Část pátá. Ustanovení společná a závěrečná.

§26.

(1) O cenných papírech, které podléhaly povinnosti přihlašovací podle oddílu III dekretu č. 95/1945 Sb., lze zahájiti umořovací řízení podle zákona ze dne 11. prosince 1934, č. 250 Sb., o umořování listin, jen, dá-li k tomu souhlas ministerstvo financí. Byl-li vyzývací edikt již uveřejněn, vydá se umořovací usnesení jen, prokáže-li navrhovatel splnění uvedené přihlašovací povinnosti. Soud jej k tomu vybídne zároveň s výzvou podle § 15 zákona Č. 250/1934 Sb. Souhlas ministerstva financí k pokračování v řízení nahrazuje takový průkaz.

(2) Při počítání ohlašovací lhůty v umořovacím řízení o cenných papírech, na něž se vztahuje odstavec l, se pokládá den, od kterého se na cenné papíry druhu, o nějž v daném případě jde, a jejich kupony nekonají žádné platy, nikoliv však den dřívější než den 31. prosinec 1947, za den splatnosti pohledávky z listiny (§ 11 zákona č. 250/1934 Sb. ). K žádosti soudu vydá o tomto dni potvrzení Poštovní spořitelna.

§27.

Cenné papíry, které pro nesplnění přihlašovací povinnosti propadly ve prospěch státu podle § 18, odst. l dekretu č. 95/1945 Sb., nebyly však odvedeny na účet propadlých cenných papírů, jsou neplatné. Poštovní spořitelna pořídí za součinnosti vydatelů jejich seznam, který může býti uveřejněn v úředním listě, po případě i v Oznamovateli umořovaných a ztracených listin. Od zavázaného může být požadováno, aby vydal státu za cenný papír zařazený do seznamu cenný papír náhradní.

§28.

(1) Nárok na výplatu jistiny, úrokové prémie a výher státních stavebních losů. zanikne, nebude-li státní stavební los (obligační nebo výherní list) předložen k výplatě do dne 31. prosince 1949.

(2) Je-li o státních stavebních losech (obligačních a výherních listech) vedeno soudní umořovací řízení, zanikne nárok na výplatu, nebude-li soudní umořovací usnesení předloženo k výplatě do tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci; ani v těchto případech však nárok nezanikne dříve než dnem 1. ledna 1950.

§29.

(1) Ve vložkách železniční knihy o drahách, jejichž vlastníkem jest stát (železniční správa), vymaže soud, vedoucí železniční knihu, z úřední moci s odvoláním na tento zákon zástavní práva, zapsaná v prvním oddělení listu závad.

(2) O provedeném výmazu zpraví soud jedině ministerstvo dopravy (na Slovensku pověřenectvo dopravy). Doručovat příslušná usnesení hypotekárním věřitelům nebo opatrovníkům pro ně ustanoveným není zapotřebí.

§ 30.

Ministr financí může v dohodě s věcně příslušným ministrem stanoviti nařízením, že ustanovení §§ 21 až 25 zcela nebo zčásti platí obdobně také o pevně zúročitelných cenných papírech, vydaných průmyslovými podniky do 31. prosince 1945, a to bez újmy ustanovení zákona ze dne 11. března 1948, č. 51 Sb., o úpravě některých finančních poměrů národních podniků průmyslových a potravinářských.

§ 31.

Právní jednání, písemnosti a úřední úkony, potřebné k provedení tohoto zákona, jsou osvobozeny od poplatků, daně z obchodu cennými papíry a dávek.

§ 32.

Zrušuje se platnost, po případě použivatelnost všech předpisů, které odporují tomuto zákonu, zejména vládního nařízení ze dne 29. ledna 1943, č. 56 Sb., o úročení některých dlouhodobých zápůjček a o úročení zástavních listů a jiných bankovních dlužních úpisů.

§ 33.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr financí v dohodě s ministry dopravy a spravedlnosti a ostatními zúčastněnými členy vlády.

Důvodová zpráva.

Část všeobecná.

