Třídní protiklady se ještě více
zostřují. Imperialistická politika přípravy
a rozněcování nové války světové,
nástup proti životní úrovni a demokratickým
právům pracujících vyvolávají
stále větši odpor lidových mas. Vrůstá
stávkové hnutí v Americe, v Anglii, ve Francii,
v Italii a v jiných kapitalistických státech,
neustále sílí boj pracujících
proti politickému a hospodářskému
teroru, a právě v těchto dnech jsme svědky
krásného zjevu, odporu pracujícího
lidu Barcelony a Španělska proti Francovu fašistickému
teroru.
Stále širší masy pracujících
začínají chápat, že boj za jejich
vlastní životní zájmy je nerozlučně
spojen s bojem za mír a proti horečnému zbrojení,
ve kterém se předhánějí američtí
podněcovatelé války.
Dnes, kdy osud Lidic se stal osudem tisíců korejských
dědin a měst, národy celého světa
musí poznat ty, kteří nesou zodpovědnost
za útrapy sirotků, za slzy matek, za krev milionů
pokojných lidí. Mezi osudem Lidic a mezi osudem
Fenjanu je přímá souvislost. Ti, kteří
nyní posílají zbraně a potravu pro
děla Mac Arthurovi, pomáhali kdysi Hitlerovi dusit
čs. lid. Jsou to americké trusty, které potřebují
válku k tomu, aby dosáhly milionových nadzisků
a aby okrádaly jiné země. Krvavá fašistická
diktatura vždycky byla a zůstane jejich oblíbenou
zbraní. Ne náhodou poskytovaly americké monopoly
přímou podporu Hitlerovi a Gestapu, obětujíce
miliony marek Hitlerovi na to, čemu Himmler říkal
t. zv. speciální práce. Největší
bankéř Wall Streetu Morgan věděl,
proč jeho společnosti v Německu (Lorenz a
Max Genetz a jiné) pravidelně poskytovaly prostředky
Himmlerovi. Krev národů se proměňovala
v zisky dravčí kliky z Wall Streetu. Když fašistické
hordy deptaly svobodu a nezávislost evropských národů,
američtí bussinessmani nemohli zatajit své
nadšení nad prací hitlerovských katů.
Ani hrůzy Osvětimi a Majdanku, a ani krev, prolitá
americkými vojáky v druhé světové
válce, nic, pravím, nic nepřekáželo
americkým monopolům spolupracovat s Hitlerem. Zatím
co národy protihitlerovské koalice, v čele
se Sovětským svazem, vedly osvoboditelský
boj proti fašismu, americké monopoly nepřestávaly
zásobovat válečný stroj Německa.
Nejdůležitější válečné
materiály přicházely z Ameriky pro Hitlera
přes Španělsko, Turecko, Švédsko
a Portugalsko. V samotném Německu pracovalo jen
v r. 1943 pro Hitlera 278 firem, kontrolovaných americkým
kapitálem. Spousty poboček amerických monopolů
zásobovaly hitlerovskou armádu v okupovaných
zemích. Nebývalé zisky proudily do rukou
amerických magnátů. Jen v roce 1940 zisky
Fordových kolínských závodů
stouply dva a půlnásobně. Rockefellerovské
společnosti v Rumunsku soustavně překonávaly
program těžby nafty. V r. 1943 zvýšila
Rumunsko-americká společnost, pobočka americké
Standard Oil, svůj kapitál o 61/2
miliardy lei. Oddělení amerických bank Morgana
a Rockefellera na území okupovaném Němci
pokračovala ve financování Hitlera a dodávala
německým orgánům nejcennější
hospodářské i vojenské informace.
Ani jeden podnik v Německu, spojený s Američany,
anglo-americké letectvo nebombardovalo.
