Aby bylo umožněno začlenění žen, které vedou domácnost, obsahuje osnova zmocnění dané okresnímu úřadu ochrany práce, aby těmto osobám zkrátil, jestliže ovšem o to požádají, pracovní dobu až na 4 hodiny denně nebo 24 hodiny týdně. Mnoho těchto žen by se rádo začlenilo do práce, ale vzhledem ke svým rodinným povinnostem mohou pracovati jen půl dne nebo obden. Zaměstnavatelé dosud odmítají přijmouti ženy za těchto podmínek do práce. Mají-li však býti muži uvolněni do jiných zaměstnání důležitých pro dvouletý plán, musí zaměstnavatelé v tomto směru změniti stanovisko. Není nutno se obávati, že zkrácení pracovní doby bude působiti nepříznivě na pracovní morálku žen pracujících při normální pracovní době, jelikož se zkrácení pracovní doby projeví ve mzdách, neboť pokud neplatí mzda hodinová, budou pro tyto případy povoleny odchylky od platných mzdových úprav.

Osnova nevymezuje pojem osoby, jejíž pracovní schopnost jest trvale snížena. Stane se tak příslušnou vyhláškou ministra sociální péče. Tím bude dána určitá pružnost a rozsah osob, které bude třeba podle tohoto ustanovení umísťovati, bude možno podle potřeby i dodatečně rozšířiti.

Postup jest tu týž jako při začleňování žen na vyhrazená místa. Jelikož se však počítá s tím, že tu může jíti o obsazení pracovního místa, ke kterému jest třeba určité způsobilosti, jest okresní úřad ochrany práce oprávněn zprostředkovati jen takové uchazeče.

Jelikož jsou možné případy podniků, kde se vykonávají pouze práce, jež budou vyhrazeny osobám se sníženou pracovní schopností, bylo pamatovati na to, aby v takových případech měl zaměstnavatel k disposici i síly plně práce schopné.

Toto ustanovení bylo nutno pojmouti do osnovy, jelikož § 103 zákona č. 164/1946 Sb. upravuje obdobným způsobem začlenění osob, které budou zároveň spadati do okruhu osob, na které se vztahují předpisy oddílu V. Není zamýšleno ustanovení citovaného zákona derogovati. Konkurence obou zákonných předpisů bude řešena tím způsobem, že buď budou vydávány nejprve vyhlášky podle § 103 zákona č. 164/1946 Sb. a pak vyhlášky podle osnovy nebo bude při zprostředkování přihlíženo k tomu, aby byly nejprve umístěny osoby patřící do okruhu osob, na které dopadá zákon č. 164/1946 Sb.

V tomto oddíle jsou shrnuty pracovně-právní a sociálně-politické předpisy, které směřují k tomu, aby nastoupení zaměstnání a změna zaměstnání nebo povolání v rámci národní mobilisace pracovních sil se co nejvíce usnadnilo a ulehčilo.

Jest spravedlivé, aby přemístěný zaměstnanec obdržel poměrný díl remunerace nebo podobné odměny za dobu, po kterou u dosavadního zaměstnavatele pracoval. Kdyby však vyplácení bylo učiněno závislým na okolnosti, že by zaměstnanec takovou odměnu dostal, kdyby zůstal v dosavadním zaměstnání, jest pravděpodobné, že by zaměstnavatel tvrdil, že by přemístěný zaměstnanec, na kterém již nemá zájmu, odměnu nedostal Proto vyplácení zvláštní odměny bylo učiněno závislým toliko na okolnosti, že se taková odměna v závodě za rok, v němž došlo k přemístění, vyplácí.

Snížení případného odbytného nebo zvláštního plnění pro případ rozvázání pracovního poměru na výši mzdy za 3 měsíce jest odůvodněno skutečností, že rozvázání pracovního poměru se děje nikoliv z vůle zaměstnavatele, nýbrž v důsledku zásahu státní správy.