Navrženým zákonem se dostane nové, konečné tvářnosti vnitřnímu státnímu dluhu z doby před koncem r. 1945 a pevně zúročitelným cenným papírům nestátním z této doby. Tím bude zakončen vývoj, kterým prošly tyto dluhy počínajíc důsledky hospodářské krise let třicátých a kterým byla v podstatě

již určena věcná náplň navrhované konečné úpravy. Jejím úkolem jest tudíž spíše jednotné, soustavné a po technické stránce zjednodušené uspořádání formální, kterým budou nahrazeny dosavadní v různých dobách bez jednotného hlediska provedené úpravy dílčí a zahlazeny stopy dosavadního rozdílného vývoje, zejména stopy zanechané okupací.

Vývoj služby vnitřního státního dluhu a nestátních pevně zúročitelných cenných papírů od r. 1933.

Pokud jde o vnitřní státní dluh, byly v rámci všeobecného snížení úrokové míry a ve snaze ulehčiti státní pokladně sníženy po dvakráte, roku 1933 a 1936, úroky a byla zastavena od r. 1933 i pravidelná služba úmorová (zákon č. 47/1933 Sb., zákon č. 48/1933 Sb., vládní nařízení č. 239/1935 Sb. ). Unifikace zahájená v r. 1936 (zákon č. 128/1936 Sb. ) znamenala již návrat k normálním poměrům; vnitřní státní dluh byl z velké části sjednocen a zjednodušen nejen po stránce formální, ale místo dřívějších 6% půjček, ustálil se tehdy pro dlouhodobé státní půjčky standard 41/2%, jak ukázala i úspěšná emise půjčky obrany státu v roce 1936, a pro poukázky standard 33/4%. Tento příznivý vývoj byl však zabržděn politickými událostmi, které vedly k Mnichovu a k okupaci.

Kdežto na území okupovaném Německem a Maďarskem a na Slovensku byly československé státní půjčky vzaty z oběhu a nahrazeny dluhopisy německými, maďarskými a slovenskými, zachovaly si v t. zv. Protektoráte svoji původní tvářnost, přesto, že byly přetištěny zvláštním nostrifikačním razítkem a podrobeny řadě úprav (zejména č. 237 a 306/1938 Sb., č. 142/1939 Sb., č. 419/40 Sb., č. 348/1942 Sb. ). Vedle tohoto původního dluhu československého, za okupace sníženého a značně zkonsolidovanéhó, vyrostl však dluh t. zv. protektorátní, převážně dlouhodobý a úrokovaný 31/2%, a dluh slovenský s úrokovou mírou 41/2% pro emise dlouhodobé a 3 až 31/2% pro závazky krátkodobé. Po osvobození v r. 1945 přibyly k tomu ještě dvě 3% emise československé, jedna dlouhodobá pro země české, jedna krátkodobá slovenská, a koncem roku 1945, již po měnové reformě, záloha Poštovní spořitelny v Praze.

Po osvobození českých zemí v květnu 1945 byla služba státního dluhu nejdříve zastavena; služba slovenského dluhu byla zastavena již za báňsko-bystřického povstání v r. 1944. Podle prozatimní úpravy (dekret č. 52/1945 Sb. ) byly všechny úrokové splatnosti až do konce r. 1945 vyplaceny podle dosavadních podmínek, kdežto úmor byl odložen. V rozpočtovém provisoriu a pak ve finančním zákoně na rok 1946 (zákony č. 160/1945 a 59/1946 Sb. ) byla vláda zmocněna, aby nařízením upravila úrokování a umořování československého vnitřního státního dluhu, sjednaného do konce roku 1945, po případě též dluhů sjednaných držiteli výkonné moci v době nesvobody; až do této úpravy byla služba dluhová zastavena, případ-

ně odložena, vyjímajíc stavební losy a úrokovou službu dluhů sjednaných po osvobození. úroková služba vnitřního státního dluhu byla pak upravena původně jen na rok 1946 vládním nařízením č. 229/1946 Sb., jehož platnost byla finančními resp. rozpočtovými zákony vždy prodloužena na další rok, a to s úrokovou • mírou sníženou na 3 až 3l/2%, při čemž pro dluhy z doby, před okupací (a některé pozdější, postavené jim na roven, zejména proto, že svým vznikem sahají do doby před okupací), byl stanoven úrok nejvýše 31/2% a pro dluh z doby nesvobody úrok nejvýše 3%. úspora z tohoto snížení byla v důvodové zprávě k cit. vládnímu nařízení odhadnuta na 400 mil. Kčs ročně.

