V souladu s předchozími úvahami přechází pojištění nároků podle obecných ustanovení pensijního zákona na Všeobecný pensijní ústav kdežto nadlepšení podle stanov má zabezpečiti a poskytovati příplatkový ústav. Z tohoto organisačního rozpojení pojištění u náhradních pensijních ústavů pak vyplývá, že část jmění se převádí na Všeobecný pensijní ústav, kdežto zbytek jmění na příplatkový ústav. Aby se však zajistila stejná kvota úhrady za nároky, které přejdou na Všeobecný pensijní ústav, bylo nutno v zákoně stanoviti společný rozhodný den, jímž zanikají náhradní pensijní ústavy. Ježto pak je nutno, aby zrušení náhradních ústavů bylo provedeno ještě před zavedením národního pojištění, určuje se za den jejich zániku zásadně den 31. prosince 1947. V osnově se však dává zmocnění ministru sociální péče (§ 1, odst. 2), aby na návrh zúčastněných ústavů stanovil případně i dřívější den likvidace, pokud pro to budou závažné důvody, jako by tomu mohlo býti na př. u náhradních ústavů znárodněných podniků.

Tímto ustanovením se řeší převod aktivních pojištěnců a důchodců a konečně i t. zv. vystouplých pojištěnců, pokud tito ovšem nejsou ještě odbyti (odstavec 1, č. 2). Za pojištěnce vystouplé se však odevzdává úhrada jen potud, pokud vystoupili z pojištění za účinnosti zákona č. 26/1929 Sb., t. j. po 31. prosinci 1928. Nároky pojištěnců, kteří vystoupili z pojištění před 1. lednem 1929, přecházejí v rozsahu uvedeném v odstavci 3 na Všeobecný pensijní ústav bez úhrady.

Při stanovení výše úhrady za část nároků, která by byla získána zákonným pojištěním u Všeobecného pensijního ústavu (odstavec 1, č. 3), se vychází z úhradových podílů Všeobecného pensijního ústavu a úhradových jistin vyplácených důchodů, vypočtených podle předpisů vlád. nař. č. 10/1931 Sb. a č. 3/1939 Sb. U pojištěnců vystouplých se pak úhradové podíly přiměřeně sníží na podkladě statisticky zjištěných pravděpodobností jejich návratů do pojištění. V sociálním pojištění se totiž počítá s tím, zda vystupující pojištěnci se pravděpodobně ještě vrátí do pojištění či ne. Tato okolnost pak dochází výrazu při sestavování pojistně matematické bilance. Na tuto okolnost béře zřetel pátá věta odstavce 1, č. 3.

Částky stanovené podle uvedených nařízení budou pak redukovány v poměru úhrady nároků ze zákonného pensijního pojištění jměním Všeobecného pensijního ústavu v den likvidace.

Při takto stanovených úhradách odvedou likvidující ústavy Všeobecnému pensijnímu ústavu částky stanovené zásadně úplně shodně s částkami, jimiž jsou uhrazeny nároky pojištěnců a důchodců Všeobecného pensijního ústavu. Finanční situace Všeobecného pensijního ústavu se při tomto způsobu likvidace relativně nezmění. Pro likvidující ústavy znamená tento postup proti dosavadnímu stavu určité snížení úhrady za zákonné části nároků, jehož bude použito k úhradě zatížení, které vznikne přechodem k novým početním podkladům u příplatkových ústavů.

Navrhované finanční vypořádání mezi náhradními ústavy a pensijními zařízeními soukromých drah na straně jedné a Všeobecným pensijním ústavem na straně druhé, je tedy pro všechny zúčastněné naprosto spravedlivé. Pohledávky, které mají nositelé náhradního pensijního pojištění podle různých zákonných předpisů za státem, se soustředí u Všeobecného pensijního ústavu.

Toto ustanovení je praktickým provedením zásady uvedené shora v oddílu V.

