uschování do rozhodnutí úřadu. Je-li nebezpečí v prodlení, zařídí prodej samy.

§ 32.

Povinnost mlčenlivosti.

Osoby zúčastněné na úředním řízení ve věcech této daně jsou povinny zachovávati o zjištěných okolnostech úřední tajemství a dbáti ustanovení zákona ze dne 13. května 1936, č. 131 Sb., o obraně státu, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících.

§ 33. Nejvyšší vedení a dozor.

Nejvyšší vedení a dozor ve věcech této daně přísluší ministerstvu financí.

§ 34.

Podpůrná platnost jiných předpisů.

V případech tímto zákonem neupravených platí pro řízení obdobně, pokud nařízení nebo sazebník nestanoví jinak:

1. jde-li o daň vybíranou při celním projednání, předpisy o cle;

2. ve všech ostatních případech předpisy o přímých daních.

§ 35. Poplatkové osvobození.

Všechna podání a osvědčení ve věcech všeobecné daně jsou osvobozena od poplatků.

§ 36. Státní příjem.

(1) Všeobecná daň, její příslušenství, pokuty uložené podle tohoto zákona a výtěžky za zboží propadlé podle tohoto zákona plynou do státní pokladny.

(2) Všeobecná daň nemůže býti podkladem veřejné přirážky nebo dávky.

§ 37. Zmocnění.

(1) Ministr financí se zmocňuje, aby podle potřeb jednotného hospodářského plánu a) nařízením vydal, měnil a doplňoval sazebník obsahující zejména zboží a výkony podléhající dani (§ 1) a sazby daně (§ 7),

b) za tím účelem propočítal dosavadní zatížení daní z obratu, nepřímými daněmi, přepychovou daní, cenovými vyrovnávacími částkami, dopravními daněmi, dávkou z jízdného za osobní dopravu na drahách, poplatkem z účtů a výpisů z obchodních, a živnostenských knih obchodníků a živnostníků a kolkem z hracích karet a uvedl je v sazebníku jakožto sazbu daně nebo je nahradil jinou sazbou,

c) nařízením vydával předpisy k provedení zákona,

d) vyhláškami ministerstva financí v úředním listě vydával, měnil a doplňoval závazné vysvětlivky k sazebníku,

e) upravil paušálem nebo jinak zdanění v případech, kde by postup podle ustanovení tohoto zákona byl spojen se zvláštními obtížemi nebo kde toho vyžaduje hospodárnější způsob provádění tohoto zákona,

f) učinil opatření k zamezení nesrovnalostí a tvrdostí, které by mohly vzniknouti prováděním tohoto zákona.

(2) Ministr financí podá Národnímu shromáždení vždy při předložení státního závěrečného účtu za příslušný rok zprávu o tom, jaká opatření učinil podle ustanovení odstavce l, písm. a) až c).

Přechodná a závěrečná ustanovení.

§38. Ministr financí se zmocňuje, aby

a) upravil nařízením dodatečné zdanění zásob zboží podléhajícího dani, které je v den počátku účinnosti tohoto zákona v podnicích nebo mimo ně,

b) učinil opatření, která umožní nerušený přechod od dosavadních právních předpisů platných pro zanikající daně a dávky,

* a vyřízení případů, které by se měly projednati podle těchto předpisů,

c) prominul zcela nebo zčásti nedoplatky na dani z uhlí za dobu od 1. ledna 1947, nedoplatky na dani z umělých jedlých tuků za dobu od 1. března 1946 a nedoplatky na dani z vína, moštu a ovocných šťáv za dobu od 28. června 1948, avšak jen u přírodních ovocných šťáv a syrupů, které nemají ve stavu přímo poživatelném větší obsah alkoholu než 0. 75 objemových procent.

§39.

