Stalin na XVIII. sjezdu VKS (b) praví: "Aby byl svržen
kapitalismus, bylo nutno nejenom odstranit buržoasii od kormidla
moci, nejenom vyvlastnit kapitalisty, nýbrž také
úplně rozbít státní mašinerii
buržoasie, její starou armádu, její
byrokracii a její policii, a tuto mašinerii nahradit
novým státem, státem proletářským,
novým státem, státem socialistickým.
Bolševici, jak známo, si počínali tak,
jak je uvedeno. Z toho však naprosto nevyplývá,
že nový proletářský stát
nesmí podržet některé funkce starého
státu, přizpůsobené potřebám
státu proletářského. Tím méně
pak z toho vyplývá, že formy našeho socialistického
státu musí zůstat nezměněny,
že všechny prvotní funkce našeho státu
musí zůstat plně zachovány i v budoucnu.
Ve skutečnosti se formy našeho státu mění
a budou měnit podle toho, jak se bude vyvíjet naše
země a měnit zahraniční situace."
Marxismus tedy vychází z toho, že proletariát
musí ovládnout stát, musí se stát
panující třídou a užít
státu k tomu, aby v jeho rukou soustředil všechny
výrobní prostředky.
Marxismus a leninismus vycházejí dále z toho,
že přeměnit kapitalistickou společnost
na společnost komunistickou nelze naráz, že
přeměna potrvá celé údobí,
že se však tato přeměna nutně uskuteční
revoluční cestou a že stát v této
epoše přechodu nemůže být ničím
jiným než revoluční diktaturou proletariátu.
Této diktatuře proletariátu přísluší
podle Stalina:
1. využívat moci proletariátu k potlačení
vykořisťovatelů, k obraně země,
k upevňování styků s proletáři
jiných zemí, k rozpoutání a vítězství
revoluce ve všech zemích;
2. využívání moci proletariátu
k definitivnímu odtržení pracujících
a vykořisťovaných mas od buržoasie, k
upevnění svazku proletariátu s těmito
masami, ke včlenění těchto mas do
budování socialismu, k vedení těchto
mas proletariátem ve státní organisaci;
3. využívání moci proletariátu
k budování socialismu, k odstranění
tříd, k přechodu do společnosti beztřídní,
do společnosti bez státu.
Je tedy základní thesí marxismu, že
diktatura proletariátu je pokračování
třídního boje v nových formách
a že proletářský stát je nástrojem
proletariátu v jeho třídním boji;
to znamená, že těmto novým úkolům
diktatury proletariátu musí odpovídat i nové
formy organisace proletariátu, nové formy organisace
státní moci, neboť staré formy, které
se vytvořily na základě buržoasního
parlamentarismu, na tyto úkoly nestačí.
Stalin říká: "Touto novou formou organisace
proletariátu jsou sověty". Sověty jsou
nejdemokratičtější státní
mocí, neboť jsou přímo organisací
lidových mas. Je to organisace státní moci,
která zajišťuje stálou a nezbytnou a také
rozhodující účast lidu na demokratické
správě státu. Je tomu tak proto, že
tato organisace státní moci umožňuje
spojit výhody parlamentarismu s výhodami demokracie,
t. j. sjednotit v osobě zástupce voleného
lidu jak zákonodárnou funkci, tak i provádění
zákonů. To znamená - ve srovnání
s buržoasním parlamentarismem - krok kupředu,
k rozvoji demokracie, krok, který má světový
a historický význam.
Tato forma uspořádání veřejné
moci, tento státní systém zajišťuje
nejen kontrolu nad správou státu, nýbrž
je zároveň školou, v níž se pracující
lid učí vést stát i výrobu.
K upevnění diktatury proletariátu je třeba,
aby pracující lid hromadil politické zkušenosti
a aby je uváděl v život.
Parlamentní buržoasní republika nedovoluje
a ubíjí samostatný politický život
mas, protože nedovoluje masám bezprostřední
účast na výkonu státní moci.
Opakem toho je sovětské státní zřízení.
Vidíme tedy, jak marx-leninské učení
obohatilo lidstvo o jednu z dosud nejdokonalejších
forem vykonávání veřejné moci
lidem a pro lid. Vidíme, že byla objevena vyšší
forma demokracie, než je demokracie parlamentní, a
že tato forma umožňuje další vývoj
lidské společnosti v údobí, kdy zanikají
třídy.
Přecházím nyní k otázce vzniku
státních útvarů, jež jsou nazývány
lidové demokracie, k funkcím těchto státních
útvarů a jejich způsobu výkonu veřejné
moci, k jejich státním aparátům. Na
našem příkladu, na našem státu
- jakož i na příkladech ostatních lidových
demokracií - si můžeme ověřit
vědeckost marx-leninských theorií, to, jak
společenské jevy závisí na podmínkách,
na místě a času.