Zatím co některé německé koncerny
celkem spokojeně po celou válku vyzbrojovaly hitlerovské
katy, řada podniků v ČSR - Škodovy závody,
býv. Baťovy závody a jiné, byly podrobovány
nejkrutějšímu bombardování, a
to nejen několik dní, ale několik málo
hodin před vítězstvím. Imperialisté
chtěli zbavit naši vlast i jiné průmyslové
země průmyslu, aby jim lehčeji vnutili svou
t. zv. pomoc po válce. Po dobu celé války
americké monopoly počítaly s oslabením
Sovětského svazu ve válce, chtějíce
uzavřít separátní mír s Německem
a když dohřměla gigantická bitva pod
Stalingradem, která znamenala soumrak německo-fašistické
armády, vládnoucí kruhy Ameriky zachraňovaly
fašismus.
Jaký je konec kapitalismu a těch, kdo s kapitalismem
se spojili, jak na to právě přede mnou poukázal
pan posl. generál Hložek, dokazuje nejlépe
titovský režim v Jugoslavii. Tento režim je nepřítelem
všech mírumilovných národů světa
a svou vlastní činností dokázal, že
je největším nepřítelem vlastního
lidu. Pro nedostatek surovin pracují jugoslávské
závody jen na jednu čtvrtinu výrobní
kapacity. Zemědělská výroba klesla
na 30% a přináší pro státní
rozpočet schodek 60 miliard dinárů. Při
tom roste v Jugoslavii nezaměstnanost. Jen v loňském
roce bylo propuštěno 120.000 dělníků
z průmyslu a 49.000 stavebních dělníků.
V období od r. 1945-49 se zvýšily ceny denních
potřeb v titovské Jugoslavii sedminásobně.
Jakým výrazným kontrastem je na pozadí
hladu a bídy v kapitalistickém světě
růst blahobytu pracujících v Sovětském
svazu a v lidově demokratických zemích! Prostředky
ze státního rozpočtu jsou zde vydávány
nikoliv na výrobu děl, tanků a atomových
pum, nýbrž na mírové budování.
Další, po válce už čtvrté
snížení maloobchodních cen potravin
a průmyslového zboží je dalším
potvrzením moci socialistického hospodářství
a péče sovětského státu o potřeby
sovětského lidu.
I z jiné veliké země tábora míru,
z lidové Číny, přicházejí
radostné zprávy. Zatím co v minulosti museli
čínští dělníci pracovat
pod dozorem japonských, britských a jiných
dozorců, popoháněčů a techniků,
vychovává si dnes Čína s pomocí
Sovětského svazu své vlastní techniky
a odborníky a Čína se dnes rychle před
našima očima mění v moderní,
pokročilý průmyslový stát.
Ve stejné míře se otevírá perspektiva
pro používání moderních method
v čínském zemědělství.
Nemálo dokladů možno uvésti o obětavosti
čínských dělníků. Příklad
takové krásné obětavosti dali dělníci
továrny na dynama v Mukdenu, kterou Japonci těžce
poškodili těsně před svým zhroucením.
V srpnu 1945 se pokoušel Kuomintan v této továrně
znovu zahájit výrobu. Ale po roce se toho vzdal
a prodal převážnou většinu strojů.
Továrna byla zavřena a dělnictvo propuštěno.
Po osvobození Mukdenu dne 1. října 1948 vrátilo
se 14 dělníků zpět do závodu.
Vytáhli ze sutin zbytky 40 strojů. Pouze pět
z nich bylo upotřebitelných. Za šest měsíců
bylo již 14 strojů opraveno a 45 dělníků
vyrábělo první malá dynama. Po 12
měsících bylo v chodu už 180 strojů
a zaměstnáno 700 dělníků. A
dva roky po osvobození vyrostla továrna ve veliký
závod s 280 stroji a více než 1000 dělníky.
V Mandžusku se od června 1948 zdvojnásobil
počet dělníků postátněného
průmyslu ze 429.000 na 900.000. Výroba všech
závodů daleko převyšuje výrobní
čísla z doby japonského a kuomintanského
režimu. Za to dlužno vděčit především
"hnutí hrdinů práce", které
bylo vyvoláno mukdenským soustružníkem
Čao-Kou-Yu. Dnes se toto hnutí rozšířilo
po celé Číně. Dnes už mnoho tisíc
čínských dělníků, mužů
i žen, mladých i starých, nese titul "Hrdina
práce", protože zavedli nové pracovní
methody nebo zlepšení svých nástrojů
a tím zvýšili produktivitu práce ve
službách celého národa.
A jak je tomu, paní a pánové, u nás?
Vidíme před sebou stále zřetelněji
kontury Zlatého věku našeho českého
a slovenského národa. Nikdy, ani za oněch
časů krále Holce, nežil tak dobře
náš pracující člověk.
Nikdy nesnědl tolik masa a másla, nikdy nekupoval
tolik knih a nikdy ve školních lavicích nesedělo
více našich dětí nabírajících
z nepřeberné studnice vědomostí. (Potlesk.)
Nikdy neměli naši lidé smělejší
a svobodnější perspektivy budoucnosti. (Potlesk.)
Ale to je teprve první pětiletka, první,
po které přijdou pětiletky další
s rozletem ještě prudším. Domýšlíme-li
tuto perspektivu, musí se nám až zatajit dech.
Ale víc než perspektiva přeplněných
stolů nás musí vzrušit a udivit očekávání
prudkého tvůrčího boje s překážkami,
ušlechtilé zápolení lidské vůle
a umu, cvičení jeho nejvznešenějších
vlastností v boji s přírodou a živly.
Představa života tak zaplněného a činorodého
zastiňuje poesii našich dětských snů
a dobrodružství, která tak krásně
si vymýšlel Julius Verne.
Mnohdy si ani neuvědomujeme, v jaké době
žijeme a skoro příliš samozřejmě
přijímáme věci, nad kterými
bychom se po zásluze měli každodenně
podivovat jako nad zázračnými kousky čaroděje.
V bratrském Sovětském svazu zakously kyklopské
bagry svá kusadla do matičky země a lidmi
se zahemžily grunty prvních staveb stalinské
epochy. Tak před našima očima se utopie a dávné
sny lidstva transformují do výpočtu přemístěných
kubíků, přepažených veletoků
a nových obrovských měst.
Před čtyřmi stoletími Tomáš
Moore vymyslel báječnou zemi Utopii, na kterou vyslal
svého Rafaela Hytleodea, "muže výtečného",
aby z cesty přinesl a zvěstoval lidem skomíravě
živořícím zvěst o zemi šťastných
lidi, žijících ve společném vlastnictví
majetku, naprosté rovnosti a svobodě. Dnes už
se tužby lidstva nemusejí upínat k utopii ležící
kdesi v dálných mořích. Dnes už
není nutné, aby Tomáš Campanella umisťoval
svůj slunečný stát do vymyšlené
ceylonské země Taprobanu, dnes není nutné,
aby Cabet vymýšlel svého lorda Carisdalla a
posílal ho do báječné Ikarie "vzdálené
šest hodin plavby od východního břehu
Marvolie". Taková země leží dnes
mezi 77o 43´ severní šířky
u Čeljuskinova mysu a 35o 08´ severní
šířky u města Kušky. Jeho západní
hranice začíná v Gdanském zálivu
a nejvýchodnější končí
na Děžněvově mysu v Beringově
moři. (Potlesk.) V této zemi se mění
ve skutek vše, co bylo reálné ve vznešených
a zmatených tužbách utopistů.
Kolik přišlo v poslední době vzrušujících
zpráv ze Sovětské země! Tisícikilometrový
kanál z Amu-Darji do Kaspického moře, průplav
Volha-Don... Krásně a mnohovýznamně
nám zní slova, která jsme dříve
neznali: Uzboj, Tahia-Taš, Moločnaja, Cymljanskaja.
