(2) V zájmu rozvoje národního hospodářství a obecného blahobytu lze také části národního majetku odevzdat socialistickým právnickým osobám, zejména lidovým družstvům do trvalého užívání.
§ 104.
Nakládat s věcmi, které jsou v socialistickém vlastnictví, zejména takové věci zcizovat, lze jen v rámci obvyklého hospodaření, jinak jen tehdy, jsou-li pro to dány podmínky stanovené ve zvláštních předpisech.
§ 105. Osobní vlastnictví.
V osobním vlastnictví 'jsou zejména předměty domácí a osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté prací (osobní majetek). Osobní majetek je nedotknutelný.
§ 106. Soukromé vlastnictví.
Soukromé vlastnictví se spravuje ustanoveními danými pro právo vlastnické, pokud z nich neplyne, že platí jen o vlastnictví socialistickém nebo osobním.
Obsah vlastnického práva.
§ 107.
Vlastník smí s věcí v mezích právního řádu nakládat, ji požadovat od každého, kdo ji má neprávem v své moci, a neoprávněnému zásahu se opřít.
§ 108.
Vlastník je povinen strpět, aby se ve stavu nouze za náhradu užilo jeho věci v míře nezbytné. Totéž platí, žádá-li toho důležitý zájem obecný, který jinak uspokojit nelze; kdyby však šlo o takové omezení vlastníka, které takto nelze dobře žádat, je povinen je snášet jen po provedeném řízení, jehož je jinak třeba k tomu, aby v obecném zájmu byla něčí práva omezena anebo aby i vlastnictví věci bylo odňato.
§ 109.
Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by své sousedy obtěžoval nad míru přiměřenou poměrům anebo čím by vážně ohrožoval výkon jejich práv. Proto nesmí zejména zbavit sousední stavbu nebo půdu náležité opory, aniž provede jiné dostatečné upevnění, anebo nešetrně nebo v nevhodné roční době vytrhat ze své půdy kořeny cizího stromu nebo oklestit větve přesahující na jeho pozemek.
§ 110. Vlastnictví k půdě.
Vlastnické poměry k půdě, založené na zásadě "půda patří těm, kdož na ní pracují", spravují se občanským zákoníkem, pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak.
Nabytí vlastnictví: 1. smlouvou;
§ 111.
(1) Vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí se už samou smlouvou, není-li umluveno jinak anebo nevyplývá — li nic jiného ze zvláštních předpisů.
(2) Jde-li o věci určené podle druhu, je k převodu vlastnictví třeba jejich odevzdání.
§ 112.
Převod vlastnictví k věcem nemovitým, zapsaným v knize pozemkové nebo železniční, zapíše se do těchto knih.
§ 113.
(1) O převodu vlastnictví k věcem nemovitým, nezapsaným v knize pozemkové nebo železniční, uloží se u soudu listina. Listina musí obsahovat označení nemovitosti, převodce a nabyvatele, právní důvod převodu a místo a čas smlouvy.
(2) Listinu o převodu vlastnictví lze u soudu uložit také, jde-li o stavbu dočasnou.
§ 114. 2. ze zákona anebo výrokem úředním;
V případech, v kterých tak zákon stanoví, přechází vlastnictví přímo ze zákona anebo výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Jde-li o věc nemovitou, zapíše se také přechod vlastnictví v knize pozemkové nebo železniční, anebo se u soudu uloží listina.
3. vydržením; § 115.
Vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví.
§ 116.
(1) Práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté.
(2) Kdo nabude oprávněné držby od držitele oprávněného, může si započíst vydržecí dobu předchůdcovu.
§ 117.
O běhu doby vydržecí platí přiměřeně tytéž zásady, které platí o běhu doby promlčecí.
§ 118.
Ustanovení o vydržení práva vlastnického platí obdobně o vydržení jiných práv věcných.
4. jinými způsoby nabývacími: § 119.
a) věcí, které nikomu nenáležejí;
Věci, které nenáležejí nikomu jinému, jsou ve vlastnictví státu, nemají-li cenu jen nepatrnou. K věcem nepatrné ceny, které nikomu nenáležejí, může nabýt vlastnického práva každý tím, že si je přivlastní.
b) věcí ztracených nebo
skrytých;
§ 120.
