Předseda dr John.
Místopředsedové Hodinová-Spurná,
Komzala, dr Polanský, Richter, dr
Procházka, Valo, David.
Členové vlády: předseda vlády
Zápotocký; náměstek předsedy
vlády a ministr Fierlinger, náměstek
předsedy vlády dr Ševčík;
ministři Nosek, Kabeš, dr Nejedlý,
dr Rais, Kopecký, Petr, dr inž.
Šlechta, dr Neuman, inž. Jankovcová.
Předseda NÚKÚ dr Friedmann.
217 poslanců podle presenční listiny.
Z kanceláře NS: gen. tajemník NS Kováčik;
jeho náměstkové dr Ramajzl, dr Rattinger.
Předseda (zvoní): Zahajuji 44. schůzi
Národního shromáždění.
Sděluji, že pan předseda vlády oznámil
přípisem ze dne 25. dubna 1950, že pan president
republiky rozhodnutím ze dne 25. dubna 1950 zprostil pana
ministra arm. gen. Ludvíka Svobodu na jeho žádost
řízení ministerstva národní
obrany a jmenoval ho náměstkem předsedy vlády,
pověřiv ho současně řízením
státního úřadu pro tělesnou
výchovu a sport.
Současně pan president zprostil pana ministra informací
a osvěty Václava Kopeckého řízení
státního úřadu pro tělesnou
výchovu a sport.
Dále pan president zprostil pana ministra JUDr Alexeje
Čepičku řízení ministerstva
spravedlnosti a řízení státního
úřadu pro věci církevní a pověřil
ho řízením ministerstva národní
obrany. Řízením státního úřadu
pro věci církevní pověřil pan
president pana náměstka předsedy vlády
Zdeňka Fierlingra. Pan president republiky jmenoval
dále vedoucího odborového přednostu
kanceláře presidenta republiky JUDr Štefana
Raise ministrem a pověřil ho řízením
ministerstva spravedlnosti.
Dále sděluji, že posl. Zuzaňák
se vzdal přípisem ze dne 3. dubna 1950 poslaneckého
mandátu. (Č. j. 112-7/4-1950-S.)
Užší předsednictvo Národního
shromáždění usneslo se dne 27. dubna
1950 na tomto denním pořadu:
- Společná zpráva výborů sociálně-politického a zdravotnického, ústavně-právního a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 442) o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců (tisk 459).
2. Společná zpráva výborů sociálně-politického
a zdravotnického, ústavně-právního
a rozpočtového k vládnímu návrhu
zákona (tisk 443) o pracovních a platových
poměrech soudců z povolání, prokurátorů
a soudcovských čekatelů (soudcovský
zákon) (tisk 460).
- Zpráva výboru branného a bezpečnostního a výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 444) o ochraně před požáry a jinými živelními pohromami (tisk 457).
- Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 437), kterým se mění a doplňuje zákon o Investiční bance (tisk 455).
- Zpráva výborů hospodářského a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 440) o úpravě hospodaření s tabákem, solí a lihem a o zrušení státních finančních monopolů (tisk 456).
- Zpráva výboru rozpočtového
a) o státních závěrečných
účtech republiky Československé za
rok 1946, 1947, 1948 a
b) o vládních návrzích usnesení,
jimiž Národní shromáždění
uděluje souhlas podle čl. XI. fin. zák. č.
59/1946 Sb., kterým se stanoví státní
rozpočet na rok 1946, podle § 10 fin. zák.
č. 234/1946 Sb., kterým se stanoví státní
rozpočet na rok 1947, podle § 12 fin. zák.
č. 215/1947 Sb., kterým se stanoví státní
rozpočet na rok 1948 (tisk 469).
Jsou nějaké námitky proti tomuto pořadu?
(Nebyly.)
Námitek není.
Podle § 24 odst. 1 jedn. řádu rozhodne Národní
shromáždění o pořadu prostým
hlasováním bez rozpravy. Dám tedy hlasovat.
