zásadné svobodu dovozu, vývozu a průvozu a připouští zákazy a omezení v tomto směru pouze z důvodu ochrany státního monopolu, z důvodů vojenských nebo policejních nebo ke splnění mezinárodních závazků.
Snahou kapitalistů je vyvážet bez jakékoliv kontroly. Celní zákon č. 114/1927 Sb. proto ponechává celní řízení při vývozu téměř bez celního dozoru a soustřeďuje veškerý svůj zájem na dovoz. Tuto mezeru bylo možno aspoň částečně vyplnit vzhledem k jeho rámcovitosti zavedením kontrolních opatření cestou administrativní.
Byla vydána řada kontrolních předpisů, zejména po únorovém vítězství lidu, které nedostatky celního zákona aspoň v nejnutnější míře odstraňují. Znárodnění zahraničního obchodu a přestavba našeho průmyslu měly rovněž za následek vydání dalších předpisů cestou administrativní (změna věcné působnosti, nové rozmístění celnic atd. ). Některé instituce celního práva pak v důsledku znárodnění průmyslu ztrácejí na významu (na př. celní úvěr, skládání jistot atd. ).
Nové trestní zákony nahradily trestní ustanovení celního zákona. Zákon o dražbě mimo exekuci změnil celní předpisy o prodeji celního zboží. Byla vydána řada nových předpisů o omezeních a zákazech dovozu, vývozu a průvozu zboží. Zákon o správních poplatcích nahradil předpisy o poplatcích vybíraných v celním řízení.
Již z tohoto nástinu je zřejmé, že nyní platný celní zákon č. 114/1927 Sb. neodpovídá skutečnému právnímu stavu.
Vypracovaná osnova celního zákona má vyjádřit nové úkoly celní správy, má vybudovat nové instituce odpovídající potřebám dnešního hospodářského života, má přizpůsobit celní kontrolu a celní řízení nové funkci cla a novým úkolům celní správy a má umožnit zjednodušení celního řízení. Osnova celního zákona obsahuje pouze rámcová ustanovení. Předpisy k provedení zákona budou vydány nařízeními nebo vyhláškami.
Osnova celního zákona byla vypracována se zřetelem na kodex celního práva SSSR a celního zákonodárství LDS. Při tom bylo přihlíženo k potřebám naší praxe založené na potřebách našeho hospodářského života.
Osnova nemá ustanovení o celním území, o svobodném území, o celní hranici, o celních přípojkách a o celních výlukách, jako dosud platný celní zákon č. 114/1927 Sb. Předpokládá se, že i pro obor celní správy vystačíme s hranicí státní a státním územím (tak je tomu i v SSSR a v některých LDS) a že instituce celních přípojek, celních výluk a svo-
bodného území nemají místa v zemích s plánovaným hospodářstvím.
Prováděním zákona nebude způsobeno zvýšení ani věcných ani osobních výdajů.
B. Zvláštní část. K § 1:
Toto ustanovení naznačuje okruh úkolů celní správy v plánovaném hospodářství a jako jeden z nejpřednějších vytyčuje kontrolu nad oběhem zboží ve styku s cizinou (dovoz, vývoz, průvoz, přeprava přes cizí státní území). Celní správě přísluší zejména zjišťovat, zda jsou zachovávány předpisy o státním monopolu zahraničního obchodu při dovozu a vývozu zboží a upozorňovat při tom na závady, jež by mohly být příčinou ztrát pro zahraniční obchod (nevhodné obaly, zjevné vady zboží, dopravní podmínky atd. ). Celnice dále kontrolují, zda jsou dodržovány předpisy o omezeních a zákazech dovozu, vývozu a průvozu zboží a zajišťují evidenci všech vyvážených a dovážených zásilek k účelům devisovým a celní statistiky.
Pokud se v osnově mluví o zboží, rozumí se tím všechny hmotné předměty movité (na př. i cestovní potřeby, stěhované svršky, platidla, listiny atd. ).
K§ 2 až 5:
Osnova ponechává v platnosti oragnisaci celní správy provedenou vládním nařízením č. 27/1952 Sb. Pokud jde o působnost, přísluší ústřední celní správě působnost řídící, nejvyšší dozor v oboru celnictví vůbec a plnění dalších úkolů podle celního zákona a podle zvláštních předpisů. Působnost celnic, pokud ji nestanoví přímo osnova, bude vymezena prováděcími předpisy. V těchto bude též uvedeno, že celní správě přísluší působnost podle § 14 zákona č. 92/1946 Sb., o vázaném devisovém hospodářství, a že osobním úřadem zaměstnanců celní správy je ministerstvo zahraničního obchodu.
K § 6:
Ustanovení o povinnosti zaměstnanců celní správy nosit stejnokroj se kryje s § 6 vl. nař. č. 27/1952 Sb. Ustanovení o možnosti zavést pro zaměstnance celní správy povinnost nosit služební zbraň se vkládá do osnovy vzhledem k povaze celní služby na některých hraničních úsecích. Obdobné ustanovení zná i celní zákon SSSR.
K §7:
V podstatě přijdou v úvahu oprávnění a povinnosti, které byly dříve svěřeny finanční
stráži (ustanovení §§ 12 a 13 celního zákona č. 114/1927 Sb. ). Zákonem č. 276/1948 Sb. byly tyto (povinnosti a oprávnění přeneseny na sbor národní bezpečnosti. Vzhledem k tomu, že osnova zrušuje tento celní zákon, je třeba nového právního podkladu pro spolupůsobení orgánů sboru národní bezpečnosti při výkonu celního dozoru.
K§8:
Toto ustanovení o povinnosti všech státních orgánů, t. j. národních výborů, soudů atd. poskytovat celní správě v mezích jejich působnosti účinnou pomoc při provádění zákona, neznamená změnu v dosavadním právním stavu (viz § 19 celního zákona č. 114/1927 Sb. ).
K §9:
V tomto předpise stanoví se zásada, že omezením stanoveným v osnově pro dovoz, vývoz, průvoz a přepravu zboží přes cizí státní území podléhá všechno zboží a příkladmo se uvádí hlavní druhy těchto omezení, t. j. povinnost dodat zboží pohraniční celnici, podrobit se celnímu řízení a všem kontrolním opatřením.
K§10:
Všechna kontrolní opatření se připínají ke skutečnosti, že každý, kdo jakýmkoliv způsobem dopravuje zboží z ciziny nebo do ciziny, musí je dodat se stanovenými doklady celnici k provedení celního řízení. Kterých dokladů bude třeba, bude stanoveno prováděcími předpisy. Budou to jednak doklady podle mezinárodních dohod, na př. prvotní celní přehláska, jednak doklady podle předpisů o organisaci zahraničního obchodu, podle předpisů devisových, celních atd. Celnímu řízení musí se podrobit i ten, kdo přestupuje státní hranice, aniž by dopravoval zboží. Jde o opatření obvyklá v celním zákonodárství všech států. Zajišťuje se jimi ochrana zájmů státně bezpečnostních, devisových, zahraničního obchodu, zdravotních, veterinárních, fytopathologických atd.
Celní zákon č. 114/1927 Sb. obsahoval ustanovení, že pošta je osvobozena dodávat poštovní zásilky, jež doveze z ciziny pro příjemce v celním území, pohraniční celnici k poukázání. Dále obsahoval tento zákon ustanovení, že vývozní zásilky, v nichž je zboží, jehož výstup musí být prokázán, nemusí být dodány pohraniční celnici a že jejich výstup prokáže pošta podle poštovních předpisů. Ostatní vývozní zásilky nepodléhaly celnímu řízení vůbec.
Stanovení výjimky pro pošty o dodávání zboží pohraniční celnici provede ministr zahra-
ničního obchodu podle § 54 osnovy. O potvrzování výstupu zboží do ciziny pojednává § 26 osnovy.
Výjimky, zejména pokud jde o povinnost osob, které nedopravil jí žádné zboží, nýbrž jen svou cestovní výstroj, dostavit se k celnici, může v turistickém neb v pohraničním styku a pod. povolit ústřední celní správa.
Je samozřejmé, že příslušnost orgánů národní bezpečnosti povolovat přestup hranic osobám, zůstává nedotčena.
K §11:
Má-li být umožněno provedení kontroly nad oběhem zboží ve styku s cizinou, musí být stanoveno, že vstup a výstup zboží přes hranici se nemůže dít kdekoliv a kdykoliv. Celní předpisy všech států dovolují dovoz, vývoz a průvoz pouze v těch místech, v nichž jsou zřízeny celnice. Všeobecně dovolené přechody v těchto místech jsou celními cestami.
