je však na žalovaném vlastníku (spoluvlastníku, operativním správci).

K § 2:

Ustanovení § 2 dávají dodatkem k § l odst. 2 odpověď na otázku, kdo je provozovatelem, pro případy v praxi nejběžnější. Podle ustanovení odstavce l posuzuje se v době od převzetí dopravního prostředku do opravy až do jeho vrácení jako provozovatel jedině opravce. Provozovatelem je tu po zákonu jedině opravce; nastupuje tedy jako provozovatel na místo původního provozovatele. Aby tomu tak bylo, musí být dopravní prostředek do opravy "odevzdán" — třebas zaměstnanci oprávněného opravce; změna v osobě provozovatele nenastane tedy na př. za opravy vozidla v garáži vlastníkově nebo přímo na silnici, kde vozidlo uvázlo. Jako opravce se stane provozovatelem ten, komu byla oprava zadána, t. j. podnikatel opravny, zejména národní nebo komunální podnik, nikoli jeho zaměstnanec. Praktické to bude zejména při zkušební jízdě s opravovaným dopravním prostředkem.

První věta odstavce druhého uvádí další případ, kdy dojde ke změně v osobě provozovatele. Stačí, že bylo dopravního prostředku užito "bez vědomí" nebo "proti vůli provozovatele". Není třeba, aby dopravní prostředek byl odňat postupem objektivně bezprávným, zejména činem trestným. Spadají sem zejména t. zv. jízdy na černo. Podle druhé věty cit. odstavce nebude však provozovatel zproštěn své odpovědnosti, umožnil-li užití dopravního prostředku svou nedbalostí; nedbalost provozovatele se předpokládá (domněnka vyvratitelná), jestliže dopravního prostředku užila osoba provozovateli blízká (§17 odst. 2 obč. zák. ). Nelze totiž dobře poškozenému znesnadňovat domožení se náhrady na provozovateli (zejména na vlastníku dopravního prostředku) obtížností vyvrátit pravdivost eventuálního tvrzení žalovaného, že na př. jeho syn nebo jiná osoba blízká užila dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli žalovaného provozovatele. V takovém případě nelze ani dobře na poškozeném žádat, aby prokázal, že žalovaný umožnil užití dopravního prostředku svou nedbalostí. Je jistě správné setrvat na odpovědnosti nad rámec zavinění, když vlastník nebo jiný provozovatel sám neprokáže, že nemohl zabránit tomu, aby osoba jemu. blízká dopravního prostředku užila bez jeho vědomí nebo proti jeho vůli. Zde musí zásadně — neprokáže-li provozovatel, že užití dopravního prostředku nezavinil — platit totéž, jako když provozovatel užití

dopravního prostředku někým jiným dovolil (na př. půjčil auto příteli, aby si vyjel na weekend); zůstane provozovatelem.

Podstatnou novotou oproti dnešnímu právnímu stavu je, že osnova neukládá odpovědnost nad rámec zavinění ani řidičům motorových vozidel, ani letcům odpovědným za řízení letadla, pokud nejsou zároveň provozovateli, resp. odpovědni podle § 2 osnovy (jako opravce, nebo užijí-li vozidla nebo letadla bez vědomí nebo proti vůli provozovatele).

Až dosud jsou odpovědnosti nad rámec zavinění jako řidiči motorového vozidla zproštěny toliko osoby řídící motorové vozidlo ve výkonu své "veřejnoprávní" povinnosti nebo ve výkonu veřejné služby (na př. šoféři úředních automobilů, osoby vojenské řídící motorová vozidla vojenské správy), srov. § 45 odst. 3 zák. č. 81/1935 Sb. A stejně nejsou náhradou povinni vojenští letci, řídí-li letadlo u výkonu své služby; srov. § 29 odst. 4 zák. č. 172/1925 Sb.

Bylo uváženo, že buržoasní zákony ukládaly odpovědnost nad rámec zavinění šoférům a pilotům sice s odůvodněním, které by se zdálo být přijatelné i pro socialistickou společnost, s odůvodněním, že jejich zvýšená odpovědnost přispívá vhodně k tomu, aby řidič a letec dbali zvýšenou měrou náležité péče o dopravní prostředek a opatrnosti při jeho řízení. Nešlo však, jak známo, ani tak o ustanovení na ochranu poškozených, jako o opatření chránící zájmy vlastníků.

