Pondělí 19. prosince 1949

A jiných takových radostných zjevů bylo v rozpravě uvedeno více. Socialistické soutěžení vede k objevu mnohých lepších, pokrokovějších pracovních method v hornictví i ve stavebnictví. Začínají pokusy s rychlými stavbami. Tak závod Pragostav začal v Červeném Újezdě stavbu 6 bytových jednotek pro krmiče velkovýkrmny. Dělníci na této stavbě se zavázali odevzdat tyto domky k obývání nejpozději za 12 dnů, do druhého všeodborového sjezdu, a tento závazek také splnili. V Gottwaldově začínají stavbu tří lékařských domů o 2 poschodích celkem 18 bytových jednotek, a stavbu chtějí skončit za 9 dnů. Rovněž v Ostravě si lépe zorganisovali práci na hornických dvojdomcích a stavba jednoho potrvá 17 dnů místo dřívějších mnoha týdnů.

Není mně možno přirozeně v krátkém čase uváděti všechny skutečnosti a zjevy, které v rozpravě byly uvedeny. Omezuji se jen na nejdůležitější. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Při tom všem staví se do popředí opět otázka pracujícího člověka, t. j. otázka kádrů. Jde při tom nejen o kádry dělnické, které jsou přesvědčeny, že socialismus znamená lepší a spravedlivější uspořádání lidské společnosti, nýbrž o kádry vůbec a ve výrobě zvláště o střední kádry technické. Jde zde o celý soubor otázek: o výchovu k novému, lepšímu a mravnějšímu poměru k práci, avšak na druhé straně též o náležitou úpravu mzdové politiky a o nábor učňů. Byla zde proslovena vážná slova. Na př. mluvilo se o otázce mistrů. Dosud ještě ne všichni mistři chápou svůj úkol tak, že jsou organisátory výroby, soutěže. Je nutno urychleně zahájit velikou uvědomovací kampaň mistrů a jejich školení v malých skupinách. Taková kampaň byla zavedena na př. ve strojírenství na úzkých profilech a měla nesmírný význam. Bylo vysloveno přání po vhodné úpravě mzdové politiky, aby mistři, kteří dovedou organisovat dílnu a soutěže, byli také podle toho odměňováni. Jde o vhodnou úpravu odměn a prémií.

Také učňům byla věnována v rozpravě velká pozornost, a to nejen v náboru, kam již byli zařazeni, nýbrž je nutno připravit dlouhodobý, snad asi 15letý plán, protože učební doba trvá zpravidla 3 roky a přeplývá značně z jedné pětiletky do druhé.

Bylo upozorňováno také na problém souvisící s prací žen a náborem pracovních sil pro průmysl zemědělský, o nichž se zmíním ještě později.

Správně uvedl ministr dr Dolanský v odpovědi na tyto podněty: Mimořádný význam socialistického soutěžení a zlepšovatelského hnutí pro zvýšení produktivity práce především cestou snižování výrobních nákladů a tím i zrychlováním rozvoje výrobních sil bude tím větší, čím lépe organisačně zajistíme rozšiřování dílčích zkušeností a výsledků práce úderníků a zlepšovatelů mezi všemi pracujícími. K tomu se již vytvářejí některé předpoklady. Ministerstvo průmyslu má na př. vypracován návrh na organisaci patentního úřadu, který má napříště shromažďovat a soustřeďovat zlepšovatelské náměty a zkušenosti úderníků, hodnotit je a za účinné spolupráce našeho odborového hnutí je rozšiřovat do závodů.

V otázce školení kvalifikovaných kádrů jak po stránce odborné, tak politické vůbec připravuje Státní úřad plánovací školení plánovatelů, hospodářů, specialistů, které bude ministerstvy a ústředními ředitelstvími realisováno v první polovině roku 1950, t. j. v období příprav k sestavování plánu na rok 1951.

Pokud jde o plán pracovních sil a mezd a zejména hmotného zainteresování technických odborných kádrů na hospodaření a plnění prováděcích výrobních plánů, ujistil nás ministr dr Dolanský, že návrh na zavedení prémiového řádu pro mistry a dílovedoucí a jim přímo nadřízené technické zaměstnance je již připraven a bude ještě do konce tohoto roku se zúčastněnými resorty projednáván.

