nosti činu. Obsah dosavadních prvních dvou odstavců byl nyní sloučen pro zjednodušení do jednoho odstavce a dosavadní odstavte o byl jako zbytečný vypušten vzhledem na obecná ustanovení o spoluvině.

Naproti tomu je nově zaváděna kvalifikace činu jakožto přečinu, byl-li spáchán za branné pohotovosti státu.

K § 62:

Viz též důvodovou zprávu k § 61. Osnova přejímá jinak věcně obsah 1. a 2. odstavce § 44 dosavadního zákona. Za branné pohotovosti státu se čin stává zločinem; tato přísná kvalifikace i sazba je nutná vzhledem k nebezpečí, v kterém je stát.

Naproti tomu nebyl shledán důvod přejímat do osnovy obsah dosavadního odstavce 3 § 44. Odvedený, který opustí republiku, aby se vyhnul nastoupení vojenské činné služby (jakéhokoliv druhu, nejen presenční anebo výcviku náhradních záložníků, jak stanoví citované ustanovení), buď se zavčas vrátí dobrovolně (neboť nuceně nemůže být vydán podle obecně upravených zásad mezinárodního práva) a pak není důvodu, aby byl trestán. Nevrátí-li se včas, bude trestný podle ustanovení § 65.

K § 63:

Názvem i obsahem shoduje se s § 43 dosavadního zákona. Místo odvodní povinnosti, které se nikdo vyhnout nemůže, mluví osnova přesněji o splnění odvodní povinnosti. Předpokladem trestnosti podle odstavce l je, že mělo být dosaženo úplného vyhnutí se některé z těchto služeb; mělo-li být činem dosaženo pouhého zkrácení, byť i značného rozsahu, odklad nebo přeměna na službu méně tíživou atd., nastupuje kvalifikace podle odst. 2. Tuto zásadu nevyjadřoval dosavadní § 45 dost výstižně, což vedlo v soudní praxi k četným pochybením při výkladu zákona. Proto také volí osnova místo dosavadního podrobného výpočtu všeobecné označení (... jinaké úlevy v plnění branné povinnosti), aby byly zachyceny veškeré možné případy. Za branné pohotovosti státu se stává čin zločinem.

K § 64:

Obsahově shodný s § 46 dosavadního branného zákona, nadpis byl formulován obecněji a stručněji. Není třeba, aby již nadpis mluvil o poškození úmyslném, protože kulposní spáchání činu je tu vyloučeno přirozenou povahou deliktu, který nutně předpokládá nejen úmysl, nýbrž přímo obmysl (t. j. dosáhnout fysické nezpůsobilosti k plnění branné povinnosti). Naproti tomu mluví nyní již i nadpis též o po-

škození na těle, které podle obsahu paragrafu je případem rovnocenným poškození na zdraví.

Osnova volí jednodušší rčení újmy na těle anebo na zdraví, čímž pomine nutnost opakování při stanovení pasivní formy pachatelství a vymezení objektivní složky skutkové podstaty se zjednoduší. Jednočinný souběh s delikty proti tělesné integritě podle jiných trestních ustanovení (trestní zákony, vojenský trestní zákon, zákon o potírání pohlavních nemocí č. 241/1922 Sb., zákon o ochraně cti č. 108/1933 Sb. ) je možný: není zde poměru speciality.

Byl-li čin spáchán za branné pohotovosti státu, upouští osnova od dosavadní podmínky, že předmětem úmyslu musí být vymknout se službě před nepřítelem. Za nynějšího stavu válečné techniky a při dnešním způsobu vedení války není důvodu, aby byl činěn rozdíl mezi vojenskou službou se zbraní v poli a službou v zápolí (protiletadlové dělostřelectvo) nebo i zvláštní službou (potírání parašutistů a jiných záškodníků v týlu) či osobními úkony (práce v letecky ohrožovaných podnicích). Všechny druhy branné povinnosti jsou za války stejně závažné, stejně odpovědné a jejich plnění stejně nebezpečné. Nelze proto co do trestnosti vyhýbání se jejich plnění mezi nimi rozlišovat.

