Odbytné, které bývá placeno při předčasném rozvázání pracovního poměru, se výslovně neuvádí (jinak zákon č. 314/1920 Sb.). Nezdá se toho třeba, protože judikatura (srv. rozh. Sb. n. s. č. 18.195) i za platnosti nařízení o zabavení mzdy aplikovala předpisy o exekuci na mzdu i na odbytné, pokud má povahu platu (platu odpočivného, resp. zaopatřovacího, srv. i rozh. Sb. n. s. č. 5366, 5735, 5738), a netřeba pochybovat, že stejný postup zachová judikatura i v budoucnu.

K č. 2: Dávkami z veřejnoprávního sociálního pojištění jsou dávky poskytované podle zákona č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, ve znění novel, podle zákona č. 26/1929 Sb., o pensijním pojištění, podle vládního nařízení č. 70/1943 Sb., o pojištění u bratrských pokladen, a podle zákona č. 1/1888 ř. z. ve znění vyhlášky č. 195/1944 Sb., o úrazovém pojištění. Tím, že tyto dávky co do vynětí z exekuce jsou postaveny na roveň pracovnímu příjmu, pozbývají platnosti příslušná ustanovení obsažená na př. v § 139 zák. č. 221/1924 Sb., v § 46 zák. č. 26/1929 Sb., v § 22 vl. nař. č. 70/1943 Sb. a v § 43 zák. č. 1/1888 ř. z.

K č. 3: I u důchodů vyplácených na základě posledního pořízení (závěti nebo dovětku) musí jíti o důchody, jejichž účelem je zaopatření osoby, které byl pořizovatel povinen poskytovati výživu (arg. slovo "takovéto"); totéž platí i u důchodů zakládajících se na podobných právních důvodech, nebo které příslušejí z dobrovolného členství v zaopatřovacích spolcích a ústavech. Těmto platům jsou postaveny na roveň i důchody z výměnků (srv. rozhodnutí Sb. n. s. č. 18.304, podle kterého nařízení o zabavení mzdy upravuje i exekuci na důchody splatné v naturálních dávkách, dále rozhodnutí Sb. n. s. č. 18.574, které vyslovilo, že ustanovením § 4, č. 3 nařízení o zabavení mzdy jsou chráněny veškeré naturální dávky, nejen dávky obligační, jež poskytuje osoba výměnkem povinná sama na základě smluvní povinnosti, nýbrž i dávky pobírané výměnkářem výkonem věcných práv, zřízených mu ve smlouvě na zatížené nemovitosti).

K č. 4: Mezi důchody pod č. 3 a 4 je rozdíl zejména v základu, z něhož pramení (důchody ad 3 mají pevný základ ve smlouvě nebo posledním pořízení, což nebude vždy u důchodů ad 4), a v účelu, pro který se poskytují (u důchodů ad 3 zaopatření, u důchodů ad 4 podpora). Pod ustanovení ad 4 dlužno podřaditi zejména i podpory v nezaměstnanosti (srv. k tomu zákon ze dne 1. července 1932, č. 116 Sb., o exekuci na podpory v nezaměstnanosti). Přesnou hranici mezi oběma kategoriemi, t. j. ad 3 a ad 4, nebude někdy lze bezpečně vytýčit, ale protože v příčině zabavitelnosti se obojí tyto důchody posuzují stejně, nevzniknou z toho žádné nesnáze.

K č. 5: Se zřetelem na ustanovení v bodě 2 jde tu jen o důchody jiné než ty, které se z titulu poškození na těle nebo na zdraví poskytují podle předpisu o veřejnoprávním sociálním pojištění.

K č. 6: Výživným ze zákona se rozumí výživné placené na př. manželem rozvedené manželce, nemanželským otcem dítěti a pod., nikoliv však t. zv. výchovné a podobné platy placené zaměstnavatelem nebo po případě i jinou osobou; tyto, pokud se pravidelně opakují, se připočítávají k platu (srv. §§ 2 a 17), pokud jsou jednorázové, jsou vyňaty ze zabavení (srv. § 4, č. 8).

K č. 7: K tomuto ustanovení srv. § 47, odst. 3 zákona o soukromých zaměstnancích, podle něhož lze dobu jednoho roku, omezující zaměstnance v soutěži (§ 47, odst. 2 cit. zák.), prodloužiti na dobu pěti let, jestliže se zaměstnavatel zaváže platit zaměstnanci za dobu přesahující jeden rok až do uplynutí soutěžní doložky plat, který měl zaměstnanec při zrušení pracovního poměru.