(1) Pokud se nestanoví dále jinak, zrušuje se platnost všech předpisů odporujících tomuto zákonu, zejména předpisů dále uvedených, ve znění předpisů je měníních a doplňujících:

1. zákon ze dne 19. února 1946, č. 80 Sb., o nové úpravě československého práva v oboru nepřímých daní a státních finančních monopolů, a všechny předpisy o jednotlivých daních nově upravovaných zákonem č. 80/1946 Sb., s výjimkou ustanovení o státních finančních monopolech (§§ 92 až 104), ustanovení § 106 a s výjimkou ustanovení o dani z masa platných na Slovensku (§ 108, odst. 2); sazby daně z masa platné na Slovensku a obsažené v příloze k zákonu č. 30/1946 Sb. pozbývají rovněž platnosti;

2. zákon ze dne 21. února 1946, č. 31 Sb., o dani z obratu s výjimkou ustanovení o poplatku z prodlení, která zůstávají v platnosti pro obor zákonů ze dne 21. března 1948, č. 49 Sb., o zemědělské dani, a ze dne 20. března 1948, č. 50 Sb., o živnostenské dani, v rozsahu stanoveném v těchto zákonech;

3. zákon ze dne 1. dubna 1947, č. 51 Sb., kterým se zabezpečuje snížení cen některého zboží lidové potřeby a ustálení cen jiných důležitých statků, s výjimkou ustanovení o všeobecném cenovém vyrovnávacím fondu;

4. zákon ze dne 31. října 1947, č. 200 Sb., o dani z předmětů zbytné potřeby (přepychová daň);

5. zákon ze dne 30. června 1921, č. 242 Sb., o dopravních daních, jakož i předpisy o dávce z jízdného za osobní dopravu na drahách zavedené § 10 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 287 Sb., kterým se částečné mění některé předpisy o odpočivných a zaopatřovacích požitcích civilních státních a některých jiných veřejných zaměstnanců a pozůstalých po těchto zaměstnancích;

6. všechny předpisy o poplatcích z účtů a výpisů z obchodních a živnostenských knih obchodníků a živnostníků;

7. všechny předpisy o kolku z hracích karet. (2) Dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se zrušují všechna osvobození a jiné úlevy na daních, dávkách a poplatcích zrušovaných podle ustanovení odstavce 1.

(3) U zboží a výkonů podléhajících před účinností tohoto zákona nepřímé dani nebo dani dopravní postupuje se ve věcech neupravených tímto zákonem nebo předpisem vydaným podle něho až na další podle ustanovení platných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nestanoví ministr financí jinak. Toto ustanovení se nevztahuje na daňová osvobození nebo jiné úlevy.

(4) Podle předpisů zrušovaných v odstavci l se však postupuje v případech, kde daňová nebo poplatková povinnost vznikla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; totéž platí pro vývoz provedený před tímto dnem a pro stíhání a trestání trestných činů a přestupků spáchaných před tímto dnem.

§ 40.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem, který určí ministr financí nařízením; provede jej ministr financí v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Důvodová zpráva k osnově zákona o všeobecné dani.

Všeobecně.

Významným článkem v československé berní reformě bude všeobecná daň. Tato daň byla dosud označována jako generální daň ze zboží a výkonu. Název všeobecná daň se volí proto, aby se čelilo označení generální daň spotřební, jak se již v tisku při psaní o této dani několikrát vyskytlo. Všeobecná daň není spotřební daní ve starém slova smyslu, neboť její poslání není pouze zdaněním prostředků denní potřeby opatřit státu příjmy. Poslání této daně je mnohem větší, neboť má být jak regulátorem spotřeby, tak i regulátorem výroby. Jako regulátor spotřeby má ovlivňovat konsum některého zboží a jako regulátor výroby má působit na snižování výrobních nákladů tlakem na racionalisaci a ekonomisaci výrobního procesu. Mimo to všeobecná daň má být důležitým činitelem hospodářského plánu. Má opatřit prostředky, které v plánovaném hospodářství stát kráčející k socialismu potřebuje a má hráti v kolektivní úspoře jako prostředek odčerpávající část nadhodnoty důležitou roli. V kapitalistickém hospodářství kapitalista nadhodnotu zadržoval pro sebe ve formě zisku. Z těchto peněz si pořizoval další výrobní prostředky. V hospodářství plánovaném je nutno odčerpávati z kolektivně vytvořeného národního důchodu tolik, kolik stát potřebuje nejenom k udržování státního aparátu a armády, nýbrž i k plnění kulturní, sociální a zdravotní péče o obyvatelstvo, jakož i k udržování a rozmnožování výrobních prostředků. Poněvadž toto odčerpávání národního důchodu musí býti plynulé a nutno při něm respektovat duševní rozpoložení pracujících, nemůže systém přímých daní vyhovo-