Pokud jde o pevně zúročitelné cenné papíry nestátní, byly jejich úroky s některými výjimkami rovněž sníženy v r. 1933 o 162/3%, čili o 1/6 (zákon č. 47/1933 Sb. ) a v r. 1936 o 10% (zákon č. 16/1936 Sb. ), celkem tedy o 25%. Kdežto při snížení úroků bylo u státních papírů v r. 1933 použito formy srážkové daně a v r. 1935 formy normativního opatření, bylo tomu u papírů nestátních právě naopak. Od 1. ledna 1936 směly býti zástavní listy a dílčí dlužní úpisy vydávány jen s úrokovou mírou nejvýše 41/2%. Od 1. července 1942 byla úroková sazba komunálních dlužních úpisů, zúročitelných i po snížení z r. 1933 a 1936 výše než 4%, omezena na 4% a úroková sazba komunálních dlužních úpisů vydaných před snížením z r. 1933 a zúročitelných původně 5%, stanovena na 3, 75% (vládní nařízení č. 324/

1942 Sb. ). Obdobně byla upravena i úroková sazba zástavních listů, bankovních dlužních úpisů a základních dlužních úpisů Zemské banky, a to počínajíc prvou úrokovou splatností po 26. únoru 1943 (vládní nařízení č. 56/

1943 Sb. ). Dospělo se zde tedy postupně k úrokové sazbě 4% pro nové emise, zatím co pro tehdejší emise státní byl úrokový standard jen 31/2%. Uvedené předpisy pamatovaly také na výměnu emisí, jichž úrokování bylo sníženo, za nové sjednocené emise; této možnosti nebylo však většinou použito.

Za okupace bylo úrokování a umořování některých nestátních cenných papírů pevně zúročitelných přechodně odloženo, vzhledem k tomu, že bylo zcela nebo zčásti uhrazováno platy z okupovaného území (vládní nařízení č. 307/ 1938, 170/1939, 28 a 274/1940 Sb. ). Za okupace došlo také k výměně některých pevně zúročitelných československých nestátních půjček za komunální dlužní úpisy a zástavní listy, znějící na říšské marky a vydávané ústavem "Landesbank und Girozentrale für das Sudetenland" v Liberci.

Racionalisační snahy, které se v tomto období nejvýrazněji projevily unifikací a konsolidací vnitřního státního dluhu, vedly za okupace v českých zemích k zavedení výplat úroků pouze jednou místo dvakrát ročně (vládní nařízení č. 25/1944 Sb. ) a sběrné úschovy cenných papírů (vládní nařízení č. 124 a 136/1943 Sb. ). Protože papíry slosovatelné jakožto papíry nezastupitelné se pro sběrnou úschovu nehodí, byly nové emise t. zv. Protektorátu vydávány ponejvíce ve formě 201etých pokladničních poukázek splatných najednou a nové emise průmyslové se slosováním, počínajícím teprve v době pozdější a značně zjednodušeným (na př. 4% emise Pražské železářské společnosti z r.. 1943 jest umořitelná v letech 1949 až 1963 a rozvržena do 15 stejných sérií).

Jak na pevně zúročitelné cenné papíry nestátní, tak i na vnitřní státní dluh, ovšem jen pokud byl sjednán ve formě emisní, měla dalekosáhlý vliv opatření, provedená na podzim r. 1945 v rámci měnové reformy.

Důsledky dekretu č. 95/1945 Sb. na tuzemské cenné papíry pevně zúročitelné.