K § 4: Příjmy vyjmenované v § 4 jsou náhrady, které jsou pravidelně buď placeny v rámci pracovního poměru a tvoří část platu, nebo jsou s platem v těsné spojitosti a byly by proto s ním při zabavení postiženy (příjmy ad 1 až 6), anebo se svou povahou alespoň blíží platu nebo příjmům jemu postaveným na roveň (příjmy ad 7 až 10). Zvláštní povaha těchto příjmů, charakterisovaná speciálním účelem, pro který se poskytují, vyžaduje však, aby nebyly tomuto účelu odmímány, a je proto třeba je z exekuce vyjmout buď zcela nebo alespoň zčásti. K jednotlivým bodům se uvádí:

K č. 1: Do polovice jsou vyňaty z exekuce odměny za práci přes čas, t. j. vše, co zaměstnanec dostane za práci přes čas, ne tedy snad jen částky, o které bývá hodinová mzda při práci přes čas výše honorována.

K č. 2: Peněžité částky, které se vedle platu poskytují pro dobu dovolené, jsou zvláště částky, které byly poskytnuty proto, že si zaměstnanec dovolenou nevybral, ale také částky, které se někdy poskytují na dovolenou jako zvláštní příspěvek. V obou případech jde o částky, které jsou poskytovány ze zvláštních důvodů a ke zvláštnímu účelu, t. j. zajistit možnost rekreace nutné pro předcházející pracovní vypětí.

Věnování z důvodů zvláštní události v podniku jsou peněžité částky poskytnuté zaměstnavatelem zaměstnancům, na př. u příležitosti výročí založení závodu nebo při dočasném náhlém přerušení práce pro katastrofu nebo u příležitosti dosažení výrobního úspěchu nebo úspěšné roční uzávěrky; posléz řečené platy liší se od odměn dotčených v č. 5 tím, že při nich jde o akt liberality (a contr. na př. nároku na bilanční odměnu).

K č. 3: Zvláštními náhradami nákladů spojených s pracovním výkonem jsou zejména cestovní náklady nutné při zaměstnání mimo závod (u veřejných zaměstnanců cestovné a stravné); tyto částky jsou - na rozdíl od částek uvedených v č. 4 - nezabavitelné v celé své výši.

K. č. 4: Částky zde uvedené nejsou vůbec podrobeny exekuci, jsou-li stanoveny zákonem nebo pokud je určí ministr spravedlnosti v dohodě s ministrem sociální péče vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení; mimo tyto případy jsou platy uvedené v č. 4 vyňaty z exekuce jen do měsíční částky 1.500 Kčs.

K č. 5: Srv. poznámky u č. 2.

K č. 6: Jako příklad platů toho druhu možno uvésti dávky poskytované v rámci veřejnoprávního nemocenského pojištění (srv. na př. § 95 zák. č. 221/1924 Sb.) nebo podle § 49 vl. nař. ze dne 8. září 1943, č. 247 Sb., o zaopatření válečných poškozenců. Vždy musí jíti o platy, které se poskytují jen se zřetelem k uskutečnění sňatku atd. Pod toto ustanovení dlužno podřaditi také nároky nemanželské matky podle § 167 obč. zák.

K č. 7: Zvláštní předpisy, na něž se zde odkazuje, jsou v zákonu ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb., o vojenských požitcích zaopatřovacích (§ 73) a ve vládním nařízení ze dne 8. září 1943, č. 247 Sb., o zaopatření válečných poškozenců (§ 74).

K č. 8: Jednorázové příspěvky na výchovu nelze zaměňovat s výchovným, které je jako součást platu postižitelné exekucí. Studijní podpory nejsou jen podpory poskytované studujícím k umožnění studia na škole, nýbrž vůbec podpory, jejichž účelem je zabezpečiti určité studium, tedy na př. i stipendia vědeckých pracovníků (viz i "podobné platy"). Nezáleží na tom, zda jsou jednorázové nebo opětující se, ani zda jsou poskytnuty z prostředků veřejných nebo soukromých; vždy však musí býti účelem umožnit určité studium, ale ovšem označení podpory samo o sobě nedokazuje, že jde o podporu spadající pod ustanovení č. 8.

K č. 9: Dary z milosti, které se opakují a mají proto povahu důchodu, nepatří pod toto ustanovení, nýbrž pod ustanovení § 3, č. 1 ev. 4.

K č. 10: Ústřední rada odborů poskytuje svým členům z titulu sociální a podpůrné péče zvláštní příspěvky, na př. z populačního fondu při narození dítěte, z úmrtního fondu pohřebné a zvláštní podpory z podpůrného fondu; posléz uvedené podpory spadají pod bod č. 10, podpory zmíněné na prvých místech pod č. 6.

