Chtěl bych říci nejprve několik slov o této otázce rovnosti mezi občany. Všichni občané jsou si před zákonem rovni, říká stará buržoasní ústava. Jak je tomu však za kapitalismu ve skutečnosti? Podle buržoasního rodinného práva žena v rodině je druhořadým tvorem a v občansko-právních vztazích je v celé řadě věcí žena vázána na mužův souhlas. To museli konečně přiznat i měšťáčtí politikové, jinak do důsledků obhajující starý občanský zákon. Tak na př. senátor dr Milota v parlamentní rozpravě r. 1937 přiznal, že pokud jde o ženy, zachovává vládní návrh ducha platných předpisů ovládaných patriarchálními názory.

A nebylo to jen v rodinném právu, to se projevovalo všude na každém kroku. Žena dostávala za stejnou práci nižší mzdu než muž a bylo běžným zvykem, že kapitalisté propouštěli muže, aby na jejich místa přijali méně placenou ženskou sílu. A podobné obrazy, ba v ještě horší míře, vidíme dnes v kapitalistických zemích na západě. V Anglii je dnes žena druhořadým tvorem, v Americe nemůže žena pořizovat testament, v Belgii nemají ženy volební právo. Je možno s vážnou tváří hovořit o rovnoprávnosti v občansko-právních vztazích mezi takovým dr Preisem, ovládajícím koncern Živnobanky, opírajícím se o svůj ohromný majetek, o stovky koupených přisluhovačů, počítaje v to žurnalisty, poslance a ministry, a mezi prostým dělníkem, nemajícím více než své holé ruce a starost o rodinu? Je možno vůbec mluvit o rovnosti tam, kde několik set jedinců prostřednictvím trustů, monopolů a kartelů ovládalo veškerý hospodářský život v republice a rozhodovalo o životě milionů?

Formálně poskytuje buržoasie všem občanům zdánlivou svobodu a rovnost, zdánlivě jsou občanská práva pro všechny stejná. A na důkaz toho, že tak tomu skutečně je, předkládají buržoasní zákonodárci § 869 starého zákona, kde se říká, že k platnosti smlouvy je třeba svobodně projevené vůle, a § 870, který říká: "Kdo byl druhou stranou přiveden ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou nebo důvodnou bázní, není povinen ji dodržet." Ejhle, tak daleko my jdeme, říká buržoasie, že každé nesvobodné, vynucené jednání pokládáme za protiprávní a neplatné.

Bylo tomu však skutečně tak? Řekněme si otevřeně, kolik takovýchto jednání bylo by ve skutečnosti platných, kdyby se nebrala v úvahu formální stránka věci? Existovala vůbec nějaká jednání na př. o pracovní smlouvě, ve které by dělníci nestáli pod tlakem druhé strany? Cožpak nedávali pracující "dobrovolně" svůj souhlas pod hrozbou nezaměstnanosti a bázně, co bude jejich rodina jíst, nepřijmou-li práci za podmínek kapitalisty diktovaných? Uvedu konkretní příklad, jak to ve skutečnosti vypadalo.

V r. 1932 rozhodli se buržoasní činitelé v pražské obci vypracovat "plán na potírání nezaměstnanosti". Vypracování plánu bylo svěřeno tehdejšímu primátoru Petru Zenklovi, onomu Zenklovi, který v únoru 1948 připravoval reakční puč, směřující k obnově kapitalismu u nás, a který nyní v zahraničí za jidášský groš zrazuje a prodává český národ americkým imperialistům a německým neofašistům. Podle tohoto plánu byli nezaměstnaní zařazeni do pracovních kolon a zde za almužnu 50 Kč týdně museli pracovat na nejhrubších pracích, jsouce vyloučeni z jakéhokoliv pojištění ať nemocenského, úrazového či starobního. Tyto Zenklovy hladové kolony, jak je nazýval pracující lid, představovaly novodobou moderní robotu, kde sice nebyli lidé honěni bičem panských drábů, ale bičem nezaměstnanosti. V případě, že by dělník odmítl nastoupit tuto potupnou trestaneckou práci, byl potrestán odnětím žebračenky, t. j. odnětím poukázky, která mu umožňovala nakoupit za 20 Kč týdně potravin pro jeho rodinu. A tak dne 20. listopadu 1932, tedy přibližně 100 let po zrušení roboty, byli dělníci hladem donuceni nastoupit na novou moderní robotu do Zenklových hladových pracovních kolon.

