Středa 17. května 1950

Stalin na XVIII. sjezdu VKS (b) praví: "Aby byl svržen kapitalismus, bylo nutno nejenom odstranit buržoasii od kormidla moci, nejenom vyvlastnit kapitalisty, nýbrž také úplně rozbít státní mašinerii buržoasie, její starou armádu, její byrokracii a její policii, a tuto mašinerii nahradit novým státem, státem proletářským, novým státem, státem socialistickým. Bolševici, jak známo, si počínali tak, jak je uvedeno. Z toho však naprosto nevyplývá, že nový proletářský stát nesmí podržet některé funkce starého státu, přizpůsobené potřebám státu proletářského. Tím méně pak z toho vyplývá, že formy našeho socialistického státu musí zůstat nezměněny, že všechny prvotní funkce našeho státu musí zůstat plně zachovány i v budoucnu. Ve skutečnosti se formy našeho státu mění a budou měnit podle toho, jak se bude vyvíjet naše země a měnit zahraniční situace."

Marxismus tedy vychází z toho, že proletariát musí ovládnout stát, musí se stát panující třídou a užít státu k tomu, aby v jeho rukou soustředil všechny výrobní prostředky.

Marxismus a leninismus vycházejí dále z toho, že přeměnit kapitalistickou společnost na společnost komunistickou nelze naráz, že přeměna potrvá celé údobí, že se však tato přeměna nutně uskuteční revoluční cestou a že stát v této epoše přechodu nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu.

Této diktatuře proletariátu přísluší podle Stalina:

1. využívat moci proletariátu k potlačení vykořisťovatelů, k obraně země, k upevňování styků s proletáři jiných zemí, k rozpoutání a vítězství revoluce ve všech zemích;

2. využívání moci proletariátu k definitivnímu odtržení pracujících a vykořisťovaných mas od buržoasie, k upevnění svazku proletariátu s těmito masami, ke včlenění těchto mas do budování socialismu, k vedení těchto mas proletariátem ve státní organisaci;

3. využívání moci proletariátu k budování socialismu, k odstranění tříd, k přechodu do společnosti beztřídní, do společnosti bez státu.

Je tedy základní thesí marxismu, že diktatura proletariátu je pokračování třídního boje v nových formách a že proletářský stát je nástrojem proletariátu v jeho třídním boji; to znamená, že těmto novým úkolům diktatury proletariátu musí odpovídat i nové formy organisace proletariátu, nové formy organisace státní moci, neboť staré formy, které se vytvořily na základě buržoasního parlamentarismu, na tyto úkoly nestačí.

Stalin říká: "Touto novou formou organisace proletariátu jsou sověty". Sověty jsou nejdemokratičtější státní mocí, neboť jsou přímo organisací lidových mas. Je to organisace státní moci, která zajišťuje stálou a nezbytnou a také rozhodující účast lidu na demokratické správě státu. Je tomu tak proto, že tato organisace státní moci umožňuje spojit výhody parlamentarismu s výhodami demokracie, t. j. sjednotit v osobě zástupce voleného lidu jak zákonodárnou funkci, tak i provádění zákonů. To znamená - ve srovnání s buržoasním parlamentarismem - krok kupředu, k rozvoji demokracie, krok, který má světový a historický význam.

Tato forma uspořádání veřejné moci, tento státní systém zajišťuje nejen kontrolu nad správou státu, nýbrž je zároveň školou, v níž se pracující lid učí vést stát i výrobu.

K upevnění diktatury proletariátu je třeba, aby pracující lid hromadil politické zkušenosti a aby je uváděl v život.

Parlamentní buržoasní republika nedovoluje a ubíjí samostatný politický život mas, protože nedovoluje masám bezprostřední účast na výkonu státní moci. Opakem toho je sovětské státní zřízení.

Vidíme tedy, jak marx-leninské učení obohatilo lidstvo o jednu z dosud nejdokonalejších forem vykonávání veřejné moci lidem a pro lid. Vidíme, že byla objevena vyšší forma demokracie, než je demokracie parlamentní, a že tato forma umožňuje další vývoj lidské společnosti v údobí, kdy zanikají třídy.

Přecházím nyní k otázce vzniku státních útvarů, jež jsou nazývány lidové demokracie, k funkcím těchto státních útvarů a jejich způsobu výkonu veřejné moci, k jejich státním aparátům. Na našem příkladu, na našem státu - jakož i na příkladech ostatních lidových demokracií - si můžeme ověřit vědeckost marx-leninských theorií, to, jak společenské jevy závisí na podmínkách, na místě a času.

Jako výsledek druhé světové války je vítězství lidově demokratických režimů u nás, v Polsku, v Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a Albanii po Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku druhým velkým průlomem do systému imperialismu.

Jsme si vědomi toho, že rozhodující úloha Sovětského svazu při porážce hitlerovského Německa zabezpečila Československu a ostatním zemím lidové demokracie rozvoj lidově demokratické revoluce, upevnění lidově demokratického režimu a další vývoj na cestě k vybudování socialismu.

To je ta zvláštní podmínka, která je dána do vínku všem lidově demokratickým státům, že se při svém vzniku mohly opírat o vítěznou diktaturu dělnické třídy v Rusku, že se při svém vývoji mohou opírat o sovětské zkušenosti, že mohou těchto zkušeností využívat.

Dnes již je všude jasno o tom, že lidové demokracie jsou typem proletářského státu, a to státu přechodného období od kapitalismu k socialismu, že jsou jednou z forem diktatury proletariátu, jednou z veliké hojnosti a mnohotvárnosti politických forem, které - jak říká Lenin - přechod od kapitalismu ke komunismu vytvořit musí.

Proto se také lidově demokratický stát vyznačuje, jak to vyjádřil ve své zprávě Ústřednímu výboru bulharské dělnické strany (komunistů) v prosinci 1948 s. Dimitrov, tím, že a) představuje moc pracujícího lidu, moc ohromné většiny národa, při čemž vedoucí úlohu má dělnická třída; b) představuje přechodné období, jež má zabezpečit vývoj země na cestě k socialismu; c) jeho základem je spolupráce a přátelství se Sovětským svazem; d) patří k demokratickému proti imperialistickému mírovému táboru.

Lidově demokratický stát uskutečňuje tytéž funkce, které uskutečňoval stát sovětský v prvé fázi svého vývoje. To znamená: potlačovat odpor svržených tříd a činit tak u vykořisťovatelské menšiny v zájmu pracující většiny, chránit zemi před útokem zvenčí, provádět hospodářsko-organisační a kulturně-výchovné práce.

Soudruh Bierut říká: "Lidová demokracie jakožto nová forma politické vlády pracujících v čele s dělnickou třídou zabezpečuje nejlépe v nynějších historických podmínkách náš vývoj cestou k socialismu."

I když si uvědomujeme odchylné podmínky, za nichž lidové demokracie budují socialismus, t. j. když si uvědomujeme změněný poměr sil ve světě ve prospěch socialismu, i když Sovětský svaz může lidovým demokraciím poskytovat hospodářskou, diplomatickou i jinou pomoc, zůstává nezměnitelný jeden princip: totožnost naší cesty s cestou Sovětského svazu, která záleží v tom, že jde přes socialistickou industrialisaci, socialistickou kolektivisaci, zostření třídního boje, likvidaci vykořisťovatelských tříd a dále přes svazek dělnické třídy s pracujícím rolnictvem, a to při vedoucí úloze dělnické třídy a řídící úloze komunistické strany.

Jak je tomu v lidových demokraciích a speciálně u nás s výkonem veřejné moci, se státní mašinerií, se státním aparátem? Z toho, co již bylo řečeno, vyplývá, že funkcí a úkolem našeho státu, vedeného dělnickou třídou, je: vytvářet nové hospodářské společenské zřízení, a to organisováním našeho hospodářství, odstraňováním hospodářských vztahů, v nichž člověk je dosud vykořisťován člověkem; upevňovat toto nové zřízení; chránit nově vytvářené hospodářské výrobní a společenské vztahy proti rušitelům domácím i zahraničním.

Tyto nové funkce by nemohly být úspěšně plněny, kdyby byly prováděny státním aparátem vybudovaným na základě feudálního a kapitalistického zřízení, kdyby byly prováděny aparátem zamořeným buržoasními předsudky a spjatým tisíci pouty s majiteli výrobních prostředků, s vykořisťovateli a statkáři. Proto bylo komunistické straně od počátku jasno, že musíme skoncovat s výkonem veřejné správy okresními hejtmany nebo jinými byrokraty a že se v duchu učení marxismu-leninismu musí ujmout výkonu veřejné moci sám lid.

A tak, jak to odpovídalo změněným ekonomickým a společenským funkcím státního zřízení, změnila se i forma provádění veřejné zprávy a uskutečnila se soustava národních výborů. V národních výborech rozhodovali již ne privilegovaní úředníci, nýbrž lid svými zástupci. Proto byly národní výbory terčem útoků naší reakce a proto byl o národní výbory, o obsah jejich pravomoci, o jejich smysl sváděn urputný boj. Reakce právem viděla v této instituci socialistický prvek lidovlády, který bezpečně povede zemi na cestě k socialismu.

Komunistická strana nepodceňovala nikdy význam státního aparátu a president republiky s. Gottwald na listopadovém zasedání Ústředního výboru KSČ v r. 1948 řekl: "V únoru bylo názorně vidět, jak veliký význam má, které třídě státní aparát slouží. V únoru se ukázalo, že státní aparát v tomto smyslu sehrál svoji významnou roli, a bylo to názorným poučením pro dělnickou třídu, jak ona má jakožto vládnoucí třída pečovat o svůj mocenský aparát. A ona o něj bude muset pečovat velmi svědomitě a velmi pečlivě."

Teprve po únoru 1948 mohli jsme po nezdařeném puči naší reakce o zvrat, o návrat kapitalismu, i ústavně zajistit vpravdě lidově demokratický systém výkonu veřejné moci a prosadit v základním zákonu republiky zásadu, že lid si svými zástupci zákony nejen dává, ale že je jimi i vykonává.

Stalo se tak v šesté kapitole ústavy, jednající o národních výborech, a podle těchto ustanovení byly v zákonu o krajském zřízení položeny základy organisace správní a veřejné moci na našem území. Na národní výbory jsme přenesli v duchu ústavy i výkon správy finanční, jež byla až do té doby vykonávána byrokraticky řízenými úřady. Uskutečnili jsme tedy u nás soustavou národních výborů vyšší typ demokracie, tak jak je vykonávána v socialistické zemi sověty.

Vytvořením národních výborů neodstranili jsme ovšem ze státního aparátu zcela úřednický prvek. I když v národních výborech rozhodovací pravomoc patří zástupcům lidu, je řada opatření a rozhodnutí připravována a někdy i prováděna stálými odbornými zaměstnanci. A tito zaměstnanci, státní zaměstnanci, tvořili základní oporu dřívějšího kapitalistického hospodářského systému.

Proto už od r. 1945 stál před komunistickou stranou veliký úkol spojit státní aparát těsněji s masou, odstranit odtržení privilegovaných státních zaměstnanců od mas, neboť v tomto odtržení od mas tkví a bujejí kořeny byrokratismu. Proto jsme od r. 1945 věnovali soustavnou péči veřejné správě.

Navazovali jsme, abychom utvrdili spojení zaměstnanců s masou, na solidaritu pracujících, osvědčenou v boji proti fašistickému teroru v době okupace naší země a utvrzovali jsme tuto jednotu tím, že jsme jasně stavěli všem pracujícím před oči požadavek, že naše osvobozená republika je státem, v němž zájmy lidu, zájmy pracujících rozhodují o všech otázkách.

Nezůstali jsme v této politice jen při slovech, a bilance výsledků je toho dokladem. Nekompromisně jsme postavili požadavek, aby došli spravedlivé odplaty a řady státního aparátu opustili všichni ti, kteří spolupracovali s Němci. Rovněž tak tvrdě jsme hájili od počátku nutnost odstranit ve všech pracovních poměrech hladové mzdy. Proto jsme se zasazovali o zvýšení platů malých státních zaměstnanců, aby se jejich životní úroveň zvedla.

Již při provádění těchto opatření jsme však říkali, že tyto naše zákroky jsou jenom prvními krůčky k úpravě celého platového a pracovního problému státního aparátu.

Proto naše reakce, která viděla, jak ztrácí oporu v řadách státních zaměstnanců pro své nekalé záměry zabrzdit náš vývoj k socialismu a ve vhodné chvíli provést zvrat a nastoupit zpět cestu ke kapitalismu, útočila demagogicky na státní zaměstnance a předstírala svůj hluboký zájem o ně jak překrucováním otázky definitivy, tak nesmyslnými návrhy na platovou úpravu v době, kdy velké sucho v r. 1947 zhoršilo a zpomalilo slibně se vyvíjející vzestupnou linii našeho zásobování a celé naší životní úrovně.

Tato licitace vzbudila falešné představy v hlavách naší reakce o povaze a vyspělosti našeho státního aparátu, jak se to potom ukázalo při únorových událostech, kdy se všichni pracující, i pracující ve státním aparátě postavili v podstatě do jednoho šiku proti pučistickým pokusům pro návrat kapitalismu.

Tato jednota vůle a činu, t. j. vůle vybudovat socialistický řád v naší zemi a činu prokázaného odstraněním a vyhnáním všech těch, kteří se pokoušejí rušit tuto cestu, nám dává možnost přikročit dnes k historické úpravě pracovních a platových poměrů státních zaměstnanců, k úpravě, která v sobě nese charakteristické rysy socialistického vztahu k práci a jejímu odměňování.

V čem tkví historický dosah navrhovaného zákona? Za prvé v tom, že se v pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců uplatňuje socialistický princip odměňování za práci, podle něhož, jak to říká naše ústava v § 27, při určování odměny za práci rozhoduje jakost a množství práce, jakož i prospěch, který přináší celku.

Za druhé v tom, že pracovní a platové právo státních zaměstnanců vychází ze stejných zásad jako pracovní a mzdové právo zaměstnanců v sektoru hospodářském, a tím ruší poslední přehrady, které byly mezi státními a ostatními zaměstnanci, neboť na příklad v otázce definitivy jsme již právo na práci zaručili naší ústavou všem občanům a tím dali definitivu všem našim pracujícím. Rovněž tak je tomu i s otázkou zaopatření pro stáří.

Za třetí v tom, že činí ze státního aparátu vykonavatele vůle dělnické třídy, že mu ukládá pracovat pro zajištění a rozvoj lidově demokratického zřízení, zejména k upevnění moci pracujícího lidu.

Musíme si uvědomit, jak převratná je zásada odměňovat zaměstnance státního aparátu podle zásluh. Stavíme tím na hlavu jeden z kořenů byrokratické samolibosti některých státních úředníků, jimž podle dosavadních předpisů předchozí vzdělání a vyseděná léta zajišťovaly postavení, jakého si podle svého výkonu vůbec nezasluhovali, postavení, které bylo vytvořeno hierarchicky nepřekročitelným rozvrstvením mezi jednotlivými druhy státních zaměstnanců. Na př. kancelářský pomocník, který vyměřoval daň domovní, byl placen jako kancelářský pomocník, zatím co úředník vyšší kategorie, t. zv. středoškolák nebo právník, který dělal tutéž práci, byl placen na př. jako berní adjunkt nebo finanční komisař. A tak tomu bylo ve všech druzích činnosti státního aparátu. Tuto starožitnou privilej, podle níž školní vysvědčení zajišťovalo honorování, jsme jako starou veteš odhodili a nové platové řády, vydávané v duchu zákona, budou odměňovat každého pracovníka nejen podle toho, kolik školských vysvědčení předložil a kolik let si odseděl, nýbrž především podle toho, co skutečně dělá.

Odměňování práce podle zásluhy povede i ve státním aparátě ke zvýšení produktivity práce a k rozvoji socialistického soutěžení všude tam, kde jsou k tomu předpoklady.

Tak jako zvýšení produktivity práce v továrnách musí přinášet úderníkům a zlepšovatelům práce vyšší odměny, musí tomu tak být i ve státní administrativě.

Princip odměňovat práci podle zásluhy nám také zaručuje, že i platové poměry osob stojících na odpovědných místech ve státním aparátu budou upraveny tak, jak byly upraveny platy zaměstnanců na odpovědných místech hospodářského sektoru. Ne tedy uravnilovka, jak by se rádo hovořilo, ale za vyšší výkon vyšší odměna. To je princip socialistické výstavby, princip socialistické ekonomiky.

Návrh zákona rovněž přináší do pracovního poměru státních zaměstnanců další socialistický ekonomický princip, a to princip plánování. Pracovní síly státního aparátu budou plánovány v počtu nezbytně potřebném k obstarávání úkolů státní správy a rovněž tak i funkční místa, kterých je při nejúspornějším uspořádání státní správy nezbytně třeba. Nikoli tedy smutně proslulá systemisace míst, nýbrž plán pracovních sil, a to plán pružný, sestavený shodně s obdobím jednotného hospodářského plánu.

Význačným rysem navrhovaného zákona je to, že klade jako podmínku pro vznik pracovního poměru státního zaměstnance přiměřenou dobu práce ve výrobě. To znamená, že nebudeme vytvářet státní aparát z lidí, kteří právě opustili školní lavice a život znají jen od zeleného stolu, nýbrž zajistíme zdravý poměr a vztah veřejného zaměstnance k zaměstnanci hospodářského sektoru a že tak zajistíme nejen přiblížení se k masám, ale i potřebnou politickou a odbornou způsobilost.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP