Předseda dr John.

Místopředsedové Hodinová-Spurná, Komzala, dr Polanský, dr Procházka, Valo, V. David, Žiak.

Členové vlády: ministři Petr, dr Neuman.

210 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: gen. tajemník NS Kováčik; jeho náměstkové dr Ramajzl, dr Rattinger.

Podpredseda Valo (zvoní): Zahajujem 41. schôdzu Národného shromaždenia.

Oznamujem, že Ministerstvo vnútra oznámilo prípismi zo dňa 21. februára 1950 čís. 214/12-21/2-1950-I/3, že povoláva na poposlanecký mandát uprázdnený rezignáciou dr Jozefa Brúhu posl. Jozefa Tokára, na poslanecký mandát uprázdnený rezignáciou posl. Jána Ľorku posl. Máriu Belokostolskú a na poslanecký mandát uprázdnený zbavením posl. Ondreja Robu poslaneckého mandátu posl. Jána Horára (112-21/21950 S).

Poslanci Jozef Tokár, Mária Belokostolská a Ján Horár dostavili sa do dnešnej schôdze.

Pretože predtým podľa § 89 rok. por. podpísali v kancelárii Národného shromaždenia prehlásenie, obsahujúce formulku poslaneckého sľubu, pristúpime k sľubu podľa § 42 ústavy a § 90 rok. por. Národného shromaždenia tým spôsobom, že bude prečítaná ústavou predpísaná formula sľubovacia, poslanci Tokár, Belokostolská a Horár ku mne pristúpia a vykonajú sľub podaním ruky a slovom "sľubujem".

Žiadam o prečítanie sľubovacej formuly a pp. posl. Tokára, Belokostolskú a Horára žiadam, aby pristúpili ku mne vykonať sľub. (Poslanci povstávajú.)

Gen. tajomník NS Kováčik (číta): "Sľubujem, že budem verný republike Československej a jej ľudovodemokratickému zriadeniu. Budem zachovávať jej zákony a svoj mandát vykonávať podľa najlepšieho vedomia a svedomia na prospech ľudu a štátu." (Menovaní poslanci pristupujú k podpredsedovi Valovi a skladajú sľub podaním ruky a slovom "sľubujem".)

Pán posl. Tokár.

Posl. Tokár: Sľubujem.

Gen. tajomník NS Kováčik: Pani posl. Belokostolská.

Posl. Belokostolská: Sľubujem.

Gen. tajomník NS Kováčik: Pán posl. Horár.

Posl. Horár: Sľubujem. (Poslanci si sadajú.)

Podpredseda Valo (zvoní): Užšie predsedníctvo usnieslo sa dňa 14. februára t. r. na dennom poriadku, ktorý bol členom Národného shromaždenia rozoslaný:

1. Zpráva výboru soc.-politického a zdravotníckeho k vládnemu návrhu zákona (tlač 411) o platenej dovolenke na zotavenú v r. 1950 (tlač 421).

2. Zpráva výboru soc.-politického a zdravotníckeho a výboru rozpočtového k vládnemu návrhu zákona (tlač 410) o jednorázových mimoriadnych prídavkoch za rok 1949 k dôchodkom z národného poistenia a k zaopatrovacím požitkom vojnových poškodencov (tlač 422).

3. Zpráva výboru ústavno-právneho o vládnom návrhu zákona (tlač 414), ktorým sa predlžuje lehota k podaniu žiadosti o udelenie štátneho občianstva krajanom vracajúcim sa do vlasti (tlač 419).

4. Zpráva výborov zemedelského a rozpočtového k vládnemu návrhu zákona (tlač 412) o štátnej podpore pri živelných pohromách (tlač 423).

5. Zpráva výboru rozpočtového o vládnom návrhu zákona (tlač 416), ktorým sa mení zákon o konečnej úprave vnútorného štátneho dlhu a niektorých iných dlžôb z doby do 31. decembra 1945 (tlač 424).

6. Zpráva výboru ústavno-právneho k vládnemu návrhu zákona (tlač 418) o niektorých opatreniach v odbore vojenského súdnictva (tlač 420).

