích svým jménem a nesou plnou majetkovou odpovědnost, jsou to zejména státní, družstevní a společenské. Dále upravuje též základní principy zřizování, hospodaření a právního postavení socialistických organizací. Organizaci, řízení a vnitřní strukturu podniků upravují, jako až dosud, odvětvové statuty a podnikové organizační řády. Vzhledem k nedostatkům a škodám, které v minulosti vznikaly při převodech a změnách výrobních programů, bylo do hospodářského zákoníka zahrnuto ustanovení, podle kterého je dovoleno výrobní program změnit nebo mezi organizacemi převést jen v případě, že byla bezpečně zjištěna účelnost a hospodárnost převodu nebo změny a zajištěno plynulé zásobování národního hospodářství. Návrh na provedení převodu musí obsahovat doklad o technické připravenosti navrhovaného opatření, kádrovém a materiálovém zajištění a zejména také rozbor a finanční vyčíslení výsledků. Hospodářský zákoník obsahuje také jednotné zásady organizace a řízení socialistického družstevnictví, včetně družstevnictví zemědělského, přičemž je organizace JZD upravena podrobněji zvláštním zákonem.

Hospodářský zákoník významně prohlubuje systém hospodářských smluv. Vychází přitom ze zásady, že konkrétní kooperační vztahy musí mezi sebou projednávat podniky. Jednání mezi podniky, jehož výsledkem je uzavření smluv, musí vést k optimálnímu sladění zájmů kolektivů kooperujících organizací se zájmy celospolečenskými.

Důležitou vlastností hospodářských smluv musí být jejich spolehlivost. Hospodářský zákoník k tomu vytváří předpoklady jak ve způsobu uzavírání smluv, tak v úpravě důsledků pro případ porušování převzatých závazků. Jde o soustavu opatření spočívajících na tom, že podniky jsou nepřímými podněty nuceny daleko pečlivěji než dosud sledovat plnění jednotlivých objedávek a při vstupní, mezioperační i výstupní kontrole sledovat kvalitu. Do rámce těchto opatření spadá též nová úprava náhrady škody, přirážek a srážek, které spolu s ostatními nástroji mohou přispět k tomu, aby pracující byli odměňováni podle toho, jak se skutečně podílí na uspokojování potřeb společnosti a ne podle formálních ukazatelů.

Hospodářský zákoník pojímá soustavu hospodářských závazků, zejména smluv jako součást plánování. Smlouvy o přípravě dodávek dávají předpoklad pro sestavení kvalitního ročního plánu, smlouvy o dodávkách pak konkretizují plánované vztahy socialistických hospodářských organizací.

Obdobnou funkci mají smlouvy o přípravě a realizaci investiční výstavby.

Plánovací soustava se navenek projevuje v plánovacích aktech nejrůznějších druhů vydávaných plánujícími místy (např. zákon o pětiletém plánu je plánovaným aktem v nejširším slova smyslu). Pokud budou plánující místa v rámci určitých globálů stanovovat i kooperační vztahy mezi organizacemi, budou takovéto plánovací akty podkladem pro uzavírání hospodářských smluv, zásadně však jen tehdy, jestliže odběratel dodavatele o uzavření smlouvy požádá.

Hospodářský zákoník dále v souladu s potřebami hospodářské praxe normuje všeobecně platné dodací podmínky výrobků. Tato úprava přispěje k tomu, že organizace se mohou zaměřit při uzavírání smluv na vyjasnění jejich hlavního obsahu, tj. předmětu dodávek, dodacích lhůt a jakosti a nemusí se zabývat ustanoveními týkající se dodacích podmínek, které jsou obsaženy v zákoně.

Dále jsou zahrnuty do hospodářského zákoníku závazky v nákladní přepravě. Úprava odstraňuje některé formálnosti, které se až dosud projevovaly zejména při uplatňování práv odpovědnosti vůči dopravním organizacím. Vzhledem k materiálně technické vybavenosti naší dopravy nebylo bohužel možné zahrnout do zákoníku plnou odpovědnost dopravců za uspokojování potřeb národního hospodářství. S postupným zlepšováním situace v dopravě bude možné cestou přepravních řádů odpovědnost železnice zvyšovat.

