Ustanovením § 1 mají být nahrazena ustanovení
§§ 166 až 167 a 169 trestního zákona
z roku 1852, §§ 422 až 424 trestního zákona
z roku 1878 (zák. čl. V/1878) a §§ 449,
450, 452 až 455 voj. tr. z.
Při vymezení pojmu žhářství
se osnova přiklání spíše k právu
platnému na Slovensku (§ 422, odst. 2, trestního
zákona z roku 1878) a pod pojem žhářství
shrnuje dvě skutkové podstaty: první záleží
v úmyslném způsobení požáru
na cizím majetku, druhá ve způsobení
požáru na vlastním majetku s úmyslem
vydati lidi v nebezpečí smrti nebo těžkého
poškození těla nebo zdraví nebo cizí
majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu
nebo konečně s úmyslem ohroziti tím
zájem národního celku.
Protože tu jde o zločin, není třeba
vzhledem k obecným ustanovením § 1 trestního
zákona z roku 1852 a § 75 trestního zákona
z roku 1878 výslovně zdůrazňovat,
že podle tohoto ustanovení je trestné jen jednání
úmyslné, při čemž úmysl
se musí vztahovat ke všem skutečnostem naplňujícím
pojmové znaky tohoto trestného činu, tedy
zejména i k výsledku, kterým je ovšem
v druhém případě ohrožení.
Naproti tomu na rozdíl od §§ 422 a 423 trestního
zákona z roku 1878, ale v souhlase s § 166 trestního
zákona z roku 1852 nepokládá osnova za účelné
podávati tu obsáhlý výpočet
věcí, které mohou býti předmětem
žhářství. Účelu, kterého
má býti takovým výpočtem dosaženo,
totiž vyjádření myšlenky, že
předmětem činu nemohou býti movité
věci malého množství nebo osamělé
nemovitosti malého rozsahu, dosahuje osnova jednoduše
tím, že vyžaduje způsobení požáru,
tedy takové rozpoutání živlů,
jímž se majetek vydává zkáze
ve velkém rozsahu nebo alespoň - podle judikatury
nejvyššího soudu - způsobení ohně,
které může vyústiti v takové
rozpoutání živlu. Zničení nebo
poškození cizí věci ohněm bez
nebezpečí, že by se oheň mohl rozšířiti
tak, aby bylo možno mluviti o požáru, bylo by
v takových případech posuzovati jako poškození
cizího majetku podle §§ 85, 464 tr. z. z roku
1852 a §§ 418 až 421, trestního zákona
z roku 1878 a nikoliv jako žhářství.
Prvý případ žhářství
předpokládá po subjektivní stránce
úmysl vinníkův směřující
k tomu, aby výsledkem jeho činnosti byl požár
na cizím majetku. Nerozhoduje však, zda činnost
sama byla vykonána na cizím majetku. Spadá
sem tedy i založení ohně na vlastním
majetku, bylo-li vinníkovým úmyslem, aby
výsledek jeho činnosti - požár - nastal
na cizím majetku nebo také na cizím
majetku. Přestože po stránce. subjektivní
zde stačí i úmysl eventuální,
nebyly by touto skutkovou podstatou zachyceny případy,
kdy někdo zapálí vlastní majetek
v úmyslu vydati cizí majetek v nebezpečí
jiné škody velkého rozsahu (na př. zadušení
dobytka, zkažení zásob a pod.) nebo v úmyslu
vydat lidi v nebezpečí smrti nebo těžkého
poškození těla nebo zdraví (na př.
někdo zapálí svůj stoh, v němž
přespávají lidé), nebo kdy někdo
úmyslně ohrozí zájmy národního
celku a prostředkem k tomu je mu způsobení
požáru na vlastním majetku (na př. sabotážní
akty namířené proti hospodářské
přestavbě společnosti, proti zájmům
obrany státu, proti zásobování obyvatelstva
předměty denní potřeby a pod., kde
způsobení požáru na vlastním
majetku je jen prostředkem k uskutečnění
takového záměru). I tyto případy
svědčící o krajně asociálním
založení pachatele považuje osnova za vhodné
podřaditi pod pojem žhářství.