Podle dekretu č. 95/1945 Sb. měly býti veškeré tuzemské pevně zúročitelné cenné papíry, státní i nestátní — jako cenné papíry vůbec — přihlášeny k soupisu a uloženy do otevřené úschovy na jméno vlastníka u některé úschovny. Papíry nepřihlášené propadly ve prospěch státu (§ 18, odst. l cit. dekretu) a byly přikázány Likvidačnímu fondu měnovému (§5, č. 3 zákona č. 141/1947 Sb. ). Nakládání papíry v úschově jest možné jen v mezích stanovených ministerstvem financí, po případě jen s jeho souhlasem (§19 cit. dekretu); prakticky se to projevilo, podobně jako u vázaných vkladů, všeobecným připuštěním možnosti zatížení až do 25% hodnoty a ve výjimečných případech individuálním povolením ke zcizení papírů, na př. na výživu, k platbám daňovým. Výplaty smějí býti tuzemskými vydateli konány jen na papíry přihlášené a jen v mezích stanovených ministrem financí; částky nepoužité k takovým výplatám jsou vydatelé povinni odváděti na zvláštní účet u Poštovní spořitelny, toto ustanovení se však netýče půjček státních (§ 20 cit. dekretu). Služba vnitřního státního dluhu byla, jak již uvedeno, upravena vládním nařízením č. 229/1946 Sb., výplaty na pevně zúročitelné cenné papíry nestátní byly upravovány výnosy ministerstva financí, opírajícími se o zmíněný § 20 a vztahujícími se na jednotlivé emise nebo dluhy a vždy jen na jeden rok, při čemž však u některých emisí (na př. průmyslových obligací) nedošlo dosud k výplatám, úroková sazba byla přitom sní-

žena na 3 až 3 1/2%, úmor byl u státního dluhu zastaven a u pevně zúročitelných papírů nestátních byly slosované a splatné dluhopisy při splatnosti vyměňovány za dluhopisy neslosované stejného druhu nebo státní, až od 1. ledna 1949 bylo zastaveno vzhledem k očekávané konečné úpravě i slosování.

Důsledky dekretu č. 95/1945 Sb., na tuzemské cenné papíry pevně zúročitelné možno shrnouti asi takto:

1. Všechny tyto papíry byly soustředěny u peněžních ústavů s Poštovní spořitelnou jako depositním ústředím. Jejich vlastníci jsou zjištěni. Papíry, které se efektivně neobjevily, náleží nyní Likvidačnímu fondu měnovému, který může požadovat od vydatelů vydání papírů náhradních.

2. Nakládání těmito papíry jest vázáno na úřední souhlas, ať všeobecnými směrnicemi nebo individuálním povolením udělovaný.

3. úroky byly sníženy na 3 až 3l/2%.

4. úmor byl zastaven.

Tím byly také již vytvořeny předpoklady pro novou, konečnou úpravu pevně zúročitelných cenných papírů, která může z dosavadního stavu vyjíti jako ze vhodné a spolehlivé základny.

Důvody pro vydáni nových náhradních emisí.

Již při vydání dekretu č. 95/1945 Sb. bylo počítáno s tím, že po skončení vázanosti nebudou vráceny majitelům dluhopisy původní, nýbrž dluhopisy nové. Důvodů jest k tomu několik.

Jest jasno, že jest v rozporu s požadavkem jednotnosti a jednoduchosti státního dluhu, skládá-li se dnes ze tří skupin podstatně odlišných (dluh československý, t. zv. protektorátní a slovenský). Stejně neuspokojuje zevní podoba dluhopisů, připomínající svým textem i po stránce jazykové dobu nesvobody; nevyhovují ani původní dluhopisy československé, které byly za okupace opatřeny t. zv. protektorátním přetiskem. Státními dluhopisy se staly i dluhopisy vydané jinými vydateli než státem, jako půjčky městské a zemské, komunální dlužní úpisy peněžních ústavů, dluhopisy Zvláštního fondu pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů; z textu dluhopisů není však patrno, že jde o dluhopisy státní. Text dluhopisů jest dnes většinou v rozporu se skutečností, protože podmínky dluhové služby byly změněny (úroky sníženy, úmor jinak upraven). Podobně jest tomu také u emisí nestátních, u nichž v důsledku nové organisace hospodářství původní vydatel není většinou totožný s nynějším zavázaným.