S ostatními hospodářskými vztahy souvisejí nerozlučně vztahy platební a úvěrové. Jednotlivé formy platebního styku a konkrétní podmínky úvěrování se musí měnit pružně podle současné situace a potřeb národního hospodářství, nelze je proto upravit hospodářským zákoníkem, který obsahuje pouze základní vztahy a podmínky společné všem formám platebního styku a všem druhům úvěru. Obsahuje též odpovědnost banky vůči socialistickým organizacím při provádění platebního styku.

Hospodářský zákoník obsahuje dále úpravu socialistického vlastnictví a zásadu hospodaření společenských organizací a právní subjektivitu nižších organizačních složek orgánů společenských organizací. Tyto vztahy nebyly dosud právně upraveny, přestože jde o vlastnictví značné hodnoty takových organizací, jako je Svazarm, ROH, ČSM a pod.

Při vypracování hospodářského zákoníka bylo nutné zvažovat, které základní hospodářsko-právní vztahy je nutno zahrnout do zákoníka a které je třeba upravit jen rámcově s tím, že podrobná úprava bude ponechána operativnímu hospodářskému řízení, popřípadě nižším prováděcím předpisům, jako jsou např. základní podmínky dodávky, bilanční řády apod. Šlo o to zajistit únosnou stabilitu právní úpravy a současně zachovat možnost oprativních změn v některých jejích částech. Bylo třeba zachovat také dostatek prostoru pro operativní samostatnost a tím i odpovědnost jednotlivých řídících orgánů. Tyto požadavky stojí zdánlivě jen v protikladu, ve skutečnosti se naopak vzájemně podmiňují. Neboť právě dobrá, stabilní úprava základních vztahů, které zajišťují prosazování hlavních celospolečenských zájmů, umožňuje plné rozvinutí operativního řízení a omezuje tendenci vydávat velké množství podrobných předpisů a směrnic nižšího řádu. Tyto předpisy a směrnice nižšího řádu jsou často z odborného i legislativního hlediska na nízké úrovni a stávají se brzdou operativního řízení a zejména iniciativy, neboť stanoví často podrobnou úpravu i tam, kde je třeba dát volnost působení konkrétních podmínek a iniciativě. Takovou dobrou, stabilní úpravou základních vztahů je podle našeho přesvědčení hospodářský zákoník.

Soustřeďuje právní úpravu dosud roztříštěnou v řadě předpisů. Zjednodušení je skutečně výrazné. Sám hospodářský zákoník zrušuje 101 zákonů, vládních nařízení, vyhlášek a základních podmínek dodávky. Přitom 25 zákonů, vládních nařízení a vyhlášek nebude nahrazeno zvláštními prováděcími předpisy a rovněž základních podmínek dodávky bude vydáno méně než dosud. Zjednodušení, ke kterému dochází, nelze ovšem vyjádřit jenom počtem zrušovaných předpisů: Vzhledem k sjednocení úpravy budou nové prováděcí předpisy podstatně kratší a přehlednější a hlavně nebudou navazovat na roztříštěné často se opakující nebo na sebe nenavazující základní normy. Toto zjednodušení je zvlášť významné proto, že s hospodářsko-právními normami pracují většinou neprávníci; jsou to hospodářští pracovníci a technici na závodech. Kromě toho se i zde zpřehledněním vytvářejí lepší předpoklady pro stálé rozšiřování účasti pracujících na řízení.

Nyní alespoň stručně k některým hlavním úpravám hosp. zákoníku, které svým ekonomickým dosahem jsou tak závažné, že mohou významným způsobem přispět bezprostředně ke zlepšení chodu národního hospodářství.

Jde především o opatření směřující ke zvýšení technické úrovně a jakosti dodávaných výrobků a prací.

Odpovědnost za zvyšování technické úrovně výrobků se ukládá výrobním ministerstvům, národním výborům (pokud jde o hospodářství jimi řízené), VHJ i výrobním podnikům. Hospodářským zákoníkem je maximálně zohledněn a podpořen technický rozvoj, jeden z nejdůležitějších současných úkolů, a to v tom smyslu, že hospodářský zákoník zajišťuje, aby vědecko-výzkumná pracoviště obdržela včas všechny dodávky potřebné k plnění jejich úkolů, i když si je nemohla naplánovat. Na úseku odpovědnosti pak obsahuje ustanovení směřující k tomu, aby výrobní podniky byly ochotny podstupovat rozumné riziko při zavádění nových technicky pokrokových výrobků.