Případ, kdy někdo se souhlasem vlastníka
způsobí v takovém případě
požár na majetku, který je v poměru
k němu majetkem cizím, se nepovažuje za nutné
zde zvláště uváděti, takové
jednání by bylo posuzovati podle obecných
ustanovení o spoluvině, resp. účastenství
ve smyslu § 5, trestního zákona z roku 1852,
resp. § 69 a násl. trestního zákona
z roku 1878.
Pokud jde o vydání lidí v nebezpečí
smrti nebo těžkého poškození těla
nebo zdraví je třeba podotknouti, že je lhostejné,
octlo-li se v nebezpečné situaci několik
lidí současně nebo postupně, nebo
octl-li se v ní jen jeden, ale kterýkoli nahodilý
člověk.
Čin je dokonán teprve tím, že nastal
zamýšlený výsledek (požár,
konkrétní ohrožení lidí nebo
majetku zde uvedené nebo zájmů národního
celku). Dokud tento výsledek nenastal, je možné
dobrovolné ustoupení od pokusu ve smyslu §
8 trestního zákona z roku 1852 a § 67 trestního
zákona z roku 1878. Protože však požárem,
jak bylo uvedeno, jest již i oheň, který může
dosáhnouti značného rozměru, a pokud
jde o druhou skutkovou podstatu, jde pak o delikt čistě
ohrožovací, výsledkem je ohrožení,
tedy nikoli porucha právního statku trestní
normou chráněného, jako je tomu u deliktů
poruchových, považuje se za vhodné nepříznivější
postavení vinníka v otázce možnosti
získati beztrestnost dobrovolným ustoupením
od pokusu vyrovnati ustanovením o účinné
lítosti (§ 7).
I když pro dobrovolné ustoupení od pokusu nebo
pro účinnou lítost nebude vinník trestný
podle tohoto ustanovení, není tím vyloučena
jeho trestnost podle jiných zákonných ustanovení,
naplňuje-li to, co dosud vykonal, skutkovou podstatu jiného
(mírněji trestného) činu. Podle okolností
může být na příklad jeho dosavadní
jednání postiženo trestně jako příprava
žhářství podle § 4, zejména
však se zde uplatní ustanovení § 6 jako
norma subsidierní.
V § 1, odst. 2 a 3 uvádí osnova, navazujíc
na právo platné v obou právních oblastech,
přísněji trestné případy
žhářství.
V jednotlivostech by bylo podotknouti toto:
Spácháním činu za okolností,
kdy požáru bylo těžko čeliti, má
osnova na mysli na př. způsobení požáru
v době noční, v době krutého
mrazu nebo prudkého větru, kdy hašení
je značně znesnadněno, v době, kdy
veškeré obyvatelstvo je daleko v poli na polních
pracích a pod. - Škodu velkého rozsahu, která
by odůvodňovala vyšší trestnost,
nelze určiti ciferně, výklad tohoto pojmu
bude záviseti na okolnostech konkrétního
případu; omezení tohoto pojmu bude třeba
hledati v tom, že požár sám o sobě
je veliký oheň, který má značnou
ničivou sílu a že škodou velikého
rozsahu nebude lze rozuměti již tu škodu, která
je nutně spojena se samotným pojmem "požáru".
Krutou tísní rozumí osnova stav, v němž
je značný počet osob vydán těžkému
strádání, na př. zůstane-li
při požáru značný počet
osob bez přístřeší, bez potravin
a krmiva pro dobytek, v bídě vyžadující
přispění z veřejných prostředků
a pod.
Činí-li se vyšší trestnost závislou
na těžším následku, bylo by příliš
tvrdé, aby pouhá objektivní příčinná
souvislost mezi činem a takovým těžkým
následkem odůvodňovala potrestání
podle oné vyšší trestní sazby.
Osnova proto žádá, aby vinník podle
okolností, t. j. podle okolností, za nichž
jedná, a podle svých poměrů mohl těžší
výsledek alespoň předvídati. Tím
spíše ovšem bude jej činiti odpovědným
za těžší následek, když jej
předvídal jako nutný následek svého
jednání, anebo jej dokonce způsobiti chtěl.
Pokud by ovšem vinník chtěl svým činem
způsobit smrt člověka a žhářství
by bylo jen prostředkem k tomuto zamýšlenému
výsledku, bylo by jeho jednání posuzovati.
i s hlediska příslušných ustanovení
o vraždě.
Zvláštní nebezpečí pro společnost
představují ti, u nichž je sklon ke žhářství
někdy velmi hluboce zakořeněn, takže
jde skutečně až i o manii (pyromanie), přece
však nejde o duševní chorobu nebo symptom skutečné
duševní choroby. Osnova se snaží přísnými
tresty postihnouti ty, u nichž podobné sklony došly
vnějšího výrazu tím, že
se žhářství dopustili v krátké
době opětovně. Vymeziti v zákoně
blíže pojem "v krátké době"
se nepovažuje za vhodné. Může to býti
doba jednoho roku nebo i delší, nasvědčují-li
okolnosti tomu, že mezi jednotlivými útoky
je souvislost svědčící o větší
nebezpečnosti vinníka.
Spolčením k páchání žhářství
se rozumí nejen spolčení ke spáchání
určitého trestného činu, nýbrž
i tlupa společná k páchání
činů třeba neurčitých.
Ustanovení § 2 v podstatě přejímá
ustanovení § 451 voj. tr. z., jehož převzetí
se pokládá v zájmu obrany státu za
nutné. Příliš kasuistická stylisace
tohoto ustanovení byla však nahrazena zjednodušenou
dikcí. Pod pojem míst nebo věcí určených
pro vojenské nebo válečné účely
nebo důležitých pro obranu státu bude
lze podřaditi nejen ta místa a objekty, které
vypočítávalo ustanovení § 451
voj. tr. z., nýbrž bude sem lze podřaditi i
vojenská letiště, pomocná letiště,
hangáry, parkoviště aut a garáže,
podniky důležité pro obranu státu, domovní
kryty a pod. Byl-li čin spáchán v době
branné pohotovosti státu, trestá se podobně
jako je tomu v § 451 voj. tr. z. smrtí (§ 3,
odst. 2).
Osnova v odstavci 1 navazuje na podobnou myšlenku, jakou
vyjadřuje ustanovení § 28, odst. 2 zák.
č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky.
Doba branné pohotovosti státu vyžaduje zvýšeného
pořádku a bezpečnosti uvnitř státu,
neboť veškeré úsilí veřejné
moci i obyvatelstva musí směřovat k obraně
státu. Žhářství neobyčejně
porušuje vnitřní pořádek a kázeň,
kterých je k obraně státu nezbytně
potřebí. Proto mají pro zločiny spáchané
v této době a dotýkající se
vždy alespoň nepřímo zájmů
obrany státu, platiti ustanovení zvláště
přísná. Vyloučení práva
zmírnění a změny trestu se týká
jen trestu na svobodě, nikoliv i trestu smrti.
Ustanovení § 428 trestního zákona z
roku 1878 postihuje trestem určité přípravné
jednání ke žhářství, totiž
spolčení ke žhářství.
Osnova toto ustanovení převzala, ale rozšířila
je i na jiná přípravná jednání.
Navržené ustanovení postihuje nejen přípravu
cizí, nýbrž i přípravu vlastních
budoucích zločinů. Uvádí-li
osnova vedle výbušin a hořlavin i jiný
předmět, rozumí tím samozřejmě
jen takový předmět, který svou povahou
po případě i množstvím je objektivně
způsobilým prostředkem k páchání
žhářství. Slovem "výbušina"
se zde jazykově čistším a přesnějším
termínem označuje totéž, co se v jiných
zákonech označuje slovem "třaskavina".
Toto ustanovení je ustanovením subsidierním
a uplatní se jen tehdy, nebude-li lze jednání
postihnout podle přísnějších
ustanovení, na př. jako pokus žhářství
nebo jako účast podle § 5 nebo nedokonané
svádění podle § 9 trestního zákona
z roku 1852 nebo podle § 11 nebo § 17 voj. trestního
zákona nebo jako návod podle § 69, č.
1 a § 71 trestního zákona z roku 1878, po případě
jako pokus návodu podle § 11, č. 1 osnovy.
V případě účinné lítosti
podle § 6 - jak ještě dále bude o tom
zmínka - není vinník trestný pro tento
čin. Jeho trestnost podle jiných ustanovení
tím ovšem není vyloučena.
Skutková podstata přečinu podle § 5
se liší od zločinu podle § 1 jen po stránce
subjektivní, neboť k trestnosti zde stačí
nedbalost.
K dovršení skutkové podstaty tohoto trestného
činu je však třeba i zde, aby skutečně
nastal výsledek, tedy aby skutečně vznikl
požár na cizím majetku nebo požár
na vlastním majetku, jímž bylo způsobeno
obecné nebezpečí uvedené v §
1. Tam, kde požár sice nevzešel, došlo však
k ohrožení požárem, přicházelo
by v úvahu ustanovení § 6.
Ustanovení tohoto paragrafu nahrazuje ustanovení
§ 425 trestního zákona z roku 1878, odstupňovává
však trestní sazby podle následku, jako to
činilo ustanovení § 1 vl. nař. č.
62/1941 Sb., a tam, kde je to povahou věci odůvodněno,
přihlíží k trestním sazbám
§ 337 trestního zákona z roku 1852. Důvodem
pro vyšší trestnost je však i okolnost,
že vinník se způsobení požáru
z nedbalosti dopustil v krátké době opětovně,
protože se považuje za nutné postihnouti přísněji
jednání (opominutí) svědčící
o značné lhostejnosti vinníka k bezpečnosti
právních statků zde chráněných.
Navržené ustanovení v nejvyšší
hranici trestní sazby sice nedostupuje nejvyšší
hranice trestní sazby § 425 trestního zákona
z roku 1878 (pět let vězení), zato však
podstatně zvyšuje dolní hranici sazby. Stanoviti
pro přičitatelnost těžšího
následku podobné omezení jako má §
1, odst. 2 a 3, není u trestného činu spáchaného
z nedbalosti odůvodněno.
Již v odůvodnění k § 5 se stala
zmínka o tom, že ustanovení § 5 předpokládá,
že k poruše ve smyslu § 1 nedošlo, nýbrž
že bylo způsobeno jen nebezpečí požáru.
Nebezpečím požáru však zde bude
rozuměti kromě případu třetího
toliko konkrétní ohrožení požárem.
Abstraktní případy ohrožení jsou
zachyceny ustanovením §§ 8 a 9.
Pod trestné ohrožení požárem podřaďuje
osnova vedle vlastního způsobení nebezpečí
požáru v užším slova smyslu i opominutí
pomoci k odvrácení nebo zmírnění
přímo hrozícího nebezpečí
požáru. Bylo by krajně asociální,
kdyby občan lhostejně a nečinně přihlížel
těžkému nebezpečí, jakému
jsou vydáni jeho spoluobčané hrozícím
požárem. Jde-li kdo lesem a vidí vznikati lesní
požár, který může snadno uhasit
nebo přivoláním pomoci zamezit, má
býti zajisté povinen tak učiniti, i když
mu není taková povinnost uložena výslovně
zákonem a neplyne ani z jeho povolání. Protože
opominutí poskytnouti pomoc k odvrácení nebo
zmírnění přímo hrozícího
nebezpečí požáru je trestné,
jen je-li k odvrácení nebo zmírnění
nebezpečí pomoci vinníka "zřejmě"
potřebí a vinník ji může poskytnout
"snadno a bez nebezpečí pro sebe nebo pro osoby
sobě blízké", není třeba
obávat se toho, že by toto ustanovení bylo
vykládáno příliš široce.
Pod pojem ohrožení požárem (v širším
smyslu) podřazuje konečně osnova i ničení
a poškození zařízení sloužících
k odvrácení nebo ke z.menšení nebezpečí
požáru a jednání, kterým se takové
zařízení činí neupotřebitelným.
V těchto případech sice nemusí dojíti
vůbec ke konkrétnímu ohrožení,
přece však jde o jednání, jehož
nebezpečnost s hlediska ochrany proti požárům
je taková, že se považuje za nutné stíhati
je jako soudně trestný čin. Je třeba
upozorniti, že tam, kde by v jednání toho druhu
bylo lze spatřovati čin přísněji
trestný [na př. kvalifikované poškození
cizího majetku podle § 85 b) trestního zákona
z roku 1852 nebo čin trestný podle § 87 tohoto
trestního zákona], bude užíti těchto
přísnějších ustanovení.
Zařízením sloužícím k
odvrácení nebo zmenšení nebezpečí
požáru bude rozuměti nejen hasicí nářadí,
nýbrž na př. i rybník, z kterého
se při hašení požáru čerpá
voda a pod. Není nutné, aby tímto "zařízením"
byla věc v poměru k vinníku cizí.
I vlastník takového zařízení
se může jeho zničením nebo poškozením
nebo tím, že je učiní neupotřebitelným,
dopustiti podle okolností tohoto činu. Neupotřebitelností
bude zde rozuměti neupotřebitelnost pro účel,
kterému zařízení slouží,
tedy pro účel, pro nějž je ho - v čase
a místě - třeba. Bylo by proto pod toto ustanovení
možno podřaditi častěji se vyskytující
případy vypouštění benzinové
reservy u hasičské stříkačky,
reservy, která je nutná k tomu, aby v případě
požáru bylo možno stříkačky
na místě požáru ihned použíti.
Vzhledem k tomu, že jde o přestupek, je podle tohoto
ustanovení trestné nejen jednání úmyslné,
nýbrž i jednání nedbalé.
Proti účinné lítosti se nikoli zcela
neprávem namítá, že účinnost
trestní hrozby se jí oslabuje. Přece však,
podobně jako právo platné v obou právních
oblastech (§ 168 trestního zákona z roku 1852
a § 427 trestního zákona z roku 1878) osnova
považuje za vhodné v zájmu zvýšené
ochrany právních statků zde chráněných
proti poruše, proti ničivému živlu, jaký
před.stavuje požár, přiznati za některých
podmínek vinníku beztrestnost, i když čin
byl již formálně dokonán.
Při úpravě zániku trestnosti účinnou
lítostí u činů uvedených v
§§ 1 až 3 a § 5 navazuje osnova na úpravu
§ 427 trestního zákona z roku 1878. Přiznává
vinníku beztrestnost jestliže sám požár
uhasí ještě v počátcích
nebo přičiní-li se o to, aby byl požár,
třebas za přispění jiných osob
nebo jinými osobami uhašen ještě v počátcích.
Nelze ovšem přiznati beztrestnost vinníku,
který počínající požár
uhasí nebo se přičiní o jeho uhašení,
ale jen proto, že ví nebo že se domnívá,
že jeho čin vyšel najevo, tedy snad ze strachu
před trestem. Nelze přiznati vinníku beztrestnost
ani tehdy, když počínající požár
byl sice uhašen, ale teprve, když z něho nastal
některý těžší následek
uvedený v § 1, odst. 2 t. j. došlo k záhubě
lidského života, těžkému poškození
těla nebo zdraví člověka nebo ke škodě
na cizím majetku ve velkém rozsahu nebo k uvržení
značného počtu osob do kruté tísně.
Přiznává-li se v platném právu
beztrestnost při dobrovolném ustoupení od
pokusu, je tím spíše na místě
učiniti tak v případě, kde se postihuje
trestem již přípravné jednání
jako je tomu v § 4, které nedostupuje ani stadia pokusu.
Osnova proto přiznává po vzoru § 10
zákona č. 134/1885 ř. z., o opatření
proti obecně nebezpečnému užívání
třaskavin a obecně nebezpečnému zacházení
s nimi, beztrestnost vinníku, jestliže od podniku
upustil a nešlo-li jen o jeho podnik, jej zamezil nebo oznámil
příslušnému úřadu nebo
orgánu v době, kdy podnik mohl býti ještě
zamezen, pokud tak neučinil jen proto, že věděl
nebo se domníval, že jeho čin vyšel najevo.
Za opovážlivé se však považuje přiznati
beztrestnost i agentu provokatéru, t. j. tomu, kdo jiného
navedl k trestnému činu nebo k účasti
na něm v úmyslu aby jej vyzradil úřadu.
Účinná lítost má zde však
za následek jen zánik trestnosti pro činy
zde uvedené. Trestnost podle jiných u.stanovení
tím není vyloučena.
Tato ustanovení mají nahraditi zastaralé
předpisy §§ 434 až 459 trestního
zákona z roku 1852, §§ 705 až 731 voj. trestního
zákona a ustanovení § 141 přestupkového
zákona z roku 1879, pokud se týče ustanovení
§ 142 tohoto zákona.
Jde o porušení předpisů vydaných
k odvrácení požárů.
Při úpravě skutkových podstat bylo
navázáno na bývalé vládní
nařízení č. 62/1941 Sb. které,
jak již se stala zmínka, se v praxi osvědčilo,
protože však jde o delikty ryze činnostní,
které záleží v přestoupení
příkazů nebo zákazů bez působení
konkrétního nebezpečí pro určité
právní statky, přikazují se - jak
odpovídá jejich povaze - k stíhání
administrativním orgánům. Skutkové
podstaty byly doplněny podle potřeby praxe. Vzhledem
k tomu, že jde o delikty ryze činnostní a že
ustanovení tato nebudou aplikovati soudy, považuje
se za vhodné skutkové podstaty vyjádřiti
co nejkonkrétněji.
Ustanovení tohoto paragrafu se snaží o to,
aby byly odstraněny nesrovnalosti, ke kterým by
vedla skutečnost, že obecná ustanovení
trestních zákonů, na která zákon
musí navazovat, nejsou stejná v obou právních
oblastech.
Protože obecné ustanovení o nedokonaném
svádění podle § 9 trestního zákona
z roku 1852 není známé právu platnému
na Slovensku, pokus návodu ke zločinu podle §
1, odst. 1 se zde prohlašuje za trestný jako pokus
o trestný čin. Toto ustanovení je nutné
tím spíše, že nabídnutí
se k žhářství, k pomoci k němu
nebo k pomocí při něm by bylo trestné
podle § 4, kdežto samo navedení ke zločinu
podle § 3 by bylo beztrestné, nedal-li se naváděný
svésti, kdežto v právní oblasti české
by vinník byl v tomto případě přísněji
trestný než vinník, který se dopustil
přípravy žhářství podle
§ 4.
Ustanovení § 11, č. 2 přejímá
ustanovení § 426 trestního zákona z
roku 1878. V právní oblasti české
není vzhledem k obecným ustanovením §
26 trestního zákona z roku 1852 a zákonů
týkajících se ztráty volebního
práva, na které navazuje ustanovení §
3 zák. č. 28/1946 Sb., třeba v tomto směru
zvláštního ustanovení. To platí
i pro obor vojenského trestního práva (srv.
§ 50 voj. tr. z.).
Ustanovení § 11, č. 4 není sice vzhledem
k ustanovení § 17, č. 4 uvozovacího
zákona k trestnímu řádu zák.
čl. XXXIV/1878 naprosto nutné, považuje se
však přesto za účelné vzhledem
k tomu, že znamená materielní změnu
ustanovení § 18, I, č. 10 tohoto zákona.
Dosud platné předpisy připouštějí
v některých případech trestných
činů, o nichž jedná osnova, aby soud
uložil trest ztráty živnosti. Osnova má
za to, že za podmínek v tomto paragrafu uvedených
se doporučuje všeobecná možnost uložiti
v rozsudku nebo v nálezu jako vedlejší trest
ztrátu živnostenského oprávnění
nebo oprávnění vykonávati reálnou
živnost nebo povolání, a to i pokud jde o správní
přestupky, protože veřejná bezpečnost
toho vyžaduje. Poněvadž jako podmínka
tohoto vedlejšího trestu je vytčeno hrubé
porušení povinností nebo značný
nedostatek vědomosti nebo zručnosti, netřeba
se obávati, že by tímto ustanovením
byly postiženy i případy méně
závažné. Ztrátu živnostenského
oprávnění vykonávati reálnou
živnost nebo povolání lze vysloviti na čas
nebo navždy. Ztráta povolání se může
ovšem vztahovat jen na povolání, jehož
povinnosti byly hrubě porušeny činem trestným
podle tohoto zákona.
Provedení zákona nevyžádá si
zvláštních finančních nákladů.