Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Na pracovní příjem a příjmy postavené mu na roveň (§ 3) lze vésti exekuci jen podle ustanovení tohoto zákona.

Pracovním příjmem (dále: plat) se rozumějí v tomto zákoně jednak peněžité a naturální požitky všeho druhu za práce nebo za služby (dále jen práce), konané v pracovním poměru veřejnoprávním nebo soukromoprávním (plat, služné, mzda a pod.), jednak úplaty za jiné práce všeho druhu, které koná.dlužník osobně pro tutéž osobu a které tvoří podstatnou část jeho výdělečné činnosti, a to vesměs bez zřetele na jich pojmenování nebo způsob výpočtu,

Platu podle § 2 jsou postaveny na roveň:

1. platy odpočivné a zaopatřovací,

2. dávky z veřejnoprávního sociálního pojištění,

3. důchody (renty) z pojistných smluv uzavřených pro zaopatření dlužníka nebo příslušníka jeho rodiny, kterému je dlužník podle zákona povinen poskytovati výživu, dále takovéto důchody, které se vyplácejí podle posledního pořízení a z podobných právních důvodů, nebo důchody, které příslušejí z dobrovolného členství v zaopatřovacích spolcích a ústavech, jakož i důchody z výměnku,

4. důchody, které dostává dlužník jako podporu z nadací nebo jinak,

5. důchody, které se vyplácejí jako náhrada pro poškození na těle nebo na zdraví,

6. výživné, které přísluší ze zákona, a důchody, které při úmrtí osoby ze zákona povinné výživou nastupují na místo výživného,

7. platy, které příslušejí zaměstnanci na podkladě soutěžní doložky po skončení pracovního poměru.

Z exekuce jsou vyňaty:

1. odměny za práci přes čas do polovice,

2. peněžité částky, které se vedle platu poskytují po dobu dovolené, jednorázová věnování učiněná při příležitosti zvláštních událostí v podniku a mimořádné jednorázové odměny za věrné služby, a to každý takový plat až do částky 1,500 Kčs v jednotlivém případě,

3. zvláštní náhrady nákladů spojených s pracovním výkonem,

4. odlučné a jinaké sociální přídavky za zaměstnání mimo závod, přídavky nebezpečnostní a podobné přídavky, vesměs pokud jsou stanoveny zákonem nebo pokud je určí ministr spravedlnosti v dohodě s ministrem sociální péče vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení nebo pokud nepřevyšují měsíčně částku 1.500 Kčs,

5. vánoční a novoroční (bilanční) odměny do polovice měsíčního platu, nejvýše však do částky 1.500 Kčs,

6. příspěvky poskytované vzhledem k sňatku, porodu nebo úmrtí, pokud se exekuce vede pro jiné nároky než pro nároky spojené s uzavřením sňatku, s porodem nebo s úmrtím,

7. příspěvky (přídavky) za poškození na těle nebo zdraví, pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak,

8. jednorázové příspěvky na výchovu, dále studijní podpory a podobné platy,

9. jednorázové dary z milosti,

10. podpory poskytované členům odborovou organisací, pokud nespadají pod č. 6 a pokud nepřevyšují ročně částku 3.000 Kčs.

(1) Plat nelze exekucí postihnouti, činí-li čistý plat za období delší jednoho týdne 1.800 Kčs na měsíc, za týden 400 Kčs na týden, za den 70 Kčs denně. Převyšuje-li čistý plat tuto částku, je z exekuce vyňata ještě jedna desetina rozdílu; celková částka platu, která podle toho není exekuci podrobena, nesmí však činiti víc než 3.600 Kčs měsíčně, 800 Kčs týdně a 140 Kčs denně.

(2) Poskytuje-li dlužník podle zákona výživu manželu, dřívějšímu manželu, příbuznému nebo dítěti nemanželskému anebo živí-li družku nebo schovance, zvyšuje se částka uvedená v odstavci 1 za každou osobu, které se poskytuje výživa, o 200 Kčs měsíčně, 45 Kčs týdně anebo 8 Kčs denně.

(1) Pro nároky na výživu, která přísluší podle zákona manželu, dřívějšímu manželu, příbuzným nebo dětem nemanželským, lze exekucí postihnouti i příjmy uvedené v § 4, č. 1, 2 a 5 až do polovice částky, která je jinak z exekuce vyňata. Částky platu, vyňaté z exekuce podle § 5, odst. 1, věty první se při exekuci pro nároky na výživu podle zákona snižují při výplatě

částky uvedené v § 5, odst. 1, větě druhé se snižují na 1.800 Kčs měsíčně, 400 Kčs týdně a 70 Kčs denně. Ustanovení § 5, odst. 2 platí i tu; nezbylo-li by však přitom na věřitele vymáhajícího výživu nic nebo nepřiměřeně málo v poměru k tomu, čeho se podle § 5, odst. 2 dostane na osobu živenou dlužníkem, může soud na návrh vymáhajícího věřitele částku 200 Kčs přiměřeně snížit, ne však pod polovici.

(2) Vede-li exekuci zároveň několik osob pro nároky na výživu podle zákona, rozhoduje pořadí níže určené a několik stejně blízko oprávněných má mezi sebou pořadí stejné:

a) nezletilé svobodné děti, čítajíc k nim i děti nemanželské, manžel a dřívější manžel; poměr nezletilých svobodných dětí a manžela k dřívějšímu manželu určí soud podle spravedlivého uvážení;

b) ostatní potomci, a to tak, že předcházejí ti, kteří by byli při dědické posloupnosti ze zákona povoláni za dědice;

c) příbuzní v pokolení vzestupném tak, že bližší stupně předcházejí před vzdálenějšími.

(3) K dobytí útrat sporu a exekuce pro výživné podle zákona lze vésti exekuci jako pro výživné.

Pro výpočet čistého platu platí:

1. Jde-li o zaměstnání sezónní, které je hlavním zdrojem výživy dlužníka, pokládá se za měsíční plat částka, která by připadla na měsíc, kdyby plat za sezónu byl platem za celý rok.

2. Nezapočítávají se příjmy, které jsou podle § 4 vyňaty z exekuce, dále částky, které se podle předpisů daňových nebo poplatkových anebo podle předpisů o sociálním pojištění odvádějí přímo k plnění zákonných závazků dlužníkových nebo podobných jeho závazků, které určí ministr spravedlnosti vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení.

3. Několik platů, které jsou zároveň zabaveny pro téhož věřitele, se sčítá. Částka vyňatá z exekuce se odečte především od platu, který tvoří podstatný základ výživy dlužníkovy.

4. Dostává-li dlužník vedle peněžitého platu také plnění naturální, sečtou se peněžitý plat a peněžitá hodnota plnění naturálního. Peněžitá hodnota plnění naturálního se stanoví podle zákonných nebo úředních sazeb, a není-li jich, podle místních středních cen. Na částku platu vyňatou z exekuce se započte především hodnota naturálních plnění, a je-li nižší, započte se rozdíl na plat peněžitý.

5. Dlužníkův plat, podléhající exekuci, zaokrouhlí se při výpočtu částky vyňaté z exekuce dolů na částku dělitelnou 20 Kčs při výplatě za období delší jednoho týdne, na částku dělitelnou 5 Kčs při výplatě týdenní a na částku dělitelnou 1 Kčs při výplatě denní.

6. Setká-li se zabavení, postup nebo jiné právní jednání ve prospěch pohledávky výživného (§ 6) se zabavením pro obyčejnou pohledávku (§ 5) započte se výživné především do částky platu, která je podle § 6 postižena exekucí v širším rozsahu.

7. Rozpory o výpočet částky platu, která je vyňata z exekuce, rozhodne na návrh strany nebo poddlužníka exekuční soud,

Exekuční soud může výjimečně na návrh dlužníkův zvýšiti část platu vyňatou z exekuce podle §§ 5 nebo 6, je-li to naléhavě nutné se zřetelem na zvláštní potřeby dlužníkovy z důvodů osobních (na př. pro těžkou tělesnou vadu nebo neduh) a neodporují-li tomu převážné zájmy věřitelovy. Změní-li se podmínky rozhodné pro zvýšení, upraví exekuční soud na návrh věřitelův usnesení přiměřeně.

(1) Zaváže-li se osoba, pro kterou dlužník koná práce, třetí osobě k plněním, která podle daných poměrů představují zcela nebo zčásti náhradu za dlužníkovu práci, lze podle exekučního titulu proti dlužníku vésti exekuci na nárok oprávněné třetí osoby tak, jako by nárok příslušel dlužníku. Zabavení dlužníkova nároku na náhradu postihuje bez dalšího i nárok oprávněné třetí osoby, ač-li třetí osoba nedostává částky platu od dlužníkova zaměstnavatele na podkladě právního jednání jako plnění za něco, co se své strany splnila dlužníku. Usnesení povolující exekuci se doručí oprávněné třetí osobě stejně jako dlužníku.

(2) Koná-li dlužník třetí osobě ve stálém poměru práce, které podle svého druhu a rozsahu jsou obvykle odměňovány, bezplatně nebo za náhradu nepoměrně nepatrnou, platí v poměru mezi věřitelem a příjemcem prací, že se dluhuje přiměřená náhrada. Při zkoumání, zda jsou tyto podmínky dány, jakož i při výměře náhrady třeba mít zřetel na všechny okolnosti případu, zvláště na druh prací, na příbuzenské nebo jiné vztahy mezi osobou oprávněnou služby požadovat a osobou k nim povinnou a na hospodářskou zdatnost osoby oprávněné požadovat práce.

(1) Zabaví-li se náhrada za osobně konané práce, která není splatná v opětujících se platech, vyjme soud na návrh dlužníkův z exekuce tolik, kolik potřebuje v přiměřeném časovém období na nutnou výživu svou a osob oprávněných požadovati výživu podle zákona nebo na výživu schovance. Při rozhodnutí přihlédne soud k hospodářským poměrům dlužníka, zejména k jeho jinaké výdělkové možnosti; z exekuce nelze však vyjmout více, nežli by dlužníku zůstalo, kdyby jeho pracovní příjem záležel v běžné pracovní mzdě. Návrh dlužníkův se zamítne, pokud mu odporují převážné zájmy věřitelovy.

(2) Předpisy odstavce 1 platí obdobně pro zabavení úplat za poskytování bytu nebo za jiné užívání věci, jestliže podstatnou část úplaty tvoří nepochybně náhrada za konání prací, nikoliv za užívání věci.

(3) Proti rozhodnutí soudu druhé stolice o návrhu podle odstavce 1 nebo 2 není další opravný prostředek.

Exekuce pro daně a jiné veřejné dávky, které se vyměňují z platu, je, pokud jde o nedoplatky za dobu tří let počítajíc od splatnosti daně nebo dávky, přípustná v rozsahu § 6, odst. 1, pro nedoplatky starší tří let v rozsahu plynoucím z §§ 4 a 5, Ustanovení § 10, odst. 3 platí obdobně.

Ustanovení tohoto zákona o exekuci na plat nemohou býti dohodou stran změněna nebo vyloučena na újmu dlužníka. Každé opatření odporující těmto ustanovením, ať se stalo postupem, poukazem, zastavením nebo jiným právním jednáním, nemá právních následků.

Zrušují se všechna ustanovení o věcech upravených tímto zákonem. Zejména se zrušují:

1. zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 314 Sb., o exekuci na platy a výslužné zaměstnanců a jejich pozůstalých, ve znění právních předpisů jej měnících nebo doplňujících;

2. použivatelnost nařízení o zabavení mzdy ze dne 30. října 1940, Říš. zák. I, str. 1451, a prováděcího nařízení ze dne 27. listopadu 1940, Věst. ř. prot. str. 581.

Zákon ze dne 27. května 1896, č. 79 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád), ve znění novel, se mění takto:

1. Zrušují se §§ 292, 330 a 372.

2. § 290 zní:

"Na pracovní příjem a příjmy postavené mu na roveň lze vésti exekuci jen v rozsahu ustanovení zákona o exekuci na platy."

3. § 291 zní:

"(1) Nároky na povinný díl nebo na bolestné, pokud nebyly soudně uplatněny nebo pokud nebyly uznány smlouvou (smírem), nelze exekucí postihnouti.

(2) Z exekuce jsou dále vyňaty částky, na které má dlužník nárok ze smlouvy o pojištění nemovitosti nebo jejich příslušenství, musí-li býti podle smlouvy (stanov) upotřebeno těchto peněz, aby poškozená budova byla znovu vystavěna nebo opravena, nebo aby její příslušenství bylo doplněno."

4. V § 293 nahrazují se slova "ustanovení §§ 290 až 292" slovy "ustanovení §§ 290 a 291".

Zákonný článek LX/1881 o řízení exekučním (exekuční zákon), ve znění novel, se mění takto:

1. Zrušuje se čl. VI, § 43 zákona ze dne 19. ledna 1928, č. 23 Sb., kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákonů o soudním řízení ve věcech občanských a o řízení exekučním, a § 64 a) ex. zák.

2. Čl. VI, § 41 zák. č. 23/1928 Sb. zní:

"Na pracovní příjem a příjmy postavené mu na roveň lze vésti exekuci jen v rozsahu ustanovení zákona o exekuci na platy."

3. Čl. VI, § 42 zák. č. 23/1928 Sb., zní:

"(1) Nároky na povinný díl nebo na bolestné, pokud nebyly soudně uplatněny nebo pokud nebyly uznány smlouvou nebo smírem, nelze exekucí postihnouti.

(2) Z exekuce jsou dále vyňaty částky, na které má dlužník nárok ze smlouvy o pojištění nemovitostí nebo jejich příslušenství, musí-li býti podle smlouvy (stanov) upotřebeno těchto peněz, aby poškozená budova byla znovu vystavěna nebo opravena, nebo aby její příslušenství bylo doplněno."

4. V čl. VI, § 44 zák. č. 23/1928 Sb., nahrazují se slova "Ustanovení §§ 41 až 43" slovy "Ustanovení §§ 41 a 42".

Zákon ze dne 16. prosince 1930, č. 4 Sb. z roku 1931, na ochranu osob oprávněných požadovati výživu, výchovu nebo zaopatření, se mění takto:

1. V § 6, odst. 1, větě druhé nahrazují se slova "v jednom roce" slovy "ve třech letech".

2. K § 6 připojuje se další odstavec 4:

"(4) Ustanovení předchozích odstavců se užije přiměřeně také pro zajištění nároků z rent, které se platí z důvodu poškození na těle nebo na zdraví."

(1) Dosavadní ustanovení o exekuci na služební a odpočivné (zaopatřovací) platy veřejných zaměstnanců se nahrazují touto úpravou:

a) Při exekuci na služební příjem veřejných zaměstnanců považuje se za pracovní příjem (§ 2) jen 75% služebního platu (platu jemu odpovídajícího) a těch ostatních součástí služebních příjmů, které určí vláda nařízením.

b) U poživatelů veřejných odpočivných (zaopatřovacích) platů považuje se za platy postavené na roveň pracovnímu příjmu (§ 3, č. 1) 75% jak základních odpočivných (zaopatřovacích) platů - ať zákonných nebo přiznaných rozhodnutím podle volné úvahy - tak i jejich veškerého příslušenství (výchovné, doplňovací přídavek ženatých, vyrovnávací přídavky, drahotní přídavky a pod.).

c) Zaměstnanci ve smyslu odstavce a) se rozumějí veřejní zaměstnanci, jejichž platové a služební poměry jsou upraveny platovým zákonem, učitelským zákonem a zákonem ze dne 24. června 1926, č. 105 Sb., o platových poměrech státních, obecních (městských) a obvodních lékařů, ve znění právních předpisů je měnících a doplňujících, nebo úpravami vydanými podle § 210 platového zákona nebo podle obdoby těchto předpisů. Veřejnými odpočivnými (zaopatřovacími) platy ve smyslu odstavce b) se rozumějí odpočivné (zaopatřovací) platy vyplácené z prostředků státu nebo jiných korporací (nadací) veřejného práva, jakož i z prostředků jejich nebo jimi spravovaných ústavů, podniků a fondů.

d) Předpisy o exekuci na služební platy zaměstnanců uvedených v odstavci a) a na odpočivné (zaopatřovací) platy poživatelů uvedených v odstavci b) neplatí pro administrativní srážky ze služebních a odpočivných (zaopatřovacích) platů zaměstnanců státu nebo svazků územní samosprávy a jejich pozůstalých, jde-li o pohledávky těchto zaměstnavatelů vzniklé ze služebního nebo pensijního poměru nebo se zřetelem na něj. Setká-li se srážka tohoto druhu se zabavením pro nějaký jiný nárok, zaúčtuje se pohledávka těchto zaměstnavatelů nejprve na část služebních nebo odpočivných (zaopatřovacích) platů podléhající exekuci.

(2) Nedotčena zůstávají ustanovení o exekuci na náležitosti vojenských osob z počtu mužstva v činné službě a některých jiných osob jim co do náležitostí na roveň postavených, jakož i na zaopatření délesloužících.

(1) Exekuční opatření provedené před účinností tohoto zákona podle dosavadních hranic zabavení se obmezuje nebo rozšiřuje stran plnění, která se mají uskutečniti za účinnosti tohoto zákona, na výši přípustnou podle nových ustanovení. Na návrh věřitele nebo dlužníka upraví exekuční soud přiměřeně dřívější usnesení. Až do doručení pozměňujícího usnesení je poddlužník oprávněn plniti v rozsahu dřívějšího usnesení s osvobozujícím účinkem.

