váděl nejen opatření zřizovací povahy, jako začleňování majetku, ale i zasahoval do vnitřních poměrů národních podniků na př. jmenováním a odvoláváním jejich vedoucích činovníků a i jinak. Průběhem doby se však v národních podnicích také ukázaly některé slabiny, jež rozvoji jejich činnosti a plnění pravého jejich poslání byly na újmu. O nich se však důvodová zpráva zmíní zvlášť u jednotlivých ustanovení.

Národní podniky takto zřízené musily podstupovat tvrdý boj se soukromými podniky zvláště v době vzrůstajícího náporu reakčních živlů v letech 1946 až 1947. Forma boje často vnutila národním podnikům hlediska, která nejsou vlastní útvarům socialistického podnikání. Celkem však lze říci, že národní podniky opírající se o dekrety č. 100/1945 Sb., č. 101/ 1945 Sb. a o zákony č. 114/1948 Sb. a č. 115/ 1948 Sb., které nově upravily některé jejich otázky, jakož i o zákony č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafických podniků, a č. 271/1949 Sb., o výrobě léčiv, splnily úkoly, které byly od nich očekávány. Pomohly konsolidovat průmyslovou výrobu, kterou jsme po okupantech a poválečných událostech převzali v poměrech velmi rozvrácených, a provést dílo hospodářské obnovy státu.

Prohlubující se plánování a potřeba výstavby a přestavby našeho průmyslu však ukázaly nutnost národní podniky od základu přebudovat. Jde o to učinit z nich socialistické podniky, zbavené všech přežitků kapitalismu v jejich organisaci a provozu a organisované a řízené podle socialistických zásad. Toho lze docíliti ovšem jen rozsáhlou právní a organisační přestavbou, jejíž legislativní výraz by značně rozšířil rámec dosavadních ustanovení o národních podnicích, která jsou obsažena v předpisech o znárodnění. Z technických důvodů se proto úprava vkládá do osnovy zvláštního zákona o národních podnicích, který by platil pro národní podniky jak v oboru ministerstva průmyslu, tak i ministerstev výživy, informací a osvěty a zdravotnictví. Docílí se tím i možnost uspořádat látku podle jejího přirozeného sledu, aniž je zároveň potřebí dbát o navazování souvislosti s ustanoveními o znárodnění.

Pro oddělení národních podniků potravinář, ského průmyslu do zvláštního zákona není důvodu, neboť se od národních podniků v oboru ministerstva průmyslu liší jen povahou výrobního programu a užším vztahem k zemědělské výrobě, zatím co se v ostatních směrech jejich poměry zcela shodují. V této souvislosti se ještě poznamenává, že po zavedení plánovaného hospodaření v zemědělství a po rozsáhlé úpravě odbytu jeho výrobků, pozbyla věcného významu instituce zemědělských 'účastníků, jíž mělo být

v národních podnicích cukrovarnického průmyslu zabezpečeno zájmové spjetí zemědělské výroby s průmyslovou.

Ale i u národních podniků v oboru ministerstev informací a osvěty a zdravotnictví se jeví převaha prvků společných výrobním podnikům, i když výsledky jejich činnosti se zvlášť obrážejí v kulturní úrovni pracujících nebo v rozsahu a druhu zdravotní péče.

Reorganisace národních podniků, jíž se osnovou poskytuje zákonný podklad, záleží hlavně ve vymezení pojmu a poslání národních podniků průmyslových v novém uspořádání jeho právních otázek, zvláště v oboru práva majetkového, ve stanovení zásad, jimiž se národní podniky řídí, a zásad pro vedení a vnitřní organisaci národních podniků a ve zřízení podnikových fondů pracujících. V souladu s ustanoveními ústavy upravuje osnova vrchní vedení národních podniků a dozor nad nimi, jež přísluší státu. V čem tyto změny záležejí, bude podrobně vyloženo u jednotlivých oddílů a ustanovení. Všeobecně lze úpravu charakterisovat jako rozsáhlé a pronikavé přebudování národního průmyslu, jehož rámec do podrobností vyplní chystaný statut národních podniků průmyslových.

Také finanční hospodaření národních podniků bude nově upraveno. Stane se tak zvláštním zákonem, který nahradí dosud platné předpisy zákona č. 51/1948 Sb., o úpravě některých finančních poměrů národních podniků průmyslových a potravinářských.