Zvláštní poměry u Pensijního fondu elektrických drah hlavního města Prahy nutí vyřešiti jeho likvidaci odchylně od obecných zásad osnovy. Tento fond je pensijním zařízením soukromých drah podle vlád. nař. č. 33/1933 Sb. Pojištěni u něho jsou nejen smluvní zaměstnanci, nýbrž i zaměstnanci v pragmatikálním nebo regulovaném služebním poměru, kteří by jinak byli vyňati z pojistné povinnosti pensijní, kdyby pro ně platily obecné předpisy pensijního zákona. Dávkové schema tohoto fondu je proto přizpůsobeno v celku poměrům platným ve veřejnoprávním pensijním zaopatření. Z těchže důvodů byla také místo likvidace fondu podle obecných ustanovení osnovy zvolena zde forma převzetí pojištěnců fondu a jeho důchodců do veřejnoprávního pensijního zaopatření města Prahy. Vedle tohoto řešení bylo ovšem též uvažováno i o likvidaci podle obecných ustanovení osnovy, t. j. o likvidaci na Všeobecný pensijní ústav a příplatkový ústav, a o likvidaci na Pensijní ústav soukromých drah v Brně. V těchto případech by však vznikl problém úhrady schodku v částce několika set milionů Kčs, který by podle záručních ustanovení stanov fondu mělo uhraditi město Praha, pokud se týče dřívější Elektrické podniky hlavního města Prahy. Vzhledem k finanční situaci hlavního města Prahy bylo však od řešení likvidace fondu v naznačených formách upuštěno.

Likvidaci fondu podle obecných zásad osnovy znesnadňuje nadto ještě též znárodnění části bývalých Elektrických podniků hlavního města Prahy, které značně zasáhlo do organisace fondu a tím současně ztížilo i problém jeho finančního zabezpečení.

Pensijní fond měl k 31. prosinci 1945 celkem 7.308 pojištěnců a 3.682 důchodců (1.565 invalidních, 365 starobních, 1.428 vdovských a 324 sirotčích důchodců). Z toho připadlo na Dopravní podniky 5.396 pojištěnců a 2.833 důchodců a na znárodněnou část býv. Elektrických podniků 1.912 pojištěnců a 849 důchodců. Finanční stav fondu zjištěný pojistně matematickou financí k uvedenému dni při použití 3,5% početních podkladů je tento:

V době do 31. prosince 1945 se tento schodek ještě podstatně zvýšil.

Z tohoto schodku připadá na Dopravní podniky Kčs 638,651.197.- a na znárodněnou část býv. Elektrických podniků Kčs 228,507.055.-. Z uvedeného jmění připadá na Dopravní podniky Kčs 331,680.619.68 a na znárodněnou část býv. Elektrických podniků Kčs 118,666.453.90.

Řešení navrhované osnovou jeví se proto pro obec Pražskou po stránce finanční nezbytným a jedině únosným. S tímto řešením vyslovili také zásadně svůj souhlas zástupci zaměstnanců. Při navrhovaném řešení bylo ovšem nutno přihlédnouti i k nárokům, které pojištěnci získali u pensijního fondu ke dni jeho likvidace. Ukládá proto ustanovení odstavce 6 tohoto paragrafu Pensijnímu fondu Dopravních podniků hlavního města Prahy, že musí zabezpečiti účastníkům veškerá práva a nároky zaručované stanovami Pensijního fondu zaměstnanců Elektrických drah hlavního města Prahy platnými v době jeho likvidace a že jeho stanovy nesmějí míti o době, potřebné pro vznik nároků, ustanovení nepříznivější než je tomu ve veřejnoprávním pojištění důchodovém. Jde tu zejména o zajištění dosavadního práva dopravních zaměstnanců, aby pro výměru odpočivných (zaopatřovacích) platů se doba služby, kterou zaměstnanec konal jako řidič nebo průvodčí elektrických drah od 1. ledna 1926 nebo jako řidič nebo průvodčí autobusů a trolejbusů od 1. ledna 1936, počítala tím způsobem, že se každý plný rok této služby považuje za 1¹/₂ roku, se všemi ostatními podrobnostmi této úpravy.