vat. Všeobecná daň tím, že se upne na zboží podle míry jeho důležitosti různě, může státu nejenom opatřit dostatečné prostředky, aniž by ohrožovala chuť k práci, nýbrž naopak může v některých případech býti i nepřímo popudem k většímu pracovnímu výkonu.

Všeobecná daň řešená předkládanou osnovou zákona nahrazuje dosavadní daň z obratu, daň přepychovou, cenové vyrovnávací částky, nepřímé daně, daně dopravní, dávku z jízdného za osobní dopravu na drahách, poplatek z účtů a výpisů z obchodních a živnostenských knih obchodníků a živnostníků a kolek z hracích karet. Aby její vybírání bylo hospodárné a administrativa jednoduchá, je upjata na konečný výrobek a vybírá se zatím ponejvíce od výrobců, při čemž tam, kde to dovolí již vyšší sespolečenštěná forma distribuce, bude se vybírati z toho distribučního článku, který se daňově technicky ukáže nejvhodnější. Na př. všeobecná daň z textilního zboží se bude vybírati u velkodistribučního článku. Nahrazovaná daň z obratu se vybírala jako daň kaskádovitá, obyčejně třífázová, t. j. u výrobce, velkoobchodního a maloobchodníka, čímž zatěžovala administrativu povinností kontrolovat tuto daň na třech místech. Dosavadní daňové zatížení se takto přepočítá — v případě, že poplatníkem daně je výrobce — zpětně od maloobchodníka a velkoobchodníka na výrobce a tak bude stanoveno procento, které má být k výrobní ceně připočítáno, aby bylo docíleno dosavadního daňového výnosu. Tímto přepočítáním dosavadního daňového zatížení zpětně na výrobce bude míti všeobecná daň vlastně povahu generální paušalisace shora uvedených nahrazovaných daní.

Všechno zboží se sestaví do souborného daňového sazebníku. Vodítkem bude celní sazebník, zahrnující všechno zboží. Položky daňového sazebníku budou podle možnosti srovnány s plánovacími skupinami státního úřadu plánovacího. Bude tedy položka daňového sazebníku odpovídati příslušné položce celního sazebníku a příslušnému číslu plánovací skupiny. V daňovém sazebníku uvedené procento sazby bude ukazovati, jak velké daňové zatížení na výrobku lpí a kdo bude nyní daň odvádět. Takto sestavený sazebník ovšem nebude ještě tím regulátorem spotřeby a výroby, jak jsme se o něm zmínili vpředu. Funkce regulátora bude dosaženo tehdy, když daňovým zatížením se ovlivní cena výrobní nebo případně spotřební, úkol regulátora spotřeby a výroby bude moci všeobecná daň plnit snadno tehdy, když budeme míti katalog výrobních a spotřebitelských cen, který by nám umožnil ceny plánovat a cenovou hladinu skutečně ovlivňovat. Tomu tak dosud není a bude proto úprava daňového sazebníku vyžadovat speciálních studií.

