Národní shromáždění republiky Československé 1952.
I. volební období. 8. zasedání.
615.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne. .......... ........1952
o hygienické a protiepidemické péči.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
část I.
Účel a úkoly hygienické a protiepidemické péče.
§ 1.
Ústavou zaručené právo lidu na ochranu zdraví zajišťuje stát především péčí o to, aby prostředí, v němž člověk žije a pracuje, i ostatní podmínky jeho života byly po zdravotní stránce co nejpříznivější. Touto hygienickou a protiepidemickou péčí bojuje proti vzniku a šíření nemocí a napomáhá tak zdravému vývoji lidu, rozvoji jeho tvůrčích sil a zvyšování produktivity práce.
§ 2.
Hygienická a protiepidemická péče spočívá hlavně
a) v péči o zdravotně příznivý stav vzduchu, vody, půdy, obytných i jiných budov a zařízení a veřejně přístupných míst,
b) v péči o zdravotně příznivé pracovní podmínky člověka, zvláště o ochranu jeho zdraví při práci před nepříznivými účinky pracovního prostředí a procesu a před nemocemi z povolání,
c) v péči o zdravé výchovné prostředí a o jiné zdravotně příznivé podmínky vývoje školní mládeže,
d) v péči o to, aby se lidu dostávalo za správných podmínek zdravotně nezávadných poživatin s potřebnou biologickou hodnotou, jakož i zdravotně nezávadných předmětů běžného užívání,
e) ve zvláštních ochranných opatřeních proti vzniku a šíření přenosných nemocí.
§ 3.
(1) K dosažení účelu hygienické a protiepidemické péče je každý, kdo může svou Činností ovlivnit životní podmínky, povinen činit všechna potřebná hygienická a protiepidemická opatření nebo trpět jejich provedení; při tom je též povinen vyžádat si v případech stanovených tímto zákonem anebo předpisy podle něho vydanými závazný posudek orgánů hygienické a protiepidemické služby.
(2) V zájmu účinného boje proti přenosným nemocem je povinen každý, komu to bude uloženo předpisy vydanými podle tohoto zákona nebo příslušnými orgány, provádět potřebná zvláštní protiepidemická opatření nebo trpět jejich provedení; zejména je povinen hlásit onemocnění, podezření z onemocněni a úmrtí přenosnou nemocí, podrobit se očkováni, léčení a isolaci a provádět desinfekci nebo trpět její provedení.
(3) Pokud ke zdolání a zamezení přenosných nemocí nestačí prostředky k tomu určené, je zásadně každý povinen podle svých sil poskytovat potřebnou osobní a věcnou pomoc.
Část II. Orgány hygienické a protiepidemické služby.
§ 4.
(1) V zájmu zajištění soustavné a účinné hygienické a protiepidemické péče se zřizují orgány hygienické a protiepidemické služby.
(2) Orgány hygienické a protiepidemické služby jsou
a) hlavní hygienik, který je v čele hygienické a protiepidemické složky ministerstva zdravotnictví; na Slovensku vykonává hlavní hygienik svou působnost zásadně prostřednictvím oblastního hygienika, který je v čele hygienické a protiepidemické složky pověřenectva zdravotnictví;
s
b) krajský hygienik; c) okresní hygienik.
(3) Nadřízený hygienik řídí práci podřízených hygieniků a dává jim příkazy a pokyny.
§ 5.
(1) Orgány hygienické a protiepidemické služby
1. vydávají podle tohoto zákona a předpisů podle něho vydaných, v oboru hygienické a protiepidemické péče podrobné směrnice závazné pro všechny podniky, zařízení i jednotlivé osoby;
2. dozírají na dodržování hygienických a protiepidemických předpisů; zejména dozírají
a) na provádění opatření k ochraně vzduchu, vody a půdy před znečištěním látkami škodlivými lidskému zdraví,
b) na zachovávání hygienických předpisů při stanovení stavebních obvodů a při plánování, projektování a provádění výstavby a všech úprav sídlišť a obcí a novostaveb, přestaveb, nástaveb a stavebních změn (dále jen "staveb") závodů, veřejných i obytných budov,
pozemních, vodních a jiných objektů a zařízení,
c) na hygienický stav veřejných i obytných budov, prostranství, závodů a hospodářských, dopravních, výchovných, zdravotnických a jiných zařízení,
d) na to, zda se všem dostává zdravotně nezávadných poživatin a předmětů běžného užívání; dozírají zejména i na to, aby jakostní a technické normy a standardy poživatin a průmyslových výrobků, které mohou mít vliv na lidské zdraví, odpovídaly hygienickým předpisům a požadavkům;
3. kontrolují účinnost a nezávadnost ser, vakcin a bakteriálních přípravků;
4. plánují a provádějí opatření proti vzniku a šíření přenosných nemocí, nemocí z povolání a nemocí, jejichž vznik nebo šíření jsou důsledkem porušování hygienických předpisů a požadavků; zajišťují soustavnou evidenci přenosných nemocí;
5. řídí hygienickou a protiepidemickou službu při organisované přepravě osob;
6. plánují a provádějí opatření sledující zdravotní ochranu státních hranic;
7. usměrňují hygienickou a protiepidemickou činnost všech zdravotnických zařízení;
8. účastní se řízení zdravotně osvětové práce na poli hygienické a protiepidemické péče.
(2) Bez kladného posudku orgánů hygienické a protiepidemické služby nelze pořídit směrné ani podrobné územní plány, stanovit stavební obvody a zastavovací plány nebo udělit povolení ke stavbám uvedeným v odstavci 1 č. 2 písm. b), ani stanovit normy a standardy uvedené v odstavci 1 č. 2 písm. d).
§ 6.
Plníce úkoly uvedené v § 5, jsou orgány hygienické a protiepidemické služby oprávněny a povinny
1. vstupovat do všech závodů, úřadů, ústavů, zařízení a objektů, odebírat v potřebném množství a rozsahu vzorky pro vyšetření a požadovat potřebné doklady a údaje;
2. udílet odpovědným vedoucím závodů, úřadů, ústavů a zařízení i jednotlivým osobám závazné pokyny pro provádění hygienických a protiepidemických opatření;
3. činit tato opatření:
a) nařídit vyřazení osob, jejichž zdravotní stav může ohrozit jiné osoby,
z jistých činností,
b) zakázat skladování, úschovu, oběh a spotřebu zdravotně závadných poživatin a jiných výrobků a nařídit jejich zničení nebo použití pro jiné účely.
§ 7.
(1) Vydávat směrnice podle § 5 odst. 1 č. 1, podávat posudky o normách a standardech podle § 5 odst. 1 č. 2 písm. d) a odst. 2, vydávat ve věcech celostátního, nebo krajského významu závazné posudky podle § 5 odst 1 č. 2 písm. b) a odst. 2 a kontrolovat účinnost a nezávadnost ser, vakcin a bakteriálních přípravků před jejich uvedením do oběhu může jen hlavní hygienik. V ostatních případech může vydávat závazné posudky podle § 5 odst. 1 č. 2 písm. b) a odst. 2 i oblastní nebo krajský hygienik.
(2) Oprávnění uvedená v § 6, náležejí též odborným pracovníkům příslušných hygienicko-epidemiologických stanic (§ 11).
§ 8.
Jestliže všechna opatření orgánů hygienické a protiepidemické služby nestačila k odstranění hygienických nebo epidemiologických závad, má ministr zdravotnictví právo po předchozím upozornění příslušného ministra nařídit zastavení stavby, nebo výroby anebo zakázat užívání nebo provoz závodu, zařízení nebo jiného objektu až do zjednání nápravy.
§ 9.
(1) Hlavního hygienika ustanovuje a odvolává vláda na návrh ministra zdravotnictví, krajské a okresní hygieniky ministr zdravotnictví na návrh hlavního hygienika.
(2) Hlavnímu hygienikovi pomáhá v plnění jeho úkolů poradní sbor, který zřídí a jehož členy jmenuje na návrh hlavního hygienika ministr zdravotnictví.
(3) Krajský (okresní) hygienik je podřízen krajskému (okresnímu) národnímu výboru. Jeho rozhodnutí a opatření podle § 5 odst. l č. 2 a 3 a odst. 2 a g 6 č. 3 může měnit a rušit rada národního výboru jen po slyšení nadřízeného hygienika.
§ 10.
(1) Orgány hygienické a protiepidemické služby vykonávájí svou působnost v úzké součinnosti s ostatními zúčastněnými zdravotnickými orgány a zařízeními, a pokud jde o péči o zdravotně příznivé pracovní podmínky, projednají věc před svým rozhodnutím s příslušnými orgány inspekce práce.
(2) Všechny úřady (orgány), podniky, zařízení a organisace jsou povinny napomáhat orgánům hygienické a protiepidemické služby při plnění jejich úkolů.
(3) Orgány hygienické a protiepidemické služby jsou povinny zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděly při výkonu své působnosti, a zejména dbát předpisů o zachovávání státního, hospodářského a služebního tajemství.
Část m.
Výkonná zařízení. § 11.
(1) Orgány hygienické a protiepidemické služby mají pro plnění svých úkolů výkonná hygienická a protiepidemická zařízení, a to
a) ústřední (oblastní) výzkumné ústavy v oboru hygieny, v oboru epidemiologie
a v oboru mikrobiologie, které jsou zařízením ministerstva (pověřenectva) zdravotnictví,
b) krajské výzkumné ústavy a krajské a okresní hygienicko-epidemiologické stanice, které jsou zařízením příslušného národního výboru.
(2) Vyžadují — li toho potřeby hygienické a protiepidemické péče, mohou být zřízeny pobočky stanic.
§ 12.
(1) Ústřední ústavy zřizuje ministr zdravotnictví na návrh hlavního hygienika. Krajské ústavy a krajské a okresní stanice zřizuje příslušný národní výbor podle směrnic ministra zdravotnictví.
(2) Ústavy a stanice se člení podle zásad účelné dělby práce na odborné složky. V čele jednotlivých ústavů a stanic je ředitel. Ředitele ústavu ustanovuje a odvolává ministr zdravotnictví na návrh hlavního hygienika. Ředitelem krajské stanice je krajský hygienik, ředitelem okresní stanice okresní hygienik.
(3) Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s ministerstvy vnitra a financí úkoly ústavů a stanic, normy jejich osobního a věcného vybavení a upraví jejich správu, vnitřní členění a provoz.
část IV.
Společná a závěrečná ustanoveni. § 13.
(1) Náklady na některá zvláštní protiepidemická opatření, zejména na nařízené očkování, na ústavní isolaci a na desinfekci ohniska nákazy, nese stát. Náklady na ostatní hygienická a protiepidemická opatření, i když byla nařízena nebo provedena z úřední moci, nese zpravidla ten, jehož osoby nebo věci se opatření týká. Okresní národní výbor může z důvodů zvláštního zřetele poskytnout podporu na úhradu takových nákladů.
(2) Byly-li hygienickým a epidemiologickým šetřením nebo zkoumáním zjištěny hygienické nebo epidemiologické závady, lze náhradu nákladů takového šetření nebo zkoumání uložit přiměřeně podle ustanovení odstavce l druhé věty.
(3) Podrobnější úpravu provede ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvy vnitra a financí.
§ 14.
(1) Za škodu způsobenou provedením hygienických a protiepidemických opatření, ačli
nejde o ušlý pracovní výdělek, se náhrada neposkytuje, ani když tato opatření byla nařízena. Okresní národní výbor může z důvodů zvláštního zřetele poskytnout podporu ke krytí takové škody.
(2) Za vzorky odebrané pro účely, hygienického a epidemiologického šetření a zkoumání nepřísluší náhrada.
(3) Podrobnější úpravu provede ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvy vnitra a financí.
§ 15.
Ministr zdravotnictví se zmocňuje, aby vydal předpisy pro jednotlivé úseky hygienické a protiepidemické péče a k provedení tohoto zákona.
§ 16.
(1) Hygienickou a protiepidemickou službu v branné moci provádějí příslušné vojenské orgány. Je-li třeba hygienických a protiepidemických opatření obecné povahy nebo jejich jednotného provádění, postupují vojenské orgány v úzké součinnosti s orgány hygienické a protiepidemické služby.
(2) Jde-li o zamezení vzniku a šíření přenosných nemocí, učiní vojenské orgány v oboru své působnosti nutná opatření v souladu s obecnými opatřeními, nařízenými orgány hygienické a protiepidemické služby pro civilní obyvatelstvo.
(3) Součinnost vojenských orgánů a orgánů hygienické a protiepidemické služby při provádění tohoto zákona upraví ministerstva zdravotnictví a národní obrany.
(4) Ustanovení odstavců l a 2 platí obdobně také pro Pohraniční stráž, Sbor národní bezpečnosti i vězeňskou správu; součinnost jejich orgánů s orgány hygienické a protiepidemické služby při provádění tohoto zákona upraví ministerstva zdravotnictví, národní bezpečnosti a spravedlnosti.
§ 17.
(1) Zrušují se všechna ustanovení, která se vztahují na věci upravené tímto zákonem.
(2) Do vydání předpisů podle tohoto zákona se přiměřeně postupuje podle předpisů dosavadních, pokud neodporují tomuto zákonu.
§ 18.
Tento zákon nabývá účinností dnem 1. dubna 1952; provede jej ministr zdravotnictví v dohodě se zúčastněnými členy vlády.
Důvodová zpráva.
A. část všeobecná.
Zdravotní péče nemůže být zaměřena jen na léčení chorob, nýbrž musí se především zaměřovat na to, aby se předcházelo jejich vzniku. Podle výsledků vědeckého bádání mají v tomto směru význačnou úlohu vnější podmínky života, hlavně však prostředí, v němí člověk žije. Závady, které se v nich vyskytnou, mají neblahý vliv na zdraví člověka a působí vznik různých nemocí. Nejsou-li při výstavbě sídlišť a zvláště průmyslových podniků prováděna nezbytná zdravotní opatření, vznikají epidemie a rozmáhají se nemoci z povolání, roste počet absencí a předčasné invalidity, což všechno způsobuje značné hospodářské škody.
Jestliže věda dovedla rozpoznat příčiny těchto závad a nalézt prostředky k jejich zábraně a odstranění, je nutno zabezpečit, aby jich mohlo být co nejlépe využito. Poněvadž zdravý člověk je základem veškeré budovatelské činnosti, je nutno nejen odstraňovat závady vyskytující se v podmínkách jeho života, nýbrž co nejpříznivější životní podmínky pro něj přímo vytvářet. Jen tak může býti zajištěno zdraví pracujícího lidu.
Tento významný úkol při budování socialismu má plnit hygienická a protiepidemická péče, která v novém pojetí se musí stát základem veškeré zdravotnické činnosti v našem státě. Všechny nutné podmínky pro plnění tohoto důležitého úkolu má zabezpečit navrhovaný zákon.
Kapitalistický stát, pokud pečoval o hygienu vůbec, činil to v naprosto nedostatečné míře a to ještě jen, pokud šlo o odstraňování nejkřiklavějších závad. Naprosto se však nevěnoval tvůrčí stránce hygieny.
Tento stav se odráží v dosavadních předpisech ze všech oborů hygieny i v předpisech na ochranu proti přenosným nemocem. Tyto dosavadní předpisy netvoří ucelenou soustavu, nýbrž jsou obsaženy v nejrůznějších právních normách, které často upravují především jiné věci než zdravotnické. Velká část těchto předpisů je z údobí kapitalistického a některé z nich dokonce ještě nesou znaky feudálního období a vyznačují se typickou represivní, zdravotně-policejní povahou.
V oboru hygieny bydlení a sídlišť právní předpisy jasně ukazují bezmocnost kapitalistické společnosti. Dřívější stavební řády sice dovolovaly určité zásahy v případě již vystavěných obytných a jiných budov, nezaručovaly však respektování zdravotnických poža-
davků již ve stadiu přípravném, ve stadiu plánování a projektování. Proto je i dnešní stav hygieny ve velké části našich obcí tak neutěšený. Je mnoho míst, kde není obyvatelstvo zásobováno dostatečným množstvím zdravé pitné a užitkové vody. Mnoho závad se vyskytuje také v odvádění nebo zneškodňování odpadních vod, zvláště průmyslových. Tím jsou ničeny naše řeky, které pak nemohou být zdrojem pitné a užitkové vody, nehodí se pro rekreaci a v mnoha případech jsou zdrojem nákazy.