Kdo souhlasí s navrženým pořadem dnešní
schůze, nechť zvedne ruku! (Děje se.)
To je většina. Navržený pořad je
tedy schválen.
Přistoupíme k projednávání
prvního bodu denního pořadu, jímž
je
1. Společná zpráva výborů
sociálně-politického a zdravotnického,
ústavně-právního a rozpočtového
k vládnímu návrhu zákona (tisk 442)
o pracovních a platových poměrech státních
zaměstnanců (tisk 459).
Podle usnesení užšího předsednictva
navrhuji, aby jednání o této předloze
se sloučilo s jednáním o předloze,
která je jako 2. bod denního pořadu, to jest:
2. Společná zpráva výborů
sociálně-politického a zdravotnického,
ústavně-právního a rozpočtového
k vládnímu návrhu zákona (tisk 443)
o pracovních a platových poměrech soudců
z povolání, prokurátorů a soudcovských
čekatelů (soudcovský zákon) (tisk
460).
Jsou nějaké námitky proti návrhu na
sloučení těchto bodů? (Nebyly.)
Není jich. Projednávání bude tedy
podle návrhu sloučeno.
Zpravodaji jsou: k bodu 1 posl. dr Šmída, k
bodu 2 posl. dr Vácha.
Dávám slovo zpravodaji k bodu 1, posl. dr Šmídovi.
Zpravodaj posl. dr Šmída: Paní a pánové!
Dnešní projednávání vládního
návrhu zákona o pracovních a platových
poměrech státních zaměstnanců
(tisk 442) jest událost, která z mnoha důvodů
vzbuzuje mimořádný zájem. Tento zájem
je zaměřen dvěma hlavními směry.
Předložená osnova má v prvé řadě
velký význam politický. Navržený
zákon se stane součástí nového
právního řádu, který tvoříme
v duchu Ústavy 9. května, a určuje úkoly
a postavení státního aparátu za období
přechodu k socialismu. Druhý směr zájmu
se soustřeďuje uvnitř velmi početné
vrstvy státních zaměstnanců, kterým
tento zákon přináší netrpělivě
očekávanou úpravu platových a pracovních
poměrů.
Teprve dva roky po tom, co Ústavodárné NS
přijalo Ústavu 9. května, přistupujeme
k zákonné úpravě této důležité
otázky. Neznamená to však nikterak, že
po tyto dva roky byla příprava tohoto zákona
zanedbávána. Toto zdržení jen ukazuje
na to, jak složitá je tato otázka a jak úzce
souvisí s celkovým politickým a hospodářským
vývojem v našem státě. Krátce
řečeno: Teprve když jsme si vítězným
únorem vytvořili politické předpoklady
pro novou ústavu, vytvořili jsme také podmínky
pro zavedení pořádku do výroby a zvýšení
národního důchodu. Po splnění
těchto úkolů přistupujeme k řešení
problémů státních zaměstnanců.
Nijak si nezastíráme, že ani vydáním
tohoto zákona, který otázku státních
zaměstnanců vyřeší rámcově,
neodstraníme rázem všechny obtíže.
Počítáme s nimi, počítáme
i s obtížemi, které koření ve
starých předsudcích a přežitcích
z doby kapitalismu. Netvoříme státní
aparát z nových lidí, nýbrž přebíráme
většinu zaměstnanců jako výtvor
minulých dob. A proto zejména projednávání
této osnovy je příležitostí k
tomu, abychom dnes nejen my v NS, nýbrž aby všichni
státní zaměstnanci i celá veřejnost
si připomenuli minulost. Srovnáváním
minulosti s dneškem musí vyniknout rozdílná
úloha, kterou měli státní zaměstnanci
dříve a nyní. Že je opravdu nejvyšší
čas, aby byl tento zákon vydán, ukazuje mezi
jiným tato podrobnost: Teprve touto osnovou se ruší
platnost služební pragmatiky úředníků
a státních zřízenců z r. 1914
a služební pragmatiky učitelů z r. 1917.
Po celou dobu první republiky platily tyto předpisy
rakouského císařství a ještě
5 roků po našem osvobození Rudou armádou
byly součástí našeho právního
řádu. Je na tom dobře vidět, jak prázdným
heslem bylo odrakouštění první republiky.
Buržoasii se podařilo zachovat byrokraticko-policejní
aparát starého mocnářství vcelku
neotřesený, aby v r. 1920 vykonal svou úlohu
k plné spokojenosti svých kapitalistických
pánů a potlačil boj pracujícího
lidu za spravedlivý společenský řád.
A hlavní složky tohoto aparátu měly
potom svůj podíl na přípravě
mnichovské zrady a mnozí z těch, kteří
sloužili císaři a potom buržoasní
republice, ochotně sloužili okupantům a po
roce 1945 i lidově demokratické republice. Mnozí
z nich nechtěli a mnozí z nich neuměli pochopit,
že je velký rozdíl mezi službou vládnoucí
vykořisťovatelské třídě
a mezi službou pracujícímu lidu. Zaměstnanec,
který tento rozdíl nepochopil, nemůže
dnes plnit povinnosti, které mu tato osnova ukládá,
zejména když na prvním místě
je uvedena povinnost pracovat s veškerým úsilím
pro zajištění a rozvoj lidově demokratického
zřízení, zejména upevnění
moci pracujícího lidu.
Za první republiky byl zájem veřejnosti vždy
rozvířen kolem úpravy platů státních
zaměstnanců. Byly toho plné noviny, byly
z toho velké boje v parlamentě, a politickou byla
tato otázka hlavně v tom smyslu, že politické
strany se předháněly ve slibech a lákání
této početné složky voličstva.
Zejména jednání o platových zákonech
v r. 1926 ukázalo, že již tehdy viděli
zástupci dělnické třídy a zejména
komunistické strany ve státním zaměstnanci
pracujícího člověka a pro něho
také bojovali. Snažili se v těchto bojích
otevřít oči státním zaměstnancům,
aby poznali, že slouží svým vykořisťovatelům
a že jejich pravé místo je po boku pracujícího
lidu. Platové zákony v r. 1926, s nimiž současně
tehdejší parlament odhlasoval agrární
cla na obilí jako další krok ke zbídačení
pracujících, přinesly těžké
rozčarování z krásných předvolebních
slibů, kterými tehdejší koaliční
strany před volbami neskrblily. Na platových zákonech
z r. 1926 bylo jasné, že sloužily zajištění
a ochraně kapitalistického vykořisťování.
Také úloha tehdejších odborových
organisací veřejných zaměstnanců,
které úzkostlivě zachovávaly svůj
stavovský ráz a vytvářely co největší
odstup od dělnické třídy, odváděly
pozornost veřejných zaměstnanců od
skutečných politických příčin
jejich bídy, byla zradou na členstvu. Léta
hospodářské krise přivodila zbídačení
širokých mas pracujícího lidu, přinesla
i podstatné snížení životní
úrovně státních zaměstnanců.
Zatím co hladoví nezaměstnaní žebrali
dům od domu, těšili se státní
zaměstnanci přeludem své definitivy a při
snižování platů se klamali známou
průpovídkou, že toho mají málo,
ale mají to jisté. A v těch letech hodně
málo toho měli proslulí aspiranti, kteří
sloužili za 300 Kčs měsíčně
nebo zadarmo. Léta první republiky měla by
být poučením dosti názorným.
Po osvobození v r. 1945 byly hlavní zásady
úpravy našeho státního aparátu
vysloveny v Košickém vládním programu.
