Právní výbor projednal vládní návrh ve schůzích dne 13., 22., 28. a 29. května 1947 a usnesl se jednomyslně doporučiti plenu ústavodárného Národního shromáždění, aby jej schválilo ve znění připojeném k této zprávě. Změny oproti vládnímu návrhu jsou tyto:

V čl. II, č. 2 byla částka 10.000 Kčs zvýšena na 15.000 Kčs v přesvědčení, že nynějším cenovým poměrům spíše bude odpovídat, zvýší-li se rozhodná suma proti poslední úpravě předválečné (zákon č. 123/1923 Sb.) na trojnásobek. Přitom rozhodovala také úvaha, že okresní soudy přece jen jsou lidu přístupnější a bližší a řízení před nimi je vcelku rychlejší a levnější.

V čl. II, č. 4 byla v odstavci 2 vsunuta za slova "státním občanem tohoto státu" slova "není-li tu soudu příslušného podle odstavce 1", aby tím bylo zdůrazněno, že i v tomto případě je především příslušný soud posledního společného bydliště, pak obecný soud žalovaného a teprve potom soud, v jehož obvodě manželka naposledy bydlela před uzavřením manželství, resp. soud v Praze.

V čl. IV, č. 3 bylo nově stylisováno ustanovení § 64, odst. 1, č. 4 c. ř. s., aby bylo stručněji a jasněji vyjádřeno, jaká oprávnění má chudá strana, když chce podat žalobu u jiného soudu než u okresního soudu svého bydliště.

Změna provedená v čl. IV, č. 7 ukládá soudu, aby vždy opatrně uvažoval, zda strana v neadvokátském sporu opravdu nutně potřebuje, aby za zástupce měla advokáta. Doplněk odstavce 3 souvisí s oprávněním soudu podle odstavce 2; může-li soud v případech zvlášť naléhavých sám advokáta jmenovat, je důsledné, aby jej v naléhavých případech také mohl vyměnit.

V čl. IV, č. 9 dostalo se předpisu § 68, odst. 1 c. ř. s. pružnějšího znění, které je lepší ochranou chudé strany, resp. jejích právních nástupců, neboť z něho jasně plyne, že nutné procesní úkony, kterých bude potřebí, aby byla strana uchráněna právní újmy, požívati budou všech výhod, které § 64 c. ř. s. přiznává procesním úkonům chudé strany, resp. jejího zástupce.

V čl. IV, č. 10 byl vynechán vzhledem k nově přijatému čl. IX poslední odstavec.

V čl. IV, č. 11 pamatuje doplněk § 71, odst. 2 c. ř. s. na případy, kdy odpůrce chudé strany má podle rozhodnutí o nákladech nárok, aby mu chudá strana část nákladů nahradila. V takových případech by bylo zbytečnou komplikací, aby odpůrce chudé strany jako žalovaný doplácel částky, které by si pak dodatečně vymáhal na chudé straně jako žalobci.

V čl. IV, č. 14 byla zestručněna stylisace se zřetelem na to, že podle § 514, odst. 1 c. ř. s. je proti každému usnesení přípustný rekurs, pokud jej zákon nevylučuje; v titulu o právu chudých stačí pak vyloučit rekurs v rozsahu stanoveném v § 72, odst. 3, větě první a druhé c. ř. s., jinak může býti rekurs všude přípustný. Dosavadní ustanovení bylo proto formulováno tak, aby se tu upravilo jen právo chudé strany, resp. jejího odpůrce, podávat rekurs do protokolu.

V čl. IV, č. 18 byl přijat dodatek "ledaže na něm závisí přípustnost odvolání" vzhledem k § 461 c. ř. s. (čl. IV, č. 20), podle kterého může mít určení hodnoty předmětu sporu význam pro přípustnost odvolání, neboť určí-li soud hodnotu pod 300 Kčs, je tím odvolání vyloučeno. Přijatý dodatek dovoluje straně, které by takto oceněním předmětu sporu byla vzata možnost odvolání, aby o tom vyvolala rozhodnutí soudu druhé stolice. Uzná-li soud druhé stolice, že hodnota předmětu sporu převyšuje 300 Kčs, uzná tím zároveň i přípustnost odvolání. Strana, která odvolání nepodává, protože ve sporu zvítězila, může napadnout ocenění předmětu sporu, jestliže po jejím názoru soud tím, že předmět sporu přecenil, nesprávně otevřel odpůrci cestu do druhé stolice.

Změny čl. V, č. 1, 2, 3, 9, 18, 21 a 25 jsou shodné nebo aspoň obdobné změnám provedeným v čl. II, č. 2, v čl. IV, č. 18 a 11 a v čl. II, č. 4 osnovy.

V čl. VI, č. 5 bylo na konci druhé věty připojeno "ve sporech však, jejichž předmět nemá hodnotu vyšší než 300 Kčs, jen z důvodu § 28, odst. 1, č. 3", aby tím byl sjednán potřebný soulad s § 28, odst. 1 zákona o pracovních soudech, aniž se zásadně opustila myšlenka § 181, odst. 6 o. s. p. ve znění zákona č. 164/1924 Sb.

V nově zařaděném čl. IX byla přijata v otázce nákladů přisouzených advokátu pro země české stejná úprava, jaká platí podle § 18, odst. 9 zák. čl. LIV/1911 pro Slovensko. Vlastně by takové ustanovení patřilo do advokátního řádu a tam je také odkázal společný subkomitét ústavněprávních výborů poslanecké sněmovny a senátu r. 1938 při projednávání vládního návrhu nových procesních zákonů. Prozatím bylo však ustanovení pojato do přítomné osnovy ve znění naznačujícím, že jde nejen o spory, nýbrž i o ostatní druhy řízení.

Po zařadění nového čl. IX se ovšem další články osnovy přečíslují.

Změny provedené v čl. XIV (čl. XIII vládního návrhu) souvisí jednak s tím, že byl vsunut nový čl. IX, jednak s tím, že třeba považovat za vhodné, aby ustanovení o opětném zavedení soudních prázdnin v zemích českých vstoupila v platnost co možná brzy, nikoliv až po 1. červenci, kdy soudní prázdniny podle § 222 c. ř. s. začínají.

Jinak byly ve vládním návrhu opraveny jen ještě některé tiskové chyby, zejména v slovenském znění čl. V.

Při projednání vládního návrhu přijal výbor resoluci níže otištěnou, k jejímuž vysvětlení třeba uvésti toto:

Majíc na zřeteli konkretní případy, ve kterých byly nejvyššímu soudu předloženy dovolací rekursy finanční prokuratury v zastoupení Fondu národní obnovy proti usnesením rekursního soudu, jimiž byla potvrzena usnesení soudu knihovního o povolení knihovního zápisu na nemovitosti konfiskované podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., upozornilo presidium nejvyššího soudu, když už vládní návrh č. t. 492 byl na programu právního výboru, že některá ustanovení vydaná po osvobození postavila soudy před úkoly zcela nové, takže dochází k rozhodnutím, která nejsou v náležitém souladu a někdy si dokonce přímo odporují. Rozhodly-li nižší soudy v řízení knihovním nebo exekučním, není proti potvrzujícímu usnesení soudu druhé stolice opravný prostředek k třetí stolici a proto nemá nejvyšší soud možnost judikaturu usměrniti. V podobných případech, které se vyřizují podle zásad nesporného řízení, je dovolací rekurs i proti potvrzujícímu usnesení druhé stolice přípustný aspoň pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost.

Aby podnětu nejvyššího soudu mohlo býti vyhověno, navrhl zpravodaj právního výboru, projednav věc s ministerstvem spravedlnosti, aby do osnovy byl zařaděn nový čl. IX tohoto znění:

"Proti rozhodnutím soudu druhé stolice, která se dotýkají ustanovení:

1. dekretu presidenta republiky ze dne 19. května 1945, č. 5 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů,

2. dekretu presidenta republiky ze dne 25. června 1945, č. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa,

3. dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,

4. dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 124 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních, ve znění zákona ze dne 28. února 1946, č. 60 Sb.

5. zákona ze dne 9. dubna 1946, č. 76 Sb., o zrušení a o změně soudních rozhodnutí v občanských věcech právních z doby nesvobody,

6. nařízení Slovenské národní rady ze dne 23. srpna 1945, č. 104 Sb. n. SNR, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel slovenského národa, ve znění nařízení Slovenské národní rady ze dne 14. května 1946, č. 64 Sb. n. SNR,

připouští se pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost další opravný prostředek, i když by byl podle obecných ustanovení platných pro řízení vyloučen."

Ustanovení toto bylo myšleno jako opatření přechodné a mělo právě jen usnadnit, aby nová ustanovení mohla dobře zakotvit v právním řádu. Nebylo terminováno, protože by se jaksi samo vyžilo, až by byly věci, o které jde, vyřízeny.

Na schůzi dne 28. května 1947 se právní výbor usnesl vyslechnouti o navržené nové úpravě zástupce ministerstev zemědělství a vnitra i jako mluvčí Fondu národní obnovy a Národního pozemkového fondu. Na schůzi dne 29. května 1947 vyslovili zástupci jmenovaných ministerstev námitky proti navrhovanému ustanovení. Právní výbor nemohl přesto neuznati závažnost podnětu nejvyššího soudu a proto se jednomyslně usnesl vyzvat vládu, aby podnět nejvyššího soudu uvážila.

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) U sborových soudů první stolice vykonávají soudnictví v občanských věcech právních v první stolici samosoudci, i když věci ty patří před senát.

(²) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na řízení, v kterém se napadá rozhodčí výrok (nález rozhodčího soudu), a na řízení před sborovým soudem první stolice jako soudem konkursním nebo vyrovnacím.

Zákon ze dne 1. srpna 1895, č. 111 ř. z., o vykonávání moci soudní a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma), ve znění novel, se mění takto:

1. V § 7, odst. 3 se vypouštějí slova "a zajišťovacích".

2. V § 49, odst. 1, č. 1, v § 51, odst. 1 a v § 52, odst. 1 se nahrazuje částka "5.000 Kčs" částkou "15.000 Kčs".

3. § 76 zní:

"Žaloby o rozvod, rozluku nebo o neplatnost manželství, jakož i o všeliké nikoliv ryze majetkové nároky z manželského poměru, náležejí, jsou-li strany nebo jedna z nich československými státními občany, před soud, v jehož obvodě manželé měli poslední společné bydliště. Jestliže manželé neměli poslední společné bydliště v tuzemsku, je příslušný obecný soud žalovaného, a není-li tu takového soudu, obecný soud žalobcův. Jestliže tu ani tohoto soudu není, je příslušný soud v Praze."

4. Jako § 76 a) se zařaďuje toto ustanovení:

"Není-li žádná ze stran československým státním občanem, je příslušný pro spory uvedené v předchozím paragrafu soud, v jehož obvodě měli manželé poslední společné bydliště, a není-li tu takového soudu, obecný soud žalovaného. Soud však může, nejde-li o neplatnost manželství z důvodu, který by se podle československého práva vyšetřoval z moci úřední, ve věci jednat jen tehdy, může-li býti rozhodnutí uznáno v domovském státě manželů, a jsou-li státními občany různých států, v obou dotčených státech.

Byla-li manželka v době uzavření manželství československou státní občankou, může žalovati o neplatnost manželství uzavřeného s manželem, který není státním občanem tohoto státu, není-li tu soudu příslušného podle odstavce 1, u zdejšího soudu, v jehož obvodě před uzavřením manželství naposledy bydlila, a není-li tu takového soudu, u soudu v Praze.

Ustanovuje-li mezinárodní smlouva vyhlášená ve Sbírce zákonů a nařízení něco jiného, platí její předpisy místo předpisů odstavce 1 a 2."

5. § 100 s nadpisem zní:

Žaloby o všeliké nikoliv ryze majetkové nároky z poměru rodičovského náležejí, není-li tu obecného soudu žalovaného, před obecný soud žalobcův. Jestliže tu ani tohoto soudu není, je příslušný soud v Praze."

6. § 109, odst. 2 se zrušuje.

7. § 114 zní:

"Povoliti dobrovolný rozvod je příslušný okresní soud, v jehož obvodě má některý z manželů svůj obecný soud, a není-li tu takového soudu, okresní soud civilní pro vnitřní Prahu. Soud však může ve věci jednat jen tehdy, je-li aspoň jeden z manželů československým státním občanem.

Oznámení o opětném spojení rozvedených manželů se může státi u soudu, který na žádost manželů rozvod povolil, nebo u okresního soudu, v jehož obvodě mají manželé v době oznámení své společné bydliště. V posléz uvedeném případě třeba v oznámení uvésti soud, který rozvod povolil, aby mohl býti náležitě zpraven."

K § 20 zákona ze dne 22. května 1919, č. 320 Sb., kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství, se připojuje tento další odstavec:

"4. Nelze-li určiti místní příslušnost podle předchozích ustanovení, je příslušný krajský soud civilní v Praze."

Zákon ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve znění novel, se mění a doplňuje takto:

1. V § 29, odst. 1 se nahrazuje částka "2.000 Kčs" částkou "5.000 Kčs".

2. § 63 zní:

"Právo chudých povolí soud, jestliže strana, která o to žádala, nemůže zapraviti náklady sporu bez zkrácení nutné výživy pro sebe a osoby, k jichž výživě je podle zákona povinna, a zamýšlené domáhání se nebo bránění práva se nejeví svévolným nebo zřejmě marným. Jde-li o nárok, jehož strana nabyla postupem, nelze povolit právo chudých, je-li důvodné podezření, že k postupu došlo proto, aby pro spor bylo dosaženo práva chudých.

Není-li zvláštních mezinárodních úmluv, povoluje soud cizincům právo chudých za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako československým státním občanům, přiznává-li domovský stát cizinců právo chudých československým státním občanům stejně jako svým. Je-li pochybno, zdali se vzájemnost zachovává, vyžádá si o tom soud prohlášení ministerstva spravedlnosti; toto prohlášení je pro soud závazné.

Osobám bez státní příslušnosti, které mají trvalý pobyt na zdejším státním území, se právo chudých povoluje za stejných podmínek jako československým státním občanům.

Je-li stranou ve sporu úřední orgán, povolí mu soud na návrh právo chudých, jestliže prostředky potřebné k vedení sporu nelze opatřit ani ze spravované majetkové podstaty, ani od osob na vedení sporu hospodářsky zúčastněných, zamýšlené domáhání se nebo bránění práva se nejeví svévolným nebo zřejmě marným a nepřekáží tomu ani ustanovení odstavce 1, posl. věty. To platí přiměřeně, je-li stranou ve sporu zdejší právnická osoba, příčilo-li by se veřejnému zájmu, když by se od sporu upustilo nebo do něho nevstoupilo."

3. § 64 zní:

"Povolením práva chudých obdrží strana pro určitý spor

1. zatímní osvobození od kolkových a jiných poplatků, které se platí z důvodu sporu;

2. osvobození od povinnosti složiti jistotu za náklady na spor;

3. právo žádati, aby k prozatímně bezplatnému hájení jejích práv byl jmenován advokát; tato žádost může býti spojena se žádostí o povolení práva chudých;

4. oprávnění dáti ve sporu neadvokátském žalobu, pro kterou by byl příslušný soud mimo sídlo okresního soudu, v jehož obvodu má strana své bydliště nebo stálý pobyt, do protokolu u tohoto okresního soudu; protokol se zašle soudu procesnímu;

5. zatímní osvobození od povinnosti zapraviti poplatky vyslaných soudců a jiných zaměstnanců soudu, poplatky výkonných orgánů, svědků a znalců, náklady na soudní opisy protokolů a příloh i rubrik, náhradu poštovného za zásilky v soudním řízení, náklady na potřebné vyhlášky a konečně potřebné hotové výdaje, které učinili zákonní zástupcové procesním soudem zřízení anebo advokát nebo zástupce chudé straně jmenovaný. Tyto poplatky a výdaje budou prozatímně zapraveny ze státní pokladny. Jsou-li tu okolnosti zvláštního zřetele hodné, může soud na žádost chudé strany naříditi, aby i poplatky opatrovníka ustanoveného podle §§ 8, 9 a 116 byly zatím hrazeny ze státní pokladny.

Má-li právo chudých žalobce, požívá žalovaný v stejném rozsahu zatímního osvobození uvedeného v odstavci 1, č. 1 a 5, pokud jde o procesní úkony nutné k obraně proti žalobě."

4. § 65, odst. 2, věta první zní:

"V žádosti třeba označit spor, pro který má býti povoleno právo chudých, stručně vylíčit jeho skutkový základ a uvésti důkazní prostředky."

5. § 65, odst. 5 zní:

"O tom, zda má býti straně povoleno právo chudých, rozhoduje soud, u kterého se věc právě projednává."

6. K § 65 se připojuje tento další odstavec:

"Ustanoveními předchozích odstavců nejsou dotčeny zvláštní předpisy mezinárodních smluv o získání práva chudých. Není-li takových smluv, stačí u cizinců vysvědčení o majetkových poměrech, vydané příslušnými úřady státu bydliště nebo pobytu cizincova; není-li tam úřadu oprávněného vydati takové vysvědčení nebo odpírá-li tento úřad vydati takové vysvědčení cizincům, stačí vysvědčení vydané úřady domovského státu cizincova. Vysvědčení vydané v cizině musí býti ověřeno zastupitelským úřadem Československé republiky ve státě, kde vysvědčení bylo vydáno."

7. § 66 zní:

"Zda straně, která o to podle § 64, odst. 1, č. 3 žádala, má být ustanoven advokát, rozhodne soud, u kterého se věc právě projednává. Nejde-li o spor advokátský, posoudí soud, zda je třeba jmenovati chudé straně advokáta, a může také zastoupení strany svěřit některému ze svých soudců nebo úředníků.

Advokáta samého jmenuje výbor advokátní komory k tomu povolaný. V případech zvlášť naléhavých jmenuje advokáta soud a zpraví o tom výbor advokátní komory.

Na návrh chudé strany nebo advokáta pro ni jmenovaného může soud vyzvati výbor advokátní komory, aby jmenoval jiného advokáta, má-li za to, že je toho podle stavu případu nutně třeba. V případech zvlášť naléhavých může jiného advokáta jmenovat soud a zpraví o tom výbor advokátní komory.

Jmenování podle předchozích odstavců nahrazuje advokátovi plnou moc procesní."