Zpravodaj výboru soc.-politického a zdravotnického posl. Kapoun zdůraznil základní ustanovení naší ústavy, že každý z našich občanů má právo na práci podle § 26 a povinnost pracovati podle § 32. V době, kdy náš pracující lid v továrnách, na polích i v kancelářích se plně zapojuje do plnění úkolů dvouletého plánu a připravuje se na splnění úkolů pětiletého plánu, jsou v našem národě ještě lidé, kteří se vyhýbají práci, spoléhají na bezpracné zisky a kteří jsou asociálními zjevy našeho života. Osoby, které v únorových akcích byly zbaveny akčními výbory svého zaměstnání, jsou toho dokladem, neboť se povalují v lázních a letoviscích. Proti těm je třeba zakročit. Náš pracující lid volá po tom, aby bylo učiněno takové opatření, které znemožní, aby lidé, vyhýbající se práci, nepracovali a sabotovali náš dvouletý pětiletý plán a aby tak překáželi jeho úspěšnému plnění. V době, kdy v soutěžích a brigádách nám pracující lid dokazuje svoji lásku k republice, kdy komunisté dávají Československé republice 30 mil. hodin, vyhovujeme volání pracujícího lidu a předkládáme Národnímu shromáždění návrh zákona o táborech nucené práce.

Jsme si vědomi po zkušenostech ze Sovětského svazu, že v době, kdy budeme plnit prohlášení ústav a půjdeme cestou k socialismu, bude se zostřovat třídní boj a naši nepřátelé budou se snažit, aby mařili a kazili naši cestu. Proto dáváme našemu pracujícímu lidu do rukou novou zbraň, zbraň zákona o táborech nucené práce. Pokládáme za svou povinnost, abychom nejenom zařadili do těchto táborů lidi, kteří se vyhýbají práci, ale abychom také odstranili hospodářskou základnu, ze které vedou své útoky. Proto v §§ 4 a 7 přijímáme ustanovení, že je možné zbaviti takové osoby bytu, živnostenského oprávnění, po případě dosaditi na jejich majetkové podstaty národní správu. § 7 dále říká, že osoby, které jsou v zaměstnaneckém poměru, nemají po dobu zařazení do tábora práva, aby pobíraly mzdu nebo jiné požitky.

Zákon má 12 paragrafů a vyčerpává celou látku, týkající se táborů nucené práce. K § 2 je jen třeba podotknout, že pokud je tam stanoven věk od 18 do 60 let, nedotýká se zákonných předpisů o mobilisaci práce, pokud věkové sazby v těchto předpisech byly nižší.

Naše ministerstvo vnitra, které připravuje kázeňský a jednací řád táborů nucené práce, a tříčlenné komise krajských národních výborů, do nichž je třeba především dát zástupce dělnické třídy, jsou nám zárukou, že zbraně, kterou dáváme do rukou pracujícího lidu, bude spravedlivě, ale tvrdě použito proti nepřátelům našeho režimu.

Ústavně-právní výbor projednal návrh tohoto zákona ve své schůzi dne 20. října 1948 a jednomyslně jej schválil.

Jménem ústavně-právního výboru doporučuji slavnému Národnímu shromáždění přijetí návrhu zákona o táborech nucené práce, jak je uveden v tisku 120. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: K osnově je přihlášen jako řečník posl. Vodička. Dávám mu slovo.

Posl. Vodička: Slavné Národní shromáždění, paní a pánové!

Právě projednávaný zákon o pracovních táborech je jedním ze zákonů, které budou s povděkem a plným souhlasem přijaty každým poctivým československým občanem. S uspokojením a velmi vděčně jej přijmou ti, kteří v obou světových válkách bojovali za svobodu svého lidu a přinášeli pro ni nejtěžší oběti. Nejširší pracující masy si dávno přály, aby v naší lidově demokratické republice bylo učiněno opatření proti těm, kteří, ačkoli se jim dávala a dává neustále příležitost, nemohou najít správný poměr ku práci a vyhýbají se účasti na budování našeho státu, který potřebuje každých pracovitých rukou k tomu, aby byly napraveny nezměrné škody, způsobené okupací.

Většina národa tuto povinnost ihned pochopila. Proto po našem osvobození v roce 1945 ve chvílích, kdy naše země nebyly ještě očištěny od zbytků poražených nepřátel, vrhá se lid nadšeně do práce, jde dobrovolně pomáhat rolnictvu na žně a zachraňuje tak nejcennější národní bohatství - výživu.

Obětavost lidu neznala a nezná mezí. Od roku 1945 miliony a miliony dobrovolně odpracovaných hodin byly darovány republice. Darovali je dělníci, zaměstnanci, úředníci, vojáci a příslušníci SNB. Darovali je ti, kteří milují svou republiku, svůj stát. Přes všechny těžkosti a potíže, přes sabotování se strany reakce byl průběh naší dvouletky velmi příznivý. Její zakončení je takové, na jakém se usneslo dělnictvo i ostatní pracující masy. Dvouletka se zdárně končí k 28. říjnu a znamená položení pevných základů k uskutečňování pětiletého plánu, který bude při oslavách 30. výročí osvobození českého i slovenského národa dne 28. října slavnostně vyhlášen.

V předních řadách těchto budovatelů a pracovníků jsou také účastníci prvého i druhého odboje: legionáři, čeští rudoarmějci z let 1918 až 1920, českoslovenští domobranci z Italie, dobrovolci z let 1918 až 1919, účastníci rumburského odboje a kotorského povstání, a z druhé světové války: zahraniční vojáci, partyzáni, účastníci domácího odboje a pražští barikádníci. Všichni tito příslušníci řídili se usnesením sjednocovacího sjezdu odbojových organisací, který přijal za své heslo, přijaté na sjezdu Osvobozených politických vězňů: Prvý v boji a prvý v budování. Kromě toho zavázal i všechny členy sjednoceného Svazu bojovníků za svobodu k tomu, že každý z nich musí odpracovat do 28. října 30 hodin ve prospěch republiky. Tohoto úkolu se členové Svazu bojovníků za svobodu zhostili čestně a poctivě splnili svou vlasteneckou povinnost. Máme případ, že 62letý politický vězeň, kladenský dělník J. Vilda, odpracoval od 22. června do 15. října 812 hodin. A takových případů je dosti, nejsou ojedinělé. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že ti, kdož za svobodu svého národa a lidu bojovali, vědí, že skončením války a uskutečněním svobody se neskončila jejich úloha. Pochopili, že vybojovanou svobodu a samostatný stát třeba v mírových dobách zajistit politicky, hospodářsky i vojensky, že čím hospodářsky silnější stát, tím pevnější je jeho postavení v mezinárodním světě, že stát je silný a pevný jen tehdy, když lid chápe jeho potřeby a poctivě, věrně a svědomitě je plní.

Mezi tyto občanské povinnosti a ctnosti patří i práce. Tak jako jednou z předních vlasteneckých povinností bylo za okupace chopit se zbraně nebo jinak proti nacistům bojovat je dnes po ukončení války pravým vlastenectvím poctivě pro svůj národ pracovat a poctivě svůj samostatný stát budovat. To znamená, že tak jako byly přinášeny těžké a ve značné míře i krvavé oběti v boji proti okupantům, je dnes třeba pro zajištění svobody, pro zajištění samostatnosti a pro hospodářsky rozvoj státu přinést rovněž oběti. Nejsou těžké. Je to přesné plnění pracovní povinnosti, vykonávání dobře kvalifikované práce, dochvilnost, nevynechávání směn a nejlepší poměr k závodu a k pracovnímu místu. To znamená dát své schopnosti, nadání a znalosti ve prospěch celku. Vždyť tím zajišťujeme stát, ve kterém je odstraněno vykořisťování člověka člověkem, stát, ve kterém užitek z práce není již vlastnictvím kapitalistů, jako byli Preisové, Bartoňové, Beranové a pod. Doly, závody, velkostatky a banky nepatří již těmto vykořisťovatelům, ale lidu, celému národu, všem obyvatelům naší lidově demokratické republiky. Vždyť na práci, jen na práci závisí blahobyt a existence národa, hospodářský rozvoj, bezpečnost a šťastná budoucnost našeho státu. Po únoru tohoto roku jsou získávány ještě větší úspěchy než dříve. Cesta k socialismu nemá již takových překážek jako dosud a proto je třeba odstraniti ještě vše, co buď ztěžuje nebo poškozuje tento zdárný vývoj kupředu.