K jednotlivým ustanovením tohoto paragrafu se ještě zvlášť poznamenává:

Ustanovení odpovídá požadavkům pojištěnců a důchodců pensijního fondu, aby z důvodu zachování práv nabytých u pensijního fondu, se pensijní zaopatření u obce Pražské vztahovalo na celý dnešní soubor pojištěnců, kteří jsou u fondu pojištěni. Podle stavu z října m. r. bylo u pensijního fondu pojištěno celkem 8165 zaměstnanců, z toho bylo u dopravních podniků 5772 a u znárodněné části býv. elektrických podniků 2393 pojištěnců, dále měl fond 3725 důchodců, z čehož připadalo na dopravní podniky 2913 a na znárodněnou část 1812 důchodců.

Pod ustanovení první věty odstavce 2 jsou zahrnuti všichni zaměstnanci, kteří byli 31. prosince 1945 u fondu pojištěni, a to beze zřetele na to, zda jsou k obci Pražské v poměru pragmatikálním (regulovaném) nebo smluvním.

Pod písmenem a) jsou zahrnuti i ti, kteří sice v den vyhlášení tohoto zákona nejsou ještě pojištěni u fondu, avšak podle dnešních předpisů mají právní vyhlídky, že po uplynutí určité lhůty budou pojištěni pensijně (§ 1, č. 2 vlád. nař. č. 33/1933 Sb.). Jde zejména o zaměstnance, kteří podléhají pensijnímu pojištění u fondu, jsou-li ve výkonné službě železniční 3 roky jako řidiči, průvodčí, vyhýbkáři a pod., nebo kteří jsou na takových služebních místech trvale ustanoveni dříve než po 3 letech nepřetržité služby, a o zaměstnance pomocných ústavů železničních. Tito zaměstnanci mají býti pensijně zaopatřeni podle odstavce 4 a to ode dne, kterého by splnili podmínku pojistné povinnosti podle stanov fondu, platných v den likvidace. Do té doby by podléhali pojistné povinnosti podle obecných předpisů o důchodovém pojištění.

Pod písm. b) jsou zahrnuti ti, kteří vstoupí do zaměstnání u města Prahy po vyhlášení tohoto zákona. Ti budou účastni pensijního zaopatření podle odstavce 4 a vyňati z pojistné povinnosti důchodového pojištění teprve ode dne, kdy splní podmínky pojistné povinnosti podle předpisů o pensijním pojištění zaměstnanců soukromých drah, které bude prováděti Všeobecný pensijní ústav (§ 1, odst. 1).

Obdoba navrhovaného opatření je v pensijním zaopatření zaměstnanců čs. státních drah.

Navrhované ustanovení zaručuje pojištěncům fondu stejné postavení, jaké mají ostatní zaměstnanci města Prahy stejných nebo obdobných platových skupin.

Jde tu o provedení základní myšlenky zachování dosavadních práv zaměstnanců, jak je o tom pojednáváno výše.

Jeví se spravedlivým umožniti býv. pojištěncům pensijního fondu, jejichž nároky by jinak byly převedeny podle návrhu na hlavní město Prahu, aby mohli dobrovolně pokračovati v pojištění u Všeobecného pensijního ústavu. Vydání převodní částky a nikoliv úhrnu pojistného se doporučuje proto, že jde o výstup z likvidujícího pensijního zařízení a nikoliv o výstup z vyňaté služby.

Ustanovení sledují zásadu zrovnoprávnění důchodců fondu s příjemci platů z prostředků pensijního zaopatření za předpokladu zachování práv nabytých podle dosavadních stanov.

Toto ustanovení má umožniti likvidaci důchodů vyměřených podle vlád. nař. č. 96/1941 Sb. Bez něho by nebylo možno vyřešiti otázku likvidace složených důchodů podle tohoto nařízení. Převodní částky v těchto případech nelze vydávati a jinak není positivního předpisu, který by věc upravoval.

Hlavní město Praha plnilo své pensijní závazky vůči zaměstnancům činným v býv. Elektrických podnicích jen z výnosu těchto podniků. Náklady pensijního pojištění tvořily správní náklady těchto podniků. Znárodněním jejich části byly městu Praze odňaty prameny potřebných příjmů. Je tedy odůvodněno, aby náklady na pensijní požitky zaměstnanců znárodněné části bývalých Elektrických podniků byly uhrazovány z týchž pramenů jako dosud a aby příslušný díl závazků převzala znárodněná část těchto podniků. Navrhovaná úprava zde obsažená je přirozeně jen prozatímní a je myšlena jen pro tu dobu, dokud nebude zákonem upraveno celé majetkové vypořádání v rámci provedení § 25 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb.

Ustanovení vyhovuje přání pojištěnců fondu, aby z důvodu účelnosti a vzhledem k brzkému uskutečnění národního pojištění byl v jejich nemocenském pojištění i po převodu do pensijního zaopatření zachován dosavadní stav. Pragmatikální zaměstnanci jsou pojištěni u Léčebného fondu veřejných zaměstnanců a smluvní zaměstnanci a důchodci u Nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců. Na tomto stavu nemá býti tedy nic měněno. Dle toho ti, kdož dosud podléhají nebo by podléhali nemocenskému pojištění u Nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců, budou dále pojištěním příslušni k této pojišťovně.

V poslední době docházejí k zestátnění místních malodrah, které jsou členy Pensijního ústavu soukromých drah v Brně a tím k přejímání zaměstnanců těchto drah do státní služby železniční, vyňaté podle § 2, č. 8 pensijního zákona z pojistné povinnosti pensijní.

Při tom se objevily pochybnosti v otázce, jakým způsobem má Pensijní ústav soukromých drah v Brně poskytnouti státní správě železniční ze své pojistné podstaty úhradu potřebnou k zajištění nároků, které získali převzatí zaměstnanci u pensijního ústavu podle vlád. nař. č. 33/1933 Sb., jakož i v otázce, jak upraviti převzetí důchodů bývalých zaměstnanců zestátněných drah. Věc souvisí s tím, že § 7 vlád. nař. č. 33/1933 Sb. se podle svého slovného znění vztahuje jen na případy, že bude zestátněna soukromá dráha, mající vlastní pensijní zařízení, a nikoliv na případy sestátněných místních drah, které jsou členy Pensijního ústavu soukromých drah v Brně. Řešení bylo kromě toho znesnadněno skutečností, že zestátněné místní dráhy přestaly ode dne zestátnění odváděti zvláštní přirážku k běžnému pojistnému, zavedenou v roce 1946 na místě obvyklých jednorázových zvyšovacích tax k úhradě zvýšení pensijních základen v důsledku platových úprav, provedených v prosinci 1945.

Bylo proto zvoleno řešení, spočívající v podstatě na částečné likvidaci Pensijního ústavu soukromých drah, což znamená, že ústav vydá státní správě železniční na místo plné pojistně-matematické úhrady za předávané nároky aktivních zaměstnanců pouze poměrnou část svého jmění. Toto řešení umožňuje pak současně ústavu upustiti od dodatečného vymáhání potřebné úhrady od zestátněných místních drah za hromadné zvýšení pensijních základem v důsledku zmíněných prosincových platových úprav. Nároky převzatých zaměstnanců nebudou ovšem tímto řešením nijak dotčeny. Podle ustanovení odstavce 1, č. 2, zaručí jim státní správa železniční tytéž normální pensijní nároky, jaké příslušejí jejím zaměstnancům vyňatým z pojistné povinnosti důchodového pojištění a započte jim pro tyto nároky a jejich výměru plně příspěvkovou dobu získanou v pojištění u Pensijního ústavu soukromých drah. Podle ustanovení odstavce 1, č. 3, bude pak nadto použito ve prospěch těchto zaměstnanců i rozdílu prémiové reservy Pensijního ústavu soukromých drah v Brně ke dni postátnění a prémiové reservy, jíž by bylo potřebí k započtení doby podle odstavce 1, č. 2. Způsob tohoto použití upraví prováděcí předpisy, které budou vydány podle odstavce 3.

Svazu pensijních ústavů připadne významný úkol při provádění likvidace náhradních pensijních zařízení zvláště při koordinování jejich likvidační činnosti, takže je odůvodněno, aby svoji funkci skončil až po dokončení likvidace. Z toho důvodu nestanoví se přímo v zákoně den, kterým Svaz se zruší, nýbrž ponechává se ministerstvu sociální péče, aby podle stavu věci vyhlásil zrušení Svazu.

Uvedená ustanovení obsahují přechodná opatření nutná v souvislosti s prováděním likvidace náhradního pojištění.

Odchylné poměry na Slovensku si vynutily zvláštní způsob řešení likvidace pojištění na vyšší dávky. Vzhledem k tomu, že toto pojištění provádí na Slovensku Ústřední sociální pojišťovna (viz shora), navrhuje se odchylné organisační řešení spočívající v tom, že pojištění podle obecných ustanovení pensijního zákona bude prováděti Ústřední sociální pojišťovna v oddělení pro obecné pensijní pojištění, kdežto pojištění zbývajících vyšších dávek se provede připojištěním. Při tom však rozdělení jmění a zabezpečení vyšších nároků se provádí jinak podle materiálních ustanovení platných pro likvidaci náhradního pojištění v zemích České a Moravskoslezské. Jinaký způsob likvidace pojištění na vyšší dávky se z důvodů sociálně-politických a unifikačních nejeví ani účelným ani odůvodněným. Z likvidace pojištění na vyšší dávky se však vyjímá pojištění novinářů na vyšší dávky. Toto pojištění bude upraveno samostatně pro celý stát v národním pojištění důchodovém.

Navrhované ustanovení obsahuje obvyklé poplatkové úlevy a upravuje zaknihování přechodu vlastnických i jiných práv na příjemce majetkových hodnot zrušených ústavů.

Zabezpečení zbývajících vyšších nároků náhradního pojištění mají podle návrhu prováděti příplatkové ústavy. Vzhledem k tomu, že dosavadní ústavy se v praksi osvědčily, bylo shledáno účelným a odůvodněným navázati na dosavadní jejich vývoj a na jejich právní organisaci. Protože však nové příplatkové ústavy mají prováděti zčásti i dosavadní náhradní pojištění, bylo nutno doplniti dosavadní předpisy o příplatkových ústavech ustanoveními, která platí pro nositele veřejnoprávního důchodového pojištění (viz §§ 16, 17, 18, 19 a 23). Další existence příplatkových ústavů jest odůvodněna též tím, že chystané národní pojištění nebude moci alespoň na počátku své existence poskytovati pojištěncům ať náhradních pensijních ústavů, ať ostatních zrušených nositelů důchodového pojištění takovou výši dávek, která by pojištěncům a jejich rodinným příslušníkům poskytovala hospodářské zajištění úměrné úrovni dosažené důchodem z práce, jak to vytyčuje osnova zákona o vybudování a organisaci národního pojištění v článku IV.

Navrhovaná úprava nebude tudíž odporovati programovému účelu, který si vytýčilo národní pojištění a tím také nijak předbíhati jeho vývoji.

Zřizování příplatkových ústavů je ponecháno zásadně svobodným počinům zaměstnanců a podnikatelů, protože nejde jen o opatření rázu sociálně politického, nýbrž zároveň i rázu finančně-hospodářského. V některých směrech bylo však přece jen nutno tyto počiny přesněji vymeziti. Tak není třeba souhlasu zaměstnavatele, jde-li o zřízení příplatkového ústavu, na který se převádí část pojistné podstaty likvidovaného ústavu (nositele pojištění), neboť jde prakticky o zachování dosavadního stavu. Dále bylo třeba pamatovati na to, aby pro podnik, který důsledkem znárodnění převzal souborně zaměstnance, kteří byli dříve pojištěni u několika zrušených náhradních ústavů, se zřídil společný příplatkový ústav, neboť by nebylo možné, aby zaměstnanci téhož znárodněného podniku byli pojištěni u různých příplatkových ústavů s různými nárokovými schematy a s různými příspěvky podnikovými. Stejný zřetel sleduje ustanovení, aby pro zaměstnance soukromých drah se zřídil společný příplatkový ústav.