Daň je budována tak, že má být vybrána jen v jednom stupni. Odehrává-li se výroba určitého statku od suroviny až do stadia konečného výrobku ve veřejném sektoru průmyslovém (národní, státní a komunální podniky výrobní, t. j. u podniků veřejných) dochází k vybrání daně až u konečného výrobku. Pro předběžné převody surovin a polotovarů mezi veřejnými podniky výrobními se poskytuje výhoda vyskladnění bez daně; tento pohyb surovin a polotovarů mezi veřejnými podniky výrobními se nazývá daňově vázaným oběhem. Daňově vázaný oběh končí tím, že zboží přechází z veřejného sektoru průmyslového do obchodu nebo do soukromého sektoru výrobního. Tímto přechodem počíná daňově volný oběh, což znamená, že zboží obíhá již s daní, která se vybere při vyskladnění z veřejného podniku, který je podmětem daně. Liší se tedy u všeobecné, daně užívaný pojem vázaný a volný oběh statků od obvyklého používání těchto slov pro přídělové hospodářství, kde volný trh znamená bez lístků a vázaný trh značí přidělování na lístky neb zvláštní poukazy.

Zákon rozlišuje výrobní podniky veřejné od soukromých výrobních podniků průmyslových i řemeslných. Posléze uvedené podniky obdrží materiál ke zpracování již zdaněný všeobecnou daní. Je však nutno zachytit u nich též zhodnocení materiálu, vznikající jeho zpracováním na konečný výrobek. Poněvadž tuto výrobní kategorii představují převážně střední a drobné výrobní podniky, bude u nich

doplněk k všeobecné dani, vybrané u materiálu, nejlépe a nejjednodušeji vyjádřen paušálními částkami, které by byly uvedeny v sazebníku zvláště.

Zákon však připouští, aby i soukromý výrobní podnik měl podobné postavení jako výrobní podnik veřejný, t. j. aby nabýval suroviny a polotovary bez daně a odváděl daň až z konečného výrobku. Tento režim je však možný jen u t. zv. podniků pověřených, t. j. u podniků, kterým bude dovoleno nebo nařízeno, aby se řídily ustanoveními platnými pro podniky veřejné.

Podniky čistě obchodní obdrží zboží již zdaněné a všeobecná daň se u nich tudíž již nevybírá, pokud sazebník neprohlašuje za poplatníka některý z odbytových článků.

Poplatníci podléhající živnostenské dani budou i u všeobecné daně v sazbě používati určitého zvýhodnění, ježto poměrně málo sami zhotovují konečné výrobky, většinou jejich činnost spočívá v opravách a správkách, kterými hotové výrobky jsou udržovány po celou dobu trvání k potřebě a tak doplňují průmyslovou výrobu.

Aby bylo možno lépe využít strojů, pracovních sil a docílit toho, aby veškerá výroba se děla jen podle plánu, jest na místě zvýhodniti výrobní družstva řemeslníků, živnostníků a vůbec všech podnikatelů, ježto výroba združstevněná znamená menší národohospodářské ztráty než výroba individuální. Proto také v sazebníku bude nutno sazby pro všechna výrobní družstva stanoviti níže než pro individuální výrobu.

Pro zemědělce bude platit zvláštní oddíl sazebníku, aby bylo možno vystihnouti zvláštní povahu zemědělské výroby. Měla-li by býti u všeobecné daně pro zemědělskou výrobu zachována stejná zásada pro stanovení daňové povinnosti jako u výroby průmyslové, pak by zemědělský produkt jako konečný — finální — výrobek měl býti zdaněn při vlastní spotřebě, t. j. když si zemědělec vezme ze svého hospodářství pro sebe co potřebuje a co prodá po splnění kontingentu jako volný produkt. I zde zemědělská výrobní družstva 'by měla býti zvýhodněna, ježto kolektivní forma zemědělského podnikání zmenšuje národohospodářské ztráty při zemědělské výrobě, takže újma na výnosu daně by byla vyvážena kolektivním prospěchem. Bude tedy zdanění zemědělských produktů vypadati takto: na př. obilí vykoupené ústředím pro hospodaření se zemědělskými výrobky nebude podléhati dani na celé své cestě až k pečivu vyrobenému národním podnikem. Pečivo teprve podléhá dani. Když ovšem třebas mlýn prodá mouku do