Podle nařízení o zabavení mzdy činí při exekuci pro obyčejnou pohledávku existenční minimum, které musí svobodnému dlužníku zůstat volné, 1.300 Kčs měsíčně, 300 Kčs týdně a 50 Kčs denně, a pokud plat dlužníkův tuto částku převyšuje, zvyšuje se toto minimum ještě o tři desetiny přebytku. Činí tedy částka platu vyňatá z exekuce u svobodného dlužníka, který má měsíční čistý plat 2.000 Kčs, částku 1.510 Kčs (1.300 a 3x70) a u dlužníka s měsíčním platem 10.000 Kčs částku 3.910 Kčs (1.300 a 3x870), U dlužníka, který vyživuje některou osobu, kterou je povinen živit ze zákona, zvyšuje se nezabavitelná část shora uvedená ještě o další částky připadající na každou osobu, které dlužník poskytuje výživu; na každou tuto osobu přlpadá z přebytku opět jedna desetina, nejméně však 150 Kčs měs. (30 Kčs týdně, 5 Kčs denně), nejvýše však 500 Kčs měsíčně (120 Kčs týdně, 20 Kčs denně), Vždy lze však zabaviti nejvýše devět desetin z přebytku 1.000 Kčs a osm desetin z dalšího přebytku. Podle toho by byla u ženatého dlužníka, který živí manželku a dvě děti a má měsíčně čistý plat 2.000 Kčs, vyňata z exekuce částka 1.960 Kčs (t. j, shora uvedených 1.510 Kčs a další tři desetiny na alimentované osoby, nejméně však 150 Kčs na jednu, tedy dohromady 450 Kčs); protože však nezabavitelná část přebytku nesmí při přebytku do 1.000 Kčs převýšit devět desetin a v daném případě devět desetin z přebytku 700 Kčs (2.000 Kčs méně 1.300 Kčs), činí jen 630 Kčs, zůstane dlužníku nikoliv shora uvedených 1.960 Kčs, nýbrž pouze 1.930 Kčs. U ženatého dlužníka s manželkou a dvěma dětmi a s měsíčním platem 10.000 Kčs je vyňata z exekuce částka 5.410 Kčs (t. j. 3.910 Kčs jako shora a další tři desetiny na alimentované osoby, nejvýše však 500 Kčs na jednu, tedy dohromady 1500 Kčs).

Z toho, co bylo uvedeno, je patrno, že:

1. základní částka 1.300 Kčs (300 Kčs, 50 Kčs) neodpovídá již nynějším hospodářským poměrům a je třeba ji zvýšit,

2. způsob výpočtu nezabavitelné částky platu je příliš složitý,

3. ve svém celku je dosavadní úprava potud nespravedlivá, že ponechává dlužníku volné tři desetiny přebytku bez jakéhokoliv omezení.

Se zřetelem k tomu se v navrženém § 5:

1. základní nezabavitelná částka zvyšuje na 1.800 Kčs (400 Kčs, 70 Kčs),

2. z přebytku platu nad tuto částku se vyjímá z exekuce jenom jedna desetina pro dlužníka, ale zároveň se celková výše platu, který dlužníku musí zůstat volný (t. j, základní nezabavitelná částka zvětšená o částku připadající na desetinu přebytku), limituje na 3.600 Kčs,

3. pro osoby oprávněné k alimentaci se vyjímá z exekuce jednotná částka 200 Kčs (45 Kčs, 8 Kčs) na jednu osobu,

Podle nové úpravy bude v příkladech shora uvedených činit částka platu vyňatá z exekuce

a) u svobodného dlužníka s platem 2.000 Kčs měs - 1.820 Kčs,

b) u svobodného dlužníka s platem 10.000 Kčs měs - 2.620 Kčs,

c) u ženatého dlužníka s třemi osobami a s měsíčním platem 2.000 Kčs - 2.000 Kčs,

d) u ženatého dlužníka s třemi osobami a s měsíčním platem 10.000 Kčs - 3.220 Kčs.

Jinak se poznamenává ještě toto:

Stanovení částky platu vyňaté z exekuce podle výplaty měsíční, event, výplaty za kratší období, vyhovuje lépe praktické potřebě než určení existečního minima podle výše ročního platu, jak tomu bylo v zákoně č. 314/1920 Sb. (nebude obtíží, s kterými se muselo vypořádat rozhodnutí Sb. n. s. č. 12.695 a č. 18.132). Naproti tomu nevadí takováto úprava v případech, kdy je plat vyplácen za dobu jednoho roku nebo za zlomek roku, protože se plat za rok nebo za zlomek roku dá snadno převést na plat měsíční a podle toho pak lze určit část měsíčního platu vyňatou z exekuce a podle počtu měsíců připadajících na výplatní dobu i část platu, která je za tuto dobu vyňata z exekuce.

Znění § 5 nerozlišuje, zda jde o plat běžný nebo zadržený (na př. přisouzený za dobu minulou), a lze proto i na zadržený plat vésti exekuci jen s omezením podle tohoto zákona. Takováto úprava navazuje na dřívější judikaturu (srv. rozh. Sb. n. s. č. 8761). Při výpočtu exekuce prosté částky zadrženého platu bude pak rozhodovat, za jakou dobu je plat zadržen a zda se měl vyplácet za měsíc, za zlomky měsíce, za týdny nebo za dny.