(2) Při posuzování účinnosti právních jednání, zvláště postupu platu, která se stala před účinností tohoto zákona, užije se předpisů tohoto zákona pouze tehdy, je-li to ve prospěch dlužníkův. Poddlužník je však i v tomto případě oprávněn plniti podle dosavadních předpisů s osvobozujícím účinkem tak dlouho, až mu bude doručeno pozměňující soudní rozhodnutí nebo až ho dojde prohlášení oprávněné osoby, že se zřekla svého nároku.

Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem druhého měsíce po vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě se zúčatněnými ministry.

V republice Československé upravil exekuci na služební a odpočivné platy zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 314 Sb., o exekuci na platy a výslužné zaměstnanců a jejich pozůstalých, ve znění zákona ze dne 2. července 1924, č. 177 Sb. Hranice nezabavitelné částky byla tu stanovena různě, podle toho, zda se exekuce vedla pro pohledávku obyčejnou nebo pro pohledávku výživného ze zákona, a dále podle toho, zda se vedla na plat aktivní nebo odpočivný (zaopatřovací). Tato úprava byla celkem přímočará, neboť nepřihlížela zejména k tomu, zda dlužník živí jiné osoby a kolik jich živí. Proto byla již v roce 1938 připravována nová úprava exekuce na platy, ale k té již nedošlo. V roce 1940 vydali Němci nařízení ze dne 30. října 1940, Říš. zák. I, str. 1451, k ochraně pracovního příjmu před zabavením, kterého se s prováděcím nařízením ze dne 27. listopadu 1940, Věst. ř. prot. str. 581, dosud používá v zemích České a Moravskoslezské a to na základě článku II, čl. 2 zákona o obnovení právního pořádku (příloha k zákonu ze dne 19. prosince 1945, č. 12 Sb., z roku 1946). Toto nařízení upravilo hranici nezabavitelnosti vhodněji než zákon č. 314/1920 Sb., neboť nejenom stanovilo existenční minimum částkou vyšší, nýbrž je také odstupňovalo podle toho, kolik osob dlužník živí a jak je vysoký jeho plat.

Také na Slovensku byl zákon č. 314/1920 Sb. částečně změněn a to zákonem ze dne 10. května 1942, č. 184 Sl. z.; zde byla hranice nezabavitelných částek rovněž zvýšena a upravena podle počtu osob, které dlužník živí.

Při srovnání úpravy exekuce na platy, platné jednak v oblasti zemí České a Moravskoslezské, jednak na Slovensku, dlužno dáti přednost úpravě jmenované na prvém místě, a to zejména proto, že tato úprava řeší zároveň některé souvislé otázky s jednotného hlediska. Protože však některá ustanovení citovaného nařízení jsou příliš kasuistická (srv. výpočet nezabavitelné částky v § 5 a podmínky zvýšení nezabavitelné částky v § 8); jiná ustanovení působí zase praksi těžkosti (tak zejména pokud v § 6 bylo při exekuci pro pohledávku výživného ze zákona ponecháno určení nezabavitelné částky soudu (a protože konečně některá ustanovení nezapadají ani dobře do systému našeho exekučního práva, bylo nutno provésti některé podstatné změny.

Nová úprava exekuce na plat, obsažená v této osnově řeší - se zřetelem na oddíl II, bod 16 dohody mezi vládou a Slovenskou národní radou ze dne 2. června 1945 - věc jednotně pro celé území Československé republiky.

K jednotlivým ustanovením se poznamenává:

Ustanovení § 1 vyjadřuje, že na pracovní příjem a příjmy mu postavené na roveň lze vésti exekuci jen tak, jak stanoví tento zákon. Z toho především plyne, že při exekuci na tyto příjmy nelze užíti všeobecných nebo zvláštních předpisů o exekuci, pokud by byly v rozporu s úpravou podle tohoto zákona (srv. § 13). Ze striktního znění § 1 plyne také dále, že při exekuci na pracovní příjem a příjmy mu postavené na roveň nelze ani užíti ujednání odchylujících se v neprospěch dlužníka od navržené zákonné úpravy, jak ostatně výslovně stanoví § 293 ex. ř. (čl. VI, § 44 zák. č. 23/1928 Sb.) a znovu opakuje § 12 osnovy.

Pod označení "pracovní příjem (plat)" zahrnuje § 2 dva druhy příjmu.

Především je to plat v běžném slova smyslu, t. j. to, co dlužník dostává za práce konané na základě poměru pracovního, pro který je charakteristickým znakem juristická nesamostatnost práce; to vyslovuje prvá část § 2. Nezáleží na tom, zda základem pro placení úplaty je pracovní poměr veřejnoprávní či soukromoprávní, ani zda dlužník dostává za práce úplatu peněžitou nebo naturální, ani jak je tato úplata označena (mzda, služné, plat a pod.); spadá sem tedy i plat za práce konané na základě učebního poměru, neboť i učební poměr je soukromoprávním poměrem pracovním (srv. rozh. Sb. n. s. č. 8703). Ustanovení, že platem se rozumějí "peněžité a naturální požitky všeho druhu za práce nebo za služby konané v pracovním poměru", znamená ve svých důsledcích, že skládá-li se pracovní příjem u téhož zaměstnavatele z různých druhů (částí), na př. ze základního platu, drahotního přídavku, výchovného a pod., nebo skládá-li se z platů peněžitých a naturálních, jsou doručením platební zápovědi zaměstnavateli, kterou se zabavuje zcela všeobecně plat dlužníkův bez bližšího označení, zabaveny všechny tyto dílčí platy jakožto části celého platu. Pokud by takovéto platy nebyly placeny týmž poddlužníkem (pracuje-li na př. dlužník pro dva zaměstnavatele nebo dostává-li dlužník vedle platu rodinné přídavky podle zákona č. 154/1945 Sb.), bylo by ovšem třeba, aby byly zabaveny u obou poddlužníků (srv. § 7, č. 3 a 4). Pokud pak § 1 uvádí vedle prací "služby", je to proto, že se tohoto označení užívá nejen v běžné mluvě, nýbrž i v některých právních předpisech (srv. zákon o pracovních soudech č. 131/1931 Sb. a zákon o soukromých zaměstnancích č. 154/1934 Sb.).

Za plat označuje § 2 dále úplatu za osobně konané práce, i když jejich základem není pracovní poměr v technickém slova smyslu, jestliže takové práce tvoří podstatnou část výdělečné činnosti dlužníkovy; o jaký právní poměr, na jehož základě se práce konají, tu jde, je nerozhodné. Může jíti o řadu smluv o díle, dlužníkem osobně prováděných (na př. pokladenským lékařem a j.). Podmínkou je, že tyto práce koná dlužník osobně pro touž osobu a že tvoří podstatnou část jeho výdělečné činnosti. I náhrady za takovouto pracovní činnost znamenají pro dlužníka totéž, co plat z titulu pracovní smlouvy, a proto je třeba i zde postupovat s hlediska jeho ochrany před exekucí tak jako u platu v technickém slova smyslu. Ze srovnání § 2 a § 10, jenž má na zřeteli zabavitelnost náhrady, která není splatná v opětujících se platech, plyne, že ustanovení § 2, pokud jedná o náhradách za jiné práce, míří na náhrady opětující se.

K č. 1: V bodě 1 jsou platu podle § 2 postaveny na roveň odpočivné a zaopatřovací platy. Je to rozdíl proti zákonu č. 314/1920 Sb., který u platů aktivních a odpočivných (zaopatřovacích) upravoval existenční minimum různě. Pro takovéto rozlišování není však přesvědčivých důvodů, nehledíc k tomu, že jednotnou úpravou existenčního minima u platů aktivních i odpočivných (zaopatřovacích) vyloučí se pochybnosti, která hranice platí v případě, že dlužník bere plat odpočivný, ale vedle toho i aktivní plat za zaměstnání, která koná na pensi (srv. rozh. č. 594 Sb. Soudc. listů).

Pod ustanovení bodu 1 patří jak odpočivné a zaopatřovací platy veřejných zaměstnanců, tak i obdobné platy v zaměstnání soukromém, nikoli však dávky důchodového veřejnoprávního pojištění (srv. č. 2). Theoreticky by bylo lze odpočivné platy veřejných zaměstnanců zahrnout pod pojem platu podle § 2, jestliže se totiž přihlíží k tomu, že přeložením do výslužby veřejného zaměstnance se jeho služební poměr pravidelně nepřerušuje; přesto však je vhodnější uvésti odpočivné a zaopatřovací platy zvláště, a to jednak proto, že tato úprava lépe vyhovuje praktické potřebě a běžnému nazírání (pensista přece již nekoná žádnou práci), jednak proto, že v některých případech se služební poměr veřejného zaměstnance dáním na odpočinek přerušuje.