volného oběhu, pak musí odvésti všeobecnou daň. Poněvadž daňová povinnost jest přepočítána — v případě, že poplatníkem daně je výrobce — zpětně na výrobní cenu, nesmí býti spotřebitelská cena ani pečiva ani mouky vyšší než dosud. Všeobecná daň bude vybrána a odvedena z jednoho velkodistribučního nebo výrobního místa a to v takové výši, jaké se dosáhlo u všech dosavadních zdaňujících míst dohromady. Spotřeba zemědělce bude zdaněna paušálně zvláštním oddílem sazebníku, v němž bude možno vzíti zřetel na výměru pozemků a na plnění hospodářského a výrobního plánu, tak aby ti, kdo plní svoji povinnost opatřiti obyvatelstvu výživu, byli zvýhodněni oproti těm, kteří se svým povinnostem vyhýbají.

Všeobecná daň přinese v daňové administrativě značné zjednodušení, poněvadž počet poplatníků se podstatně zmenší a dosavadní daňová oddělení v podnicích nemusejí být rozšiřována. Kontrola daně bude mnohem účinnější, neboť daň bude odváděna každý měsíc; poplatník si ji sám vypočítá a odvede. Sazebník však může stanoviti odchylné platební lhůty. Tohoto ustanovení se použije zejména při úpravě odvodu daně drobnými podniky výrobními a zemědělci.

Vývoz všeobecné dani nepodléhá. Toto opatření není nové, neboť i u daně z obratu vývoz nepodléhal dani. Osvobození vývozu je ve všech světových daňových soustavách uznáváno, jestliže zvláštní důvody nevedly ke zdanění vývozu, na př. starožitnosti a pod.

U zboží cizozemského podléhá dani jeho dovoz z ciziny. Aby nedocházelo k vybírání daně též u surovin a polotovarů dovážených ke zpracování ve veřejných výrobních podnicích, je i na tyto případy pamatováno daňově vázaným oběhem. Spočívá v tom, že podniky určené nebo zřízené pro provozování zahraničního obchodu neplatí daň ani při dovozu ani při vyskladnění cizozemského zboží pro podniky veřejné, jsou-li poplatníkem daně. Tyto podniky obdrží tudíž i zboží cizozemské bez daně a platí ji až u konečných výrobků. Vyskladní-li podnik určený nebo zřízený pro provozování zahraničního obchodu cizozemské zboží do daňově volného oběhu, je povinen platit z něho daň.

Zmocnění pro ministra financí uvedené v § 37 osnovy umožní ministrovi financí, aby propočítal dosavadní celkové daňové zatížení výrobků od suroviny až ke spotřebiteli a uvedl je v sazebníku. Byly by to daň z obratu, cenové vyrovnávací částky, nepřímé daně, daň přepychová, daň dopravní, dávka z jízdného za osobní dopravu na drahách, poplatek z účtů a kolek z hracích karet, obsažené dosud v ce-

nách surovin a polotovarů i ve velkoobchodních a maloobchodních cenách konečného výrobku. Soustředění veškerého tohoto dosavadního zatížení na jeden stupeň vyjádřené sazbou všeobecné daně u výrobků tohoto stupně, nemůže tudíž míti nepříznivý vliv na konečnou dosavadní spotřebitelskou cenu onoho výrobku, poněvadž je konečně lhostejno, kdo daň vybere a odvede, když si ji zakalkuluje do ceny. Tedy na př. dosud byl postup tento: továrna platila 3% daně z obratu. Ke své fakturované ceně x připočítala daň z obratu a dodala grosistovi. Grosista k ceně (x+y) připočítal zase daň z obratu y (nebereme zřetel na dopravní výlohy a distributorskou marži k vůli jasnosti a jednoduchosti příkladu) a za cenu (x + 2 y) fakturoval detailistovi. ten podobně (zase bez zřetele k výlohám a marži) připočítal obratovou daň y a prodal za x+3y. Nyní továrna, je-li poplatníkem daně, bude fakturovat přímo grosistovi (distributorskému místu) za x + 3 y, kteréžto 3 y ve všeobecné dani sama odvede. Pokud by nebyla spotřebitelská cena zvýšena, zname-, nala by všeobecná daň jen zjednodušení dosavadního vybírání několika daní, při čemž by nejvyšší úřad cenový jen stanovil nové marže pro grosistu a detailistu.