V interviewu s novinářem říká jeden dělník z těchto pracovních kolon: "Jsem číšník, podívejte se na mé ruce. Poslední černé šaty, bez nichž nenajdu zaměstnání, jsou zničeny. Žádali jsme pracovní šaty ze sociálního ústavu, ale vyvedla nás policie. Práci jsem přijal z hladu". Taková byla skutečnost. Buržoasie říká, že nikoho do pracovních kolon nenutila. Vždyť šlo přece prý "o svobodné dělníky ve svobodném státě", kde každý člověk má svobodu se volně rozhodovat. Pracující člověk mohl se však rozhodovat jen mezi dvojí možností: buď přijmout kapitalisty diktované podmínky, nebo zemřít hladem. Jinou svobodu rozhodování kapitalismus pro pracující neznal a neposkytoval.

A nebyli to jen dělníci. Cožpak nebyli rolníci a drobní živnostníci a jiní lidé nuceni pod tlakem těžkých hospodářských otřesů vyvolávaných kapitalisty přistupovat na takové občansko-právní podmínky, které měly v důsledku exekuce, dražby a vyvlastnění posledního majetku? V roce 1933 bylo tisíce zemědělských usedlostí prodáno v dražbách. V důsledku cenové politiky nadiktované kapitalisty byli rolníci nuceni prodávat produkty své práce pod výrobní cenou. Dělali to dobrovolně? Nikoliv. Dělali to proto, aby si obstarali nejnutnější potřeby. Na východním Slovensku platili rolníci 12 až 16% úroků z vypůjčených peněz. Nikdo prý je nenutil si je půjčovat. Ale co měli dělat, aby se vyhnuli exekucím, kde vzít na daně, poplatky a jiné věci, když kapitalisty diktovanými cenami byla hospodářství ruinována?

Taková cesta byla nevyhnutelná, poněvadž venkovská rolnická hospodářství jsou závislá na městech, na průmyslu, na úvěru soustředěném v městě a poněvadž v městech vládla kořistnická buržoasie, kapitalisticky průmysl, kapitalistická soustava, kapitalistická státní moc.

Těchto několik příkladů nám dokazuje, že přes všechny slavnostně proklamované svobody, ve staré ústavě a občanském zákoníku tolik zdůrazňované, nebylo ve skutečnosti svobody pro pracující. Pracující byli donuceni vládnoucí třídou vstupovat do takových občansko-právních poměrů, které byly nevýhodné pro ně a výhodné pro buržoasii.

Svá nízká a podvodná jednání přikrývají kapitalisté nejpestřejšími frázemi o humanitě, lidské důstojnosti, dobrých mravech. Uvedu jeden příklad. § 879 starého občanského zákona stanoví, že smlouva, která se příčí dobrým mravům, je nicotná. A ptáme se zase - existovala vůbec nějaká jednání, nějaká smlouva, uzavřená kapitalisty, která by nesměřovala proti dobrým mravům? S jejich buržoasního hlediska jistě existovala, neboť buržoasie všechny ty zločiny a podvody, páchané za účelem rozmnožení svých zisků, považovala za mravné a ctnostné a dokonce je přikrývala zákonným ustanovením, jak potvrzuje tento paragraf. Je přirozené, že s hlediska pracujícího lidu je výklad o dobrých mravech v úplném rozporu s tím, jak si to představuje buržoasie, neboť celá kapitalistická soustava byla proti dobrým mravům.

Je nemálo případů, kdy kapitalistické panství si činilo nárok nejen na pracovní sílu zaměstnance, ale mnohdy i na člověka samého. Přečtu zde jeden takový dokument, vynucený baťovským ředitelem Rojtem na znásilněné zaměstnankyni: "My podepsaní manželé J. X. a M. X., bytem ve Zlíně, prohlašujeme tímto dobrovolně a závazně, že veškerá nařčení pana Václava Rojta, ředitele firmy Tomáš Baťa a spol. ve Zlíně o tom, že využil své úřední moci za tím účelem, aby mě podepsanou M. X. znásilnil, neodpovídají skutečnosti, že nemůžeme téhož ze žádného nečestného skutku vinit, zejména ne z nějakého násilného jednání vůči mně. Odvoláváme tím veškerá nařčení, litujeme jich a žádáme pana Václava Rojta, ředitele firmy Baťa ve Zlíně, o laskavé prominutí". To bylo v r. 1930, kdy toto "svobodné prohlášení", vynucené panem ředitelem pod hrozbou vyhození z práce, bylo podle zákona platné a vůbec neodporovalo dobrým mravům kapitalistické společnosti. Kapitalisté se neštítili povyšovat neprávo na právo, nelidskost na lidskost a nemravnost na mravnost.

A tak stačí jen odhalit tento závoj formálnosti, utkaný ze vznešených frází a paragrafů, a ukáže se nám v plném světle pokrytecká a potměšilá stavba kapitalistických svobod a t. zv. občanských práv. Dokazuje to, že ani největší "svoboda" za kapitalistického řádu nemůže být překážkou pro kapitalistické vykořisťování a stále větší zbídačování pracujících. A konečně nám to dokazuje, že ten starý občanský, nad třídami stojící a buržoasií tolik vychvalovaný zákon nebyl ve skutečnosti ničím jiným než třídním nástrojem buržoasie a věrným pomocníkem vykořisťovatelů proti vykořisťovaným.

To je obraz, paní a pánové, starého občanského zákoníka. A nyní co je základem našeho nového pojetí občansko-právních vztahů v lidově demokratické společnosti? Jaká občanská práva a jaké majetkové vztahy jsou chráněny naším novým občanským zákoníkem?

Především je třeba říci, že lidová demokracie je tu povolána k tomu, aby v období od kapitalismu k socialismu odstranila nesmiřitelný rozpor mezi společenskými i výrobními poměry a individuální povahou kapitalistického přisvojování si a tím jakékoli vykořisťování.

Za druhé je třeba říci, že za vyvíjející se hospodářské struktury, kdy vedle silného a rozhodujícího socialistického sektoru v hospodářství je tu i sektor kapitalistický a sektor malovýroby, směřuje naše cesta tvrdým bojem mezi socialistickými a kapitalistickými prvky výroby, distribuce a směny, které upravuje občanské právo, k definitivnímu vítězství socialistických prvků výroby, distribuce a směny a tím k odstranění jakéhokoliv vykořisťování.

Za třetí je třeba říci, že se současnou změnou výroby, za trvalého působení jednotného hospodářského plánu a politického uvědomění pracujícího lidu mění se i charakter společenské práce, poměr pracujícího lidu měst i venkova k práci jako jednomu ze základních práv i povinnosti člověka.

§ 1 našeho nového občanského zákona říká, že základem občanských práv je ústavou zaručený společenský řád lidově demokratické republiky a její socialistická výstavba, to znamená také, že v novém zákoně jsou občanskoprávní vztahy postaveny na zcela nový základ.

Rovnost mezi občany, jak odstraňujeme možnost jakéhokoliv vykořisťování, stává se skutečností. Tím, že rozhodující výrobní prostředky jsou vzaty z rukou vykořisťovatelů a předány do rukou pracujícího lidu, mění se také vztah pracujících k výrobním prostředkům. Dnes má pracující člověk k továrnám, bankám, pojišťovnám, distribučním podnikům naprosto jiný vztah než dříve. Dnes mají všichni lidé možnost plně se uplatnit podle svých pracovních schopností, stejně jako mají povinnost pracovat ve prospěch celku. Občanská rovnost přestala být formální zástěrkou, jak tomu bylo za kapitalismu. Nový společenský řád vytlačil již z největší míry kapitalistické živly a socialistická výstavba odstraňuje definitivně vykořisťování člověka člověkem. Tím, že vzaly za své kartely, trusty a monopoly, mizí také kapitalistické vykořisťování a strach z nezaměstnanosti, hladu a bídy. Tím, že lidově demokratický režim a jeho ústava zaručuje každému právo na práci, na spravedlivou mzdu za práci, na zaopatření ve stáří a pod., mizí také stará kastovní nerovnost.

Dnes je pracujícím lidem jasno, že socialistické soutěžení, založené na zásadách soudružské spolupráce a vzájemné pomoci a zajišťující trvalé zvyšování produktivity práce, znamená jedině trvalý vzestup hmotné a kulturní úrovně pracujícího lidu; dnes je pracujícímu lidu jasné, že povaha a obsah práce, která za kapitalismu byla považována za nutné zlo, se od základu změnila a práce stává se věcí cti, slávy a hrdinství. Pracující lid rozvíjí tvůrčí síly před tím nevídané, on ví, že jen cestou vyšší produktivity práce dojde k uspokojení vyšších nároků a k vyšší životní úrovni.

Nerovnost mezi mužem a ženou, typický znak vykořisťovatelské společnosti, je odstraněna. Žena stává se rovnocenným partnerem ve všech smluvních závazcích. Odstranění mzdových rozdílů mezi mužem a ženou, nové rodinné právo a řada jiných ustanovení našeho právního řádu vymýtily všechny nerovnosti, stavící ženu do nepříznivého postavení vůči muži.

Různá zvláštní privilegia, která byla výsadou buržoasie a jejích vyvolenců a která byla širokým masám nedostupná, nejsou nyní přiznávána, naopak je důsledně uplatňována zásada odměňování podle práce a podle schopností.

Pracující člověk projevuje nyní svobodně svou vůli, jedná svobodně, neboť nad ním nevisí jako Damoklův meč přízrak nezaměstnanosti a není také veden důvodnou bázní, co jeho rodina bude zítra jíst. Teprve v lidově demokratické republice poznává pracující, co je to svobodná práce, svobodný život, nezkalený příznaky kapitalistické bídy. A jen hlupák nebo zavilý nepřítel může hovořit o nesvobodě. U nás je jen jedna nesvoboda, a my se k ní rádi a hrdě přiznáváme. Je to nesvoboda kapitalistického vykořisťování, a tuto nesvobodu budeme tvrdě dodržovat. (Potlesk.)

Budeme používat všech prostředků a především i tohoto nového občanského zákoníka, abychom odstranili všechny zbytky kapitalistického vykořisťování a úplně je vymýtili z našeho hospodářského života. To nechť vezmou na vědomí všichni ti puncovaní pseudodemokraté na západě, kteří roní krokodýlí slzy nad vývojem poměrů u nás, ale zatím deptají sami stále víc a více stejně již okleštěná práva a svobodu pracujících ve vlastních zemích a utápějí v krvi svobodu druhých, mírumilovných národů.

§ 2 nového občanského zákona říká, že občanská práva jsou chráněna zákonem. Všem obrovským vymoženostem, které si lid svým úsilím a svou prací vydobyl, všem těmto občanským svobodám a občanským právům, kterých dnes pracující požívají, poskytuje se plná zákonná ochrana. Tu zaručuje naše ústava, naše kodexy občanský i trestní a všechny ostatní zákony, přijaté naším lidově demokratickým parlamentem. A že tyto zákony budou v naší zemi dodržovány a prováděny, to nám garantuje pracující lid v čele s dělnickou třídou a jejím předvojem Komunistickou stranou Československa.

§ 3 občanského zákona stanoví, že nikdo nesmí zneužívat občanských práv ku škodě celku. To znamená, že nový zákon nepřipustí takové občansko-právní vztahy, ze kterých by těžil jedinec na úkor celku, nebo aby svým jednáním poškozoval společný zájem. Starý občanský zákon naproti tomu svým obsahem umožňoval kapitalistům zneužívat jej ku škodě celku, chránil kapitalisty nakradený majetek, ba umožňoval dokonce vyvlastňovat majetek drobného lidu pod rouškou obecného zájmu, který buržoasie vždy ztotožňovala se svým vlastním vykořisťovatelským zájmem.

§ 365 starého občanského zákona říkal, že k vyvlastnění je možno sáhnouti jen, vyžaduje li to obecný prospěch. Kdyby toto ustanovení bylo míněno vážně a také vážně prováděno, pak by museli být vyvlastněni podle tohoto paragrafu všichni kapitalisté bez rozdílu. Vždyť to vyžadoval obecný prospěch, vyžadoval to zájem pracujících, tedy i veřejný zájem. Není však znám z doby prvé republiky případ vyvlastnění jediného kapitalisty v zájmu celku. Jsou však známy stovky případů, kdy podle tohoto paragrafu bylo vyvlastňováno tisíce drobných lidí, formálně pro obecné blaho, ve skutečnosti však pro blaho kapitalistů. Jsou známy případy, kdy byly vyvlastněny pozemky drobných lidí, aby bylo možno postavit železniční vlečku ke kapitalistově továrně. Jako důvod bylo uváděno rozšiřování komunikací, tedy veřejný zájem, ve skutečnosti však šlo o to, umožniti tím kapitalistovi levnou železniční dopravu, subvencovanou ze státních peněz, tedy z peněz drobných poplatníků.

§ 3 nového zákona činí tak definitivní škrt přes rozpočet zbylým kapitalistickým jedincům, již by chtěli ještě zneužívat občanskoprávních vztahů ve svůj vlastní prospěch a ke škodě celku.

A nakonec. K čemu směřuje všechno naše snažení a co tedy chrání a zajišťuje ten o zákon? Směřuje k člověku. Směřuje k tomu, aby se zajistily lepší podmínky pro život člověka, aby lidská důstojnost byla postavena na vyšší stupeň, aby lidé žili a jednali podle pravidel socialistického soužití. Kapitalistická společnost postavila schopnost okrádat jiné o výsledky jejich práce na oltář uctívání a povýšila kořistnickou morálku na nejvyšší stupeň. U nás dříve Baťa a Preis a v Americe dnes Morgan, Rockefeller a Ford, nejbrutálnější kapitalističtí dravci, patřili a patří k nejdůstojnějším osobnostem kapitalistického světa.

V naší společnosti není již místa a tím méně uctívání pro jedince, kteří vlastnili továrny a paláce, postavené z práce druhých. Takové jedince socialistický zákon nechrání, ale potírá. Naproti tomu socialistická společnost staví na nejvyšší stupeň osobní výkon každého jednotlivce. Pracovat podle svých schopností pro celek stává se nejvyšším vyznamenáním. Socialistická společnost vytváří nové hrdiny. Jsou to hrdinové práce, naši úderníci a zlepšovatelé.

Takové jsou tedy základy našeho pojetí občanských práv, takové občansko-právní vztahy jsou chráněny občanským zákoníkem v lidově demokratické republice.

Z analysy současné vývojové etapy a z tendence dalšího vývoje plyne, že nový občanský zákoník bude upravovat nové občansko-právní vztahy občanů. Proto bylo z občanského zákoníka vyloučeno právo rodinné již kodifikované, které upravuje společenské vztahy člověka k manželství i k rodině. Proto nebylo kodifikováno zvláštní právo obchodní, které bylo právem privilegovaných vrstev kapitalistického státu. Proto tam nebylo pojato právo pracovní, neboť dřívější řád to odůvodňoval a ostatně to vyjadřovalo jeho podstatu. Za kapitalismu byla pracovní síla zbožím a stávala se předmětem koupě a prodeje stejně jako jiné zboží. V naší nové společnosti, kde práce stává se věcí, slávy a hrdinství, budou pracovní poměry upraveny ve zvláštním kodexu práce.

Je třeba také zdůraznit, že naše právní věda nezná již rozdělování na právo veřejné a soukromé. Pro nás vše v oblasti hospodářského života je veřejné. Proto se v novém občanském zákoníku zakotvuje socialistické vlastnictví jako nový základní typ vlastnictví a proto v novém občanském zákoníku plánování projevuje hluboký vliv na vznik, změnu a zánik závazku. A tak právě proto, že nový občanský zákoník zpevňuje socialistické soužití, bude také bojovat za štěstí lidu a za mír se všemi těmi, kteří na svých místech, dělníci, pracující rolníci, tvůrčí inteligence, činí z naší vlasti nezdolnou pevnost míru, pracovními úspěchy na poli budovatelské mírové práce ještě pevnější a pro nepřítele ještě nepřístupnější.