Celé naše nové zákonodárství,
které se stalo účinným nástrojem
socialistického budování, je neseno duchem
naší nové ústavy. Chceme, aby nejdůležitější
zásada naší ústavy, že lid je jediným
zdrojem veškeré státní moci a že
všechno naše hospodářství má
sloužit lidu, nezůstala na papíře, nýbrž
aby se stala skutečností, abychom jednou provždy
zahladili třídní rozdíly a konflikty,
které vytvářel starý kapitalistický
řád, abychom z celého národa vytvořili
radostný celek pracujících občanů,
spojených spolu stejnými cíli tvořivé
práce. Proto také jedním z našich důležitých
úkolů bylo zbourat přehrady, které
dělily pracující rukou od pracovníků
duševních, dělníky v továrně
a na poli od pracovníků v úřadech
a kancelářích, abychom jednou provždy
vykořenili ducha staré byrokracie a starého
kastovnictví, přiblížili naše státní
zřízení co nejvíce lidu, abychom vychovávali
zaměstnance naší veřejné správy
k lásce a oddanosti k lidu tak, aby se stali věrnými
strážci jeho zájmů; abychom si vypěstovali
dobré a spolehlivé kádry veřejných
zaměstnanců, abychom dále upevňovali
a zlepšovali náš lidově demokratický
státní aparát, aby zvládl všechny
úkoly, které nám vyvstanou na cestě
k socialismu, jak pravil president republiky Klement Gottwald
u příležitosti IX. sjezdu KSČ. Proto
jsme přistoupili k vypracování zákona
o pracovních a platových poměrech státních
zaměstnanců, který je nesen ve zcela novém
duchu, znamená proti dřívějšku
zásadní změny funkce státního
ústrojí a tudíž základní
změnu v postavení veřejných zaměstnanců
a který byl nyní předložen Národnímu
shromáždění ke schválení.
Zároveň s touto osnovou byla vám předložena
osnova zákona o pracovních a platových poměrech
soudců, která je vypracována na podobných
zásadách.
Osnova o pracovních a platových poměrech
státních zaměstnanců je výsledkem
dlouhých a pečlivých přípravných
prací, které se konaly za plné účasti
a při těsné spolupráci s představiteli
ROH a jednotlivých svazů, jakož i za vzájemné
spolupráce ministerstev vnitra, školství, věd
a umění, zdravotnictví, spravedlnosti, financí
a ovšem i ministerstva práce a sociální
péče. Je to tedy dílo kolektivní,
jehož jednotlivé části byly pečlivě
připraveny odbornými komisemi, v nichž byly
zastoupeny odpovídající složky všech
zaměstnaneckých vrstev. Řídili jsme
se přitom též zkušenostmi, které
v tom ohledu získal náš velký učitel,
Sovětský svaz.
Osnova není důležitá pouze se zřetelem
na její finanční dosah, dotýkajíc
se existenčních poměrů přes
300.000 veřejných zaměstnanců a jejich
rodin, nýbrž má svůj zásadní
význam, neboť vytváří nový
sociální statut všech těchto pracovníků
a upravuje zcela nově - v duchu lidově demokratickém
- jejich práva a povinnosti a vytváří
tak zcela nové pracovní poměry a pracovní
prostředí.
Proto není předložená osnova obvyklou
novelou starých platových zákonů,
nýbrž má být přínosem
k revoluční proměně starého
společenského řádu, o kterou usilujeme.
Osnova zákona je rámcová, neboť v duchu
našich nových legislativních zásad chceme,
aby každý zákon vyjadřoval jasně
a určitě vždy ty hlavní zásady,
kterými se chceme řídit při úpravě
právních poměrů, abychom tak při
žádoucí pružnosti měli možnost
dáti zákonu onu živou náplň,
kterou skutečný život a zájmy pracujícího
lidu vyžadují.
Účel a smysl celé nové úpravy
vysvítá nejlépe z ustanovení §
1 zákona o pracovních a platových poměrech
státních zaměstnanců a z § 1
zákona o pracovních a platových poměrech
soudců a prokurátorů. Vedoucí zásadou
je úprava těchto poměrů podle obdoby
u ostatních pracujících. Dříve
kapitalistická třída upravovala poměry
ve státní správě zcela jinak, než
tomu bylo u druhých námezdně pracujících;
vědomě vytvářela ze státních
zaměstnanců zvláštní kasty. Maříc
takto jednotu pracujících ve státě,
umožnila si tím snadnější jejich
vykořistění a využití jedné
složky proti druhé. Staré zásady habsburského
domu "Rozděl a panuj!", tolikrát osvědčené,
bylo znovu zneužito nejen proti dělnické třídě,
nýbrž i proti zaměstnancům samým.
