(1) Pro přestupy členů příplatkových ústavů platí tato ustanovení:

a) Stane-li se pojištěnec členem příplatkového ústavu, vydá nositel veřejnoprávního důchodového pojištění příplatkovému ústavu prémiovou reservu připojištění uzavřené podle kolektivní sazby, a požádá-li o to pojištěnec, také prémiovou reservu připojištění, uzavřeného podle individuální sazby. Obdržel-li nositel veřejnoprávního důchodového pojištění za takového pojištěnce mimo převodní částku (pojistné) za zákonné nároky také jiné částky za vyšší nároky, jichž dosud nepoužil ke zvýšení nároků, vydá i tyto částky příplatkovému ústavu.

b) Zanikne-li členství u příplatkového ústavu a vstoupí-li bývalý člen opět do povinného pojištění u nositele veřejnoprávního důchodového pojištění, vydá příplatkový ústav pokud nevznikl nárok na invalidní (starobní) důchod podle jeho stanov, nositeli veřejnoprávního důchodového pojištění prémiovou reservu ke dni zániku členství za nároky podle stanov. Stane-li se však bývalý člen příplatkového ústavu členem jiného příplatkového ústavu, vydá se prémiová reserva odchylkou od ustanovení předešlé věty tomuto příplatkovému ústavu.

c) Zanikne-li členství u příplatkového ústavu a vstoupí-li bývalý člen do zaměstnání vyňatého z pojistné povinnosti veřejnoprávního důchodového pojištění, vydá příplatkový ústav prémiovou reservu podle ustanovení písmena b) novému zaměstnavateli.

(2) Povinnost vydat částky podle ustanovení odstavce 1 vzniká dnem vzniku členství u příplatkového ústavu, dnem vstupu do pojištění u nositele veřejnoprávního důchodového pojištění, po případě dnem vstupu do zaměstnání vyňatého z pojistné povinnosti veřejnoprávního důchodového pojištění.

(3) Přihlásil-li se bývalý člen k dobrovolnému pokračování v pojištění u příplatkového ústavu, vzniká převodní povinnost teprve dnem zániku dobrovolného pokračování v pojištění.

(4) Požívá-li přestouplý pojištěnec invalidního nebo starobního důchodu, vzniká povinnost k převodu dnem zastavení tohoto důchodu z jiných příčin než pro důchodcovo úmrtí, jsou-li v tento den ještě splněny podmínky stanovené v odstavci 1, písm. a), b) nebo c).

(5) Částky, které jest vydati podle ustanovení předešlých odstavců, se úročí 4% ode dne vzniku povinnosti k převodu.

(6) Příplatkový ústav použije částky, kterou obdrží podle ustanovení odstavce 1, písm. a) nebo b) k započtení doby, za kterou byla vydána, jako doby členské. Nestačí-li tato částka k plné úhradě tohoto započtení a nebude-li doplněna na potřebnou výši, zkrátí se přiměřeně nároky. Převyšuje-li tato částka potřebnou úhradu, použije se zbytku ke zvýšení nároků.

(7) Nositel veřejnoprávního důchodového pojištění použije prémiové reservy, kterou obdrží podle ustanovení odstavce 1, písm. b), k připojištění podle sazeb pro připojištění za přeplatek převodní částky při přestupu.

(8) Zaměstnavatel, jemuž byla vydána prémiová reserva podle ustanovení odstavce 1, písm. c), použije jí podle předpisů o použití částek vydaných při přestupech z veřejnoprávního důchodového pojištění do zaměstnání vyňatého z pojistné povinnosti tohoto pojištění. Přestoupí-li takový zaměstnanec později do zaměstnání zakládajícího pojistnou povinnost veřejnoprávního důchodového pojištění, vydá zaměstnavatel zároveň s částkou, kterou je povinen vydati podle předpisů o přestupech ve veřejnoprávním důchodovém pojištění (zaopatření) i částku, kterou přijal podle ustanovení odstavce 1, písm. c).

Veškeré nároky na dávky podle stanov je ohlásiti u příslušného příplatkového ústavu a připojiti potřebné doklady.

(1) Všechna opatření a rozhodnutí příplatkového ústavu, týkající se práv nebo povinností upravených stanovami a určená zájemcům, se jim doručí písemně (výměry).

