Pak i náš lid bude avantgardou nového Řádu. Úspěch jeho práce bude pochodní, která povede cestou sociálního pokroku a rozmachu k lepší, šťastnější budoucnosti, k míru a pokoji nejen lid náš, ale i pracující celého světa. (Potlesk.)

Místopředseda dr Polanský (zvoní): Dále je k rozpravě přihlášena paní posl. Machačová-Dostálová. Prosím, aby se ujala slova.

Posl. Machačová-Dostálová: Pane předsedo, pánové a paní!

Výživa lidu a zásobování nejsou již problémy ryze poválečnými. Alespoň nemají být a troufám si tvrdit, ze již nikdy nebudou. A myslím, že hovořím nejen ze srdcí milionů, kteří si přejí mír, život klidný a konstruktivní, ale i ze srdcí všech, kteří cítí, že mají právo na řádnou úroveň. Parlamentní půda zůstane již provždy dějištěm všech těchto rozprav, abychom dokázali, že si zdraví našeho lidu patřičně všímáme, že mu věnujeme pozornost a že nám na něm záleží a musí záležet.

Dnešní člověk bude napříště tvůrčím článkem všeho hospodářského dění ve státě a bude jeho nositelem a plánovatelem. Pracující člověk bude o sobě rozhodovat, protože on bude vytvářet hodnoty, které plynou z jeho přičinění a pro něj. Tím se rodí jeho nový postoj k práci, která musí být pro každého radostná, poněvadž bude tryskat z nové psychologické orientace socialistického myšlení.

Že se vážně obíráme výživou a zásobováním, je příznakem této nové doby. Že se dnes náš člověk osmělí vyslovit nahlas svoje přání nebo roztrpčení, svědčí o tom, že se nemusí bát promluvit, že dostává pevnou páteř a zdravé sebevědomí, které v něm kapitalismus soustavně potlačoval. Ano, při každé příležitosti se budeme těmito otázkami zabývat, nebo otázka zdraví lidu, který musí nejdříve jíst, aby žil a pracoval, nám zůstane nejvyšším příkazem. Nebude nám již lhostejno, jestli má denně k večeři kávu a k obědu brambory, jestli jeho děti jsou od podvýživy neduživé, zda jeho jídelní lístek je nebezpečně fádní a jednostranný. Tu se musí spojit věda a dobrá vůle na všech stranách, aby výživa našich občanů byla racionální a hodnotná, aby organismus činila odolným. Čím správněji budou lidé žít, tím méně budou potřebovat nemocnic, tím méně budou i nervosní a tím budou také šťastnější.

Je nesporné, že únor letošního roku byl jakýmsi mezníkem v psychologii našeho lidu. Vědomí velkého vítězství nad reakcí dodalo mu odvahy a síly, naplnilo ho chutí k životu i touhou po vyšším životním standardu. Je to přirozený důsledek každé velké a úspěšné události. Tím více ovšem musila kontrastovat tato vůle po lepších materiálních perspektivách se skutečností, která vlivem objektivních i subjektivních příčin byla tak krajně nepříznivá a žalostná. Prožívali jsme v té době následky hrozného sucha, které byly ještě zesilovány zásahy sabotérů z řad mnohých zemědělců, kteří nemohli najít a někteří dosud nenašli kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Dovolte mi, abych se o nich zmínila, neboť jsou to skutečnosti tak závažné, že bez této retrospektivy by nebyl obraz úplný.