Jako výsledek druhé světové války
je vítězství lidově demokratických
režimů u nás, v Polsku, v Bulharsku, Maďarsku,
Rumunsku a Albanii po Velké říjnové
socialistické revoluci v Rusku druhým velkým
průlomem do systému imperialismu.
Jsme si vědomi toho, že rozhodující
úloha Sovětského svazu při porážce
hitlerovského Německa zabezpečila Československu
a ostatním zemím lidové demokracie rozvoj
lidově demokratické revoluce, upevnění
lidově demokratického režimu a další
vývoj na cestě k vybudování socialismu.
To je ta zvláštní podmínka, která
je dána do vínku všem lidově demokratickým
státům, že se při svém vzniku
mohly opírat o vítěznou diktaturu dělnické
třídy v Rusku, že se při svém
vývoji mohou opírat o sovětské zkušenosti,
že mohou těchto zkušeností využívat.
Dnes již je všude jasno o tom, že lidové
demokracie jsou typem proletářského státu,
a to státu přechodného období od kapitalismu
k socialismu, že jsou jednou z forem diktatury proletariátu,
jednou z veliké hojnosti a mnohotvárnosti politických
forem, které - jak říká Lenin - přechod
od kapitalismu ke komunismu vytvořit musí.
Proto se také lidově demokratický stát
vyznačuje, jak to vyjádřil ve své
zprávě Ústřednímu výboru
bulharské dělnické strany (komunistů)
v prosinci 1948 s. Dimitrov, tím, že a) představuje
moc pracujícího lidu, moc ohromné většiny
národa, při čemž vedoucí úlohu
má dělnická třída; b) představuje
přechodné období, jež má zabezpečit
vývoj země na cestě k socialismu; c) jeho
základem je spolupráce a přátelství
se Sovětským svazem; d) patří k demokratickému
proti imperialistickému mírovému táboru.
Lidově demokratický stát uskutečňuje
tytéž funkce, které uskutečňoval
stát sovětský v prvé fázi svého
vývoje. To znamená: potlačovat odpor svržených
tříd a činit tak u vykořisťovatelské
menšiny v zájmu pracující většiny,
chránit zemi před útokem zvenčí,
provádět hospodářsko-organisační
a kulturně-výchovné práce.
Soudruh Bierut říká: "Lidová
demokracie jakožto nová forma politické vlády
pracujících v čele s dělnickou třídou
zabezpečuje nejlépe v nynějších
historických podmínkách náš vývoj
cestou k socialismu."
I když si uvědomujeme odchylné podmínky,
za nichž lidové demokracie budují socialismus,
t. j. když si uvědomujeme změněný
poměr sil ve světě ve prospěch socialismu,
i když Sovětský svaz může lidovým
demokraciím poskytovat hospodářskou, diplomatickou
i jinou pomoc, zůstává nezměnitelný
jeden princip: totožnost naší cesty s cestou
Sovětského svazu, která záleží
v tom, že jde přes socialistickou industrialisaci,
socialistickou kolektivisaci, zostření třídního
boje, likvidaci vykořisťovatelských tříd
a dále přes svazek dělnické třídy
s pracujícím rolnictvem, a to při vedoucí
úloze dělnické třídy a řídící
úloze komunistické strany.
Jak je tomu v lidových demokraciích a speciálně
u nás s výkonem veřejné moci, se státní
mašinerií, se státním aparátem?
Z toho, co již bylo řečeno, vyplývá,
že funkcí a úkolem našeho státu,
vedeného dělnickou třídou, je: vytvářet
nové hospodářské společenské
zřízení, a to organisováním
našeho hospodářství, odstraňováním
hospodářských vztahů, v nichž
člověk je dosud vykořisťován
člověkem; upevňovat toto nové zřízení;
chránit nově vytvářené hospodářské
výrobní a společenské vztahy proti
rušitelům domácím i zahraničním.
Tyto nové funkce by nemohly být úspěšně
plněny, kdyby byly prováděny státním
aparátem vybudovaným na základě feudálního
a kapitalistického zřízení, kdyby
byly prováděny aparátem zamořeným
buržoasními předsudky a spjatým tisíci
pouty s majiteli výrobních prostředků,
s vykořisťovateli a statkáři. Proto
bylo komunistické straně od počátku
jasno, že musíme skoncovat s výkonem veřejné
správy okresními hejtmany nebo jinými byrokraty
a že se v duchu učení marxismu-leninismu musí
ujmout výkonu veřejné moci sám lid.