(2) Ustanovení předpisů o veřejnoprávním důchodovém pojištění o výměrech, jejich doručování a o opravných prostředcích proti nim platí tu obdobně.

O způsobu odvádění pojistného, jeho splatnosti, právu srážky, povinnostech zaměstnavatelů, o ručení za pojistné a o jeho vymáhání platí obdobně předpisy o veřejnoprávním důchodovém pojištění.

(1) Ve sporech o dávky z pojištění u příplatkových ústavů rozhoduje výlučně pojišťovací soud zřízený pro veřejnoprávní důchodové pojištění. Je-li žalován příplatkový ústav se sídlem v zemi České, je příslušným pojišťovací soud v Praze, je-li žalován příplatkový ústav se sídlem v zemi Moravskoslezské, je příslušným pojišťovací soud v Brně; je-li žalován příplatkový ústav se sídlem na Slovensku, je příslušným pojišťovací soud v Bratislavě.

(2) Žalobu nutno podati u příslušného pojišťovacího soudu (odstavec 1) ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení výměru písemně ve dvou vyhotoveních nebo ústně. V tomto případě se pořídí o žalobě zápis a straně se vydá potvrzení.

(3) O žalobě rozhoduje pojišťovací soud v tříčlenném senátě, jemuž předsedá předseda soudu nebo některý jeho náměstek. Za přísedící povolá předseda přísedící pojišťovacího soudu ze skupiny pojištěnců. Při tom podle možnosti přihlíží k tomu, aby přísedící byli z téhož výdělečného oboru jako žalobce.

(4) Rozsudek pojišťovacího soudu je konečný.

(5) Pokud v předcházejících ustanoveních není stanoveno jinak, platí o řízení u pojišťovacího soudu, jakož i o zastupování stran obdobně příslušné předpisy veřejnoprávního důchodového pojištění.

V orgánech příplatkového ústavu zřízeného pro zaměstnance náleží zaměstnancům alespoň poloviční zastoupení. Zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů musí býti zároveň pojištěnci příplatkového ústavu. Předsedu zvolí zástupci zaměstnanců.

Dojde-li u příplatkového ústavu, zřízeného pro zaměstnance několika podniků, v důsledku zániku podniku k hromadnému zániku členství jeho zaměstnanců v příplatkovém ústavě, vydá příplatkový ústav namísto částek podle § 15 nositeli veřejnoprávního důchodového pojištění nebo nositeli veřejnoprávního pensijního zaopatření těchto zaměstnanců poměrnou část svého jmění.

Příplatkové ústavy spolupůsobí při provádění veřejnoprávního důchodového pojištění. Ministerstvo sociální péče může po slyšení nositele veřejnoprávního důchodového pojištění přenésti na příplatkové ústavy provádění některých úkolů veřejnoprávního důchodového pojištění. Nositelé veřejnoprávního důchodového pojištění spolupůsobí při provádění pojištění u příplatkových ústavů.

(1) Příplatkové ústavy podléhají dozoru ministerstva sociální péče; pro jejich hospodaření (ukládání jmění, vymáhání splatných pohledávek a pod.) platí obdobně předpisy o veřejnoprávním důchodovém pojištění. Příplatkové ústavy jsou povinny předložiti každoročně ministerstvu sociální péče ve stanovené lhůtě předepsanou formou výkazy o stavu pojištění a o výsledcích hospodaření.

(2) Dozor nad příplatkovým ústavem pro zaměstnance soukromých drah vykonává ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem dopravy.

Nejpozději ke konci každého třetího roku musí příplatkové ústavy sestaviti pojistně-matematickou bilanci, vypracovanou s použitím početních podkladů veřejnoprávního důchodového pojištění a předložiti ji se všemi pomůckami, potřebnými k přezkoušení, ministerstvu sociální péče nejdéle do konce června následujícího roku. Vykáže-li pojistně-matematická bilance schodek, který nelze považovati za přechodný, je příplatkový ústav povinen usnésti se na opatřeních nutných k sanaci a může se za tím účelem usnésti i na snížení již vyplácených důchodů. Jde-li o příplatkový ústav zřízený pro zaměstnance, musí se při tom zatížení zaměstnavatele alespoň rovnati zatížení pojištěnců a důchodců. Sanační opatření, jež schvaluje s konečnou platností ministerstvo sociální péče, jsou právně závazná pro členy a důchodce ústavu a jejich pozůstalé. Ministerstvo sociální péče může vydati podrobnější předpisy o formě, v jaké mají býti bilance předkládány.