Loňské sucho zapůsobilo na naši výživu i celou životní úroveň krajně rušivě. Jeho následky byly větší, než většina lidí tuší; znamenalo to pro nás efektivní ztrátu přes 20 miliard Kčs, což se odrazilo nejen ve výživě, ale i v celém hospodářství. Stav hovězího dobytka jsme musili snížit o 700.000 kusů z toho krav o 160.000 a vepřů asi o 379.000 kusů, při čemž hodnota odporáženého dobytka byla velmi nízká. Kůže byly o 10% lehčí a tučnost malá. Abychom mohli zachovat nutný stav dobytka, musilo se dovézt 300.000 tun krmného obilí, z toho 200.000 ze SSSR, a kromě toho potřebné množství pokrutin, sena a krmné slámy, což zatížilo náš dovoz 2 miliardami korun. Nedostatek krmiv byl příčinou úbytku na váze o 50-100 kg na jednom kuse, což znamenalo rovněž ztrátu 5 miliard Kčs. Jen ztráta na kůžích činila asi 400 mil. Kčs. Aby se udržely dávky 1¹/₂ kg masa na osobu a jedno zásobovací období, musili jsme a musíme maso stále dovážet, a to znamenalo nečekané vydání 2¹/₂ miliardy Kčs. Dovoz chlebového obilí, které nám scházelo a jež jsme musili obstarat za každou cenu, znamenalo ztrátu dalších téměř 2¹/₂ miliardy Kčs. Vzpomeňme si, že jsme musili dovést dokonce i brambory, které jsou za normálních let objemným vývozním artiklem. Jestliže uvážíme, že výkup zemědělských produktů v r. 1946 až 1947 zajišťoval měsíční dávky chleba a pečiva ve výši 12.6 kg, t. j. 42 dkg na den, pak je zřejmé, že nebýt opatření v dovozu potravin a zvýšeného vývozu některých druhů našich výrobků, byla by špatná úroda v r. 1947 vedla ke katastrofálnímu poklesu dávek chleba a pečiva a sotva bychom se ubránili hladu, poněvadž množství obilí, které jsme vykoupili, předpokládalo snížení dávek na 7.8 kg u dospělého spotřebitele, t. j. snížení asi na 26 dkg denně. Je pochopitelné, že za poživatiny dovezené ze zahraničí jsme nuceni zaplatit buď hotovými výrobky, o něž je v cizině zájem, nebo devisami. Musili jsme tudíž enormně zvýšit vývoz textilu, obuvi a jiných výrobků, které pak samozřejmě na domácím trhu scházely. Nebylo vyhnutí: buď snížit dávky ve výživě a nevyvážet textil a ostatní, anebo zachovat výživu a omezit se v těchto druzích statků. Rozhodnutí padlo, jak ani jinak nemohlo být, ve prospěch výživy i za cenu přechodného omezení v jiných druzích spotřebitelských statků. Mimo to se muselo jednat rychle a použít takového zboží, které se vyrábí ve větším množství. Je totiž zvykem, že se platí současně s objednávkou, respektive s nákupem zboží, čili zboží musí býti vyvezeno dříve, aby byly získány předpoklady pro dovoz. Uvážíme-li, že suroviny pro tyto výrobky musily být zakoupeny v dolarové oblasti, pochopíme, jak dalekosáhlé nároky na naši výživu a zásobování loňská neúroda položila.

Shrnuji: Kdybychom nevyvezli toto zboží a naopak je dali k dobru domácímu trhu, musili bychom buď snížit dovoz potravin o 5 miliard Kčs, což by znamenalo okamžitý hlad, anebo snížit dovoz surovin a potřeb pro průmyslovou výrobu v takové míře, že by to znamenalo velké snížení naší výroby vůbec. Výrobní plány, s nimiž počítala dvouletka, by se nesplnily, neboť by bylo méně vyrobeného zboží a nakonec by stejně došlo k ještě citelnějším omezením domácího konsumu, nehledě k řadě poruch, které by nutně následovaly. Že se tak nestalo, možno vděčit jen plánovanému hospodářství. Předchozí systém by se s tak rozsáhlou katastrofou, jako bylo loňské sucho, těžko vyrovnal.

