Podle § 55 a) tr. z. se zatímní a vyšetřovací
vazba započítává též.
do peněžitých trestů, pokud ji odsouzený
nezavinil. § 400 tr. ř. upravuje v podobném
smyslu započtení vazby po prohlášení
rozsudku první stolice. Poměr tohoto započtení
není v zákoně jasně řešen.
Trestní řád z r. 1896 má ustanovení
jen o započtení vazby do trestů na svobodě.
Nařízení uh. min. sprav. z 9. srpna 1880,
č. 2106, stanoví sice, že odpykal-li kdo již
náhradní trest na svobodě, nemá se
na něm vymáhat exekučně zaplacení
peněžitého trestu, ale zvláštní
ustanovení o započtení vazby nemá.
Navržené ustanovení § 3 odstraňuje
tuto mezeru a stanoví zároveň poměr,
v jakém se vazba započítává
do peněžitého trestu.
Ustanovení § 4 navazuje jednak na ustanovení
§ 409 tr. ř., jednak na nařízení
uh. min. sprav. č. 14.005/1894, jde však dále.
Podle § 409 tr. ř. lze povoliti odklad výkonu
peněžitého trestu až na dobu šest
měsíců. Doba šest měsíců
je však příliš krátká, než
aby se během ní mohly podstatněji změniti
poměry odsouzeného, a proto se považuje za
vhodné připustiti možnost odkladu výkonu
trestu až na dobu jednoho roku.
Zmíněné nařízení uh.
min. sprav. se o odkladu trestu nezmiňuje a připouští
jen povolení spláceti trest po částkách.
Důvodem je zde zejména ohled na rodinu, zvláště
tehdy, kdyby exekuce musela býti vedena na nemovitost menší
hodnoty, která slouží rodině k obživě.
§ 409 tr. ř. připouští rovněž
zaplacení trestu po splátkách do konečné
lhůty šesti měsíců, nestanoví
však bližší podmínky, za kterých
může soud povoliti splácení trestu.
Osnova blíže určuje předpoklady pro
odklad trestu a povolení spláceti trest po částkách,
při tom však předpoklady vymezuje obecněji,
nežli činilo zmíněné nařízení
uh. min. sprav.
Trest lze odložiti nebo povoliti jeho splácení
po částkách jen na žádost odsouzeného.
Vzhledem k ustanovení § 5 bude v zájmu odsouzeného,
aby podal žádost do osmi dnů od doručení
platebního příkazu, jinak mu hrozí
nebezpečí, že trest bude exekučně
vymáhán. Soud může přihlédnouti
i k žádosti, která došla později.
Není také vyloučeno, aby odsouzenému
i po uplynutí lhůty, na kterou byl trest odložen,
byl povolen další odklad až do doby jednoho roku
od právní moci rozsudku.
Podání žádosti nelze přiznati
odkladný účinek, neboť tím by
byla odsouzenému dána možnost oddáliti
po případě znemožniti výkon peněžitého
trestu podáváním bezdůvodných
žádostí podle §. 4. Považuje se však
za účelné dáti soudu možnost
přiznati odkladný účinek podání
žádosti, která není na první
pohled bezdůvodná. Žádosti trestního
soudu za odklad exekuce podle § 4, odst. 3 musí exekuční
soud vyhověti.
Ježto nebudou řídké případy,
kdy odsouzený má majetek nepeněžitý,
jehož zpeněžení za účelem
vydobytí peněžitého trestu může
mu způsobiti újmu naznačenou v § 4 osnovy,
a ježto se může státi, že by odsouzený
mohl odkladu výkonu trestu nebo povolení splátek
využít k tomu, aby majetek zašantročil,
je vhodné umožniti soudu povolení odkladu nebo
splácení učiniti závislým na
složení jistoty. Zřízení jistoty
může býti uloženo i dodatečně
(srv. § 4, odst. 4, věta druhá).
Odvolání odkladu nebo povolení spláceti
trest po částkách se děje z moci úřední.
Řádným placením třeba rozuměti
placení včas a ve výši, v které
byly splátky povoleny. Není třeba zvláště
zdůrazňovati, že soud může provésti
šetření, aby zjistil, jsou-li zde podmínky
pro vyhovění žádosti nebo pro odvolání
povolení.
Osnova se zde přibližuje ustanovení §
409, odst. 1 tr. ř., zejména i pokud jde o stanovení
osmidenní lhůty na rozdíl od lhůty
patnáctidenní stanovené nařízením
uh. min. sprav. č. 2106/80. Zkrácením posléze
uvedené lhůty se sleduje urychlení výkonu
trestu.
O možnosti žádati další odklad výkonu
trestu až na dobu jednoho roku stala se zmínka již
u § 4.
Je zcela v intencích osnovy, poskytuje-li se odsouzenému
v odst. 2, § 5 možnost brániti se proti předčasnému
vymáhání peněžitého trestu.
Bez tohoto ustanovení by tu taková možnost
nebyla, neboť odsouzený by neměl ani rekurs
proti povolení exekuce, ježto by šlo vesměs
o novoty, a ani ustanovení § 40 ex. ř. by tu
nedopadalo. Vymáhajícím věřitelem,
o němž mluví poslední věta odstavce
2, jest soud, který nařídil exekuční
vymáhání trestu.
Důvodem pro upuštění od exekučního
vymáhání podle § 6 je jednak okolnost,
že je zřejmé, že by nemělo výsledku
a že by tak exekuční vymáhání
znamenalo jen zbytečné zatěžování
státní pokladny, jednak ohled na osoby, které
mají zákonný nárok na výživu.
Podobné ustanovení má i § 6, odst. 1
nař. č. 30/55 ř. z. V navrženém
ustanovení se však uplatňuje i další
zájem, aby totiž bylo přede vším
napraveno zlo, které bylo způsobeno trestným
činem.
Výživou, kterou je dlužník podle zákona
povinen někomu poskytovat, rozumějí se ovšem
v § 6 a na jiných místech osnovy (srv. §
13, odst. 6, § 14, odst. 2) v souhlase s terminologií
i v jiných předpisech obvyklou veškerá
plnění, která se někdy označují
jako plnění na výživu a výchovu.
Upuštění od exekučního vymáhání
má za následek nařízení výkonu
náhradního trestu na svobodě.
Osnova zde navazuje na nařízení č.
30/55 ř. z. potud, že exekuční vymáhání
peněžitých trestů se ponechává
civilním soudům, t. j. exekučnímu
soudu příslušnému podle obecných
ustanovení (§§ 18, 19 ex. ř. a §
18 zák. čl. XL/1881).
Soudu, který nařídil exekuční
vymáhání, přísluší
v exekučním řízení postavení
vymáhajícího věřitele.
Exekuční vymáhání trestu je
v podstatě stále jen jeho výkonem. Útraty
výkonu trestu jsou podle § 381, č. 7 tr. ř.
součástí nákladů trestního
řízení, které je odsouzený
podle § 389 tr. ř. povinen nahraditi. Je tedy odsouzený
povinen hraditi i ty útraty exekučního vymáhání
trestu, jež podle exekučního řádu,
pokud se týče civilního řádu
soudního, má nésti vymáhající
věřitel.
Podle ustanovení § 5 nařízení
č. 30/1855 ř. z. musí-li býti vedena
exekuce na nemovitost nebo na pohledávku zajištěnou
na nemovitém statku, má ji provésti finanční
prokuratura. Na toto ustanovení navazuje i navržené
ustanovení § 7, č. 1, jde však, jak je
vzhledem k povaze věci účelné, dále
v tom směru, že soud, který nařídil
exekuční vymáhání, může
požádati finanční prokuraturu, aby jej
v exekučním řízení zastupovala,
má-li býti trest exekučně vymáhán
z jiného majetku odsouzeného než z movitých
věcí hmotných. S druhé strany však
soud nařizující exekuční vymáhání
může vždy žádati za povolení
a výkon exekuce. Jen spory, které vzejdou z exekučního
řízení, musí vésti vždy
finanční prokuratura.
Ustanovení § 7, č. 2 až 4, určující
odchylně od ustanovení exekučního
řádu, z jakého majetku a v jakém pořadí
má býti vymáhán peněžitý
trest, sleduje jednak myšlenku, aby trest byl vykonán
co nejrychleji, ale také bez zbytečné tvrdosti
k odsouzenému a aby výkon trestu neztěžoval
odčinění zla způsobeného trestným
činem.
§ 7, odst. 2 poskytuje zcela v intencích osnovy opravný
prostředek proti exekuci odporující ustanovením
odstavce 1, č. 2 až 4 odsouzenému a v případě
č. 4 i poškozenému.
Některé novější trestní
zákony znají ručení za peněžité
tresty. V tomto směru možno poukázati zejména
na ustanovení § 10 zák. č. 124/1924
Sb., ve znění zák. č. 108/1933 Sb.
(viz vyhlášku č. 145/1933 Sb.), na které
navazují některé pozdější
úpravy.
Vymáhání peněžitého trestu
na ručící osobě nebylo upraveno pro
celý obor trestního práva jednotně,
nýbrž různé zákonné normy,
které stanovily tuto povinnost, upravovaly tuto otázku
jen pro svůj obor.
Ustanovení § 8, které má hraditi různé
zvláštní úpravy, navazuje v odstavci
1 na ustanovení § 11, odst. 1, věta prvá
zák. č. 124/ 1924 Sb. ve znění zák.
č. 108/1933 Sb. Na ručící osobě
může býti peněžitý trest
vymáhán, nejen je-li nedobytný na tom, komu
byl uložen, nýbrž i tehdy, bylo-li upuštěno
od exekučního vymáhání podle
§ 6.
Ustanovení § 8, odst. 2 přejímá
zásadu uvedenou v ustanovení § 10, odst. 4
zák. č. 124/ 1924 Sb. ve znění zák.
č. 108/1933 Sb. pro případ, že bylo
ručení uloženo někomu jako majiteli
podniku.
Ručí-li za peněžitý trest více
osob, ručí rukou společnou a nerozdílnou
(§ 8, odst. 3). O vykonatelnosti výroku o ručení
za peněžité tresty se stala zmínka již
při § 2.
Ustanovení toto snaží se podrobněji
a obecněji vyjádřiti myšlenku, která
již byla obsažena v ustanovení § 6 nařízení
č. 30/1855 ř. z., podle něhož, nemůže-li
pokuta býti dobyta nebo ukáže-li se, že
by to bylo citelnou újmou majetkovým poměrům
anebo výživě odsouzeného k pokutě
nebo jeho rodiny, má býti trest vězení
pro ten případ uložený vykonán
soudem v § 1 naznačeným. Byla-li pokuta jen
částečně vydobyta, bude trest vězení
vykonán jen poměrně ke zbytku ještě
dlužnému.
Odsouzenému se poskytuje možnost kdykoliv později
odvrátiti výkon náhradního trestu
na svobodě tím, že zaplatí peněžitý
trest.
Ustanovení § 9, odst. 1, věta druhá
přejímá v podstatě ustanovení
§ 11, odst. 1, věta druhá zák. č.
124/1924 Sb. ve znění zák. č. 108/1933
Sb., pamatuje však výslovně i na případ,
že ručení bylo uloženo více osobám,
a na případy, kdy bylo od exekučního
vymáhání upuštěno.
Třeba připomenouti, že ačkoliv se v
theorii rozeznává zabrání jako vedlejší
trest od propadnutí jako opatření zabezpečovacího,
které má zameziti další trestné
činy, v platném právu se tyto dva různé
pojmy přesně nerozlišují a pro oba pojmy
se užívá brzy toho brzy onoho označení.
V mnohých případech pak zabráním
nebo propadnutím sleduje zákonodárce dosažení
obou účelů, t. j. potrestání
vinníka i zabránění dalším
trestným činům. Pokud se v tomto oddílu
mluví o zabrání nebo propadnutí, bude
proto užíti jeho ustanovení, ať již
jde ve smyslu zmíněné theorie o trest nebo
o zabezpečovací opatření.
Podle § 408 tr. ř., přináší-li
trestní rozsudek s sebou propadnutí zboží,
věcí prodejných nebo nářadí
atd., má se státní zástupce stran
toho dohodnouti s těmi úřady, jimž přísluší
opatření, kterých je potřebí.
Toto příliš obecné a neurčité
ustanovení má býti, pokud jde o výkon
zabrání a propadnutí, nahrazeno ustanoveními
§ 10 až 12.
Ustanovení § 10 a násl. - jako celá
osnova - upravuje jen vymáhání trestů
pravoplatně uložených a nemůže
se proto dotknouti ani materiálních ustanovení
trestního:zákona (§ 61 tr. z. z r. 1878) o
tom, kdy má býti zabrání nebo propadnutí
vysloveno, ani ustanovení trestního řádu
(§ 169 a násl. trestního řádu
z r. 1896) o tom, jak se zajišťují v trestním
řízení věci, které mají
sloužiti za důkaz v řízení nebo
které mají býti (t. j. rozsudkem) prohlášeny
za propadlé.
Pro postup při výkonu rozhodnutí o zabrání
nebo propadnutí podle navrhovaných ustanovení
jest směrodatné, čeho se zabrání
nebo propadnutí týká. Pravomocné rozhodnutí,
kterým byly zabrány nebo za propadlé prohlášeny
peněžité částky, vykoná
se podle ustanovení o vymáhání peněžitých
trestů (§ 10). Pravomocné rozhodnutí,
kterým byla zabrána nebo za propadlou prohlášena
jiná věc, vykoná se podle příslušných
ustanovení exekučního řádu
(zákona), i toto rozhodnutí třeba, jak z
§ 11 jasně plyne, uznati za exekuční
titul ve smyslu § 1 ex. ř. a § 1 ex. zák.
Ustanovení § 12, odst. 2 platí ovšem i
tu.
Ustanovení § 11, věta druhá je pouze
důsledkem tendence přiznávající
pravomocným rozhodnutím, jimiž byla zabrána
nebo za propadlou prohlášena věc, vykonatelnost
a tím také povahu veřejné listiny
ve smyslu příslušných ustanovení
knihovního práva.
Jak se má naložiti s věcmi, které výkonem
trestu připadly státu, stanoví podle §
16, odst. 2 zvláštní předpisy, které
o tom budou vydány.
Podle některých zákonů může
býti vysloveno nejen propadnutí věci, nýbrž,
aby pachatel nebyl o hodnotu této věci obohacen,
i propadnutí toho, co bylo za věc získáno.
Tak na př. ustanovení § 31, odst. 1 zák.
č. 50/1923 Sb. (ovšem s omezením, že odsouzený
má hodnotu toho ve svém majetku) a korespondující
§ 36 zák. č. 320/1940 Sl. z. Judikatura nejvyššího
soudu (Sb. n. s. tr. I č. 6485 ve spojení s č.
6294) vykládá ustanovení § 9 zák.
č. 178/1924 Sb. tak, že dar nutno prohlásiti
za propadlý, i když jím pachatel již disponoval
(prodal a stržené peníze spotřeboval).
Ustanovení § 12 umožňuje soudu, aby pokud
to připouštějí příslušné
hmotně právní ustanovení - ještě
za výkonu zabrání nebo propadnutí
vyslovil, že na místo toho, co bylo zabráno
nebo prohlášeno za propadlé, nastupuje hodnota
toho v penězích, jestliže zabrání
nebo propadnutí nelze vykonati nebo byl-li odsouzený
tímto výkonem postižen neúměrně.
Prokáže-li však odsouzený, že o to,
co bylo zabráno nebo prohlášeno propadlým,
přišel bez své viny, soud od výkonu
upustí.
Jak již se stala shora zmínka, platí ustanovení
§ .12, odst. 2 i v. tom případě, kdy
byla prohlášena za propadlou peněžitá
částka.
V §§ 13 až 15 se upravuje výkon konfiskace
jmění a zajištění tohoto výkonu.
Konfiskací jmění, která se v různých
zákonech různě označuje, rozumí
se každý trest uložený soudem, který
záleží v tom, že jmění odsouzeného
nebo jeho část, kterou soud určí v
rozsudku, propadá. Nespadá sem tedy na př.
konfiskace majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb.
a 108/1945 Sb. (resp. nařízení č.
104/1945 Sb. n. SNR ve znění nařízení
č. 64/1946 Sb. n. SNR)
Již v úvodu k důvodové zprávě
se stala zmínka o naléhavosti zákonné
úpravy výkonu tohoto trestu. To se však týká
nejen samého výkonu trestu, nýbrž i
zajištění výkonu tohoto trestu.
V nedostatku zákonné úpravy zajištění
výkonu tohoto trestu bylo možné, aby se osoby
podezřelé z trestného činu, za který
může býti vyslovena konfiskace jmění,
ještě za trestního řízení
vedeného proti nim pro tento trestný čin
zbavovaly svého majetku a tak mařily výkon
tohoto trestu.
Navržené ustanovení § 13 umožňuje
zajistiti výkon trestu konfiskace jmění tím,
že jmění obviněného, které
má v Československé republice, může
býti zabaveno,. kdyby byla důvodná obava,
že se jmění jakkoliv zašantročí,
nebo kdyby se obviněný vyhýbal trestnímu
řízení útěkem, ukrýváním
nebo pobytem v cizině.
Navržené ustanovení navazuje na ustanovení
§ 18, odst. 3 až 4 zákona č. 568/1919
Sb., podrobněji vymezuje předpoklady, za nichž
lze užíti tohoto opatření, způsob,
jak se má toho opatření užíti,
a řeší otázku, jak se má postupovati,
nedojde-li k uložení tohoto trestu. O tom, jak se
má postupovati, postihuje-li tento trest jen část
majetku odsouzeného, má ustanovení §
15, odst. 3.
Učiniti rozhodnutí podle § 13, odst. 1 přísluší
do počátku hlavního přelíčení
radní komoře, na Slovensku obžalobnému
senátu (§ 18, odst. 4), později podle obecných
ustanovení senátu. Ve věcech náležejících
k příslušnosti soudů porotních
činí po právní moci obžaloby
toto rozhodnutí soudní sbor porotního soudu
bez účasti porotců (§ 24 zák.
č. 232/1946 Sb.). Proti tomuto rozhodnutí lze si
stěžovati podle § 19, odst. 1.
Konfiskace jmění se upravuje v §§ 14 a
15 způsobem odchylným od ustanovení §
18, odst. 3 zák. č. 568/1919 Sb., které pro
výkon trestu konfiskace jmění předpisovalo
postup podle obdoby pozůstalostního řízení.
Tato úprava se neosvědčila. a nehodila se
vůbec na případy, kde byla vyslovena konfiskace
jen části jmění. Osnova navrhuje vykonati
rozhodnutí o konfiskaci jmění podle příslušných
ustanovení exekučního řádu
(zákona) jako způsob nejvhodnější
a odpovídající povaze věci.
Konfiskace části jmění, určené
číselně peněžitou částkou,
která se svou povahou blíží peněžitému
trestu, vykonává se podle ustanovení o vymáhání
peněžitých trestů (§ 15, odst.
2). Stejně bude postupováno, když při
konfiskaci části jmění určené
podílem z celku, dojde ke stanovení hodnoty konfiskované
části jmění peněžitou
částkou podle § 15, odst. 1.
I při této úpravě se vychází
s hlediska, že výkonem trestu nemá býti
odsouzený existenčně ničen a že
je třeba míti zřetel na jeho rodinu.
Již v úvodu k důvodové zprávě
se stala zmínka o potřebě jednotně
upravit otázku, komu připadá výtěžek
trestů postihujících majetek.
Osnova zde navazuje na úpravu této otázky
na Slovensku.
Za peněžitý trest nelze ovšem pokládati
pokuty příslušející poškozenému
místo náhrady na př. podle § 27, odst.
3 zák. č. 19/1890 ř. z.
O vymáhání pořádkových
trestů. platí dosavadní předpisy.
Není důvodu, aby bylo jinak postupováno při
výkonu trestů postihujících majetek
uložených občanskými soudy a jinak při
výkonu trestů postihujících majetek
uložených vojenskými soudy. Proto § 17
ustanovuje, že ustanovení tohoto zákona platí
i pro obor vojenského soudnictví.
Navržené ustanovení § 18 vychází
ze zásady, aby jen rozhodování o závažnějších
opatřeních dotýkajících se
výkonu trestu, byla v případech, ve kterých
rozhodoval v první stolici krajský soud nebo porotní
soud, vyhrazena senátu nebo soudnímu sboru, jinak
aby v zájmu urychlení a zjednodušení
řízení rozhodoval předseda senátu
(předseda porotního soudu).
Ustanovení § 18, odst. 5 odůvodňuje
okolnost, že v případech, kdy se sbíhá
trest postihující majetek (mimo konfiskaci jmění)
s trestem na svobodě, jehož výkon na Slovensku
zatím náleží státnímu
zastupitelství, by docházelo k různým
komplikacím. Proto se považuje za vhodné, dokud
nebude i výkon trestu na svobodě přenesen
na soudy, neměniti v tomto směru nic na dosavadní
příslušnosti.
V právní oblasti české není
stížnost proti rozhodnutím sborových
soudů prvé. stolice upravena obecným předpisem,
jaký má trestní řád z r. 1896
v § 378. Stížnost podle § 15 tr. ř.
má povahu dozorčí stížnosti.
Bylo proto třeba s připuštěním
opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému
v § 13, odst. 1 pojmouti do osnovy také ustanovení,
které by tento opravný prostředek upravovalo.
Stalo se tak v § 19, odst. 1.
Oprávnění ke stížnosti bylo upraveno
podobně jako právo k podání opravných
prostředků proti rozsudku. Nebylo by vhodné
vylučovati z práva podati tento opravný prostředek
osoby blízké, jejichž zájem může
býti tímto opatřením velmi citelně
dotčen, někdy i více než zájem
samého odsouzeného.
V úpravě otázky, který soud má
rozhodnouti o stížnosti, bylo třeba přihlížeti
k tomu, že osnova navazuje nejen na různé trestní
řády platné v obou právních
oblastech ale i k tomu, že navržený zákon
má platiti i pro obor vojenského trestního
soudnictví a že proto musí přihlížeti
i. k organisaci jeho. Nebylo lze přehlížeti
ani skutečnost, že sice v převážné
většině případů bude takové
rozhodnutí činiti sborový soud prvé
stolice, že však tomu tak vždycky nebude. Praktický
může býti zejména případ,
že rozhodnutí podle § 13, odst. 1 bude činiti
zemský soud jako soud státní (viz zák.
č. 68/ 1935 Sb.). Byla proto příslušnost
k rozhodování o této stížnosti
upravena tak, že o stížnosti rozhoduje s konečnou
platností soud "kterému přísluší
jinak rozhodovati o odvolání". Tímto
soudem bude však rozuměti ten soud, který je
zásadně povolán k rozhodování
o tomto opravném prostředku, tedy na př.
před sborovým soudem prvé stolice sborový
soud druhé stolice (viz §§ 15, 294 tr. ř.,
§ 396, odst. 1 tr. por.), nikoli nejvyšší
soud, kterému přísluší rozhodovati
podle § 296 tr. ř. a § 80 zák. č.
2.32./46 Sb. o odvolání, sbíhá-li
se tento opravný prostředek se zmateční
stížností. V řízení před
vojenskými soudy bude o stížnosti rozhodovat
vzhledem k dekretu č. 119/1945 Sb. vždy nejvyšší
vojenský soud.
se podotýká, že mezi ustanoveními, které
se výslovně zrušují, se uvádějí
jen ta, která přímo upravují výkon
trestů postihujících majetek, nikoli i ustanovení,
která se na ně odvolávají.
Nelze výslovně zrušiti ani všechna ustanovení,
která upravují výkon těchto. trestů
proto, že jde o normy, které současně
upravují i otázky jiné. Převážnou
většinou je výkon trestů postihujících
majetek upraven normami druhotnými.
Provedení zákona nebude vyžadovati žádných
zvláštních nákladů z veřejných
prostředků. .