Místo dřívějšího byrokratického
správního aparátu byly vytvořeny národní
výbory jakožto orgány státní
moci. Reakce vedla rozhořčený boj proti zlidovění
veřejné správy, využívajíc
přitom plnou měrou demagogie s platy a služebními
poměry státních zaměstnanců.
Snažila se omezit moc národních výborů
a zachovat byrokratický aparát, který by
ve vhodnou chvíli sehrál úlohu jako v prosinci
1920. Reakce se snažila rozbít jednotu odborového
hnutí, vzdálit úřednické složky
od složek ostatního pracujícího lidu
a přitom neustále lákala státní
zaměstnance sliby a velkorysými požadavky o
úpravu platů. Zejména v roce velké
neúrody 1947 měli státní zaměstnanci
sehrát důležitou úlohu, kdyby se bylo
reakci podařilo převést je na svou stranu
licitačními sliby. V r. 1947 mohli však státní
zaměstnanci dostat jen tolik, kolik tehdejší
stav našeho hospodářství unesl. A již
koncem r. 1947 bylo toho díky obětavé práci
našeho pracujícího lidu aspoň tolik,
že mohlo být veřejným zaměstnancům
pomoženo z nejhoršího, že se nestali obětí
drahoty a inflace jako v západních zemích,
do jejichž svazku jsme měli být právě
v onom neúrodném roce 1947 intrikami naší
reakce vtaženi.
Po úspěšném splnění dvouletého
plánu a po dalším úspěchu našeho
pracujícího lidu v prvním roce pětiletého
plánu každý náš občan už
dobře poznal, že zvýšení životní
úrovně je podmíněno zvyšováním
produktivity práce a že se nerozřeší
pouhou úpravou mezd a platů. A zvyšování
produktivity práce je nerozlučně spojeno
s uplatňováním zásady: Každému
odměnu podle jeho práce. Jestliže vítězný
únor 1948 vytvořil politické předpoklady
pro řešení problému státních
zaměstnanců, tak teprve úspěchy naší
výroby vytvořily pro to hospodářský
základ. Proto již v r. 1949 byly vysloveny hlavní
zásady pro platovou úpravu. Připomínám
zde projev předsedy vlády s. Ant. Zápotockého
na konferenci ideových pracovníků KSČ
v dubnu 1949, který byl namířen proti rovnostářství
v platové a mzdové politice. Tehdy poukázal
na to, že jsme u nás platy a mzdy hodně znivelisovali.
Udělali jsme to však proto, že jsme musili odstranit
hladové mzdy sociálně nejslabších
a nejvíce vykořisťovaných a spravedlivě
zhodnotit práci žen. Avšak hlavní zájem
naší politiky nemůže být zaměřen
na vyrovnání mezd a platů, nýbrž
na odměňování výkonu a zásluh,
na zvyšování produktivity práce. Kdybychom
produktivitu práce nezvyšovali, nemohli bychom udržet
reálnou hodnotu mzdy ani u dělníků
ani u úředníků. Také ve svém
projevu na II. všeodborovém sjezdu se předseda
vlády zabýval problémy veřejných
zaměstnanců a administrativy. Ukázal na to,
že naše státní a veřejná
administrativa je vzhledem k našemu národnímu
důchodu neúnosně široká, málo
výkonná a v důsledku toho drahá. Ani
v lidově demokratické republice veřejná
a státní správa svou prací národní
důchod nerozmnožuje, naopak z národního
důchodu žije a stravuje jej. Napřed jsme musili
rozřešit otázku rozmnožení národního
důchodu a snažili jsme se dosáhnout úspor
ve státním aparátu. Vydání
na administrativu můžeme zvyšovat jen tehdy,
zvyšuje-li se národní důchod. Proto
i administrativa musí mít zvláštní
zájem na zvyšování produktivity práce,
musí hledat cesty, jak by tomuto zvyšování
produktivity v továrnách i na polích co nejvíce
pomáhala.