Kapitalistický stát se vždy snaží
z masy svých zaměstnanců, jimž je vštěpován
třídní duch, vytvořit si nástroj
pro udržení kapitalistického pořádku
a v případě potřeby i nástroj
represe proti ostatním námezdně pracujícím.
Státní aparát se podle okřídleného
hesla buržoasního liberalismu stává
"ponocným, střežícím klidný
spánek kapitalistů".
První republika při úpravě státnězaměstnaneckých
poměrů, ke které došlo zákonem
v roce 1926, ponechala jejich tehdejší základ,
t. j. staré rakousko-uherské právo, nedotčen.
Tento postup je jasným důkazem, jak málo
pochopila tehdejší buržoasní demokracie
požadavky nové doby a jak se snažila po celou
dobu svého panství, aby dále udržela
zvláštní byrokratickou kastu státních
zaměstnanců, oddělenou hlubokým příkopem
od ostatních pracujících mas. Projevilo se
to i při projednávání platového
zákona v r. 1926, kdy tehdejší agrární
poslanec dr Králík prohlásil: "Strana,
jejímž jménem mám čest mluvit,
je stranou držitelů půdy, kteří
vždy měli a mají intensivní zájem
na spořádaných poměrech v administrativě.
Zákonná úprava, kterou vláda navrhuje
v předložené osnově, je v tom oboru
činem velmi vážným; jeť jejím
cílem provésti ve služebních platech
stabilisaci úřednických poměrů.
Splňuje-li nyní vláda dávný
úřednický požadavek, který podle
zásad dobrého hospodaření ve státě
je uskutečnitelný toliko za úplně
dokonalé konsolidace poměrů, pak nelze vládě
upřít, že ve své blahovůli vůči
úřednictvu přichází se splněním
tohoto požadavku, jak nejdříve mohla".
Bylo dosti srozumitelné, jakou stabilitu poměrů
a jaký pořádek těmito slovy agrární
poslanec dr Králík mínil, a také
celý další vývoj ukázal, jak
ve skutečnosti stále víc a víc vyniká
rozdíl mezi státními zaměstnanci a
ostatními pracujícími, dělníky,
rolníky i úředníky, a jak se více
a více prohlubuje hluboká propast mezi nimi. Zvláště
v době velké hospodářské krise,
která počala oním černým pátkem
v roce 1929 na newyorské burse a jako požár
se rozšířila z nejsilnějšího
kapitalistického státu ve světě do
celé Evropy a přinesla všemu evropskému
proletariátu bídu a nezaměstnanost. Mezitím
co mzdy dělníků pod tlakem nezaměstnanosti
klesaly, platy veřejných zaměstnanců
zůstávaly nejen na stejné výši,
nýbrž silně se zhodnocovaly poklesem cen a
také poklesem ceny pracovní síly. Před
vlastní nezaměstnaností měla pak státní
zaměstnance chránit - na rozdíl od všech
ostatních - pragmatika a definitivní zaměstnanecký
poměr. Majitelé závodů a držitelé
půdy, jak prohlásil dr Králík,
kupovali si tím státní aparát, aby
sloužil jejich zájmům a aby hospodářská
krise, která zbavovala dělníky práce
a možnosti existence, nepoškodila zisky těch,
kteří národní hospodářství
ovládali. Velkostatkáři a nová zbytkařská
agrární venkovská šlechta udržovala
venkovský proletariát v nezměrné bídě,
aby jim za laciný groš obdělával jejich
rozsáhlé pozemky. Leč strašná
a vleklá hospodářská krise, rozvracející
rychle veškeré finanční hospodářství
státu, začala ohrožovat existenci i státních
zaměstnanců, i když jejich postavení
zůstávalo proti smutnému údělu
dělnictva poměrně výhodnější
a skutečně privilegované.
Již v oné době - přes výslovné
znění ústavy, která slavnostně
proklamovala rovnoprávnost obou pohlaví - počaly
ženy zaměstnané ve státní službě
i jinde pociťovat nepříjemný tlak krisových
hospodářských poměrů, který
vyvrcholil potom v r. 1938, kdy prakticky všechny vdané
ženy byly brutálně vyhozeny na dlažbu
a zabráněno jim dále pracovat, i když
předtím pracovaly poctivě a dobře.