A jak jinak bylo možno nazvat skutečnost, když místo 147.000 vagonů pšenice, jak předpokládal zemědělský plán pro rok 1947, bylo sklizeno pouhých 85.360 vagonů, když místo plánem předpokládaných 128.000 vagonů žita bylo sklizeno jen 98.760 vagonů? Také sklizeň brambor činila přesně polovinu plánovaného množství a sklizeň cukrovky činila 240.700 vagonů z plánovaného množství 483.000 vagonů. Stejně nepříjemná jsou i čísla v živočišné výrobě z první poloviny r. 1948. Zde namísto stanovené výroby hovězího masa ve výši 80.000 tun bylo dosaženo pouze 46.327 tun, u vepřového masa místo 133.000 tun pouze 71.388 tun.

A konečně bych chtěla pro ilustraci uvésti několik příkladů asociálního postoje některých kapitalistických živlů na venkově, které sabotovaly hospodářský plán, špatně plnily dodávky a nedodržovaly osevní plán ministerstva zemědělství. Jen touto skutečností možno si vysvětlit, že někteří velkostatkáři plní letošní kontingent zásobami z loňského roku, a konečně zde je vysvětlení i pro tu skutečnost, že během roku 1948 má být v živnostenských porážkách odporaženo z celkového stavu 2,000.000 vepřů pouze 770.000 kusů, ač v roce 1936 z celkového stavu 2,000.000 kusů k 1. lednu 1936 byly v živnostenských porážkách odporaženy celé 2,000.000 kusů. Tento stav nemůžeme jen nazvat bolestným a smířit se s ním, nýbrž musíme se starat o to, aby se to již nikdy v budoucnosti neopakovalo.

Není divu, že za takového stavu měla u nás reakční šeptanda vysoký kurs. Byla to bohužel i řada našich obchodníků, která šeptandu reakčních živlů podporovala a sama ji šířila. Žádáte-li v obchodě nějakou maličkost, která není, což se vyskytovalo i dříve, nedostane se vám věcného vysvětlení, ale jakéhosi tajemného náznaku, že tím vším je vinen lidově demokratický režim. Je to skvrna na naší národní cti, pramenící z reakční mentality některých lidiček, ztrácejících naději, že se vrátí doby jejich velkých zisků, na které byli zvyklí. Bylo naší chybou, že se lidu nedostalo včas věcných informací, které by onu šeptandu včas paralysovaly.

Vždyť přes všechny obtíže a právě díky plánovanému hospodářství je životní úroveň našeho lidu na slušné výši, zejména v porovnání se zeměmi Marshallova plánu. Tak na př. týdenní dávky mouky ve Francii činí 1.400 gramů, v Anglii 1.785 g, zatím co v ČSR činily 2.272 g před zavedením přednostního zásobování. Dávky tuku činí ve Francii 115 g, v Anglii 227 g a v ČSR 205 g. Cukru je ve Francii 173 g, v Anglii 226 g a v ČSR 350 g. U brambor je Francie bez stanovených dávek, Anglie má 1.360 g a ČSR 1.860 g.

Přitom my jsme odmítnutím Marshallova plánu nic neztratili, uchovali jsme si svoji politickou i hospodářskou nezávislost a naše národní hospodářství a životní úroveň lidu si zvyšujeme jen a jen vlastní prací a přátelstvím se Sovětským svazem a s ostatními státy lidově demokratickými.

Otázka výživy lidu, jak ukazuje pětiletý plán, není dnes záležitostí soukromou, nýbrž věcí celého státu. K řešení této otázky povolává vláda nejlepší znalce v oboru výživy, lékaře, biology i hospodyně, aby na základě bádání vlastního i studiem cizí literatury vypracovali správné směrnice pro plán výživy. Základem plánu výživy je plán spotřební. Pro naše poměry má nejlepší denní dávka potravin representovat průměrně něco přes 3.000 kalorií. Odborníci stanovili jednotlivé skupiny spotřebitelů, podle nichž byla upravena denní kalorická hodnota, aby nebylo nikde újmy.