Pokud jde o obsah osnovy zákona o národních podnicích průmyslových, bylo přihlédnuto kromě poznatků získaných z dosavadní činnosti národních podniků a z vývoje jejich problémů zvláště k bohatým zkušenostem, kterých nabyl v úžasné budovatelské práci při výstavbě své průmyslové výroby Svaz sovětských socialistických republik. Těchto zkušeností se osnova také v zásadě přidržuje. To platí zvláště o zásadách, jimiž se socialistické podniky řídí. Také v řešení otázek majetkoprávních a v organisaci přejímá úprava v podstatě výsledky sovětských zkušeností. V řešení otázky vrchního vedení a dozoru, které nad národními podniky vykonává stát, se osnova opírá o ústavu 9. května.

Mnohé ze zásad, jež jsou pojaty do osnovy, byly v národních podnicích uplatněny již před jejich uzákoněním. Tam osnova přináší jejich zákonné utvrzení. V zájmu právní bezvadnosti pokrývá osnova svou platností také opatření, která odpovídají jejím ustanovením a která byla učiněna přede dnem počátku její účinnosti.

Osnova se člení do oddílů uspořádaných podle základních hledisek, s nichž se otázky upravují.

K oddílu I.

Dekrety č. 100/1945 Sb. a č. 101 1945 Sb. přinesly konstrukci národních podniků v podobě výrazně se odlišující od podniků státních podle zákona č. 404/1922 Sb. Bylo tehdy snahou vyvarovat se chyb, do nichž upadala dřívější doba, když tvořila právně nesamostatné podniky hospodařící na vrub státu. Zkušenosti zvláště Sovětského svazu ukázaly účelnost typu podniku vybaveného v široké míře operativní samostatností. Proto se národní podniky podle obou dekretů vybavovaly právní a hospodářskou samostatností a neodvislostí na státním rozpočtu.

Samostatnosti národních podniků však zneužívaly reakční živly k nekalým účelům a začaly ji stavět do popředí nikoliv jen v poměru k třetím osobám, ale hlavně proti státu. Soustavně líčily československé znárodnění jako zvláštní typ procesu, ve kterém připadá státu jen historická úloha převzít ze soukromých rukou výrobní prostředky a odevzdat je národním podnikům. Poukazujíce na ustanovení § 17 dekretu č. 100/1945 Sb. a § 14 dekretu č. 101/1945 Sb. dovozovaly, že se národní podniky staly plnoprávnými vlastníky majetku do nich začleněného, a to i vůči státu. Z obsahu § 13 dekretu č. 100/1945 Sb. a § 10 dekretu č. 101/1945 Sb., podle nichž jsou národní podniky majetkem státu, rozvíjely názor, že národní podniky patří státu asi tak, jako kdyby stát měl všechny podíly kapitálové společnosti, účelem všech těchto tvrzení bylo oddělit národní podniky od státu a vyvolat podněty, které by je postavily proti sobě také zájmově. Přitom byla zcela pomíjena ustanovení statutů, podle nichž mohl stát disponovati majetkem národního podniku, a obou dekretů, jež určovala zvláštní orgány pro jednotné vedení národních podniků a podnikatelské obstarávání jejich společných záležitostí, nebo která dávala státu právo zasahovat do činnosti národních podniků na základě jeho dozorčího postavení. Z ustanovení § 18 dekretu č. 100/ 1945 Sb. a § 15 dekretu č. 101/1945 Sb., podle něhož národní podniky mají být vedeny zásadami obchodního podnikání, se národní podniky z kapitalisticky orientovaných míst nutily, aby soustřeďovaly svůj zřetel k otázce rentability, kapitalisticky ovšem chápané, a aby snaha po zisku byla pro ně určující i v poměru k ostatním národním podnikům a ke státu.

Tyto hlasy proti znárodnění zaujaté se nesetkaly u pracujících v národních podnicích s ohlasem. Jen ojedinělé zjevy, dávající přednost sobeckým zájmům podniku a uplatňující je na újmu celku, nasvědčovaly, že pokusy o směr vyhovující zájmům reakčních živlů, do

národních podniků pronikly a že byly jejich. vážným nebezpečím. Celkem lze toto údobí, je ukončily únorové události roku 1948, charakterisovati jako pokus reakce naplnit národní rolníky kapitalistickým duchem, zabránit plnění jejich hospodářsko-politického poslání, oslabovat vědomí společných budovatelských cílu a připravit půdu pro nezdar znárodnění a jeho likvidaci.

Vítězství pracujícího lidu v únoru 1848 učinilo těmto snahám přítrž. Bylo ovšem nutno postarat se v prvé řadě o zajištění výsledků vítězství a provést druhé znárodnění. Proto se ani zákony č. 114/1948 Sb. a č. 115/1948 Sb ne příliš dotkly organisace národních podniků a soustředily převážně pozornost na převzetí průmyslového majetku, podrobeného druhé znárodňovací etapě. Snaha postavit národní podniky na novou právní, organisační a hospodářskou základnu, proniká však již od doby, v níž se stát bezpečně ujal nově znárodněného majetku, a prohlubující se plánování učinilo naléhavým řešením některých otázek do té doby ponechaných vývoji nebo dokonce upravených pravým opakem ke skutečné potřebě.

Národní podniky se především musely zbavit všech prvků příznačných pro podniky kapitalistické. Jeden z nejhlavnějších je dán poměrem pracujícího člověka k práci a jeho vztahem k podniku. V kapitalismu není jiného vztahu než toho, který vyplývá z námezdního poměru a který dává podnikateli možnost pro sebe zadržovat nadhodnotu, kterou vytvořila dělníkova pracovní síla. Přitom je snahou kapitalisty vším způsobem učinit z pracujícího v podniku pouhý předmět. Z těchto výrobních poměrů vyrůstá uvědomění pracujících vedoucích k boji s podnikatelem, který se stupňuje o to víc, oč vědomí přináležitosti ke kolektivu se v pracujících rozšiřuje a prohlubuje.

Proti myšlence socialistického kolektivního chápání funkce pracujících v národních podnicích zůstaly dekrety č. 100/1945 Sb. a č. 101/ 1945 Sb. velmi skoupé. Byly to zvláště práce na sestavování pětiletého hospodářského plánu a jeho plnění, které ukázaly na význam tohoto pojetí a na nutnost dát mu jasný a zřetelný výraz.

K § 1:

Osnova uvádí na čelném místě vývojovou etapu socialisačního procesu po znárodnění dolů a jiných průmyslových podniků.

Kolektiv pracujících je v národním podniku základním pilířem jeho konstruktivní práce na budovatelských úkolech. Jeho podnětem a také pojítkem je hospodářsko-politické uvědomění

pracujících, z něhož pramení dobrovolná kázeň a podřizování zájmům celku. Soudružská spolupráce a vzájemná pomoc není jen výrazem vztahu mezi jednotlivci a útvary uvnitř národního podniku, ale i mezi všemi národními podniky navzájem, neboť jen tak lze úspěšně plnit úkoly výstavby socialismu.

K § 2:

Tento paragraf uvádí poslání národních podniků průmyslových, v němž se zároveň ukazuje, jaké cíle sleduje lidově — demokratický stát. Osnova mluví o poslání, naznačujíc tak, že se národním podnikům určují cíle jeho činnosti z vůle jeho zřizovatele, t. j. státu. Jde o to, dosíci vzestupu společenského bohatství a zvyšovati hmotnou a kulturní úroveň pracujících a tak upevňovati moc pracujícího lidu. Zvyšování životní míry, soustřeďující se na třídu pracujících, odpovídá zásadě naší ústavy vyjádřené v § 27.

Osnova uvádí také cesty, kudy se národní podniky průmyslové mají brát za dosažením socialistických cílů. Je to soustavný rozvoj výrobních sil a zvyšování produktivity práce a hospodárnosti. V kterých oborech a jakými methodami budou národní podniky o to usilovat, určí každému z nich podnikový plán (§ 14). Bude to však zvláště nejširší účast pracujících (§ 17), socialistické soutěžení, údernictví a zlepšovatelské hnutí, které spolehlivě vedou k rozvoji výrobních sil a zvyšování produktivity práce a hospodárnosti. Osnova se o těchto zásadách, methodách a podnětech zmiňuje zvlášť.

K oddílu II. K § 3:

V úvodu bylo již podotknuto, že osnova upravuje národní podniky v oboru ministerstev průmyslu, výživy, informací a osvěty a zdravotnictví. Proti dosavadnímu stavu se používá společného označení "národní podniky průmyslové", neboť národní podniky v oboru všech těchto ministerstev se zabývají průmyslovou výrobou.

K oddílu III.