Nalezne-li někdo věc, nechť ji vydá po srážce nebo po zaplacení nákladů a nálezného jejímu vlastníku nebo tomu, kdo ji ztratil, ledaže ví, že ten k věci nemá práva. Neučiní-li tak a jde-li o nález, který nemá jen nepatrnou cenu, je nálezce povinen nález bez odkladu ohlásit u místního národního výboru.
§ 121.
(1) Přihlásí-li se vlastník věci nebo ten, kdo ji ztratil, do roka od vyhlášení nálezu, vydá se mu věc i s užitky nebo peněžitá částka za ni stržená po srážce nebo po zaplacení nákladů a nálezného.
(2) Jestliže se o věc do roka nikdo nepřihlásí, nabude vlastnictví k věci ceny nikoli jen nepatrné stát, k věci nepatrné ceny nálezce. Stane-li se takto vlastníkem stát, přísluší nárok na zaplacení nákladů a nálezného proti státu.
§ 122.
Nálezné činí deset procent ceny nálezu. Soud však může nálezné přiměřeně snížit, přihlížeje k poměrům nálezce a vlastníka nebo toho, kdo věc ztratil, anebo kdyby plné nálezné bylo nepřiměřeným ziskem.
§ 123.
Nebrání-li tomu zvláštní předpis, platí ustanovení o nálezu věci ztracené také pro nález věcí zakopaných, zazděných nebo jinak skrytých, o nichž není známo, čí jsou.
§ 124. c) přírůstkem;
Co se na pozemku urodí, přibude tomu, čí je pozemek; mláďata a jiné užitky pocházející od zvířete přibudou tomu, čí je zvíře.
d) zpracováním.
Zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav.
§ 126.
(1) Není-li uvedení věci v předešlý stav dobře možné, zejména brání-li tomu povaha výrobku anebo obecný zájem, stane se vlastníkem výrobku ten, jehož podíl oceněný v penězích je největší. Při určení ceny podílu se přihlédne i k hodnotě vytvořené prací.
(2) Jsou-li si podíly rovny anebo brání-li zvláštní ustanovení nebo obecný zájem tomu, aby se vlastníkem stal ten, jehož podíl je největší, určí vlastníka soud; přitom dá zpravidla přednost tomu, kdo k vzniku výrobku přispěl prací.
§ 127.
Zpracuje-li někdo cizí věc vědomě, může soud po uvážení všech okolností případu a s přihlédnutím k obecnému zájmu rozhodnout jinak; zejména může uložit, aby se navrátilo každému, co jeho jest, i když tím výrobek bude porušen, nebo jej přiřknout tomu, jehož podíl je menší.
§ 128.
Kdo se stane vlastníkem výrobku, je povinen ostatním poskytnout náhradu. Nároky na náhradu škody nejsou tím dotčeny.
§ 129.
Ustanovení o nabytí vlastnictví k výrobkům z cizí věci platí obdobně, jestliže se věci různých vlastníků smísí nebo jinak sloučí anebo užije-li se cizí hmoty jen na opravu věci.
Právní následky nabytí vlastnictví.
§ 130.
Kdo nabude vlastnictví věci, nabude také jejího příslušenství, jakož i práv s jejím vlastnictvím spojených, pokud nejsou omezena na předchůdce.
§ 131.
Kdo nabude vlastnictví věci, přejme spolu i závady na ní váznoucí. Jde-li však o přechod vlastnictví ze zákona nebo výrokem úředním (§ 114), platí totéž, jen pokud zákon nestanoví jinak.
§ 132. Pozbytí vlastnictví.
(1) Vlastnictví se pozbývá zejména také tím, že ho nabude někdo jiný nebo že se ho vlastník vzdá.
(2) Vzdáti se nelze vlastnictví k věcem, které podle předpisů o tom vydaných nelze volně zcizit.
Spoluvlastnictví.
§ 133.
(1) Náleží — li věc několika osobám společně, jsou jejími spoluvlastníky. V pochybnostech se má za to, že podíly spoluvlastníků jsou si rovny.
(2) Spoluvlastník smí se svým podílem nakládat, neruší — li tím práva ostatních spoluvlastníků, samostatně a stejně jako vlastník se svou věcí. Může se kdykoli přesvědčit, jak se hospodaří, a může v obvyklých obdobích nebo z důležitých důvodů kdykoli žádat vyúčtování.
§ 134.
Pokud jde o práva a povinnosti, týkající se věci jako celku, jsou spoluvlastníci oprávněni a zavázáni vůči jiným osobám rukou společnou a nerozdílnou. Ve vzájemném poměru spoluvlastníků je rozhodující poměr jejich podílů.
§ 135.
(1) O hospodaření se společnou věcí rozhoduje většina hlasů spoluvlastnických, počítaná podle velikosti podílů. Hlasuje — li při rovnosti hlasů pro jeden z obou názorů spoluvlastník socialistický, platí tento názor za přijatý; jinak při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne — li se většiny, rozhodne soud.
(2) Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci buď požadovat na většině, aby jim dala jistotu (§§ 295, 296) proti budoucí škodě, nebo žádat, aby o změně rozhodl soud. Na socialistickém spoluvlastníkovi jistotu žádat nelze.
§ 136.
Povinnost setrvat v poměru spoluvlastnickém anebo vyžádat si souhlas k zcizení podílu lze smluvit jen na čas. Tato povinnost nepřechází na jiné osoby, ani nemá vůči nim právních následků. Zrušení této povinnosti lze se domáhat, změní-li se poměry natolik, že na tom, kdo žádá o zrušení, nelze spravedlivě požadovat, aby setrval v poměru spoluvlastnickém.
§ 137.
Zcizuje-li se podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo (§§ 375 a násl. ). ledaže jde o zcizení osobě blízké (§ 17 odst. 2). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl rovným dílem.
§ 138.
Spoluvlastník může žádat zrušení spoluvlastnictví a rozdělení společné věci. Nedohodnou-li se o způsobu rozdělení všichni spoluvlastníci, rozhodne soud.
§ 139.
(1) Při dělení věci buď dbáno o zájem obecný a o to, aby řešení bylo hospodářsky účelné a pro spoluvlastníky co možná nejméně tíživé. Rozdělení společné věci nemůže být na újmu osobám, kterým příslušejí práva na ní váznoucí.
(2) Dělí-li věc soud, rozhodne i o závadách na ní váznoucích a o právech, která jsou spojena s vlastnictvím dělené nemovitosti; může také zřídit věcné břemeno k některému dílci věci nemovité pro vlastníka dílce jiného.
§ 140.
Není-li možno společnou věc rozdělit vůbec, byl-li by jejím rozdělením ohrožen obecný zájem anebo vznikla-li by jejím rozdělením ostatním spoluvlastníkům újma nepoměrná k zájmu žadatelovu, může soud za náhradu přikázat podíl žadatelův spoluvlastníkům ostatním, a to především spoluvlastníkům socialistickým. Může také věc prodat ve veřejné dražbě a rozvrhnout výtěžek.
§ 141.
O mezích, plotech, zdech a podobných rozhradách má se za to, že jsou sousedům společné rovnými dílem, není-li možno ze zřetelných znaků nebo jiných pomůcek anebo se zřetelem k místním zvyklostem usoudit jinak. Strom, jehož kmen vyrůstá na hranicích pozemků různých vlastníků, je jim společný rovným dílem.
§ 142.
Ustanovení o spoluvlastnictví platí přiměřeně i o společenství jiných práv věcných.
Držba.
Pojem a obsah. § 143.
Držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo kdo vykonává právo pro sebe.
§ 144.
Držeti lze věci, jakož i práva, která dopouštějí trvalý nebo opětovaný výkon.
Držba oprávněná. § 145.
(1) Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným.
(2) V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
§ 146.
Oprávněný držitel věci má, pokud zákon nestanoví jinak, stejná práva jako vlastník, i když není jejím vlastníkem. To platí obdobně o oprávněném držiteli práva.
§ 147.
Všechny v době oprávněné držby vytěžené užitky věci a plody od ní oddělené jsou vlastnictvím držitele.
