Armáda naší první republiky byla hříčkou
v rukou skupiny kapitalistů, kteří byli ochotni
buď hnát armádu do války proti SSSR
nebo - jak se ukázalo po Mnichovu - úplně
ji likvidovat, protože jim nešlo o zájem národa
a republiky, ale o prospěch vlastní, o zisky a obchodní
zájmy, o jejich vlastní třídní
existenci.
Naše armáda má svůj vzor v sovětské
armádě, která jí byla nejen příkladem
a učitelkou za války, ale je jí i vzorem
v míru. Naše armáda je armádou míru,
protože celý národ již mnohokrát
dokázal svoji oddanost myšlence míru. Víme
však, že nestačí mír jen chtít
a pro něj pracovat, ale že nutno být pohotovým
a připraveným, abychom v čas potřeby
mír hájili a uhájili. Válečné
přípravy na západě nám ukazují
den za dnem jasněji, že jedním z ručitelů
míru je a zůstane dokonale vycvičená,
moderně vyzbrojená, mravně pevná a
politicky uvědomělá armáda. (Potlesk.)
Zárukou dokonalosti naší branné přípravy
a pohotovosti je celý národ právě
proto, že si vášnivě přeje mír,
kterému vždy přinášel a přinese
všechny oběti, tedy i oběti, jichž vyžaduje
vybudování moderní armády. Naše
armáda není armádou výboje. Ani jeden
z našich vojáků nepřekročí
hranice státu s imperialistickými úmysly
přivlastnit si cizí půdu nebo si podmanit
cizí národy. Naše lidově demokratická
armáda nebude nikdy podněcovatelkou nebo nástrojem
útoku a nedá se zneužít nikomu a nikým,
aby zradila své ideály, ze kterých se zrodila.
Opřena o mohutný a vyspělý Sovětský
svaz je pro nás naše armáda nejlepší
zárukou naší bezpečnosti a míru.
Věříme, že vítězství
míru je nejen vítězstvím ducha, převahy
ideálů, ale že je i vítězstvím
síly. Proto nejen obdivujeme naši armádu, ale
proto jí patří i celé naše srdce.
Naše intensivní práce na výstavbě
socialismu v průmyslu, v zemědělství,
ve vědě i v umění spadá do
doby gigantického zápolení dvou světů:
světa kapitalismu, imperialismu, koloniálního
útisku, politického a hospodářského
systému vedoucího války a připravujícího
třetí světovou válku - a světa
toužícího po tom, aby mohl provádět
v nadšení a usilovné práci výstavbu
spokojeného a šťastného, vpravdě
lidského socialistického života.
Velká vlastenecká válka ukázala, že
sovětské společenské zřízení
je životnější a pevnější
než kapitalistické, že socialistický řád
je lepší organisační formou společnosti
než buržoasní společenské zřízení.
Svět socialismu nejen že zvítězil, ale
toto vítězství získalo mu sympatie
všech pracujících celého světa.
Vítězná válka přesvědčila
i jiné národy, že v myšlenkách
skutečné demokracie a socialismu je síla
a vítězství.
Ideály socialismu a demokracie se šíří
po druhé světové válce jak mezi národy
evropskými, tak i koloniálními. Zatím
co v Evropě miliony obyvatel Československa, Polska,
Rumunska, Maďarska, Bulharska, Albánie a Německé
demokratické republiky vstupují do tábora
socialismu, snaží se koloniální národy
svrhnout panství imperialismu, aby i jim zasvitlo slunko
svobody. Mohutný národ čínský
se osvobozuje a 486 milionů obyvatel se připojuje
k systému socialistickému, který přináší
neustálý vzestup hospodářský
a kulturní, blahobyt, klid a mír a vyhlídky
do šťastné budoucnosti.
Kapitalisté ve své zoufalé situaci nevidí
jiného východiska než připravovat třetí
světovou válku, která by prodloužila
život tohoto zkomírajícího řádu
a která by odstranila nezaměstnanost v jejich zemích.
