Ústavodárné Národní shromáždění
republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Nařizovati výkon trestů postihujících
majetek a činiti rozhodnutí a opatření
stran výkonu těchto trestů přísluší,
pokud tento zákon nestanoví jinak, soudu, který
v trestní věci rozhodl v první stolici.
Nezaplatí-li odsouzený peněžitý
trest ihned po právní moci rozsudku, vyzve ho soud
platebním příkazem, aby tak učinil
do osmi dnů, jinak že bude trest vymáhán
exekucí.
(1) Byla-li do peněžitého trestu započtena
vazba, lze vymáhati jen takovou jeho část,
která je k celému peněžitému
trestu v stejném poměru jako část
náhradního trestu na svobodě, zbývající
po odečtení započtené vazby, k celému
náhradnímu trestu; číselnou výši
této částky určí soud.
(2) Na zlomky dne a zlomky koruny se při určování
poměrné části trestu podle odstavce
1 ve prospěch odsouzeného nehledí.
(1) Na žádost odsouzeného odloží
soud výkon peněžitého trestu na dobu
nejvýše jednoho roku od právní moci
rozsudku nebo povolí, aby odsouzený splácel
peněžitý trest po částkách
tak, aby byl nejpozději do uvedené doby celý
zaplacen, lze-li tím zameziti rozvrat jeho majetkových
nebo rodinných poměrů nebo těžkou
škodu, hrozící jemu nebo jeho rodině.
Odklad výkonu nebo povolení splátek může
soud učinit závislým na zřízení
přiměřené jistoty.
(2) Soud může přihlédnouti i k žádosti,
která došla po uplynutí osmidenní lhůty
dotčené v § 2.
(3) Podání žádosti nemá odkladného
účinku, avšak soud může podle svého
uvážení po podání žádosti
až do rozhodnutí o ní s vymáháním
peněžitého trestu sečkati anebo může,
je-li v době podání žádosti vymáhání
již v běhu, požádati exekuční
soud, aby exekuci odložil do té doby, až bude
podán návrh na pokračování.
Při tom se přihlédne ke lhůtě
stanovené v odstavci 1.
(4) Odpadnou-li důvody, pro které byl povolen odklad
výkonu peněžitého trestu, nebo nezaplatí-li
odsouzený bez závažného důvodu
řádně dvě po sobě jdoucí
splátky, odvolá soud povolení odkladu výkonu
peněžitého trestu nebo povolení spláceti
jej po částkách. Stejně platí,
nezřídí-li odsouzený v stanovené
lhůtě jistotu, na které soud dodatečně
učinil závislým další odklad
výkonu nebo splátky.
(1) Nezaplatí-li odsouzený do osmi dnů od
doručení platebního příkazu
nebo usnesení, jímž byly povolený odklad
nebo povolené splácení po částkách
odvolány (§ 4, odst. 4), vymáhá se peněžitý
trest soudní exekucí. Byla-li odložena exekuce
již zahájená, požádá soud,
aby se v ní pokračovalo. Stejně se postupuje,
nezaplatí-li odsouzený trest do osmi dnů
ode dne, kdy prošla doba, na kterou byl výkon trestu
odložen.
(2) Byla-li povolena exekuce nebo pokračování
v ní před uplynutím doby stanovené
v odstavci 1, může odsouzený u exekučního
soudu navrhnouti zrušení exekuce, pokud se týče,
bylo-li povoleno pokračování v ní,
její další odklad; soud rozhodne o návrhu
po slyšení vymáhajícího věřitele
(§ 7, č. 1).
Soud upustí od exekučního vymáhání
trestu, je-li zjevné, že by nemělo výsledku
nebo že by výkonem trestu byla ohrožena výživa
odsouzeného nebo osob, kterým je dlužník
podle zákona povinen poskytovati výživu, nebo
že by tím bylo znemožněno splnění
povinnosti nahraditi škodu způsobenou trestným
činem.
(1) O exekučním vymáhání peněžitých
trestů platí ustanovení exekučního
řádu (zákona) o vymáhání
peněžitých pohledávek s těmito
odchylkami:
1. Soud, který nařídil exekuční vymáhání trestu, má v exekučním řízení postavení vymáhajícího věřitele. Finanční prokuratura zastupuje vojenské soudy, ostatní soudy jen jde-li o exekuci na jiný majetek než na movité věci hmotné a je-li o to požádána, anebo jde-li o spory vzešlé z exekučního řízení.