Dosavadní emise nevyhovují ani s hlediska racionální a úsporné služby dluhové. Pokud jde o státní dluh, docílilo se tu pozoruhodných výsledků již při unifikaci v r. 1936, v níž se pokračovalo i za okupace (unifikace níže zúročitelných půjček, původně nepojatých do unifikace, jakož i dluhů neemisních, konsolidace pokladničních poukázek a ostatního krátkodobého dluhu, splacení kusů pod 1. 000 Kčs nom., předčasné slosování stavebních losů atd. ). Racionalisací provedenou v r. 1936 a později stále ještě prohlubovanou (výplata úroků jednou ročně, zmenšení počtu efektivních dluhopisů nebo vydávání půjček bez dluhopisů vůbec, sběrná úschova atd. ) nebyly však vyčerpány všechny možnosti. Jest zapotřebí nového sjednocení, při němž by byl znovu nad míru narostlý počet druhů státních půjček sloučen v několika málo emisích, uspořádaných co nejjednodušeji a co nejracionálněji. Ještě méně uspokojivá jest situace u papírů nestátních, protože zde nedošlo k unifikaci a normalisaci, jaké byly v r. 1936 podrobeny papíry státní. Jest tu zbytečné veliký počet poměrně malých emisí, mnoho drobných kusů, skutečná míra úroková se neshoduje s mírou jmenovitou (nebyl vzat ještě zřetel ani na úrokové snížení z let 1933 a 1935) atd. I zde možno sloučením dosavadních různých emisí a stanovením nových podmínek docíliti úspor při správě jak na straně dlužníků, tak i věřitelů.

Úplný rozchod s dosavadními emisemi a jejich nahrazení emisemi novými jest konečně účelné i z důvodů kontrolních. Nepřihlášené cenné papíry, které propadly ve prospěch státu, které se však neobjevily efektivně u úschoven, nutno prohlásit za neplatné (poměr k třetím osobám) a nahradit papíry náhradními (poměr k vydateli). Budou-li vydány papíry zcela nové, nemůže dojíti k žádným sporům ani nemohou vzniknouti pochybnosti o platnosti či neplatnosti toho kterého dluhopisu.

Otázka vázanosti náhradních emisí.

Nová úprava nemůže se ovšem omezit jen na vydání nových náhradních emisí s některými změnami, odůvodněnými racionalisací a normalisaci. Musí se vypořádat se všemi otevřenými otázkami, nadhozenými částečně již shora, zejména s otázkou dosavadní vázanosti.

Důvody této vázanosti jsou jednak zajištění majetkových dávek, jednak ohledy měnově-politické. V prvém směru pomine důvod k vázanosti zachycením všech papírů nepřihlášených a vyměřením a vyrovnáním majetkových dávek, ať už by došlo k uvolnění všeobecnému nebo jen individuálnímu. V druhém směru potrvá vázanost déle, neboť již z ohledu na vá-

zané vklady a životní pojištění nebude lze cenné papíry z doby před měnovou reformou hned nyní zcela uvolnit, i když by jako dosud byly i příště státní papíry a ukládací papíry vůbec preferovány.

Ale i když se zdá účelným, setrvat zatím při určité vázanosti a jen postupně ji odbourávat, není tím řečeno, že by tato vázanost a uvolňování nemohly být upraveny jinak než dosud. Co se formy náhradních emisí týče, jest jasno, že nepřichází v úvahu vydání efektivních dluhopisů na doručitele, volně a bez kontroly převoditelných, nýbrž že dluh musí být nějakým způsobem vázán na osobu věřitele, aniž by však byl vyloučen jednoduchý a co možná neformální převod po dobu trvání vázanosti a případně i přeměna na efektivní dluhopisy, až by jednou vázanost pominula.

Pokud jde o státní dluh, nelze doporučit zápis do knihy státního dluhu, který u nás nebyl ostatně nikdy zaveden, pro jeho těžkopádnost. Nelze doporučit ani dluhopisy na jméno, obvykle nepřesně nazývané vinkulovanými, po stránce administrativní také ne právě jednoduché; pro právnické osoby, u nichž se přepisování na jméno nejčastěji vyskytovalo, bylo proto od vydání vládního nařízení č. 348/1942 Sb. nahrazováno úschovou a správou papírů na doručitele u ředitelství státního dluhu (§ 14). Konečně je tu sběrná úschova, od jejíhož zavedení se vydávají na větší část emise jen tak zvané kusy globální, které zůstanou u Národní banky jakožto sběrné banky, a pouze na menší část emise normální kusy efektivní, znějící na doručitele, které ovšem také mohou, ale nemusí býti uloženy u peněžních ústavů. Jen některé emise byly vydány výjimečně celé bez efektivních kusů, tudíž jen ve formě podílů na sběrné úschově, nebo, jinak vyjádřeno, s povinností nechat dluhopisy uloženy u peněžních ústavů (tak zvaná půjčka likviditní po vzoru německé Li-Anleiho, 3% poukázky vydané v červenci 1945). Vázanou úschovou podle dekretu č. 95/1945 Sb. byla ve svých praktických důsledcích zavedena sběrná úschova pro veškeré emise s Poštovní spořitelnou jakožto ústředím, byť by efektivní kusy ještě ležely u jednotlivých peněžních ústavů nebo u Národní banky, jakožto u sběrné banky, nebo byly již soustředěny u emitentů.

Doporučuje se navázat na tento nynější skutečný stav a ustanovit Poštovní spořitelnu, národní podnik v Praze (oblastní ústav v Bratislavě) povinným depositním Ústředím pro náhradní emise státní. Každý majitel si dá svoji pohledávku zapsat u Poštovní spořitelny buď přímo nebo prostřednictvím kteréhokoliv peněžního ústavu. Poštovní spořitelna povede tedy

3*

vlastní správu těchto emisí a bude prostředníkem mezi státem — dlužníkem a majiteli cenných papírů — věřiteli. Správa státního dluhu, ať už to bude ředitelství státního dluhu nebo přímo ministerstvo financí, povede jen hlavní knihu státního dluhu, t. j. jen celkovou evidenci emisí, protože pro ně jediným věřitelem nebo zástupcem všech věřitelů bude Poštovní spořitelna; činnost správy státního dluhu bude, po kud jde o dluhy z doby před koncem r. 1945, po zlikvidování dosavadních emisí v podstatě jen činností kontrolní a řídící. Poštovní spořitelně správa státního dluhu vydá globální dluhopis na celou emisi, ač by toho ani nebylo zapotřebí, a k příslušným termínům jí vždy poukáže celkovou úhradu potřebnou na dluhovou službu. Protože by šlo o emise bez efektivních dluhopisů, nedojde ke ztrátám dluhopisů, odpadne výměna dluhopisů poškozených, umořovací řízení soudní atd. Agenda správy státního dluhu se tedy, pokud jde o tyto emise, neobyčejně zjednoduší proti dosavadnímu stavu, kdy je třeba vésti také evidenci jednotlivých dluhopisů (knihy likvidační atd. ) a sledovat jejich osudy: Také ústřední státní pokladně se tímto uspořádáním značně ulehčí. Navrhovaná úprava sníží i náklady správy státního dluhu, protože Poštovní spořitelna je snad aspoň z části uhradí z poplatků deponentů. Odpadnou ovšem zisky z promlčení kuponů, možné jen u efektivních dluhopisů.