Druhá světová válka je nijak nepoučila.
Nejen že se jim nepodařilo rozdrtit socialismus, jak
doufali; naopak, socialismus vyšel z druhé světové
války ještě více posílen. Dnes
již každý poctivý člověk
vidí, co kapitalismus přináší
lidstvu. Vnitřní rozpory vyvolávají
boj o moc, kapitalistické hospodářství
přináší stávky, nezaměstnanost,
utlačování národů, bídu
a nedostatek. Na druhé straně příklady
států žijících v řádu
socialistickém jsou důkazem, že socialismus
dává lidstvu svobodu, demokracii, sociální
spravedlnost, právo na práci a zaslouženou
odměnu, zajištění v nemoci a stáří,
pokrok a vše, po čem touží svobodný
člověk. V socialismu jsou to pracující,
kteří si vládnou a kteří vysílají
na přední místa nejlepší pracovníky
ze svého středu.
Svět socialismu zvítězil silou myšlenky
a silou ideje. K Sovětskému svazu, který
zahájil novou epochu světové historie, se
obracejí zraky pracujících celého
světa. Od svého vzniku jde Sovětský
svaz cestou upevňování míru a mezinárodní
přátelské spolupráce. Být vyznavačem
socialismu znamená být odhodlaným bojovníkem
za mír, zatím co být přívržencem
světa kapitalismu znamená být osnovatelem
nové války.
V čele tábora podněcovatelů nové
války stojí Spojené státy. Pod jejich
vedením byl vytvořen t. zv. Atlantický pakt.
Atlantický pakt je paktem politickým a vojenským,
který má vytvořit ve státech stojících
pod americkým vlivem základny k útoku proti
Sovětskému svazu a lidovým demokraciím.
Členské státy mají postavit armády,
aby američtí vojáci nemuseli krvácet.
Atlantický pakt je jen vojenským doplňkem
Marshallova plánu, který mu předcházel.
Američané využili Marshallova plánu
k tomu, aby se pod rouškou lidumilnosti zbavili nepotřebného
zboží, aby v satelitních zemích zastavili
továrny, které jim konkurovaly, a zvýšili
jejich závislost na Spojených státech. Ve
své druhé fázi počal Marshallův
plán v souhře s Atlantickým paktem dodávat
do evropských zemí válečný
materiál, který má sloužit jako prostředek
americké agrese.
Na základě t. zv. Trumanovy doktríny osobují
si Spojené státy zakročit se zbraní
v ruce kdykoli a kdekoli, je-li ohrožena doména kapitalismu
a imperialismu. V duchu této doktríny jsou posílány
do celého světa zbraně, a americké
divise a Spojené státy se snaží v celém
světě nejrůznějšími způsoby
vybudovat opěrné válečné body.
V bláhové naději, že lze kolo dějin
otočiti zpět, se západní kapitalisté
spolčují s fašisty, hledají záchranu
a pomoc u bývalých pomocníků Hitlerových;
ale tito lidé nezachrání starý, zpuchřelý
svět, naopak ještě zvýší
odpor pracujících proti kapitalismu.
Kapitalisté se snaží rozleptat a narušit
frontu socialismu a míru využitím hospodářského
útlaku a dolary. Podařilo se jim to však jen
v jediném případě, Titově.
Ani ten však nemůže zachránit kapitalisty
a jednoho dne bude sám zničen těmi, kterým
dnes slouží, nebude-li jeho klika smetena ještě
dříve jugoslávským lidem.
Západní imperialisté se ve své úzkosti
o svoji existenci nezastavují ani před věcmi,
které jsou všem lidem posvátné. Nezastavují
se ani před zneužíváním náboženství
a náboženského přesvědčení
lidu. V náboženských společnostech vidí
kapitalismus velkou mravní sílu a proto se snaží
získat křesťanské i nekřesťanské
církve na svou stranu. Široce rozvětvená
síť církevního aparátu má
sloužit kapitalistickým státům jako
propagační síť. Má jim sloužit
jako rozvětvená síť špionážní.
Jsme svědky nekřesťanského zjevu, projevujícího
se ve spojení vatikánské politiky s politikou
podněcovatelů války.
Jako vyznavači křesťanského světového
názoru litujeme, že vatikánská politika
v naší době, kdy se řadí pracující
celého světa do jednotné fronty míru,
nepoznala, kde je její místo, že zklamala ty,
kteří očekávali, že Vatikán
bude mezi prvními, kdož budou podporovat politiku
mírové výstavby, sociální spravedlnosti,
živelnou touhu lidstva po odstranění sociálního
útisku a křivd.
Opačný postoj Vatikánu svědčí
o tom a je důkazem, že politika Vatikánu se
liší diametrálně od pravého křesťanství,
které hlásá lásku mezi bližními
a které všemi svými přikázáními
bojuje proti nespravedlnosti, vykořisťování
a zlu.
Nesmíme však zapomínat, že vatikánská
politika v minulosti byla často na scestí, a na
skutečnost, že stejně jako imperialisté,
ani Vatikán se nepoučil z výsledků
první ani z výsledků druhé světové
války.
Vatikán dnes vlastně provozuje politiku, která
je určována imperialistickými a expansivními
zájmy Spojených států. Odtud pramení
boj proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím
- ne z důvodů náboženských -
protože ve všech těchto zemích je svoboda
vyznání zaručena ústavně. Je
to stát v těchto zemích, který se
stará o hospodářské potřeby
církve a nezasahuje nijak do její věroučné
sféry.
Přes to vše je Vatikán horlivým účastníkem
t. zv. "křižáckého tažení"
proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím.
Vládnoucí kruhy USA a Anglie vítají
a schvalují, že se Vatikán účastní
tohoto tažení. Tento způsob jim umožňuje
vydávat své spiknutí proti míru a
lidstvu za svatou věc. Již koncem r. 1943 napsal londýnský
časopis Economist, orgán průmyslových
a finančních kruhů, že Britannie a Spojené
státy najdou po válce v katolické hierarchii
oporu při "obnovování zákonitostí",
t. j. při obnovování buržoasních
poměrů. Politika Vatikánu a hierarchie -
zdůrazňoval tento list - se vysvětluje strachem
před komunismem a z vítězství levých.
V ltalii, ve Francii i v jiných západních
státech ovlivňuje vatikánská politika
volby v zájmu protisocialistických a reakčních
stran. Arcibiskup milánský, kardinál Schuster
hrozil vyloučením z církve všem, kdož
podporují demokratický tábor vedený
komunisty. Němečtí, francouzští,
rakouští, britští a italští
kardinálové, kteří se sjeli do Kolína
n. R. k oslavě 700. výročí kolínského
dómu, využili těchto slavností a s papežským
nunciem v západním Německu, americkým
Němcem Münchem, vydali list k věřícím,
ve kterém je vyzývali k boji proti demokracii a
komunismu. Někteří z kardinálů,
kteří tento list podepsali, ještě nedávno
přisluhovali Hitlerovi.
V září 1948 obdržel Vatikán od
známého kardinála Spellmana k disposici fond
500.000 dolarů na boj proti komunismu.
Z přímého návodu angloamerických
podněcovatelů války byl 13. července
1949 vydán dekret o vyloučení všech
komunistů z církve, i všech těch, kteří
je podporují, kteří pro ně hlasují,
kteří s nimi spolupracují anebo čtou
a rozšiřují jejich tisk. Tímto protikřesťanským
politickým dekretem mají býti vyloučeny
miliony katolíků z církve pro boj za mír,
chléb, svobodu a národní nezávislost.
Tak se začleňuje Vatikán proti vůli
milionů prostých poctivých věřících
i kněží do nelidské a nekřesťanské
koalice Trumana, Churchilla, de Gaullea, Čankaiška,
Franca, Salazara a jiných fašistů. Přesto
náš věřící lid je pevně
přesvědčen o tom, že Franco je a zůstane
fašistickým krvavým Francem, i když je
nositelem papežských řádů.