V §§ l a 2 dala osnova výraz pojmu "národní podnik" s hlediska hospodářsko — politického. Je však také nutné zabývat se národním podnikem po stránce právní a promítnout vztahy mezi ním a státem zvláště do oblasti majetkoprávní, v níž se jejich podstata jeví nejzřetelněji. Jde hlavně o otázky státního socialistického vlast-

nictví a jeho způsobu správy, kterou osnova řeší ve spojitosti s právním postavením národních podniků.

K § 4:

Po věcné stránce přejímá osnova vcelku dřívější náplň § 12 odst. l, § 23 odst. l a § 24 odst. l dekretu č. 100/1945 Sb. a obdobných ustanovení dekretu č. 101/1945 Sb., ovšem ve znění účelně zkráceném. Na rozdíl od dřívějšího znění upouští osnova od výrazu "majetková podstata" a přidržujíc se platných předpisů zvlášť z oboru podnikového početnictví používá všude výrazu "majetek". I když je zřizovací akt podle odstavce l věty prvé spjat s opatřením o majetku, přece se jen vychází z představy, že vlastní zřízení národního podniku tomuto opatření předchází. Trvajícímu již subjektu se pak majetek svěřuje do správy tak, jak je dále uvedeno v § 10. Tím se zřízení národního podniku stává úplným.

Osnova označuje každé opatření, jímž se svěřuje majetek do správy národního podniku za začlenění, i když se § 4 odst. l věta prvá o tom výslovně nezmiňuje. To však vyplývá zvláště z obsahu § 5.

Právo používat ustanovení odstavce l se netýká majetku každého národního podniku, nýbrž jen toho, který spadá do působnosti věcně příslušného ministra. Jde-li tedy o majetek spadající do působnosti jiného ministra, musí chystanému opatření věcně příslušného ministra podle § 4 předcházet odevzdání tohoto majetku do pravomoci tohoto ministra.

K § 5:

Odstavec l obsahuje jen evidenční ustanovení. Pro úplnost se jen uvádí, že znárodněním nedochází k přechodu závazků znárodněného podniku na stát a že do těchto závazků vstupuje teprve národní podnik, do něhož byl začleněn majetek znárodněného podniku, a to dnem převzetí.

V odstavci 2 se upravují poměry v oboru závazků souvisící se začleněním majetku jiného národního podniku nebo majetku podniku právnické osoby nebo jiného národního majetku, než o kterém se v souvislosti s přechodem závazků zmiňuje odstavec 1. Přechodem závazku podle tohoto odstavce se dřívější dlužník zprošťuje. Liší se tedy poměry závazků znárodněného podniku od závazků ostatního majetku, který byl do národního podniku začleněn, velmi podstatně. Je tomu tak ve způsobu, jakým ke změně dochází, a v důsledcích, které se z ní podávají pro dřívějšího dlužníka.

K §6:

Toto ustanovení je zvláštním předpisem proti ustanovení §§ 43 a násl.

K §7:

Stát zřizuje národní podniky jako samostatné právnické osoby proto, aby jim v rozsáhlé míře zajistil v hospodářské činnosti volnost. Samostatnost národního podniku se nejvýrazněji projevuje v oddělení majetkové správy (§ 10 odst. l věta druhá) a v oboru závazků (§ 12). V poměru k třetím osobám vystupuje a jedná zásadně jen národní podnik a jeho vztahy ke státu zůstávají jen vnitřní věcí, která pro tyto osoby nemá dalšího právního významu. Výjimkou z této zásady je ustanovení § 11 odst. l věty druhé, jež dává státu postavení další strany nebo lépe řečeno strany první.

Celým obsahem osnovy však důsledně proniká vnitřní poměr mezi státem a národním podnikem, z něhož ovšem nevzcházejí důsledky pro práva třetích osob. V tomto směru přináší osnova podstatné odchylky od dřívějšího uspořádání, jež bylo ve značné míře řešením kompromisním, poněkud připomínajícím liberalistické organisační formy. Jak již bylo řečeno v úvodu, zakládala reakce právě na těchto prvcích řešení své pokusy postavit stát a národní podnik proti sobě. Osnova zbavuje vztahy mezi státem a národními podniky těchto prvků a dává jim konstrukci odpovídající socialistickému pojetí.

V tomto pojetí je nutno chápat právní samostatnost národního podniku jako nejširší samostatnost operativní. Národní podnik však není subjektem majícím své vlastní zájmy, odlišné cd zájmů státu. Zájmy národního podniku se zcela kryjí se zájmy státu, či lépe řečeno, stát dává národním podnikům vystupovati v uplatňování svých zájmů.

V tomto pojetí je také posuzovat poměr národního podniku k národním podnikům ostatním. Všechny tyto podniky slučuje společný cíl a jednotící zájmy socialistického celku. Jednotnost postupu a jeho spořádaný průběh zajišťuje organisačně jednotný hospodářský plán a vrchní vedení a dozor státu (§§ 32 a násl. ).

V odstavci 2 se v souladu s pracemi na novém občanském právu a na předpisech o podnikovém rejstříku užívá výrazu "název" a upouští se od kapitalistické firmy. O tom, co je základní závod národního podniku, bude pověděno v poznámkách k § 21. Na rozdíl od dosavadní úpravy nemají národní podniky předmět podnikání.

Podle dosud platných předpisů se zřízení národního podniku a opatření o jeho majetku vy-

hlašovala v úrodním listě. Poznalo se ze zkušeností, že je účelnější podávati sdělení o skutečnostech týkajících se právních zájmů stran jednotlivě, neboť sdělení mohou lépe vystihnout předmět dotazu. Pro změnu, kterou osnova přináší, svědčí i značný počet dotazů, které se dosud vyskytovaly, i když majetkoprávní opatření byla uveřejňována.

Z toho, že osnova nepřejímá ustanovení obsažená v § 13 odst. l větě třetí dekretu č. 100/ 1945 Sb., nelze dovozovati, že by proti dosavadnímu stavu nastávala změna v postavení národních podniků v oboru daňového a poplatkového práva. K převzetí dosavadního znění nedošlo jednak proto, že jeho obsah byl pokládán za samozřejmý, jednak i z toho důvodu, že se v obou oborech chystá nová zákonná úprava.

K § 8: Není třeba vysvětlivek.

K§9:

Znění tohoto ustanovení zlepšuje slovní výraz zásady obsažené již v § 15 dekretu č. 100/1945 Sb. a § 12 dekretu č. 101/1945 Sb.

K §10:

Tento paragraf zahajuje stať, která sice není rozměrná (§§ 10 až 12), která však patří k nejvýznamnějším ustanovením našeho lidově-demokratického zákonodárství.

Již v souvislosti s ustanovením § 7 odst. l bylo uvedeno, že osnova dává nový a jasný výraz vztahu mezi státem a národním podnikem. Bylo také vyloženo, že se tento vztah jeví v poměru k třetím osobám jen výjimečně a že jinak zůstává vnitřní věcí. To platí však jen pokud bereme v úvahu osobu, která je v právním poměru k národnímu podniku nebo do takového poměru vchází.

Ve státě, který spěje k socialismu, však nezůstávají takové vnitřní vztahy státu interní věcí na veřejnosti nijak nevyjádřenou. Stát jim právě dává otevřený výraz právním předpisem, a to jak pro celek, tak i pro každého příslušníka lidově-demokratického společenství, činí se tak z důvodů politických a i psychologických. Politicky proto, aby se vyjádřilo, že jde o socialistickou hospodářskou soustavu. Zdůraznění socialistické povahy má psychologicky působit na všechny, kdo přicházejí do styku s národními podniky a s majetkem, který národní podniky spravují.

Zásada státního vlastnictví národního majetku se opírá o ústavu 9. května (§ 149). Stát

zřizuje národní podniky z národního majetku, což však nepřivodí změnu v jeho vlastnictví, nýbrž jen v určení operativní správy.

Osnova užívá sice výrazu "majetek národního podniku", což však vždy znamená jen správu, nikoliv vlastnictví. Nejde také o běžnou správu, kterou znalo dosavadní právo. Pravomoc, kterou stát dává národnímu podniku k svěřenému majetku, v sobě zahrnuje typická oprávnění vlastníka nakládat s tímto majetkem, požadovat jej od každého, kdo jej má neoprávněně ve své moci, a opřít se neoprávněnému zásahu. Národní podnik musí ovšem také dbát všech omezení, která zákon ukládá každému vlastníkovi, a nese odpovědnost za jejich dodržení.

Stát národnímu podniku majetek svěřuje, což však neplatí jen o majetku, který byl do národního podniku začleněn, ale i o tom, kterého národní podnik nabyl při svém provozu. I tento majetek patří vlastnicky státu a je národnímu podniku svěřen.

V poměru ke státu však národní podnik není oprávněn se svěřeným majetkem nakládat libovolně. Způsob nabádání určuje národnímu podniku jeho plán (§ 14), při jehož plnění národní podnik dbá svého poslání.

Těžištěm majetkové samostatnosti národního podniku je ustanovení odstavce l věty druhé. Bylo-li uvedeno, že ve věcech majetku mu svěřeného národní podnik vystupuje a jedná vlastním jménem, není tím snad omezena samostatnost národního podniku v činnosti, která se neprojeví v oboru majetkoprávním. I tam národní podnik vystupuje a jedná vlastním jménem.

Ustanovení odstavců 2 a 3 platí jen pro zápisy ve veřejných knihách, úředních rejstřících a seznamech, vedených podle československého práva. Vyznačení vlastnictví československého státu konají soud nebo jiný orgán z úřední povinnosti všude, kde národní podnik vystupuje a jedná vlastním jménem.

K § 11:

Ustanovení toto je, jak již bylo řečeno, výjimkou ze samostatnosti národního podniku. Odporovalo by vývoji k socialismu, kdyby se části majetku národního podniků, které jsou určeny, aby jich trvale užíval, dostávaly z národního majetku opět do soukromých rukou. Osnova proto stanoví zákaz zcizení takových částí majetku.

Majetkem, který je v národním podniku určen, aby ho trvale užíval, jest investiční majetek národního podniku. Co k němu patří, určují účetní zápisy národního podniku.

Uvolnění zákazu zcizení, pro které dává právní základnu odstavec 3, neplatí pro zřízení zástavních nebo jiných věcných práv.

K § 12:

V oboru závazku jsou vztahy mezi státem a národním podnikem založeny na zásadě přísné odloučenosti. Zatím co vlastníkem majetku národního podniku je stát, není stát subjektem jeho závazků, i když má právo s těmito závazky nakládati (§ 5 odst. 2 a §§ 41 a 42). Stát neručí za závazky národního podniku.

Úprava v oboru závazků souvisí s konstrukcí národního podniku jako útvaru, kterému stát svěřuje majetek do správy, aby s ním odpovědně plnil určené úkoly. Uplatnění odpovědnosti národního podniku se jeví právě v samostatném ručení za jeho závazky.

K § 13:

Národnímu podniku určuje jeho činnost schválený plán. Bylo by jen zbytečnou přítěží, kdyby k této činnosti potřeboval ještě živnostenská nebo jiná oprávnění. Rozumějí se tím ovšem jen oprávnění, kterých vyžaduje dosud platné zákonodárství k provozování podnikatelské činnosti. Poněvadž se však v živnostenských a některých jiných předpisech o provozování podnikání pojednávalo také o schvalování provozovacích zařízení a o ochraně života a zdraví pracujících a veřejné bezpečnosti, uvádí osnova v zájmu jasnosti, jak je třeba chápat rozsah výjimky podle věty prvé. Nelze tedy výjimku rozšiřovat na případy, ve kterých je potřebí povolení na př. podle předpisů o obraně státu.

K oddílu IV.

Nestačí upravit jen právní poměry národních podniků ve vztahu ke státu a navenek. Je také potřebí dát národním podnikům zásady, kterými by se řídily tak, aby mohly splnit své poslání.

Není pochyby, že se jinými zásadami spravují podniky, jejichž snahou je jen dosíci zisku, a že se také podle jiných zásad bude řídit dění v podniku socialistickém.

Zásady řízení v národním podniku vyplývají z cílů, k nimž spěje socialistické hospodářství. V zájmu spořádaného a přitom cílevědomého vývoje se veškerá činnost socialistického a lidově-demokratického státu řídí plánem. Zásada plánovaného hospodářství se přirozeně uplatňuje i v národních podnicích, které jsou orgánem hospodářské soustavy lidově-demokratického státu.

Zásada plánovitosti a ostatní zásady, kterými se národní podniky řídí, tvoří harmonický celek, jedna vychází ze druhé a všechny jsou vzájemně vnitřně spojeny. Tyto zásady musí být uplatňovány současně a na všech pracovních úsecích, a to v takovém vzájemném poměru, jak toho vyžaduje potřeba dané věci v daný okamžik. Ze zásad, jimiž se řídí socialistický podnik, uvádí osnova nejdůležitější a ponechává statutu národních podniků průmyslových (§ 40), aby pojednal o zásadách dalších.

K § 14:

Tímto ustanovením dává osnova nejen najevo, že se národní podniky řídí zásadou plánovitosti, ale současné také stanoví konkrétní formy, jakými se plnění této zásady zabezpečuje. Plán národního podniku je základní a přitom podrobnou směrnicí určující jeho činnost.

Plán národního podniku je jen formálně zvláštním celkem. Obsah plánu národních podniků je však součástí jednotného hospodářského plánu.

Jak plány národních podniků vznikají, určují předpisy o plánování. Jako v ostatní činnosti tak i v plánování se národní podniky řídí socialistickými zásadami, zejména hospodárnosti, nejširší účasti pracujících, osobní odpovědnosti a vedení jednotlivcem.

Schválením podle odstavce 2 se nerozumí jen formální postup omezující se na udělení nebo odepření souhlasu. Předpisy o plánováni stanoví, jak se postupuje po schválení celostátního prováděcího plánu dříve, než dojde ke schválení návrhu podnikového plánu.

Schválení podnikového plánu přísluší generálnímu řediteli vzhledem k jeho působnosti orgánu vrchního vedení národních podniků a dozoru nad nimi.

K § 15:

Zásada plánovitosti proniká u národního podniku do všech stránek jeho činnosti. Je přirozené, že tomu bude tak i v jeho finančním hospodaření.

Rozpočet, podle něhož národní podnik musí hospodařit, je peněžním vyjádřením jeho činnosti. Podle rozpočtu však v národním podniku nehospodaří jen jeho vedení, nýbrž každé jeho středisko.

Finanční plán podniku vyjadřuje na základě číselných údajů z podnikového rozpočtu a předběžné kalkulace v peněžních jednotkách zejména plánované náklady a výkony podniku.

Odstavec 2 podrobně rozvádí zásadu hospodárností, jíž se dotýká ustanovení § 2.

Hospodárností se zajišťuje socialistická rentabilita, kterou lze dosáhnouti snižováním výrobních a jiných nákladů a zlepšováním jakosti výrobků.

K § 16:

Se zrušením kolektivního rozhodování o věcech národního podniku a tím také i kolektivní odpovědnosti (viz § 49) nastupuje zásada osobní odpovědnosti, a to každého, za splnění úkolů mu připadajících. Jde nejen o úkoly, které mu byly výslovně určeny plánem, ale i takové, jež se podávají z povahy jeho funkce.

Důsledkem osobní odpovědnosti je také odpovědnost za škody národnímu podniku způsobené (§ 27).

K § 17:

účast pracujících je jedním z nejpříznačnějších zásad řízení socialistického podniku. Jejími podněty jsou uvědomění pracujících mas, jejich tvůrčí schopnosti a iniciativa. Formy účasti pracujících jsou rozmanité, počínajíc vstřícným plánováním a končíc kritikou nedostatků.

K § 18:

Po zkušenostech s prvními představenstvy se došlo k poznání, že kolektivní způsob vedení národním podnikům nesvědčí. Členové představenstev nebyli ve styku s provozem a proto nemohli ani odpovědně řešit nejdůležitější otázky národního podniku, které jim dřívější statuty národních podniků svěřovaly. Na představenstva bez potřebné úrovně přenášeli vedoucí činovníci odpovědnost ve věcech, kde nechtěli převzít odpovědnost sami. Představenstev se také reakce pokoušela zneužívat k oslabení vlivu a činnosti závodních rad. Po těchto zkušenostech již ke jmenování představenstev v řadě národních podniků nedošlo a po únoru 1948 byla představenstva národních podniků postupně likvidována.

Zásadě vedení jednotlivcem nelze ovšem rozuměti tak, jakoby vedoucí vykonával svou působnost bez jakéhokoliv styku s kolektivem pracujících. Takové chápání zásady vedení jednotlivcem by porušovalo zásadu nejširší účasti pracujících podle § 17 a její uplatňování v tomto smyslu by se jistě nepříznivě projevilo ve výsledcích práce. Vedoucí se musí opírat o účast pracujících a jejich tvůrčí schopnost a. podněty. Rozhoduje však samostatně a za svá rozhodnutí také osobně odpovídá.

Obratem "samostatná rozhodovací pravomoc" se rozumí okruh činnosti, který je každému vedoucímu vyhrazen. Není tím míněna