kovatelů odměňovaných provisí. Prohlubují se rozpory mezi účastníky pojistného poměru. Pojišťovna má zájem na tom, aby poskytla co nejméně plnění a dosáhla co největšího zisku. Pojistné podmínky jsou proto plny ustanovení vůbec vylučujících ručení pojišťovny anebo stanovících pro určitý případ zánik povinnosti pojišťovny plnit. Tato ustanovení jsou přísně uplatňována také proto, že je tu velké množství pojišťoven, které se dělí o pojistné, placené v určitém území, takže některá risika při výlučně ziskovém hledisku jsou pro pojišťovnu neúnosná.

Zájem zprostředkovatele se nekryje ani se zájmem pojistníků, ani se zájmem pojišťovny, ačkoliv tato, rozhodujíc, jak velkou provisi poskytne, zprostředkovatele nutí, aby hájil její zájmy. Zprostředkovatel usiluje především o získání takového pojištění, které jemu přinese největší provisní odměnu bez ohledu na potřeby pojistníka a na zájem pojišťovny ve výběru risik. Pojišťovna naproti tomu má zájem na tom, aby z neodpovědných akvisičních- způsobů zprostředkovatelových nebyla povinna plnit víc než sama nabízela.

Pojistník se snaží dosáhnout co největšího odškodného i jiného plnění pojišťovny, někdy dokonce i úmyslným přivoděním pojistné příhody a podvodem. Zejména silní kapitalističtí jedinci a podniky si svou posicí a vlivem vynucují často plnění proti smluvním ustanovením na úkor drobných pojistníků. Na těchto se pak pojišťovna hojí rigorosním uplatňováním těch ustanovení zákona, která jsou v neprospěch pojistníka, a stlačováním plnění na minimální mez.

Tento stav kapitalistického pojišťovnictví vyvolával sice snahu upravit protichůdné zájmy a vyrovnat je alespoň do určité míry, ale vcelku bylo výsledné pojistné právo výrazem potřeb a hledisek vládnoucí kapitalistické třídy. Podobně se to pak projevovalo i v judikatuře, která i přes své zdánlivě přísné hledisko vůči pojišťovnám byla ve skutečnosti jen vykonavatelkou vůle panující buržoasie a jejích zájmů.

Smluvní právo pojistné se za kapitalismu vytváří nejprve bez státních zásahů. Rakouský občanský zákoník z roku 1811 upravuje jen několik nahodile vybraných otázek pojistného práva. Obchodní zákoník prohlašuje pojištění za pevnou prémii za absolutní obchod. V roce 1896 zasahuje stát tím způsobem, že podrobuje pojišťovnami užívané pojistné podmínky schvalování a zřizuje státní dozor. Konečně v roce 1917 dochází k vydání zákona o pojistné smlouvě, který jednak řadou do-

nucovacích předpisů závazně určil obsah pojistné smlouvy, jednak stanovil předpisy, od nichž se nebylo možno uchýlit v neprospěch pojistníka, a konečně měl řadu ustanovení platných podpůrně, nebylo-li v pojistné smlouvě ujednáno jinak. Tento zákon nabyl v českých zemích účinnosti v celém rozsahu vlastně až při své novelisaci v roce 1934. Zákon č. 145/1934 Sb., o pojistné smlouvě, je totiž jen novelou rakouského zákona o pojistné smlouvě z roku 1917. Tento zákon platil na celém území státu a nahradil na Slovensku ustanovení uherského obchodního zákona z roku 1875. Charakteristickými pro zákon z roku 1934 jsou zejména komplikovaná ustanovení o placení pojistného, o prodlení pojistníků, o průpadech, o významu činnosti zprostředkovatelů a o různých formách možnosti odstupu od pojistné smlouvy. Dále jsou v něm ustanovení přihlížející k existenci volné soutěže mezi pojišťovnami a volného výběru pojišťovny se strany pojistníků. Zákon tento dává příležitost k výpovědi a zániku pojistného poměru při změně vlastnictví, při nepříznivém škodním průběhu pro tu či onu stranu a pod. Většina předpisů a celý ráz zákona je silně kasuistický.

Zcela jiná je funkce a forma pojištění v socialismu a proto i jiný zájem na úpravě vztahů stran pojistné smlouvy. Pojišťovnictví zde stojí pod vlivem socialistické společnosti, která má docela jiné cíle než společnost kapitalistická. Pojišťovnictví je znárodněno, pojišťovací činnost provozuje jediná pojišťovna, která se zapojuje do služeb plánovitého socialistického hospodářství. Posláním pojišťovnictví je opatřovat zejména finanční prostředky na neplánovatelné investice, potřebné k obnově výrobních prostředků zničených nebo poškozených nahodilými událostmi; uskutečňuje se tak Marxova myšlenka pojistného fondu. V pojištění za socialismu není protichůdných zájmů, nýbrž činnost pojišťovny je zaměřena na nejlepší pomoc pojistníků. Pojištění se stává povinným nebo dokonce vzniká ze zákona všude tam, kde je obecný zájem, aby majetková potřeba, která vznikla následkem nahodilé události, byla — zejména v zájmu plynulosti výroby — uspokojena. Veliká péče se věnuje činnosti zábranné. Tak je zvláště prováděno pojištění v Sovětském svazu, kde je provozuje jediná státní pojišťovna Gosstrach s organisačním členěním odpovídajícím správnímu rozdělení SSSR.

V Československu po znárodnění pojišťovnictví dekretem č. 103/1945 Sb. bylo 65 velkých a středních, domácích i cizozemských pojišťoven a 418 tuzemských pojišťovacích

spolků soustředěno nejprve v 5 pojišťovnách — národních podnicích. Po únoru 1948 byla, zřízena jediná celostátní pojišťovna. Její organisace se přizpůsobuje správnímu rozdělení státu, agenda se decentralisuje do krajů a okresů, zprostředkovatelská služba je opatřována zaměstnanci pojišťovny, za něž pojišťovna odpovídá, má na jejich činnost bezprostřední vliv a neustále ji kontroluje. Podle § 155 Ústavy 9. května je pojišťovala jako národní podnik podrobena vrchnímu vedení a dozoru státu.

Současný stav pojišťovnictví v ČSR charakterisuje částečná stagnace životního pojištění, které se orientuje na vrstvy pracujícího lidu. Tyto vrstvy jsou totiž daleko účinněji než dříve chráněny dokonaleji vybudovaným sociálním pojištěním v instituci národního pojištění. Účelem životního pojištění je proto nyní především doplňování národního pojištění, které nemůže při své široké působnosti přihlížeti ke všem individuálním potřebám a zájmům pracujících. Těmto dává životní pojištění smluvní příležitost, aby si část svých příjmů za zvýšené výkony, za účast na zlepšovatelském hnutí a v socialistickém soutěžení ukládali stranou a používali jich k zajištění své zvýšené životní úrovně pro dobu, kdy jejich výkonnost vlivem stáří nebo invalidity poklesne, a pro případy mimořádné potřeby ve svých rodinách. Na rozdíl od běžné důchodové formy národního pojištění má životní pojištění převážně formu jednorázového plnění a pomáhá tak krýt mimořádné potřeby přiměřenou výší finančních prostředků. Tak vedle momentu podpory spoření plní i funkci okamžitého krytí nahodile se vyskytnuvší potřeby jednotlivých pracujících tam, kde prozatím ještě naše lidově demokratické zřízení při svém zaměření na prospěch celku nezasahuje vůbec nebo nikoli dostatečnou měrou s hlediska postiženého jednotlivce. Kromě toho ovšem napomáhá životní pojištění i účelné akumulaci fondu pro podporu socialistického budování, jejíž význam se projeví silněji patrně ještě v pozdější době. Pojištění také napomáhá odsunu přebytečné kupní síly na dobu, kdy bude pro její realisaci dostatek zboží.

Výraznou známkou dnešního pojišťovnictví je dále stoupající význam pojištění majetkového, stále se rozšiřující okruh pojišťovaných objektů a pojišťovaných risik neplánovatelných ztrát. V roce 1949 zahrnovalo toto pojištění 6, 300. 000 pojistných smluv a příjem na pojistném dosáhl v tomto řece 2. 900, 000. 000 Kčs. Pojišťovna spravuje jmění ve výši asi 14 miliard Kčs.