Podobně navrhuje se uspořádat i náhradní emise nestátní; tato úprava se však omezí na emise peněžních ústavů. Emise průmyslových podniků se ponechají stranou, aby se neprejudikovalo případné úpravě těchto emisí podle zákona č. 51/1948 Sb., a do závěrečné části této osnovy se vloží pouze ustanovení, které zmocňuje ministra financí, aby v dohodě s věcně příslušným ministrem rozšířil platnost ustanovení o emisích peněžních ústavů také na emise průmyslové.

Uvolňování a úmor.

Konversí pevně zúročitelných cenných papírů na několik náhradních emisí, jejichž dluhová služba a správa bude soustředěna v Poštovní spořitelně, získá se základna i pro novou úpravu uvolňování. Dosavadní dosti těžkopádné rozhodování a řízení bude pak možno zjednodušit a vnést do něho více pružnosti a automatiky. Změna nastane i v tom, že uvolňování se uvede v přímou souvislost s úmorem, podle okolností i s kapitálovým trhem.

K uvolnění bude totiž používáno především prostředků, vyhrazených na úmor, kterých bylo u papírů nestátních dosud používáno ke

slosování, t. j. ke splacení dluhopisů, které určí jenom náhoda a jejichž majitelé si snad ani splacení nepřejí; prostředky úmorové budou naopak záměrně dirigovány tam, kde jest účelno jich použíti, t. j. k odkupu dluhopisů, jejichž majitelé z důvodů na př. sociálních potřebují je zpeněžiti. Teprve v druhé řadě, t. j. pokud úmorové prostředky nestačí, bude povolován prodej, t. j. převod do jiných rukou, ale v takových případech zásadně se uvolnění cenného papíru projeví i zevně, t. j. cenný papír, uvolněním zbavený dosavadní vázanosti, se zamění za volný papír jiné emise. Tím se zabrání, aby týž druh cenného papíru existoval ve dvou podobách, jednak jako vázaný, jednak jako volný. Tento způsob uvolňování nepřináší ostatně nic nového. Již dnes nepodléhají vlastně ani dávkové ani měnové vázanosti dluhopisy starých půjček, které byly s původních ukladatelů převedeny s úředním souhlasem na nové nabyvatele, protože tito je zaplatili v nových volných korunách. Papíry takto převedené jsou vázány již jen po stránce bankovně-technické, nerozlišují se však dostatečně od papírů ještě neuvolněných. To by časem mohlo vésti ke zmatkům. Navrženým způsobem se docílí naprosto jasného rozlišení mezi papíry již uvolněnými a ještě vázanými, takže bude zbytečná i zvláštní evidence papírů uvolněných, o jaké se sv. č. skutečně uvažovalo. Jak postupným odkupem z prostředků určených na úmor, tak i postupnou přeměnou na běžnou půjčku volnou bude se blok náhradních vázaných emisí postupně zmenšovat, takže bychom o nich mohli mluvit jako o emisích likvidačních.

Při odkupu i při přeměně na volnou běžnou půjčku budou vázané náhradní emise hodnoceny níže než jest emisní kurs půjček nových. Pro první dobu používalo by se kursů stanovených pro majetkové dávky. Tak na příklad 100. 000 Kčs 4 1/2% unifikační půjčky resp. náhradní 3 1/2% sjednocené půjčky bylo by vyměněno za 100. 000 Kčs 3% volné půjčky, 100. 000 Kčs 3% unifikační půjčky, resp. náhradní 3% sjednocené půjčky bylo by vyměněno za 90. 000 Kčs 3% volné půjčky. Stát takto získá buď úsporu úrokovou nebo snížení dlužného, kapitálu, kterýchžto úspor by po případě mohl použít i ke snížení svého dluhu vůči LFM. Nižší kursy by byly i brzdou proti přílišným snahám uvolňovacím. Bylo by také spravedlivé, aby ten, kdo uvolněním získá, přispěl něčím státu nebo LFM, jímž náleží starost o ostatní vázané hodnoty. Takový příspěvek ostatně nebude vždy znamenat ztrátu pro majitele; na př. v uvedeném shora případě dostal by majitel za 90. 000 Kčs nom. 3% běžné státní půjčky, prodané za kurs 100, 90. 00 Kčs v hoto-