A nyní k problémům jednotlivých dílčích úseků našeho národního hospodářství, jak byly předneseny v rozpravě. Začnu tím nejdůležitějším, průmyslem který je hlavním článkem pětiletky. Pro nedostatek času mohu uvést opět jen problémy nejdůležitější. Zde jde v prvé řadě o zjednodušení výrobních programů. Kdybychom byli nechali výrobní programy v takovém stavu, v jakém jsme je převzali po kapitalistech v r. 1945 a ještě v únoru 1948, nebylo by bývalo v podstatě možno rozvinout masově údernické hnutí a socialistické soutěžení, protože by mu byl bránil nedostatek kapacity. Kapitalisté se snažili vyrábět ve svých továrnách ode všeho trošku z důvodů konkurenčních. Také se tím bránili krisi. My však musíme přicházet s plánem, jak zjednodušit výrobní programy a ustálit výrobní proces. Tak v textilu jsme měli na př. 30.000 artiklů ve výrobě a po koncentraci výrobních programů jsme dosáhli čísla 1600 artiklů. To neznamená ochuzení domácího nebo vývozního trhu; to znamená, že se nevyrábí od jednoho artiklu několik různých nuancí, nýbrž vyrábí se artikl v potřebné, standardisované formě, ke které se dospělo po slyšení masových organisací, jako je Revoluční odborové hnutí, Rada žen atd.

Budeme také muset specialisovat svoji výrobu, k čemuž je potřebí celostátního plánu. Je nutno si všímati typisace strojního parku a provádět ji záměrně. Vyčišťujeme výrobní programy a tím typisujeme strojní parky. Je potřeba, aby tato linie byla zaujata jednotně, ne jen jednotlivými ústředními ředitelstvími, nýbrž také krajskými národními výbory, které se po této stránce často brání v domnění, že jim chceme bráti výrobní prostředky.

Strojního parku budeme muset daleko lépe využívat. Často jsme byli v minulosti svědky toho, že ho bylo využíváno jenom sezónně. Vyráběly se určité artikly na strojích po 3 až 4 měsíce a pak se přestalo. Budeme se muset také soustředit na zavádění druhých směn. K tomu můžeme dospět typisací strojního parku a koncentrací závodů. Při tom však nesmíme provádět bezhlavou koncentraci, která škodí jak po stránce oblastního plánování, tak po stránce plánování vůbec. Otázku koncentrace závodů musíme postavit celosektorově, to znamená, že vyčištěním výrobních programů a typisací výrobního parku soustředíme lidi na dvě směny. Tím vyšetříme budovy. Na př. v Prostějově máme sta a sta výrobních závodů které se zabývají konfekcí. V důsledku toho jsme jednak ztratili přehled a jednak možnost rozvíjet socialistickou soutěž a zvyšovat produktivitu dělníků.

Budeme muset také využívat opuštěných závodů. Stávalo se nám často v roce 1945/46, že tam, kde soustředili výrobu do jednoho závodu z několika závodů v místě, ponechali budovy svému osudu a že tyto budovy chátraly. Dnes, když přecházíme k plánovitému soustředění výroby, zároveň stanovíme také, jak má být těchto budov použito. Tím jsme ušetřili stovky budov kterých můžeme použíti pro ubytování našeho dělnictva nebo pro sklady, nebo pro zavedení jiné výroby, kterou jsme v tom kterém městě potřebovali. Tím však také podstatně ušetříme na výdajích režijních, zejména dopravních. K jakým výsledkům takto dospějeme, ukazuje příklad Gottwaldova, kde sami dělníci přišli s tím, že by bylo účelné vyřadit určité výroby textilií a tím uvolnit výrobní prostory. Při této prověrce se ušetřilo 12.000 m2 nejkrásnějších halovek z betonu, kterých bez jakýchkoliv investic může kovodělný průmysl použít v příštích měsících pro další výrobu.

