Pracující naší vlasti si uvědomují, že je nutno neustále zvyšovat své znalosti, aby mohli tou největší měrou přispět k potřebám společnosti. Já například jsem sama absolventem večerní odborné školy a proto vidím velmi dobře, s jakým zájmem většina pracujících ke studiu přistupuje. Velkým kladem naší společnosti je, že nejen požaduje, ale dává i předpoklady k uspokojování touhy našich pracujících se vzdělávat. Jedním z těchto předpokladů je i zkracováni pracovní doby, které umožňuje, aby pracující využili volného času ke studiu. Je radostné sledovat pracující, kteří kupříkladu v kolektivech brigád socialistické práce si dávají náročné závazky k dalšímu vzdělání. Učit se, není pro ně ztráta času, ale stává se jejich vnitřní potřebou.

Na adresu hospodářských pracovníků je nutno říci, že na rozdíl od kapitalistického zřízení, kde dobrý vedoucí byl ten, kdo na úkor pracujících zvyšoval zisky kapitalistům, v naší společnosti platí: dobrým vedoucím hospodářským pracovníkem je ten, který nejenom zajišťuje plnění plánu, snižování vlastních nákladů, ale který vytváří předpoklady pro neustálý růst kvalifikace svých podřízených, který vidí nejenom současné, ale i budoucí úkoly. Naše společnost hodnotí vedoucího hospodářského pracovníka nejen z hlediska plnění ekonomických ukazatelů, ale i dle toho, jakým způsobem zajišťuje neustálý růst kvalifikace pracujících. Dochází ovšem k tomu, že naši vedoucí hospodářští pracovníci nedoceňují význam neustálého vzdělávání pracujících při zaměstnání a dochází dokonce k tomu, že ani nenalézají vždy dobrý poměr k pracujícím, kteří studují. Nevěnují dalšímu vzdělávání pracujících takovou pozornost, jakou si tento důležitý úkol zasluhuje. Výběr žáků do různých forem studia se provádí živelně, do školy je doporučován ten, který se sám přihlásí, ale již zde není vždy snaha získat ke studiu ty, kteří kvalifikaci potřebují. Je to snazší a odpadá zde přesvědčování a opomíjí se nekvalifikovanost u některých praktiků. Zkušenosti ukazují, že dobré vedoucí pracovníky je nutno si vychovávat a poskytnout jim potřebné vzdělání. Znamená to poskytovat všem těm, kteří již prošli úspěšnou praxí a mají předpoklady dalšího růstu k získávání dalších vědomostí na úseku řízení ekonomiky a nové techniky, aby byli schopni stále úspěšněji řídit jim svěřené úseky. Péče o neustálý růst kvalifikace se proto musí stát součástí řídící práce vedoucích hospodářských pracovníků. Úkoly, které před nás postavil třetí pětiletý plán a který jsme jako zákon schválili na posledním zasedání NS, zajistíme hlavně technickým rozvojem a soustavným zvyšováním kvalifikace pracujících.

Rozhodující význam v mírové hospodářské soutěži socialismu s kapitalismem má úroveň produktivity práce. Socialismus si vytvořil všechny předpoklady rychlejšího růstu produktivity práce, než jaké jsou schopny dosáhnout státy kapitalistické. Jednou z hlavních podmínek růstu produktivity práce je technický rozvoj založený zvláště na komplexní mechanizaci, automatizaci a chemizaci. Jednou z podmínek úspěšného zavádění komplexní mechanizace a automatizace je otázka přípravy a zvyšování kvalifikace pracujících. Znamená to, že právě mechanizace a automatizace vyžaduje podstatně vyšších odborných znalostí. Získáním pracujících ke studiu péče o studující nekončí. Těmto je nutno věnovat po celou dobu péči a sledovat jejich výsledky. Potom by nedocházelo k tomu, že máme ještě poměrně značný úbytek ze studia. Tak např. na průmyslové škole pro pracující v Sokolově do 9. listopadu t. r. z celkového počtu 718 posluchačů přerušilo studium 54 posluchačů. Věřím, že řada vedoucích hospodářských pracovníků ani o tomto dosud neví, že jejich zaměstnanci studium přerušili. Největší úbytek je v prvních ročnících. Znamená to, že posluchači byli ke studiu špatně připraveni a v důsledku toho nestačili zvládnout učební látku. Je ještě mnoho nedostatků, které bude nutno odstranit. Je nedostatek učebnic, chybí vybavení studoven, není věnována pomoc slabším žákům formou konzultací, doplňujícími přednáškami apod. V některých místech vyučování je prováděno v nevyhovujících třídách. Také chybí dostatečné vybavení dílen, laboratoří, kabinetů a knihovny. Tento problém nepociťujeme jen na závodech, kde jsou mnohdy jen provizorní místnosti pro účely ŠP, ale projevuje se i u večerních odborných škol, které jsou většinou umisťovány při základních devítiletých školách. Vyučování v těchto školách se děje v zařízeních pro malé děti, tak např. já sama sedím ve třídě třetí třídy. Potíže vznikají zejména při technickém kreslení a laboratorních cvičeních. Vybavení kabinetů odpovídá jen devítiletkám, ale v žádném případě nestačí pro potřeby odborné školy. Studující si zaslouží, aby po své práci se nemuseli tísnit v lavičkách, aby měli vhodně vybavené učebny i kabinety, aby měli zajištěny učebnice, bez nichž studium je velmi obtížné. Bude třeba se zamyslet i nad výchovnými způsoby při studiu pracujících, aby i na tomto úseku šla ruku v ruce výchova i výuka a bylo tak dosaženo těch nejlepších výsledků.

Všechny tyto nedostatky však neodrazují pracující od studia. Sami pociťují, že mají ovládat základní prostředky, které mají miliónové hodnoty, že musí znát to, aby tyto stroje se staly jejich pomocníky a oni pány těchto strojů. Tak kupříkladu v sokolovském revíru ve třetím pětiletém plánu připravujeme studium dělníků zařazených do 7. a 8. tříd tarifně kvalifikačního katalogu na odborné školy. Vyplývá to z jejich požadavku. Nastává zde přechod k postupnému odstraňování rozdílu mezi prací fyzickou a duševní.

Dosud velkým problémem zůstává zvyšování kvalifikace u zaměstnaných žen. Naše ženy se chtějí vzdělávat, potvrzuje se to na různých besedách na závodech, ale zůstává otevřenou otázkou, jaké podmínky jim připravit, aby i ony mohly se do studia zapojit. Při průzkumu péče o ženu v průmyslu a zemědělství bylo zjištěno, že ty ženy, které si zvyšovaly své znalosti a doplňovaly své vzdělání, byly zpravidla ty šťastné, které mají doma babičky. Zase z vlastní praxe mohu potvrdit, že studium při zaměstnání potřebuje čas, který právě pracujícím ženám chybí. A o tento čas je připravuje starost o rodinu a děti. Proto je třeba ženám připravit podmínky pro vzdělání a jsem toho názoru, že největším pomocníkem by měly být především závody, které spolu s národními výbory by vybudovaly zařízení pro děti s dostatečnou kapacitou a s vhodnou provozní dobou těchto zařízení. Ženy těžce nesou, že ostatní povinnosti jim nedovolují si vzdělání doplňovat a cítí se doslovně odstrčené od možností uplatnit se v rozhodující činnosti naší společnosti. Jsme jim povinni tyto úkoly ulehčit takovými opatřeními, která by účinně pomohla a zajistila jim právo účasti na všech vymoženostech zaručených jim naší socialistickou ústavou.

Než uzavřu svůj příspěvek k rozpravě o návrhu zákona, chtěla bych ukázat ještě na jednu důležitou otázku, a to je nedoceněný význam ekonomické výchovy pracujících, která svou účinností by se měla stát hlavním podílem na dalším zvyšování účasti pracujících na řízení našeho hospodářství, protože nelze oddělovat techniku od ekonomiky a politiky. Vyplývá z toho, že ekonomickou výchovu pracujících je nutno řídit tak, aby tito dostali takové ekonomické znalosti, které jim umožní chápat hlavní otázky spojené se vztahem výroby a spotřeby. V ekonomické výchově pracujících je nutno dát znalosti o ekonomice úseku, závodu, to je znalosti z organizace plánování, mzdové politiky, odbytu, rentability apod.