Vředem na těle naší republiky jsou lidé vyhýbající se práci, kteří nechtějí žít životem spravedlivého občana a živit se poctivou prací. K nim se řadí spekulanti a šmelináři, kteří poškozují naše zásobování a výživu lidu. Do této skupiny patří sabotéři a škůdci našeho budování a hospodářského plánování. Nejnebezpečnější skupinou jsou však ti, kteří ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení šeptandou, vyvoláváním neklidu a jinou protistátní činností, která je inspirována československou reakcí a podporována reakcí zahraniční.

Proto vítáme tento zákon, který má za úkol vymýtit z našeho státu všechny nezdravé zjevy naši republiku poškozující, vítáme zákon, kterým se má dosáhnouti převýchovy těchto lidí na řádné občany republiky.

Bojovníci za svobodu vítají tento zákon, po kterém volali jako ostatní poctiví občané státu, a slibují, že všemi silami budou pomáhat k tomu, aby splnil své poslání. Chceme, aby republika překonávala své těžkosti bez obtíží, aby v nejkratší době měla co možná největší úspěch na cestě k socialismu. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu zpravodaji za výbor soc.-politický a zdravotnický, posl. Kapounovi.

Zpravodaj posl. Kapoun: Vzdávám se slova.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dávám slovo k doslovu zpravodaji za výbor ústavně-právní, posl. dr. Němcovi.

Zpravodaj posl. dr. Němec: V poslední větě §u 10 mezi předložkou "v" a slovem "rejstříku" vypadlo při tisku slovo "soudním". Doporučuji proto, aby vládní návrh zákona tisk 120 byl přijat s tou změnou, že poslední věta §u 10 bude znít: "Zařazení do táborů vyznačí se poznámkou v soudním rejstříku trestů.".

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Jsou ještě nějaké návrhy oprav nebo změn textových kromě opravy navržené zpravodajem výboru ústavně-právního?

Zpravodaj posl. Kapoun: Nejsou.

Zpravodaj posl. dr. Němec: Nikoli.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Přistoupíme k hlasování.

Osnova má 12 paragrafů, nadpis a úvodní formuli.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovati najednou podle zprávy výborové. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 12 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, s uvedenou opravou, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy, výborové s opravou.

Zbývá ještě hlasovati o resoluci výboru soc.-politického a zdravotnického, otištěné ve zprávě výborové.

Kdo s touto resolucí souhlasí, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím je také resoluce přijata.

Tím je vyřízen 7. odstavec pořadu.

Budeme projednávati osmý odstavec pořadu, jímž je

8. Zpráva výboru ústavno-právneho k vládnemu návrhu zákona (tlač 112) o štátnom občianstve osôb maďarskej národnosti (tlač 113).

Zpravodajem je pan posl. dr. Haim; dávam mu slovo.

Zpravodajca posl. dr. Haim: Slávne Národné shromaždenie, panie a páni!

Otázka riešenia štátoobčianskeho postavenia osôb maďarskej národnosti v Československej republike, po známych politických zmenách v Maďarsku, má také východiskové hľadiská, aké nemohly byť dané ako základ riešenia nikdy doteraz v pohnutej histórii československo-maďarských vzťahov. Riešenie tejto tzv. maďarskej otázky u nás, pričom sa ona dotýkala najmä životných záujmov slovenského národa, prešlo v dávnejšej i nedávnej minulosti mnohými obmenami.

Dnešnými danosťami sú tie skutočnosti, že aj po prevedení výmeny obyvateľstva medzi Československou republikou a Maďarskom zostáva v Československej republike dosť veľký počet príslušníkov maďarskej národnosti. Pritom náplň tejto skutočnosti dostáva novú tvárnosť tým, že v Maďarsku robotnícka trieda a pokrokové sily odstraňujú hospodárske i politické základne maďarského feudalizmu a buržoázie a tým likvidujú aj revizionistické a imperialistické úmysly proti Československej republike. So stanoviska nášho štátu vychádzame zase pri riešení tejto otázky s toho hľadiska, že je bezpodmienečne potrebné posilniť mierový tábor ľudovodemokratických národov na čele so Sovietskym sväzom, čomu bude slúžiť aj úprimný vzťah národov Československej republiky a národa maďarského. Okrem tohto posilnenia mierového frontu národov v strednej Europe má úprava tejto otázky prispieť k rýchlejšej konsolidácii pomerov na slovenskom južnom pohraničí.

Teraz mi dovoľte, panie a páni poslanci, aby som vás oboznámil s historickou skutkovou podstatou tejto otázky.