Předložená osnova zákona upravuje pracovní
a platové poměry státních zaměstnanců
tak, že je v ní vyjádřena dnešní
úloha státního aparátu, který
místo přisluhovače kapitalismu a nástroje
násilí a vykořisťování
se stává spolupracovníkem dělnické
třídy při budování nové
výroby a nového společenského řádu.
Znění zákona pak jasně řadí
státní a veřejné zaměstnance
po bok ostatním složkám pracujícího
lidu. Mizí všechny přehrady a kastovnictví,
mizí tituly, které pro uvědomělé
zaměstnance byly trapným přežitkem a
u ostatních pracujících dnes již budily
spíše satirický úsměšek
nežli vážnost. V zákoně se nemluví
o služebním, nýbrž pracovním poměru,
místo titulů se zavádí pracovní
označení. Zákon upravuje vznik pracovního
poměru a přitom vychází z plánování
pracovních sil. Veřejná správa se
tak včleňuje do celkového našeho hospodářského
plánu, který jí určuje rozsah, odpovídající
ostatním složkám hospodářství.
Plán také zajistí úsporu hospodaření
a platový pořádek a zejména zabrání
tomu, aby nedocházelo k neodůvodněnému
předimensování vyšších platových
tříd. Zákon také zavádí
podmínky pro vznik pracovního poměru. Úplně
novou podmínkou je, aby zaměstnanec byl před
tím přiměřenou dobu zaměstnán
ve výrobě. Tato nová podmínka vydatně
pomůže odstranit staré přehrady a kastovnictví,
přiblíží naše nové veřejné
zaměstnance skutečnému životu v továrnách
a na polích. Víme, že potrvá řadu
let a vyžádá si mnoho převýchovy
a uvědomovacího úsilí, nežli
si vybudujeme nový státní aparát,
který pochází z pracujícího
lidu a je mu oddán. A právě přímá
zkušenost na pracovištích bude na této
cestě nejlepším pomocníkem. Práce,
která přetváří člověka,
přetvoří i naše budoucí státní
zaměstnance a sblíží je s dělnickou
třídou. Odstraní přežitky staré
společnosti, které se projevovaly v podceňování
manuální práce, a pomůže překlenout
propast mezi prací duševní a tělesnou.
Mezi povinnostmi státního zaměstnance, které
zákon vypočítává, se na předním
místě ukládá pracovat s veškerým
úsilím pro zajištění a rozvoj
lidově demokratického zřízení,
zejména upevnění moci pracujícího
lidu.
Další podmínkou pro vznik pracovního
poměru je potřebná politická a odborná
způsobilost. Politický rozhled většiny
státních zaměstnanců byl velmi omezený.
Ukážu to na příkladu středoškolského
profesora přírodopisu z r. 1931. Tenkrát,
v době krise, byly snižovány platy. Po jedné
snížené výplatě přišel
vyučovat do primy na gymnasiu ve špatné náladě
a učinil tento politický projev: Mám s vámi
probírat dnes slona afrického a slona indického.
Protože však nám stát zase snížil
platy, proberu jenom slona afrického. (Veselost.)
Aspoň tak ulevil svému hněvu nad tím,
že mu kdosi neznámý, podle něho stát,
snížil životní úroveň. Sám
znal rozdíl mezi slonem africkým a indickým,
a na protest proti snížení platu ochudil o
tuto důležitou vědomost svoje žáky.
A přitom nevěděl, kdo je viníkem,
který působí krisi a snižování
jeho platu, neznal svého třídního
nepřítele a věřil, že je všechno
v pořádku, když o příštích
volbách odevzdá hlas pro svou stranu národně
demokratickou, pro stranu kapitalistů a vykořisťovatelů.
Poslouchá se to jako anekdota, ale jistě ještě
dnes by se dalo sebrat více takových případů.
Dnešní státní zaměstnanec si
musí být vědom cílů své
práce a práce všech ostatních pracujících
v našem státě, a tento zákon tyto cíle
jasně vyslovuje.