Se zvýšením technické úrovně výrobků souvisí i nově rozpracovaná odpovědnost dodavatelů za vady výrobků nebo práci. Při dosavadní úpravě odpovídal dodavatel jen za to, že výrobky měly stanovenou jakost při splnění dodávky. Jestliže zjistil odběratel vady až později, musel často pracně dokazovat, že výrobky byly vadné již při plnění. Další nevýhodou pro odběratele bylo to, že dosavadní předpisy rozeznávaly vady, které odběratel musel zjišťovat nejpozději při přejímce, tzv. zjevné vady na jejichž reklamaci byla stanovena jednoměsíční reklamační lhůta. Ostatní tzv. "skryté vady" mohly být reklamovány až do 6 měsíců, ale jen za předpokladu, že odběratel dokázal, že tyto vady existovaly již při splnění dodávky. K odpovědnosti za to, že výrobky budou mít určité vlastnosti i po určitou dobu po dodání, se dodavatel zavazoval jen zcela výjimečně.

Takováto koncepce odpovědnosti za vady nenutila výrobce k dostatečně účinným opatřením ve výrobě, naopak společně s hmotnými podněty, tj. ukazateli plnění plánu, ho vedla k řešení kvality z pozice podnikových zájmů. Výrobci často spekulovali s tím, že odběratel nebude schopen v krátké reklamační lhůtě všechny vady zjistit.

Stávající způsob zbavoval odpovědnosti mezioperační a výstupní kontrolu dodavatele a přesunoval ji na odběratele, což bylo samozřejmě nehospodárné a jistě i neodůvodněné. Současná koncepce umožnila navíc výrobci zbavit se odpovědnosti jen proto, že došlo k některým formálním opomenutím na straně odběratele. Hospodářský zákoník usiluje o skoncování s tímto stavem a vychází z toho, že dodavatel nesmí připustit expedici vadných výrobků. Jednotným a jednodušším způsobem upravuje odpovědnost za vady tak, že dodavatel odpovídá za to, že výrobky, popř. dodané práce, budou mít náležité vlastnosti až do konce záruční lhůty a nikoliv jen vokamžikuplnění. Dodavatel se bude moci této odpovědnosti zprostit jen v tom případě, že dokáže, že poškození způsobil dopravce, odběratel nebo někdo jiný. Tato úprava bude nutit dodavatele, aby nejen zvyšoval péči o jakost výrobků, ale i k tomu, aby výrobky byly baleny takovým způsobem, který nejlépe zajistí, aby se během přepravy a manipulací, během nakládání a vykládání neporušily. Při hrubém porušení technologického postupu, kterým je také nedbalá mezioperační a výstupní kontrola, bude dodavatel povinen platit penále ve výši 20 % z ceny vadných výrobků, a toto penále má přímo postihnout pracovníky, kteří se takové hrubé nedbalosti dopustili.

Odběratel bude podle zákona povinen provádět kontrolu přejímaného zboží s ohledem napředpokládané použití a na základě svých zkušeností tak, aby zabránil škodám, které mohou vzniknout použitím vadných výrobků. Ale ani v případě, že to neučiní, nepozbývá nárok na odškodnění z odpovědnosti za vady, jestliže dodávku bude reklamovat v záruční lhůtě Takovým způsobem se odběratel stává spoluzodpovědným za škodu vzniklou používáním vadných výrobků, které řádnou přejímkou mohl zabránit. Tímto způsobem je sledováno i zajištění zvýšené zainteresovanosti odběratele na provádění přejímek a předcházení škodám.

Na úseku investiční výstavby spočívají nová opatření v podstatě na dvou zásadách. Úprava zde působí jednak k tomu, aby výstavba byla jak po stránce projektové, tak z hlediska vývoje a výzkumu nové technologie a zejména i po stránce organizační dobře zabezpečena, jednak k tomu, aby investor přejímal jen ucelené soubory strojů a zařízení, aby nemohl být nucen k přejímání nedokončených prací a aby též po převzetí měl účinným způsobem zajištěnu aktivní spolupráci dodavatelů a popřípadě i projektanta tak, aby případné nedostatky zjištěné v průběhu zkušebního provozu byly bez zbytečného odkladu odstraňovány.