V odstavci 2 bylo připojeno ustanovení o možnosti vyslovit ztrátu živnosti nebo povolání. Jde tu o zabezpečovací opatření, neboť příslušníci zdravotnických povolání mají zvlášť snadnou příležitost k páchání trestných činů v tomto paragrafu osnovy uvedených.

K §65:

Obsah §§ 47 až 50 dosavadního branného zákona shrnuje osnova v jeden paragraf. Jinak přejímá s některými menšími úpravami obsah těchto paragrafů.

Zameškání nástupu náhradní služby neklade osnova na roven zameškání nástupu na vojenské cvičení jako dosud, nýbrž opožděnému nástupu služby základní. Je to důsledek zrovnoprávnění náhradní služby se službou základní, kdežto dosavadní § 47 počítal jen s 12 nedělním vojenským výcvikem. Místo o neuposlechnutí povolávacího rozkazu mluví osnova přímo a stručněji o nenastoupení služby do určité lhůty. Tím vymezuje tyto delikty jako trvací.

Nenastoupení činné služby za branné pohotovosti státu kvalifikuje osnova jako zločin.

K§ 66:

Nadpis § 66 byl upraven vzhledem k rozšířenému obsahu tohoto paragrafu. Sankce byla rozšířena i na neuposlechnutí výzvy adresované zahraničním krajanům podle § 48, odst. 1.

K § 67:

Nahrabuje dosavadní ustanovení § 52 se změnami vyplývajícími z odlišné povahy osobních úkonu podle osnovy. Trestní sankce obsahuje sice též zákon o obrané státu, přesto však bylo nutné dosavadní ustanovení převzít do osnov v, aby byly trestní sankcí kryty všechny případy povolání předvídané v § 45, odst. 1 — tedy povolání za mimořádných opatření, ale mimo dobu branné pohotovosti státu. Proti dosavadnímu stavu byl čin osnovou překvalifikován na soudní přestupek vzhledem k důležitosti osobních úkonu v moderní válce.

K § 68:

Tento paragraf rozšiřuje zásadu ochrany na všechny trestné činy, spáchané cizinci v cizině, vzhledem k povaze těchto činu.

K § 69:

Toto ustanovení je nutné, aby pokus o přečiny a přestupky byl trestný i na Slovensku, kde podle obecných ustanovení trestný není.

K § 70:

Ježto u správních přestupku nejsou dosud uzákoněny obecné násady o trestnosti pokusů a spoluviny, stanoví osnova pro obor trestních činu podle branného zákona pojem pokusu a spoluviny a nařizuje jejich trestání podle téže sazby jako dokonalý čin. Tím mohla být vypuštěna z osnovy ustanovení o trestnosti spoluvinníků na správních přestupcích, umístěná dosud v jednotlivých paragrafech.

K § 71:

Ustanovení dosavadního § 54 bylo nutno zjednodušit a učinit srozumitelnějšími. Promlčecí lhůta u přestupků se nyní výslovně stanoví též u přestupků správních; u všech přečinů stanoví se nyní jednotně na 3 léta Stanovit 5letou promlčecí lhůtu u zločinů je zbytečné, protože vzledem k trestní sazbě stanoveno v obnově na zločiny platí 5letá promlčecí lhůta podle souhlasných obecných ustanovení všech tří trestních zákoníků, (trestní zákon, vojenský trestní zákon, slovenský trestní zákon).

Odstavec 2 přejímá zásadu, uznávanou jednomyslně naukou i praxí, že u trvacích a pokračovacích deliktů počíná promlčení teprve v den, kdy pominul protiprávní stav způsobený pachatelovým jednáním (tedy zejména u deliktů omisivních dnem, kdy pachatel pominutou povinnost buď splnil nebo kdy tato povinnost zanikla jiným způsobem).

K § 72:

Ustanovení odstavce l není třeba" blíže odůvodňovat. Toto ustanovení se nevztahuje na pachatele mladistvé; ustanovení zákona o trestním soudnictví nad mládeží vztahují se tedy i na delikt v vymezené v osnově.