2. Je-li tu záruka, na kterou byl obviněný (obžalovaný) propuštěn z vazby, nebo jsou-li tu jiné věci odsouzeného za trestního řízení zabavené, avšak za propadlé neprohlášené, vymůže se peněžitý trest nejprve z tohoto majetku odsouzeného, a to v přednostním pořadu před jinými závadami na něm váznoucími.
3. Není-li tu takového majetku odsouzeného, vede se exekuce na jeho movité věci hmotné, a teprve pokud byla bezvýsledná, na jiný jeho majetek.
4. Z majetku, který zajišťuje náhradu
škody způsobené trestným činem
nebo zaplacení jiného majetkového trestu,
může býti k úhradě peněžitého
trestu užito jen toho, co zbývá po uspokojení
uvedených nároků.
(2) Byla-li exekuce povolena v rozporu s ustanovením odstavce
1, č. 2 až 4, může odsouzený, a
v případě č. 4 též poškozený,
navrhnouti u exekučního soudu její zrušení;
soud rozhodne o návrhu po slyšení vymáhajícího
věřitele.
(1) Peněžitý trest, za nějž bylo
uloženo ručení jiné osobě, může
býti na této osobě vymáhán,
jen pokud zůstala exekuce proti odsouzenému bezvýsledná
nebo soud upustil od exekučního vymáhání
na něm (§ 6).
(2) Bylo-li ručení uloženo někomu jako
majiteli podniku a nelze-li peněžitý trest
na něm dobýt, je rozhodnutí o ručení
vykonatelné i proti jeho nástupci, prokáže-li
se změna majitele listinami veřejnými nebo
takovými listinami soukromými, na nichž je
podpis toho, jehož majetek se převádí,
ověřen soudem nebo veřejným notářem.
(3) Bylo-li ručení uloženo. několika
osobám zároveň, ručí rukou
společnou a nerozdílnou.
(4) Jinak platí o výkonu peněžitého
trestu na osobě, která ručí za peněžitý
trest, přiměřeně ustanovení
§§ 2, 4 až 7. Bylo-li však uloženo ručení
jiné osobě samostatným usnesením,
může býti trest na této osobě
vymáhán, teprve když toto usnesení nabylo
moci práva.
(1) Je-li peněžitý trest nedobytný,
nebo upustí-li soud od exekučního vymáhání,
nařídí výkon náhradního
trestu na svobodě. Bylo-li však ručení
uloženo jiným osobám (§ 8), učiní
tak teprve, nelze-li peněžitý trest na žádné
z nich vymoci nebo bylo-li od exekučního vymáhání
na všech těchto osobách upuštěno.
(2) Je-li nedobytná toliko část peněžitého
trestu, vykoná se jen taková část
náhradního trestu, jaká je k celému
tomuto trestu v stejném poměru jako nedobytná
část peněžitého trestu k celému
peněžitému trestu.
(3) Odsouzený může kdykoli výkon trestu
náhradního nebo jeho zbytek odvrátiti tím,
že zaplatí peněžitý trest nebo
takovou jeho část, jaká je k celému
peněžitému trestu v stejném poměru
jako nevykonaná část náhradního
trestu k celému náhradnímu trestu.
(4) Na zlomky dne a koruny se při určování
poměrné části trestu podle odstavce
2 nebo 3 ve prospěch odsouzeného nehledí.
Pravomocné rozhodnutí, kterým byla zabrána
nebo prohlášena za propadlou peněžitá
částka, vykoná se podle ustanovení
o vymáhání peněžitých
trestů.
Pravomocné rozhodnutí, kterým byla zabrána
nebo prohlášena za propadlou jiná věc,
vykoná se podle příslušných ustanovení
exekučního řádu (zákona); ustanovení
§ 7, odst. 1, č. 1 platí i tu. Týká-li
se takové rozhodnutí nemovitosti nebo práva
zapsaného ve veřejné knize, je vkladnou listinou
podle knihovního práva.
(1) Ukáže-li se teprve za výkonu zabrání
nebo propadnutí, že to, co bylo výrokem trestního
soudu zabráno nebo prohlášeno za propadlé,
odsouzenému již nenáleží nebo že
to nelze od jeho ostatního majetku odděliti vůbec
nebo jen se značnou škodou anebo že na to uplatňují
práva třetí osoby, rozhodne soud, pokud to
trestní zákon dopouští, že na místo
toho, co bylo zabráno nebo prohlášeno za propadlé,
nastupuje hodnota. toho v penězích. Zároveň
určí výši této peněžité
částky. O vymáhání této
peněžité částky platí
ustanovení o vymáhání peněžitých
trestů.
(2) Prokáže-li však odsouzený, že
o to, co bylo výrokem trestního soudu zabráno
nebo prohlášeno za propadlé, přišel
bez své viny, vysloví soud, že se od výkonu
zabrání nebo propadnutí upouští.
(1) Je-li obviněný naléhavě podezřelý
z trestného činu, za který by bylo možno
podle zákona vysloviti konfiskaci jmění nebo
jeho části, a vyhýbá-li se trestnímu
řízení útěkem, ukrýváním
nebo pobytem v cizině anebo je-li důvodná
obava, že zmaří nebo ztíží
výkon konfiskace tím, že zničí,
poškodí, neupotřebitelným učiní,
zcizí nebo odstraní svůj majetek nebo jeho
část nebo jinak svůj majetek zmenší,
zabaví soud (§ 18, odst. 4) ještě před
rozhodnutím ve věci samé na návrh
veřejného žalobce majetek, který obviněný
má v Československé republice.
(2) Usnesení, kterým byl majetek obviněného
zabaven, vyvěsí se na soudní desce, vyhlásí
se také jiným vhodným způsobem a doručí
se finanční prokuratuře příslušné
podle sídla soudu, který vyslovil zabavení.
(3) Dnem, kdy bylo. usnesení vyvěšeno na soudní
desce, je zabaven veškerý majetek, který má
obviněný v Československé republice.
Zabavení postihuje také přírůstek
a výtěžky, které ze zabaveného
majetku plynou, i majetek, kterého obviněný
nabude po zabavení. Pokud trvá zabavení,
jsou bezúčinná veškerá právní
jednání obviněného, týkající
se zabaveného majetku, vyjímajíc právní
jednání směřující k
odvrácení bezprostředně hrozící
škody.
(4) Kdo má ve své moci věci, které
náležejí do zabaveného majetku, je povinen,
jakmile se o zabavení doví, oznámit to příslušné
finanční prokuratuře anebo okresnímu
soudu svého bydliště nebo okresnímu
soudu, v jehož obvodě věc je, jinak odpovídá
za škodu opominutím oznámení způsobenou.
Soud, k němuž oznámení došlo, vyrozumí
o něm příslušnou finanční
prokuraturu.
(5) K zabezpečení zabaveného majetku včetně
výtěžku z něho učiní soud,
v jehož obvodu je zabavený majetek nebo jeho část,
na návrh finanční prokuratury potřebná
prozatímní opatření (zátvor)
podle ustanovení exekučního řádu
(zákona); je-li nebezpečí v prodlení,
může tak učiniti soud také z úřední
moci.
(6) K žádosti obviněného nebo osoby,
které je obviněný podle zákona povinen
poskytovat výživu, může soud, který
majetek zabavil, vyslechna finanční prokuraturu,
vyjmout ze zabavení jednotlivé majetkové
kusy, kterých je nezbytně třeba k zabezpečení
nutné výživy obviněného nebo
osob podle zákona na něho výživou odkázaných,
anebo jiným způsobem zajistit prostředky
k tomu potřebné.
(7) Soud, který majetek zabavil, zruší zabavení,
jakmile se trestní řízení pravomocně
skončí, aniž se vysloví konfiskace,
nebo jakmile je jisté, že konfiskace jmění
již nemůže býti vyslovena. Usnesení
se doručí finanční prokuratuře,
a ta zařídí, čeho třeba k uvolnění
zabaveného majetku.
(1) Vysloví-li soud konfiskaci jmění odsouzeného,
přechází veškeré jmění
odsouzeného na československý stát
dnem, kdy rozsudek nabude právní moci. Ustanovení
§ 11 platí i tu.