K jednotlivým ustanovením:

K§ 1:

Všeobecná daň se připíná na zboží na rozdíl od dřívějšího stavu, kdy se na př. daň z obratu připínala na převody. Zboží bylo voleno za předmět daně proto, že je snáze, zjistitelné, než právní jednání, jímž byl převod zboží. Reálný pojem zboží se opírá v podstatě o celní sazebník, který zároveň podává definici zboží. Jako výkon přichází v úvahu fysická i duševní činnost jakéhokoliv druhu, též provozovaná pomocí mechanického zařízení.

Sazebník bude podle možnosti též přizpůsoben plánovacím skupinám, zavedeným pro 5LP a bude proto možno uvádět jej v soulad s výrobním plánem vůbec.

K § 2:

Naproti dosavadnímu velkému počtu poplatníků, který je důsledkem kaskádovitého způsobu vybírání daně z obratu (výrobci, obchodníci, jednatelé, zprostředkovatelé atd. ), a velkému počtu výrobců zboží podléhajícího daním nepřímým a dani přepychové, vyskytuje se u všeobecné daně pouze jeden stupeň jako poplatník (velkoobchodní podnik nebo výrobní podnik), tedy podstatně menší počet poplatníků. I tento počet bude ještě značně

snížen, budou-li později podniky (výrobní a velkodistribuční) ještě dále koncentrovány a bude-li u živnostníků a zemědělců snížen jejich počet združstevněním. Malobchodník není poplatníkem daně. Tím se též značně zmenšuje počet daňových subjektů. Snahou je zachytit daň u velkodistribučního stupně a jen přechodně u výroby. Tak na př. kde produkty jsou již dnes vykupovány výlučně výkupními orgány (na př. orgány ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky), nebo kde zboží určené pro tuzemský trh jde již dnes výlučně přes velkoobchodní národní podnik (na př. přes národní podnik "Textilia") nebo tam, kde dosavadní režim nepřímé daně si vytvořil zvláštní způsob zachycování daně (na př. u masa), bude daň vybírána u těchto míst.

Monopolní podniky zahraničního obchodu budou zásadně dovážet zboží a nabývat tuzemské zboží bez daně. Proto jest nutno postavit je na roven výrobcům. Aby se zachytil dovoz, který nejde přes tyto podniky, je zde ustanovení o individuálním dovozci.

K § 3:

U výroby i u výkonů jest pro placení dané rozhodující výdělečný charakter, takže budou dani podléhat jenom průmysloví a živnostenští výrobci, nikoli domácí výroba pro vlastní spotřebu (na př. zhotovení prádla pro rodinu, domácí výroba zavařenin, domácí pečení chleba a pod. ). Výdělečný charakter se spatřuje prostě v tom, že poplatník pracuje pro trh; nezáleží tudíž na tom, zda-li dosahuje výdělku (zisku) či nikoliv.

Je třeba, aby zákon rozlišoval výrobce velké, zejména národní podniky, které platí daň z finálního výrobku (výrobní podniky veřejné) a výrobce drobné. U drobných výrobců přicházejí v úvahu zejména řemeslní výrobci, kteří budou nakupovat suroviny a polotovary již zdaněné a kteří z práce (včetně podnikatelského zisku) věnované zpracování těchto surovin a polotovarů na výrobek finální, po případě věnované opravám, budou platit daň paušálními částkami. Daň z finálního výrobku se u nich tudíž dělí na dvě stadia: v prvním stadiu, které konci nákupem surovin (polotovarů) řemeslníkem, odvede již výrobní podnik veřejný daň připadající na ony řemeslníkem nakoupené suroviny a polotovary, v druhém stadiu, t. j. ve stadiu řemeslné výroby, odvede řemeslník daň připadající na zvýšení hodnoty finálního výrobku, které vzniklo zpracováním surovin a polotovarů, jakožto doplněk k té části daně, kterou odvedl již veřejný podnik výrobní. Tato doplňková daň

bude vyjádřena paušálem, stanoveným podle počtu osob činných v řemeslném podniku.