K zlepšení tohoto stavu byla v oboru hygieny sídlišť a vod vydána řada předpisů. Jsou to hlavně zákon č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a prováděcí předpisy k němu, zejména vl. nař. č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí, vyhláška ministerstva stavebního průmyslu č. 709/1950 Ú. 1. I., o podrobnějších předpisech pro provádění pozemních staveb, a nařízení ministra techniky č. 298/1948 Sb., č. 20/1950 Sb. a č. 127/1950 Sb., která upravují hlavně zásobování vodou a odvádění a čištění odpadních vod.
Přes tuto novou úpravu trvá neutěšený stav našich sídlišť a vod a příčinou toho je — kromě některých nevyřešených technických problémů —i nedostatek jednotných zdravotnických zásad (norem) a pevné hygienické kontroly, která by důsledně dbala o jejich dodržování.
V oboru hygieny práce se snažil kapitalistický výrobní systém omezit opatření na ochranu zdrávi zaměstnanců při práci na nejnutnější minimum, úsilí dělnické třídy se soustřeďovalo naopak především na tento úsek hygieny, a tak právě předpisy upravující otázky ochrany zdraví při práci jsou v jednotlivých obdobích vývoje vždy výsledkem a obrazem vzájemného poměru třídních sil.
Proto právní úprava péče o hygienu pracoviště nevyhovuje a je nejednotná. Základními předpisy byla ustanovení §§ 74 a násl. živnostenského řádu (§§ 102 a násl. živnostenského zákona), ukládající majitelům živností povinnost, aby svým nákladem učinili všechna zdravotní opatření a zřídili a udržovali zařízení, kterých je potřeba na ochranu života a zdraví zaměstnanců. Na podkladě těchto předpisů byla pak vydána řada předpisů prováděcích. Dodržování předpisů mělo být zajištěno t. zv. živnostenskou inspekcí, která byla zavedena zákonem č. 117/1883 ř. z., na Slovensku zákonným článkem XXVIII/1893.
V praxi však byly i tyto zastaralé předpisy zaručující jen nejnutnější ochranu zdraví při práci bezostyšně porušovány. Nepříznivý stav hygieny práce zvláště v průmyslu, kde v některých závodech chybí i nejzákladnější hygienická zařízení, je zaviněn též tím, že hygienická péče na závodech, pokud vůbec byla prováděna, nebyla prováděna v úzké součinnosti s ostatními úseky zdravotní péče ani ve spolupráci s bývalou živnostenskou inspekcí, která se měla o dodržování byť i nedostačujících předpisů starat.
Pokud jde o bezpečnost při práci, poskytuje potřebné podklady částečně zákon č. 67/1951 Sb., o bezpečnosti při práci, který umožňuje rozšíření a prohloubení péče o bezpečnostní a zdravotní opatření při práci v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a techniky, ukládá vedení podniků odpovědnost za zajišťování bezpečné a zdravé práce a který zrušil dosavadní zmíněné nevyhovující předpisy. Pokud však jde o bezpečnost při práci s hlediska hygienického a protiepidemického, ponechává tento zákon potřebná opatření ministerstvu zdravotnictví (§ 9). Aby ministerstvo zdravotnictví mohlo tyto úkoly splnit, potřebuje nový podklad, který mu má právě poskytnout navrhovaný zákon ve spojitosti se zákonem o jednotné preventivní a léčebné péči.
Ani právní úpravu školní hygieny nelze považovat za uspokojivou, neboť nebyla jednotná a nebyla důsledně provedena.
Základ pro obor školní hygieny byl dán zákonem č. 68/1870 ř. z., o organisaci veřejné služby zdravotní. Provádění péče o školní hygienu však upravovaly předpisy školské, zejména zemské zákony. Toto roztříštění péče o školní hygienu zůstalo i po vydání zákona -Č. 332/1920 Sb., ve znění zákona č. 236/1922 -Sb., který sice určil, že do oboru zdravotní policie spadá i zdravotnický dozor ve školách, obsah péče o školní hygienu však nestanovil.
Také po vydání zákona č. 49/1947 Sb., o poradenské zdravotní péči, kterým bylo školní lékařství svěřeno ústavům národního zdraví, není právní stav uspokojivý, protože chybí řádný právní podklad pro úpravu a provádění péče o školní hygienu.