K odstavci 3 se ještě podotýká, že kontrolní důvody vyžadují, aby cesta mezi hranicí a pohraniční celnicí byla vykonávána bez zastávek a beze změny nákladu. Ministr zahraničního obchodu se pak zmocňuje, aby podobná omezení zavedl i pro dopravu zboží prováděnou motorovými vozidly na jiných silničních úsecích, což bude někdy třeba při mezinárodní dopravě prováděné motorovými vozidly cizích států (na př. podle mezinárodních úmluv o dopravě zboží motorovými vozidly).
Je na bíledni, že tato omezení nebudou zachovávána, nastane-li stav nouze.
K §12:
Obdobná ustanovení o zařízení dopravních prostředků používaných v mezinárodní dopravě obsahuje celní zákon č. 114/1927 Sb., pokud jde o dopravu po železnici a po vodě. Osnova rozšiřuje tuto povinnost na všechny druhy dopravy. Je to nutné též vzhledem k mezinárodním úmluvám o dopravě zboží. V poslední době došlo k uzavření mezinárodních celních úmluv též o celních formalitách v silniční dopravě a o závěrovém řádu silničních motorových vozidel.
K §13:
V tomto paragrafu se stanoví zásada, že se zbožím, které vstoupilo na naše území nebo má vystoupit z našeho území, nemůže být volně nakládáno, pokud je předmětem celního řízení.
Ustanovení o tom, že celní řízení provádí celnice na návrh celního účastníka a zásadně v místnostech nebo prostorách určených celní
správou, se kryje s dosavadním právním stavem. Celní správa může povolit, aby zboží nemuselo být dopravováno na celniště, nýbrž aby mohlo být projednáno i ve výrobních závodech, po případě v místnostech celního účastníka. Bude tomu tak nejčastěji pří vývozu zboží.
Ministr zahraničního obchodu může v dohodě se zúčastněnými členy vlády stanovit, že v některých zcela výjimečných případech, jde-li o obecný zájem (na př., jde- li o některé členy diplomatického sboru v ČSR a jiné vážené osoby atd. ), se upouští od celní prohlídky a tím samozřejmě též od vyměření cla a dávek se clem vybíraných.
K § 14:
Pojem celního účastníka nahrazuje pojem strany podle dosavadního celního práva. Celním účastníkem bude nejčastěji ten, kdo bude mít v detenci zboží, které je předmětem celního řízení. Osoby právnické budou celními účastníky, jestliže jejich jménem bude fysická osoba mít zboží u sebe.
Půjde-li o zboží nacházející se v cizině v záznamním oběhu, je celním účastníkem ten, kdo předloží doklad o posledně provedeném celním řízení, neboť v tomto případě nemůže být legitimačním znakem detence zboží.
Celní účastník bude zpravidla vůči celnímu zájemci v poměru příkazníka, někdy v poměru nezmocněného jednatele.
V třetím odstavci se stanoví právní domněnka, že k celnímu řízení je zmocněn ten, koho užije dopravní podnik k mezinárodní dopravě zboží, neboť s prováděním mezinárodní dopravy zboží je nutně spojeno celní řízení. Tím má být především čeleno námitkám cizozemských dopravních podniků, že jejich zaměstnanci, kteří navrhli celní řízení, nebyli k návrhu zmocněni.
K § 15:
Tento paragraf stanoví obsah návrhu na celní řízení (obsah celní přehlásky). Obdobný doklad je požadován i v celním řízení v jiných státech. V prováděcím předpisu, k jehož vydání se ministr zahraničního obchodu zmocňuje, bude též stanoveno, ve kterých případech bude možno návrh na celní řízení učinit ústně, a počet těchto případů bude proti nynějšímu stavu značně rozšířen.
K§16:
Ve třech odstavcích se naznačuje postup při celním řízení.
V prováděcím předpisu bude též stanoveno, že vzorky budou odebírány celním účastníkem
nebo za jeho účasti a v nejnutnějším množství, aby obsah a obal zásilky nebyl porušen. K odstavci 4 se podotýká, že všechno celně projednané zboží k vývozu má vystoupit do ciziny. Změní-li se jeho hospodářské určení, je nutno, aby původní rozhodnutí celnice bylo změněno. Dosud platný celní zákon nezná takové ustanovení.
K §17:
Navrhovaným ustanovením má být čeleno liknavosti celního účastníka. Není zde zásadních změn proti dosavadnímu stavu. Lhůta, v níž se celní správa zmocňuje učinit se zbožím vhodné opatření, po případě zboží prodat, byla proti nynějšímu stavu zkrácena (dříve 3 měsíce, nyní 30 dnů), a to proto, že by neodpovídalo potřebám nynějšího hospodářského života nechat ležet delší dobu ladem zboží zaplacené často prostředky, kterých by mohlo být jinak výhodněji použito.
Při stanovení lhůt k celnímu řízení bude brán zřetel též na možnost opatření dokladů podle předpisů o kontrole dovozu a vývozu zboží.
Novinkou je ustanovení odst. 4, které vyplňuje mezeru platného práva. Nedostatek takového zmocnění brzdil někdy oběh zboží a působil obtíže při výkonu celní služby.
K §18:
V důvodové zprávě k § 14 bylo vysvětleno, že celní účastník vystupuje v celním řízení zpravidla jako příkazník a někdy i jako nezmocněny jednatel osoby, která rozhoduje o hospodářském určení zboží a jež sama z technických důvodů se celního řízení nezúčastní nebo nemůže zúčastnit (na př. výsadní společnost). Je proto vhodné, aby tuto osobu, na kterou budou zpravidla vystaveny dovozní a vývozní ohlášky (povolení) a která bude zpravidla subjektem celních výhod, postihovaly výsledky celního řízení (oprávnění a závazky).
Tato interesovaná osoba (celní zájemce) se dozví o provedení celního řízení zpravidla dodatečně. Do této doby musí někdo odpovídat za vzniklé závazky a vzhledem k tomu, že celnice vydá zboží celnímu účastníkovi, je vhodné postihnout touto povinností jeho. Celní účastník odpovídá za splnění závazků, dokud neodevzdá celnímu zájemci doklad o provedeném celním řízení, po případě i zboží.
Tímto ustanovením mají být chráněny zájmy celní správy též v tom případě, kde údaj o osobě celního zájemce nebyl by správný.
Dosavadní celní předpisy směšují roli celního účastníka a celního zájemce pod pojmem
strany, což v praxi působí značné obtíže, zejména tam, kde celní výhoda svědčila osobě jiné, než té, která vystupovala v celním řízení jako strana (záznamní řízení, dovozní styk s celní výhodou, celní osvobození atd. ).
Odstavec třetí umožňuje převod oprávnění a závazků celního zájemce na osoby jiné, čímž se rovněž odstraňuje nedostatek pociťovaný v platném právu (na př. u celního osvobození).
K § 19:
Proti dosavadnímu stavu se celní řízení zjednodušuje. Stanoví se zásadně propuštění do volného oběhu nebo do záznamního oběhu, a to jak při dovozu, tak při vývozu. Jako pomocné druhy celního řízení přicházejí v úvahu poukazování a uskladňování.
Celní kontrola se však ve srovnání s dosavadním právním stavem rozšiřuje i na zboží vyvážené a prohlubuje se i u zboží zaznamenaného a u věcí osvobozených od cla.
K § 20:
Ustanovení o záznamním oběhu v tuzemsku rozšiřuje náplň dosavadní instituce dovozního záznamního styku. Podstatný rozdíl proti platnému právu je ten, že při projednání do záznamního oběhu nevzniká povinnost platit clo (ani podmíněná) a že předmětem záznamního oběhu může být i zboží nepodléhající clu. Vzhledem k podmínce zpětného vývozu zboží a k stanoveným omezením, pokud jde o nakládání se zbožím, je toto pod celní kontrolou.
K § 21:
Propuštěním zboží do volného oběhu se zpravidla dostává zboží do stejné situace, v jaké je zboží, které v tuzemsku bylo vyrobeno. Tímto okamžikem, pokud nebylo jinak stanoveno (na př. v podmínkách povolení celního osvobozeni neb jiné celní výhody), přestává být zboží předmětem celního řízení a celní kontroly.
K § 22:
O záznamním oběhu v cizině platí obdobně to, co bylo řečeno o záznamním oběhu v tuzemsku (k § 20).
K § 23:
Tímto ustanovením se zajišťuje, že do ciziny bude od nás propuštěno pouze to zboží, které podle dokladů předložených při celním řízení, tedy v souhlase s vývozním plánem, má zůstat trvale v cizině. Stejnému řízení se podrobí zboží (avšak bez jeho dodání celnici), které v cizině už je, ovšem nikoliv ve volném, nýbrž v záznamním oběhu.