Ustanovení odstavce 2 nahrazuje nyní všeobecně příslušné doložky, jež byly dosud opakovány při každém jednotlivém stanovení trestu vězení.

Odstavec 3 přejímá ustanovení dosavadního § 55, odst. 3.

Odstavec 4 stanoví zásady pro vyměření náhradního trestu vězení za tresty na penězích, stanovené na správní přestupky, a to podle zásad zákona č. 31/1929 Sb.

Odstavec 5 řeší otázku, která byla dosud v praxi sporná.

K § 73:

Odstave: l upravuje souběh soudně trestných činů s správními přestupky.

Vyloučení a omezení podmíněného odsouzení zařadila osnova v odstavci 2 vzhledem k závažné a nebezpečné povaze příslušných deliktu.

Vyloučení trestu státního vězení(odst. 3) bylo pojato do osnovy, protože § 1, odst. 3 zákona č. 123/1931 Sb. cituje delikty zvláště zavržitelné podle označení v dosavadním zákoně. Toto ustanovení se zmiňuje výslovně jen o podněcování k hromadnému neuposlechnutí povolávacího rozkazu, což však nevyhovuje. Nelze nikdy přiznat dobrodiní státního vězení tomu, kdo obchází své povinnosti podle branného zákona nebo kdo se na těle poškodí, aby unikl vojenské službě. Byla proto domněnka zvláštní zavržitelnosti v těchto případech výslovně stanovena.

K § 74:

Odstavec l a 2 přejímá ustanovení 1. a- 2. odstavce § 56 dosavadního zákona po vypuštění ustanovení zbytečných a ustanovení, která sem nepatří. Novou formulací odstavce 2 byla odstraněna nejasnost v otázce, jaké soudní pravomoci podléhají spoluvinníci při trestných činech podle §§ 65—67.

K části 5:

Společná, přechodná a závěrečná ustanovení rozdělená dosud do dvou oddílů, slučují se nyní do jednoho. Přitom bylo nyní vypuštěno ustanovení §§ 60—62 dosavadního zákona, protože se stala bezpředmětnými uplynutím času. Dosavadní ustanovení § 64 opakuje jen obecnou zásadu o zákazu zpětného účinku trestních ustanovení, vyslovenou již v čl. IX uvoz. patentu k trestnímu zákonu, v čl. IX uvoz.

patentu k vojenskému trestnímu zákonu a v § 2 trestního zákona platného na Slovensku. Proto bylo rovněž vypuštěno.

K § 75:

Nepotřebuje odůvodnění.

K § 76:

Je nutné, aby věcnou i místní příslušnost úřadů pověřených prováděním branného zákona stanovil přímo zákon a aby nebyla tato zásadní právní otázka ponechána vyřešení cestou nařizovací, jako tomu bylo až dosud. Na vymezení věcné příslušnosti se přitom proti dosavadnímu stavu nic nemění, úprava je ovšem přizpůsobena ústavě. Místo názvu "velitelství doplňovacího okresu" zavádí osnova název "velitelství doplňovacího obvodu", neboť obvod doplňovacího velitelství se nekryje s politickým okresem. U osob ve vojenské činné službě bude zpravidla příslušný vojenský útvar, stanovený služebním předpisem, není-li příslušnost stanovena přímo v zákoně (na př. určení k náhradní službě).

Pokud jde o příslušnost místní, přihlíží osnova k zrušení instituce domovského práva, a proto upravuje tuto příslušnost zásadně podle místa trvalého pobytu a nikoli podle bydliště, a to proto, že rozhodnutí a opatření ve věcech branné povinnosti budou často naléhavé a ne odkladné (hlavně za mimořádných opatření). Je tedy nutno, aby osoba, které se rozhodnutí týká, byla co možná ihned zastižena v místě, kde právě je, aby tak nebyl ztrácen čas doručováním na větší vzdálenost, cestou povolané osoby na místo určení atd. Kromě toho je pojem bydliště méně nesporný (subjektivní, těžko zjistitelný prvek úmyslu), než pojem trvalého pobytu, který je prokázán policejní přihláškou. Výjimka z této zásady je stanovena při vedení branců v patrnosti a v odvodním řízení. Nelze-li místní příslušnost stanovit ani podle trvalého pobytu, ani podle bydliště (osoby, které se narodily nebo dlí v cizině), je příslušným velitelství doplňovacího obvodu Brno a ústřední národní výbor v Brně, a to vzhledem k tomu, že trestní rejstřík osob narozených v cizině vede státní zastupitelství v Brně.

Odstavec 5, umožňující přímý styk vojenských úřadů s orgány Sboru národní bezpečnosti, je v souladu se zásadou vyslovenou v zákoně o národní bezpečnosti, podle které v neodkladných případech jsou orgány Sboru národní bezpečnosti povinny vyhovět přímým dožádáním.

K § 77:

Ustanovením o osvobození od kolků přejímá osnova obdobné ustanovení dosavadního § 66, odst. l, při čemž rozšiřuje osvobození také na dávky. Ustanovení druhé věty bylo vypuštěno jako zbytečné. Nebylo by demokratické ani spravedlivé a mělo by škodlivý vliv na brannou morálku obyvatelstva, kdyby občan povolaný ke službě, při níž nasazuje vlastní život, nebo občan, který se k této nejtěžší službě státu dobrovolně nabízí, měl za to ještě platit poplatky a dávky.

K § 78:

Při úpravě branného poměru osob již odvedených, po případě i zařaděných je nyní třeba řešit otázky zcela jiné povahy než ony, které předvídal dosavadní zákon ve svých §§ 60 až 63, dnes již bezpředmětných.

Tyto nově vzniklé poměry řeší § 78 osnovy. Ročníky zálohy, které již byly z vojska propuštěny a tím vyřaděný z evidence, nebudou brány znovu do evidence, takže, kdyby došlo ke stavu branné pohotovosti státu během prvých 10 let od vyhlášení zákona, musely by být osoby mladší než 60 let, ale z evidence již vyřaděné, znovu povolány k odvodu. Vojenská správa však pro tato nejbližší léta nepočítá s těmito přestárlými osobami, které nebylo a není možno vycvičit s moderními bojovými prostředky, a proto nepožaduje, aby tyto osoby byly znovu zařaďovány do vojska jako záložníci. Postačí, doplní-li se záloha ročníku do 60 let věku postupem času, jak nynější záložníci již vycvičení a k příslušným úkonům určení vyššího věku postupně dosáhnou.

Ustanovením odstavce 2 mají být ženy, které konaly vojenskou službu za poslední války, fakticky postaveny na roven ženám, které vykonají základní (náhradní) službu na základě dobrovolného vstupu podle osnovy. Protože v míru je služba žen dobrovolná, uzákoňuje osnova požadavek dobrovolnosti i zde.

Odstavec 3 týká se hlavně osob, které pozbyly československého státního občanství (Němci). Jinak platí zásada (odstavec 4), že nový zákon navazuje jen na to, co zde již je, takže se na vlastní podstatě branného poměru zásadně nic nemění. Tím se liší nový zákon od starého, který československou brannou moc teprve nově formoval a budoval, kdežto nový zákon tuto již vybudovanou brannou moc toliko přizpůsobuje novým poměrům a potřebám. Osoby tedy, které v den účinnosti osnovy budou již odvedeny, nastoupí vojenskou činnou službu, jako kdyby byly odvedeny podle nového zákona, osoby, které již vykonaly celou

presenční službu nebo její část, budou se posuzovat, jako kdyby tuto dobu strávily v základní službě; podobně se věc má a cvičeními záložníků atd.

K § 79:

Osnova zde vyjadřuje zásadu, že nikdo nesmí mít výhodu z toho, že základní nebo náhradní služba byla dříve než ji nastoupil, zkrácena ani újmu, byla-li event. prodloužena. Nedošlo-li však k odvodu nebo nastoupení služby vinou osoby službou povinné, je zajisté spravedlivé, aby konala nejdelší vojenskou službu, která v mezidobí, kdy byla nebo měla být odvedena a kdy službu skutečně nastoupila, byla brancům uložena.