Konečně třeba upozornit, že podle odstavce 2 je z exekuce vyňata částka 200 Kčs (45 Kčs, 8 Kčs), jen jestliže dlužník je podle zákona povinen výživu poskytovat (srv. k tomu rozh. Sb. n. s. č. 17.747) a skutečně ji také poskytuje; podmínka, že jde o alimentaci ze zákona, neplatí ovšem u schovanců a u družky. Jinak však u těchto osob, stejně jako u osob jmenovaných v odstavci 2 na prvém místě, nerozhoduje, poskytuje-li jim dlužník výživu in natura nebo přispívá-li na jejich výživu peněžitými částkami. Netřeba zvláště uvádět, že exekuční soud může si jako prejudicielní otázku řešit, zda trvá dlužníkova vyživovací povinnost ze zákona.

Ustanovení § 6 nařízení o zabavení mzdy působilo v praxi značné potíže, a to především proto, že soud, rozhoduje o návrhu na povolení exekuce, neměl pravidelně vůbec žádný skutkový podklad pro určení části platu nutně pro výživu dlužníka a těch členů rodiny, které je povinen ze zákona alimentovat; a to vedlo k tomu, že nedostatečně instruovaný návrh na exekuci byl zamítán (srv. rozh. Sb. n. s. č. 18.259, v jehož důvodech nejvyšší soud poukazuje na to, že vymáhající strana nepřednesla žádné takové skutkové okolnosti, podle kterých by bylo možno posoudit, kolik dlužník potřebuje pro svou nutnou výživu a k splnění svých běžných zákonných povinností k výživě, tedy pro výpočet existenčního minima ve smyslu § 6, odst. 1 nař. o zabavení mzdy) nebo že částka, která byla soudem podle § 6, odst. 1 nař. o zabavení mzdy určena, byla stanovena jen náhodně (srv. rozh. Sb. n. s. č. 18.423: "Třebas je v zájmu věci, aby vymáhající věřitel při exekuci na plat dlužníkův pro výživné podle § 6 nařízení udal již v exekučním návrhu pravdivě všechny okolnosti rozhodné pro výměru dlužníkova existenčního minima, zejména o jeho rodinných a výdělkových poměrech, nemůže jistá neúplnost exekučního návrhu v uvedeném směru sama o sobě vésti k zamítnutí exekučního návrhu"). Ustanovení § 6 vedlo dále i k nejednotnému určování nezabavitelné částky v případech, kdy různí věřitelé vedli pro privilegovanou pohledávku exekuci postupně, zejména byla-li tu různost exekučních soudů. Další pochybnosti vznikaly při určení exekuce prosté částky u platů veřejných zaměstnanců a tyto pochybnosti musily být nakonec odklizeny posudkem nejvyššího soudu ze dne 16. května 1942, Pres 466/42 (srv. sdělení č. 20 Věst. min. sprav. z r. 1942). Všechny tyto potíže naprosto jasně ukazují, že ustanovení § 6, pokud ponechává soudu, aby při povolení exekuce určil částku platu vyňatou z exekuce, se v praksi vůbec neosvědčilo a je proto pochopitelné, že se proti němu ozvaly vážné námitky a že se strany soudu bylo doporučeno, aby i v případě exekuce pro pohledávky privilegované byla stanovena pevná hranice, ovšem v nižší částce, než je tomu při exekuci pro pohledávky obyčejné. Z těchto důvodů bylo ustanovení § 6 nařízení o zabavení mzdy přizpůsobeno zásadám, na nichž je vybudován § 5, ale hranice rozhodné pro určení částky vyňaté z exekuce byly stanoveny podstatně níže. Částka 900 Kčs, stanovená jakožto existenční minimum u svobodného dlužníka, je podle zkušeností naprosto přiměřená a praxe jí už nyní zhusta užívá. Pod tuto hranici by bylo lze sotva sejít i u zaměstnanců s nejnižšími platy.

Z § 6 nařízení o zabavení mzdy nebylo převzato ustanovení poslední věty odstavce 1, protože není dostatečného důvodu omezovat privilegium § 6 jen na výživné dluhované za poslední rok; nevymáhal-li totiž věřitel výživné po dobu delší nežli jednoho roku, pak měl jistě k tomu vážné důvody a jde o případ zcela výjimečný. Podobné omezení ostatně nebylo ani za platnosti zák. č. 314/1920 Sb. Z cit. § 6 nebyl dále převzat ani odstavec 3 upravující tak zv. zabavení do zásoby (exekuci zajišťovací), protože je zbytečný, když se zachovává § 6 alimentačního zákona a doplňuje se novým odstavcem, rozšiřujícím přípustnost zajištění i na nároky z rent pro poškození na těle nebo na zdraví. Ostatně ustanovení cit. odstavce 3 vyvolávalo v praksi pochybnosti a potíže, pokud jde o časovou omezenost zajištění. Do § 6 byla však zařaděna dvě nová ustanovení. Především, aby byly vyloučeny pochybnosti, že při nové úpravě § 6 platí i ustanovení o připočítání částky 200 Kčs pro každou osobu dlužníkem alimentovanou, byl na konci odstavce 1 připojen příslušný odkaz. Aby však bylo zabráněno tvrdostem, byla dána možnost i tuto částku snížiti. Další nové ustanovení je v odstavci 3, které v souladu s dřívější judikaturou (srv. na př. rozh. Sb. n. s. č. 618, 6130 a 17799) přiznává privilegium § 6 i útratám sporu a exekuce o výživné a tak odstraňuje pochybnosti, které za platnosti nařízení o zabavení mzdy vznikly v této otázce a vedly nakonec k vydání rozhodnutí nejvyššího soudu Sb. n. s. č. 18295, v němž nejvyšší soud dovodil, že za platnosti tohoto nařízení nemají útraty sporu a exekuce pro výživné privilegované postavení.

Zde jsou zejména shrnuty zásady, podle nichž třeba postupovat při stanovení čistého platu, který bude základem pro výpočet části platu vyňaté z exekuce.

K č. 1: Ustanovení toto navazuje na dřívější judikaturu (srv. rozh. Sb. n. s. č. 10598 a 12.695).

K č. 2: Při zjišťování čistého platu lze odečísti jen ty částky, které se přímo odvádějí k účelům v tomto bodě blíže uvedeným.

K č. 3: Předpisem o sčítání několika platů se odklizují pochybnosti, jež se vyskytovaly v praxi (srv. rozh. Gl. U. č. 620: "Má-li dlužník zároveň služné a výslužné (jako policejní komisař obecní zřízenec a důstojník na odpočinku), sečtou se obě částky ke zjištění peníze podléhajícího exekuci", opačně: "Při zabavení nároků platových a pensijních není přípustno sečísti příjmy státního úředníka ze soukromého zaměstnání a provise (15. V. 1906, č. 8243, J. Bl. 335/06) nebo přičísti k příjmům zaměstnance v soukromých službách též příjmy, jež má ze zaměstnání ve veřejné službě (21. I. 1908, Z Bl. 08, č,.309.)" a naproti tomu opět: "Má-li povinný plat jako aktivní a mimo to odpočivné jako pensionovaný veřejný zaměstnanec, sečítají se pro vypočtení existenčního minima při exekuci pro nárok na výživné ze zákona obojí požitky" č. 5299 Sb. n. s.).

K č. 4: Toto ustanovení řeší postup při exekuci na naturální příjmy (srv. rozh. Sb. n. s. č. 2828).

K č. 6: Bez tohoto výslovného předpisu zůstaly by v praksi pochybnosti, z které části platu se má uhradit privilegovaná pohledávka, konkuruje-li s ní později pohledávka obyčejná (srv. judikát nejv. soudu ve Vídni č. 43 z 6. prosince 1932, Pres 357/32: "Jestliže při exekuci na příjmy ze služebního nebo pracovního poměru pohledávka zástavního věřitele privilegovaného podle § 289 e) ex. ř. dosahuje nebo přesahuje všeobecně zabavitelnou část příjmu, nepřijde na řadu pohledávka neprivilegovaného věřitele zástavního, která má za onou pořadí.").

K č. 7: Toto ustanovení bylo pojato do osnovy na upozornění nejvyššího soudu. Jím se dává exekučnímu soudu možnost rozhodnout rozpory o tom, co z platu exekuci podléhá a co nikoliv, tedy zejména, zda určitá část platu má být při výpočtu existenčního minima zahrnuta či nikoliv (t. j. proto, že je vyňata zcela nebo z části z exekuce). Lze mít za to, že exekuční soud má v rámci exekučních předpisů dostatek možnosti tyto otázky bezpečně vyřešit.

Nařízení o zabavení mzdy mělo v § 8 ustanovení obdobné, ale podstatně širší. Proti jeho předsevzetí byly však vysloveny námitky, zejména i nejvyšším soudem. Osnova se proto omezila jen na částečnou recepci, připouštějíc výjimečné zvýšení částky vyňaté z exekuce jen v případech, kdy toto zvýšení je naléhavě nutné se zřetelem na zvláštní potřebu dlužníka z důvodů osobních, jako je tomu na př. u osob stižených těžkou tělesnou vadou nebo těžkým neduhem, které nemohou samy své věci vůbec obstarávat a jsou proto odkázány na pomoc jiné osoby. Takovéto těžké poměry bývají respektovány i při vyměřování důchodů za poškození na těle nebo na zdraví (srv. § 3, č. 5) a je proto spravedlivé, aby vzhledem k nim bylo lze zvýšit částku existenčního minima.