O podmínkách uznání za příplatkový ústav a o provádění dozoru může ministr sociální péče vydati podrobné předpisy. Může také naříditi sloučení několika příplatkových ústavů v jediný příplatkový ústav, vyslechnuv zúčastněné příplatkové ústavy.

(1) Ministerstvo sociální péče může uznání za příplatkový ústav odvolati

1. nejsou-li u něho již splněny podmínky zákona,

2. nebyla-li provedena sanace, potřebná podle § 24 ve stanovené lhůtě.

(2) Příplatkový ústav, jehož uznání ministerstvo sociální péče odvolalo nebo jenž zanikl, odevzdá své jmění k zabezpečení nároků členů a důchodců

1. jinému příplatkovému ústavu, po případě několika příplatkovým ústavům, nebo

2. některému nositeli veřejnoprávního důchodového pojištění, po případě několika nositelům veřejnoprávního důchodového pojištění za účelem uzavření připojištění, nebo

3. zčásti příplatkovému ústavu (příplatkovým ústavům), zčásti nositeli (nositelům) veřejnoprávního důchodového pojištění.

(3) O tom, kterého ze způsobů uvedených v odstavci 2 se použije, rozhodnou poslední správní orgány likvidujícího příplatkového ústavu. Usnesení vyžaduje schválení ministerstva sociální péče. Odevzdá-li se jmění několika ústavům, stanoví se majetkové podíly v poměru hodnoty nároků přecházejících členů a důchodců.

(1) Všechna jednání a listiny, jichž je třeba k založení, upravení a projednání poměru mezi příplatkovými ústavy navzájem, dále mezi příplatkovými ústavy na straně jedné a nositeli veřejnoprávního sociálního pojištění, úřady, zaměstnavateli, pojištěnci, důchodci, léčebnými ústavy a lékaři na straně druhé, právní poměry z uvedených poměrů vzniklé, jakož i řízení v pojišťovacím soudnictví jsou, pokud jde o pojistný poměr spadající pod tento zákon, osvobozeny od poplatků s výjimkou poplatků zaopatřovacích. Příplatkové ústavy, na něž byl převeden zbytek jmění podle § 2, odst. 1, č. 1 a 2, jsou osvobozeny i od těchto poplatků zaopatřovacích.

(2) Převody pojistných podstat příplatkových ústavů jsou osvobozeny od poplatků.

(3) O osvobození movitého jmění příplatkových ústavů od poplatkového ekvivalentu a o poskytnutí úlev v poplatkovém ekvivalentu pro nemovité jmění příplatkových ústavů platí obdobně ustanovení o poplatkovém ekvivalentu, která se vztahují na jmění nositelů veřejnoprávního sociálního pojištění. Ekvivalentní povinnost k nemovitému jmění, které přešlo nebo bylo převedeno v důsledku převodu pojistných podstat, přechází na nové vlastníky, a to dnem, k němuž se převod stal, je-li tento den prvním dnem kalendářního čtvrtletí, jinak prvním dnem nejblíže následujícího kalendářního čtvrtletí.

(4) Příplatkové ústavy jsou osvobozeny od zvláštní daně výdělkové a od daně rentové obdobně jako nositelé veřejnoprávního sociálního pojištění.

(5) Dávky vyplácené příplatkovými ústavy podle tohoto zákona jsou osvobozeny od daně rentové.

(6) Budovy nebo části budov příplatkových ústavů jsou osvobozeny od daně domovní obdobně jako budovy (části budov) nositelů veřejnoprávního sociálního pojištění.

(7) Pro příplatkové ústavy, na něž byl převeden zbytek jmění podle § 2, odst. 1, č. 1 a 2, platí osvobození od daně z obratu obdobně jako pro nositele veřejnoprávního sociálního pojištění.

Příplatkové ústavy, na něž byl převeden zbytek jmění podle § 2, odst. 1, č. 1 a 2, musí vyhovovati těmto dalším podmínkám:

a) Stanovy příplatkového ústavu musí zavazovati zaměstnavatele, že pojistí u něho všechny své zaměstnance, kteří by byli povinni pojištěním podle pensijního zákona nebo podle vládního nařízení č. 33/1933 Sb., ve znění vyplývajícím ze změn a doplňků provedených do 31. prosince 1946;

b) stanovy příplatkového ústavu musí zaručovati vcelku nároky alespoň ve výši určené v § 3;

c) nároky na dávky nesmějí býti vázány přísnějšími podmínkami, než jsou podmínky stanovené pro obdobné dávky předpisy o veřejnoprávním důchodovém pojištění;

d) výše pojistného, pokud připadá na pojištěnce, nesmí záviseti na jeho věku nebo zdravotním a rodinném stavu.

(1) Zaopatřovací zařízení, která mají za účel podporovati zaměstnance v případě nemoci, invalidity nebo stáří nebo jejich vdovy a sirotky, mohou býti uznána ministerstvem sociální péče za pensijní (podpůrné) fondy, pokud poskytují zaměstnancům nároky na dávky (podpory), i když nejsou plně zabezpečeny podle zásad pojistně-matematických. Členy pensijního (podpůrného) fondu musí býti všichni zaměstnanci podniku povinní pojištěním pro případ invalidity a stáří.

(2) Ustanovení § 13, odst. 2 a 3, odst. 4, věty prvé, §§ 20, 23 a 25 a § 27, odst. 5 platí tu obdobně.

(1) Zaopatřovací zařízení, jejichž zřízení a stanovy vyly vzaty před vyhlášením tohoto zákona dozorčím úřadem na vědomost podle § 121 pensijního zákona nebo podle § 258 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících (dále "pojišťovací zákon"), se považují za pensijní (podpůrné) fondy podle ustanovení § 29, pokud vyhovují podmínkám v něm stanoveným.

(2) Změny stanov zaopatřovacích zařízení, která dosud neposkytují členům právní nárok na dávky (podpory), vyžadují napříště schválení ministerstva sociální péče. Ministerstvo sociální péče může naříditi přeměnu takových zařízení na pensijní (podpůrné) fondy podle § 29. Za tím účelem může ministerstvo sociální péče jmenovati i nové správní orgány zaopatřovacího zařízení, přihlížejíc k návrhům jednotné odborové organisace.

(1) Příplatkové ústavy jsou povinny se sdružiti ve Svaz příplatkových ústavů.

(2) Svaz je právnickou osobou.

(3) Svazu náleží zejména:

a) hájiti zájmy příplatkových ústavů,

b) působiti k sjednocení předpisů v oboru pojištění u příplatkových ústavů a k vytvoření jednotné praxe u těchto ústavů,

c) dbáti o řádné vedení příplatkových ústavů a prováděti jejich správní a účetní revisi,

d) poskytovati příplatkovým ústavům odborné informace,

e) obstarávati příplatkovým ústavům určité úkony v souvislosti s prováděním pojištění,

f) spolupůsobiti při ukládání jmění příplatkových ústavů, zejména při společném nákupu cenných papírů a při uzavírání společných zápůjček,

g) sbírati a zpracovávati statistická data o činnosti příplatkových ústavů.

(4) Svaz podléhá dozoru ministerstva sociální péče a jeho hospodaření podléhá kontrole nejvyššího účetního kontrolního úřadu. Pro ukládání jmění Svazu platí obdobně předpisy o veřejnoprávním důchodovém pojištění.

(5) Ministr sociální péče může použíti součinnosti Svazu při vykonávání dozoru nad příplatkovými ústavy.

(6) Ustanovení o správě Svazu, o vedení jeho věcí, o příspěvcích pro jeho účely, o jeho jmění, jakož i o urovnávání sporů, jež mohou vzniknouti z poměru mezi příplatkovými ústavy a Svazem, obsahují jeho stanovy, které podléhají schválení ministerstva sociální péče; stejnému schválení podléhají změny stanov.

(7) Zanikne-li Svaz, smí se jeho jmění použíti jen se souhlasem ministerstva sociální péče, a to pouze k účelům, jimž slouží příplatkové ústavy.

(8) Členy Svazu mohou býti za podmínek určených jeho stanovami zaopatřovací zařízení podle §§ 29 a 30 tohoto zákona.

(9) Funkci Svazu příplatkových ústavů vykonává na Slovensku Ústřední sociální pojišťovna v Bratislavě. Při ní se zřídí poradní sbor pro otázky pensijního nadlepšení.

Část třetí.

Zrušuje se platnost, po případě použivatelnost všech předpisů, které odporují ustanovením tohoto zákona, zejména ustanovení §§ 103 až 112, 119 až 121 pensijního zákona a § 258 pojišťovacího zákona.

Dosavadní příplatkové ústavy jsou povinny do 31. prosince 1949 přizpůsobiti své stanovy ustanovením tohoto zákona.

Působnost podle tohoto zákona vykonává ministr (ministerstvo) sociální péče, na Slovensku zásadně prostřednictvím pověřence (pověřenectva) sociální péče, který se při tom řídí rozhodnutími a směrnicemi vydanými ministrem (ministerstvem) sociální péče.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

I. Pensijní pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách provádějí dosud v zemích České a Moravskoslezské Všeobecný pensijní ústav jako hlavní nositel pojištění a 25 náhradních ústavů. Pensijní pojištění zaměstnanců drah státem neprovozovaných a sloužících veřejné dopravě a jejich pomocných ústavů (§ 3 pens. zákona) pak provádí Pensijní ústav soukromých drah v Brně, který jest hlavním nositelem tohoto pojištění, a dvě pensijní zařízení soukromých drah, a to Pensijní fond Elektrických drah hlavního města Prahy a Pensijní ústav výs. Studénko-Štramberské místní dráhy, která jsou pro tento obor pojištění obdobou náhradních ústavů.

Náhradní ústavy působí již od 1. ledna 1909, tedy tak dlouho, jako pensijní pojištění samo. Náhradní ústavy vznikly většinou z různých pensijních a podpůrných zařízení, která zabezpečovala své členy pro případ neschopnosti k práci v důsledku invalidity nebo stáří a jejich pozůstalé pro případ úmrtí člena. Tato zařízení byla zakládána zejména u větších průmyslových podniků, mnohdy pro celé určité průmyslové odvětví, na př. pro průmysl cukrovarnický a textilní. Toto dobrovolné zabezpečování soukromých zaměstnanců pro případ invalidity a stáří vzniklo již v minulém století a předběhlo tak pensijní pojištění o několik desetiletí, neboť pensijní pojištění bylo zavedeno teprve zákonem č. 1/ 1907 ř. z., o pensijním pojištění zřízenců ve službách soukromých a některých zřízenců ve službách veřejných, s účinností od 1. ledna 1909. Pojištění podle tohoto zákona prováděl Všeobecný pensijní ústav a náhradní ústavy. Kromě toho mohlo býti pensijní pojištění provedeno též t. zv. náhradní smlouvou, kterou zaměstnavatel mohl uzavříti buď se svými zaměstnanci nebo se soukromou pojišťovnou. Instituce náhradních smluv byla zrušena zákonem č. 89/1920 Sb. Od 1. července 1920 bylo pak pensijní pojištění prováděno jen Všeobecným pensijním ústavem a náhradními ústavy. Pensijní pojištění zaměstnanců soukromých drah státem neprovozovaných, sloužících veřejné dopravě, bylo původně upraveno nařízením vlády č. 506/1921 Sb., které se opíralo o § 2a) pensijního zákona ve znění novely č. 89/1920 Sb. Od 1. ledna 1929 bylo toto pojištění upraveno vlád. nař. č. 33/1933 Sb., které bylo vydáno na podkladě § 3 pens. zákona č. 26/1929 Sb.

Podle § 106, odst. 1, č. 3 pensijního zákona č. 26/1929 Sb. mohl býti uznán za náhradní ústav pouze ten dosavadní náhradní ústav, který splňoval tuto základní podmínku: "Úhrn pojistného (běžné příspěvky) a tax za zvyšování služného, počítaje v to i případné anuity a příspěvky určené k úhradě vyšších nároků, za členy pojištěním povinné musí býti nejméně o jednu pětinu vyšší než úhrn pojistného, které by bylo uhraditi, kdyby bylo pojištění provedeno u Všeobecného pensijního ústavu."

Těmito vyššími příjmy jest zabezpečen i vyšší průměr nároků pojištěnců náhradních ústavů. Dávky náhradních ústavů musí však býti týchž druhů a v každém případě nejméně tak vysoké jako dávky, které by příslušely, kdyby pojištění bylo bývalo provedeno u Všeobecného pensijního ústavu.

Náhradní ústavy vyměřují pojistné dávky zpravidla z pensijního základu, jehož výše se stanoví podle posledních služebních požitků zaměstnance.

Důsledkem uvedených okolností může náhradní ústav zabezpečovati a také ve svém celku zabezpečuje takové důchody, že životní úroveň pojištěnců dosažená jejich prací, zůstává jim a jejich pozůstalým v podstatě zachována i v době invalidity (stáří, úmrtí).

Náhradních ústavů bylo 25 a nositelé pensijního pojištění soukromých drah byli 3, celkem bylo tedy 28 ústavů s okrouhle 70.000 pojištěnci a 20.300 důchodci. Jejich čisté jmění se odhaduje podle stavu ke konci r. 1946 částkou 7.341 mil. Kčs.

II. Na Slovensku není náhradních pensijních ústavů, nýbrž na místě nich bylo nařízením Slovenské národní rady č. 17/1946 Sb. n. SNR zavedeno pensijní pojištění některých soukromých zaměstnanců na vyšší dávky. Při tom na rozdíl od stavu platného v zemích České a Moravskoslezské, provádí pojištění na vyšší dávky Ústřední sociální pojišťovna v Bratislavě, a to odděleně od ostatního pensijního pojištění a se samostatným hospodařením a účtováním.

III. Společným znakem všech náhradních pensijních ústavů v zemích České a Moravskoslezské a pojištění na vyšší dávky na Slovensku je, že oprávněným osobám se zásadně zajišťují dávky, které převyšují nároky podle obecných ustanovení pensijního zákona.

IV. V budoucím národním pojištění se počítá s jediným nositelem pojištění a zásadně s jednotným nárokovým schematem pro všechny skupiny pojištěných osob. Při této nové struktuře národního pojištění nebude ovšem místa pro dosavadní náhradní pensijní ústavy v zemích České a Moravskoslezské a pro pojištění na vyšší dávky na Slovensku. Sociálně-politicky nebylo však mezi zúčastněnými činiteli politickými a odborovými, a zvláště též u jednotné odborové organisace pochybnosti o tom, že i při nové schematické struktuře národního pojištění bude nutno ve vhodné formě zachovati dosavadní výhody pojištění u náhradních pensijních ústavů a pojištění na vyšší dávky.

V. Po přezkoumání otázky se dospělo k závěru, že, má-li býti zabezpečení uvedených výhod spravedlivé a sociálně-politicky únosné, je třeba při praktickém řešení vycházeti z těchto zásad:

1. Nároky dosavadních pojištěnců náhradních pensijních ústavů mají býti zachovány. Proto jejich zaměstnavatelé by měli býti povinni jim zajistiti jejich dosavadní vyšší nároky takovým způsobem, aby spolu s nároky podle obecných ustanovení pensijního zákona se rovnaly alespoň dosavadním nárokům podle stanov. Příspěvek zaměstnanců, čítaje v to i pojistné Všeobecného pensijního ústavu, by neměl býti vyšší, než tomu bylo podle stanov náhradního pensijního ústavu.

2. Nadlepšení podle stanov zabezpečené náhradními pensijními ústavy by mělo býti zajištěno u příplatkového ústavu, který by se však měl postaviti na nový základ věcně i organisačně lépe vyhovující změněným sociálně-politickým a hospodářským poměrům.

3. Členy příplatkových ústavů by neměli býti pouze dosavadní pojištěnci náhradních pensijních ústavů, nýbrž ve shodě s ustanovením § 120 pensijního zákona i zaměstnanci, kteří nově vstoupí do služeb podniku, u kterého byl zřízen náhradní pensijní ústav.

4. Nároky podle obecných ustanovení pensijního zákona by měly býti zabezpečeny u Všeobecného pensijního ústavu.

Na Slovensku bylo nutno přihlédnouti při řešení otázky k jeho zvláštním poměrům a bylo proto zvoleno - při zásadách zachování uvedených hledisek - odchylné technické provedení, jež obsahuje ustanovení § 10 osnovy. Podle uvedených zásad byla vypracována osnova nařízení, k jejímž jednotlivým ustanovením se poznamenává toto: