Ale letošní rozpočet na rozdíl od rozpočtů
před druhou světovou válkou je nejen rozpočtem
srozumitelnějším a přehlednějším,
ale nadto obepíná dnes mimo několik hospodářských
úseků téměř celé naše
hospodářské dění, což
bylo obecně uznáno.
Jeden rozdíl však zvlášť příznivý
pro dnešní rozpočet proti rozpočtům
dřívějším nedošel - zdá
se mi - pozornosti, které si zaslouží. Dřívější
rozpočty až do roku 1947 byly přes všechna
svá schválení ne zcela závazné
a vydání, která obsahovaly, byla jaksi jen
slibem, a to právě u školství, vědy
atd. až k sociální péči,
jak jsme je prve vyjmenovali, ne vždy plněným.
Dnešní náš rozpočet, byť i
ještě nebyl svým rozsahem finančním
plánem, se finančnímu plánu značně
přibližuje svou závazností a zajištěním
krytí všech vydání v něm obsažených.
Nejde však jen o toto zajištění. I tyto
položky státní péče o občana
jsou částí našeho celostátního
pětiletého plánu, který splnit do
všech důsledků je naší povinností.
To je přímo zásadní rozdíl
a nesmírný pokrok. Vídávali jsme dříve,
že se velikost mnohých kapitol rozpočtu neřídila,
jak tomu je dnes, vědecky vypracovaným plánem
potřeb a možností celostátního
vývoje, v němž není libovůle,
nýbrž řád, a kde všechny správní
i hospodářské účiny jsou vzájemně
skloubeny a v přímé příčinné
souvislosti.
Dříve byla velikost jednotlivých položek
přímo závislá na velikosti vlivu a
moci jednotlivých politických stran, které
na nich měly zájem. Slyšeli jsme letos ve sněmovních
výborech výklady jednotlivých ministrů
o tom, jaké úkoly jejich resortům rozpočet
ukládá a jaké pracovní a vývojové
možnosti jim poskytuje. Každý z těchto
výkladů se poslouchal opravdu se zadostiučiněním,
poněvadž po pravdě řečeno jsme
ještě nikdy zde neslyšeli mluvit v tak krátké
době o tolika významných akcích a
tak rozsáhlém zlepšovacím úsilí
a tak mnohostranné státní péči
o občana jako letos.
Nejvýznamnějším kladem nejsou tyto jednotlivé
projevy nebo zvlášť, některý z
nich, nýbrž to, jak jsou vzájemně v
souladu a jak tvoří jeden společný
celek, jednotné dílo a jednotný plán.
A jak by občan tohoto státu, který se dnes
raduje z rychlé konsolidace poměrů sociálních
a hospodářských a z toho, že se nám
naše dílo daří a životní
úroveň všeho pracujícího lidu
měst a venkova očividně vzrůstá,
mohl nemanifestovat při takovémto rozpočtu
svůj opravdový a nadšený souhlas a sebevědomou
radost.
Ovšem, ani občan vědomý si své
povinnosti, tím méně pak politická
strana, která chce plnit své poslání,
se nemohou spokojit pouhým projevem souhlasu. Rozpočet
není totiž jen šek vystavený na státní
pokladnu nebo Státní banku na mnohá a příjemná
vydání, nýbrž je souhrnem povinností
jak pro jednotlivce, tak pro politickou stranu.
A já bych tedy, když jsem projevil za čs. stranu
lidovou bezvýhradný souhlas se státním
rozpočtem, chtěl v zápětí dát
výraz plnému vědomí strany o všech
povinnostech, které z rozpočtu vyplývají
pro její příslušníky.
Jsme stranou křesťanského pracujícího
lidu a většinu svých stoupenců máme
na venkově mezi středními a drobnými
zemědělci. Proto se musíme zvláště
přihlásit k oněm povinnostem, které
z rozpočtu a z dnešní situace vyplývají
pro stranu i její stoupence.
Je to především otázka poměru
církví ke státu. Právě z projednávaného
rozpočtu je zřejmo, že jsme nikdy nevynaložili
tak veliké částky na hmotné zabezpečení
náboženského života jako dnes. Kněží
všech církví jsou hmotně dostatečně
zajištěni, lépe a trvaleji než kdykoliv
předtím, jsou zproštěni administrativních
prací, které s jejich posláním nemají
nic společného, a mohou se tedy plně věnovat
svému vlastnímu úkolu. Správcové
všech farností sami sestavili rozpočty svých
obvodů, v nichž jsou obsažena jejich věcná
vydání, nutné udržování
kostelů a naléhavé nákupy, a ještě
před schválením státního rozpočtu
se jim vyplácí záloha na úhradu schodků
jednotlivých jejich rozpočtů.
V roce 1919 vydal stát na kultové položky pro
všechny církve úhrnem 20 mil. Kčs a
tato vydání stoupala do roku 1924 až na 70
mil. Kčs a kolem této částky se pohybovala
i dále. Tak na př. r. 1939 činila necelých
50 mil. Kčs. Ale již v roce 1947 pamatoval státní
rozpočet na položky kultovní, a to mimo dotace
zemí, okresů a obcí, částkou
152 mil. Kčs, v roce 1949 částkou 219 mil.
Kčs a v rozpočtu na rok 1950 je zařazeno
ve 30. Kapitole - Státní úřad pro
věci církevní - 1.142 mil. Kčs a všechna
veřejná vydání vynaložená
na tyto účely budou činit asi 1 a půl
miliardy Kčs.
Nejdůležitější ovšem je, že
se přísně dbá svobody náboženství,
náboženských úkonů, a že
se hlásání náboženství
neklade ani nejmenší překážka.
To jsou prosté skutečnosti, které nelze popřít
a které mluví zřetelnou řečí
vyvracející všechny pomluvy a nactiutrhání
a jsou tím výmluvnější, když
si uvědomíme, jak se naproti tomu chovají
někteří katoličtí církevní
hodnostáři a jakou politiku vůči nám
zaujímá Vatikán.
A co náš stát za všechnu tuto péči
od věřících a kněží
zdejších církví žádá?
Nic víc, než to, co žádá a musí
samozřejmě žádat od každého
občana a co každý občan, ať věřící
či nevěřící, má za samozřejmé
a také podle toho samozřejmě jedná.
Žádá totiž věrnost k vlastnímu
státu, plnění občanských povinností
a účast na budovatelském díle. Tak
jako všichni veřejní činitelé,
musí i kněží skládat slib občanské
věrnosti, a právě proto, že jde o zaměstnance
veřejně činné s veřejnými
projevy a mnohdy, zvláště na venkově,
s význačným postavením, vyhrazuje
si stát i určitý vliv na jejich jmenování.
To vše je každému samozřejmé a
není to nic nového. Všechny církve a
kněží a mezi nimi téměř
i všichni kněží církve římsko-katolické
to také uznávají a spontánně
projevují naší lidové správě
vděčnost a uznání za toto opravdové
zajištění jejich činnosti a existence,
jen episkopát církve římsko-katolické
to nečiní. A vskutku si zaslouží vděčnost
za to, že pracující lid již z prvních
výtěžků své budovatelské
práce vyhrazuje tak značný díl k zajištění
náboženského života, a to i přesto,
že politika Vatikánu je vůči našemu
státu zřejmě nepřátelská
a pokouší se všemi svými, ostatně
u nás jen málo působivými silami,
znemožnit přímý a čestný
poměr římsko-katolických kněží
ke státu.
Jako při jiných příležitostech,
tak i dnes pokládáme proto za svoji povinnost říci
jasně a všem srozumitelně, že bez výhrad
stojíme ve frontě obránců svého
státu proti všem cizím zásahům
do našich vnitřních poměrů, že
jsme byli od počátku proti tomu, aby se v našem
státě tvořil nějaký jiný,
zvláštní a nám nepřátelský
stát a aby zdejší episkopát mohl využívat
poslušnosti kněží a lehkověrnosti
věřících k tomu, aby zde tvořil
pátou kolonu proti skutečným zájmům
lidu a stavěl překážky na cestě
k socialismu. (Potlesk.)
Jako jsme zúčtovali s reakcí kapitalistickou,
tak jsme se postavili od počátku i proti vatikánské
reakci církevní, a čisté křesťanské
cítění svého lidu budeme i dále
hájit proti všem těm vykladačům
učení Kristova, kteří by pod záminkou
víry chtěli ve světě zachránit
vykořisťovatelský systém zašlých
dob.
Jsme si při tom vědomi, že jsme ve shodě
se všemi pokrokovými silami ve světě,
kterým jedině náleží budoucnost.
Ostatně hlavní nápor je již překonán.