A není-li duše vaše na troud a úhor vysušená,
pocítí nad těmito zprávami něco
ze vzrušené radosti dětí, které
se po letní bouři vyhrnou na náves a proti
kalným potůčkům teplé deštivé
vody v horečném chvatu, ale s vážným
soustředěním dospělých buduji
přehrady, jezy a prohrabují kanálky.
Slyšeli jsme znova i známá jména: Stalingrad,
Záporoží, Kachovka, Kalač, Kujbyšev.
Ale tu si musíme opravit obsah těchto slov. Stalingrad,
na příklad, to není už jenom Caricyn,
kde Stalin řídil boj s kontrarevolucí, to
už není jenom město-hrdina, kde se rozhodl
osud druhé světové války, to už
není jenom město neméně hrdinské
znovuvýstavby. Dnes slovo Stalingrad znamená několikakilometrovou
přehradu na Volze, obrovská zdymadla, přes
která padá s řevem veletok vod, miliardy
kilowatt energie, miliony hektarů zavlažené
stepi, lidi, kterým je práce mnohem víc než
prostředek k obživě, lidi s jinými vztahy
k sobě.
Ani u nás nebylo jinak. Ještě před sto
lety psal Klácel své listy Boženě Němcové
o socialismu a komunismu. Končily těmito slovy:
" ... Kýž jen desátý díl
nákladu na zhoubné války vedeného
obrátí se na tiché působení
vědy a osvěcování a šlechtění
lidských myslí. Drahá sestro, pohnutým
srdcem hledím na ubohý svět, jenž by
mohl tak snadno být rájem, kdyby lidská hloupost
a marnost byla přemožena a vytisknuta z bran vedoucích
do města božího". Ti nejlepší
z našich lidí v tehdejším malém
českém životě snili také o šťastném
a svobodném světě, kde pracné výdobytky
lidského usilování nebudou obráceny
na přípravu nových a nových válek.
Oč konkrétnější a věcnější
jsou sny naše, nás, lidí z druhé poloviny
dvacátého století, lidí z doby stalinské
epochy. My můžeme toužit po tom, abychom na vlastní
oči uviděli třeba kanál, který
dnes hloubí sovětští lidé nikoli
někde v Utopii, nýbrž v ukrajinském
Záporoží - kanál tak hluboký,
že by se do něho uschoval dvacetipětipatrový
mrakodrap a jeho hladinu by dál čeřil jen
stepní vítr. Ten nebo onen z nás na vlastní
oči uvidí jezera vytvořená na Volze
lidskou rukou, která jsou tak veliká, že by
se do nich ukryla celá naše Morava. Čteme a
ve filmu jsme viděli bagr, který pro stavby stalinské
epochy sestrojila novokramatorská továrna a jenž
je vysoký jako desetipatrový dům a jehož
lžíce jedním vzmachem zabírá
patnáct krychlových metrů. Víme o
tom, že již dnes se tam zelená podrost lesních
pásem několikrát delších, než
je naše republika. Ten nebo onen z nás bude se procházet
nově vysázenými šumícími
lesy, které by beze zbytku pokryly evropské státy,
jako je Belgie nebo Holandsko.
Ale my, paní a pánové, nemusíme cestovat
do Sovětského svazu. Začtete-li se na příklad
do referátu Gustava Bareše o perspektivách,
které očekávají naši Prahu, musí
se vás zmocnit pocit radostného vzrušení
a chuť potýkat se s úkoly tak velkými
a smělými. Není to jenom ona perspektiva
budoucí velikosti. Již dnes a na vlastní oči
můžeš vidět most, který je součástí
plánu na přestavbu Prahy, vlastníma ušima
uslyšíš pneumatická kladiva, která
prokousávají tunel pod letenskou strání
a letenská pláň již dnes přestává
být smutným skladištěm. Nezůstane
však jenom při Praze; všechna naše města
i dědiny naší vlasti vykvetou do krásy
dosud nevídané. I u nás konečně,
v době velmi dohledné, vyrostou smělé
stavby vítězného socialismu. (Potlesk.)