Pokud jde o přípravu investiční výstavby, je třeba poukázat zejména na nově zaváděný typ tzv. smlouvy o spolupráci na řešení nové technologie. Tato smlouva - bude-li investorem důsledně využívána - může významně přispět k tomu, aby navrhovaná technologie výroby byla na úrovni dosaženého stupně světového vývoje a dále k tomu, aby dodavatelské organizace měly v potřebném časovém předstihu ve svých vývojových pracovištích vyřešenou např. výrobu nových materiálů, strojů apod., které později k realizaci dodávek pro uvažovanou technologii budou zapotřebí.

Tím se vytváří předpoklad k odstranění nedostatků vyplývajících z dosavadní praxe, podle které je časová koordinace těchto prací zajišťována pouze rozpisem plánu rozvoje vědy a techniky a nemůže být tudíž účinně zaměřena pro potřebu zahajování určitých konkrétních staveb. Dosud pouze proklamovaná vedoucí úloha investora dostává tak hospodářským zákoníkem konkrétní organizátorskou náplň.

K podstatnému zjednodušení dosavadní právní úpravy a současně ke zvýšení odpovědnosti dodavatelů souborů strojů a zařízení za včasnost a kvalitu celé jejich dodávky, se v hospodářském zákoníku dodavatelům ukládá, aby připravenost k odevzdání a převzetí technologického zařízení osvědčovali jen komplexním vyzkoušením, kterým musí prokázat, že dodávka je kvalitní a že je způsobilá k provozu. Touto novou úpravou jsou odstraněny únikové cesty z odpovědnosti za dodržení konečných lhůt a stanovených kvalitativních ukazatelů. Dodavatelské organizace budou nuceny jak v údobí přípravy, tak v údobí realizace investiční výstavby maximálně pečovat o kvalitu nejen jednotlivých strojů a zařízení, ale též o kvalitu celého souboru strojů a zařízení, včetně montáže. Tato myšlenka je pak ještě zdůrazněna takovou úpravou hmotné odpovědnosti, podle které se dodavateli ukládá aby též v průběhu zkušebního provozu se staral o řádný chod zařízení a aby bez zbytečného odkladu odstraňoval veškeré vady, i když jejich původ bude na straně investora. Na řádném plnění této povinnosti je pak dodavatel zainteresován účinnými hmotnými podněty.

Ke zkvalitnění investiční výstavby směřžuje i ustanovení, které zakazuje investorovi přejímat nedokončené práce. Toto ustanovení vychází ze současných zkušeností, kdy existovala řada výjimek, podle kterých investor mohl takové zařízení převzít. Investor mnohdy pod tlakem nedokončené stavby přejímal a dodavatel ztratil okamžikem, kdy stavbu převzal zájem o její dokončení a dokončovací práce se protahovaly na dlouhou dobu, což nebylo správné ani ekonomické. Podle nové úpravy se umožňuje, pouze požaduje-li to mimořádný ekonomický nebo politický zájem, nedokončené stavby předčasně užívat s tím, že převzata bude stavba až po úplném dokončení.

Vypracování hospodářského zákona bylo vedeno snahou dosáhnout takového stavu, jak na úseku výstavby, tak v dodávkách běžných výrobků, aby dodavatelé měli reálné předpoklady splnit převzaté závazky v časových lhůtách, kvalitě a sortimentu. Pro zlepšení vývoje národního hospodářství je třeba dosáhnout právě toho, aby se odběratel mohl plně spolehnout, že smluvě zajištěné výrobky opravdu včas a v žádané kvalitě obdrží. Vždyť z dosavadní nejistoty vznikaly velké hospodářské škody, protože podniky se při objednávání jistily velkou časovou rezervou. Tato situace měla jistě značný podíl na růstu nadnormativních zásob. Hospodářský zákoník mohl dát k řešení těchto problémů ovšem jen právní základ a směr. Jejich vyřešení závisí zejména na správné volbě a úspěšné realizaci nových forem řízení. Právní základ pro zlepšení dodavatelsko-odběratelských vztahů je obsažen zejména v ustanoveních, která organizacím ukládají v období přípravy a sestavování návrhu ročního plánu povinnost, vzájemně vyjasňovat zabezpečení materiálně technického zásobování a odbytu a která současně nadřízeným orgánům ukládají povinnost aktivně sledovat tuto činnost podřízených organizací. Tímto se vytváří takový stav, ve kterém organizace ani jejich nadřízené orgány se prakticky nemohou plnění těchto povinností vyhnout.