Na tomto stavu věci se nic nezměnilo ani po vydání školského zákona, který sice pamatuje na vydání bezpečnostně-zdravotních předpisů, ponechává však až do jejich vydání v platnosti všechny předpisy dosavadní.
Tyto nedostatky právní úpravy péče o školní hygienu se projevují i v jejím provádění, a to tím, že zdravotnické orgány se nemohou
v žádoucí míře účastnit na spoluvytváření zdravotně příznivých podmínek pro zdravý vývoj žáků a že ochranná opatření zvláště proti dětským přenosným nemocem nejsou včasná a ani nejsou důsledně prováděna. Tyto poměry vedou k tomu, že ženy, zapojené do socialistického budování, nemají dostatek důvěry k dětským výchovným zařízením. Je proto třeba také v tomto úseku hygienické a protiepidemické péče působnost soustředit a vybavit orgány pro výkon této péče náležitou pravomocí.
Ani v péči o hygienu výživy a jiné spotřeby není stav uspokojující. Tento obor hygieny byl v podstatě upraven v krajích českých zákonem č. 89/1897 ř. z., o obchodě s potravinami a některými předměty potřeby, na Slovensku žák. čl. XIV/1876 a XLVI/1895. 'Tyto zákony a předpisy na jejich základě vydané byly předpisy zdravotně-policejními a měly povahu především represivní.
I když nutno přiznati, že zmíněné předpisy měly nemalý význam pro hygienu výživy a jiné spotřeby, přece jen pro svou represivní povahu umožňovaly v podstatě jen kontrolu potravin a předmětů běžného užívání s hlediska zdravotní nezávadnosti. Dosavadní právní stav neumožňoval však postavit hygienu na novou vyhovující základnu tak, aby lidu byla poskytnuta nejen výživa zdravotně nezávadná, nýbrž i výživa odpovídající biologickou hodnotou výsledkům vědeckého zkoumání. Tento stav doznal částečné změny dekretem presidenta republiky č. 118/1945 Sb., o opatřeních v řízení vyživovacího hospodářství (jeho platnost byla rozšířena na Slovensko zákonem č. 274/1948 Sb. ), jímž byla ministerstvu výživy uložena po stránce hospodářské péče o jakost a nezávadnost potravin. Tuto péči nyní vykonávají v dohodě s, ministerstvem zdravotnictví ministerstva potravinářského průmyslu a vnitřního obchodu. Avšak i zde je nutno zdravotnickými předpisy, přesně stanovit zásady, kterými by se řídila výživa lidu. V této souvislosti bude třeba nahradit i roztříštěné předpisy o prohlídce masa (zbývající ustanovení vládního nařízení Č. 41/ 1940 Sb., o prohlídce jatečných zvířat a masa a zřizování a provozování jatek, vládní nařízení č. 40/1942 Sb., o prohlídce masa, nařízení č. 54. 300/1908 F. M., o prohlídce masa, vesměs ve znění předpisů tyto normy pozměňujících a doplňujících) novými předpisy, kde by se již také přihlíželo k nové funkci' jatek, jakožto zařízení potravinářského průmyslu. Novým, stále se rozvíjejícím objektem hygienické a protiepidemické péče bude hromadné stravování, jemuž byla v kapitalistickém státě
věnována jen zcela nepatrná pozornost, a to jen v rámci živnostenského podnikáni.
Nový zákon má proto umožnit, aby péče o hygienu výživy a jiné spotřeby byla řízena s jednotného zdravotnického hlediska podle nejnovějších výsledků vědeckého badání. I v tomto směru bude využito zkušeností a výsledků vědy v oboru hygieny výživy a jiné spotřeby dosažených v Sovětském svazu.
Poměrně největší péči věnoval kapitalismus ochraně před přenosnými nemocemi, neboť epidemie v městech a na dopravních spojích mohly vážně ohrozit průmysl a obchod, nebyly ochotny vyhýbat se ani buržoasním čtvrtím velkoměst a snižovaly roční kontingenty branců, takže ohrožovaly též samu vládnoucí třídu a její zájmy. Také rozvoj bakteriologie měl ovšem značný podíl na poměrné intensitě boje proti přenosným nemocem, která se odráží v kapitalistických zákonících, zejména v rakouském zákoně č. 67/1912 ř. z., o zamezení a potlačení přenosných nemocí, jenž platil až do vydání nových zákonů č. 60/1948 Sb., o potírání nemocí přenosných na lidi, č., 61/1948 Sb., o některých ochranných opatřeních proti tuberkulose, a č. 158/1949 Sb., o boji proti pohlavním nemocem.