§ 148.
(1) Oprávněnému držiteli nahradí vlastník náklad účelně na věc učiněný, a to podle jeho ceny v době, kdy mu věc vrátí, nejvýše však náklad skutečný. Obyčejné náklady udržovací nehradí.
(2) Z nákladu učiněného ze záliby nebo pro okrasu hradí vlastník oprávněnému držiteli jen tolik, o kolik věc získala na ceně; držitel má však na vůli, aby si oddělil a vzal, co takto pořídil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci a pokud se tím poměrům nepřiměřené neztíží její užívání.
§ 149. Držba neoprávněná.
(1) Neoprávněný držitel je povinen s věcí vydat i všechen užitek a nahradit škodu, která vznikla z jeho držby.
(2) Z nákladu učiněného neoprávněným držitelem nahradí se jen tolik, kolik bylo třeba pro trvající zachování věci; držitel má však na vůli, aby si oddělil a vzal, co pořídil nákladem nad to učiněným, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci a pokud se tím poměrům nepřiměřeně neztíží její užívání.
Ochrana držby a vlastnictví.
§ 150.
Držitel se smí, je-li jeho držba svémocně rušena, rušení vzepřít přiměřenou svépomocí.
§ 151.
(1) Kdo byl svémocně v své držbě rušen nebo držby zbaven, může do třiceti dnů potom, kdy zví o rušení a o rušiteli, žádat u místního národního výboru, aby rušení zakázal, a odpovídá-li to povaze věci, aby nařídil uvést vše v předešlý stav.
(2) O právních poměrech mezi stranami a
o povinnosti k náhradě škody rozhoduje soud.
§ 152.
(1) Vlastník může každého, kdo jeho věc neprávem zadržuje, žalovat, aby ji vydal, jakož
i žalobou se domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
(2) Obdobné ochrany požívá také oprávněný držitel věci a také ten, kdo je vůbec oprávněn mít věc u sebe.
§ 168.
Nejde-li o věc, která je osobním majetkem, má se v pochybnostech za to, že věc je v socialistickém vlastnictví, a je-li pochybné, zdali je jejím vlastníkem stát či lidové družstvo, má se za to, že vlastníkem je stát.
§ 154.
(1) O vydání věci nelze žalovat oprávněného držitele (§ 145), který věci nabyl výrokem úředním (§ 114) nebo ve veřejné dražbě i mimo úřad provedené, a jde-li o věc movitou, ani tehdy, nabyl — li jí za plat buď od někoho, kdo je oprávněn s takovými věcmi obchodovat, anebo od toho, komu ji žalobce sám svěřil: V těchto případech nabývá oprávněný držitel práva vlastnického.
(2) Tato ustanovení však neplatí, žaluje — li o vydání věci socialistická právnická osoba a je-li na vrácení věci obecný zájem.
HLAVA OSMÁ.
VLASTNICTVÍ K STAVBĚ A PRÁVO STAVBY.
§ 155.
Vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku.
§ 156.
Není-li ustanoveno nic jiného, mají vlastník stavby a vlastník pozemku navzájem oprávnění vykonávat vlastnická práva v míře přiměřené poměrům; nedohodnou-li se, upraví oprávnění soud.
§ 157.
Není-li nic jiného ujednáno, má vlastník stavby předkupní právo (§§ 375 a násl. ) na stavební pozemek a vlastník tohoto pozemku předkupní právo na stavbu.
§ 158.
Socialistická právnická osoba muže si zřídit a mít vlastní stavbu na pozemku, který jí byl odevzdán do trvalého užívání (§ 103 odst. 2).
§ 159.
V ostatních případech lze na cizím pozemku zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby.
§ 160.
Právo zřídit si trvalou stavbu na cizím pozemku (právo stavby) vzniká ze zákona nebo výrokem úředním (§ 114) anebo smlouvou. K zřízení práva stavby smlouvou je třeba přivolení okresního národního výboru.
§ 161.
Právo stavby nemohou v pořadí předcházet práva zástavní a jinaké závady, které jdou na platy peněžité nebo se příčí účelu práva stavby. Nedohodnou-li se účastníci o tom, aby takové závady právo stavby nepředcházely, učiní potřebná opatření okresní národní výbor; žádá-li si toho obecný zájem, může vyslovit i jejich zánik.