(2) K žádosti odsouzeného nebo osoby, které
je odsouzený podle zákona povinen poskytovati výživu,
může soud, vyslechna finanční prokuraturu,
propustiti z konfiskace jednotlivé majetkové kusy,
kterých je nezbytně potřebí k zabezpečení
nutné výživy odsouzeného nebo osob podle
zákona na něho výživou odkázaných.
(3) Věřitelům odsouzeného ručí
stát za dluhy náležející ke konfiskovanému
jmění jen do výše hodnoty tohoto jmění.
(1) Ustanovení předchozího paragrafu platí
přiměřeně, byla-li vyslovena konfiskace
jen co do části jmění odsouzeného,
určené podílem z celku. Soud může
na návrh finanční prokuratury stanovit peněžitou
částkou hodnotu konfiskované části
jmění. Peněžitá částka
takto stanovená se vymáhá podle ustanovení
o vymáhání peněžitých
trestů.
(2) Ustanovení o vymáhání peněžitých
trestů platí také při konfiskaci části
jmění, určené peněžitou
částkou.
(3) Bylo-li před konfiskací podle odstavce 1 nebo
2 jmění odsouzeného zabaveno (§ 13),
zruší soud po výkonu konfiskace zabavení
co do majetku, který nebude výkonem postižen.
(1) Výtěžek trestů postihujících
majetek připadá státu. Stejně platí
i o pořádkových trestech a pokutách
uložených trestními soudy.
(2) Jak se má naložiti s věcmi a právy,
které výkonem trestu připadly státu,
ustanovují zvláštní předpisy.
Ustanovení tohoto zákona platí i pro obor
vojenského soudnictví.
(1) Činiti rozhodnutí a opatření stran
výkonu trestu náleží, vyjmouc rozhodnutí
podle § 14, odst. 2 a .§ 15, odst. 1, věty druhé
předsedovi senátu (předsedovi porotního
soudu) po slyšení veřejného žalobce.
(2) Rozhodovati o žádostech za odklad výkonu
trestu nebo povolení spláceti peněžitý
trest po částkách náleží
senátu (soudnímu sboru) v neveřejném
sedění. Souhlasí-li však předseda
s veřejným žalobcem, že se má povolit
odklad výkonu trestu nebo spláceti trest po částkách,
není potřebí usnášení
senátu.
(3) Vynesl-li rozsudek v první stolici samosoudce, náleží
mu činiti rozhodnutí a opatření uvedená
v odstavci 1 a 2.
(4) Činiti rozhodnutí uvedená v § 13,
odst. 1 a 6 náleží až do počátku
hlavního přelíčení radní
komoře (obžalobnému senátu), po právní
moci obžaloby ve věcech náležejících
k příslušnosti soudů porotních,
soudnímu sboru porotního soudu.
(5) V oboru působnosti trestního řádu
zák. čl. XXXIII/1896 náleží státnímu
zastupitelství činiti rozhodnutí a opatření
stran výkonu trestu příslušející
podle oddílu druhého a třetího rozhodujícímu
soudu (§ 1), rozhodoval-li v trestní věci v
první stolici sborový soud první stolice
nebo soud porotní.
(1) Na rozhodnutí uvedené v § 13, odst. 1 může
si obviněný a ve lhůtě jemu příslušející
jeho manžel (manželka), jeho zákonný zástupce
a příbuzní v řadě vzestupné
a sestupné stěžovati do osmi dnů od
jeho doručení. Stížnost se podává
u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje,
a rozhoduje o ní s konečnou platností soud,
kterému přísluší jinak rozhodovati
o odvolání. Stížnost nemá odkladného
účinku.
(2) Proti rozhodnutím a opatřením uvedeným
v § 18, odst. 1 až 3 není opravného prostředku.
(3) Jinak platí o řízení před
trestními soudy, které se koná podle tohoto
zákona, podpůrně ustanovení trestních
řádů.