K § 80:

§ 26, odst. l stanoví, že příslušníci Sboru národní bezpečnosti, kteří vykonali základní službu, jsou zproštěni vyjímajíc mimořádnou službu služební povinnosti, kterou by jinak byli povinni. Vzhledem k tomu, že některé osoby, které se staly příslušníky Sboru podle zákona č. 149/1947 Sb., nebyly předtím odvedeny a nekonaly presenční službu, dále, že zákon č. 286/1948 Sb., o národní bezpečnosti, připouští, aby pro přechodnou dobu byly do Sboru přijaty i osoby, které vykonají jen část základní služby, bylo třeba zásadu, vyslovenou v § 26, odst. l rozšířit i na uvedené osoby.

Ustanoveními § 26, odst. l a § 80 nejsou nikterak dotčena ustanovení zákona č. 286 / 1948 Sb.

K § 81:

Osnova přejímá tu ustanovení novely branného zákona č. 53/1927 Sb., který zavedl instituci "podporučíků presenční služby". Toto ustanovení systematicky nepatří do osnovy, nýbrž do zákona upravujícího platové poměry vojenských osob. Bylo však nutno toto ustanovení převzít, neboť jinak by nebylo právního podkladu pro jmenování důstojníků základní služby. Proto má tento paragraf platnost jen na dobu přechodnou, až do vydání nového platového zákona, který pak tuto otázku upraví. Proti dosavadnímu stavu připouští osnova jmenování vojenských osob v základní službě až do hodnosti poručíka z toho důvodu, aby byl usnadněn nábor dů-

stojníků z povolání z řad specialistů (lékaři, inženýři, právníci atd. ).

K § 82:

Zatím co § 78 stanoví všeobecnou zásadu, rozvádí § 81 její důsledky ve zvláštních případech, kdy osoby podléhající branné povinnosti podle nového zákona v důsledku faktických poměrů způsobených nepřátelskou okupací a druhou světovou válkou konaly službu v organisacích, které zákon neuznává za složky československé branné moci, po případě československého vojska. K těmto mimořádným okolnostem osnova náležitě přihlíží.

Odstavec l staví na roven odvody provedené t. zv. Slovenským státem (ovšem jen do vypuknutí slovenského národního povstání, od kdy začaly fungovat opět orgány československé republiky) odvodům provedeným orgány československými.

Rovněž služba v armádě t. zv. Slovenského státu se s týmiž výhradami uznává za rovnocennou. Vojenské službě je postavena na roven t. zv. pracovní služba konaná podle zákonů č. 20/1940 a č. 30/1943 SI. z.

Pro rovnost umožňuje odstavec 3 započítání cizí vojenské služby též repatriantům, které ovšem činí závislým na rozhodnutí ministerstva národní obrany, nešlo-li o armádu spojeneckou (jsou totiž i repatrianti, kteří sloužili v německé armádě, nebo dokonce i v S A).

K odstavci 5 viz odůvodnění k § 48.

K § 83:

Toto ustanovení je nutným důsledkem zavedení branné povinnosti žen.

K § 84:

Ustanovení branného zákona Slovenské republiky č. 20/1940 SI. z. a č. 30/1943 SI. z. jsou samozřejmě neplatná a nepouživatelná.

K § 85:

O ustanoveních odstavců l a 2 bylo již pojednáno v odůvodnění k § 11. Odst. 3 umožňuje vládě vydat prováděcí nařízení ještě předtím, než zákon nabude účinnosti, ovšem toto nařízení nemůže nabýt účinnosti dřív než zákon sám.

V Praze dne 25. ledna 1949.

Předseda vlády: A. Zápotocký v. v.

Ministr národní obrany: arm. gen. Ludvík Svoboda v. r.

Státní tiskárna v Praze. — 596-49