K západnímu světu, k zrádné
emigraci a neofašistickým štváčům,
kteří se chopili příležitosti
28. října letošního roku, aby jednak
ronili slzy nad ztrátou "starých zlatých
časů", a na druhé straně aby
štvali proti Československu a jeho lidově demokratické
vládě, se přidružil tentokráte
i Vatikán. Papež Pius XII. vydal 28. října
letošního roku apoštolský list arcibiskupům,
biskupům, kněžím a laikům v Československé
republice. V dopise ostře útočí na
československou vládu. Je samozřejmé,
že prohlašuje za mučedníky a světce
ty kněze, kteří pro zradu lidu a státu
byli právem odsouzeni. Papež nenalézá
však dosti ostrých slov odsouzení pro ty biskupy
a kněze, kteří spolupracují s lidem
a zachovávají věrnost svému státu,
který jim dává plnou náboženskou
svobodu a nepožaduje od nich a od věřícího
lidu nic jiného, než aby náboženství
a církve nebylo zneužíváno proti státu
a proti lidu.
Ale ani toto "svatořečení" vlastizrady
a zločinů nezmění již nic na
mohutném nástupu katolického věřícího
lidu a jeho duchovních k budování a obraně
lidově demokratické vlasti. (Potlesk.)
Nedávno konaný celostátní sjezd katolického
duchovenstva za účasti více než 1.600
delegátů a zástupců biskupského
sboru je neklamným důkazem toho, že valná
většina katolického duchovenstva v naší
vlasti nalezla svůj správný postoj po boku
věřícího a pracujícího
lidu, v pevném odhodlání budovat a ne bourat,
žít a ne umírat, vítězit a ne
kapitulovat. (Potlesk.)
Otázka Německa je jednou z nejožehavějších
otázek mezinárodní politiky po skončení
druhé světové války a zvláště
dnes se stává aktuálním problémem.
Západní imperialisté snaží se
vytvořit ve svých okupačních pásmech
západního Německa nástupní
terén k výpadu proti Sovětskému svazu
a lidovým demokraciím. Snaží se v této
oblasti vzkřísit německý militarismus,
vytvořit armády německých žoldnéřů
a využít fašismu a imperialismu, těchto
nelidských krvelačných sil, v plánovitě
připravované třetí světové
válce. Na druhé straně jsme svědky
toho, jak poctivá snaha demokratického německého
lidu, vedeného vládou Německé demokratické
republiky a velkým bojovníkem za práva lidu,
presidentem Wilhelmem Pieckem, se snaží vytvořit
jednotné demokratické, mírumilovné
a svobodné Německo.
Otázka znalosti současného německého
problému není věcí několika
jedinců, ale povinností každého pokrokového
a mírumilovného občana našeho státu.
Máme ještě před očima zkázu
a utrpení, které německý imperialismus
v druhé světové válce připravil
lidstvu. Zákeřné přepadení
Sovětského svazu ukázalo zvlčilost
tohoto imperialismu, který na území Sovětského
svazu prováděl vyhlazovací politiku. Sovětský
svaz obětoval více než 7 milionů životů
a hmotná škoda se odhaduje na 485 miliard dolarů.
Na ukrutnost německého imperialismu žaluje
více než 6 milionů mrtvých Poláků.
Počet mrtvých v samotné Varšavě,
kde činil 780.000, převyšuje veškeré
ztráty Velké Britannie v minulé válce.
Ve Francii padlo za oběť nacismu 576.000 životů.
Více než 8 milionů lidí, mužů,
žen i dětí zahynulo v německých
koncentračních táborech. l náš
národ prošel imperialistickou zhoubou nacistů
a statisíce našich příslušníků
položilo své životy v boji proti imperialistické
německé hydře.
Konečná bilance německého imperialismu
vykazuje 27 milionů lidských životů
a škodu hmotnou 1.350 miliard dolarů.
S tímto imperialismem bylo nutno zúčtovat.
