(1) Zemřel-li pojištěnec v době,
kdy měl nárok na dávky nemocenského
pojištění, nebo před uplynutím
šesti měsíců ode dne, kdy mu byla pravoplatně
zastavena výplata nemocenského, náleží
jeho pozůstalým, kteří vypravili pohřeb,
pohřebné 5.000 Kčs. Pozůstalými
jsou manžel (druh), manželka (družka), děti,
rodiče, děd a bába, sourozenci, tchán,
tchyně, zeť a snacha zemřelého.
(2) Nevypravila-li pohřeb některá
z osob oprávněných podle předchozího
odstavce, má nárok na pohřebné osoba
fysická nebo právnická, která obstarala
pohřeb na svůj náklad, aniž byla k tomu
povinna podle smlouvy nebo podle zákona. Pohřebné
se vyplatí v tom případě jen do výše
skutečných výloh za vypravení pohřbu,
nejvýše však v částce 2.500 Kčs.
Na případný rozdíl mají nárok
pozůstalí v pořadí uvedeném
v odstavci 1, jestliže žili s pojištěncem
v době jeho úmrtí ve společné
domácnosti.
(3) Vypravil-li pojištěnec pohřeb
rodinnému příslušníku, náleží
mu pohřebné, a to byl-li zemřelý mladší
dvou let, v částce 500 Kčs, byl-li mladší
čtrnácti let v částce 1.000 Kčs,
jinak v částce 1.300 Kčs, šlo-li o zemřelou
manželku nebo družku, ve výši 1.500 Kčs.
Vláda může nařízením stanoviti
odchylně od předchozích ustanovení
výši peněžitých dávek nemocenského
pojištění, jakož i stupně a hranice
vyměřovacího základu (§ 36, odst.
2), rozhodného pro jejich výměru.
Ministr sociální péče může
na návrh Ústřední národní
pojišťovny a po slyšení jednotné
odborové organisace a vrcholných zájmových
organisací stanoviti vyhláškou v Úředním
listě, že pojištěncům nebo rodinným
příslušníkům se poskytují
kromě dávek nemocenského pojištění
podle předchozích ustanovení jiné
dávky sledující účel nemocenského
pojištění. Podmínkou zavedení
nové dávky jest, aby bezpečnostní
fond dosáhl stanovené výše (§ 203)
a hospodářské výsledky se zřetelem
k hospodářskému plánu (§ 200)
dovolovaly zavedení nových dávek.
(1) Nárok na dávky nemocenského
pojištění náleží, jestliže
skutečnost podmiňující nápad
dávky nastala v době pojištění
nebo v ochranné lhůtě.
(2) Ochranná lhůta u zaměstnanců
jest doba po zániku pojištění rovnající
se době, po kterou byl pojištěnec naposledy
nepřetržitě povinně pojištěn;
ochranná lhůta činí však nejvýše
šest týdnů od výstupu ze zaměstnání.
(3) Ustanovení odstavce 2 platí obdobně
též o osobách samostatně výdělečně
činných a spolupracujících členech
rodiny, kteří přestali natrvalo vykonávati
činnost zakládající povinné
pojištění.
(4) Ustanovení odstavce 2 platí obdobně
o důchodcích (§ 8); u nich končí
ochranná lhůta vždy uplynutím šesti
týdnů ode dne zániku pojištění.
(5) Počne-li osoba v ochranné lhůtě
vykonávati činnost zakládající
povinné pojištění, staví se běh
ochranné lhůty po dobu výkonu této
činnosti. Běh ochranné lhůty se staví
obdobně po dobu výkonu vojenské služby
(cvičení). Ochranná lhůta získaná
novým pojištěním se připočítává
k nevyčerpanému zbytku dřívější
ochranné lhůty až do nejvyšší
výměry šesti týdnů.
(6) U pojištěnky (§ 3), která
pro těhotenství vystoupila ze zaměstnání
nebo přestala z téhož důvodu natrvalo
vykonávati činnost zakládající
povinné pojištění podle § 2, odst.
1, písm. b) a c) činí ochranná lhůta
vždy šest měsíců.
(1) Vykonával-li pojištěnec zároveň
několik činností zakládajících
povinné pojištění, přiznají
se dávky jen jednou. Peněžité dávky
se vyměří podle součtu všech
vyměřovacích základů. Při
tom zůstávají nedotčena ustanovení
o vzniku a podmínkách nároku z jednotlivých
činností; k sečítání
vyměřovacích základů dojde
teprve, až se splní podmínky pro vznik nároku
i z další činnosti.
(2) Pojištěnci, který vykonával
několik činností zakládajících
pojištění a přestal vykonávati
některou z nich, zůstává zachována
ochranná lhůta a nároky plynoucí z
této činnosti, i když je pro jinou činnost
dále pojištěn.
(1) Za rodinné příslušníky
podle tohoto zákona se pokládají, žijí-li
ve společné domácnosti s pojištěncem
a nejsou-li sami pojištěni podle tohoto zákona:
a) manželka (manžel),
b) družka (druh), pokud žila s pojištěncem
ve společné domácnosti alespoň šest
měsíců před nápadem dávky,
c) děti manželské i nemanželské,
pastorci a osvojenci do dokonaného 16. roku,
d) děti ve věku od 16. do 25. roku, připravují-li
se soustavně na budoucí životní povolání
studiem nebo jiným školením (výcvikem),
e) děti bez věkového omezení, pokud
si pro tělesnou nebo duševní vadu vlastní
prací nemohou opatřiti výživu nebo pokud
je na ně vypláceno výchovné (§
68).
(2) Za rodinné příslušníky
se dále pokládají, nejsou-li sami pojištěni
podle tohoto zákona, žijí-li ve společné
domácnosti s pojištěncem a jsou-li na něho
výživou převážně odkázáni:
a) rodiče, prarodiče, tchán, tchýně,
b) schovanci, sourozenci a vnuci za podmínek uvedených
v odstavci 1, písm. c) až e), pokud žili s pojištěncem
ve společné domácnosti alespoň šest
měsíců před nápadem dávky,
c) sestra nebo dcera pojištěncova, vede-li pojištěnci
domácnost a žila-li s ním ve společné
domácnosti alespoň šest měsíců
před nápadem dávky,
d) rozvedená manželka (manžel), má-li
manžel vůči ní vyživovací
povinnost.
(3) Podmínka společné domácnosti
se pokládá za splněnou i tehdy, žijí-li
manželka (manžel) nebo děti odděleně
z důvodů výchovy dětí, bytové
tísně, z důvodů zdravotních,
hospodářských, vzdělávacích
a podobných závažných důvodů,
nesouvisících s jejich osobními vztahy.
(4) Podmínka společné domácnosti
nemusí býti splněna u rodičů,
prarodičů, tchána, tchýně a
u rozvedené manželky (manžela).
(1) Pojištěnci mají nárok
na lékařské ošetřování
lékařem svobodně zvoleným ze smluvních
(§ 197) lékařů pojišťovny
(organisovaná svobodná volba lékaře).
(2) Pojmu svobodné volby lékaře
se nepříčí, omezí-li ji pojišťovna
léčebným řádem na volbu mezi
lékaři provozujícími praxi v určitém
obvodu nebo váže-li změnu lékaře
pojištěncem během jedné nemoci nebo
časového období na svůj souhlas. Při
tom však musí býti zajištěna pojištěnci
možnost vyhledati lékařskou pomoc u nepříslušného
smluvního lékaře ve zvláštních
případech stanovených v léčebném
řádu.
(3) Pojištěnci, kteří se
nepodrobí ustanovením odstavců 1 a 2 nebo
ustanovením léčebného řádu
je provádějícím, jsou povinni zaplatiti
ze svého zvýšené náklady spojené
s jejich léčením.
(4) Není-li možno lékařskou
pomoc zajistiti organisovanou svobodnou volbou podle odstavců
1 a 2 pro nedostatek osobních nebo věcných
předpokladů, může pojišťovna,
pokud překážky trvají organisovati poskytování
lékařské pomoci jako přechodné
opatření jinak.
(5) Pojišťovna nehradí náklady
vzniklé léčením pojištěnce
na soukromý účet nebo u nepříslušného
smluvního lékaře, leč by šlo
o případ první pomoci nebo o zvláštní
případy stanovené léčebným
řádem podle odstavce 2 a pojištěnec
požádal pojišťovnu o náhradu těchto
nákladů. V tomto případě náleží
pojištěnci náhrada do výše částky,
kterou by pojišťovna sama zaplatila smluvnímu
lékaři.
(6) Ustanovení předchozích odstavců
platí i pro ošetřování rodinných
příslušníků.
Na určitý způsob léčení
nebo ústavního ošetřování
požadovaný pojištěncem nebo rodinným
příslušníkem není právního
nároku. Tím není dotčeno ustanovení
§ 27, odst. 1.