7. Zpráva výborov ústavno-právneho a zahraničného k vládnemu návrhu (tlač 409), ktorým sa predkladá Národnému shromaždeniu republiky Československej k prejavu súhlasu úmluva o zabránení a trestaní zločinu genocídia, prijatá III. valným shromaždením organizácie Spojených národov dňa 9. decembra 1948 (tlač 425).

8. Zpráva výboru zahraničného o vládnom návrhu (tlač 413), ktorým sa predkladajú Národnému shromaždeniu republiky Československej k prejavu súhlasu Úmluva pre zlepšenie osudu ranených a nemocných v poľných armádach, Úmluva pre zlepšenie osudu ranených, nemocných a trosečníkov námorných ozbrojených síl, Úmluva týkajúca sa nakladania s vojnovými zajatcami a Úmluva o ochrane civilných osôb za vojny (tlač 426).

9. Zpráva výboru soc.-politického a zdravotníckeho a výboru zahraničného o vládnom návrhu (tlač 417), ktorým sa predkladá Národnému shromaždeniu republiky Československej k prejavu súhlasu úmluva čís. 90 o nočnej práci mladistvých v priemysle (revidovaná v roku 1948), prijatá na 31. zasadnutí Medzinárodnej konferencie práce v San Francisku v r. 1948 (tlač 427).

Sú nejaké námietky proti tomuto poriadku? (Neboly.)

Námietok niet.

Podľa § 24 ods. 1 rok. poriadku rozhodne Národné shromaždenie o poriadku prostým hlasovaním bez rozpravy. Dám teda hlasovať.

Kto súhlasí s navrhnutým poriadkom dnešnej schôdze, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)

To je väčšina, navrhnutý poriadok je teda schválený.

Pristúpime k prerokovaniu prvého bodu poriadku, ktorým je

1. Zpráva výboru sociálno-politického a zdravotníckeho k vládnemu návrhu zákona (tlač 411) o platenej dovolenke na zotavenú v roku 1950 (tlač 421).

Zpravodajcom je posl. Burda. Dávam mu slovo

Zpravodaj posl. Burda: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Předložený vládní návrh zákona o placené dovolené na zotavenou v roce 1950 vychází z důležité zásady, vyslovené v naší lidově demokratické ústavě, v níž je všem občanům vedle práva na práci a spravedlivou odměnu za vykonanou práci zaručen také odpočinek po práci. Právo na odpočinek po práci se zaručuje zákonnou úpravou pracovní doby a placené dovolené na zotavenou, jakož i péčí o zotavení pracujících. Toto právo nemůže být trvale zajištěno v žádném kapitalistickém státě, nýbrž jen tam, kde řízení celé sociální politiky je v rukou lidu, kde cílem sociální politiky přestala být péče o t. zv. sociální případy a kde tato péče přestala být také předmětem spekulace.

Naše sociální politika se zásadně liší od politiky v minulosti i od sociální politiky v dnešních kapitalistických zemích. Jejím obsahem je dnes soustavná, plánovitě organisovaná péče o postupné zvyšování životní úrovně lidu. Dbám toho, aby pracující člověk jako tvůrce všech hodnot měl pokud možno všechny podmínky ke zdaru své práce, k zlepšování a zvyšování výroby, k plnění pětiletého plánu. Přitom neustále zdůrazňujeme, že rozsah i hloubka naší sociální politiky závisí především na zvyšování výroby, na zvyšování výrobnosti práce, zatím co dříve obsahem sociální politiky byla péče o osoby sociálně postižené, pro nemoc, věk nebo z důvodu hospodářských krisí z pracovního procesu vyřazené. Jak byly prováděny tyto zásady sociální politiky, na to se pracující dobře pamatují. Za dob předmnichovské republiky v řadě měst považovali bývalí mocipáni za sociální vymoženost i to, že dovolili sociálně nejslabším, přestárlým anebo práce neschopným žebrat. Přitom jim k žebrání vyhradili jenom určitý den v týdnu. Žebrat však mohli jen ti, kterým to bylo městskou radou dovoleno. Ostatním byla i žebrota zakázána. Máme řadu dokladů o tom, jak v mnohých místech spekulovali i se žebrotou.

V řadě měst byly zavedeny t. zv. almuženky. Tyto almuženky byly prodávány obecním úřadem a tak pracující, kterému po celoživotní dřině zbyla žebrácká hůl, dostal jako almužnu při žebrotě ne peníz, nýbrž almuženku, se kterou musil pak jít na obecní úřad, kde mu byla směněna za peníze. Almuženky byly směňovány však jen těm, kterým bylo dovoleno žebrat, a ostatní vydané žebračenky propadly ve prospěch obecní pokladny.

Tyto kdysi tak tragické a tak žalující skutečnosti jsou dnes pro nás již jen chmurnými vzpomínkami, patří u nás dávno a nenávratně minulosti. Buďme proto šťastni, že díky naší lidově demokratické republice, našemu plánovanému hospodářství a nadšené budovatelské činnosti všech tvůrčích sil našeho národa můžeme uskutečňovat taková sociální opatření, která nemají obdoby mimo Sovětský svaz nikde na světě, že nemáme a nebudeme mít nezaměstnaných a žebráků, a že všem poctivě pracujícím vedle spravedlivé odměny za jejich práci můžeme poskytnout takovou dovolenou, jaká je nedosažitelná v kterémkoli kapitalistickém státě na světě.

Placená dovolená je u nás pracujícím zaručena zákonem, zatím co v řadě průmyslově vyspělých kapitalistických zemí je dovolená určována většinou jen kolektivními smlouvami. Ani tyto kolektivní smlouvy však nejsou snad výsledkem dobrodiní kapitalistů, nýbrž výsledkem tvrdých a dlouhých bojů pracujících s jejich zaměstnavateli. V žádném kapitalistickém státě nepřesahuje délka dovolené 14 dnů, vyjma jednotlivé případy. Tak na př. ve Švédsku, Finsku nebo Francii dostávají zaměstnanci dovolenou jen ve výši jednoho dne za každý měsíc odpracovaný v příslušném roce. Ve Velké Britanii dovolená v období kalendářního roku nesmí zpravidla přesahovat pravidelný pracovní týden. Speciální úprava může tam být provedena jen kolektivními smlouvami. Ve Spojených státech amerických není placená dovolená předmětem zákonné úpravy, nýbrž platí o ní ustanovení kolektivních smluv. Podle statistik nedosahuje průměr dovolené 14 dnů. Narok na dovolenou vzniká tam teprve po jednoročním nepřetržitém zaměstnání.

I u nás v dobách předmnichovské kapitalistické republiky tomu nebylo jinak. Průměrná délka dovolené činila jeden týden; malé výdělky však nutily dělníka, aby ve snaze zajistit si pár korun a obživu rodiny se zřekl dovolené, nebo aby místo odpočinku v dovolené hledal možnost mimořádného výdělku. Přitom kapitalistický režim zcela záměrně dělal rozdíly mezi dělníky a úředníky také v úpravě placené dovolené na zotavenou. Proti dělníkům měli úředníci a veřejní zaměstnanci s výjimkou zřízenců a podúředníků daleko delší dovolenou. Tyto křivdy a rozdíly byly odstraněny teprve v nové lidově demokratické republice. Úředníkům byly zachovány dosavadní nároky, dělníkům byla průměrná dovolená prodloužena na dvojnásobek. A tak v roce 1949 činila průměrná dovolená 3¹/₂ týdne. Přitom ve stále větší míře je postaráno o to, aby zaměstnanci mohli svého odpočinku co nejlépe využít k načerpání nových sil. Je budována a dále se buduje široká síť rekreačních středisek. Nejlepší a nejkrásnější lázeňská místa jsou určena pro léčení a doléčování pracujících. Ta místa, která kdysi sloužila vybrané společnosti boháčů a zahalečů ať našeho nebo cizího původu, kteří dojížděli do lázní a rekreačních míst utrácet své obyčejně lehce nabyté peníze a léčit nudu, jsou dnes určena pracujícím k léčení a načerpání nových sil pro práci na pětiletce. Je však na příslušných orgánech, aby tyto zásady byly neustále prohlubovány.

Od r. 1945 počet rekreantů u nás neustále vzrůstal. V roce 1945 se zúčastnilo rekreace 4.417 osob, v r. 1946 36.606 osob, v r. 1947 81.685 osob, v r. 1948 130.548 osob a v r. 1949 zahrnula rekreační činnost ROH 200.926 pracujících, a léčebné péče Ústřední národní pojišťovny do začátku září 96.583 osob. Celkem tedy se rekreace a léčení v roce 1949 zúčastnilo 297.509 osob, což je téměř jedna desetina všech zaměstnanců. Přitom bezmála 8.000 zaměstnanců bylo posláno na rekreaci do zahraničí, kde trávili svoji dovolenou většinou u moře. To, co bylo v minulosti nedosažitelné pro pracující a dosažitelné jen pro úzkou vrstvu vyvolených, stává se dnes skutečností. Tato čísla jsou také dokladem toho, jak s růstem výroby stoupá i životní úroveň pracujících.

Dovolená na zotavenou v roce 1949 byla upravena zákonem č. 91/49 Sb. Jelikož platnost uvedeného zákona se vztahovala na jeden rok, jeví se nutným přijmouti nový zákon. Při vypracovávání zásad předloženého vládního návrhu zákona bylo zkoumáno, jak dalece se osvědčil zákon č. 91 z loňského roku. Po přezkoumání všech okolností se dospělo k závěru, že úprava pro loňský rok se celkem vžila a je únosná pro naši výrobu. Byly proto stěžejní zásady převzaty i pro novou úpravu. Zároveň byly zkoumány předpoklady, zda je již možno přistoupit po období přechodných úprav od r. 1945 k trvalé dovolené na zotavenou Bylo shledáno, že zatím není účelné provést úpravu trvalou, neboť poměry ve výrobě stále ještě vyžadují, aby se úprava dovolené pružně přizpůsobovala potřebám výroby a byla i nástrojem ke zvyšování produktivity práce, jakož i k potírání nezaměstnanosti, absence a fluktuace. Mimoto trvalou úpravu by bylo třeba sladit se zásadami připravovaného zákoníku práce, který dosud není vypracován.

Předložený vládní návrh zákona upravuje proto dovolenou na zotavenou jen v roce 1950. Zcela v duchu zásad naší sociální politiky vychází z toho, aby úprava pracovních poměrů byla v zásadě jednotná pro všechny zaměstnance.

Z rozsahu platnosti zákona byly vyňaty pouze vojenské osoby z povolání, a pro příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Sboru vězeňské stráže umožňuje zákon odchylnou úpravu se zřetelem na zvláštní povahu pracovního poměru těchto zaměstnanců. Nepřipouští však úpravu dovolené na př. u zaměstnanců v zahraniční službě a u redaktorů, jako tomu bylo u zákona loňského. Učitelům a profesorům bude poskytnuta dovolená na zotavenou ve stejném rozsahu jako v r. 1949.

V navrhovaném zákoně je výměra dovolené ponechána ve stejné výši jako loni, avšak podmínky pro získání nároku na dovolenou byly zpřísněny. Zkušenosti z výroby ukazují, že je třeba při poskytování dovolené ještě účinněji než dosud potírat nezdravou fluktuaci a absentismus. Zejména jde o tato opatření: čekací doba, po kterou musí trvat pracovní poměr u téhož zaměstnavatele k získání nároku na dovolenou, se prodlužuje z dosavadních 9 na 11 měsíců. V roce 1950 obdrží tedy dovolenou na zotavenou zaměstnanec, jehož pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nebo v témže podniku trval nepřetržitě nejméně 11 měsíců a jestliže v této době konal práce alespoň 75 dnů. Toto opatření je prakticky zaměřeno jen proti těm, kteří v rozporu s veřejným zájmem často mění zaměstnání, čímž poškozují zájmy celku. Pořádné zaměstnance toto ustanovení nijak nepoškozuje, neboť každému je zaručena stabilita jeho pracovního poměru. Nepoškodí také ty zaměstnance, kteří změnili zaměstnání v souhlase s jednotným hospodářským plánem. Prodloužení čekací doby ztěžuje fluktuantům, aby ještě v témže roce mohli u svého zaměstnavatele nabýt nároku na dovolenou. U zaměstnanců mladších 26 let, kteří v kalendářním roce úspěšně zakončili návštěvu školy a po prvé vstoupili do pracovního poměru, činí čekací doba 5 měsíců, jako tomu bylo dosud.