Ještě v době, kdy hořící
města a dědiny značily cestu imperialistické
soldatesky, za dunění děl a výkřiků
úzkosti milionů lidí scházejí
se představitelé velmocí na konferenci v
Jaltě a později v Postupimi. Účelem
těchto porad je jediný cíl, aby německý
militarismus a nacismus byl vymýcen. Velmoci se zavazují
učinit vše, aby německý imperialismus
nikdy již neohrožoval Evropu a mír na celém
světě.
Úkolem spojenců nebylo zničit nebo zotročit
německý národ. "Bylo by směšné,
kdybychom ztotožňovali Hitlerovu smečku s německým
národem, s německým státem. Zkušenosti
z dějin nám říkají, že
Hitlerové přicházejí a odcházejí,
německý národ, německý stát
však zůstává." To prohlásil
generalissimus Stalin již v únoru 1942.
Postupimská dohoda, kterou podepsaly všechny čtyři
vítězné velmoci, říká
jasně, že německému národu má
býti umožněno, aby uspořádal
svůj život na demokratické a mírumilovné
základně. Německo má úplně
odzbrojit a má býti odmilitarisováno. Váleční
zločinci mají býti potrestáni. Monopoly,
kartely a trusty mají být odstraněny a hospodářský
život decentralisován. Mají být vytvořeny
podmínky k vytvoření celoněmecké
vlády a jednotného Německa.
Tak slibně vyzněly konference velmocí na
Jaltě a v Postupimi. New-yorský list "Post
Meridian" tehdy napsal: "Usnesení postupimské
konference mají za cíl zajistit mír. Reakcionáři
budou s tímto usnesením nespokojeni."
To ovšem byl názor amerického listu několik
dní po konferenci. Předpoklady pro vybudování
jednotného a mírumilovného Německa
byly splněny jedině v sovětském okupačním
pásmu. Od vzniku Marshallova plánu a od počátku
Atlantického paktu se snaží američtí
imperialisté proti všem mezinárodním
usnesením znovu vzkřísit německý
imperialismus a válečný potenciál.
Na konferenci v Teheránu bylo řečeno, že
žádná moc na světě nemůže
zabránit tomu, aby německé armády
na souši, ponorky na moři a válečný
průmysl nebyl zničen ze vzduchu. Ale jak vypadala
praxe? Anglo-Američané bombardovali dělnické
čtvrti v Porúří a Porýní
a z německého důlního podnikání
byla zničena pouhá dvě procenta kapacity
a z hutního a ocelářského průmyslu
bylo jen pět procent vyřazeno leteckou zbraní.
Úplnou fraškou se stala otázka demontáže
válečných průmyslových podniků.
Po dlouhých debatách z původních 59
podniků, určených k demontáži,
bylo demontováno pouze 13 a to takovým způsobem,
že demontované části továren
se daly v krátké době opět nahradit.
Západoněmecký zbrojní potenciál
nejen že nebyl od r. 1945 snížen, nýbrž
byl dokonce běžně zvětšován.
Jakmile Američané zjistili, že německý
zbrojní průmysl zůstane v rukou kapitalistů,
přestali s demontážemi a od r. 1948
bylo do hutních a chemických koncernů, které
jsou v rukou válečných zločinců,
investováno téměř 43 milionů
marek.
Západoněmecký průmysl, který
měl obrovské možnosti sloužiti mírovým
účelům a mohl přispěti k zvýšení
životní úrovně německého
lidu, se stal za vedení západních imperialistů
válečným nástrojem, jehož má
být použito k ničení nezměrných
hodnot materiálních a k ničení nenahraditelných
a nejvzácnějších hodnot - lidských
životů.
K zvýšení válečného zbrojního
potenciálu slouží i tak zv. Schumanův
plán. Tento plán má uskutečnit to,
co se nepodařilo ani Napoleonovi, ani Hitlerovi. Má
spojit všechen hutní a důlní průmysl
v západní Evropě v jediný monopolní
mamutí kolos pod vedením amerických miliardářů
a německých válečných zločinců
z řad průmyslníků.