§ 162.
Podmínky pro schválení smlouvy o zřízení práva stavby a pro jeho odvolání, jakož i druh opatření o závadách váznoucích na pozemku stanoví zvláštní předpis; upraví i podrobnosti.
§ 163.
Právo stavby lze zřídit za plat nebo bezplatně. Záleží-li plat v opětujících se dávkách, nemohou být jeho výměra a splatnost učiněny závislými na nejistých událostech budoucích.
§ 164.
Právo stavby lze zcizit jen s přivolením okresního národního výboru; podrobnosti upraví zvláštní předpis.
§ 165.
Právo stavby se zapíše v knize pozemkové nebo železniční, a to i tehdy, je-li právo stavby zřízeno přímo zákonem nebo výrokem úředním (S 114).
HLAVA DEVÁTÁ.
VĚCNÁ BŘEMENA.
Obecná ustanovení.
§ 166.
Věcná břemena omezují vlastníka věci ve prospěch někoho jiného, a to tak, že vlastník je povinen buď něco trpět, nebo se něčeho zdržet, anebo něco konat.
§ 167.
Práva odpovídající věcným břemenům jsou buď spojena s vlastnictvím určité nemovitosti, anebo svědčí určité osobě.
§ 168.
(1) O tom, jak se nabývá práv odpovídajících věcným břemenům, platí přiměřeně ustanovení o nabývání vlastnictví (§§ 111 a násl. ).
(2) Tato práva působí proti socialistickým právnickým osobám, jakmile jsou zapsána v knize pozemkové nebo jakmile je o jejich zřízení uložena u soudu listina. Je-li však smluvní stranou socialistická právnická osoba anebo je-li věcné břemeno zřízeno přímo zákonem nebo výrokem úředním, působí již samo zřízení takových práv i proti jiným socialistickým právnickým osobám.
§ 169.
Je-li právo odpovídající věcnému břemenu spojeno s vlastnictvím nemovitosti, nelze je vykonávat ve prospěch nemovitosti jiné, a svědčí-li určité osobě, nelze je převést na jinou osobu; záleží-li věcné břemeno v povinnosti plnění se opětujícího, lze na jinou osobu převést nárok na dávky již dospělé.
§ 170.
Kdo je oprávněn užívat cizí věci, je také povinen nést náklad na její zachování a opravu. Užívá-li však věci i její vlastník, je povinen na náklad poměrně přispívat; nechce-li přispívat, musí užívání zanechat.
§ 171.
Je-li obsah nebo rozsah věcného břemena pochybný, rozhoduje místní zvyklost, a není-li
jí, má se za to, že obtížený je zavázán spíše méně než více.
Právo požívání a právo užívání k vlastní potřebě.
Požívání.
§ 172.
Poživatel má právo na výnos cizí věci, je však povinen šetřit při jejím užívání její podstaty.
§ 173.
Poživatel přejímá všechny povinnosti plynoucí ze závad, které na věci váznou v době, kdy se požívání zřizuje.
§ 174.
Poživatel je povinen udržovat věc v tom stavu, v jakém ji převzal, a nésti náklady na obvyklé pojištění proti škodám. Zmenší-li se přesto řádným užíváním věci její cena bez viny poživatelovy, není za to poživatel odpověden.
Užívání k vlastní potřebě.
§ 175.
(1) Kdo je oprávněn užívat cizí věci k vlastní potřebě, nesmí měnit její podstatu. V mezích vlastní potřeby má právo i na výnos věci.
(2) Potřeba se určuje podle doby, kdy se užívání zřídilo.
§ 176.
Vlastníku věci náležejí všechny užitky, které muže bráti, aniž uživatele v jeho právu zkracuje. Vlastník nese všechny závady váznoucí na věci a je povinen věc na svůj náklad udržovat v dobrém stavu. Pokud náklady přesahují užitek, který vlastníkovi zbývá, je uživatel povinen nést tyto přesahující náklady: nechce-li je nést, musí užívání zanechat.
§ 177.