Jsou ovšem na světě ještě váleční
štváči. Jen tak je možné, že
v roce prvních staveb nového řádu,
jemuž války budou tak nepovědomy, jako je nám
lidožroutství, mohl imperialismus ještě
rozběsnit válku a smrtonoš Mac Arthur popelem,
struskou a krví pošpinit a zhanobit jitřní
zem korejského lidu a uvrhnout velkou hanbu na americký
národ. Ale viděli jsme, jak žhářům,
kteří se přiblížili k asijskému
kontinentu, aby podpálili dynamitovou šňůru
vedoucí k nové světové válce,
šlápli na paličskou ruku a nyní je tvrdě
a bez lítosti bijí přes podlou tvář.
Ale co vlastně chtějí tito, s odpuštěním,
lidé? Věc vlastně doufají, když
slibují krev a zase krev, pot, bídu, hlad a válku?
Dnes, v době, kdy lidstvo má před sebou již
jasný obraz země bez válek, země štěstí,
připomíná nám tato společnost
čeleď pravěkých veleještěrů,
obludných a hrozných, kteří se vyhrabali
ze svých teplých bahnisek, aby strašili lidi
a děti ze spánku. Dnes, v roce 1951, je nutno stále
ještě bojovat s tímto anachronismem, s tímto
stále barbarštějším, kuplířštějším
a podlejším světem, kde přátelství
předpokládá dobře platit dluhy, kde
čas i láska jsou peníze. A my musíme
v zájmu míru a zachování lidského
rodu bojovat s těmito kazimíry, kteří
již lidstvu nemohou nic dáti, kteří
již ničím nemohou zapálit a nadchnout
lidská srdce.
Víme, že marné je jejich běsnění.
Zmizí v nenávratnu právě tak, jako
brontosaurové. Právě tak v nenávratnu
zmizí i zrádná emigrace, která se
sama svou činností odsoudila k zániku. A
někdy za sto let, v době, kdy už se budou zelenat
sady na Turkmenské poušti a ohýbat větve
stromů pod tíhou pomerančů a fíků,
v době, kdy se budou bělat chomáčky
bavlny na nedohledných polích a nekonečná
stáda pást na šťavnatých lukách,
na kterých ještě dnes velbloud křičí
žízní, tenkrát bude pan učitel
ujasňovat dětským mozkům pojmy, které
jim budou tak zvláštní a cizí, pojmy,
kterým už nebudou rozumět, pojmy, jako kapitalismus,
válka, Wall Street, krise, nezaměstnanost. A možná,
aby jim usnadnil chápání, přinese
a na tabuli rozvěsí životní fotografii
některého z význačných představitelů
dnešního válečného tábora,
fotografii, na niž se budou děti dívat s týmž
podivem, s jakým hledí naše děti na
vykopávky z Pompejí.
Náš státní rozpočet na letošní
rok, exposé pana ministra Kabeše a nedávné
projevy pana presidenta i ostatní projevy na ÚV
KSČ nám ukázaly, jaká je naše
budoucnost. Svět užasne nad novými a novými
stavbami nové mírové epochy, závodícími
mezi sebou smělostí. Svoboda, Král, Bouček
a jiní úderníci a stachanovci dobudou nových
rekordů osvobozené práce. Vysokým
tahem bude hořet náš život okysličovaný
do prudšího plamene odhodláním mír
vybojovat a zadržet šelmy války v pomezí
jejich džungle a odkázat je tam, kam patří.
A na straně tohoto boje jenom nalezneme naše štěstí.
Lidské štěstí je v boji a zápolení
za správnou věc. Jak to kdysi řekl Goethův
účtující Faust v knize, vydané
v Lipsku, která však nesmí být kolportována
v záp. Německu pana Adenauera: poslední závěr
moudrosti je ten: Jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den. (Potlesk.)
A proto poslanci čs. strany lidové budou rádi
hlasovat pro náš státní rozpočet
na r. 1951, pro rozpočet míru, rozpočet budování.
(Hlučný potlesk.)
Podpredseda Žiak: Nasleduje 15 minútová
prestávka.
(Schůze přerušena v 10 hod. 28 min. - opět
zahájena v 10 hod. 48 min.).
Podpredseda Komzala (zvoní): Zahajujem prerušenou
schôdzu. Ďalším prihláseným
rečníkom je pán posl. dr. Klinger.
Dávam mu slovo.
Posl. dr. Klinger: Paní a pánové!
Nás rozpočet je rozpočtem míru a socialistického
budování státu. Jeho cílem je péče
o člověka, o jeho život vyplněný
radostnou prací v celé jeho šíři.
To, že se chceme v nejbližší době
věnovat tvořivé práci, ovšem
neznamená, že jsme pacifistickými snílky.
Pracující lid obou našich národů,
který převzal odpovědnost za mírovou
výstavbu státu, je pevně odhodlán
bránit výsledky své práce a socialismu.
Naši pracující jsou rozhodnuti bojovat v bratrském
svazku se Sovětským svazem a zeměmi lidové
demokracie za mír, poněvadž lidé, kteří
chtějí budovat lepší život, mír
potřebují. Ale všechen náš lid
je připraven bojovat také proti každému,
kdo by chtěl ve válce nás připravit
o naši státní svrchovanost.
A proto bedlivě sledujeme, odkud nám hrozí
nebezpečí. Vidíme, že mír celého
světa ohrožuje útočná politika
Američanů a jejich vasalů. Na Dálném
východě válku rozpoutali, v Evropě
ji chystají. Jejich rozpočty počítají
s válkou, s ničením životů milionů
lidí; neboť zabíjení a zbrojení
je jediným jejich prostředkem, jak by udrželi
nebo zvýšili své bezpracné zisky.
Úzkost o nadzisky je straší již od Velké
říjnové revoluce a od skončení
první světové války. Proto umožňovali
růst Hitlera a jeho zločineckého aparátu.
Proto mohl fašismus za jejich falešné diplomatické
hry napadnout Polsko a Československo, aby měl výzbroj
a nástupový prostor na SSSR. A proto nakonec pustili
se řetězu fašisty proti SSSR, aby se zbavili
ve vražedné válce jednak aspiranta na vůdcovství
světa Hitlera a na straně druhé Sovětského
svazu, jakožto představitele nového spravedlivějšího
světového řádu, než je jejich
zahnívající imperialismus. Když se pak
ukázalo, že jejich výpočty jsou pochybné,
smlouvali s Himlerem o zabezpečení esesáků
po válce a zdržovali druhou frontu. I tu zjistili,
že jejich naděje jsou liché. Proto po vítězném
boji, jehož největší tíhu nesl
Sovětský svaz, začali obcházet podepsané
dohody. Používají stejných method Hitlerova
politického vydírání a opatřili
si hlasovací mašinu v OSN. Proto také živili
pomstychtivost v poražených fašistech, aby tak
dali základ k remilitarisaci Japonska a pruských
junkerů. A proto se také pokusili o potlačení
veta v Radě bezpečnosti, a proto se snaží
přeměnit Organisaci spojených národů
v protisovětský tábor. A proto také
znajíce smýšlení lidu odkládali
odpověď na návrh Sovětského svazu
na svolání Rady zahraničních ministrů.
Žádajíce různá vyjasnění
a vysvětlení, získávali čas.
Ale i to přesto a pod tlakem veřejného mínění
došlo k poradám náměstků ministrů
zahraničních věci čtyř velmocí.
Opět kličkují, avšak zástupce
SSSR Gromyko odkrývá před celým světem
jejich falešnou hru. A jsouce usvědčeni drze
doznávají, že nechtějí jednat
o remilitarisaci.