(1) Zrušují se všechny předpisy, které
odporují tomuto zákonu, zejména:
1. Ustanovení § 409 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z.,
2. ustanovení § 519 trestního řádu zák. čl. XXXIII/1896,
3. ustanovení § 18, odst. 2 až 6 zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb., o trestání válečné lichvy,
4. ustanovení § 10, odst. 4 a § 11, odst. 1 zákona ze dne 30. května 1924, č. 124 Sb., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti, ve znění zákona ze dne 28. června 1933, č. 108 Sb., o ochraně cti,
5. ustanovení § 35, odst. 3 zákona ze dne 26. listopadu 1940, č. 320 Sl. z., o trestných činech proti státu,
6. ustanovení § 73 vojenského trestního
zákona z 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.
(2) Kde jiné platné předpisy odkazují
na ustanovení § 18 zákona č. 568/19
Sb., týkají se tyto odkazy nadále obdobných
ustanovení oddílu čtvrtého tohoto
zákona.
(3) Ustanovení § 36, odst. 4 a § 74 vykonávacího
nařízení sboru pověřenců
Slovenské národní rady ze dne 5. června
1945, č. 55 Sb. n. SNR, zůstávají
tímto zákonem nedotčena.
Tento zákon nabude účinnosti osmého
dne po vyhlášení; provedou jej ministři
spravedlnosti a národní obrany.
Nové nazírání na trest jako na prostředek
k převýchově vinníka s sebou přináší,
že se výkonu trestu věnuje stále větší
pozornost. Vyslovuje se požadavek, aby důležitější
rozhodnutí stran výkonu trestu byla svěřena
nezávislému soudu a nikoli, jak tomu bylo namnoze
dosud, administrativě a aby výkon trestu byl postaven
na pevný zákonný základ. Potřeba
takové úpravy jeví se sice zvláště
u výkonu trestu na svobodě, pociťuje se však
i při úpravě výkonu trestů
jiných.
V připravované unifikaci trestního práva
(v širším smyslu) se pamatuje již na úpravu
výkonu trestu zvláštním zákonem
- trestním vykonávacím řádem,
v němž by byl vyřešen souhrn všech
otázek týkajících se výkonu
všech druhů trestů. Tato konečná
úprava však úzce souvisí s unifikací
trestního zákona, která nutně musí
býti i reformou trestního zákona a vyžádá
si ještě delší doby. Naproti tomu je potřeba
upraviti tresty na majetku velmi naléhavá a nelze
proto vyčkávati této konečné
úpravy všech trestů.
Úprava výkonu trestů na majetku v zemích
českých je roztříštěna
do nejrůznějších norem.
Vedle ustanovení § 397 tr. ř. a § 410
tr. ř., která se vztahují i na výkon
trestů na majetku, upravují výkon trestu
na majetku zvláště ustanovení §§
408, 409 tr. ř. O exekučním vymáhání
peněžitých trestů platí dosud
předpisy nařízení ministra práv
z 11. 2. 1855, č. 30 ř. z. o tom, jak se vymáhají
a přeměňují peněžité
pokuty, které se uloží v trestním řízení.
Nařízení bylo ponecháno v platnosti
ustanovením čl. XIII, č. 4 uv. zák.
k tr. ř. Tato úprava je kusá.
Dobývání peněžitého trestu na osobě, která za něj ručí, upravuje § 10, odst. 4 a § 11,
odst. 1 zák. č. 124/1924 Sb., ve znění
zákona č. 108/1933 Sb., ale jen pro svůj
obor. Podobně řeší otázku dobývání
peněžitých trestů na třetích
osobách opět jen pro svůj obor § 188,
odst. 3 zák. č. 131/1936 Sb., § 32, odst. 4
dekretu č. 100/1945 Sb., (na který navazuje též
ustanovení § 24 dekretu-č. 101/1945 Sb.), §
26, odst. 4 dekretu č. 102/1945 Sb. a § 33, odst.
4 dekretu č. 103/1945 Sb.
Zvlášť složitá je úprava výkonu
trestu konfiskace jmění, při čemž
pojmenování tohoto trestu je v různých
normách různé. Podrobnější
ustanovení v tomto směru měl § 18, odst.
2 až 6 zák. č. 568/1919 Sb., o trestání
válečné lichvy. Ustanovení tohoto
zákona byla zrušena § 17 zák. č.
15/1947 Sb., o stíhání černého
obchodu a podobných pletich s výhradou, že
pokud se jiné zákony dovolávají ustanovení
§ 18, odst. 2 až 6 uvedeného zákona, zůstávají
příslušná jejich ustanovení nedotčena.