Za krise, která byla půdou pro fašismus a nacismus,
půdou, na níž také vykvetlo zrůdné
henleinovské hnutí, podporované ze zášti
k socialismu naší velkoagrárnickou klikou,
došlo v buržoasním tisku k zajímavé
diskusi o účelu a poslání veřejných
zaměstnanců. Byl to zejména znamenitý
buržoasní národohospodářský
theoretik, sloužící věrně zájmům
bank a finančnímu kapitálu, guvernér
Národní banky a ministr financí dr Karel
Engliš, který v učených článcích
dokazoval nutnost a účelnost dalšího
snížení dělnických mezd, aby
tak byly zachráněny zisky podnikatelů, a
současně dokazoval neproduktivnost a sterilnost
státního aparátu. Byla to skutečně
koncepce buržoasní třídy, která
chtěla vidět ve veřejných zaměstnancích
pouze svého přisluhovače a slepého
vykonavatele svých rozkazů, které nemohly
být ve prospěch hospodářského
rozvoje a rozmnožení hospodářských
statků a zajištění blahobytu národa.
Veřejní zaměstnanci byli tak v tomto buržoasním
pojetí národohospodářského
theoretika dr Engliše postaveni na úroveň
neplodné a parasitní třídy byrokratů,
jimž skutečný život a zájmy pracujícího
lidu byly vzdáleny a kteří nemohli, i kdyby
chtěli, přispět svojí hřivnou
k zvýšení národního důchodu.
Byli pouhými figurkami na šachovnici, na níž
kapitalisté hráli svoji tragickou hru s národem
a na níž byl rozehrán osudný zápas
o existenci našeho národa, který skončil
Mnichovem a hitlerovskou okupací.
My dnes ovšem nemůžeme vidět ve veřejných
zaměstnancích pouhé příživníky
pracovního úsilí dělnické třídy.
Kategoricky odmítáme tento pojem, který by
znehodnocoval práci našeho čestného
pracovníka ve státním aparátě
a v orgánech lidové správy. My také
nepotřebujeme zvláštní kasty veřejných
zaměstnanců jako nástroje k potlačení
vůle pracujícího lidu, jak tomu bylo za éry
buržoasie, kdy masy státních zaměstnanců
bylo používáno jako předních
ochránců výjimečného postavení
kapitalistů a jejich zisků a k potlačení
revoluční nálady ostatních pracujících
mas. Naše lidově demokratická vláda
nepotřebuje takto jednat. Naopak, chce státní
aparát vybudovat jako ochránkyni lidových
práv, chce, aby státní zaměstnanci
se cítili v jednom šiku s dělnickou třídou
a ostatními pracujícími, chce si umožnit,
aby pro velké úkoly, které dnešní
doba státnímu aparátu přináší,
byli vybráni ti nejlepší z nejlepších
a chce také zaručit státním zaměstnancům
co nejspravedlivější hodnocení a odměňování
jejich práce. Nechceme již platit za to, že někdo
tím či oním způsobem byl jmenován
do hodnostní třídy nebo si automaticky a
bez námahy hodnost vyseděl, když ve skutečnosti
na svém pracovišti by mnohdy přítěží
a překážkou úspěšné
práce druhých. Veřejný zaměstnanec
často s vysokoškolským vzděláním
a s doktorátem dovedl snad rozlišovat mezi slonem
africkým a indickým, jak zde o tom mluvil zpravodaj
soudr. dr Šmída, ale nevěděl
nic o životě pracujícího lidu, o tom,
jak žije a pracuje dělník v továrně,
a všechny problémy pracujícího lidu
mu byly cizí. Chceme u všech státních
zaměstnanců vypěstovat a dát podmínky
pro skutečný socialistický poměr k
práci, (Potlesk.) chceme, aby právní
úprava samého zaměstnaneckého poměru
zabezpečovala již co největší osobní
odpovědnost každého zaměstnance, zaručovala
jeho kázeň, ne vynucenou, nýbrž uvědomělou,
a vším tím přispívala k zvýšení
produktivity práce tak, aby se státní aparát
svou hospodářskou ekonomií vyrovnal kterémukoliv
průmyslovému podniku. Odpadnou tím dříve
často pronášené námitky, že
státní zaměstnanci jsou cizopasníky
hospodářského života a že zcela
zbytečně zatěžují celé
národní hospodářství.
Chceme likvidovat výsady byrokratické kasty a sprovodit
se světa starou pragmatiku, jejíž kořeny
sahají až do dob Marie Terezie, která staré
mocnářství obdařila proslulou copařskou
kastou c. k. byrokratů. Chceme jedním slovem uklidit
starého šimla do historického musea a nahradit
jej živými lidmi, kteří sdílejí
pracovní nadšení našich úderníků
a údernic ze závodů. (Potlesk.)
Logickým závěrem, vyplývajícím
z této nové funkce veřejných zaměstnanců
je, aby i pro ně platila zásada "odměna
za práci" stejně, jako je tomu v hospodářském
sektoru. Pro odměňování zaměstnance
již nebude rozhodující předběžné
vzdělání a délka služební
doby, jak tomu bylo dosud, nýbrž skutečná
práce, kterou zaměstnanec vykonává.
Zákon sám sice neobsahuje bližších
ustanovení o platech a jejich konstrukci a odkazuje v §
32 na platové řády, které vydá
vláda, ale již § 1 zákona, zdůrazňující,
že účelem tohoto zákona je uspořádat
pracovní a platové poměry státních
zaměstnanců obdobně, jako je tomu u ostatních
pracujících, udává základní
linii, v níž budou řešeny platové
otázky.
Státní zaměstnanci se podle povahy své
práce rozdělují do 4 zaměstnaneckých
skupin, a to 1. zaměstnanci správní, 2. učitelé,
3. zaměstnanci zdravotní péče, 4.
zaměstnanci zahraniční služby.
Toto rozdělení je dáno povahou prací,
které každá tato skupina obstarává.
Pro tyto skupiny budou vydány samostatné platové
řády. Přitom je ovšem dbáno na
to, aby práce téhož druhu byly odměňovány
stejně. Základní konstrukce platů
je u všech těchto kategorií na týchž
zásadách, větší odchylky jsou
pouze u učitelů. Tyto odchylky vyplývají
však z povahy práce. (Předsednictví
převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)
Pro správné stanovení odměny za práci
byly jednotlivé druhy prací zařazeny do pracovních
tříd podle jejich obtížnosti a odpovědnosti
- u učitelů jsou tyto třídy stanoveny
podle typu školy. Zaměstnanci budou podle hodnoty
konané práce zařazeni do příslušné
pracovní třídy. Počet těchto
tříd je v jednotlivých zaměstnaneckých
skupinách různý, jsou však stanoveny
tak, aby práce stejně obtížné
byly hodnoceny přibližně stejně. Podkladem
pro toto zařazení bude seznam prací, schválený
vládou. Nové pracovní třídy,
které na rozdíl od dosavadních služebních
tříd vycházejí z hodnoty konané
práce, umožňují spravedlivější
odměňovaní, rozvržení prací
do pracovních tříd se přibližuje
hodnocení prací v hospodářském
úseku a odpovídá alespoň zhruba pracovním
třídám, do nichž jsou rozvrženy
práce v nových národních podnicích,
vzniklých z dřívějších
státních podniků. Každé pracovní
třídě odpovídá určitá
základní mzda. Časový postup, charakteristický
pro dosavadní platové předpisy ve veřejné
správě, zůstává zachován
jen v nejnutnější míře, a to
jen v rámci téže pracovní třídy.
U nejvyšší pracovní třídy,
kam jsou zařazeny především vedoucí
kádry ve veřejné správě, bude
plat, podobně jako je tomu v hospodářském
sektoru, určován individuálně, což
umožní přihlédnout jak k úkolu,
který má zaměstnanec plnit, případně
k funkci, kterou má zastávat, tak i k jeho osobním
kvalitám. Pro tyto zaměstnance nepřichází
časový postup v úvahu. Ale i jinak je nutno
zdůraznit, že časový postup u ostatních
zaměstnanců je značně omezen a je
i omezenější, nežli u úředníků
v hospodářském úseku. Tam dosahuje
časový postup v některých případech
až 67 %, zatím co ve veřejné správě
bude činit pouze 40 % a u učitelů 50 %. Jsme
si vědomi, že zvyšování mzdy podle
délky služební doby neodpovídá
zásadě zrovnoprávnění platových
poměrů veřejných zaměstnanců
s dělnickou třídou, na druhé straně
však není možno rázem přejíti
od systému, v němž jednu z hlavních
složek tvořil automatický časový
postup, k systému úplně odbourávajícímu
tento časový postup, aniž by došlo u velké
části zaměstnanců k značné
tvrdosti. Tím spíše to není možno,
že dosud není propracována soustava, která
by umožňovala dostatečně spolehlivě
hodnotit vyšší kvalitu práce starších
a zkušenějších zaměstnanců.
Nová úprava podstatně zkracuje dobu postupu,
časový postup je omezen na 20 let a rovněž
i tempo postupu se mění. V prvých letech
služby je postup rychlejší, což odpovídá
tomu, že časovým postupem má býti
zhodnocena zkušenost, které zaměstnanec praxí
nabyl, a z toho vyplývající jeho lepší
práce. Na rozdíl od dosavadní automatiky
je časový postup do vyššího stupně
téže pracovní třídy napříště
podmíněn úspěšným výsledkem
prověření pracovního výkonu
zaměstnance. Znamená to, že časový
postup nebude jako dříve automatický, nýbrž
podmíněn průkazem schopnosti a výkonnosti,
obyčejně též úspěšným
složením předepsané zkoušky, aby
tak každý byl nabádán k neustálému
studiu a k doplňování svých schopností
v příslušném oboru, což značně
přispěje ke zvýšení odborné
a i kulturní úrovně všech zaměstnanců
v duchu leninské zásady stálého sebezdokonalování
a sebevzdělávání.
Základní plat, odstupňovaný podle
jednotlivých pracovních tříd a jednotlivých
stupňů časového postupu v těchto
třídách, tvoří jen jednu, i
když dnes zdaleka největší složku
pracovních příjmů zaměstnance.
Pokud zaměstnanec zastává místo, s
nímž je spojeno řízení a kontrola
práce podřízených zaměstnanců,
bude mu příslušeti funkční odměna
podle rozsahu funkce, míry znalosti, zkušenosti a
odpovědnosti, potřebných k výkonu
funkce. U vedoucích kádrů, jejichž platy
jsou stanoveny individuálně, se již při
vyměřování základního
platu přihlédne k funkci, kterou zastávají,
a k práci a odpovědnosti s ní spojené.
Pohyblivou složku platu budou tvořit prémie,
sloužící k odměňování
množství a jakosti práce, k odměňování
dosažených úspor atd. Prémie, podmínky
jejich přiznání upraví vláda,
umožní zainteresovat zaměstnance na výsledcích
jeho práce a povzbuzuje jeho inciativu k zdokonalování
a zlepšování práce. Tak jako základní
plat zaměstnance, vyplývající ze zařazení
do pracovních tříd, vyjadřuje zásadu
odměny podle hodnoty práce, tak znamená prémiový
systém aplikaci zásady mzdy podle výkonu
i ve veřejné správě. Ovšem v
této souvislosti se nám naskýtá otázka,
zda lze ve veřejné správě najíti
tak objektivní znaky pro vyšší výkon,
jako je tomu v závodě. Velmi podrobně a důkladně
jsme se s touto otázkou zabývali. Ve veřejné
správě se s výjimkou některých
druhů prací, u nichž se dá stanoviti
norma výkonu, na př. u manuálních
prací, nebo v některých případech
i u písařských prací, těžko
dají stanovit jednoznačné objektivní
znaky pro hodnocení výkonu, jeho množství
i kvality. Při posuzování výkonnosti
zaměstnanců ve veřejné správě
bude nutno hodnotit celou řadu prvků, nejen množství
práce, ale i jejich kvalitu, iniciativnost, spolehlivost
zaměstnancovu, výsledky jeho činnosti a pod.
Při tomto hodnocení však nebude možno
postupovat mechanicky.
Tato pohyblivá složka, která v průměru
nebude přesahovat asi 10 % platu, bude postupně
nabývat stále většího významu
a bude tvořit stále větší část
platu zaměstnance, a to podle toho, jak budeme zhospodárňovat
práce ve veřejné správě, jak
budeme moci případně i s menším
počtem zaměstnanců obstarati úkoly
kladené na veřejnou správu a jak budeme nacházeti
lepší a přesnější měřítka
pro hodnocení množství i kvality práce.
Přizpůsobení pracovních poměrů
státních zaměstnanců pracovním
poměrům v hospodářském sektoru
i pokud jde o pracovní dobu vyplývající
z ustanovení § 12 předloženého
zákona znamená, že státním zaměstnancům
bude napříště, tak jako tomu je v hospodářském
sektoru, honorována práce přes čas.
Dosud práce přes čas ve veřejné
správě zvlášť honorována
nebyla. Je však naší snahou omezit ve veřejné
správě práci přes čas jen na
nezbytnou míru, aby jí nebylo zneužíváno
a nestala se zdrojem černých mezd; proto je přiznání
odměny za práci přes čas ve veřejné
správě vázáno na přísnější
předpisy, nežli tomu je v hospodářství.