Soudružky a soudruzi, pracující naší vlasti s radostí vítají nový školský zákon, který je velikým projevem péče socialistické společnosti o každého jejího člena. Věřím, že nový školský zákon bude naplňován konkrétní realizací všech forem studia a stane se podnětem k péči o další vzdělávání pracujícího lidu v naši socialistické republice. Máme velký vzor, Sovětský svaz, který dosahuje nejvyšší průměrné úrovně vzdělání na celém světě. (Potlesk.)

Místopředseda Fiala: Dávám slovo poslanci Šafaříkovi.

Posl. Šafařík: Soudružky a soudruzi poslanci,

dnešní naše jednání a debata, myslím, že důstojná protějšku tak významnému stranickému a vládnímu dokumentu - zákonu o soustavě výchovy a vzdělávání, znamenající zásadní revoluční přestavbu celého našeho školství - probíhá v době, kdy se celý svět znovu přesvědčuje o tom, jak komunistickým a dělnickým stranám záleží na tom, aby pracující lidé na celém světě měli jednou provždy před sebou perspektivy radostného života.

Prohlášení představitelů těchto stran, jakož i Výzva k národům vnesly i do našich dnů a na jejich pořad takové otázky a odkrývají takové konkrétní výhledy, že se nám nad nimi radostně zdvihá srdce. V ovzduší naplněném velikou jistotou, pevností a vnitřní jednotou našeho lidu přijali jsme na minulém zasedání pléna NS zákon o třetí pětiletce, zajišťující tak široký rozvoj výrobních sil, aby materiální statky vytvářely reálný předpoklad pro uskutečňování komunistické zásady - každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.

Tento proces bude mít rozhodující význam i pro nový školský zákon o soustavě výchovy a vzdělávání mládeže i našich pracujících k vytváření nového komunistického, všestranně harmonicky vyspělého člověka. Radostně vzrušující je předpoklad, že země socialismu při úspěšném využívání možností spočívajících v našem socialistickém zřízení budou postupně po vzoru Sovětského svazu přecházet do komunismu.

Taková perspektiva nás nejen rozradostňuje, ale také zavazuje. Především zavazuje naší budoucí komunistickou směnu - naši mládež - od které naše země vyžaduje široké a hluboké znalosti, dovedné i pracovité ruce a zanícená srdce. Jsme si přitom vědomi - jak řekl president republiky s. Antonín Novotný - že vše, čeho jsme dosáhli, je současně plodem vítězného pochodu celého socialistického tábora v čele se Sovětským svazem.

I náš nový školský zákon se opírá o přestavbu sovětského školství a komunistické výchovy. S dychtivostí a vášnivým zápalem byly při nejrůznějších příležitostech diskutovány připomínky a vřelá slova N. S. Chruščova na XIII. sjezdu Komsomolu, které se zabývaly nejen otázkou sepětí školy se životem, ale i otázkami rozvoje soustavy lidového vzdělání v Sovětském svazu.

Proto jsou otázky rozvoje i přeměny našeho školství u nás neobyčejně živé a jsou nadšeně sledovány pracující veřejností. Víme, že máme optimistickou a pracovitou mládež. Víme, že máme pilnou a obětavou školní mládež. Společně obětavě pracují a společně obětavě zachraňují dílo socialistické výstavby své vlasti.

Na probíhajících mládežnických okresních konferencích jsme se přesvědčili, jak naše mládež je mravně čistší, než se mnozí, většinou nepřátelští lidé domnívají, jak široký je obzor jejich zájmů a jak jasně si představují ideály, cíle a smysl života.

Nám ovšem nemůže jít jen o naši mládež, ale o všechnu mládež na světě. Ještě na sklonku našeho století jsou četné země, kde jen část mládeže může navštěvovat školu.