K § 24:
Tohoto pomocného celního řízení se používá především v průvozu zboží a v přepravním styku. Zde se vyskytuje též jako samostatné řízení. Jinak přichází v úvahu jako řízení doplňkové na př. tehdy, má-li být zboží celně projednáno jinou celnicí než pohraniční aneb při vývozu, bylo-li projednáno zboží vnitrozemskou celnicí a jest z určitých důvodů poukazováno celnicí výstupní.
Zboží projednané v poukazovacím řízení podléhá největším omezením; je možno jím nakládat jenom v rozsahu, jak to vyžaduje doprava.
K odst. 3 osnovy se podotýká, že povinnost dodat zboží celnici, které bylo poukázáno, přechází s jednoho dopravního podniku na další dopravní podnik automaticky.
K § 25:
Dosud platný celní zákon Č. 114/1927 Sb. rozeznává skladiště veřejná a soukromá. Veřejná pak dělí opět na samostatná a úřední. Osnova počítá — vzhledem k změně hospodářských poměrů — pouze s jedním druhem skladišť, jejich celně — právní povaha bude stanovena nařízením.
Podstata celního uskladňování spočívá především v tom, že o hospodářském určení zboží nemusí být rozhodnuto hned při dovozu, nýbrž teprve až po uplynutí skladní doby. Celní uskladňování zná i celní právo SSSR a LDS. Osnova recipuje ustanovení, že celní skladiště jsou pod celní závěrou. Z toho důvodu může postrádat předpis, že provozovatel skladiště ručí osobně za celní pohledávky. V podmínkách provozování celního skladiště může však být taková povinnost provozovateli skladiště uložena.
Povolením uložení zboží mimo skladiště bude vyhověno potřebám uskladnění zboží v místech, kde není celní skladiště.
Provozní skladiště se sice nepovažuje za skladiště celní, ale zboží v nich uložené je nutno podrobovat některým omezením vzhledem k tomu, že zboží to podléhá celnímu řízení. Bližší úprava bude provedena prováděcím předpisem.
K § 26:
Toto ustanovení zajišťuje, že celní správa bude potvrzovat výstup zboží projednaného k vývozu i bez návrhu, ač jinak k celnímu řízení je návrhu třeba. Každá vývozní zásilka bude potvrzením výstupu vzata do evidence vyvezeného zboží, aby tím byla umožněna kontrola, zda dojde za ně z ciziny úhrada.
Protože pošta bude osvobozena od povinnosti dodávat zásilky pohraničním celnicím (stane se tak nařízením ministra zahraničního obchodu podle § 54 osnovy), přejímá se v druhém od stávci tohoto paragrafu ustanovení dosud platného celního práva.
K §27:
Kontrolní oprávnění celních orgánů se stanoví vzhledem k nynějším potřebám hospodářského života. Oprávnění podle dosud platného celního zákona č. 114/1927 Sb. se vztahovala pouze na dovoz a průvoz a po případě na přepravu zboží. V osnově se nerozlišuje mezi těmito druhy oběhu zboží, ba naopak při vývozu bude někdy třeba přísnějších kontrolních opatření.
K § 28:
Toto ustanovení dává celní správě možnost bez ohledu na předpisy trestně-právní stíhat a zadržet zboží, aby se zajistilo provedení celního řízení. V tomto směru se odstraňuje mezera v dosud platném právu.
Oprávnění podle ustanovení odst. 2 nemůže být uplatněno vůči bezelstnému nabyvateli zboží, pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak.
K § 29:
Dodací povinnost stanovená v § 10 osnovy postihuje především dopravní podniky. Aby mohlo být celní řízení řádně provedeno, zajišťuje se k tomu potřebná doba v jízdních řádech. Při stanovení této doby je nutno počítat též s prováděním pasové kontroly.
Ustanovení druhého odstavce, pokud jde o opatřování místností pro výkon celní služby, má především za účel zjistit stálou přítomnost celních zaměstnanců, zejména na nádražích a letištích, kde je nutno projednávat zavazadla osob v cestovním styku a zboží podléhající zkáze ve dne i v noci.