Účelem odstavce 1 je čelit jednáním dlužníka, kterými se věřitel připravuje o možnost dojít uspokojení z dlužníkova platu, jak tomu je na př., když zaměstnanec ujedná se zaměstnavatelem, že se mu bude vyplácet jen určitá část mzdy (pravidelně částka rovnající se výši vyňaté z exekuce), kdežto zbytek mzdy bude vyplácen přímo zaměstnancově ženě. Ustanovení má tedy na zřeteli především případy dolosního jednání dlužníkova, ale povšechné znění dovoluje postihnouti i případy, kdy nebude tu tohoto subjektivního momentu; stačí, že plnění podle stavu poměrů představuje zcela nebo zčásti náhradu za dlužníkovu práci nebo službu. Je-li dána tato podmínka, pak lze zabavit nárok oprávněné třetí osoby tak, "jako by nárok příslušel dlužníku". Pro povolení exekuce zabavením nároku patřícího třetí osobě stačí tedy tvrzení skutečností uvedených ve větě prvé a soud, povoluje exekuci, nebude jinak zkoumat, zda jde skutečně o případ, který spadá pod ustanovení odstavce 1. Třetí osoba, které byl zabaven nárok, bude musit své ev. lepší právo pravidelně uplatňovat mimo rámec exekučního řízení pořadem práva. Tu pak v případech pochybných (v případech, kdy dlužníkův fraudulosní postup nebude na prvý pohled patrný) nebude možné pustit se zřetele účel sledovaný ustanovením odstavce 1, t. j. zameziti pletichy dlužníkovy na újmu věřitele, a bude nutné pod tímto zorným úhlem uvažovat vsechny okolnosti případu. Proto nebude bez významu ani právní poměr mezi dlužníkem a třetí osobou. Kdyby na př. třetí osoba dostávala od zaměstnavatele částky platu na podkladě právního jednání jako plnění za něco, co se své strany splnila dlužníku, pak by tu nešlo o případ, jaký sleduje ustanovení odstavce 1 (v takovém případě by třetí osoba byla nejčastěji cessionářkou částky platu a jako taková by pak mohla zabavení odporovat žalobou podle § 37 ex. ř.).

Ustanovení odstavce 2, věty první, je obdobné § 2 zák. č. 4/1931 Sb. Vede-li se exekuce je - podle ustanovení odstavce 2 - postižena platební zápovědí, "přiměřená náhrada". Podle toho, pro jakou pohledávku se pak exekuce vede, stane se zabavení této přiměřené náhrady s omezením, že dlužníku zůstane volná částka stanovená v § 5 nebo § 6. Určit výši "přiměřené náhrady" nepatří exekučnímu soudu, a nedojde-li věřitel po uvedeném zabavení od poddlužníka uspokojení způsobem, který by se zřetelem na danou situaci vyhovoval, musí, jakmile mu byl nárok přikázán, uplatnit své právo žalobou (§ 308 ex. ř. resp. § 59 ex. nov. č. 23/1928 Sb.).

Ustanovení odstavce 1 míří na případy, kdy nejde o pracovní poměr v technickém slova smyslu (srv. poznámky u § 2). Na pohledávku náhrady za osobně konané práce, která není splatná v opětujících se platech (na př. autorský honorář), povede se proto exekuce pravidelně jako na obyčejnou pohledávku a nikoliv jako na pohledávku platovou. Ale pohledávka zde dotčená blíží se svou povahou a významem, který má pro dlužníka, platu. Proto skýtá odstavec 1 možnost, aby zabavitelnost takové pohledávky se posuzovala podle předpisů o exekuci na plat, jichž přesná aplikace se však nedá úplně provést; stane se tak ovšem teprve, když dlužník učiní návrh a prokáže podmínky zde stanovené.

Důvody uvedené v odstavci 1 doporučují, aby obdobným způsobem byla upravena zabavitelnost i úplat zmíněných v odstavci 2.

Toto ustanovení bylo převzato ze zákona č. 314/1920 Sb., kde bylo v § 4.

Obdobné ustanovení bylo v § 5 zákona č. 314/1920 Sb. Jeho převzetí nebylo sice naléhavě třeba se zřetelem na § 293 ex. ř. a čl. VI. § 44 zák. č. 23/1928 Sb. Praktické důvody však doporučují, aby toto ustanovení bylo uvedeno zde v souvislosti s ostatními předpisy, protože jinak může snadno uniknouti pozornosti. Pod jiná právní jednání dlužno i zde - jako v případě § 293 ex. ř., resp. čl. VI. č. 44 zák. č. 23/1928 Sb. (srv. plenární rozhodnutí nejv. soudu ze dne 3. června 1944, Pres 55/43, Sb. n. s. č. 18775) - podřaditi také nedobrovolné započtení. Je proto nedobrovolné započtení proti pohledávce chráněné před exekucí přípustné jen do té části platu nebo jiného příjmu postaveného mu na roveň, která není vyňata z exekuce.

Zrušení a změny ustanovení zde citovaných souvisí s novou úpravou obsaženou v předcházejících ustanoveních; obsahově navazují částečně na obdobná ustanovení nařízení o zabavení mzdy. Pokud jde o § 16, třeba především odkázati na poznámky u § 6.; zachování § 6 alimentačního zákona znamená, že exekuce bude přípustná nejenom na plat, nýbrž i na jiný majetek. To je významné proto, že se zrušuje § 372 ex. ř., který rovněž dopouštěl zajišťovací exekuci v širším rozsahu.

Aby byly odklizeny pochybnosti o rozsahu zabavitelnosti služebních příjmů veřejných zaměstnanců, pramenící jak z rozmanitosti platových součástí (přídavků, příspěvků atd.), tak i z roztříštěnosti předpisů, byl do § 17 převzat podstatný obsah § 150 platového zákona a zároveň nově upraveno jeho znění tak, jak se to jeví nutným podle zkušeností prakse. Přitom bylo snahou nezatěžovat toto ustanovení odkazem na zákonné předpisy, jež byly po roce 1926 vydány a jimiž byly zaváděny různé platové přídavky a pod. Proto se u služebních příjmů aktivních veřejných zaměstnanců vyhrazuje vládnímu nařízení, aby určilo, které součásti služebního příjmu (vedle 75% služebního platu) se považují za pracovní příjem. Takovéto úpravy není třeba u platů odpočivných a zaopatřovacích, kde lze vystačit s výpočtem, jak jej uvádí zákon č. 39/1946 Sb., o drahotním přídavku poživatelů státních odpočivných (zaopatřovacích) platů a o úpravě některých jejich právních poměrů (srv. čl. III, § 2).

Ustanovení odstavce c) vymezuje okruh osob, na které se vztahují zvláštní ustanovení daná v tomto paragrafu.

Odstavec d) přejímá poslední odstavec § 150 platového zákona a doplňuje ho ustanovením č. 1, písm. c) shora již citovaného nařízení ze dne 27. listopadu 1940. Ustanovuje se tedy jednak, že pro administrativní srážky neplatí předcházející exekuční omezení, a zároveň se určuje, co platí, dojde-li ke střetu administrativní srážky se zabavením pro jiný nárok. Z odstavce d) pak plyne: Nejde-li o střet se zabavením (nebo rozumí se i s postupem a pod.), platí nadále podle první věty, že není pro uplatnění administrativní srážky vůbec žádného omezení, tedy že neplatí ani omezení podle odstavce a) a b) ani podle §§ 5 a 6 tohoto zákona. Kdyby však došlo ke střetu administrativní srážky se zabavením, pro jiný nárok, zaúčtuje se administrativní srážka na část služebních a zaopatřovacích platů podléhající exekuci, Slovo "nejprve" tedy znamená, že pro zúčtování pohledávky státu užije se v prvé řadě oné části služebního příjmu dlužníkova, která jako podléhající exekuci sloužila dosud k uspokojení věřitelů, ale že stát není při srážce na tuto část služebního nebo zaopatřovacího platu podléhající exekuci vázán, nýbrž vyčerpav v první řadě část platu pro exekuci zásadně volnou, může srážkou postihnout i jinak prostou část dlužníkova platu. Nerozhoduje zde tedy časové pořadí zabavení platu pro jinou pohledávku předcházející před srážkou, ani nelze činiti rozdíl, zda jde o administrativní srážky pro dané zálohy nebo srážky povahy jiné.