Bude třeba všimnout si také zplánování výroby podle míst. Ještě dnes zakládáme anebo rozšiřujeme výrobu v místech nebo krajích a nehledíme při tom, zda je tam dostatek pracovních sil.

Velkou pečlivost bude nutno věnovat slaďování plánu mezi ústředními ředitelstvími a krajskými národními výbory. Dále bude třeba, abychom se zabývali jednotnou organisační základnou pro náš průmysl. Musíme mít jednotnou organisaci v průmyslu, a to takovou, která dá jasný pohled každému činiteli, který se jí zabývá.

Dále bylo doporučováno, aby plány které průmyslové podniky dostávají, dostaly včas. Dělníci musejí dostat svůj plán, každý na pracoviště k diskusi, na mnoho týdnů předem. Jsou to celkem malé stížnosti vzhledem k velkým výsledkům, kterých naše plánované hospodářství v průmyslu během necelých tří let dosáhlo. Jsme přesvědčeni, že se naše plánování bude prohlubovat také dole na závodech a v pracovních jednotkách. Průmysl je přesvědčen že jestliže mu vláda v rámci pětiletého plánu ukládá stále vyšší úkoly, bude tyto úkoly stále lehčeji zvládat.

V této souvislosti nelze zapomínat ani na nutnost začít hospodařit důsledně podle rozpočtu. Bylo poukázáno na krásné výsledky, kterých zde bylo dosaženo zejména v kovoprůmyslu. Jde vesměs o úspěšné dobudování finančního plánování zavedením administrativního, rozpočtového a bilančního pořádku do podniků.

Na tomto poli zbývá ještě mnoho vykonat. Problémy finančního plánování přesahují z úseku průmyslové výroby i do jiných úseků našeho národního hospodářství, zejména do stavebnictví, dopravy a distribuce. V národních podnicích distribučních není ještě stanoveno kmenové jmění takže finanční základna je nejasná. Je nutno zabrániti samofinancování podniků, které posud ještě narušuje finanční plánování. S prohloubením systému finančního plánování a kontroly korunou postupujeme od složitějších forem kontroly k systému podnětné, výchovné a jednoduché kontroly, poskytující možnost častých operativních zásahů.

Několikrát padla zmínka o tzv. komunálních podnicích, jejichž právní a hospodářské postavení vyžaduje definitivní úpravy. Bude nutno dosáhnouti lepší a účelnější koordinace mezi komunálními podniky a národními podniky, oběma sektory našeho národního majetku.

A nyní zemědělství. Jestliže ministr dr Dolanský ve svém projevu postavil úkol zvyšovat produktivitu práce a rozvíjet výrobní síly, platí to jak pro průmysl, tak pro zemědělství. Je však nutno uvědomit si pronikavý rozdíl ve společenské struktuře. V průmyslu máme převažující socialistický sektor a převažující velkovýrobu, kdežto v zemědělství se podílí na orné půdě socialistický sektor asi z 5%, kapitalistický sektor asi z 15% a asi 80% představuje podíl malovýroby. Právě z těchto rozdílů, které máme mezi strukturou našeho průmyslu a malovýrobním charakterem v zemědělství, musíme především vycházet v plánování našeho zemědělství. Proto vykazujeme stále veliký nepoměr mezi produktivitou práce v průmyslu a v zemědělství. Drobný zemědělec obdělává průměrně jenom asi 2 ha půdy. To znamená že naše zemědělství s převažující malovýrobou je stále v situaci domácího ručního tkalce proti textilnímu průmyslu. Srovnejme jeho postavení a práci s takovou údernicí v textilu, která obsluhuje 108 stavů. Celá zemědělská malovýroba nevyužívá kapacity výrobních prostředků; spotřebuje nejen neúčelně a nedokonale využité množství pracovní síly, ale současně spotřebuje též velká kvanta prostředků. Je přirozené, že máme potom obtíže s výkupním tržním množstvím, které má zemědělství dodávat pro rostoucí spotřebu pracujících a pro rostoucí požadavky našeho průmyslu, zejména když se nadto ještě velmi rychle rozvíjí životní úroveň naší vesnice. Celá tato problematika, nepoměr mezi produktivitou práce, kterou máme v malovýrobním zemědělství, a rostoucí produktivitou práce našeho průmyslu se nám potom jeví v tom, že zatím co v průmyslu se velmi rychle rozvíjejí výrobní síly a produktivita práce, naše zemědělství s převažující malovýrobou nestačí tomuto tempu rozvoje výrobních sil a nevyhnutelně se muselo v dalším vývoji ještě více opožďovat a nestačilo by zásobovat průmysl a dodávat pracujícím potraviny v té míře, jak to žádá náš pětiletý plán a celkový růst životní úrovně našeho pracujícího lidu měst i venkova.