Sečteme-li ve světě všechny děti, které by měly být podle svého věku ve školních lavicích, ale nejsou, protože tam pro bídu a hlad ani být nemohou, je jich ohromný počet - 135 miliónů. Jsou nejen v koloniálních a hospodářsky zaostalých zemích Asie a Afriky, kde školství těžce zápasí s hanbou naší civilizace - dědictvím kolonialismu - ale i v některých vyspělých kapitalistických státech, nevyjímaje ani Spojené státy severoamerické.

Sám nově zvolený president John Kennedy v jednom ze svých předvolebních projevů řekl, že denně 17 miliónů Američanů uléhá ke spánku s hladovým žaludkem. Patřili k nim nepochybně pětiletý Michael, čtyřletá Marie a jejich matka. Dne 23. listopadu 1960 - jak píše buržoazní list New York Journal American v předvečer Dne díkůvzdání - byly obě plačící děti nalezeny v jednom z velkých newyorských obchodních domů. Matka jim řekla, že jim půjde koupit hračku, a už se nevrátila. V kapsičce malého Michaela byl nalezen lístek se slovy:

Jsou to mé děti Michael a Marie. Jsou katolíci. Jsou očkováni proti neštovicím. Mám je ráda, ale nemáme peníze, nemáme byt, nemáme co jíst. Prosím Vás, ujměte se jich a buďte k nim hodní. Doufám, že budou šťastni. Možná, že si jednou pro ně budu moci přijít, ale teď se mi daří velmi, velmi zle. Děkuji za pomoc...

To není pro nás nic překvapujícího, že v zemi tzv. svobodného světa - ve Spojených státech - děti tisíců rodin nezaměstnaných a z místa na místo stále beznadějně kočujících zemědělských dělníků nenavštěvují školu, protože nemají co jíst a co na sebe obléci. To je všude, kde vládne kapitalismus.

Tak tomu bylo i u nás za masarykovské buržoazní republiky, kdy život nejednu matku přinutil k tomu, že místo do školy, musela nás poslat k statkářovi pást krávy či nechat doma z toho - v uvozovkách - prostého důvodu, že v zimě nebylo co obout nebo obléci.

Besedovali jsme o těchto otázkách v souvislosti se školským zákonem s pionýry v dětské léčebně v Haškově Lipnici nad Sázavou. Nad otřesnými doklady z naši buržoazní republiky zesmutněli. Když však slyšeli, jak např. velkou pomocí naší mládeži ve školách, v ČSM, v pionýrských organizacích, v souborech umělecké tvořivosti atd. budou nově zřizované lidové školy umění a školy jazyků, rozpovídali se.

I oni, když nastupovali do dětské léčebny, měli z domova zkreslený názor na život v tomto prostředí. Ale přišlo brzy překvapení. Začal školní rok, vyučování, pionýrské schůzky, besedy a další poučné i zábavné akce. Uvítali zde zasloužilou mistryni sportu Evu Bosákovou a kameramana K. Nováka. Před několika dny zde bylo kvarteto z Havlíčkova Brodu a soudruzi je seznámili s naší a světovou hudbou. Hovořili o všem, co je krásné a co je citově vzrušuje. A tak tu teď prý stále jedou na zelenou, jak tomu všude má být.

Zamýšlíme-li se tedy hlouběji nad novým školským zákonem, vidíme, že se nejen v našem školství naplňují sny slavných pedagogů, jakým byl především vynikající zjev 17. století Jan Ámos Komenský, o tom, že všem dětem bez rozdílu se má dostat stejného vzdělání, ale že Komenského zásadám dáváme dokonce novým zákonem novou náplň a obsah. Měníme i celý obsah všech typů škol a současně v této souvislosti se řeší všechny dosavadní nesrovnalosti, pokud se tu a tam vyskytly, a právě proto má nový zákon takový ohlas v učitelské i v celé naší veřejnosti.

Velmi kladně naši pracující přijímají postupné zřizování internátních hudebních a tanečních škol, lidových škol umění a jazyků. Těmito školami se odstraní výlučné postavení umělce. Každý se bude moci bezplatně vzdělávat v tom uměleckém oboru, pro který bude mít nadání. Nebude musit platit vysoké částky za soukromé hodiny u umělců, aby se jednou mohl stát vynikajícím klavíristou nebo baletkou.

Je pravda, že již máme základní hudební školy, kde se děti učí hrát na housle, na klavír, na harmoniku, učí se zpívat a tančit. Máme i jazykové školy, ovšem nový zákon dává těmto institucím mnohem pevnější základ, než jaký až dosud měly. Dá jim i pevné jednotné pedagogické vedení a posílí jejich vnitřní postavení. Rozšíří síť lidových škol umění a škol jazyků do všech okresů, aby i po této stránce nebylo rozdílů mezi městem a vesnicí.

Na uměleckou výchovu dorůstajícího pokolení pamatuje naše společnost již v předškolních zařízeních. V mateřských školách se od tří let děti učí kreslit, modelovat, zpívat a recitovat a pokoušejí se též i o dramatizaci pohádek. V třetí pětiletce mají - jak jsme již slyšeli - mateřskou školu navštěvovat všechny pětileté děti. Z toho je patrno, že ještě než si zasednou do školních lavic budou vedeny k estetickému cítění a tvoření.

Školy umění a jazyků vyrůstají z potřeb naší rozvíjející se socialistické společnosti a z potřeby využít v daleko větší míře a systematičtěji než dosud veliké tvůrčí síly umění ke komunistické výchově. Tyto tvůrčí síly mají napomáhat rozhodujícím způsobem k tomu, aby spolu s rozvojem vědeckého a rozumového poznání rozvíjel se i lidský cit a aby hlas rozumu a srdce byl v plném souladu.

O tom nám podává sovětské umění bezpočet příkladů, jak se projevuje nová socialistická a komunistická humanita v poměru jedince ke kolektivu, jak roste odpovědnost jedince vůči celku a ke společnému majetku, jak mizí staré sobectví a jak vítězí lidská socialistická soudržnost. Ve všech těchto skvělých vlastnostech sovětského umění je zároveň veliká výchovná a mravní síla, jakou nikdy nemělo a nemohlo mít staré buržoazní umění. Proto strhuje svým radostným optimismem a pevnou vírou v budoucnost, protože se opírá o pravdu života a že jeho nejvyšším cílem je člověk.

Co z toho všeho vyplývá?

Že i my bychom se zde měli lecčemu přiučit, zejména spojení masové základny lidové umělecké tvořivosti s potřebami kulturního života naší československé vlasti. Jen touto cestou je možno zbavit objevování uměleckých talentů nahodilosti a živelnosti a přetvořit je v zákonitý proces. Výběr musí být co nejširší, proto se neobejde bez pevné organizace a nezbytným každoročním cyklem soutěží. Druhou stránkou je péče o talenty. Nikdy nemůže být dosti zdůrazněna její mnohotvárnost a důslednost.

Lidové školy umění vystupují do našeho společenského života jako zralý plod socialismu a mají plnit své socialistické poslání při sbližování lidu a realistického, duchem socialismu a komunismu prodchnutého umění. Zde musí učitelé pracovat tvořivě, mají-li výsledky výchovně vzdělávací práce školy vést skutečně k výchově socialistického a komunistického pokolení. Jen přesvědčený může přesvědčovat. Učitel je první a strhující vzor pro své žáky. Proto má sám sebe vkládat do své práce.

Je však, soudružky a soudruzi poslanci, ještě jedno nadání, pro jehož plný rozvoj dává předpoklady nový školský zákon. Je to jazykové nadání. Náš socialistický stát klade na vyučování cizím jazykům velký důraz. Rozvoj našeho hospodářství - zejména průmyslové výroby - vyžaduje, aby mládež a pracující lidé nabyli schopnosti prohlubovat své odborné znalosti studiem cizojazyčné literatury, ne všelijaké literatury, nýbrž literatury pokrokové a socialistické. Nepřeberným zdrojem poznatků a zkušeností v tomto směru je pro nás sovětský tisk, beletrie i odborná literatura.