Druhou skupinu drobných výrobců tvoří zemědělci kromě zemědělských podniků veřejných. Nakupují suroviny a polotovary (osivo, umělá hnojiva, selata a pod. ) zdaněné, tak jako drobní výrobci řemeslní. Ze svých výrobků, které jdou od nich do volného prodeje a které si ponechávají pro vlastní spotřebu nebo pro své zaměstnance (deputáty), budou platit daň paušálem. Pokud odvádějí kontingent vykupovačům, neplatí z tohoto odvodu ovšem ničeho. Jen kdyby po odvedení kontingentu prodávali svoje výrobky volně, měli by platit z nich všeobecnou daň. Avšak u drobných zemědělců do 20 ha odpadne i tato daňová povinnost, splní-li řádně své povinnosti vůči veřejnému zásobování (splnění kontingentů, výrobních plánů).

Mezi výrobci velkými (veřejnými podniky) a výrobci drobnými předpokládá zákon ještě kategorii výrobců středních, soukromých a družstevních. Pokud to bude v zájmu věci a pokud tyto podniky povedou své početnictví takovým způsobem, že z něho bude možno bezpečně zjišťovat všechny skutečnosti daňově rozhodné, mohou býti tyto soukromé nebo družstevní podniky na žádost nebo z moci úřední postaveny na roven výrobcům veřejným, čili stanou se t. zv. podniky pověřenými. Pověření by znamenalo pro tyto podniky výhodu, protože by nedostávaly suroviny a polotovary jako finální "výrobek u veřejných podniků výrobních již zdaněný, nýbrž dostávaly by je bez daně a po zpracování na finální výrobek by teprve platily daň. Tato daň by pro jejich kalkulaci podnikového výsledků byla menším zatížením než daň placená zo surovin a polotovarů zvětšená o paušál za zušlechtění, zpracování, počítaný podle počtu činných osob.

K §§ 4 a 5:

Zákon rozlišuje dvě stadia, na která připíná právní následky: stadium daňové závaznosti a stadium od vzniku daňové povinnosti.

Daňová závaznost umožňuje sledovat činnost poplatníkovu ještě před vznikem daňové povinnosti, t. j. od započetí výroby až ke vzniku daňové povinnosti (vyskladnění zboží). Toto ustanovení má význam nejenom daňově-finanční, nýbrž i národohospodářský pro plánování, neboť umožňuje kontrolu zásob, surovin, zařízení, kontrolu postupu výroby, výrobní kapacity, hospodárnosti provozu a pod. Takto se zapojuje i finanční správa na poli hospodářském činně do provádění pětiletého plánu.

Pro důležitost vzniku daňové povinnosti obsahuje zákon podrobnější předpisy v tomto směru a rozlišuje zde vznik u zboží vyrobeného v tuzemsku a u zboží dovezeného z ciziny.

Dovozní společnosti jsou na roven postaveny výrobci i pokud jde o vznik daňové povinnosti. Prakticky to znamená, že zboží jimi dovážené se daňově projednává až u nich. Je to dáno povahou jejich činnosti.

K § 6:

Objasnění a zdůvodnění daňově vázaného oběhu vysvítá ze všeobecné části této důvodové zprávy. Nutno však zdůraznit, že daňově vázaný oběh nelze ztotožňovat s vázaným oběhem podle předpisů řízeného hospodářství. Daňově tu jde v podstatě toliko o podmíněné přesunutí dané ze suroviny a polotovaru na finální výrobek.

Výhoda tohoto oběhu neplatí pro palivo, minerální oleje, elektrický proud a pod., poněvadž se tyto látky ve výrobě finálního statku spotřebují, takže u nich již prakticky k dalšímu vyskladnění dojít nemůže, čímž by mohly v praxi někdy uniknout zdanění. Maso a cukr se vyjímají z výhody z důvodů daňově-technických, ježto dosavadní způsob vybíráni příslušné nepřímé daně se osvědčil. Aby nedocházelo ke dvojímu zdanění, bude k tomuto předchozímu zdanění přihlíženo při daňových sazbách.

Bude-li veřejný výrobní podnik odebírati materiál od podniku obchodního nebo od podniku řemeslného, nevztahuje se na tento odběr výhoda odbytu do daňově vázaného oběhu a bude nakupovat od těchto poplatníků výrobky, jako by byly finální, t. j. zdaněné. Případné tvrdosti z toho vzniknuvší mohou být odstraněny podle § 37.

K § 7:

Podměty daně (velkodistribuční nebo výrobní podniky) budou daň účtovat odděleně a budou ve skutečnosti fungovat jako výběrčí místa. Oddělené účtování daně má též usnadnit kontrolu správného odvodu daně a dodržování cenových předpisů. Není ovšem prakticky možné u drobných výrobců a zemědělců, pokud platí daň paušálem.

K § 8:

V zájmu pružnosti daně je základ daně vyjádřen u jednotlivých předmětů měřítkem, které je nejvhodnější. Je to buď cena nebo úplata, váha, míra, kus a pod. U drobných výrobních podniků je měřítkem daně počet

osob v podniku činných, u zemědělců výměra pozemků s přihlédnutím k výrobní oblasti a k jejich katastrálnímu výtěžku.

Je-li základem daně cena nebo úplata, vypočítá se daň z čisté ceny nebo z čisté úplaty, to jest z ceny nebo úplaty, ve které není daň obsažena.

K § 9:

Zásadně bere zákon za základ cenu, kterou poplatník účtuje nebo by účtoval prvnímu odbytovému stupni. Nezáleží na tom, zdali a kdy odběratel zboží zaplatil. Tento způsob umožní snadno kontrolovat základ daně. Vybrání daně z ceny účtované již při prodeji bude nutit poplatníka k tomu, aby neponechával u odběratelů velké pohledávky za zboží. Tím se docílí rychlejší cirkulace peněz. Toto placení daně podle faktur se praktikovalo i dříve u daně z obratu.

K § 11:

Do počtu osob se započítává též poplatník, nezapočítávají se však nezletilé děti a manželka (manžel), družka (druh), vnuci, pastorci a schovanci, i když jsou v podniku činný jako zaměstnanci nebo jako učni za plat nebo za mzdu. Naproti tomu ostatní rodinní příslušníci se započítávají i tehdy, pracují-li v podniku bezplatně.

K § 12:

Měsíční splatnost daně jest v zájmu nejen finanční správy, nýbrž i v zájmu poplatníka. Poplatníkovi se měsíčním placením umožňuje rozložení daňového závazku, státu se jím zabezpečuje plynulý příjem, vytvoří se tím také předpoklady pro účinnou kontrolu dané. Vlastní administrativa se tím nestává složitější, poněvadž odvádění daně se děje co nejjednodušším způsobem. Delší lhůta není odůvodněna také proto, poněvadž by se tím bezúročně kreditoval kapitál nashromážděný u poplatníka na dani, kterou vybral zároveň s prodejní cenou. Platební lhůta podle zákona (sedm dnů od konce kalendářního měsíce, v němž vznikla daňová povinnost) se považuje za dostatečnou pro technické zvládnutí odvodu daně.

Ostatně tento způsob placení ještě ponechává podniku téměř celý měsíc částku, kterou vybral na dani a kterou odvede až po konci měsíce. V SSSR se odvody daně z obratu dějí i denně a za každý den v prodlení se platí penále. Tak totiž je zaručen plynulý tok peněz, který je pro rychlou cirkulaci oběžných prostředků velmi důležitý.