Pětiletý plán se snaží změnit skladbu potravy lidu. U nás je dosud zvykem živit se převážně potravou, která obsahuje hojnost škrobovin. Tyto přebytky sytících složek potravin jsou na venkově vyváženy potravinami obsahujícími bílkoviny, jako je mléko a mléčné výrobky. Městský člověk si nemohl nakoupit tolik bílkovin ve formě masa a nemohl nedostatek bílkovin vyrovnávat. Zde je třeba ještě mnoho napravovat. O to se snaží i pětiletý plán, neboť postupně zvyšuje dávky mléka i dávky masa, sýrů, tvarohu, vajec i potravin s větším obsahem bílkovin a tuků. To znamená, že r. 1953 vystoupí dávka plnotučného a konsumního mléka na hlavu a rok na 203 litry ze 130¹/₂ l v r. 1949, u vajec z 95 kusů na hlavu a rok v r. 1949 na 147 kusů v r. 1953, to je o 52 kusy více. U masa hovězího a ostatních druhů masa včetně uzenin dosahují dávky v r. 1949 výše 30,9 kg na hlavu a rok a v r. 1953 asi 38,2 kg. Tendence tedy stoupající, bez drůbeže a ryb. Spočítejme si, jaké vypětí všech sil to znamená v zemědělství i v dovozu, abychom mohli tyto dávky splnit pro obyvatele republiky.

Budiž mně dovoleno ještě několik slov o finanční stránce těchto úprav v pětiletém plánu. Peněžitá hodnota spotřeby potravin má činit podle rozpočtu v r. 1949 v průměru na hlavu a měsíc asi 612 Kčs, v r. 1953 asi 736 Kčs. Naše lidově demokratická republika učinila na tomto poli největší pokroky. Co by nám byly platny zvýšené dávky potravin, co by byly platny všechny rady hospodyním, jak mají uspořádat jídelní lístky, kdyby nebylo prostředků na opatření těchto potravin. Dnes jsme tak daleko, že si dělník může koupit právě tak hodnotnou potravu a právě takový druh jako každý jiný. Dříve to bylo výsadou jen těch, co na to měli, i když nepracovali a nechali za sebe pracovat jiné. Dnes má každý pracující stejné možnosti i nároky. Dnes již pomalu zapomínáme na doby, kdy jsme měli v republice až 920 tisíc nezaměstnaných a značný počet polozaměstnaných, kteří si nemohli téměř nic koupit, na doby, kdy nezaměstnanost nepostihovala jen dělníky, ale i značnou část naší inteligence. Jen plánovanému hospodářství vděčíme za to, že tyto nejhlubší křivdy kapitalismu byly odstraněny a právo na práci zaručeno všem, kdož pracovat chtějí.

Úhrnem řečeno, pětiletý plán se ve výživě snaží vyhověti potřebám lidu se zřetelem k našim výrobním a dovozním možnostem, snaží se vyhovět i předpisům lékařské a nutriční vědy, aby složení naší potravy odpovídalo potřebám jednotlivých skupin spotřebitelů. Pětiletý plán je tedy první etapou, která nás povede k cíli, dosáhnouti nejideálnějších poměrů ve výživě našeho pracujícího lidu.

Plán výživy klade své požadavky i na dovoz, a není to malá částka. V r. 1953 má dostoupit dovoz potravin, které nemůžeme získat z vlastní výroby, výše téměř 11 miliard korun, zatím co v r. 1949 bude činit 8 miliard Kčs.

Pětiletý plán stanoví rovněž rozsah spotřeby textilního zboží. Nové, spravedlivější rozdělení národního důchodu, neobyčejný vzestup na Slovensku a v českých zemích, do dna vyčerpané zásoby spotřebitelů za okupace zvětšily poptávku po textilním zboží. Přitom jde o průmysl, odkázaný na dovoz surovin, vlny, bavlny, juty a chemikálií ze zahraničí. To jsou také důvody, proč textilní průmysl nemohl dosud rozvinout svoji výrobu do takových rozměrů, aby uspokojivě kryl naši potřebu. Přitom máme na paměti, že značná část textilní výroby je určena k dalšímu zpracování v technickém sektoru a že také veřejný sektor klade na naši textilní výrobu velké požadavky.

Výroba celého textilního a oděvního průmyslu má od r. 1948 stoupnout o 68%. Jestliže v r. 1948 bylo vyrobeno bavlnářské příze za 4.887 mil. Kčs, bude r. 1953 vyrobeno bavlnářské příze za 8.508 mil. Kčs. Příze vlněné v r. 1948 za 4.308 mil. Kčs, v r. 1953 za 6.625 mil. Kčs a příze lněné v r. 1948 za 912 mil. Kčs, zatím co v r. 1953 bude výroba zvýšena na 1.356 mil. Kčs.

Zajímavé je srovnání předválečné spotřeby textilní se spotřebou v pětiletém plánu. Předválečná spotřeba přízí činila na hlavu 5.23 kg. Přitom se rozvrstvení obyvatelstva v republice jevilo takto: 1¹/₂ milionu lidí v historických zemích konsumovalo průměrně ročně 13,6 kg, 4¹/₂ milionu lidí 6,82 kg a 5 milionů lidí 3,4 kg přízí. Na Slovensku a tehdy ještě na Podkarpatské Rusi se ještě markantněji jevil tento rozdíl ve spotřebě jednotlivých důchodkových tříd. Tam 250.000 lidí konsumovalo průměrně ročně 13,6 kg, ¹/₂ milionu lidí 6,8 kg, 1,250.000 lidí 1,7 kg a 2 miliony lidí pouze 85 dkg přízí na hlavu.

V pětiletém plánu je uvedeno množství přízí na každého spotřebitele včetně dětí, jež činí 7,8 kg. V tom je právě ten markantní rozdíl mezi předválečnou spotřebou a spotřebou, plánovanou ve finálním roce 1953. Připadnou tedy na každého spotřebitele včetně dětí v tomto roce tři metry vlněné látky a 18 m bavlněných výrobků, což je množství postačující tím více, že se zdá předválečná spotřeba příznivě odhadnuta. Co se zejména musí vidět, je to, že v r. 1953 se bude proti r. 1948 vyrábět zboží značně lepší kvality, takže zboží co do množství bude kryto kvalitou výrobků, které náš spotřebitel dostane.

Z toho vyplývá, paní a pánové, že můžeme hledět budoucnosti vstříc s plným optimismem. Přitom jsme si zajisté všichni vědomi, že konec pětiletky nebude znamenat kulminaci blahobytu. Byť by se zásobování zkonsolidovalo na největší možnou míru, zůstane výživa lidu pro nás procesem, který nemůže být limitován časem. Musí se stále zdokonalovat, neboť různé předsudky potřebují léta, než budou odstraněny a nahrazeny racionální výživou. Našim nejhlubším zájmem je blaho veškerého pracujícího lidu. Naším prostředkem k dosažení tohoto cíle je pětiletý plán. Všechen pracující lid sedí dnes za jedním společným stolem, už nesbírá drobty se stolu bohatých. A je naším štěstím, že dnes už náš lid chápe, že ten společný stůl bude tak bohatý, jak velká a obětavá bude naše práce.

Proto je i úsek výživy a zásobování v pětiletém plánu úsekem radostných perspektiv. (Potlesk.)

Místopředseda dr Polanský: Přerušuji projednávání pořadu schůze a sděluji, že se předsednictvo usneslo, aby se příští schůze konala zítra, t. j. 27. října, v 8 hod. 30 min.

Společná zpráva výborů zásobovacího, pro kontrolu provádění dvouletého plánu, kulturního, pro řemeslo a obchod, soc.-politického a zdravotnického, zemědělského, rozpočtového, hospodářského a ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 106) o prvním pětiletém hospodářském plánu rozvoje Československé republiky (zákon o pětiletém plánu) - (tisk 122). Pokračování v rozpravě.

Končím schůzi.