Ježto příplatkové ústavy byly postaveny na nový základ jak po stránce organisační, tak zvláště i po stránce jejich úkolů, bylo třeba do osnovy pojmouti podrobné předpisy o přestupech pojištěnců (členů).

Navrhované ustanovení pamatuje na nezbytnou součinnost příplatkových ústavů a nositele důchodového pojištění.

Navrhované ustanovení pamatuje na dozor nad hospodařením příplatkových ústavů.

Navrhované ustanovení obsahuje podrobná ustanovení v případě, že příplatkové ústavy ztratily vlastnost příplatkového ústavu.

Vedoucí myšlenkou včlenění navrhovaného ustanovení do osnovy jest úvaha, že příplatkové ústavy budou plniti též úkoly, které plnilo svými vyššími dávkami náhradní pojištění, takže jest odůvodněno a spravedlivo, aby tyto úlevy byly poskytnuty i pro provádění pojištění příplatkovými ústavy.

Dosud používalo finančních úlev 28 náhradních ústavů (zařízení soukromých drah). Tyto ústavy nyní odpadnou a na místě nich vstoupí příplatkové ústavy. Toho času je 15 příplatkových ústavů, s nimiž možno i nadále počítati, neboť pravděpodobně přizpůsobí své stanovy ustanovením tohoto zákona (§ 33). K tomu přistoupí navíc nové příplatkové ústavy. Lze však důvodně míti za to, že počet nových příplatkových ústavů pro dohlednou dobu nepřekročí počet nynějších náhradních ústavů (zařízení), neboť se počítá s příplatkovými ústavy pro větší podniky a s jejich koncentrací (§ 13, odst. 5). Lze proto odhadnouti, že pro dohlednou dobu k dosavadním 15 příplatkovým ústavům přistoupí nejvýše asi 20 dalších příplatkových ústavů. Nebude proto z navrhovaného ustanovení vyplývati nějaký zvláštní úbytek na příjmech státní pokladně. Nějaké bližší vyčíslení finančního účinku pro státní pokladnu vzhledem k povaze věci není vůbec možné ani odhadem.

Navrhované ustanovení obsahuje nezbytné záruky pro zabezpečení práv nabytých v náhradním pensijním pojištění.

Ustanovení navazuje na dosavadní právní stav vyjádřený v § 120 pensijního zákona, podle něhož příplatkové ústavy, na něž přenesl likvidující náhradní ústav část své pojistné podstaty musí vyhovovati dalším přísnějším podmínkám než tomu je u obyčejných příplatkových ústavů, a to zvláště v tom směru, že stanovy takovéhoto příplatkového ústavu musí zavazovati zaměstnavatele, že u něho pojistí všechny své zaměstnance povinné pojištěním. Ustanovení písmene a) je tudíž převzetím dosavadního právního stavu. Ustanovení písmene b) je důsledkem ustanovení § 3.

Účelem tohoto předpisu je jednak postaviti na pevný právní základ budoucí zaopatřovací zařízení pro zaměstnance, která sledují v podstatě stejný účel jako příplatkové ústavy (t. j. nadlepšovati dávky z veřejnoprávního sociálního pojištění) a přesněji vymeziti a jednotně upraviti dozorčí pravomoc ministerstva sociální péče nad těmito zařízeními.

Osnova přiznává těmto zaopatřovacím zařízením právní osobnost přímo ze zákona. Dosavadní zaopatřovací zařízení podle § 121 pensijního zákona nebo § 258 pojišťovacího zákona neměla totiž právní subjektivity ze zákona. Bylo proto u takových zařízení v případě potřeby vždy zvláště zkoumati, jsou-li u nich splněny podmínky, jež zákon (§ 26 obč. zák.) a judikatura požadují jako předpoklady právní osobnosti. Osnova zpřístupňuje tato zařízení všem zaměstnancům, kteří jsou povinně pojištěni pro případ invalidity a stáří, tedy i zaměstnancům pojištěným podle zákona č. 44/1947 Sb. o hornickém pensijním pojištění. Podmínky vzniku těchto zaopatřovacích zařízení a pravomoc dozorčího úřadu, které dosud nebyly zákonnými předpisy blíže vymezeny, jsou osnovou upraveny v podstatě obdobně, jako u příplatkových ústavů. Členství v těchto zařízeních jest povinné; stanovy zařízení a jejich změny vyžadují předchozího schválení dozorčího úřadu (dosud byly dozorčím úřadem pouze brány na vědomost); zaměstnanci mají zaručenou účast ve správě; pro hospodaření zařízení platí obdobně předpisy o veřejnoprávním důchodovém pojištění; může býti nařízeno z moci dozorčí 1 sloučení několika zařízení ve fond jediný. Osnova přiznává zaopatřovacím zařízením - obdobně jako příplatkovým ústavům - některé daňové úlevy (v oboru daně rentové).

Aby bylo zamezeno nežádoucí administrativní zatížení dozorčího úřadu, jež by z nové zákonné úpravy nutně vyplynulo, pokud jde o dosavadní zaopatřovací zařízení, přiznává osnova právní subjektivitu ze zákona všem dosavadním zařízením (podle § 121 pensijního zákona a § 258 pojišťovacího zákona), která jsou již v evidenci dozorčího úřadu a splňují jinak podmínky, požadované § 29 pro nová zařízení. Jsou to vesměs zařízení, která poskytují svým členům právní nárok na dávky (podpory). Uznání těchto zařízení za fondy ve smyslu nové zákonné úpravy tedy odpadá.

Osnova sice neruší ta zaopatřovací zařízení, která neposkytují (dosud) svým členům právní nárok na dávky, ale podrobuje tato zařízení účinnějšímu, přesněji vymezeném dozoru (změny stanov podléhají schválení dozorčího úřadu namísto dosavadního vzetí na vědomost) a dává dozorčímu úřadu možnost působiti i jinak (nařízením přeměny fondu, jmenováním nového správního orgánu) k tomu, aby i tato zařízení se přeměnila - v duchu požadavků doby - na fondy vyhovující nové zákonné úpravě a poskytující členům právní nárok na dávky.

Náhradní pensijní ústavy byly podle § 112 pensijního zákona povinny sdružiti se ve Svaz pensijních ústavů. Po zkušenostech nabytých s jeho prováděním se považuje za doporučitelné a žádoucí, aby bylo vybudováno obdobné povinné ústředí příplatkových ústavů, jehož potřeba jest tím spíše odůvodněna, že náhradní pojištění, odpoutané v nové organisační formě od zákonné složky pojištění, bude potřebovati zájmového ústředí, které by obstarávalo styk s budoucí Ústřední národní pojišťovnou a sledovalo a obhajovalo společné zájmy příplatkových ústavů, zejména v oboru finanční politiky ukládací. S hlediska dozorčího úřadu bude Svaz důležitým činitelem, bdícím nad chodem příplatkových ústavů, provádějícím jejich revisi a obstarávajícím v přenesené působnosti i některé úkoly státního dozoru.

Poněvadž také mnohá zaopatřovací zařízení podle §§ 29 a 30 poskytují nároky na dávky, i když nesplňují některých formálních náležitostí příplatkových ústavů, umožňuje jim osnova, aby se podílela s příplatkovými ústavy na výhodách členství ve svazu. Obligatorní členství těchto zaopatřovacích zařízení se nepovažuje za účelné, ježto existuje řada zařízení rázu ryze podpůrného, jejichž účel jest zcela odlišný od úkolů sociálního pojištění.

Navrhované ustanovení pamatuje na přizpůsobení dosavadních příplatkových ústavů ustanovením zákona. K tomu účelu stanoví jim přiměřenou lhůtu pro přizpůsobení stanov.