Při nové úpravě zákona o pojistné smlouvě se vychází z tohoto vývoje, který se projevuje zejména tím, že zmizel typický znak dřívějších poměrů v pojišťovnictví, t. j. konkurence velkého počtu o zisk zápolících pojišťoven. S tím souvisí i skutečnost, že dnes jediná celostátní pojišťovna nebude mít za cíl dosáhnout za každou cenu co největšího zisku a bude dbát pouze o to, aby její rozpočet byl plně vyrovnán a aby mohla dostát plně svým závazkům dávat k disposici svým pojistníkům, socialistickému hospodářství a pracujícímu lidu pohotové finanční prostředky ve chvílích nutné potřeby. Odpadají hlediska, která sváděla k snížení smluvní poctivosti, pojištění přestává být obchodem a stává se službou a podporou hospodářského života. Náhrada poskytovaná pojišťovnou má být co nejúplnější. Ovšem na druhé straně je třeba znemožnit zneužití služby socialistického zařízení, jakým pojišťovna jako národní podnik je, ke spekulaci a k obohacení. Náhrada proto nesmí zásadně převýšit při pojištění majetku skutečnou škodu pojistnou příhodou způsobenou. Tak se musí projevit nový stav a vývoj pojištění v nových předpisech. Musí být pokud možno zjednodušeny a zejména je nutno se vyhnout ustanovením, kterých by mohlo být jednou stranou zneužito ke škodě strany druhé. Úprava je zaměřena tak, aby nebránila v konkrétních případech použíti pojištění také třídně. Osnova obsahuje jen základní předpisy, podrobnou úpravu ponechává normám prováděcím, zejména pojistným podmínkám, poněvadž tak se bude lze snáze přizpůsobit okamžitým potřebám hospodářského a politického vývoje. Při nové úpravě bylo též přihlíženo k zákonodárství sovětskému, zejména k návrhu občanského kodexu SSSR, a k nové osnově polského zákona o pojistné smlouvě.

Zvláštní část

K§1:

Hlavní zásady nové úpravy vzájemných vztahů účastníků pojistného poměru byly vysvětleny ve všeobecné části. Pokud jde o pojištění sjednávané socialistickými právnickými osobami, zákon dovoluje, aby v některých směrech byly ujednány odchylky od jeho ustanovení. Kromě toho bude pojištění národního majetku v některých směrech upraveno zvláštními předpisy.

K § 2:

Podati přesnou a vyčerpávající definici pojistné smlouvy není v rámci zákona možné.

Osnova se proto v § 2 omezuje na vylíčení podstatných znaků a objasnění pojmů v osnově se dále opakujících. Ostatní náležitosti pojistné smlouvy vyplývají z příslušných ustanovení osnovy.

Plnění pojišťovny je závislé na tom, že nastane událost uvedená ve smlouvě — pojistná příhoda. Pojistník uzavírá pojistnou smlouvu proto, že předpokládá, že pojistnou příhodou vznikne hospodářsky odůvodněná majetková potřeba. Tím se právě liší pojistná smlouva od hry a sázky, kde takovéto potřeby není.

Pojistná příhoda musí být v některém svém vztahu nejistá. Mluvit v zákoně výslovně o "nejisté" události nelze, poněvadž při uzavření pojistné smlouvy může být jisto, že pojistná příhoda nastane (na př. při pojištění na případ smrti je předem jisté, že osoba, na jejíž život bylo pojištění sjednáno, zemře). Nejistota se totiž může týkat buď možnosti vzniku pojistné příhody nebo doby, kdy příhoda nastane, nebo jejího účinku (rozsahu škody) nebo i jen převzatého závazku stran, na příklad při životním pojištění s určitou dobou splatnosti pojistné částky je neznáma pouze okolnost, zda pojistné bude placeno po celou dobu pojistného poměru, či zda dřívějším úmrtím pojistníkovým další placení pojistného odpadne.

K § 3:

Poněvadž pojistník má zájem na tom, aby pojištění bylo sjednáno co nejdříve, ukládá se pojišťovně povinnost odpovědět na návrh do 15 dnů. Jinak platí smlouva za uzavřenu podle návrhu. Nepřijme-li pojišťovna návrh, může ovšem sjednat prozatímní pojištění (§ 8).

K § 4:

Toto ustanovení je nutnou odchylkou od ustanovení § 41 odst. l občanského zákoníka, podle něhož by pojistná smlouva uzavíraná písemně působila již od okamžiku, kdy přijímající strana podepíše svůj projev o přijetí. Poněvadž uzavřením pojistné smlouvy vznikají oběma stranám povinnosti, pro jejichž plnění je nutné, aby obě strany včas věděly, kdy byla uzavřena pojistná smlouva, stanoví se za den jejího uzavření doba snadno zjistitelná a prokazatelná.

K § 5:

Význam a povaha pojistné smlouvy vyžadují, aby byla sjednávána zpravidla v písemné formě. Je to v souladu s tendencí sledovanou novým občanským zákoníkem, aby ve všech důležitějších případech byla v zájmu právní

jistoty stanovena písemná forma smluv a projevů. Tam, kde potřeby praktického života budou vyžadovat pružnější formy, bude možno povolit výjimku (na př. uzavření pojistné smlouvy zakoupením známky při pojištění zavazadel).

K § 6:

Podstatnou podmínkou vzniku a trvání pojistného poměru je existence možnosti, že nastane pojistná příhoda. Bez nebezpečí není pojištění.

Dlužno rozlišovat absolutní a relativní nemožnost, že nastane pojistná příhoda. Je-li vůbec (absolutně) nemožné, aby nastala pojistná příhoda, je smlouva neplatná, a nastane-li tato nemožnost po uzavření pojistné smlouvy, pojistný poměr zanikne podle ustanovení občanského zákoníka.

Je však také možné, že pojistné nebezpečí přestane ohrožovat pojištěnou osobu, zůstává však možnost, že po nějaké době pro ni vznikne znovu (relativní nemožnost). Takové dočasné přerušení pojistného nebezpečí ve vztahu k pojištěné osobě nemůže přivodit zánik pojistného poměru. To by totiž odporovalo hospodářské potřebě a ve většině případů i vůli stran. Tak na př. nemůže dostačit k zániku pojistného poměru jen okolnost, že motocyklista motocykl prodal, poněvadž není vyloučeno, že to učinil jen proto, aby si opatřil motocykl jemu lépe vyhovující. Kdyby v takovém případě pojistný poměr zanikl ze zákona, motocyklista by si to ani neuvědomil a prodej motocyklu a opatření jiného by ani event. pojišťovně neoznámil. Osnova proto dává pojistníku možnost od smlouvy odstoupit, po případě smlouvu vypovědět, nestanoví však zánik pojistného poměru ze zákona.

Praktické zřetele vyžadují, aby bylo možno uzavřít pojištění na dobu minulou. Takové pojištění se bude vyskytovat zejména při dopravě. Poněvadž však v takovém případě je již objektivně jisto, zda pojistná příhoda nastala či nenastala, je při uzavření smlouvy rozhodná výhradně subjektivní neznalost strany, zda pojistná příhoda nastala či nenastala. Ustanovení odstavce 2 se ovšem nevztahuje na t. zv. zákup let ani na obnovu pojištění v životním pojištění. Pokud se zde totiž přihlíží k době před uzavřením pojistné smlouvy, jde jen o pojistně matematickou pomůcku a ne o pojištění doby před uzavřením pojistné smlouvy ve vlastním slova smyslu.

K § 7:

Rychlý rozvoj hospodářského života vyžaduje, aby také předpisy upravující pojištění

byly náležitě pružné a mohly se přizpůsobit všem hospodářským změnám. Osnova zákona o pojistné smlouvě proto upravuje jen věci zásadní a úpravu podrobností, zejména zvláštní úpravu jednotlivých druhů pojištění (pojištění požární, krupobitní, odpovědnostní, životní, úrazové atd. ), přenechává pojistným podmínkám. Tyto podmínky vydá ministerstvo financí, kterému náleží vykonávat dozor nad pojišťovnictvím, v dohodě se zúčastněnými ministerstvy.

K §8:

často není možno z různých technických důvodů nebo pro neujasněnost právních poměrů uzavřít pojistnou smlouvu ihned po podání návrhu. V zájmu pojistníka však je, aby byl kryt co nejdříve. Zákon proto umožňuje ujednat prozatímní pojištění. Předpokládá se, že v některých případech bude třeba, aby prozatímní pojištění vzniklo i bez zvláštního ujednání.

Prozatímní pojištění nesmí svádět strany k liknavosti při sjednávání pojistné smlouvy a proto se omezuje jeho trvání.

K §9:

Podle obecných zásad by pojištění počínalo a končilo o půlnoci. Při pojištění je však třeba, aby počátek a konec byly stanoveny na okamžik snadno zjistitelný a prokazatelný. Je proto mezinárodním zvykem, že je volena doba polední, kdy lze lépe skutečnosti, jež nastanou v blízkosti počátku nebo konce pojištění, zjistit, přesně určit a dokázat.

K§ 10:

V dřívější době se pojišťovny vzhledem ke konkurenčnímu boji snažily udržovat pojistný poměr co nejdéle a jeho skončení co nejvíce znesnadňovaly, i když pojistník neměl na dalším trvání pojistného poměru zájem. Dosavadní zákon tento zájem pojišťoven podporoval. Dnes má být pojišťování vybudováno na zásadě dobrovolnosti a občanstvo má být poučováním a přesvědčováním získáváno pro myšlenku pojišťovnictví. Osnova proto nepřipouští, aby pojistník se práva výpovědi vzdal. Tam, kde obecný zájem bude vyžadovat, aby určité hospodářské hodnoty byly pojištěny, bude zavedeno případné povinné pojištění.

Ustanovení o samočinném prodlužování pojistného poměru je dáno zejména v zájmu pojistníka, aby pojištění nezaniklo, když pojistník má zájem na jeho dalším trvání.

Účel životního pojištění vyžaduje, aby pojišťovně nebyla dána možnost pojistný poměr předčasně ukončit.

K §11:

Místo dosavadního výrazu "prémie" se užívá v osnově výrazu "pojistné", kterého užívají i nové předpisy o národním pojištění.

Tam, kde se stanoví pojistné pro celou dobu trvání pojištění, není pojistných období.

Na rozdíl od dosavadního práva přiznává osnova pojišťovně nárok na pojistné zásadně jen za tu dobu, po kterou pojišťovna poskytuje pojistnou ochranu. K usnadnění početnické manipulace se zánik nároku pojišťovny na pojistné váže na poslední den měsíce.

Jen v případě, kdy zanikne pojistný poměr před skončením pojistného období proto, že nastala pojistná příhoda, náleží pojišťovně pojistné do konce pojistného období, poněvadž v tomto případě byl naplněn účel, k němuž bylo pojistné vynaloženo.

K §12:

Jde o ustanovení podpůrné povahy, které je v souladu s obecnou zásadou občanského zákoníka. I řádné hospodaření pojišťovny vyžaduje, aby pojistné bylo zaplaceno co nejdříve.

K §13:

Při řešení otázky následků prodlení osnova vychází s hlediska, že je nutno chránit pojistníka tam, kde k placení pojistného nedošlo z pouhého nedopatření. Proto se stanoví, že pojistná ochrana trvá také, není-li první a jediné pojistné zaplaceno do jednoho týdne od posledního dne splatnosti (podle dosavadního práva žádné lhůty nebylo). Tato lhůta je postačující, neboť zde bezprostředně předcházelo uzavření smlouvy, takže pojistník věděl, že má povinnost zaplatit pojistné.

Tuto vědomost nelze však vždy předpokládat u pojistníka, který má platit následné pojistné. Proto osnova dbá toho, aby pojistník byl na svou povinnost upozorněn a stanoví, že následky prodlení stíhají jen toho, kdo ani po takovém upozornění nezaplatí, ač ví, jaké následky ho stihnou.

Je-li pojistník delší dobu v prodlení a pojišťovna dlužné pojistné nevymáhá, je tu zřejmě oboustranný nezájem na trvání pojištění. Nastane-li pojistná příhoda, pojišťovna není povinna plnit. Nepovažuje se proto za účelné, aby takový pojistný poměr dále trval a stanoví se jeho zánik.

Je spravedlivé a slušné a odpovídá hospodářskému účelu pojištění, aby pojišťovna plnila, bylo-li pojistné zaplaceno aspoň dodatečně před tím, než nastala pojistná příhoda, nebo úplatnila-li pojišťovna nárok na dlužné pojistné.

Ustanovení § 13 je dispositivní povahy, aby se umožnilo ujednat poshovění placení pojistného.

K §14:

Pojistné se stanoví podle úředně schválených tarifů, v nichž se přihlíží k výši pojistného nebezpečí. Je proto nutné, aby pojistné bylo při změně pojistného nebezpečí, nebo zjistí-li se, že původní údaje o nebezpečí byly vadné, buď přiměřeně zvýšeno nebo sníženo.

Nedojde-li mezi stranami k dohodě o úpravě pojistné smlouvy, není možné, aby pojistný poměr dále trval.

Ustanovení odstavce 3 je dáno proto, že nelze žádat, aby pojišťovna delší dobu nesla zvýšené nebezpečí, aniž má záruku, že obdrží přiměřené pojistné.

K §15:

Pojištění může sloužit také jako záruka za závazky pojistníkovy. V takovém případě nelze ponechat na vůli pojistníka, aby mohl neplacením pojistného přivodit následky prodlení, případně i zánik pojistného poměru. Proto se přiznává právo zaplatit pojistné i proti vůli pojistníka jeho věřitelům. Aby byla vyloučena nežádoucí spekulace, omezuje se však toto právo jen na peněžní ústavy. Stejné oprávnění se přiznává i při pojištění osob osobám, které nabyly nároku na plnění z pojistné smlouvy.

K §16:

Povinnosti navrhovatele a pojistníka vyplývají ze zásady poctivého smluvního styku. Pojišťovna je ve značné části případů odkázána jen na údaje pojistníka, a je proto nutné, aby tyto údaje byly spolehlivým podkladem pro sjednání smlouvy. Uzavře-li pojišťovna pojistnou smlouvu, ačkoli navrhovatel nezodpověděl její dotaz, dává tím na jevo, že okolnost, na kterou se dotazovala, nepovažuje za tak důležitou, aby nezodpověděni dotazu bránilo, převzetí risika pojistného krytí. Proto se pojišťovna nemůže později dovolávat toho, že dotaz nebyl zodpověděn.

K§ 17:

Pojištění má vedle svého hlavního účelu spočívajícího v poskytování úhrady majetkových potřeb vzniklých v důsledku nahodilých

událostí také další účel, totiž přispívat k zabránění nahodilých škod a tím k zabránění hospodářských ztrát. Z toho vyplývají pro pojistníka určité povinnosti. Není třeba zdůrazňovat, že pojistník je povinen zachovávat také obecné bezpečnostní předpisy.

Ustanovení o povinnosti pojistníka dovolit pojišťovně, aby si prohlédla bezpečnostní zařízení, se nedotýká zvláštních předpisů o podnicích důležitých pro obranu státu.

Aby pojišťovna mohla zjistit rozsah a následky pojistné příhody, je pojistník povinen hlásit pojistnou příhodu bez prodlení. Povinnost oznamovat pojistnou příhodu při podezření z trestného činu také bezpečnostním orgánům má za účel jednak zabránit spekulaci se strany pojistníka, jednak přispět ke zjištění osoby za škodu odpovědné, vůči níž by pojišťovna mohla uplatňovat své nároky.

Má-li pojišťovna bezpečně zjistit okolnosti pojistné příhody, rozhodné pro výši náhrady, musí jí být pojistníkem dáno k disposici vše, co by mohlo přispět k objasnění oněch okolností. Je spravedlivé, aby pojišťovna hradila náklady, které vzniknou pojistníku z opatření dokladů, které pojišťovna žádá, ačkoli nejsou nezbytně nutné k prokázání nároku na její plnění.

K §18:

Osnova nepovažuje za vhodné vypočítat případy, v nichž by pojišťovna byla zproštěna povinnosti plnit, jako to činí dosavadní zákon. Není snadné dát úplný výpočet takových případů, který by byl pro obě strany spravedlivý. Na druhé straně pak v mnohých případech úplné zproštění pojišťovny od povinnosti plnit by nebylo vhodné, i když tu pojistník určitým způsobem porušil své povinnosti. Volí se proto řešení pružnější a dává se možnost, aby vedle úplného zproštění pojišťovny od povinnosti plnit došlo v určitých případech ke zkrácení pojistné náhrady.

V případech, kdy porušení povinností mělo vliv pouze na stanovení výše pojistného, lze přesně odhadnout, oč byla pojišťovna zkrácena, a proto také přesně stanovit následky takového porušení. V ostatních případech o míře zavinění a jeho důsledcích rozhodne, pokud se strany neshodnou samy, soud, po případě arbitrážní komise.

Povinnostmi, jejichž porušení má v zápětí následky uvedené v tomto paragrafu, se rozumějí nejen všechny povinnosti stanovené v tomto zákoně (na př. §§14, 15, 27), nýbrž i povinnosti uložené normami jinými, pokud mají za účel zabránit vzniku nahodilé události, která by u pojištěného byla pojistnou příhodou.

Účelem pojištění odpovědnostního a pojištění osob je také krýt škodu vzniklou některými zaviněnými jednáními pojištěných osob. Proto může být pojišťovna zproštěna povinnosti plnit, jen jde-li o úmyslné porušení povinností.

K §19:

Toto ustanovení má za účel zamezit obcházení předpisů o povinnostech pojistníka a spekulaci.

Někdy stojí proti pojišťovně na druhé straně několik osob, totiž pojistník, pojištěný a obmyšlený (§41 odst. 2). Mohlo by se stát, že by se někdo nastrčením jiné osoby za pojistníka vyhnul povinnostem, které by jinak měl, kdyby pojistnou smlouvu uzavřel sám. Proto se chování a jednání pojištěného a obmyšleného posuzuje stejně jako jednání pojistníkovo.

Zástupce jedná na místě pojistníka a je proto třeba, aby také plnil jeho povinnosti. Pojištěný majetek je často mimo dosah pojistníka a je proto na místě, aby také správce majetku plnil povinnosti, které jinak jsou uloženy pojistníku.

*

K §20:

Vyšetření vzniku pojistné příhody a okolností rozhodných pro určení povinnosti k náhradě škody a stanovení výše pojistné náhrady si vyžaduje určité doby. Tato doba často nezávisí na vůli pojišťovny ani pojistníka. Je proto vhodné, aby tam, kde šetření pojišťovny není včas skončeno, byla poškozenému poskytnuta alespoň přiměřená záloha, odpovídající částce, kterou pojišťovna podle stavu věci bude určitě povinna plnit. Odchylnou úpravu mohou stanovit pojistné podmínky tam, kde to vyžaduje zvláštní povaha pojištění (na příklad při pojištění krupobitním, kde se obvykle náhrada poskytuje až po sklizni).

K §21:

Možnost započtení pohledávky pojišťovny na plnění se stanoví i pro případ, že nárok na plnění má třetí osoba, protože jinak by pojišťovna byla v nevýhodném postavení. Na jedné straně by nemohla dosáhnout uspokojení svých nároků ze smlouvy a na druhé straně by byla povinna plnit beze srážky.

K §22:

Aby nejistota o povinnosti pojišťovny plnit nebyla nadmíru prodlužována, je vhodné, aby pojišťovna byla zproštěna povinnosti plnit, nebude-li nárok uplatněn v určité kratší době. Pro pojišťovnu to má význam zejména proto, že nebude muset přenášet z roku na rok reservu na nevyřízené škody.

K § 23:

Ustanovení má zaručit pojistníku snadné obnovení dokladu o obsahu pojistné smlouvy.

K § 24:

Ustanovení má podobný účel jako ustanovení § 20. Zároveň je třeba chránit pojistníka, aby neutrpěl újmu tím, že pojišťovna mu včas nevydá žádané opisy.

K §25:

Vzhledem ke zvláštní povaze pojistné smlouvy jako smlouvy odvážné a k důležitým důsledkům projevů a oznámení stran stanoví se požadavek písemné formy. Potřeba písemné formy byla ostatně v praxi tak silně pociťována, že v pojistných podmínkách se písemná forma pravidelně sjednávala. Výjimky se povolí tam, kde to budou praktické potřeby vyžadovat a kde nebude nebezpečí nepříznivých následků z odchylné úpravy pro strany.

K§ 26:

Ustanovení první věty je odchylkou od ustanovení § 41 občanského zákoníka a je ho třeba vzhledem ke zvláštní povaze pojistného poměru.

Jestliže projev jedné strany nemohl být druhé straně doručen pro okolnosti, které tato strana zavinila (na př. se přestěhovala a neoznámila změnu adresy), nelze spravedlivě požadovat na straně, která projev činí, aby nesla důsledky, které by nedbalostí nebo liknavostí druhé strany mohly vzejít.

K § 27:

Ustanovení je dáno proto, aby bylo stranám možno plně využít lhůt, a aby měly jistotu, že určitou lhůtu zachovaly.

K § 28:

Pojištění majetková jsou zaměřena jen na hospodářský účel náhrady skutečné škody. Ustanovení znamená znemožnění obohacení z titulu pojištění. Předpokládá se, že pro socialistický sektor bude třeba z hospodářských důvodů učinit nějaké výjimky.

K §29:

Zásada stanovená v § 28 musí platit i v případě, kdy bylo uzavřeno více pojistných smluv o témž majetku, pro týž čas a totéž nebezpečí. Uzavírání takových smluv je nežádoucí, avšak v dnešní době nelze ještě zcela zabránit, aby k takovým případům docházelo. Proto bylo třeba dát příslušnou úpravu. Ustanovení posled-