ního odstavce má zabránit obohacení pojišťovny na úkor pojistníka.

K §30:

V odstavci l jde o doplnění ustanovení §§17 a 18, kterého si vyžaduje povaha pojištění majetku.

Pojistník smí změnit stav způsobený pojistnou příhodou zvláště tehdy, jsou-li pro to důvody pracovní a výrobní, zvláště pak, byl-li by jinak rušen řádný chod výroby. Takovéto změny jsou nepochybně v obecném zájmu.

K §31:

Hospodářské zájmy vyžadují často i v dnešní době a to i na straně socialistických právnických osob možnost pojištění cizího majetku. Takového pojištění bude třeba na př. ve znárodněné dopravě a u národních podniků majících v úschově nebo opravě cizí věci.

Oprávnění pojistníka a pojištěného jsou upravena tak, aby se znemožnilo bezdůvodné obohacení někoho z nich a na druhé straně aby se zajistilo splnění účelu, pro nějž se pojištění cizího majetku sjednává. Proto se nárok na plnění pojišťovny přiznává pojištěnému, který je v prvé řadě pojistnou příhodou poškozen. Pojistník však má možnost z tohoto plnění se uspokojit pro své nároky, k jejichž zabezpečení cizí majetek pojistil. V případě, kdy pojistník pojistil cizí majetek za který odpovídá, slouží pojistná náhrada k úplnému nebo částečnému uspokojení nároků na náhradu škody, které příslušejí pojištěnému vůči pojistníkovi.

K § 32:

Je v zájmu nejen pojišťovny, nýbrž i v zájmu národního hospodářství, aby pojistník byl podpořen ve snaze o zmírnění škody, po příp.

o zabránění jejímu vzniku, nastala-li pojistná příhoda, tím, že má jistotu, že vynaložené nutné náklady mu budou pojišťovnou hrazeny,

i kdyby neměly sledovaného výsledku. Je tím přirozenější, že náklady vynaložené na pokyn pojišťovny ponese pojišťovna vždy, tedy i nad pojistnou částku.

Pokud pojistník ovšem nebyl dostatečně pojištěn, je spravedlivé, aby pojišťovna hradila náklady jen v tom poměru, v jakém hradí škodu.

K §33:

Majetkové pojištění nesmí vést k obohacení pojistníka. Proto nelze pojistníku, který obdržel od pojišťovny náhradu, dovolit, aby uplatnil také nárok na náhradu škody proti třetí osobě, která ji způsobila. Pojistník ovšem musí

být chráněn v tom směru, že bude mít přednostní právo na uspokojení před pojišťovnou co do části škody, která pojišťovnou nahrazena nebyla. Nelze však dovolit pojistníku, aby se svého nároku na náhradu škody vzdal na újmu pojišťovny. Výjimkou se nestanoví přechod nároků na náhradu škody na pojišťovnu, jde-li o nárok vůči osobám, které žijí s pojistníkem po případě s pojištěným ve společné domácnosti nebo které jsou na něho odkázány svou výživou. Výpočet osob byl upraven přiměřeně podle ustanovení § 528 občanského zákoníka. Předpokládá se totiž úzké hospodářské spojení těchto osob s pojistníkem, po případě s pojištěným, takže by postih pojišťovny nepřímo stihl pojistníka, po případě pojištěného. Postih je však třeba připustit, jde-li o úmyslné způsobení škody, aby se vyloučila spekulace.

§ 33 upravuje přechod nároků ze zákona. Nedotýká se tedy ustanovení § 10 odst. l vl. nař. č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, pokud upravuje postup nároku na náhradu.

K §34:

Pojistné se vyměřuje se zřetelem k výši pojistné částky. Proto plnění pojišťovny nemůže tuto částku překročit. Tímto ustanovením ovšem není dotčeno ustanovení § 32 o náhradě zachraňovacích a vyšetřovacích nákladů.

K §35:

Nastane-li pojistná příhoda, nemůže pojistník obdržet v žádném případě více, než kolik činí pojistná hodnota. Pojištění na vyšší pojistnou částku než činí skutečná hodnota pojištěné věci by proto bylo bezúčelné. Pojistná hodnota bude určena v pojistných podmínkách.

K §36:

Nastane-li plná škoda, je pojišťovna povinna zaplatit nejvýše pojistnou částku. V případě, kdy pojistná částka je menší než pojistná hodnota, obdrží tedy pojistník jen pojistnou částku a tedy méně než činí skutečná škoda. Je proto důsledné, aby pojišťovna v případě částečné škody hradila pouze onu částku, která se má k celkové škodě, jako se má pojistná částka k pojistné hodnotě. Pojišťovna dostává pojistné pouze za část pojistné hodnoty a proto ručí za škodu jen v tomto poměru.

Je však třeba připustit jiné ujednání stran, často se totiž vyskytuje t. zv. pojištění na první risiko nebo na druhé risiko. V prvém případě pojistník úmyslně pojišťuje jen část hodnoty pojištěného majetku. Tak na př. majitel skladu ví, že při krádeži nemohou být odcizeny všechny věci, nýbrž jen jejich část.

Proto pojistí skladiště jen na takovou částku, v jaké škoda může podle jeho názoru nejvýše vzniknout. V druhém případě je pojistník ochoten nést škodu do určité výše sám a pojišťuje si jen vyšší risiko, t. j. škodu přesahující tuto výši. Pojistné se v takovýchto případech vyměřuje podle zvláštních zásad a ustanovení o podpojištění zde proto nemá místa.

K § 37:

Sklad zboží, bytové zařízení a pod. tvoří soubor věcí, jehož jednotlivé součásti jsou spojeny jednotným hospodářským účelem. Kdo pojišťuje takový soubor, má zpravidla úmysl, aby byly pojištěny věci, které v kterémkoliv okamžiku, zejména v okamžiku, kdy nastane pojistná příhoda, k souboru náležejí.

K § 38:

U nemovitostí se hospodářská potřeba pojištění v zásadě nemění, změní-li se vlastník nemovitosti. Aby nedošlo k nežádoucímu mezidobí, v němž by nemovitost nebyla pojištěna, a aby nový vlastník nemusel zbytečně uzavírat novou pojistnou smlouvu, stanoví se, že změna vlastnického poměru nemá vlivu na pojištění nemovitosti. Podobná hospodářská potřeba je dána i u pojištění souborů movitých věcí, přejde-li tento soubor jako celek na nového vlastníka, a dále v případě, kdy se změní provozovatel podniku.

U jednotlivých věcí movitých je situace poněkud jiná, poněvadž nový vlastník může mít pro věc své zvláštní zabezpečení, takže již na pojištění nemá zájem, nebo se věc stane součástí jemu patřícího souboru a bude v tomto souboru pojištěna.

Přechodem se v tomto ustanovení míní jak přechod tak i převod podle občanského zákoníka. U národního majetku, který je v operativní správě, má změna operativní správy stejný význam jako změna vlastnictví u věcí jiných.

Ustanovení odstavce 4 je důsledným provedením zásady dobrovolnosti pojištění. Kdyby byla věc převedena v posledních šesti týdnech uvedených v § 10, pojistník by neměl možnost výpovědi a byl by nucen zaplatit pojistné na další období, i když by na pojištění neměl zájem. Není třeba dát nabyvateli právo okamžité výpovědi kdykoli, poněvadž při přechodu, pojištěné věci je pojistné za běžné období zaplaceno.

K § 39:

Nepovažuje se za vhodné přiznat všem věřitelům, kteří mají zástavní právo k pojištěné věci, i zástavní právo k pohledávce na pojistnou

náhradu proti pojišťovně. Takovéto výhodné postavení přísluší pouze socialistickým právnickým osobám. Oproti dosavadnímu stavu se však takové zástavní právo přiznává, i když jde o pojištění věcí movitých a bez ohledu na druh pojištění. I movité věci totiž mohou být zárukou poskytnutého úvěru (na př. věci ve skladišti).

Další ustanovení mají zabezpečit, aby zástavní právo plnilo svůj účel. Rozvržení pojistné náhrady v případě, že zástavní věřitel nesouhlasí s jejím vyplacením pojistníkovi, se svěřuje soudu, poněvadž mohou nastat i složité případy (je-li více věřitelů s různým pořadím) a bude přitom třeba řešit i otázky právní.

Ustanovení odstavce 6 je dáno vzhledem k ustanovení § 15 odst. l písm. b).

K § 40:

Při odpovědnostním pojištění je třeba chránit třetí osobu proti jakémukoli jednání pojistníka, jímž by mohla být poškozena a zmařen tak účel pojištění, které směřuje k odškodnění pojistníka za plnění, jež má poskytnout třetí osobě. Podle všeobecných zásad by totiž pojistník mohl se svou pohledávkou zcela volně nakládat a jeho věřitelé by ji mohli zabavit. To by mohlo vést eventuálně i k obohacení pojistníka.

K § 41:

I při pojištění osob je třeba vyloučit spekulaci a zamezit, aby pojistník mohl těžit z toho, že pojistí osobu jinou.

Na druhé straně ovšem není možno pojištění jiné osoby zcela zakázat, poněvadž toto pojištění, jak praxe ukázala, může plnit důležité hospodářské funkce. Z tohoto důvodu se pojištění jiné osoby zásadně připouští, nedovoluje se však, aby pojistník určil za obmyšleného sám sebe.

Z povahy věci plyne, že právnická osoba může pojistit jen osobu jinou, nikoli sebe.

Dědicové pojištěné osoby, kterým pojišťovna plní podle ustanovení odstavce 3, nabývají tohoto plnění z pojistné smlouvy podle vykládacího ustanovení zákona, nikoli z titulu dědictví.

Ustanovení odstavce 4 má zabránit, aby nedošlo k bezdůvodnému obohacení pojištěné osoby.

K § 42:

Dříve než nastane pojistná příhoda, nemá obmyšlený žádného nároku na plnění pojišťovny z pojistného poměru. Pojistník si zpravidla chce vyhradit disposici až do doby, kdy nastane pojistná příhoda. Výjimka platí, byl-li někdo ustanoven neodvolatelně za obmyšleného.

K §43:

Nenabude-li nároku osoba obmyšlená, je tu zmařen účel, který pojistník sledoval. Je proto třeba dát ustanovení, kdo v takovém případě nároku nabude. Při pojištění důchodu je délka doby jeho vyplácení závislá na osobě obmyšleného, proto na pojištění důchodu se nemůže ustanovení vztahovat. Pojistné podmínky budou mít pro tento případ ustanovení

o vrácení pojistného.

K §44:

Jde o vykládací pravidla, nutná pro případy, kdy pojistná smlouva neobsahuje přesné údaje.

K §45:

Ustanovení má zabránit spekulaci.

K §46:

Lze předpokládat, že po uplynutí přiměřeně dlouhé doby od uzavření smlouvy spekulativní moment, který tu snad původně byl, ztratí své opodstatnění a že v předčasném zakončení vlastního života po takovémto časovém odstupu již nelze hledat projev spekulace.

Osnova nestanoví všeobecně výjimku pro případy, kdy k sebevraždě dojde pro duševní poruchu. Tento stav lze totiž těžko po smrti dokazovat a vlastně při každé sebevraždě možno předpokládat určité duševní vyšinutí. Přesto však se umožňuje, aby v případech hodných ohledu mohlo být poskytnuto plnění,

i když dojde k sebevraždě před uplynutím stanovené doby.

K §47:

životní pojištění zastává do značné míry také funkci spoření. Nebylo by proto správné, aby pojistník v případě předčasného zániku pojistného poměru nebo v případě, kdy z ně-

jakého důvodu nemůže platit pojistné, neměl vůbec žádného nároku na plnění pojišťovny.

K §48:

Osnova upravuje jen takové zásadní věci, kde odchylky jsou zpravidla nežádoucí. Vývoj pojištění však může s sebou přinést nutnost jiných odchylek než těch, které osnova výslovně na příslušných místech připouští. Proto se dává ministru financí všeobecné zmocnění, aby v dohodě s ministrem spravedlnosti v takových případech mohl-stanovit odchylky od zákona.

K §49:

Není podstatných důvodů pro to, aby se nový zákon nevztahoval i na pojistné poměry založené před jeho účinností.

K §50:

Předpokládá se, že pojištění povinná a pojištění ze zákona budou upravena zvláštními předpisy. Tam, kde se tak nestane, je nutné, aby podpůrně platila ustanovení tohoto zákona.

K §51:

Ustanovení tohoto zákona se ovšem nedotýkají zákona č. 236/1948 Sb., o vojenské nemocenské péči.

Na správní poměry vznikající ze zajistných smluv, t. j. ze smluv, kterými pojišťovna přenáší část svého ručení na jinou pojišťovnu (zajišťovnu), nelze užít předpisů o poměrech mezi pojišťovnou a pojistníkem. Tu je úprava zcela jiná, a to tím spíše, že jde o smlouvy převážně mezinárodní povahy, které nelze podrobovat výhradně vnitrostátním předpisům. Proto také do této osnovy nebyla pojata ustanovení o zajišťování, a to tím spíše, že ve styku s cizinou zajišťování bude lze provádět, pokud ho náš zahraniční obchod bude potřebovat, smlouvou svého druhu, ve vnitrostátním styku pak se ho užívat nebude.

Odchylek pro pojištění dopravní (včetně pojištění námořního) a úvěrové bude zapotřebí pro jejich specifickou povahu a mezinárodní dosah.

V Praze dne 5. prosince 1950.

Předseda vlády:

A. Zápotocký v. r.

Ministr spravedlnosti: Dr. Rais v. r.

Státní tiskárna v Praze. — 5484-50.