Nová úprava exekuce na plat liší se v mnohých směrech od úpravy dosud platné. To se týká zejména jak zabavitelnosti jednotlivých druhů příjmů, tak i nových hranic existenčního minima, které se někdy podstatně rozejdou s hranicemi dosavadními. Pokud půjde o nové zabavení po účinnosti zákona u platu dosud nezabaveného, nevzniknou žádné potíže. Tyto se objeví teprve tehdy, když plat, který se bude zabavovat podle nových předpisů, je již zabaven podle předpisů dřívějších a kdy bude třeba řešit vzájemný poměr nové úpravy zabavitelnosti platu k úpravě dřívější. Řešení je možné dvojím způsobem. Buď tak, že nová úprava bude platit jen u nových zabavení a nikoliv u zabavení dřívějších, nebo že nové předpisy se stanou rozhodnými i pro zabavení dříve provedené. To i ono řešení má určité výhody a nevýhody a znamená někdy zlepšení, jindy opět zhoršení posice dlužníka nebo věřitele. Tak na př. svobodnému dlužníku s čistým měsíčním platem 2.500 Kčs zůstane podle dřívější úpravy částka 1660 Kčs měsíčně. Jestliže by se však i dřívější zabavení mělo nadále po účinnosti zákona říditi podle nových ustanovení, pak zůstane dlužníku volná částka 1870 Kčs měsíčně a je tedy takováto úprava ve prospěch dlužníka, ale poškodí věřitele, který kdysi třebas poskytl dlužníku zápůjčku, vyjednav si určité splátky upravené podle tehdy platného existenčního minima. S druhé strany zhorší se při použití nových předpisů posice svobodného dlužníka s čistým měsíčním příjmem 5.000 Kčs, protože mu nyní zůstane jen 2.120 Kčs měsíčně, zatím co dříve činilo jeho existenční minimum 2.410 Kčs.

Myšlenka preponderace nového práva formálního nad formálními předpisy dřívějšími

(srv. zásadu, že není-li zvláštních přechodných ustanovení, působí předpisy procesní ihned), svědčí pro to, aby při rozhodování o vzájemném poměru nové a staré úpravy byla dána přednost úpravě nové. Pro to mluví také okolnost, že se podřízením dřívějších zabavení novým předpisům zamezí nesrovnalosti, které by tu byly, kdyby se dřívější zabavení mělo spravovat i po účinnosti nové úpravy podle předpisů platných pro zabavení dříve provedené. Z těchto důvodů byla v odstavci 1 přijata zásada, že se i ex. opatření (tedy především zabavení) provedená před účinností zákona budou řídit novými předpisy a že tedy i zabavení dříve provedené obmezuje nebo rozšiřuje stran plnění, která se mají uskutečniti po účinnosti zákona, na výši přípustnou podle nových předpisů. Důsledné provedení této myšlenky pak znamená, že pozbývá závaznosti dřívější usnesení o zabavení, pokud stanovilo odchylným způsobem částku platu vyňatou z exekuce, a že na místo toho nastupuje nyní částka, která je vyňata z exekuce podle nových předpisů. Proto stanoví věta 2, že soud na návrh stran přiměřeně upraví dřívější usnesení o zabavení. Tímto usnesením se ovšem pouze deklaruje to, co již platí ode dne nabytí účinnosti zákona, ale tím se také utváří naprosto jasně právní situace, zejména i pro poddlužníka, který nyní přesně ví, jaké hranice zabavitelnosti v daném případě platí. Dokud takové usnesení poddlužníka doručeno nebylo, může míti pochybnosti o tom, jakou částkou je plat dlužníkův vyňat z exekuce. V zájmu poddlužníka proto je, chrániti jej před možnými újmami z neznalosti stavu, který tu je, když strany, jež mohou míti na věci zájem, nenavrhnou soudu, by dřívější usnesení bylo změněno. Právě proto na ochranu poddlužníka stanoví věta třetí, že poddlužník může plnit podle dřívějšího zabavujícího usnesení s osvobozujícím účinkem až do doručení pozměňujícího usnesení. Strana, která bude mít zájem na tom, aby plnění se dálo ihned podle nových hranic, bude moci toho dosáhnout návrhem podle věty 2. Plněním pak se zde rozumí nejen výplata částek vymáhajícímu věřiteli podle příkazního usnesení, ale i samo zadržování příslušných částek z dlužníkova platu na základě usnesení o zabavení.

Podle odstavce 2, věty první, jsou nové hranice nezabavitelnosti rozhodné i pro účinnost dobrovolného zastavení, postupu atd. ohledně platu, ale na rozdíl od odstavce 1 platí to jen, pokud úprava podle nových předpisů je ve prospěch dlužníka. To znamená, že pokud se část platu, která je vyňata ze zabavení a tím i z postupu, podle nových hranic zvětší, protože nové předpisy zvyšují hranici nezabavitelnosti platu, bude nová hranice rozhodná i pro přípustnost postupu platové pohledávky, jinými slovy: rozdíl, který tu je mezi oběma hranicemi, přijde ve prospěch dlužníkův, i když by při dřívějších nižších hranicích byla tato částka určena pro cessionáře. Naproti tomu zmenší-li se při uzití nových hranic část platu vyňatá z exekuce, bude pro posouzení účinnosti postupu rozhodnou hranice dřívější, protože by užití hranice nové bylo v neprospěch dlužníkův. Ustanovení druhé věty odstavce 2 je pak obdobou úpravy obsažené ve větě 2 a 3 odstavce 1.

Provedením tohoto zákona nevzniknou státní pokladně žádná vydání.