Malovýroba má úzké hranice tohoto rozvoje výrobních sil, není schopna dalšího růstu a v podstatě rozšířené reprodukce ba často není schopna ani prosté reprodukce. Naopak kdybychom rozvíjeli výrobní síly u venkovských boháčů, znamenalo by to, že by nám na vesnici rostl kapitalistický sektor. My však chceme v zájmu drobných a středních zemědělců omezovat a vytlačovat kapitalistické prvky na vesnici.

Co zbývá? To, co pochopili naši rolníci, když přecházeli do družstevních forem. Máme již krásné výsledky v několika vzorných jednotných družstvech. Tak na př. v Dolanech, kde začali rolníci společně využívat nejdříve strojů, pak přecházeli na společný osev, až nakonec zorali meze a vytvořili z katastru jediný krásný lán, který mohou obhospodařovat s absolutním využitím strojů. Proč to dělají? Vzali tužku do ruky a začali počítat, co je pro ně lepší, co jim více vynese a došli k názoru, že to bude tenkrát, když důkladně využijí strojů a nakonec zorají i meze. Od této společně práce na půdě přecházejí k družstevnímu chovu plemenných prasnic, sami si stavějí družstevní stáj a tak rozšiřují svoji výrobu. Ale vidíme ještě další zjev. Tam, kde pracují jednotná zemědělská družstva tímto způsobem, přechází vesnice k nové specialisaci práce, a rolník který dříve hospodařil jen na svých 2 nebo 3 ha půdy, stává se již specialistou v určitém oboru. Tak na př. v Tupadlech už to nejsou ti domkáři, rolníci a malorolníci ve starém smyslu, nýbrž určitá jejich část se mění na traktoristy, kteří obsluhují stroje, jiní se specialisují na chov dobytka, třeba na chov skotu, jiná část obstarává dopravu a pod. Vidíme zde příklad krásné dělby práce na vesnici, která zvyšuje nakonec podstatně její produktivitu. Za tohoto využití strojů už nepracují zpravidla ženy, které musely dříve ve žních velmi mnoho pracovat. Toto je cesta ke zvýšení produktivity práce, ke snížení výrobních nákladů a k rentabilitě zemědělské výroby. Je to cesta k lepšímu životu na naší vesnici.

Problematika nízké produktivity práce na naší vesnici se promítá i v naší cenové politice. Snad by bylo dobře srovnat jak šel tento vývoj za kapitalismu. Všichni víme, že naši rolníci dopláceli v té době na nízkou produktivitu své práce. Rolník obdělal asi 2 ha půdy, zatím co na kapitalistickém velkostatku jeden pracující obdělal 10 ha, t. j. pětkrát více. Kapitalistický velkostatek, který tedy vyráběl nepoměrně laciněji než drobný zemědělec, snesl také cenové poklesy zejména v dobách kapitalistických krisí snáze než drobný rolník. To se projevovalo na vesnici ochuzováním a vytlačováním drobných a středních rolníků. Dosud pomáháme a platíme našim rolníkům nízkou produktivitu jejich práce tím, že poskytujeme řadu intervencí k cenám zemědělských produktů, které platíme často přímo ze státní pokladny. To znamená, že vyšší úroveň naší vesnice platí naši konsumenti a zvláště průmysloví dělníci. Tento problém nelze vyřešit zvyšováním zemědělských cen, poněvadž takový postup by konec konců byl inflačním procesem, na který by právě zemědělci, kteří dnes jsou zásluhou lidově demokratické republiky bez haléře dluhů, především a dvojnásob doplatili. Tento problém nevězí v poměru cen výrobků zemědělských a průmyslových, nýbrž tkví v otázce produktivity neboli, abychom to řekli jasněji, v tom, jak draho nebo lacino náš rolník vyrábí, aby mu mohla být jeho práce skutečně zaplacena.