Je-li zřízeno právo užívat bytu, má se v pochybnostech za to, že jde o právo užívat bytu k vlastní potřebě uživatele a příslušníků jeho domácnosti.
Společná ustanovení. § 178.
Právo požívání a právo užívání k vlastní potřebě mohou býti zřízenu toliko ve prospěch určité osoby.
§ 179.
(1) Hrozí-li z užívání věci nebezpečí jejího zničení nebo zhoršení její podstaty, může vlastník na poživateli nebo uživateli žádat, aby mu dali přiměřenou jistotu (§§ 295, 296). Nebude-li mu jistota dána, může se vlastník domáhat, aby právo užívat věci bylo za přiměřenou náhradu zrušeno.
(2) Na socialistické právnické osobě jistotu takto žádat nelze.
§ 180.
(1) Když se skončí požívání, náležejí plody ještě neoddělené vlastníkovi, pokud to neodporuje jednotnému hospodářskému plánu. Vlastník je však povinen poživateli nahradit, co na ně vynaložil podle ustanovení o oprávněném držiteli (§ 148). Právo poživatele na jiné užitky řídí se tím, jak dlouho požívání trvalo.
(2) Totéž platí, když se skončí užívání k vlastní potřebě.
Výměnek.
§ 181.
Při postoupení zemědělské nemovitosti může být zřízen výměnek ve prospěch dosavadního vlastníka. Ve prospěch někoho jiného lze výměnek zřídit, jen pokud je se svou výživou odkázán na dosavadního vlastníka, a nejdéle na dobu této jeho potřeby.
§ 182.
(1) Není-li jinak ustanoveno nebo ujednáno, řídí se výměnek ustanoveními o právech, z kterých se skládá.
(2) I když to nebylo ujednáno, je osoba k plnění výměnku zavázaná povinna přispět výměnkáři pomocnými úkony, kterých nezbytně potřebuje, zejména v nemoci nebo při úrazu.
§ 183.
Jestliže plnění výměnku znemožňuje anebo značně ztěžuje splnění úkolů vyplývajících z jednotného hospodářského plánu, může rozsah a způsob plnění výměnku upravit soud.
§ 184.
Změní — li se poměry tak, že nelze spravedlivě trvat na plnění věcném, může je soud na dobu změněných poměrů nahradit zcela nebo zčásti peněžitým důchodem.
§ 185.
Je-li výměnkář zaopatřen ve veřejném ústavu a nejde-li o ústavní zaopatření podle předpisů o národním pojištění, je osoba k plnění výměnku zavázaná povinna platit ústavu peněžité částky odpovídající výměnkovým dávkám, a to až do výše zaopatřovacích nákladů. Ostatek náleží výměnkáři.
Zánik věcných břemen.
§ 186.
(1) Věcné břemeno zaniká, nastanou-li takové změny, že věc nemůže již sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. Přechodná nemožnost vykonávat právo nezpůsobí zánik věcného břemena.
(2) Octne-li se věcné, břemeno změnou poměrů v hrubém nepoměru k výhodě oprávněné osoby nebo její nemovitosti, lze se domáhat, aby za přiměřenou náhradu bylo omezeno, a není-li to dobře možné, aby bylo zrušeno.
§ 187.
Jestliže právo odpovídající věcnému břemenu svědčí určité osobě fysické, zanikne věcné břemeno nejpozději její smrtí, a svědčí-li osobě právnické, nejpozději jejím zánikem.
HLAVA DESÁTÁ.
PRÁVO ZÁSTAVNÍ A PRÁVO ZADRŽOVACÍ.
Právo zástavní.
§ 188. Účel a rozsah práva zástavního.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a v rozsahu určeném ustanoveními o exekuci také k zajištění příslušenství pohledávky; vztahuje se nejen na zastavenou věc (zástavu), ale i na její přírůstek a příslušenství, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Vznik práva zástavního.
§ 189.
(1) K vzniku práva zástavního je třeba, nejde-li o případy, kdy jeho vznik je podle zákona spojen se skutečnostmi jinými, aby věc byla zastavena písemnou smlouvou.
(2) Jde-li o zastavení k zajištění pohledávky peněžité, musí být pohledávka ve smlouvě určena číselně.
§ 190.
(1) Jde-li o zastavení věcí zapsaných v knize pozemkové nebo železniční, zapíše se právo zástavní v těchto knihách. Jde-li o zastavení věcí nemovitých v těchto knihách nezapsaných, uloží se smlouva zástavní u soudu; smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky.
(2) Zastavení věci nemovité působí proti socialistickým právnickým osobám, jakmile je zástavní právo zapsáno v knize pozemkové nebo jakmile je o jeho zřízení uložena u soudu listina. Je-li však smluvní stranou socialistická právnická osoba, působí již samo zastavení i proti jiným socialistickým právnickým osobám.
§ 191.
(1) K zastavení věcí movitých je třeba, aby věc byla odevzdána zástavnímu věřiteli anebo označena tak, že její zastavení může být každému patrné. Místo toho mohou zástavce a zástavní věřitel dát věc pod společnou uzávěru nebo jiné osobě, aby ji pro ně uschovala.
(2) K zastavení věci, které nelze užívat bez listiny, v níž je uvedeno, čím se věc rozeznává od jiných, postačí, vyznačí — li se její zastavení v této listině.
§ 192.
K zastavení pohledávky je třeba, aby o něm byl zpraven dlužník této pohledávky (poddlužník). Je-li velitelství spjato s vlastnictvím cenného papíru, řídí se zastavení ustanoveními o zastavení věcí movitých.
§ 193.
Zastaví — li někdo movitou věc cizí bez souhlasu vlastníka, vznikne právo zástavní, jen jsou-li dány podmínky, za kterých se nabývá vlastnictví od nevlastníka (§ 154).
Práva a povinnosti ze zástavního práva:
1. před splatností pohledávky;
§ 194.
Zástavní věřitel je povinen zástavu jemu svěřenou pečlivě opatrovat a má nárok na náhradu nákladů, které učinil, aby této své povinnosti dostál.
§ 195.
Zástavce je povinen zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele.
§ 196.
Ztratí-li zástava na ceně tak, že se zajištění pohledávky stane nedostatečným, může věřitel na dlužníkovi žádat, aby svůj dluh přiměřeně uplatil. Dlužník se tomu může vyhnout, jestliže zajištění přiměřeně doplní.
2. při splatnosti pohledávky. § 197.
(1) Jakmile je zajištěná pohledávka splatná a není uspokojena, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy.
(2) Dokud má věřitel movitou zástavu v rukou, může se z ní domáhat uspokojení, i když je zajištěná pohledávka promlčena; zástavu lze však vyplatit splněním pohledávky anebo cenou zástavy, je-li nižší než pohledávka.
§ 198.
Věřitel, který je zapsán v podnikovém rejstříku, může, byla-li mu movitá věc někým zastavena k zajištění pohledávky z jejich vzájemného hospodářského styku, požádat soud o prodej zástavy, aniž dlužníka žaluje.
§ 199.
(1) Věřitel zapsaný v podnikovém rejstříku může, jde-li o zástavní právo a pohledávku uvedené v předchozím ustanovení a bylo-li písemně ujednáno, že se lze uspokojit ze zástavy bez soudního řízení, sám dát zástavu prodat ve veřejné dražbě. Má-li zástava úředně stanovenou cenu, může ji za tuto cenu prodat i jinak.
(2) O výkonu prodeje je věřitel povinen dlužníka bez odkladu zpravit.
§ 200.
Zanikne-li pohledávka anebo pomine-li její zajištění zástavním právem, je věřitel povinen vrátit zástavu nebo vydat listinu, podle které lze zapsat v knize pozemkové nebo železniční zánik zástavního práva, nebo jde-li o nemovitosti v těchto knihách nezapsané, vyznačit, že zástavní právo zaniklo. Není-li zástavní právo v knize zapsáno anebo není-li uložena u soudu smlouva zástavní, je věřitel povinen smlouvu zástavní vydat.
S 201. Neplatné úmluvy.
Neplatné jsou úmluvy, kterými se zástavci ukládá více povinností, než zákon dovoluje. Zejména nelze smluvit, že dlužník nesmí zá-