Dnes už těch několik činitelů,
kteří by i nadále chtěli rozvracet,
je osamoceno. Vláda zvolila správnou cestu. Nečekala
na ochotu k spravedlivé dohodě těch, kteří
se dohodnout nemínili, a splnila svůj program zabezpečit
víru a náboženské přesvědčení
i proti vůli vedoucích činitelů vatikánské
zahraniční politiky a tím vyhověla
toužebnému přání věřícího
lidu a většiny kněžstva. Postarala se
o to, aby kněží mohli žít důstojně
a nečekajíce na dobrodiní od věřících,
a dala správcům farností možnost, aby
i oni mohli být ve svém působení dobrými
hospodáři a nemuseli patřit na to, jak památky
jim svěřené chátrají a propadají
zkáze. Mimo to zajišťuje nákup bohoslužebných
potřeb a zavazuje k uznání velikou obec věřících
i s jejich kněžími. A tak vše, co bylo
slyšet od nepřátel našeho státu,
se stává očividnou pomluvou a lží.
A poněvadž naše skutky mluví jasně
a přesvědčivě, poznávají
dnes i poslední, že jednoznačné stanovisko
čs. strany lidové bylo jedině správné
a jedině poctivé, a že to bylo i stanovisko
všeho lidu.
Ale přesto, že tento boj o duši věřícího
lidu je dobojován, musíme zůstat i nadále
bdělí a ostražití. Na nás jest
nenechat se ukolébat, poněvadž je nemálo
dokladů o tom, jak se nepřítel snaží
vniknout do všech složek Národní fronty.
Ale i na jiném poli a v jiném směru chceme
a budeme konat svou povinnost plně a bez výhrad.
Nepřipustíme, aby byl náš lid ohlupován,
aby se snáze stal kořistí imperialistických
sil světa nám cizího, který by chtěl
rozvracet, aby mohl kořistit dále, a používá
k tomu i hrozeb novou válkou. To je dalším
posláním lidové strany jako strany křesťanské
a jejích příslušníků.
Nikdy nemohlo být každému prostému,
poctivému člověku tak očividné,
že je válka hazardem bankrotářů
a posledním argumentem těch, od nichž se lid
navždy odvrátil. Vše již ztratili, oni,
kteří ještě do včerejška
vládli světem a živili se krví cezenou
miliony. Vývoj lidstva je odhodil stranou a konečně
je odstavil s cesty. Silný a velký sovětský
lid to dokázal. A proto se nenávist mezinárodního
kapitálu obrací proti němu. Proto podnikají
včerejší vládci poslední pokus,
aby zabránili tomuto hrdinnému lidu, aby nemohutněl
dále ku prospěchu všeho pracujícího
a strádajícího lidu na celém světe.
A zatím co se tito kořistníci ještě
roztahují ve zbytku zaostalého světa a chtěli
by znovu rozpoutat válku, my tu s největším
úsilím a za soustředěné pozornosti
celého národa projednáváme rozpočet,
v němž všechno, doslova všechno, věnujeme
na mírové úsilí a pokojnou činnost
pilných dvou národů, kteří
vědí, jaký je jejich cíl a která
cesta vede k blahobytu a jaká je síla a moc v pokojné
a usilovné mírové práci. Chceme mír,
poněvadž před námi září
nejkrásnější úkol takové
přestavby společnosti, jež by navždy osvobodila
člověka od bídy a rmutu otrocké práce
a uvolnila všechny síly hmoty i ducha ke vzrůstu
blahobytu, aby již v nedaleké budoucnosti měl
každý člověk zajištěno vše,
co potřebuje, a rád a bez výhrad ze sebe
vydal vše, čeho je schopen. A na této cestě
má i naše strana ve shodě s celou obrozenou
Národní frontou za vzor a za nejlepšího
přítele SSSR.
Třetí naší povinností, k níž
se přihlašujeme, je účast na úsilí
o výkonnější výrobní formy
v zemědělství. Zemědělský
lid se snaží dnes dosáhnout tohoto cíle
formou jednotných zemědělských družstev.
Ze všech sil chceme napomáhat k tomu, aby náš
venkov takto soustředil své rozptýlené
síly k jednotnému mohutnému účinu
a aby se tak z půl druhého milionu drobných
podnikatelů, těžce živořících
na svém políčku, stali spokojení spoluvlastníci
a úspěšní pracovníci několika
desítek tisíc velkých a znamenitě
prosperujících podniků, každý
s náležitým výrobním zařízením,
které by přejalo těžkou tělesnou
prací udřeného člověka a přiblížilo
zemědělskou výrobnost výrobnosti průmyslové.
V důvodové zprávě k zákonu
o prvním pětiletém hospodářském
plánu rozvoje se uvádí, že výrobnost
práce na hlavu činí v průmyslu v r.
1948 211.000 Kčs, v zemědělství a
lesnictví pouze 43.000 Kčs. Tento nepoměr
je právě pro zemědělce tak neblahý,
že by nebylo možno za zemědělce jejich
těžkou práci, mnohdy opravdu přesahující
normální výkon, trvale náležitě
honorovat, kdyby se jim nepodařilo podstatně zvýšit
výnosnost své práce. K tomu ovšem
musí zemědělec sám přispět.
Ve 20. století a v socialistickém hospodářství
nelze v žádném výrobním odvětví
udržovati takový výrobní postup, kde
velká část pracovníků nevyrobí
vlastně více, než co sama přímo
spotřebuje. Kdybychom měli v zemědělství
ustrnout na tradičních formách, nestačil
by dosažitelný pokrok v průmyslu, abychom tak
rychle a neustále zvyšovali svoji životní
úroveň, jak je úkolem socialistického
státu.
Ale nejen to. Do mechanisace zemědělství
jsme investovali obrovské částky a budeme
je investovat i nadále, jak nám to přímo
ukládá pětiletka. Nebudu zde přímo
uvádět uchvacující čísla,
jež jsou důkazem toho, že se naše zemědělství
mechanisací začíná řadit k
nejpokročilejším státům na světě,
tedy i k Sovětskému svazu. Ale ovšem jen tehdy,
když celého svého obrovského strojního
parku plně využijeme tak, jak se využívá
strojů v průmyslu. Ale jak ho využít
na malém políčku jako dlaň, kde se
těžký stroj ani neotočí? A když
si každé malinké hospodářstvíčko
udělá svůj vlastní program, časově
nevázaný na souseda a podle zásady, jak Pán
Bůh dá? Statisíce těchto strojů
potřebují náležitou obsluhu a péči.
Dobrou obsluhu a stálou péči. A nyní
si představme, že roztříštěnost
naší zemědělské výroby
nejen nedovoluje výrobní náklady přiměřeně
snížit na úroveň jinde racionálně
prováděného zemědělství,
nýbrž ještě nadto by tu byly investiční
a udržovací, ba i provozovací výlohy
tak velikého strojního, a to nevyužitého
strojního parku.
Máme dnes mnoho okresů, kde na dvouhektarovém
hospodářství pracuje celá, mnohdy
početná rodina. Co tu je nevyužité síly,
ale co tu je i nedostatku. Podnikáme proto velkorysou akci
zprůmyslovění Slovenska právě
proto, že tam byl školský příklad
toho, jak si děděním rodina pomalu rozděluje
políčka na mikroskopická hospodářství,
při čemž vzrůstající rodina
trpí stále větší bídou.
Nuže, v pětiletce budeme umisťovat nově
vznikající průmysl do krajů na průmysl
chudých. Práce takto půjde za člověkem,
což je jedině správné. To znamená,
že budeme muset i nadále čerpat ze zemědělství
nové pracovníky pro průmysl.
Na druhé straně jsme přišli k poznání,
že k zajištění trvale vysoké životní
míry musíme přebudovat svou výrobu
průmyslovou i zemědělskou, jinak bychom byli
v nebezpečí občasných krisí,
které by k nám mohly býti zavlečeny
ze států kapitalistických. Při této
přestavbě musíme podle plánu zvýšit
za 5 let svou živočišnou výrobu o 86%
a produkci rostlinnou o 11%. V té době musíme
také podle plánu převést 70.000 pracovníků
ze zemědělství do průmyslu. Jaké
je z toho ze všeho jiné východisko, než
skutečná racionalisace zemědělské
výroby? Tato racionalisace je možná v různých
formách. Z nich si náš zemědělský
lid vybral formu jednotných zemědělských
družstev jako formu nejlépe vyhovující
jeho povaze a vztahu k půdě. Ale když
už jednotná zemědělská družstva,
pak tedy důsledně a doopravdy.
Několikrát jsem se zde dovolával ustanovení
plánu. Co je v podstatě hospodářský
plán? Je to přece vůle lidu, aby se dnešní
naše životní úroveň zvýšila.
Je vůle lidu, abychom si své hospodářství
uspořádali tak, abychom se nemuseli bát,
že by po nějakém černém pátku
na newyorské burse u nás vzniklo přes 2 miliony
nezaměstnaných, jak tomu bylo dříve.
Je vůle lidu a všech zemědělců,
aby všechno, co se urodí, bylo skoupeno za rentabilní
ceny. Je vůle lidu, aby každý, i zemědělec
mohl, pokud je mlád a silný, pracovat bez obav,
že po, bohužel, přirozeném úbytku
sil jej společnost a možná i vlastní
děti odsoudí do beznadějné bídy.
Je vůle lidu, aby se všem nemocným dostalo
takové péče, jakou může poskytovat
lékařská věda se všemi svými
vymoženostmi a aby se již předem činila
opatření proti epidemickým nemocem. Ale je
také vůle všeho lidu, aby zemědělec
na vesnici nemusel závidět městům
jejich elektřinu, telefony, biografy a divadla, knihovny
a školy a zkrátka vše, čím technika
a kultura vzdálila dnešního člověka
od jeho středověkého předka.
Ale jak lze splniti tuto vůli lidu, tento jeho sen, nebo
jej aspoň rychle přibližovat k jeho splnění?
Na to právě odpovídá plán.
Plán však není souhrnem zbožných
přání nebo nějakých úkolů
z pilnosti. Plán je cesta, stanovená vědeckou
metodou k splnění vůle lidu, tedy i lidu
zemědělského. Plán je souhrn naprosto
nezbytných úkolů, téměř
úplně opravdu minimálních úkolů,
které všechny musíme splnit, chceme-li, jak
je tomu v našem případě, za pět
let téměř zdvojnásobit národní
důchod, zvýšit svou životní míru
o 35% a přitom provést průmyslové
a zemědělské investice, které by nám
zaručovaly, že po dosažení cíle
pětiletky budeme svou životní míru zvyšovat
dále.
Jestliže se tedy v plánu žádá zvýšiti
za 5 let živočišnou produkci o 86% a rostlinnou
o 11% a přitom převést 70.000 osob z úseku
zemědělského do průmyslového,
pak je to nutno splnit, poněvadž není jiné
cesty, jak vyhovět oněm požadavkům lidu,
i lidu zemědělského, které jsem právě
uvedl.
Aby se zvýšila zemědělská výrobnost
tak, jak je třeba, není jiné cesty než
jednotná zemědělská družstva,
a to družstva plně výkonná. Jednotná
zemědělská družstva je nutno zakládat
s upřímným předsevzetím využíti
všech výhod, které tento způsob podnikání
poskytuje. Nemá smyslu zakládati družstva tak,
aby se nakonec ve způsobu práce mnoho nezměnilo.
Tam, kde byla družstva založena s plným vědomím
významu této formy podnikání, se hned
na počátku ukázaly všechny výhody
a přednosti, které družstva přinášejí.
Mluvte s družstevníky s touto počáteční
zkušeností a seznáte, že si dnes nedovedou
představit práci a život vesnice už jinak
než právě jen ve formě družstevní.
Tito družstevníci s prvními zkušenostmi
družstevního podnikání okusili již
tento obrovský rozdíl, jaký je mezi tím,
stojí-li před nějakým úkolem
jedinec, či celá vesnice. Věci, které
se zdály neproveditelné, jsou na dosah ruky. Předně
je hned z počátku patrné snížení
výrobních nákladů a s tím spojená
úspora času. Pojednou vybývá všem
čas na práce, které se dříve
odsunovaly, poněvadž buď na ně nezbylo
času, nebo v nich zabránila únava. Již
tento povzbudivý pocit, jak díla rychle přibývá,
když se do práce opře 20 rukou místo
2, činí práci veselejší. V důsledku
toho jsou dále možné investice, které
byly dříve marným snem. Kde je družstvo,
tam je možná i veřejná kontrola.
Naše strana vědoma si svých povinností
nejen ke státu a společnosti, nýbrž
i k těm, kteří jí věnují
svou důvěru, vynaloží všechny síly,
aby se rychle uskutečnilo toto velké organisační
dílo, před kterým stojí náš
venkov. Je to dílo opravdu veliké a vyžaduje
opravdovosti a poctivosti od těch, kteří
se ho chápou. Je to i dílo křesťanské,
vyžadující křesťanských
ctností, lásky k bližnímu a krásné
důvěry v bližního. A konečně
je to dílo, jehož zdar přináší
nejen hmotný zisk a zjevné výhody, nýbrž
i mravní uspokojení a větší pohodu
na vesnici.
Jednotné družstevnictví je nezbytné
ke splnění úkolů, které dnešek
ukládá naší vesnici. Jednotná
zemědělská družstva vyvedou také
vesnici rychleji z její bývalé isolace a
opuštěnosti, v níž po staletích
setrvávala. Nám všem dnes nejde jen o združstevnění
zemědělské práce, nýbrž
o jednotnost veškeré naší práce,
odpovídající jednotnosti veškerého
našeho zájmu, o společný prospěch
všeho pracujícího lidu měst i venkova.