O sovětském vzoru stala se zmínka již v obecné části důvodové zprávy.

Je však také třeba mít na paměti i případy velmi četné v dnešní době úsilí o vybudování socialismu, zejména na naší vesnici. Nákladní auta a traktory řídí mnohdy brigádníci nebo členové jednotných zemědělských družstev. Ani tito, ani oni nejsou v pracovním poměru s vlastníkem vozidel (JZD) nebo se státní strojní stanicí. Je jistě nepochybné, že nelze ani jim, členům JZD nebo dokonce brigádníkovi, který zdarma a obětavě věnuje svou pracovní sílu, aby podle svých schopností a leckdy místo odpočinku po práci ve vlastním zaměstnání přispěl k zdolání nutných zemědělských prací a k výživě spoluobčanů, ukládat odpovědnost i za škodu, kterou nezavinili. A není toho třeba ani se zřetelem na osoby, které snad provozem těchto vozidel škodu utrpí. Odpovědny podle osnovy tu budou státní strojní stanice nebo jednotná zemědělská družstva jako provozovatelé auta nebo traktoru a podle § 12 osnovy budou odpovídat i za zavinění uvedených řidičů. Tito pak budou odpovědni vedle JZD nebo SSS,

avšak v souladu s pravidly socialistického soužití jen podle občanského zákoníka, t. j. podle svého zavinění, resp. půjde-li o škodu způsobenou náhodou, jen když k náhodě dali ze své viny podnět (§ 341 obč. zák. ).

K §3:

V § 3 se setrvává na dosavadní spoluodpovědnosti několika odpovědných osob rukou společnou a nerozdílnou (§ 45 odst. 4 § 52 odst. 2, zák. č. 81/1935 Sb., § 29 odst. 6, § 36 odst. 2 zák. č. 172/1925 Sb.; je to v souladu i s obecným ustanovením § 239 obč. zák. a zejména i s ustanovením § 340 věty první, kterému byly vzorem i čl. 408 obč. zák. RSFSR a čl. 246 osnovy nového obč. zák. SSSR. Mezi sebou mají spoluodpovědné osoby postih (§§ 240 až 242 obč. zák. ). Bude-li škoda několika osobami zaviněna, vypořádají se mezi sebou podle povahy a míry zavinění (§ 340 věta druhá obč. zák. ). Také ten, kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiné osoby, má vůči ní postih (§ 359 obč. zák. ).

Slova "pokud není dále ustanoveno jinak" míří na ustanovení § 6 a § 14 odst. l věty druhé, podle nichž někdy odpovědná osoba nahrazuje jen poměrnou část škody, takže tu je odpovědnost rukou společnou a nerozdílnou pojmově vyloučena.

K § 4:

V obecné části důvodové zprávy a v důvodové zprávě k § l osnovy bylo již vysvětleno, proč nelze, pokud jde o náhradu škody, upravenou osnovou, vystačit se zásadou odpovědností za zavinění. Naznačeno bylo také, že tu není třeba bezvýjimečně trvat na odpovědnosti za výsledek.

Odpověď na otázku, které skutečnosti zprošťují odpovědnosti podle osnovy, dává její § 4.

Odpovědnost za výsledek platí v plné míře, především když lze škodu odvozovat ze stavu dopravního prostředku nebo jiných provozních zařízení anebo ze selhání nebo nedostatku jejich činnosti. Se zřetelem k technickému pokroku v době od uzákonění dnes platných úprav nemluví se již o "povaze" provozního zařízení, nýbrž jen o jeho "stavu" a nemluví se ani o "zvláštním způsobu zařízení", nýbrž toliko o jeho "selhání nebo nedostatku činnosti". "Stavem" provozního zařízení se rozumí stav vadný (přestárlé vozidlo, slabé držadlo pro cestující v tramvaji, takže se při zakymácení vozu utrhne, prasklá kolejnice a pod. ). "Selháním činnosti" provozního zařízení bude na př. úplné zastavení funkce vlakové brzdy nebo zařízení na spouš-

tění závor, světel na motorovém vozidle při jízdě ve tmě a pod.; "nedostatkem jejich činnosti" pak na př. nedostatečný tah brzdy, jen slabé zvučení klaksonu atp. Zde nelze nikdy odpovědnost vyloučit; bylo by to ulevováním provozovateli na úkor poškozených, podporovalo by to lehkovážnost provozovatelů při dozoru na stav dopravního prostředku a jiných provozních zařízení, postavení poškozených ve sporu by se ztěžovalo, i když k vzniku škody, přispěla ledabylost na straně provozovatele. Bylo by to v rozporu s pravidly socialistického soužití.

Dalšími případy, kdy podle osnovy bezvýjimečně platí odpovědnost za výsledek, jsou ty, v nichž lze škodu odvodit ze selháni nebo nedostatku činnosti organismu osob v provozu užitých. Tato odpovědnost se provozovatelům dopravních prostředků ukládat nově. Náhlé úmrtí nebo mdloba a pod. strojvedoucího nebo pilota a stejně i osoby řídící plavidlo nemůže sice být v praxi dobře příčinou dopravní nehody (na lokomotivě koná službu také topič obeznámený s obsluhou lokomotivy, dopravní letadla mají dvojí řízení a u druhého je k obsluze připraven velitel letadla, na parníku pak není také jediná osoba způsobilá jej aspoň nouzově řídit); naproti tomu při dopravě tramvajové, trolejbusové a automobilové vyžaduje zájem osob poškozených, aby jejich nárok na náhradu byl zajištěn zákonnou odpovědností i v uvedených mimořádných případech. V § 4 odst. l č. 3 (a stejně i na jiných místech) nemluví se zvlášť o osobách v provozu zaměstnaných a osobách v provozu užitých; nemůže být pochybnosti, že osobou v provozu užitou se rozumí i osoba v provozu zaměstnaná.

Lze-li škodu odvodit ze stavu dopravního prostředku nebo jiných provozních zařízení anebo ze selhání nebo nedostatku jejich činnosti anebo ze selhání nebo nedostatku činnosti organismu osob v provozu užitých, nerozhoduje, zdali škoda mohla být odvrácena nebo ne. Zde se odpovídá — jak se obvykle v theorii praví — za t. zv. vnitřní náhodu, t. j. zejména i za neznatelnou vadu materiálu, resp. i za nepředvídatelný nedostatek funkce organismu osob užitých v provozu.

Mimo uvedené případy bude však provozovatel (osoba za něho nebo vedle něho odpovědná) odpovědnosti zproštěn, bude-li prokázáno, že škoda nemohla být odvrácena; t. j. podle § 4 odst. 4, že nemohla být zamezena péčí podle poměrů potřebnou (ani takovou opatrností při vedení provozu a zacházení s provozními zařízeními, zejména při řízení dopravního prostředku, která se srovnává se

zákonem a s předpisy vydanými k jeho provedení, a není-li jich, s povahou věci). Tak tomu bude zejména v případech, když škodu způsobí vyšší moc, t. j. událost, která nemůže být vůbec žádným opatřením odvrácena (při daném stavu techniky a hospodářství — v dané společnosti); na př. neočekávaná smršť zvrhne auto, úderem blesku se vznítí loď. Odpovědností však nebude ani tehdy, jestliže škoda nemohla být odvrácena v konkrétním případě, o který šlo. Proto byla zvolena dikce "jestliže škoda nemohla být odvrácena" a nikoli na př. "jestliže škoda byla neodvratná". Nebude tedy odpovědnosti na př., jestliže v bouři bude vyvrácen strom na trať přímo před jedoucí rychlík; odpovědnost tu však bude, pojede-li vlak až za delší dobu po bouři, takže trať už měla být prohlédnuta, nebo bude-li vlak za povodně přejíždět podemletý most. V těchto případech hraje tedy často roli i moment zavinění — porušení péče podle poměrů potřebné.

Opouští se dosavadní absolutní odpovědnost provozovatele letadla — jeho odpovědnost i za "vyšší moc". Dnešní stupeň vývoje techniky a technické provádění leteckého provozu jsou zárukou, že možnost ničivého zásahu živelní vyšší moci je prakticky vyloučena. Postačí poukázat na podmínky, za nichž je dovoleno civilnímu letadlu startovat. Mimoto se poukazuje na procenta škod, zaznamenaná v obecné části důvodové zprávy. Novou úpravou se osnova přibližuje také úpravě v mezistátní dohodě Varšavské.

Mimoto není odpovědnosti — proč není jistě třeba zvláště odůvodňovat — prokáže-li se, že škoda vzešla ze zavinění poškozeného nebo z takového úkonu osoby třetí, který nemohl být odvrácen.

"Úkonem" se rozumí i zde — stejně jako v novém občanském zákoníku — jak čin, tak i opominutí, nejen na př. vržení kamene do okna vlaku, nýbrž i ponechání dobytčete pastevcem v nepřehledné zatáčce silnice. O "neodvratitelnosti" úkonu osoby třetí platí obdobně to, co bylo řečeno o "neodvratitelnosti" škody; i zde je tedy odpovědnost zabarvena hlediskem zavinění.

Ustanovení § 4 odst. 2 pamatuje na případy, kdy byla škoda způsobena dítětem nebo osobou nesvéprávnou pro trvalou duševní poruchu anebo někým, kdo je postižen takovou poruchou zdraví nebo takovou vadou tělesnou, která mu ztěžuje ochranu před úrazem. Pokud jde o poruchy zdraví nebo tělesné vady, má osnova na mysli především vady na první pohled nepoznatelné; na př. řidič auta nepozná, zdali osoba přecházející

jízdní dráhu je choromyslná nebo trpí epilepsií anebo je hluchá. Naproti tomu musí však řidič auta zvýšit opatrnost při řízení, spatří-li na vozovce slepce s bílou holí, invalidu o berlích nebo těžce se belhající stařenku.

Třetí osobou je osoba jiná než osoba odpovědná a osoba poškozená. Není jí však podle ustanovení § 4 odst. 3 osoba užitá v provozu. Na rozdíl od § 31 odst. 2 písm. č) zák. č. 172/ 1925 Sb., o letectví, je však podle osnovy třetí osobou i účastník letu; až dosud jednání účastníka letu nezprošťovalo odpovědnosti provozovatele letadla.

Podstatné sjednocení úpravy u doprav všech čtyř druhů se uskutečňuje také tím, že se u všech mluví o "zavinění poškozeného" a "úkonu osoby třetí".

K§ 5:

Také v rámci § 5 se dosahuje sjednocení úpravy v nejzazší možné míře.

Drážní podnik bude mít odpovědnost nad rámec zavinění i za poškození věcí na trati (dosud odpovídal za tyto škody jen podle obecných ustanovení občanského zákoníka). Provozovatel motorového vozidla bude odpověden bez rozdílu, na jakém místě ke škodě došlo (dnes jen na místech veřejných nebo třetím osobám přístupných a mimo tato místa, jen když, se pozemku užívá k jízdě neoprávněně).

Skutečnost, že bylo dopravního prostředku užito bezplatně (doprava z ochoty), nebude důvodem vylučujícím odpovědnost podle osnovy ani při provozu motorového vozidla nebo letadla (jak tomu bylo dosud). Pojištění proti následkům zákonné odpovědnosti se dnes totiž vztahuje i na tyto případy.

"Jinými věcmi" ve smyslu § 5 č. 3 jsou na př. povoz zničený na přejezdu trati nárazem lokomotivy, obchodní stánek zachycený autem, stoh, který se vzňal při výbuchu benzinové nádrže havarovavšího letadla, plovárna stržená parníkem. Naproti tomu náhrada za poškození, úbytek nebo ztrátu věcí přepravovaných (zejména, zboží dopravovaného na základě smlouvy nákladní) je upravena přepravními řády, resp. ustanoveními hlavy XXVII a XXVIII obč. zák. o smlouvě zasilatelské a smlouvě nákladní.

K § 6:

Míra náhrady podle § 6 se určí se zřetelem k tomu, jakou měrou k vzniku škody přispěly zavinění poškozeného nebo úkon osoby třetí. Ani zde nepůjde — jak plyne z povahy věci — o závazek k ruce společné a nerozdílné.

u

K §7:

Bude se nahrazovat nejen škoda skutečná, nýbrž i to, co poškozenému ujde. Nahradí se tedy při ublížení na zdraví náklady léčení, ušlý a budoucně ucházející výdělek, jakož i přiměřené bolestné a odškodnění za zohyždění, které překáží budoucímu uplatnění poškozeného. Vzejde-li z poškození smrt, bude tu povinnost nahradit náklady léčení a pohřbu tomu, kdo je vynaložil, a osobám odkázaným svou výživou na usmrceného, co jim ujde. Jako náhrada výdělku nebo dávek na úhradu osobních potřeb budoucně ucházejících se vyměří peněžitý důchod.

Za pomínek § 358 obč. zák. bude lze náhradu škody přiměřeně snížit.

Zmocněním vlády, aby nařízením stanovila horní mez peněžité náhrady, sleduje se zejména uskutečnění zásady Varšavské úmluvy i pro domácí leteckou dopravu. Odklidí se tím nežádoucí dnešní stav, kdy na př. cizí kapitalista, cestující v letadle uvnitř hranic republiky, může se domáhat na našich aeroliniích daleko vyšší náhrady ušlého výdělku (na př. za dobu upoutání na lůžko), než jaká by mu náležela podle Varšavské úmluvy, kdyby byl účastníkem letu v dopravě "mezinárodní". Našim občanům nehrozí z tohoto zmocnění žádné zkrácení nároků, neboť horní hranice náhrady bude stanovena částkou velmi značnou. Mimoto může být zmocnění praktické i pro jinou dopravu než leteckou. Pomýšlí se nejen na stanovení maximální částky ušlého výdělku, zejména důchodu osobě, která se stala invalidní, nebo která při nehodě ztratila živitele a pod., nýbrž i na event. určení nejvyšší částky náhrady za škody na věcech, zejména na skvostech a podobných drahocenných věcech, penězích a cenných papírech, plánech a podobných listinách. Nebude ovšem vyloučena jinaká úmluva. Mimoto bude patrně vhodné upravit i rozvrh náhrady, bude-li několik osob oprávněných náhradu požadovat, na př. bude-li vedle poškozeného mít nárok na náhradu ústřední národní pojišťovna se zřetelem k dávkám jí poskytovaným. Této úpravy si vyžaduje ochrana zejména národních a komunálních podniků před uplatňováním přemrštěných nároků. Stanovení horní hranice náhrady je také vhodné k usnadnění kalkulace pro stanovení pojistného.

K §8:

V § 8 se osnova postarala, aby tu nebylo rozporu s předpisy o národním pojištění a o zaopatření vojenských osob a příslušníků Sboru národní bezpečnosti a Sboru vězeňské stráže.

Ustanovení § 200 odst. 4 železničního zákona, vylučující žaloby mezi spoluzaměstnanci drážního podniku na náhradu škody podle cit. zákona, pokud zaměstnanec škodu nezpůsobil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, nemohlo být přijato a tím méně mohlo být zevšeobecněno na všecky čtyři druhy doprav. Občanský zákoník nezná totiž různé stupně nedbalosti a ustanovení odpovídající § 200 odst. 4 želez, zákona by se proto musilo omezit na případy škod způsobených úmyslně. Toto řešení není však přijatelné, neboť vyloučení žaloby proti spoluzaměstnanci na náhradu škody způsobené "hrubou nedbalostí" by bylo v přímém rozporu s úmyslem zákona vychovávat k zvýšené péči o bezpečný provoz dopravních prostředků. Mimo to nelze přehlédnout, že takové ustanovení motivované solidaritou členů pracovního kolektivu by platilo jen v úzkém okruhu provozu dopravních prostředků a nikoliv tam, kde je pro ně především místo, kde pracující jsou vystaveni působení zdroje zvýšeného nebezpečí, na př. v továrně na výbušniny, v lomech, kde se pracuje s třaskavinami a pod.

Je proto účelnější úpravu věci ponechat normě s širokým okruhem působnosti, snad nejlépe připravované novele národního pojištění. Při přípravě této novely bude pak uvážit zejména také, zdali není v zájmu souladu s pravidly socialistického soužití třeba dát novou náplň i ustanovením §§ 111 a 112 zák. č. 99/1948 Sb. Mimoto bude vhodné novou formulací § 110 odklidit nejednotnost ve výkladu tohoto ustanovení.

K §9:

Toto ustanovení zabrání, aby budoucně — "změní-li se podstatně poměry" — došlo k nepoměru mezi škodou a náhradou určenou ve formě důchodu, i když důchod nebude určen rozsudkem anebo soudním smírem (§§ 162, 165 o. s. ř. ). Chrání obě strany. Je v souladu také s novým občanským zákoníkem, který také na různých místech uznává zásadu "dokud se poměry nezmění".

K §10:

Lhůty promlčecí a zejména i lhůta oznamovací jsou dány v zájmu osob odpovědných, tedy zejména národních a komunálních podniků. Oznamovací lhůta umožní, aby se mohly včas postarat o řádné vyšetření věci. Tak na př. průvodčí se po delší době ztěží upamatuje na podrobnosti menší nehody a nemůže již přispět k zjištění, zdali snad cestující nepřehání nebo událost nelíčí zkresleně. Leckdy bude také vhodné postarat se o jiná zjištění

a event. i zajištění důkazů pro budoucí spor. Někdy bude důležité zejména zjištění, jaký byl zdravotní stav osoby před tím, než utrpěla úraz. Lhůty promlčecí zabrání, aby soud rozhodoval podle zásady odpovědnosti nad rámec zavinění po přílišném časovém odstupu, kdy už je značně ztíženo rozhodnutí podle zásady materiální pravdy o tom, zdali tu je či není skutečnost vylučující tuto odpovědnost.

Poškozený se bude ovšem moci domáhat náhrady škody také v obecné lhůtě promlčecí, t. j. do tří let poté, kdy zví, jaká je škoda a kdo za ni odpovídá, avšak jen podle obecných ustanovení, t. j. jeho žaloba se potká s úspěchem, jen když bude prokázáno, že provozovatel nebo osoba, za niž odpovídá, škodu zavinili.

Zví-li poškozený v případech, kdy za škodu odpovídá více osob, o každé z nich v jiné době, bude promlčení probíhat proti každé z nich od různé doby.

Oznámení nehody bude, aby se event. neztížil důkaz v pozdějším sporu, nejlépe učinit písemně, pokud možno doporučeným dopisem. Písemná forma (třebas protokolární) bude také vhodná, bude-li osobou odpovědnou podnik drážní nebo jiný podnik národní nebo komunální.

K §11:

Zákaz předchozího vyloučení nebo omezení odpovědnosti je dán na ochranu osob dopravovaných a osob, které jsou zaměstnány v obvodu provozních zařízení dopravního prostředku, zejména dráhy, letiště a přístavu. Osnova má na mysli — vedle cestujících — zejména zaměstnance vlakové pošty, Mezinárodní společnosti lůžkových vozů, Družstva cestující veřejnosti, osoby zaměstnané v mimodrážních skladištích na železničním pozemku, zaměstnance stavebních závodů, pracující na opravě drážních budov, mostů a tunelů a pod. Chrání je před vyžadováním reversů, jimiž by se vzdávali svých nároků.

Druhá věta má na zřeteli zejména potřebu výjimky pro eventuální úmluvu na př. drážního podniku s osobami, jimž se povolí v jejich zájmu přecházet trať na nechráněném místě (na pole nebo do jejich domku a pod. ) anebo zdržovat se na železničním náspu za účelem studia květeny atp. Také vyloučení odpovědnosti za zničení nebo poškození věcí může být praktické a hospodářsky odůvodněné. Písemná forma má tomu, kdo se svého event. nároku na náhradu škody předem vzdává, připomenout závažnost úkonu a mimo to usnadnit důkaz, dojde-li ke sporu.

V obou větách se mluví o vyloučení nebo omezení "odpovědnosti"; tím se rozumí vzdání se event. nároků na náhradu "předem".

O vzdání se nároků již vzniklých platí obecná ustanovení. O zániku závazku nahradit bolestné a poskytnout náhradu za zohyždění srov. také § 335 větu druhou obč. zák.

K § 12:

Ustanovení §§ l a násl. osnovy zlepšují právní posici poškozeného zejména tím, že mu usnadňují vymáhání jeho nároků. Poškozenému není však bráněno, aby, je-li to pro něho výhodnější, uplatnil svůj nárok podle občanského zákoníka, na př. Ize-li náhradu se zřetelem k majetkovým poměrům provozovatele motorového vozidla a toho, kdo je odpověden jen podle občanského zákoníka, snaději vymoci na tomto. Podle občanského zákoníka se bude poškozený náhrady škody domáhat také tehdy, když zmeškal lhůty dané v § 10 osnovy a dokud neuplynula obecná lhůta promlčecí.

Vyloučení případů uvedených v § 8 odst. 2 z dosahu ustanovení § 12 plyne z povahy věci. Stejně tomu je, pokud se § 12 zmiňuje o § 351 obč. zák., upravujícím odpovědnost za škodu způsobenou při provozu zvláště nebezpečném. Bylo již zdůrazněno v obecné části důvodové zprávy, že nelze na provozy dopravních prostředků hledět jako na provozy nebezpečné nebo dokonce zvláště nebezpečné, posuzovat je na př. stejně jako podniky na výrobu třaskavin. Pamatovat zvláště i v § 12 osnovy na případy, kdy je vůbec (i podle obč. zákoníka) domáhání se náhrady škody vyloučeno nebo omezeno ustanovením zákona o národním pojištění (srov. §§ 111, 112 zák. č. 99/1948 Sb. ), není třeba; že ustanovení o národním pojištění zůstávají nedotčena, je vysloveno již v § 8 odst. l větě druhé osnovy.

Ustanovení § 12 věty druhé ukládá provozovateli a tomu, kdo je podle osnovy odpověden místo něho nebo vedle něho, odpovědnost za zavinění osob v provozu užitých i pro případ, kdy se bude nárok posuzovat podle občanského zákoníka. Osobou odpovědnou podle osnovy budou zejména národní a komunální podniky a zda lze jistě jen ztěží počítat s tím, že v provozu dopravních prostředků budou užívat osob nezdatných. Není proto ani vhodné, aby, i když by se nárok na náhradu škody posuzoval podle občanského zákoníka, poškozený tvrdil a prokazoval nezdatnost osoby v provozu užité (§ 345 obč. zák. ). Mimo to je míti zřetel i k tomu, že odsuzující rozsudek opřený o § 345 obč. zák. více méně zaměstnance deklasifikuje i pro budoucí dobu, ačkoli takový rozsudek bude u každého pracujícího,

který má pochopení pro potřebu osobní odpovědnosti každého člena socialistické společnosti, právě podnětem k tomu, aby se napříště vyvaroval všeho, z čeho by bylo lze usuzovat na jeho nezdatnost.

Na tomto místě sluší se zmínit také o tom, že nebylo do osnovy v plném rozsahu pojato ustanovení odpovídající § 202 železničního zákona č. 86/1937 Sb. Podle tohoto ustanovení odpovídá totiž železniční podnik podle zásady odpovědnosti za výsledek i za škody, které byly způsobeny na sousedním majetku nejen provozem dráhy, nýbrž i jejím vybudováním a udržováním. Ustanovení bylo dříve praktické zejména při škodách způsobených vrtáním a stavbou železničních tunelů, když došlo k poklesu půdy a event. i základů budov nad tunelem, takže bylo nutno budovy strhnout.

Bylo uváženo, že ustanovení § 202 cit. zák. je nyní vedle ustanovení § 351 obč. zák. postradatelné. Stavba tunelu je nepochybně provozem zvláště nebezpečným a odpovědnost z tohoto provozu pak stíhá podnik, který stavbu tunelu provádí. Takový podnik je také proti následkům své zákonné odpovědnosti pojištěn. Podnikatelem stavby tunelu dnes už nebývá podnik drážní, nýbrž ten stavební podnik (závod), jemuž byla stavba zadána. A podobně tomu bude i jindy, na př. při stavbě mostů. Ostatně nemůže být rozhodující, zdali jde o stavbu pro dráhu, či třebas o tunel nebo viadukt silniční nebo uliční. Nebude-li pak provoz spojený s vybudováním a udržováním dráhy zvláště nebezpečný, lze tu dobře vystačit s odpovědností podle občanského zákoníka.

Pokud jde o škody způsobené na sousedním pozemku provozem dráhy (otřesy, jiskřením lokomotivy), není také třeba zvláštního ustanovení, neboť — jak již bylo poznamenáno dříve — není už odpovědnost ani u dráhy omezena jen na škody na osobách.

Z těchto všech důvodů bylo upuštěno od zvláštního ustanovení, které by nahrazovalo zrušovaný § 202 zákona železničního.

K §§ 13 a 14:

Zásada odpovědnosti nad rámec zavinění jeví se nemístná pro případy, kdy vznikne nárok proti osobě takto odpovědné někomu, kdo je stejně odpovědný; praktické zejména při srážce motorových vozidel nebo při srážce vlaku s motorovým vozidlem. Zde bude vhodnější věc posoudit podle obecné zásady odpovědnosti za zavinění, a to i pokud jde o nároky osob, které na nehodě měly účast (strojvůdce, řidiče motorového vozidla).

Třetí osoby, kterým ze střetnutí provozů vznikne škoda (na př. chodec zraněný při

srážce dvou automobilů nebo pasažér autobusu zraněný při srážce s vlakem), budou však moci uplatňovat své nároky na náhradu škody proti každé osobě, která odpovídá z toho neb onoho provozu, a to podle ustanovení osnovy o jejich odpovědnosti nad rámec zavinění. Osoba takto odpovědná bude však moci žádat, aby její povinnost nahradit škodu byla omezena na tu poměrnou část škody, která je přiměřená účasti jejího provozu při způsobení škody vzhledem k účasti provozů ostatních.

Ustanovení § 14 odst. 2 chrání poškozeného před promlčením jeho nároku nebo zmeškáním lhůty oznamovací (§ 10 osnovy) vůči ostatním osobám za škodu odpovědným, jestliže včas podal žalobu alespoň na některou z nich.

K § 15:

Tímto ustanovením má být zabráněno tomu, aby pozůstalí měli příznivější nebo méně příznivé postavení při posuzování nároků na náhradu, než by měl sám postižený.

K § 16:

Je vhodné poškozenému umožnit, aby se svého nároku mohl domáhat také u soudu, v jehož obvodě nastala událost, z níž škoda vzešla. Jde o ustanovení, které bylo obsaženo v speciálních zákonech a které se osvědčilo.

O soudní příslušnosti při střetu několika provozů ustanovuje § 16 odst. 2.

K § 17:

Nový zákon o drahách č. 97/1950 Sb. zrušil dřívější železniční zákon č. 86/1937 Sb. až na ustanovení §§ 112 až 115 a § 166 (o věcech ztracených nebo zapomenutých na dráze) a §§ 196 až 205 (o odpovědnosti za škody), při čemž bylo ustanovení § 200 odst. l novelisováno. Ustanovení §§ 112 až 115 a § 166 byla zrušena novým občanským zákoníkem, ustanovení § 205 pak novým občanským soudním řádem. Nyní se zrušují i dosud platná ustanovení §§ 1% až 204 železničního zákona.

Zákon o provozu na veřejných silnicích č. 56/1950 Sb. zrušil zákon č. 81/1935 Sb., o jízdě motorovými vozidly, kromě ustanovení §§ 45 až 55 (o odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel). Ustanovení § 53 bylo zrušeno obč. soud. řádem. Nyní se zrušují ještě zbylé §§ 45 až 52 a §§ 54 a 55 cit. zák. č. 81/1935 Sb.

Pokud jde o zákon č. 172/1925 Sb., o letectví, zrušují se jeho ustanovení obsažená v odd. VIII. o náhradě škody, až na § 37, který už byl zrušen — stejně jako shora citovaná ustanovení o soudní příslušnosti — občanským

soudním řádem, a na § 38, který se zabývá zajištěním nároků třetích osob na náhradu škody pojištěním nebo složením jistoty.

K §18:

Obsahuje doložku o počátku účinnosti zákona a o jeho provedení. Jako den, kterým má navrhovaný zákon nabýt účinnosti, doporu-

čuje se 1. listopad 1951. V této době bude již proveden a bude v celém rozsahu platit nejen zákon o drahách, nýbrž i zákon o provozu na veřejných silnicích.

Rozsah výdajů, které vzniknou prováděním navrhovaného zákona, nelze vyčíslit ani odhadnout. Lze však mít za to, že proti dosavadnímu stavu nebude významnější změny.

V Praze dne 29. června 1951.

Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.

Ministr spravedlnosti: Dr. Rais v. r.

Státní tiskárna, n. p. závod 02. — 3037-51.