Československá vláda po svojom programovom vyhlásení zo dňa 5. apríla 1945, ktoré je známe ako Košický vládny program, zaujala stanovisko, že po skúsenostiach z minulosti bude účelnejšie pre náš štát i pre národy okolité, ak budeme budovať štáty národné, ak si menšiny vymeníme a odstránime tak sporné problémy, ktoré boly v minulosti príčinou rozbrojov.

Dôvody pre tento postup našej vlády sú známe. V pamäti nás všetkých sú ešte ťažké krivdy dávnejšej i blízkej minulosti, napáchané na našom slovenskom ľude feudálnym Maďarskom. Brutálne odnárodňovanie, sociálne vykorisťovanie, potlačovanie národnej kultúry atď. - to sú všetko míľniky na ceste národnej kalvárie Slovákov v minulosti. Po prvej svetovej vojne, keď maďarská menšina mala u nás demokratické občianske a politické práva, dokonca väčšie ako pracujúci ľud v samom Maďarsku, stala sa táto menšina opätovne predmetom intríg a špekulácií proti nezávislosti nášho štátu, stala sa nástrojom horthyovskej fašistickej politiky, nástrojom v rukách Hitlera a Mussoliniho. Bola nakoniec zneužitá v boji proti demokratickému zriadeniu československému, zneužitá pri rozbíjaní Československej republiky. Zaiste nie všetci príslušníci maďarskej národnosti v Československej republike sa takto zachovali.

Naopak vieme, koľko statočných komunistov a antifašistov bolo v radoch maďarského obyvateľstva na Slovensku, koľko spoločných zápasov svádzal slovenský a maďarský pracujúci ľud pred touto vojnou.

Objektívny zástoj tejto menšiny však, resp. skupín a tried, ktoré maly v nej rozhodujúcu pozíciu, bol taký, že vytváral stále nebezpečenstvo pre našu štátnu slobodu a nezávislosť. Utrpenia, ktoré museli prekonávať desaťtisíce Slovákov a Čechov po 2. novembri 1938, po okupovaní našich krajov horthyovským Maďarskom, sú tiež dobre známe. Za druhej svetovej vojny bolo Maďarsko Hitlerovým spojencom a jeho vojenské sily i na Slovensku bojovaly proti našim partizánskym jednotkám a vlastencom.

Keď teda po skončení druhej svetovej vojny na základe týchto skúseností sostavovali sme svoj štátny program, pochopiteľne sme sa snažili o takú úpravu pomerov, aby sme boli bez menšín a vybudovali tak svoj národný domov. O takéto riešenie usilovali sme sa tým viac, že nám ležal na srdci aj osud slovenskej menšiny v Maďarsku a nemohli sme ostať hluchými k jej volaniu po návrate do našej republiky. Preto naše štátne a národné orgány hľadaly cestou výmeny a presídlenia obyvateľstva také riešenie, aby všetci Slováci a Česi mohli sa navrátiť do nášho štátu a menšina maďarská, aby doma vo svojom národnom štáte maďarskom riešila svoj budúci osud.

Toto naše stanovisko bolo správne. Pri tej nedôvere, ktorá bola postupom maďarských feudálov a kapitalistov oproti slovenskému ľudu v minulosti vypestovaná a hlboko zakorenená, pri známych historických skúsenostiach bolo správne, ak sme chceli výmenou a presídlením obyvateľstva raz navždy tento problém vyriešiť a tak postaviť i pevnejší základ pre dobrý pomer Československa a Maďarska. Treba povedať, že od začiatku sme počítali s tým, že je pre náš štát užitočné a potrebné hľadať dobré susedské a priateľské styky s Maďarskom, a že i naše stanovisko k riešeniu menšinových otázok k tomuto smerovalo. Počítali sme, pravda, aj s tým, že ak naše úsilie o úplnú výmenu a presídlenie obyvateľstva sa nepodarí, budeme musieť nanovo upraviť celú otázku podľa demokratických zásad nášho štátu.

I keď výsledky výmeny a presídľovania, ako som už skôr spomenul, napriek všetkým objektívnym a politickým ťažkostiam sú slušné, je každému z nás jasné, že problém definitívne vyriešený nie je. Musíme preto počítať s tým, že značný počet obyvateľstva maďarskej národnosti na území nášho štátu zostáva a zostane. Z tejto prostej skutočnosti je potrebné vyvodiť príslušné závery.