Zaměstnanec má vůči svému dosavadnímu zaměstnavateli nárok na poměrnou část dovolené, byl-li v běžném kalendářním roce zaměstnán alespoň 2 měsíce v témže podniku a neměl-li v tomto roce dosud dovolenou. Tato dovolená přísluší také tehdy, nebyla-li splněna čekací doba, předepsaná jinými předpisy.

Při převodech zaměstnanců, kteří si již vybrali dovolenou, má dosavadní zaměstnavatel nárok na náhradu mzdy za poměrnou část dovolené zaměstnancovy vůči novému zaměstnavateli.

Dovolenou může zaměstnanec požadovati teprve po uplynutí určité doby zaměstnání u nového zaměstnavatele, t. j. po uplynutí dvou měsíců. Nebylo by vhodné z důvodu pracovní kázně, aby zaměstnanec nastupoval dovolenou, třeba by již na ni nabyl právního nároku, ihned po svém přemístění.

Jde o ustanovení pro zaměstnance po stránce sociální zvlášť významné. Zaměstnanec má po složení učňovské zkoušky právní nárok na mzdu kvalifikovaného dělníka, stanovenou v příslušné mzdové vyhlášce.

Sociální pojištění přemístěného zaměstnance se řídí v zásadě podle zaměstnání, do něhož byl zaměstnanec přemístěn. Tato zásada je ve shodě z ustanovením § 11 dekretu presidenta republiky č. 88/1945 Sb., a platí bezvýjimečně pro pojištění nemocenské.

Pro pojištění důchodové bylo nutno stanoviti výjimku pro ten případ, že by mělo dojíti ke změně nositele pojištění. Nároky pojištěnce a jeho pozůstalých se řídí v takovém případě podle právních předpisů o přestupech ve veřejnoprávním sociálním pojištění, avšak s určitou modifikací. Hlavním nositelem pojištění, jenž rozhoduje podle předpisů pro něj platných o nárocích na pojistné dávky, o jejich trvání a změnách a jenž dávky vyplácí, nebude totiž onen nositel, u něhož byla dokonána čekací doba nebo u něhož pojištěnec získal v rozhodné době posledních 60 kalendářních měsíců pojištění před pojistným případem největší počet příspěvkových měsíců, za všech okolností, nýbrž jen tenkráte, je-li pro pojištěnce příznivější než by byl - jak se v osnově tohoto zákona praví - poslední nositel povinného pojištění před změnou zaměstnání, ovšem za předpokladu, že pojištěnec získal u něho aspoň 12 příspěvkových měsíců.

Tato výhoda má býti zajištěna i osobám, které bezprostředně před přemístěním byly dobrovolně pojištěny nebo byly bez zaměstnání.

Aby se předešlo poškození zaměstnance, který přešel do jiného zaměstnání a kterému po případně utrpěném úraze má býti vyměřen důchod nebo jiné dávky podle předpisů o úrazovém pojištění, stanoví osnova, že se tento důchod nebo jiné dávky vyměřují z dřívějšího pracovního výdělku, je-li vyšší než výdělek nový po dobu dvou let od přechodu do nového zaměstnání, v kteréžto době může vzhledem ke své nezapracovanosti utrpěti snáze úraz.

Ženy, kterým může okresní úřad ochrany práce zkrátiti denní pracovní dobu až na 4 hodiny denně nebo až na 24 hodiny týdně a které podléhají pojištění podle všeobecných předpisů o veřejnoprávním sociálním pojištění, nemohly by podle těchto předpisů býti pojištěny, kdyby jejich zaměstnání bylo zaměstnáním vedlejším, což může nastati v mnohých případech právě proto, že jejich zaměstnání bude trvati jen kratší část dne a bude proto také spojeno s poměrně menším výdělkem. Přesto se ženám i v takových případech umožňuje povinné pojištění k jejich žádosti. Totéž platí o osobách se sníženou pracovní schopností.

V době, kdy je stálý nedostatek pracovních sil ve všech produktivních oborech a kdy se vyzývají k účasti na budování státu všichni, kdož jsou práce schopni, je třeba poskytnouti ochranu i všem těm, kdož dostávají důchod z veřejnoprávního sociálního pojištění nebo požitky válečných poškozenců nebo veřejné odpočivné (zaopatřovací) platy, aby jim po dobu provádění dvouletého hospodářského plánu nebyly tyto požitky ani odňaty ani zkráceny, vstoupí-li do zaměstnání. Také přiznání důchodu z veřejnoprávního sociálního pojištění nemůže zaměstnanci z tohoto důvodu býti odepřeno.

Poživatelé důchodů z veřejnoprávního sociálního pojištění a poživatelé veřejných odpočivných platů se zásadně podrobují povinnému veřejnoprávnímu sociálnímu pojištění. Vzhledem k platnému právnímu stavu nemůže totiž býti jednotně zodpověděna otázka, zda poživatelé důchodů z veřejnoprávního sociálního pojištění nebo poživatelé veřejných odpočivných platů podléhají znovu sociálnímu pojištění, jestliže vstoupí do zaměstnání. V některých případech nevzniká u nich povinné pojištění vůbec, v jiných případech podléhají pouze povinnému pojištění nemocenskému a v některých případech podléhají jak pojištění nemocenskému, tak i pojištění důchodovému. Proto také bývá jejich pojistná povinnost předmětem častých sporů s hlediska hlavního a vedlejšího zaměstnání. Jisto jest, že všichni jsou jako důchodci resp. veřejní pensisté již podle platného právního řádu pojištěni pro případ nemoci a že důchodové pojištění může jim přivoditi zvýšení důchodu nebo veřejného odpočivného platu pouze o zvyšovací částky. Nelze však podceňovati ani povinné nemocenské pojištění na základě zaměstnání, poněvadž zejména poskytuje nárok na peněžité dávky v případě neschopnosti k práci, ani zvýšení důchodu resp. pense o zvyšovací částky a proto se důchodci i veřejní pensisté zásadně podrobují povinnému pojištění. K povinnému pojištění nedojde pouze v tom případě, jestliže důchodce nebo veřejný pensista do 30 dnů po vstupu do zaměstnání prohlásí, že si povinného pojištění nepřeje.

Ustanovení první věty 3. odstavce je všeobecné povahy a prakticky znamená novou úpravu jenom pro ten případ, vstoupí-li důchodce podle zákona č. 221/1924 Sb. do zaměstnání, které zakládá důchodové pojištění rovněž podle tohoto zákona, neboť přestupový zákon na tyto případy nedopadá.

Účelem důchodového pojištění zaměstnaných důchodců jest zvýšení důchodu až pro tu dobu, kdy důchodce přestane pracovati, tedy nikoli každoměsíční zvyšování důchodů po dobu zaměstnání, které by působilo administrativní potíže.

Ustanovení odstavce 4 jest diktováno snahou uchrániti zaměstnané důchodce podle zákona č. 221/1924 Sb. případného krácení nemocenského.

Vzhledem k platnému právnímu stavu nemůže býti jednotně zodpověděna otázka, zda poživatelé důchodů z veřejnoprávního sociálního pojištění nebo poživatelé veřejných odpočivných platů podléhají znovu sociálnímu pojištění, jestliže vstoupí do zaměstnání.

Předpisy, vycházející z úvahy, že zaměstnanci, kteří přišli do nového povolání podle ustanovení části III. až V. osnovy, nebudou vždy způsobilí k tomu, aby ve svém novém zaměstnání podali ihned po přemístění normální pracovní výkon. Je tudíž třeba pamatovati na nutnost zaměstnance zaučiti nebo přeškoliti. Způsob odborného výcviku bude upraven podle praktických potřeb. Základem bude výcvik v závodě. Po této stránce obsahuje již vládní nařízení č. 250/1943 Sb., o podpoře při včleňování do práce, které je použivatelné v zemích českých, některé předpisy. Ustanovení odstavce 1, obsahující zmocnění příslušných ministerstev a Ústřední rady odborů, znamená vhodné doplnění.

Ustanovení o tom, že umístění může býti učiněno závislým na podmínce, že zaměstnavatel je povinen na svůj náklad provésti potřebný odborný výcvik, je odůvodněno zájmem závodů, důležitých pro budovatelské úkoly, na získání pracovních sil. Finanční oběť s tím spojenou musí hospodářství přinésti.

Ustanovení jsou logickým pokračováním předpisů § 31 a mají na mysli sociální zabezpečení přemístěného zaměstnance v době přechodné. V první době, v níž je především věcí závodu zaměstnance odborně zaučiti nebo vycvičiti, poskytne se zaměstnanci vyrovnávací příspěvek z veřejných prostředků, t. j. z účelového jmění pro podpory při včleňování do práce, zřízeného podle vládního nařízení č. 250/1943 Sb., po případě podle normy, která toto nařízení nahradí.

Ustanovení odstavce 2 vychází z úvahy, že zaměstnavatel se může postarati o to, aby zaměstnanec v době uvedené v odstavci 1 byl odborně vycvičen. Nestane-li se tak bez viny zaměstnance, jest vina na straně zaměstnavatele a pak je odůvodněno, aby zaměstnavatel sám vyplatil zaměstnanci vyrovnávací příspěvek.

Ustanovení odstavce 4 vychází s hlediska, že u zaměstnanců, kteří sice změní povolání, ale zůstanou v témže podniku, není třeba zvláštního "odbytného". Tito zaměstnanci sice podle § 12, odst. 2 obdrží náhradu za plat za řádnou výpovědní lhůtu, avšak tato náhrada se započte do případné podpory, kterou mají obdržeti podle § 32, odst. 1.

Aby se uskutečnil hladký přechod nuceně přemístěných zaměstnanců, jevilo se účelným i těm zaměstnancům, kteří nemají nárok na zvláštní plnění pro případ skončení pracovního poměru, zajistiti jakési "odbytné". Osnova nedává nárok, nýbrž umožňuje ministru sociální péče, aby takový nárok stanovil. Tím, že se toto plnění zajistí jen osobám, které přešly do určitého oboru, bude tu dán vhodný prostředek pro řízení pracovních sil do oborů nejdůležitějších pro dvouletý plán. Že se náklady těchto plnění ukládají novému zaměstnavateli, jest odůvodněno prospěchem, který má z nového zaměstnance.

Potřeby řízení práce, zejména s ohledem na dvouletý plán, vyžadují důkladnou novelisaci předpisů vlád. nař. č. 250/1943 Sb. Projednávání příslušné osnovy zákona, by se mohlo protáhnouti pro obtížnost materií. Proto jevilo se účelným doplniti osnovu zmocněním vlády, že naléhavé změny použivatelného předpisu může provésti nařízením.

Půjde tu především o provedení § 32, odst. 1 osnovy a o stanovení zvláštní podpory obdobné náhradě mzdy (platu), stanovení podle § 7, odst. 2 dělníkům, kteří dobrovolně změní zaměstnání ke splnění dvouletého plánu a nastoupí v novém pracovním místě do týdne po skončení původního zaměstnání.

Vlád. nař. č. 250/1943 Sb. jest vybudováno na zásadě, že okresní úřad ochrany práce může podporu při začleňování do práce uděliti. Jest zamýšleno vysloviti za určitých předpokladů právní nárok na podporu.

Vyjdeme-li ze zásady, že je národní povinností všech občanů podle svých sil přispěti k plnění budovatelských úkolů státu a podati nejlepší výkon v práci, nemá práce zaměstnance nadále povahu ryze soukromých vztahů, nýbrž vzájemná práva a závazky obou smluvních stran, zaměstnavatele i zaměstnance, nabývají povahy záležitosti veřejné. Podle této koncepce je nutno, aby povinnosti zaměstnance i zaměstnavatele byly upraveny positivními předpisy. V této souvislosti dlužno vzpomenouti také zásady budovatelského programu vyslovené při jednání o zásadách nové ústavy, že občanským právem (právo na práci, na spravedlivou odměnu atd.) musí odpovídati povinnost všech občanů přispívati svou prací k blahobytu celku. Dále dlužno poukázati na požadavek vládního programu, aby byla stupňována produktivita práce, t. j. zvýšena výkonnost.

Podle uvedeného je odůvodněno, aby bylo pamatováno též na přiměřená sankční opatření k ochraně pracovní morálky. S tohoto hlediska byla upravena ustanovení §§ 35 a 36. Předpisy, které byly vydány v době nesvobody (vládní nařízení č. 404/1942 Sb.) nejsou vyhovující, nehledě ani k tomu, že by mohly býti vzneseny námitky proti jejich použivatelnosti.

Toto ustanovení snaží se unifikovati pravomoc, která pro zaměstnavatele plyne v celé řadě případů z pracovních a disciplinárních řádů. Jelikož platnost zavedení sankcí závisí na souhlasu zaměstnance a řada zaměstnanců by se mohla odepřením podpisu těmto povinnostem vymknouti, řeší osnova trestání provinění proti pracovnímu pořádku jednotně.

Jelikož však některé pracovní a disciplinární řády obsahují ustanovení podrobnější, může zemský úřad ochrany práce je ponechati v platnosti (odst. 5). Porušením pracovního pořádku za zvlášť přitěžujících okolností jest míněno na příklad porušení, jehož důsledkem byl dotčen provoz podniku nebo oddělení podniku.

Tato část obsahuje trestní předpisy. Jednak (§ 37) jsou tu vytvořeny skutkové podstaty trestních činů spadajících do příslušnosti soudů. Kromě toho upravuje tato část (§ 38) trestní sankce na jednání nebo opominutí, příčící se předpisům osnovy, po případě předpisům vydaným podle osnovy.

Osnova vychází ze zásady, že v době zvýšeného úsilí národa k obnově předválečné životní úrovně nesmí se nikdo vyhýbati bez náležitého důvodu práci. Obětavá práce většiny národa nedovoluje, aby byly tolerovány asociální živly, které se vyhýbají poctivé práci a živí se nekalým způsobem.

Osnova má na mysli především stíhání takových případů, kdy se pachatel vyhýbá začlenění do pracovního poměru nebo nastoupení dovolené samostatné výdělečné činnosti. Kromě toho jsou ovšem trestnými i takové případy, kdy sice pachatel jest v pracovním poměru nebo má schválenu živnost nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, ale práci se řádně nevěnuje.

U této skupiny případů bude se jednati zejména o těžké porušování pracovní kázně, kdy ani opatřeními zaměstnavatele (§ 36) ani správními tresty (§ 38) nemůže býti zjednána náprava.

Důvodem, který vylučuje povinnost pracovati výdělečně, jest na příklad péče o domácnost, ošetřování nemocných, choroba a nemoc. Pomocným vykládacím pravidlem tu bude zejména dekret č. 88/1945 Sb. o všeobecné pracovní povinnosti.

Druhou skupinu skutkových podstat tvoří opilství, ovšem za určitých předpokladů. Pracovní prostředí, ve kterém pachatel vzbuzuje pohoršení nebo které ohrožuje, neomezuje se na jeho vlastní pracovní prostředí. Skutková podstata tohoto přestupku jest splněna v tomto směru, když pohoršení jest vzbuzeno u několika pracujících osob. Za nadměrné jest považováno takové množství alkoholických nápojů, při jejichž požití pachatel neovládá svoji vůli.

Tresty byly úmyslně stanoveny poměrně nízké a to jednak, aby trestné činy mohly býti projednávány okresními soudy, jednak že tu jde spíše o výchovu v donucovacích pracovnách.

Ustanovení o přípustnosti dodání do donucovací pracovny bylo nutno vložiti do osnovy, jelikož zákon č. 89/1885 ř. z. a zák. čl. XXI/1913 dovolují vyslovení přípustnosti dodání do donucovací pracovny (nucené pracovní kolonie) teprve při opětovném spáchání trestních činů, které jsou těžšího rázu než přestupky uvedené v § 37.

Trestní sankce mají vstoupiti v účinnost až v době, kterou vláda určí nařízením. Má býti takto zejména poskytnuta poslední lhůta k zařazení do práce těm, kteří se práci vyhýbají.

Provinění proti předpisům osnovy stíhají zásadně okresní úřady ochrany práce, okresní národní výbory trestají pouze opětování těchto provinění.

Orgány veřejné správy bylo vyjmouti z trestního stíhání podle odstavce 1, jelikož podléhají zvláštnímu disciplinárnímu stíhání. Vynětí členů závodního zastupitelstva zaměstnanců jest pak ve shodě s judikaturou (srov. rozsudek kompet. senátu z 25. května 1925, č. 337 Boh. XXXVIII a nález nejvyššího správního soudu z 9. prosince 1936, č. 16 938). Jsou trestni toliko podle ustanovení dekretu č. 104/1945 Sb. o závodních a podnikových radách.

Aby však nenastala situace, kdy pro tentýž čin byl stíhán zaměstnavatel avšak proti členu závodní rady nebylo sankce, bylo toto ustanovení doplněno, že dojde v případě hrubého porušení povinností ke zbavení člena závodního zastupitelstva zaměstnanců jeho funkce.

Tato část obsahuje všeobecná a závěrečná ustanovení.

Neodpovídalo by účelu sledovanému zákonem, aby se podnik zbavoval zaměstnanců, kteří z důvodu plnění své branné povinnosti dočasně v podniku či zařízení nepracují, jak by se pravděpodobně vyskytovala tendence u některých zaměstnavatelů.

Pod činnou vojenskou službou jest rozuměti nejen presenční službu vojenskou a výcvik v náhradní záloze, nýbrž i cvičení ve zbrani služební.

Odstavec 2 poskytuje zvláštní postavení účastníkům prvního a druhého národního odboje za osvobození. Ustanovení jistě odůvodněné obětmi, které tyto osoby národní věci přinesly.

Zvláštní postavení, které se poskytuje účastníkům prvního a druhého národního odboje, nesmí ovšem býti na újmu zásadě, že každý má býti zaměstnán na tom místě, které odpovídá nejlépe jeho schopnostem, neboť jinak by se mařil základní úmysl mobilisace pracovních sil.

Převody zaměstnanců, kteří mají podle pracovní smlouvy závodní byt, bylo nutno řešit jednak s ohledem na nezbytné potřeby podniku, jednak, aby bylo zabráněno sociálním tvrdostem. Kdyby takoví zaměstnanci byli uvolňováni podle všeobecných předpisů osnovy, byl by dotčen buď oprávněný požadavek zaměstnavatele, že přístup do podniku má míti toliko zaměstnanec podniku nebo právo převedeného zaměstnance na přístřeší pro něho a jeho rodinu. Proto bylo nutno řešiti přemísťování těchto zaměstnanců tím způsobem, že k uvolnění dojde jen tehdy, bude-li zaměstnanci obstarán byt v novém pracovním místě.

V zájmu uskutečnění mobilisace pracovních sil je však nezbytné, aby i těchto pracovních záloh bylo využito. Proto byla povinnost místního národního výboru přiděliti byt v přednostním pořadí podle § 3, odst. 2 zákona č. 163/1946 Sb. rozšířena o tyto případy. Tím však není dotčeno pořadí oprávněných k přednostnímu přídělu bytu podle zmíněného ustanovení zákona č. 163/1946. Sb.

Tím, že rozhodování o přiměřenosti náhradního bytu bylo svěřeno okresním úřadům ochrany práce, nebylo zasaženo do práv národních výborů. Rozhodování o této otázce dotýká se provádění převodů v rámci národní mobilisace pracovních sil. Bylo třeba, aby k rozhodnutí došlo urychleně a nebyl o této otázce veden zdlouhavý spor.

Důvodem tohoto ustanovení jest snaha, aby nebyli postiženi zaměstnanci, kteří ještě před účinností navrhovaného zákona přešli v zájmu obnovy našeho hospodářství, pokud jest shodný se zájmem dvouletého plánu, dobrovolně do jiného povolání.

Ponechání předpisů o omezení pracovního důchodu manžela z důvodů pracovního důchodu druhého manžela by bylo vážnou překážkou snah o začlenění vdaných žen do práce.

Pod slovem "všeobecně" v 1. odstavci třeba rozuměti "ve veškerých oborech hospodářství, v nichž se pracuje námezdně". Ve "veřejném zájmu" bude zejména přesunutí pracovní doby z důvodů plynulého zásobování elektrickou energií, "národohospodářskými potřebami" rozumí se na příklad požadavek úsporného hospodaření palivem.

Důvodem k přenesení kompetence na okresní úřady ochrany práce v případech jednotlivých závodů jest znalost místních poměrů.

Jde o vhodná opatření, která mají ulehčiti ženám splnění jejich rodinných povinností a studentům dokončení studia, aby jim bylo možno se začleniti do práce.

Jako následek války zůstalo značné mravní a zdravotní ohrožení mládeže. Aby se těmto jevům čelilo, jsou podniky, které zaměstnávají mladistvé do 18 let nebydlící u svých rodičů nebo u jiných osob podle zákona povinných o ně pečovat, zřizovat a udržovat taková zařízení, která by zaručila mravní a zdravotní vývoj těchto osob.

Aby se usnadnilo provádění národní mobilisace pracovních sil, má býti dána možnost, aby ministr financí mohl osoby nově umístěné ve zvláště důležitých oborech nebo při zvláště obtížných pracích zprostiti buď úplně nebo částečně daně důchodové v prvním roce po umístění.

Má-li býti zabezpečeno provádění opatření podle osnovy, zejména pokud se týče ekonomického hospodaření prací, nutno umožniti kontrolu orgánů ministerstva sociální péče a úřadů ochrany práce v podnicích. Platné předpisy nedovolují - až na výjimky - orgánům sociální správy vstup do podniků. Bylo nutno příslušné ustanovení vložiti do osnovy.

V podnicích důležitých pro obranu státu musí si inspekční orgány opatřiti souhlas vojenské správy ke vstupu do podniku.

Vzhledem k tomu, že přechody zaměstnanců musí se uskutečniti v době co nejkratší, bylo nutno v osnově upraviti účast závodního zastupitelstva zaměstnanců při uzavírání a rozvazování pracovních poměrů odchylně od § 22, č. 4 a 5 dekretu č. 104/1945 Sb. Zejména bylo nutno vyloučiti z rozhodování o případných sporech rozhodčí komise podle § 33 cit. dekretu, které dosud ustaveny nejsou; v důsledku čehož by se provedení mobilisace pracovních sil zdrželo. Spolurozhodování závodního zastupitelstva zaměstnanců jest dostatečně zabezpečeno v předpisech osnovy.

Ustanovení odpovídá předpisu § 5 vládního nařízení č. 13/1945 Sb. s tou odchylkou, že od kolků, poplatků atd. osvobozují se také podání zaměstnavatelů v řízení podle tohoto zákona. Ustanovení je odůvodněno se zřetelem na účel opatření podle tohoto zákona a na okolnost, že úřední opatření mohou znamenati značné zásahy do soukromých práv.

Na zaměstnance veřejné správy se ustanovení tohoto zákona nevztahují, poněvadž jejich převod do jiných zaměstnání v rámci národní mobilisace pracovních sil bude upraven zvláštním zákonem.

Ustanovení tato řeší otázku působnosti pověřenců a pověřenectev při provádění zákona ve smyslu dohody schválené vládním usnesením ze dne 28. června 1946.

Zásahy do občanských svobod, upravené v osnově, nutno omeziti na dobu, po kterou to vyžaduje obnova národního hospodářství. Proto byla účinnost osnovy terminována na dobu dvouletého hospodářského plánu. Přechody do nových zaměstnání nebo povolání jsou trvalého rázu. Aby bylo zabráněno výkladu, že po skončení účinnosti osnovy se končí též pracovní poměry a sociálně-politická opatření na základě ustanovení osnovy založené, bylo vloženo příslušné ustanovení do osnovy.