(1) Pojišťovna hradí nutné
náklady za dopravu hromadným dopravním prostředkem
v nejnižší třídě do nejbližší
vhodné nemocnice nebo do léčebného
a ošetřovacího ústavu, porodnice nebo
ústavu pro choromyslné a zpět. Náklad
na dopravu jiným než hromadným dopravním
prostředkem hradí pojišťovna jen v případě,
když tato doprava byla nutná.
(2) Vhodnou nemocnicí je nemocnice nejbližší
působišti nebo pobytu nemocného, popřípadě
místu onemocnění, která je tak vybavena,
že může poskytnouti ošetření
odpovídající ustanovení § 27,
odst. 1, věty druhé.
(3) Léčebný řád
stanoví, za jakých podmínek a v jaké
výši může pojišťovna uhraditi
mimo případy uvedené v odstavcích
1 a 2 náklady dopravy do léčebných
ústavů a lázní.
(4) Pojišťovna hradí za podmínek
stanovených léčebným řádem
nutné náklady dopravy nemocných k lékaři
k ošetření nařízenému
lékařem a k vyšetření, včetně
periodických prohlídek.
(1) Pojišťovna je oprávněna
kontrolovati nemocné svými důvěrnými
lékaři a dohlížeti na ně jinými
svými zmocněnci, a to i návštěvami
v bytě.
(2) Vzepře-li se nemocný dozoru podle
odstavce 1 nebo neřídí-li se ustanoveními
léčebného řádu, může
mu býti peněžitá dávka zcela
nebo zčásti odepřena. Na tyto následky
je nutno nemocného předem upozorniti.
(3) Bylo-li odepřeno nemocenské podle
odstavce 2, náleží rodinným příslušníkům
pojištěncovým podpora nejméně
ve výši jeho poloviny.
(1) Ústřední národní
pojišťovna vydá léčebný
řád po slyšení jednotné odborové
organisace, vrcholných zájmových organisací
a po schválení ministerstvy sociální
péče a zdravotnictví.
(2) Léčebný řád
upravuje způsob poskytování dávek
a povinnosti pojištěnců, zaměstnavatelů,
lékařů a ostatních činitelů
zdravotní služby v dávkovém řízení.
(3) Léčebný řád
upravuje blíže zejména:
a) způsob a podmínky, za kterých se poskytují
věcné dávky, jakož i podmínky
pro náhradu cestovních výloh,
b) za jakých předpokladů a v jakém
rozsahu se poskytuje ošetřování odbornými
lékaři,
c) způsob, jakým se hlásí neschopnost
k práci a jakým se uplatňuje nárok
na dávky,
d) povinnosti pojištěnce, lékaře a zaměstnavatele
hlásiti onemocnění a úraz, jakož
i počátek a konec pracovní neschopnosti,
e) rozsah povinnosti pojišťovny hraditi náklady
desinfekce při nakažlivých chorobách,
f) podmínky, za kterých se poskytuje umělá
náhrada chrupu v jiném než jednoduchém
provedení,
g) účast pojišťovny při provádění
preventivní péče,
h) podmínky, způsob a rozsah provádění
péče o povolání osob se sníženou
pracovní schopností,
ch) podmínky a výši náhrady, kterou
pojišťovna poskytne onemocnělému mimo
území Československé republiky za
nutné náklady, jež pojištěnec za
ošetřování v nemoci zaplatil ze svého.
(1) V důchodovém pojištění
se poskytují tyto dávky:
a) starobní důchod,
b) invalidní důchod,
c) důchod manželky,
d) vdovský důchod,
e) důchod družky,
f) sirotčí důchod,
g) výbavné,
h) odškodnění za pracovní úrazy,
ch) sociální důchod.
(2) Dále se poskytují tato zvýšení
důchodů:
a) výchovné,
b) zvýšení pro bezmocnost.
(1) Pro vznik nároku na dávky uvedené
v § 60, odst. 1, písm. a) až g) je třeba,
aby pojištěnec byl v posledních pěti
letech přede dnem nápadu dávky (§ 90,
odst. 1) nebo před svou smrtí pojištěn
alespoň čtyři roky (1.460 dnů).
(2) Získal-li pojištěnec v pojištění
alespoň jeden rok, kladou se na roveň dobám
pojištění vyžadovaným v odstavci
1 tyto náhradní doby, pokud spadají do období
pěti let uvedeného v odstavci 1:
a) doba studia na středních, odborných nebo
vysokých školách po dokončení
15. roku věku, nejdéle do 25. roku věku,
dále doba pozdějšího normálního
studia na školách odborných. Zdrží-li
se studium výkonem branné povinnosti, prodlužuje
se tato doba o dobu jejího výkonu,
b) doba vojenské služby konané z jakéhokoliv
důvodu, jakož i doba služby v branné moci
(§ 3 branného zákona republiky Československé
ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb., a §§
66 a 67 zákona ze dne 13. května 1936, č.
131 Sb., o obraně státu), pokud je jí pojištěnec
odňat svému povolání,
c) doba nezaviněné nezaměstnanosti, jsou-li
u pojištěnce splněny podmínky předpisů
o řízení práce a o včleňování
do ní,
d) doba pracovní neschopnosti, v níž měl
pojištěnec nárok na dávky nemocenského
pojištění,
e) doba, po kterou byly vypláceny opakující
se peněžité dávky národního
pojištění,
f) doba manželského soužití pojištěnky,
které později zaniklo smrtí, rozlukou nebo
rozvodem, nebo doba, po kterou pojištěnka pečovala
alespoň o dvě děti ve stáří
do osmi let věku, jestliže tyto doby předcházely
její povinné pojištění, které
trvalo alespoň jeden rok.
(3) Kryjí-li se pojištěné
doby a náhradní doby, lze je počítati
jen jednou.
(4) Trvalo-li pojištění alespoň
10 let, pokládá se podmínka odstavce 1 vždy
za splněnou, je-li doba od prvého vstupu do pojištění
do dne nápadu dávky nebo smrti pojištěncovy
vyplněna ze čtyř pětin pojištěním,
s tím omezením, že doba od zániku pojištění
do dne nápadu dávky nebo smrti pojištěncovy
nesmí býti delší pěti let.
(5) Vláda určí nařízením,
jakým způsobem se splňují podmínky
odstavce 1 u zaměstnanců sezónních
a u osob zaměstnaných střídavě
u různých zaměstnavatelů.
(6) Nastane-li invalidita nebo smrt pojištěncova,
jehož pojištění trvalo alespoň
jeden rok, do dokonaného 21. roku jeho věku, považuje
se podmínka odstavce 1 za splněnou.
(7) Nastane-li invalidita nebo smrt pracovním
úrazem (nemocí z povolání), považuje
se podmínka odstavce 1 vždy za splněnou.
(8) Nastane-li invalidita nebo smrt pojištěnky
při těhotenství, porodu nebo šestinedělí
a trvalo-li pojištění alespoň jeden
rok, považuje se podmínka ustanovení odstavce
1 za splněnou. Toto ustanovení neplatí, nastala-li
invalidita nebo smrt svévolným přerušením
těhotenství.
(1) Nárok na starobní důchod má
pojištěnec, který dosáhl věku
alespoň 65 let, nepožívá invalidního
důchodu (§ 63) a nevydělává více
než polovinu průměrného ročního
výdělku podle § 71, odst. 5.
(2) Nárok na starobní důchod má
dále pojištěnec, který dosáhl
60 let věku, nepožívá invalidního
důchodu a nevydělává více než
polovinu průměrného ročního
výdělku podle § 71, odst. 5, byl-li pojištěn
alespoň dvacet let podle § 2, odst. 1; doba dobrovolného
pokračování v pojištění
podle § 148 se do těchto dvaceti let započítává
nejvýše ve výměře pěti
let.
(1) Nárok na invalidní důchod
má pojištěnec, u něhož již
před nápadem starobního důchodu nastala
ztráta nebo podstatný pokles výdělku
jako následek nepříznivého zdravotního
stavu (nemoci nebo poklesu tělesných či duševních
schopností), je-li tento stav trvalý. Za trvalý
se pokládá zdravotní stav, který podle
poznatků lékařské vědy pravděpodobně
potrvá déle než rok.
(2) Ztrátou výdělku jest, je-li
pojištěnec nucen zanechati výdělečné
činnosti a nemůže-li vykonávati ani
jinou výdělečnou činnost, přiměřenou
jeho dosavadnímu povolání.
(3) Podstatným poklesem výdělku
jest, nevydělá-li pojištěnec ve svém
povolání nebo v jiném zaměstnání
a nemůže-li ve svém dosavadním zaměstnání
ani v jiném zaměstnání, přiměřeném
jeho dosavadnímu povolání, vydělati
alespoň polovinu svého průměrného
ročního výdělku podle § 71, odst.
5.
(4) Nárok na invalidní důchod
podle odstavce 1 má také pojištěnec,
který opustil svou výdělečnou činnost
z jiného důvodu, než pro nepříznivý
zdravotní stav, nastal-li takový zdravotní
stav do dvou let po opuštění výdělečné
činnosti.
(5) Je-li pojištěnec následkem nepříznivého
zdravotního stavu trvale neschopen jakékoliv výdělečné
činnosti, pokládají se podmínky odstavců
1 až 3 vždy za splněné.
(1) Manželka pojištěncova (důchodcova),
jejíž manželství trvalo alespoň
jeden rok a která pro svůj nepříznivý
zdravotní stav (nemoc nebo pokles tělesných
či duševních schopností), nastalý
za manželského soužití, nevykonává
a ani trvale vykonávati nemůže obvyklé
práce spojené s vedením domácnosti
a není výdělečně činná,
má nárok na důchod manželky.
(2) Nárok na důchod podle odstavce 1
má též manželka pojištěncova
(důchodcova), jejíž manželství
trvalo alespoň jeden rok a která za trvání
manželského soužití dosáhla 65
let věku a není výdělečně
činná.
(3) Nárok na důchod podle odstavců
1 a 2 nezaniká skončením manželského
soužití.
(4) Za podmínek uvedených v odstavcích
1 až 3 má nárok na tento důchod také
družka pojištěncova (důchodcova), jsou-li
u ní splněny též podmínky §
66.
(5) Nárok na tento důchod nenáleží,
požívá-li manželka (družka) důchodu
podle §§ 62 a 63 nebo § 65.
(1) Nárok na vdovský důchod má
vdova po pojištěnci (důchodci) po dobu jednoho
roku po jeho smrti, trvalo-li její manželství
s ním alespoň jeden rok; uzavřela-li však
manželství po 60. roce věku pojištěnce
(důchodce), jestliže manželství trvalo
alespoň dva roky. Podmínka manželského
soužití podle předchozích vět
se pokládá vždy za splněnou, narodilo-li
se z manželství dítě nebo nastala-li
smrt pojištěncova (důchodcova) následkem
úrazu.
(2) Nárok na vdovský důchod i
po zániku nároku na důchod podle odstavce
1 má vdova:
a) jejíž manželství s pojištěncem
trvalo aspoň patnáct let,
b) která je invalidní,
c) která dosáhla 45 let věku,
d) která pečuje alespoň o jedno dítě
pojištěnce, na něž je nárok na
výchovné.
(3) Nastane-li některá z podmínek
uvedených v odstavci 2, písm. b) až d) po smrti
pojištěncově (důchodcově), vzniká
nárok na vdovský důchod ode dne jejího
splnění.
(4) Nárok na důchod podle odstavce 2,
písm. b) a d) zaniká odpadnutím podmínek
tam uvedených. Požívala-li však vdova
tohoto důchodu po dobu aspoň pěti let, trvá
nárok na důchod i po odpadnutí těchto
podmínek.
(5) Invalidní je vdova, která je pro
svůj nepříznivý zdravotní stav
trvale (§ 63, odst. 1) nezpůsobilá vykonávati
zaměstnání přiměřené
jejím silám, schopnostem a životnímu
postavení.
(6) Nárok na vdovský důchod má,
jsou-li u ní splněny podmínky předchozích
odstavců, též žena, jejíž
manželství s pojištěncem (důchodcem)
bylo rozvedeno nebo rozloučeno, jestliže se znovu
neprovdala a pojištěnec (důchodce) měl
vůči ní vyživovací povinnost.
(7) Jestliže vdova, která opětně
ovdověla, nemá z pojištění posledního
manžela nárok na vdovský důchod nebo
má nárok na vdovský důchod nižší,
než jaký by plynul z pojištění
dřívějšího manžela, náleží
jí vdovský důchod z vyššího
starobního (invalidního) důchodu (§
74, odst. 1).
Družce zemřelého pojištěnce (důchodce),
která
a) žila s pojištěncem (důchodcem) aspoň
deset let do dne smrti ve společné domácnosti
a byla výživou na něho převážně
odkázána, nebo
b) žila s pojištěncem (důchodcem) aspoň
tři roky do dne jeho smrti ve společné domácnosti
a je matkou jeho dítěte, které by mělo
po něm nárok na sirotčí důchod
(§ 67),
náleží důchod družky, jsou-li u
ní splněny též obdobně podmínky
stanovené v § 65 a nemá-li nárok na
důchod vdovský.