A tak, jak to odpovídalo změněným
ekonomickým a společenským funkcím
státního zřízení, změnila
se i forma provádění veřejné
zprávy a uskutečnila se soustava národních
výborů. V národních výborech
rozhodovali již ne privilegovaní úředníci,
nýbrž lid svými zástupci. Proto byly
národní výbory terčem útoků
naší reakce a proto byl o národní výbory,
o obsah jejich pravomoci, o jejich smysl sváděn
urputný boj. Reakce právem viděla v této
instituci socialistický prvek lidovlády, který
bezpečně povede zemi na cestě k socialismu.
Komunistická strana nepodceňovala nikdy význam
státního aparátu a president republiky s.
Gottwald na listopadovém zasedání
Ústředního výboru KSČ v r.
1948 řekl: "V únoru bylo názorně
vidět, jak veliký význam má, které
třídě státní aparát
slouží. V únoru se ukázalo, že
státní aparát v tomto smyslu sehrál
svoji významnou roli, a bylo to názorným
poučením pro dělnickou třídu,
jak ona má jakožto vládnoucí třída
pečovat o svůj mocenský aparát. A
ona o něj bude muset pečovat velmi svědomitě
a velmi pečlivě."
Teprve po únoru 1948 mohli jsme po nezdařeném
puči naší reakce o zvrat, o návrat kapitalismu,
i ústavně zajistit vpravdě lidově
demokratický systém výkonu veřejné
moci a prosadit v základním zákonu republiky
zásadu, že lid si svými zástupci zákony
nejen dává, ale že je jimi i vykonává.
Stalo se tak v šesté kapitole ústavy, jednající
o národních výborech, a podle těchto
ustanovení byly v zákonu o krajském zřízení
položeny základy organisace správní
a veřejné moci na našem území.
Na národní výbory jsme přenesli v
duchu ústavy i výkon správy finanční,
jež byla až do té doby vykonávána
byrokraticky řízenými úřady.
Uskutečnili jsme tedy u nás soustavou národních
výborů vyšší typ demokracie, tak
jak je vykonávána v socialistické zemi sověty.
Vytvořením národních výborů
neodstranili jsme ovšem ze státního aparátu
zcela úřednický prvek. I když v národních
výborech rozhodovací pravomoc patří
zástupcům lidu, je řada opatření
a rozhodnutí připravována a někdy
i prováděna stálými odbornými
zaměstnanci. A tito zaměstnanci, státní
zaměstnanci, tvořili základní oporu
dřívějšího kapitalistického
hospodářského systému.
Proto už od r. 1945 stál před komunistickou
stranou veliký úkol spojit státní
aparát těsněji s masou, odstranit odtržení
privilegovaných státních zaměstnanců
od mas, neboť v tomto odtržení od mas tkví
a bujejí kořeny byrokratismu. Proto jsme od r. 1945
věnovali soustavnou péči veřejné
správě.
Navazovali jsme, abychom utvrdili spojení zaměstnanců
s masou, na solidaritu pracujících, osvědčenou
v boji proti fašistickému teroru v době okupace
naší země a utvrzovali jsme tuto jednotu tím,
že jsme jasně stavěli všem pracujícím
před oči požadavek, že naše osvobozená
republika je státem, v němž zájmy lidu,
zájmy pracujících rozhodují o všech
otázkách.
Nezůstali jsme v této politice jen při slovech,
a bilance výsledků je toho dokladem. Nekompromisně
jsme postavili požadavek, aby došli spravedlivé
odplaty a řady státního aparátu opustili
všichni ti, kteří spolupracovali s Němci.
Rovněž tak tvrdě jsme hájili od počátku
nutnost odstranit ve všech pracovních poměrech
hladové mzdy. Proto jsme se zasazovali o zvýšení
platů malých státních zaměstnanců,
aby se jejich životní úroveň zvedla.
Již při provádění těchto
opatření jsme však říkali, že
tyto naše zákroky jsou jenom prvními krůčky
k úpravě celého platového a pracovního
problému státního aparátu.
Proto naše reakce, která viděla, jak ztrácí
oporu v řadách státních zaměstnanců
pro své nekalé záměry zabrzdit náš
vývoj k socialismu a ve vhodné chvíli provést
zvrat a nastoupit zpět cestu ke kapitalismu, útočila
demagogicky na státní zaměstnance a předstírala
svůj hluboký zájem o ně jak překrucováním
otázky definitivy, tak nesmyslnými návrhy
na platovou úpravu v době, kdy velké sucho
v r. 1947 zhoršilo a zpomalilo slibně se vyvíjející
vzestupnou linii našeho zásobování a
celé naší životní úrovně.
Tato licitace vzbudila falešné představy v
hlavách naší reakce o povaze a vyspělosti
našeho státního aparátu, jak se to potom
ukázalo při únorových událostech,
kdy se všichni pracující, i pracující
ve státním aparátě postavili v podstatě
do jednoho šiku proti pučistickým pokusům
pro návrat kapitalismu.
Tato jednota vůle a činu, t. j. vůle vybudovat
socialistický řád v naší zemi
a činu prokázaného odstraněním
a vyhnáním všech těch, kteří
se pokoušejí rušit tuto cestu, nám dává
možnost přikročit dnes k historické
úpravě pracovních a platových poměrů
státních zaměstnanců, k úpravě,
která v sobě nese charakteristické rysy socialistického
vztahu k práci a jejímu odměňování.
V čem tkví historický dosah navrhovaného
zákona? Za prvé v tom, že se v pracovních
a platových poměrech státních zaměstnanců
uplatňuje socialistický princip odměňování
za práci, podle něhož, jak to říká
naše ústava v § 27, při určování
odměny za práci rozhoduje jakost a množství
práce, jakož i prospěch, který přináší
celku.
Za druhé v tom, že pracovní a platové
právo státních zaměstnanců
vychází ze stejných zásad jako pracovní
a mzdové právo zaměstnanců v sektoru
hospodářském, a tím ruší
poslední přehrady, které byly mezi státními
a ostatními zaměstnanci, neboť na příklad
v otázce definitivy jsme již právo na práci
zaručili naší ústavou všem občanům
a tím dali definitivu všem našim pracujícím.
Rovněž tak je tomu i s otázkou zaopatření
pro stáří.
Za třetí v tom, že činí ze státního
aparátu vykonavatele vůle dělnické
třídy, že mu ukládá pracovat
pro zajištění a rozvoj lidově demokratického
zřízení, zejména k upevnění
moci pracujícího lidu.
Musíme si uvědomit, jak převratná
je zásada odměňovat zaměstnance státního
aparátu podle zásluh. Stavíme tím
na hlavu jeden z kořenů byrokratické samolibosti
některých státních úředníků,
jimž podle dosavadních předpisů předchozí
vzdělání a vyseděná léta
zajišťovaly postavení, jakého si podle
svého výkonu vůbec nezasluhovali, postavení,
které bylo vytvořeno hierarchicky nepřekročitelným
rozvrstvením mezi jednotlivými druhy státních
zaměstnanců. Na př. kancelářský
pomocník, který vyměřoval daň
domovní, byl placen jako kancelářský
pomocník, zatím co úředník
vyšší kategorie, t. zv. středoškolák
nebo právník, který dělal tutéž
práci, byl placen na př. jako berní adjunkt
nebo finanční komisař. A tak tomu bylo ve
všech druzích činnosti státního
aparátu. Tuto starožitnou privilej, podle níž
školní vysvědčení zajišťovalo
honorování, jsme jako starou veteš odhodili
a nové platové řády, vydávané
v duchu zákona, budou odměňovat každého
pracovníka nejen podle toho, kolik školských
vysvědčení předložil a kolik
let si odseděl, nýbrž především
podle toho, co skutečně dělá.
Odměňování práce podle zásluhy
povede i ve státním aparátě ke zvýšení
produktivity práce a k rozvoji socialistického soutěžení
všude tam, kde jsou k tomu předpoklady.
Tak jako zvýšení produktivity práce
v továrnách musí přinášet
úderníkům a zlepšovatelům práce
vyšší odměny, musí tomu tak být
i ve státní administrativě.
Princip odměňovat práci podle zásluhy
nám také zaručuje, že i platové
poměry osob stojících na odpovědných
místech ve státním aparátu budou upraveny
tak, jak byly upraveny platy zaměstnanců na odpovědných
místech hospodářského sektoru. Ne
tedy uravnilovka, jak by se rádo hovořilo, ale za
vyšší výkon vyšší odměna.
To je princip socialistické výstavby, princip socialistické
ekonomiky.
Návrh zákona rovněž přináší
do pracovního poměru státních zaměstnanců
další socialistický ekonomický princip,
a to princip plánování. Pracovní síly
státního aparátu budou plánovány
v počtu nezbytně potřebném k obstarávání
úkolů státní správy a rovněž
tak i funkční místa, kterých je při
nejúspornějším uspořádání
státní správy nezbytně třeba.
Nikoli tedy smutně proslulá systemisace míst,
nýbrž plán pracovních sil, a to plán
pružný, sestavený shodně s obdobím
jednotného hospodářského plánu.
Význačným rysem navrhovaného zákona
je to, že klade jako podmínku pro vznik pracovního
poměru státního zaměstnance přiměřenou
dobu práce ve výrobě. To znamená,
že nebudeme vytvářet státní aparát
z lidí, kteří právě opustili
školní lavice a život znají jen od zeleného
stolu, nýbrž zajistíme zdravý poměr
a vztah veřejného zaměstnance k zaměstnanci
hospodářského sektoru a že tak zajistíme
nejen přiblížení se k masám,
ale i potřebnou politickou a odbornou způsobilost.