Na toto ustanovení zákona o trestání
válečné lichvy navazovaly některé
normy z pozdější doby (§ 29, odst. 3 zák.
č. 50/1923 Sb., § 184, odst. 2 zák. č.
131/1936 Sb., o obraně státu); v některých
zákonných normách z doby nejnovější
se na úpravu této otázky vůbec zapomnělo
[§ 14 c) retr. dekr., § 26 dekretu č. 5/ 1945
Sb., § 1, odst. 3 zák. č. 165/1946 Sb.] , takže
pro obor těchto norem není výkon trestu konfiskace
jmění vůbec upraven. Ustanovení §
6, odst. 2. zák. č. 15/1947 Sb. odkazuje v tomto
směru na úpravu zvláštním zákonem.
Otázka, komu připadá výtěžek
peněžitých trestů, byla v zemích
českých upravena takto:
Podle § 241 tr. z. výtěžek peněžitých
trestů připadal zpravidla chudinskému fondu
místa, kde byl čin spáchán. Vedle
tohoto obecného předpisu zde však byla řada
ustanovení, která nelze ani vypočítávati
a která pro obor jednotlivých zákonů
řešila tuto otázku odchylně. Vládní
nařízení č. 222/1943 Sb., jímž
se doplňují a mění předpisy
o soudních peněžitých trestech a o nákladech
trestního řízení, v § 1 stanoví,
že peněžité tresty všeho druhu uložené
soudy, peněžité částky, jistoty
a jiné záruky, prohlášené jimi
za propadlé, připadají protektorátní
pokladně (nyní státní pokladně)
i v případech, ve kterých to již není
stanoveno platnými předpisy. Toto ustanovení
není zařazeno mezi předpisy vypočítané
v příloze k § 2, odst. 1 zák. č.
195/1946 Sb., ani je nelze podřaditi pod žádnou
z kategorií předpisů vyloučených
obecně z používání a praxe většinou
toto ustanovení nepovažuje ani, pokud upravuje užití
výtěžku peněžitých trestů
ukládaných v trestním řízení,
za normu z oboru trestního řízení
soudního ve smyslu čl. 2, odst 1, věta druhá
dekretu o obnovení právního pořádku.
Je tedy toto vládní nařízení
dále použivatelné a jeho použivatelnost
lze považovati podle § 4 zák. č. 195/1946
Sb. za rozšířenu i na pohraniční
území zemí českých. Přece
však není tato otázka řešena jasně
a jednoznačně způsobem, který by vylučoval
jakékoli pochybnosti v tomto směru.
Podle § 7 tr. ř. se peněžitých
trestů má užíti na podporu nuzných
občanů při jejich propouštění
z vazby zvláště k tomu konci, aby byli zaopatření
v poctivém výdělku.
Na Slovensku přenechává § 19 tr. por.
úpravu výkonu peněžitého trestu
nařízení ministra spravedlnosti. Takových
nařízení byla vydána celá řada.
O dobývání peněžitého
trestu na osobě, která za něj ručí,
platí stejné předpisy jako v zemích
českých, protože jde vesměs o normy
celostátní. Z větší části
je tomu tak, i pokud jde o úpravu výkonu trestu
konfiskace jmění. Ustanovení § 35 zák.
č. 320/1940 Sl. z. (který nahrazoval zákon
na ochranu republiky), ponechávalo úpravu otázky
výkonu tohoto trestu zvláštnímu zákonu,
k jehož vydání však nedošlo.
Podle zák. čl. XXVII/1892 připadají
peněžité tresty státu a patří
do správy ministerstva spravedlnosti, pokud zákon,
o který se opírá rozsudek, nebo také
ministerské nařízení nebo řád
vydaný podle § 1, č. 3 a § 4 zák.
čl. XL/ 1879, nestanoví jinak. Má jich býti
použito podle potřeby a účelnosti k
stavbě věznic, polepšovacích ústavů
a pro podporu vězňů.
Podle § 12 tr. por. má býti použito peněžitých
trestů a peněžitých pokut uložených
podle tohoto zákona k těm účelům,
ke kterým jsou určeny podle trestních zákonů,
na jejichž základě byly uloženy.
Úkolem předložené osnovy je odstraniti
všechny tyto nejasnosti, doplniti mezery, které se
v zákoně vyskytují v úpravě
těchto otázek, výkon trestu na majetku postaviti
na zákonný základ a rozhodování
o závažných otázkách přenésti
na soudy a v neposlední řadě tyto otázky
upraviti jednotně pro celé území Československé
republiky.
Všeobecně lze říci k osnově ještě
toto:
Nové nazírání na trest žádá,
aby pachatel byl trestem postižen právě v té
své zlé vlastnosti, ze které jeho skutek
vyplynul, ale trestání nemá jíti dále,
než je nutno; vinníku nemá býti způsobeno
větší zlo, než je nezbytně třeba
ke konečnému účelu trestání,
t. j. k účinné ochraně právního
řádu.
Je věcí vhodné úpravy hmotného
trestního práva, aby trestání bylo
upraveno tak, jak odpovídá tomuto nazírání,
aby paralysovalo sklony pachatele pro společnost nebezpečné,
ale na vhodné úpravě výkonu trestu
závisí, aby pachatel výkonem trestu nebyl
existenčně zničen, nýbrž aby
mu bylo umožněno zařaditi se znovu do společnosti
jako její řádný člen. Tato
základní zásada pro výkon trestu,
která je uznávána a zachovávána
ve všech moderních právních řádech,
se uplatňuje v osnově na několika místech.
V tom směru možno poukázati zejména
na ustanovení §§ 4, 6, 13, odst. 6, § 14,
odst. 2.
Je ještě třeba podotknouti, že ustanovení
navrženého zákona se týkají jen
trestů postihujících majetek, uložených
trestními soudy, ať občanskými
nebo vojenskými. Ustanovení zákona se tedy
nevztahují ani na podobná opatření,
která nemají povahu trestu na př. na konfiskaci
podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. (resp.
nařízení č. 104/1945 Sb. n. SNR ve
znění nařízení č. 64/1946
Sb. n. SNR) stejně jako se nevztahují na tresty
ukládané úřady nebo orgány
v trestním řízení správním.
Ustanovení § 1 vyjadřuje obecnou zásadu,
že nařizovati výkon trestů postihujících
majetek a činiti opatření stran výkonu
těchto trestů přísluší
zásadně soudu, a upravuje, který soud je
k těmto rozhodnutím a opatřením příslušný.
Výjimka jen pro přechodnou dobu pro právní
oblast slovenskou (§ 18, odst. 5) byla zde připuštěna
s ohledem na to, že dokud také výkon trestu
na svobodě nebude v této právní oblasti
svěřen soudům, vedla by tato dvojí
kolej při výkonu trestu k různým komplikacím.
Podrobnosti o tom, kdo činí příslušná
rozhodnutí a opatření stran výkonu
trestu, obsahuje § 18.
Výjimku z obecné zásady o příslušnosti
zde stanovené, která je odůvodněna
povahou věci, obsahuje jednak ustanovení §
7, jednak ustanovení § 11.
Opatření k zajištění výkonu
konfiskace jmění učiní podle §
13, odst. 1 ve spojení s § 19, odst. 3 soud, u kterého
se vede trestní řízení.
Ustanovení § 2 přejímá v podstatě
ustanovení § 409 tr. ř. Vykonatelný
je jen rozsudek, který nabyl právní moci,
a to zpravidla i proti osobě, které bylo uloženo
ručení za peněžitý trest. Bylo-li
však ručení za peněžitý
trest uloženo zvláštním usnesením,
může býti na osobě, jíž
bylo ručení uloženo, vymáhán
peněžitý trest, teprve když i toto usnesení
nabylo právní moci (§ 8, odst. 4).
Platebním příkazem poskytuje se odsouzenému
k zaplacení peněžitého trestu osmidenní
lhůta. Před jejím uplynutím nesmí.
soud přikročiti k exekučnímu vymáhání
peněžitého trestu. Vydávání
platebních příkazů upravují
jednací řády a Návod provedení
peněžního hospodářství
u soudů a soudních úřadů (srv.
ustanovení § 106 a násl. j. ř., §
109 a násl. jed. por. a § 5 cit. Návodu).