V těchto zákonech se již projevilo nové pojetí této péče. Není pochyby, že představují pokrok v organisaci boje proti přenosným nemocem, nebyly však pro svou podrobnost dostatečně pružné, nepostavily boj proti přenosným nemocem na jednotný základ a neumožnily zřízení orgánů, které by byly způsobilé tento boj skutečně provádět. Nelze proto právní stav ani po vydání zmíněných zákonů považovat za uspokojivý.
Bude proto nutno i v tomto úseku zdravotní péče využít sovětských zkušeností, o nichž se mohli naši zdravotníci přesvědčit při své návštěvě Sovětského svazu, a řídit se zásadami a pokyny sovětských zdravotníků, kteří nám jasně ukázali naše nedostatky a také cesta k nápravě.
Vzhledem k tomu, že podkladem nové úpravy bude organisace hygienické a protiepidemické péče v Sovětském svazu, bude vhodno všimnout si blíže, jak je hygienická a protiepidemická péče v Sovětském svazu upravena.
Organisace veřejné hygieny v SSSR tvoří ucelený systém jednotně vybudovaný ve všech 16 svazových republikách. V ministerstvu zdravotnictví SSSR stojí v čele organisace veřejné hygieny náměstek ministra — hlavní státní zdravotní inspektor SSSR, který řídí obdobně organisovanou hygienicko-protiepidemickou péči 16 ministerstev zdravotnictví sovět-
ských svazových republik. Tyto republiky se dělí na oblasti, v nichž je oblastní zdravotní oddělení. Veškerou zdravotní a protiepidemickou práci v oblasti řídí a je za ní odpověden oblastní státní zdravotní inspektor, který je náměstkem přednosty zdravotního oddělení.
Zvláštní postavení orgánů hygienické a protiepidemické péče se zakládá jednak na skutečností, že státní hygieničtí inspektoři jsou zároveň zástupci přednostů zdravotních referátů, jednak na tom, že opatřeni státního hygienického inspektora nemůže změnit přednosta zdravotního referátu, nýbrž jen nadřízený státní hygienický inspektor. Každý hygienický inspektor má též právo dávat nižším státním inspektorům závazná nařízení a pokyny.
Hlavním zařízením hygienických a protiepidemických orgánů v Sovětském svazu pro výkon jejich působnosti jsou hygienicko-epidemiologické stanice a vědecké výzkumné instituty. Stanice jsou členěny na odbory podle jednotlivých druhů hygieny a na laboratoře a provádějí hygienickou a protiepidemickou péči jednak samy, jednak pomocí všech ostatních zdravotnických zařízení. Vědecké výzkumné instituce jsou v hlavních městech republiky a krajů.
Orgány veřejné hygieny se velmi aktivně zúčastní řešení všech problémů při stavbě a úpravě měst, kolchozních vesnic, závodů, továren, obytných a kulturních staveb, zejména při řešení otázek zásobování vodou, při stavbě kanalisace, při řešení problémů čištění průmyslových odpadových vod nebo látek znečišťujících vzduch.
Tyto orgány nejen odstraňují zdravotní závady, nýbrž preventivním dozorem jim též zabraňují a přímo pečují o vytváření nejpříznivějších životních podmínek. Opírají se přitom o rozsáhlá práva zaručená zákonem. Jsou zejména oprávněny:
1. vydávat zdravotnické předpisy závazné při provádění výstavby a (přestavby a stanovit pro každého závazné zásady (standardy) pro výrobu všech produktů, materiálu a předmětů, které souvisí B lidským zdravím (potravinářské produkty, barvy, rozpustidla ve výrobě, předměty osobní hygieny, atd. ), a pro stavebnictví;
2. kontrolovat, jak se tyto zdravotnické předpisy zachovávají, nařizovat odstranění hygienických závad ve všech podnicích, objektech a zařízeních;
3. zakázat zahájení provozu v novostavbách závodů a továren, které nemají potřebné