Místopředseda dr Polanský (zvoní): Dále dávám slovo poslanci Závětovi.

Posl. Závěta: Vážený pane presidente, vážené Národní shromáždění!

Návrh státního hospodářského plánu i návrh státního rozpočtu na letošní rok přesvědčivě dokazují, že před všemi našimi pracujícími budou i letos stát nanejvýš závažné a odpovědné pracovní úkoly. To platí o průmyslu, o zemědělství i o jiných odvětvích našeho národního hospodářství.

Chtěl bych se dotknout některých naléhavých otázek, jež bude třeba řešit v průmyslové výrobě.

Abychom vytvořili předpoklady pro zvýšení zemědělské výroby, posílíme naše zemědělství dalšími desetitisíci pracovníků. Mnozí z nich odejdou do zemědělství z průmyslových závodů. Někteří pak již do zemědělství odešli, hlavně v rámci náborové akce Československého svazu mládeže.

Přes toto oslabení se bude muset průmysl vyrovnat se všemi svými úkoly. Přesto plánujeme další růst průmyslové výroby, v souladu s potřebami našeho národního hospodářství. Přihlížíme při tom k tomu, že rozvoj zemědělské výroby a právě tak i rozvoj výroby spotřebního zboží se musí opírat také o odpovídající růst těžkého průmyslu.

Další zvyšování průmyslové produkce v blízkém budoucnu nemůže být tedy zajištěno všeobecným zvyšováním stavu pracovníků na závodech, musí být proto založeno na dalším růstu produktivity práce. V uplynulém roce se nám to plně nepodařilo a tím naléhavěji vyvstává tento úkol před námi v letošním roce.

V této souvislosti bych chtěl položit důraz zvláště na celkové zvyšování technické úrovně našeho průmyslu a na zvyšování odborné kvalifikace pracovníků v průmyslu.

Zvyšování technické úrovně našeho průmyslu předpokládá především zavádění a používání nových výkonnějších zařízení a využívání nové techniky. Při stejném vynaložení práce se dosahuje mnohem lepších výrobních výsledků.

Velmi dobře to vidím i v našem závodě, v Bohumínských železárnách Gustava Klimenta. Stačí, když na příklad porovnám zařízení staré a nové slévárny. V nové slévárně jsou prostorné, světlé a hygienické výrobní haly. Provoz je vysoce mechanisován a fysická námaha pracujících je buď zcela odstraněna nebo je omezena na nejnižší možnou míru. Technika zde tedy opravdu nasadila nejmodernější stroje a zařízení.

Byli bychom však špatnými hospodáři, kdybychom soudili, že technickou úroveň naší výroby můžeme zvyšovat jen na základě nových, mnohdy velmi nákladných investic. Takový postoj by brzdil rozvoj našeho národního hospodářství a kladl by překážky na cestu ke zlepšování životních podmínek lidu.

Před všemi pracujícími v průmyslu právě naopak leží povinnost, aby hledali prostředky a methody, jak ještě účinněji zvyšovat technickou úroveň průmyslové výroby dokonalejším využíváním dosavadních výrobních zařízení, lepší organisací práce a zaváděním nových, vhodnějších technologických postupů. Takových možností je mnoho, jak nám ukazují zkušenosti sovětských lidí. Mně samému právě sovětská odborná literatura velmi pomáhala při řešení různých úkolů a při zavádění nových pracovních method.

Domnívám se, že jsme ještě nevyčerpali všechny možnosti, jež se k tomu v našich závodech naskýtají. Na příkladě z našeho závodu bych chtěl dokázat, že i s nevelkými prostředky, na základě technologických změn a úprav se dá dosáhnout cenných hospodářských výsledků.

Ještě před časem se u kupolových pecí v našem závodě vylévalo chladné železo z prvního odpichu do písku, takže mělo cenu jen jako zlomková litina. Některými změnami v tepelném režimu jsme dosáhli toho, že i toto železo můžeme používat k odlévání radiátorových článků. V každé směně tak ušetříme 8 q železa, za den tedy 16 centů. Za rok jde tedy o úsporu mnoha set tun.

Naše snaha o zvyšování technické úrovně výroby se opírá o širokou a podnětnou iniciativu pracujících. Jen v loňském roce bylo v průmylu uplatněno a zavedeno na 40.000 zlepšovacích návrhů. Z toho plyne, že technická zdatnost a vynalézavost pracujících je významným zdrojem, z něhož čerpáme sílu k dalšímu růstu.

Jde o to, abychom této tvůrčí iniciativy lidu co nejlépe využívali. Z vlastní zkušenosti soudím, že je zvláště nutné, aby se ještě zlepšila spolupráce mistrů a techniků s dělníky. Mnohokrát jsem si ověřil, že když se výrobní problém prohovoří s pracovním kolektivem, najde se zpravidla cesta k jeho řešení.

Chceme-li zvýšit technickou úroveň naší průmyslové výroby, nemůžeme se spokojit jen s tím, že jedny stroje nahradíme jinými, že zvýšíme jejich počet nebo že zdokonalíme různé technologické postupy. To by nestačilo. Musíme rozvinout také schopnosti člověka, který těmito stroji vládne a který tuto novou technologii ve své denní práci uplatňuje.

Péče o stálý růst odborné kvalifikace pracujících musí proto neustále stát v středu naší pozornosti. Máme rozsáhlou síť závodních škol práce. Na 34.000 pracujících doplňuje své vzdělání ve večerním, dálkovém a odborném studiu při odborných školách a na 22.000 pracujících se účastní mimořádných forem studia na vysokých školách a mnozí z nich se zaměřují právě na nejdůležitější technické obory.

To jsou jistě radostná a potěšitelná fakta. Nesmíme však zapomínat na to, že také přímo na pracovišti se rozhoduje o růstu nebo poklesu odborné kvalifikace pracovníků. V některých závodech mistři zapomínají na to, že právě oni mají být bezprostředními učiteli dělníků a že právě mistři spolu s techniky mohou nejvydatněji přispívat ke stálému zvyšování odborné kvalifikace dělníků.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat těm pracovníkům, kteří přicházejí na důležitá pracoviště z jiných oborů. Mnozí brigádníci, kteří přicházejí na ostravské doly a hutě, se po skončení brigády vracejí na svá původní pracoviště jen proto, že jim vedení závodu neposkytlo příležitost získat odbornou kvalifikaci.

Růst odborné kvalifikace pracujících je jednou z důležitých cest, jež vedou k vyšší produktivitě práce a tedy k dalšímu hospodářskému rozkvětu naší vlasti. Zvýšení odborné kvalifikace vede také současně i ke zvýšení pocitu odpovědnosti a k ukázněnosti, které jsou tak důležitým činitelem při práci. Tomuto úkolu musíme proto věnovat stálou a prvořadou pozornost.

Při plnění všech těchto odpovědných úkolů, jež souvisí s dalším rozmachem naší průmyslové výroby, nás bude posilovat vědomí, že svou prací sloužíme blahu naší lidově demokratické vlasti, šťastnému a spokojenému životu všeho lidu a že tak svou prací sloužíme i ušlechtilé věci míru a dorozumění mezi národy. Učiňme proto vše pro další růst technické úrovně našeho průmyslu! (Potlesk.)

Místopředseda dr Polanský (zvoní): Dávám slovo posl. Mrázovi.

Posl. Mráz: Vážený soudruhu presidente, soudruzi a soudružky, sestry a bratři!

Po osvobození naší republiky od fašismu slavnou Rudou armádou stály před naším stavebnictvím, tak jako před jinými sektory, velké úkoly. Dát do pořádku zničené silnice, mosty, továrny a budovy všech druhů a kromě toho budovat nutná nová zařízení. Stavaři plnili tento úkol za přispění vlády a strany a všech pracujících, stejně jako se snažili splnit i dvouletku, i když pracovali za mnohem horších podmínek nežli ostatní sektory. Ve stavebnictví v té době neproběhlo ještě znárodnění, a rekonstrukci a výstavbu prováděly soukromé firmy.

Teprve dík únorovým událostem roku 1948, kdy pod vedením KSČ byla odstraněna reakce z vedoucích míst politických i hospodářských odevšad, kde mohla rozvoji naší republiky škodit, vytvořily se i pro stavebnictví dobré předpoklady k tomu, aby šlo rychleji kupředu. Znárodnění, které se v tomto sektoru v roce 1948 provedlo, umožnilo vytvořit lepší a účelnější organisaci stavebnictví a vytvořit tak podmínky k tomu, aby velké úkoly pětiletého plánu mohly být plněny. Dík pozornosti strany a vlády zvýšila se podstatně mechanisace, rozšířilo se používání nových metod práce, byly zčásti zavedeny typy v projektech, zejména u bytové výstavby atd. Díky iniciativě pracujících rozšířilo se zlepšovatelské hnutí, které přineslo tisíce a tisíce dobrých zlepšení a v důsledku toho také značné úspory ve stavební výrobě. Na široké základně zaváděly se nové metody práce, zdění v trojkách do Tencerova rámu, zdění příček Novotného způsobem, standardní bednění a pod. Zvyšovala se neustále také kvalifikace pracujících, jak dělníků tak i mistrů a techniků. Vyškolilo se mnoho nových pracovníků jak v závodních školách práce, tak i v internátním dlouhodobém školení. To všechno umožňovalo neustále zvyšovat proudktivitu a neustálý růst objemu výroby a tím i plnění úkolů pětiletého plánu. Tak na příklad v nár. podniku Průmstav Vsetín vzrostla v roce 1953 produktivita proti roku 1951 o 45 % a objem výroby o 100 %. Tohoto zlepšení se dosáhlo důslednější organisací práce, ale také zvýšenou mechanisací. Je to vidět z toho, že v roce1953 celkem 9, z toho 4 o obsahu jednoho kubického metru. Zatím co v roce 1951 se provedlo 18.492 m³, výkopu strojově, v roce 1953 již 535.748 m³, t. j. 23,5krát tolik. K odvozu této zeminy měl podnik kromě aut ještě 10 demprů, kterých rovněž dříve nebylo. Počet kompresorů vzrostl o 1.400 %. Přibyly nové Wolfovy a Prestojeřáby, míchačky a větším obsahu a mnoho jiných strojů, které pomohly zvýšit produktivitu a ulehčit těžkou, namáhavou práci našim dělníkům. Růst naší výstavby, prováděné stavebními podniky, je zřejmý i ze spotřeby materiálu. Přesto, že se v materiálech docilovalo i úspor, spotřeba cihel u jmenovaného národního podniku od roku 1951 vzrostla o 900 %, cementu o 770 %, železa o 1.000 %? Štěrku o více než 700 %, písku o 1.600 %. A takto bychom mohli jmenovat celou řadu dalších materiálů. A to je jen u jednoho národního podniku! Podle toho si můžeme udělat obrázek, jakého rozmachu doznala naše výstavba a jaké úkoly museli stavbaři zvládat. A že je zvládli poměrně dobře, o tom svědčí i výsledky. Naše stavebnictví se zkonsolidovalo, vyspělo a získalo bohaté zkušenosti.

Avšak kdo si přečte referát soudruha Chruščeva, přednesený na Všesvazové poradě stavbařů, konané dne 7. 12. min. roku, "O rozsáhlém zavádění průmyslových metod, zlepšování kvality a snižování nákladů ve stavebnictví", musí si říci, že nám toho hodně chybí a že máme mnoho nedostatků. Vždyť nedostatky v sovětském stavebnictví, jak o nich referoval soudruh Chruščev, platí, a to v daleko větší míře, i pro naše stavebnictví. U nás ve skutečnosti stavíme ještě po staru. Je pravda, že jsme zlepšili organisaci a zvýšili mechanizaci. Zvýšili jsme i používání prefabrikátů a zavedli nové metody práce. Ale tu cihlu klademe na cihlu stejně tak, jako se to dělalo před tisíci lety. Beton mícháme na stavbě v míchačkách, v nejlepším případě v betonárkách, ale používáme ho jen monoliticky. Co snad jedině neděláme po staru, to je bohužel kvalita práce, neboť ta je ještě v mnohých případech horší, nežli byla dříve. Proto i u nás, máme-li stavět rychleji, nezbývá nic jiného nežli opustit starý způsob stavění. Co nejdříve udělat taková opatření, abychom stavěli více z dílů, kvádrů, panelů, zkrátka abychom stavěli montované stavby, při čemž by daleko rychleji stoupala produktivita práce, doba staveb by se podstatně zkracovala a nakonec tím vším by se snižovaly i vlastní náklady. Věříme, že ministerstvo stavebnictví, jakož i jiná ministerstva řídící stavební organisace udělají vše, abychom se ve zprůmyslnění stavebnictví dostali rychle vpřed a snažili se dohonit Sovětský svaz. Myslím, že je nutné i ve stavebnictví zdůrazňovat, že se stále budeme učit od sovětských stavbařů a dlouho budeme čerpat z jejich bohatých zkušeností. Zejména proto, abychom lépe zvládali úkoly, které před všechny stavbaře staví naše vláda i strana.

Ani v roce 1955 není plán rozvoje národního hospodářství na úseku stavebnictví nijak malý. Vždyť objem stavebně montážních prací má vzrůst o 11 % procent proti loňskému roku. Produktivita práce se má proti loňsku zvýšit o 8 %, a to zejména zaváděním a intensivnějším využíváním nové techniky a drobné mechanisace. Jsou to úkoly velké, ale splnitelné a zejména jsou to úkoly nutné. Kdybychom je neplnili, nemohli bychom posilovat republiku a zvyšovat životní úroveň. Správně poukázal soudruh president Zápotocký loni v Strážnici na národopisných slavnostech, že postavit 50 tisíc bytů za rok je málo, že bychom potřebovali stavět ročně tak 150-200 tisíc bytů. A my poslanci to víme nejlépe, neboť se s tímto problémem denně setkáváme.

Na př. v mém volebním obvodě v Hodoníně, kde je asi 15.000 obyvatel, je situace taková: Od roku 1950 bylo uzavřeno do konce roku 1954 553 sňatků. Narodilo se 1.091 dětí a zemřeli jenom 603 lidé. Značný počet občanů, kteří v Hodoníně pracují, se přistěhoval do města, a tak počet obyvatel stoupl od r. 1950 do roku 1954 o 3.082 obyvatel, tj o 25 %. Vezmeme-li nynější počet bytů na počet obyvatel, připadá na 1 byt 3,6 obyvatel. To znamená, že na přírůstek obyvatel, neměla-li být situace v bytech zhoršena, mělo být postaveno 857 bytů; bylo jich však postaveno pouze 587 - to znamená méně, než byla potřeba. Proto také v tomto městě nebyla ještě likvidována ani vagonová kolonie, kde stále ještě bydlí 223 lidí. I podle žádostí na byty vidíme, že nároky a požadavky lidí na lepší bydlení stále stoupají. V Hodoníně na národním výboru jich mají 1.067. A zatím se nám bytová situace nelepší, ale zhoršuje, a to i vinou stavbařů samotných, kteří loni nesplnili úkol bytové výstavby. Tak, jako je tomu v Hodoníně, je tomu i v jiných městech a jiných místech, není-li to horší. To musí mít naši stavbaři stále na paměti a napříště nepřipustit neplnění plánu bytové výstavby, jako tomu bylo v minulých letech. Musíme vidět, že se zvýšením životní úrovně zvyšují se i požadavky našich pracujících na pěkné, moderní a výstavné byty, čili že potřeba zde je a proto je nutné stavět více a rychleji.

Ve stavebnictví bylo odstraněno velmi mnoho reserv. Avšak mnoho jich tam ještě je a čekají na odstranění. To je úkol všech dělníků, mistrů, techniků a inženýrů. Využijí-li všech svých vědomostí a zkušeností a vzájemně si je budou předávat, pak poroste produktivita práce i objem výroby. Co máme ještě možností jen v organisaci práce a zařízení stavenišť! Kolik by se ušetřilo zlepšením manipulace s materiálem, kdyby byl blíže stavby, co nejvíce při ruce! Kdyby lidé více přemýšleli, jak si ulehčit práci využitím dosavadní a zaváděním nové techniky i využitím celého strojního parku. Oč by při tom stouply i výdělky dělníků a jiných zaměstnanců ve stavebnictví!