Dosud platný celní zákon č. 114/1927 Sb. obsahuje ustanovení (§ 74 odst. 2), že "dopravní podniky jsou povinny bezplatně dopravovat zaměstnance celní správy, kteří jsou pověřeni kontrolou dopravy po železnici nebo po lodích nebo služebním dohledem na celní úřady, kdykoliv cestují služebně". Osnova sice toto ustanovení výslovně nepřejímá (neboť obsahuje pouze rámcová ustanovení), avšak zmocňuje ministry zahraničního obchodu, železnic a dopravy, aby provedli i takovouto úpravu.
Tím má být především zajištěn výkon celního řízení za dopravy (která se tím značně urychlí) a dohled na výkon této služby, jakož
i výkon oprávnění orgánů celní správy podle § 27 písm. e) osnovy.
Osnova nepřevzala dále ustanovení o povinnosti dopravních podniků obstarat byty pro celní zaměstnance na nádražích a v přístavištích vzhledem k tomu, že tato péče patří v prvé řadě národním výborům. Předpokládá se však, že dosavadní byty na nádražích, v přístavištích a pod. budou celním zaměstnancům ponechány a že i nadále se budou dopravní podniky, zejména při stavbě provozních budov starat též o vhodné ubytování celních zaměstnanců všude tam, kde to bude v zájmu zlepšení organisace práce.
K § 30:
Podle dosud platného celního zákona vzniká povinnost platit clo a dávky s ním vybírané, jakmile bylo zboží projednáno do volného oběhu, do záznamního styku nebo do dovozního styku s celní výhodou nebo, jestliže zboží uniklo do volného oběhu. V dovozním a průvozním řízení poukazovacím se vybírá náhrada za tyto dávky, jestliže poukazované zboží nebylo dodáno příslušné celnici.
Nepodléhá-li zboží clu a dávkám, nemůže být žádná náhrada na zavázané osobě požadována. Toliko v záznamním styku připouští dosavadní celní zákon vybrat jistotu ve výši ceny zboží, která se zúčtuje ve prospěch státu, jestliže zaznamenané zboží nebylo zpět vyvezeno resp. dovezeno ve stanovené lhůtě. Mimo to bylo administrativním opatřením stanoveno, že při vývozu motorových vozidel do ciziny v cestovním styku se vybírá obdobná jistota prostřednictvím Autoklubu.
Dosavadní úprava tedy se vyznačuje v tomto směru citelnými mezerami.
Vzhledem k tomu, že v naší společnosti spějící k socialismu nemá clo hospodářsko-ochrannou funkci, zaměřuje osnova úkoly celní správy na kontrolu oběhu zboží ve styku s cizinou především s hlediska předpisů o státní organisaci (monopolu) zahraničního obchodu. Podle těchto předpisů je dovoz a vývoz zboží vyhrazen zvláštním monopolním společnostem, které jej provádějí na podkladě ohlášek potvrzených ministerstvem zahraničního obchodu. Obsah ohlášek musí vyplývat z dovozního a vývozního plánu. Zákaz dovozu (vývozu) může být úplný nebo částečný a v tomto případě je vázán na určité podmínky týkající se nakládání se zbožím. Zbožím dováženým (vyváženým) může být s hlediska osnovy volně nakládáno teprve tehdy, až zákaz dovozu (vývozu) odpadne a jakmile se zaplatí clo (dávky se clem vybírané). Tímto okamžikem se dostává zboží do stejné hospodářské a právní situace, v jaké je s hlediska dovozu zboží v tuzemsku vyrobené, resp. zboží cizozemské, které se vůbec nedostalo na naše území. Tento okamžik nastává, jakmile propustí celnice zboží do volného oběhu v tuzemsku, resp. do volného oběhu v cizině. Do této chvíle podléhá zboží při dovozu, vývozu a průvozu celní kontrole a celnímu řízení a může jím být nakládáno jen omezeně, jak dovolují předpisy o státním monopolu zahraničního obchodu, předpisy o povinnosti platit clo a jiné předpisy stanovící zákazy a omezení dovozu, vývozu a průvozu zboží. Druh a rozsah těchto omezení se stanoví buď přímo v předpisech o celním řízení, nebo se tato omezení ukládají podle platných předpisů v celním řízení.
Zboží, které se propustí k omezenému nakládání (poukázané, uskladněné a zaznamenané zboží) se dostává z moci celnice, takže kontrola, zda zbožím nebylo nakládáno nad dovolené meze, je velmi obtížná. Překročí-li nakládání se zbožím tyto meze, znamená to porušení zákazu a omezení stanovených příslušnými předpisy a mimo to dochází tím i k spotřebě, která by měla být důvodem k vybrání cla. Náklady na tuto kontrolu nese stát, výše těchto nákladů závisí tudíž od toho, jak jsou dodržována tato omezení; je tedy větší, jestliže kontrola v důsledku nedodržení stanovených omezení je obtížnější.
Z těchto důvodů osnova upravuje a rozšiřuje instituci náhrady, kterou znají dosavadní předpisy v omezeném rozsahu, jak shora uvedeno.
K odst 1:
Povinnost k náhradě postihuje především celního zájemce, po případě celního účastníka, jimž se v celním řízení ukládají povinnosti, a jinak každého, kdo naloží zbožím takovým způsobem, že je odnímá celní kontrole, ačkoliv ví, že jde o zboží takové kontrole podléhající, na př. podle toho, že zboží je opatřeno celními závěrami, nebo jinak zjevně označeno, že je pod celní kontrolou.
K odst. 2:
Z důvodů shora uvedených se stanoví jako základ pro vyměření celní náhrady clo a cena zboží.
K odst. 3:
Celní náhrada se vyměří podle stavu a předpisu, kdy zboží bylo posledně před vznikem povinnosti k celní náhradě projednáno, ježto k nedovolenému nakládání mohlo dojít již po tomto okamžiku; neprošlo-li zboží vůbec celním řízením, jsou rozhodující pro vyměření celní náhrady stav zboží a předpisy, kdy zboží přestoupilo hranici, protože již po přestupu zboží přes hranici dochází k nedovolenému nakládání.
K odst. 4:
Horní hranici pro vyměření celní náhrady je výše základu, t. j. clo a cena zboží. V těchto mezích může celní správa rozhodovat podle volné úvahy, což jí umožní uplatňovat třídní hlediska, přihlížet k opakování, k stupni a rozsahu nedodrženého omezení nakládání se zbožím a k jiným okolnostem.
K odst. 5:
Protože povinnost zaplatit clo nastává jen při projednání zboží do volného oběhu, kdy s hlediska předpisů o dodávkách a předpisů o zákazech týkajících se omezení dovozu a vývozu může být zboží na trvalo ponecháno v tuzemsku, resp. v cizině, nemůže být zaplacením náhrady konsumována povinnost zaplatit clo, zvláště když v mnoha případech bude v náhradě obsažen jen zlomek celého cla.
Od instituce celní náhrady se očekává, že bude účinně působit na snížení nákladů pro výkon celní kontroly a jako tlak na zavázané osoby, aby zachovávaly stanovená omezení pro příslušný oběh ve styku s cizinou.
Povinností k náhradě není dotčeno případné stíhání podle trestních předpisů.
K §31:
Pro náhradu vázne zákonné zástavní právo na zboží, pokud je v moci celní správy nebo toho, kdo je získal, a při nabytí věděl nebo z okolností mohl vědět, že jde o zboží uniklé celní kontrole.
K § 32:
Jistota nebude požadována od hospodářských organisací (podniků pro zahraniční obchod, národních podniků).
K § 33:
Promlčecí doba pro vyměření a vymáháni náhrady je ve srovnání s lhůtami stanovenými pro vyměření a vymáhání cla delší, poněvadž zjištění základu bude zde obtížnější.
K § 34:
Pro výjimečné prominutí a vymáhání náhrady a pro promlčení nároků na její vráceni se vystačí s analogií předpisů o cle.
K §35:
V odst. l se stanoví, že může být i nadále vybíráno clo dovozní a vývozní.
Náš celní sazebník zná skoro vesměs jen clo dovozní. Cla vývozní se vybírají pouze ze zboží dvou sazebních čísel (hadry a jiné odpadky
k výrobě papíru, kosti všeho druhu, rohové duše, plná kopyta, plné paznehty).
Celní sazebník vydává vláda nařízením. Posledně byl vydán vládním nařízením č. 32/ 1947 Sb.
Vysvětlivky k celnímu sazebníku jsou nezbytným doplňkem sazebníku. Podávají úřední výklad všech pojmů zboží, uvedených v sazebníku, obsahují směrnice pro zařaďování zboží do jednotlivých položek sazebníku a stanoví úřední kriteria a rozeznávací methody. Tyto vysvětlivky byly dříve vydávány podle potřeby a upravovány vládním nařízením. Zákonem č. 145/1950 Sb. byl zmocněn ministr financí vydávat je nařízením. Podle osnovy je bude vydávat ministr zahraničního obchodu.
K § 36:
Bezvýhradná povinnost placení cla při dovozu zboží, pokud celní sazebník nebo obchodní smlouva nestanovila opak, byla stanovena již v § 86 odst. l zákona č. 114/ 1927 Sb. Ve vývozu je každé zboží beze cla, pokud celní sazebník neustanovuje jinak.
K § 37:
Ustanovením o odvetných opatřeních se dává ministru zahraničního obchodu možnost bránit se ihned vhodným opatřením proti ztěžování obchodních styků. Je tomu tak i v celním zákonodárství jiných států.
Ministr zahraničního obchodu může dále podle tohoto zmocnění zvýšit cla retorsním opatřením proti diskriminaci našeho zboží v cizině.
K § 38:
Ustanovení o celním osvobození jsou dosud obsažena v § 87 celního zákona č. 114/1927 Sb.
Osnova nového celního zákona nevypočítává jednotlivé případy celního osvobození, nýbrž zmocňuje ministra zahraničního obchodu, aby v dohodě se zúčastněnými členy vlády stanovil, ve kterých případech a za jakých podmínek bude zboží osvobozeno od cla.
Bude tím lépe vyhověno potřebám měnit některá ustanovení o celním osvobození v důsledku vzájemnosti se strany jiných států, anebo v důsledku zneužívání těchto celních výhod.
Zároveň se dává zmocnění ministru zahraničního obchodu, aby v dohodě se zúčastněnými členy vlády stanovil, kdy může být upuštěno od vybírání cla při zpětném dovozu zboží, jako na př. pro shledané vady, protože s obchodu sešlo atd. a při zpětném vývozu zboží (z obdob-
ných důvodů). Také tato ustanovení jsou dosud obsažena v celním zákoně (§ 105).
V prováděcích předpisech bude stanoveno, za jakých podmínek vznikne nárok na vrácení cla nebo na upuštění od jeho vybrání.
K § 39:
Podle tohoto ustanovení vzniká nárok státu na clo projednáním zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu v tuzemsku nebo projednáním zboží podléhajícího vývoznímu clu do volného oběhu v cizině. Osnova tedy nepřipíná vznik celního dluhu ani k přestupu zboží přes státní hranici, ani k nějaké jiné skutečnosti, nýbrž váže vznik nároku státu na clo na celní projednání zboží do volného oběhu.
K § 40:
Clo je splatné, jakmile bylo zboží celně projednáno, t. j. jakmile celnice rozhodla, zda je propustí do navrženého oběhu, za jakých podmínek a pro koho (§ 16 odst. 2 osnovy). Celní dluh musí být zaplacen ještě před propuštěním zboží do volného oběhu.
V odstavci druhém se zmocňuje ministr zahraničního obchodu, aby v dohodě a ministrem financí stanovil způsob placení cla a úlevy v placení cla (půjde zde o podniky socialistického sektoru), dále zaokrouhlování, podmínky, za jakých může být poshověno placení (odklad plateb, po případě celní úvěr) a v kterých případech a za jakých podmínek mohou být vybírány úroky a úroky z prodlení, úprava některých těchto otázek byla dosud obsažena v celním zákoně č. 114/1927 Sb. a ve vládním nařízení č. 168/1927 Sb. jej provádějícím. Zkušenosti ukazují, že bude lépe tak učinit pružnější normou. Zejména bude upraveno odvádění cla podniky pro zahraniční obchod s přihlédnutím k sovětskému vzoru a k negociační funkci cla. Při tom bude zmírněno administrativní zatížení nejen výsadních společností, nýbrž i celní správy.
K § 41:
V dosud platném celním zákoně č. 114/1927 Sb. bylo stanoveno, že změní-li se celní sazebník nebo jiná ustanovení směrodatná pro výši celní pohledávky, řídí se výměra celní pohledávky ustanoveními platnými v době vzniku platební povinnosti. Platební povinnost pak vznikne, jakmile celnice zjistí celní pohledávku a sdělí ji straně (§§ 85 a 88 celního zákona). Toto ustanovení působilo v praxi často potíže, zejména když zboží bylo projednáno za platnosti nižších celních sazeb a celní pohledávka sdělena později, když platily celní sazby zvýšené.