Jaké jsou cesty k nápravě? Díky průmyslu a jeho dělníkům má naše vesnice jeden z nejvyšších stupňů mechanisace na celém světě. Máme strojů a traktorů v poměru k orné půdě tolik, jako téměř v žádné jiné zemi, a proto hlavním problémem je využít této mechanisace, tohoto velkého našeho mechanisačního potenciálu tou cestou, na kterou se dávají sami rolníci v jednotných zemědělských družstvech, neboť rolníci - jak řekl ministr dr Dolanský - začínají chápat, že když chtějí nově a lépe žít, musejí také nově, lépe a laciněji vyrábět.

Bude třeba, aby naši rolníci lépe pochopili smysl plánování. V diskusi byly přineseny některé příklady, které jsou často až humorné. Půjde o to, aby náš rolník pochopil, že plánování přináší i jemu výhody a že plánování jak na úseku výroby, tak dodávek znamená pro něj zlepšení životní úrovně. Právě v zemědělství musí být naše plánování zpřesněno, poněvadž, jak ukazuje skutečnost, máme proti číslům, uvedeným v plánu, na vesnici utajeny velké reservy. Ukazují to skutečnosti se sestavováním krmivové bilance a se zjišťováním rozlohy orné půdy. Tak podle statistických údajů z roku 1930 scházejí nám proti dnešnímu stavu značné plochy orné půdy, zejména v českých zemích. Tato půda se nám přece nevypařila, tato půda tady je. Při plánování působí nám tato skutečnost obtíže protože kvanta zatajené půdy se nám přesunují do různých odvětví, kde je nechceme mít.

Palčivou otázkou je získání pracovních sil ze zemědělství do průmyslu. Ekonomický průzkum naší vesnice a postavení otázky tak, že zvýšíme-li výrobu, bude více zboží, že zřizováním jednotných zemědělských družstev ušetří rolníci pracovních sil a sobě starou dřinu a provádění další mechanisace v zemědělství ukazují nám směr další cesty.

S těmito problémy souvisí také otázky výkupu zemědělských výrobků. Rolníci velmi pomalu rozšiřují své plochy technických kultur, řepy, brambor, a pomalu snižují plochy žita, což se nám projevuje ve výkupu tím způsobem, že v žitě dosahujeme plánovaných úkolů snáze, nežli v jiných kulturách. Naše plánování na úseku výkupu bylo až dosud dáno v podstatě celostátními čísly. Neplánovali jsme výkup na jednotlivá období, měsíce a v mnoha případech na týdny, jak je třeba. Bude třeba prohloubit zde celé plánování tak, abychom mohli naše obyvatelstvo zásobovat pokud možno rovnoměrně průběhem celého roku zejména v živočišných výrobcích. Výroba krmiv, to znamená posilování krmivové základny z domácích zdrojů, pokulhává za prudce stoupající živočišnou výrobou. Až dosud nemáme krajské plány výroby a distribuce krmiv. Teprve v roce 1950 se po prvé pokusíme na základě uzavřených krajských bilancí rostlinné i živočišné výroby plánovat výrobu i dodávky krmiv v jednotlivých krajích. V zemědělské výrobě máme ještě značné reservy, které nejsou ani statisticky, ani jinak podchyceny, to znamená, že plánované hektarové výnosy a skutečná výroba se v mnohých případech liší. Tak na př. letošního roku víme, že rolníkům více než jiná léta zůstanou zásoby chlebového a také krmného obilí. Naše statistiky nám přesně nepodchycují stav dobytka. Při jednotlivých průzkumech totiž zjišťujeme že stavy vepřového a hovězího dobytka jsou vyšší, a je pochopitelné, že rolníci mají snahu zajistit výživu dobytka na úkor plnění svých dodávkových povinností a na úkor plnění plánu výkupu. To platí především u brambor.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP