Dvojitost práva svrchu naznačená se všemi
důsledky, že jeden a týž fenomen, t. j.
cizí rozhodnutí, je schopen na jedné polovině
státního území vyvolati právní
následky, kdežto na druhém území
nikoliv - při čemž, jak bylo ukázáno,
není ani spolehlivých kriterií, jak jest
výběr mezi tou či onou právní
oblastí provésti - volá kategoricky po tom,
aby tento právní stav, který se dá
také chápati jako nevítané dědictví
nesvobody, kdy oba právní řády v ČSR
se počaly legislativně od sebe vzdalovati, byl odstraněn,
resp. legislativním zákrokem napraven.
Postuláty, které se rýsují pro budoucí
zákonodárnou úpravu, se dají pak shrnouti
asi v těchto větách:
a) Nejdůležitější podmínku,
t. j. podmínku příslušnosti cizího
soudu v manželské věci, bude řešiti
pod takovým hlediskem, aby naše příslušnost
v manželských věcech, zejména co se
týká našich příslušníků,
byla co nejméně ochuzena a aby uvolnění
nesvádělo k fraudulosnímu útěku
před tuzemskou soudní pravomocí a k hledání
cizích for rozlukám atd. příznivějších.
b) Uznání cizího rozhodnutí v manželských
věcech všeobecně je vázati na určité
striktní podmínky, které zaručují
s dostatečnou měrou jistoty, že do vnitrostátního
právního řádu nebudou připuštěna
taková cizí rozhodnutí, která by se
nemohla státi skutkem, kdyby manželská věc
byla učiněna předmětem rozhodování
před soudem československým.
c) Musí zde býti forum, před kterým
by otázka uznání cizího rozhodnutí
byla v řízení k tomu způsobilém
probrána s dostatečnou měrou spolehlivosti;
zvolené forum musí zaručovati, že rozhodování
bude jednotné.
K jednotlivým ustanovením osnovy:
Tento paragraf vytýká základní zásadu,
že rozhodnutí cizích soudů nebo úřadů
v manželských věcech mohou býti uznána
v oblasti československého právního
řádu (t. j. v relacích ovládaných
právním řádem československým)
jen za podmínek dále stanovených. Tím
je implicite řečeno, že se jiným způsobem
než v osnově uvedeným uznání
nemůže státi skutkem.
Tento paragraf vymezuje pojem manželských věcí,
a to způsobem pokud lze širokým. Je zde pamatováno
i na určovací spory ve věcech manželských,
jež v oboru práva platného v Čechách
a na Moravě jsou možné, avšak nejsou celkem
praktické, jež však již zná na př.
právo slovenské nebo maďarské, a to
dvojího druhu, jednak takové, kde právní
moc rozsudku působí absolutně, jednak takové,
kde působí toliko mezi stranami. S podobnými
ústavy určovacích (či zjišťovacích)
žalob lze se setkati i v jiných státech.
Mluví se jen o uznání rozhodnutí v
manželských věcech. Tím má býti
také řečeno, že přidružený
výrok o útratách a snad přidružený
výrok o alimentaci manželky a dětí nebo
vůbec výrok řešící majetkoprávní
vztahy manželů se nestává tím,
že věc projde uznávacím řízením,
snad exekučním titulem, který by bylo možno
realisovati v tuzemsku. V těchto případech
bude postupovati podle ustanovení obecných.
Toto ustanovení vytýká positivně podmínky,
za kterých lze vůbec cizí rozhodnutí
uznati. Podmínky tyto se musí, jak z textu jasně
vyplývá, uskutečniti všechny, má-li
uznání býti vysloveno. Ustanovení
samo navazuje v podstatných kusech na § 80 ex. ř.,
resp. čl. IX, § 2, č. 1 novely č. 23/1928
Sb.
Prvá podmínka (č. 1) se týká
příslušnosti. Vytýká se zde negativně,
že rozhodnutí lze uznati jen tehdy, nebrání-li
tomu ustanovení platná v tuzemsku o příslušnosti
v manželských věcech. Druhý odstavec
§ 3 definuje pak blíže, kdy ona ustanovení
uznání nebrání. Sem je převzat
§ 76, odst. 3 jur. normy ve znění vlád.
nařízení č. 39/1944 Sb. s nezbytnými
změnami; použivatelnost tohoto ustanovení bylo
by možno po této recepci zrušiti (§ 9, odst.
2, č. 3). Dosavadní úpravu vytýkající,
že ustanovení platná v tuzemsku o příslušnosti
v manželských věcech nebrání
uznání, "není-li muž státním
občanem československým nebo nemá-li
na území československé republiky
své bydliště (obvyklý pobyt)",
lze považovati za dostačující. Představuje
jakýsi rozumný kompromis při řešení
otázky, až jak daleko má jíti výhradnost
soudu v § 76 jur. normy ve znění cit. vlád.
nař., kteréžto ustanovení poskytuje
forum ve všech případech stejně jako
§§ 639, 640 slov. os. p.
Objem příslušnosti takto propuštěné
je vskutku minimální a je plně odůvodněn
i věcnými zřeteli. Není úmyslem
za dané úpravy státního občanství
ochuzovati výhradnou příslušnost československých
soudů nad míru skutečně nezbytnou
a rozšiřovati zbytně uznatelnou příslušnost
soudů cizích. Není-li muž československým
státním občanem, nebude československou
státní občankou zásadně ani
žena, neboť podle platných předpisů
pozbývá žena československé státní
příslušnosti sňatkem s cizincem své
dosavadní příslušnosti. Zda nabývá
státního občanství cizího,
je otázkou, kterou dlužno řešiti podle
příslušného právního řádu
mužova. Je však myslitelný případ,
že muž není čs. občanem, kdežto
žena ano; tomu bude, byli-li manželé rozvedeni
a manželka po rozvodu získala znovu čs. občanství
a nyní běží snad o rozluku. Také
po ústavním dekretu presidenta republiky č.
33/1945 Sb. budou takové případy možné.
Dalším případem, kdy § 76 jur.
normy, pokud určuje místní příslušnost
ve věcech manželských, nemá býti
překážkou pro uznání cizího
rozhodnutí, je případ, že muž nemá
na území ČSR své bydliště
nebo svůj pobyt, a to beze zřetele na to, kde bydlí
manželka. V obou případech v § 3, odst.
2 upravených prokázala zkušenost, že muž,
nemající čs. občanství nebo
čs. bydliště, nalezne asi vždycky forum
v cizině, u něhož bude možno řízení
v manželské věci, nejčastěji
rozlukové, provésti, takže žena, která
zůstává snad v ČSR, je více
méně bez ochrany proti snaze mužově
nalézti cizozemské forum. Dojde-li k rozluce manželství
nebo vůbec k výroku o manželství v cizině,
je postavena žena před nejistotu otázky uznání
v tuzemsku a je jen na její prospěch, když
tato otázka bude řešena a ona snad zproštěna
pouta manželského, za vylíčených
okolností zpravidla velmi nepohodlného. Text §
3, odst. 3, odst. 2 zahrnuje ovšem i případy,
kdy oba manželé bydlí v cizině, takže
ztratili - pravidlem navždy - všechna pojítka
ke své vlasti. Vyskytne-li se potřeba rozhodnouti
o uznání cizího rozhodnutí v ČSR,
jest slušným požadavkem, aby se na takových
manželech nepožadovalo, aby se nuceně podrobili
jurisdikci československých soudů, za okolností
pro ně - a i namnoze pro čs. zastupitelské
úřady v cizině, povolané k tomu, aby
jim byly nápomocny, a konečně i pro dovolané
čs. soudy - velmi nepříznivých. Pokud
na řízení jest zúčastněna
osoba čs. státní příslušnosti,
je uznání vázáno ještě
na další přísnější
podmínky § 4, č. 3, takže zájmům
na ochraně čs. příslušníků
proti uznání rozhodnutí nevyhovujících
bude plnou měrou učiněno zadost. Ustanovení
§ 3, odst. 2 modifikuje zajisté i výlučnost
for §§ 639, 640 slovenského o. s. p., aniž
bylo potřebí dosah změny výslovně
vytýkati.
Druhá podmínka (§ 3, odst. 1, č. 2 osnovy)
je vzata z § 80, č. 2 ex. ř., resp. z korespondentního
ustanovení exekuční novely č. 23/1928
Sb. Představuje ochranu žalované strany; žádá
se, aby jí obsílka byla doručena do vlastních
rukou buď v dotčené cizině nebo cestou
právní pomoci v jinaké cizině nebo
v tuzemsku. Tím se žalované straně má
zaručiti možnost obrany. Slova v závorce (strana,
proti níž návrh směřuje) naznačují,
že stejně platí i tehdy, jestliže cizí
rozhodnutí vzešlo z řízení, které
není řízením sporným.
Třetí podmínka (§ 3, odst. 1, č.
3) je vzata z § 80, č. 3 ex. ř. Žádá
se, aby cizí rozhodnutí bylo pravomocné.
Slova "... o tom předloženého" naznačují,
že podati důkaz o pravomoci přísluší
zásadně navrhovateli, ač tím nemá
býti dotčena povinnost soudu zjistiti pravomoc z
moci úřední vzhledem k povinnosti uložené
v § 23 zák. č. 100/1931 Sb.
V § 3 nebylo stanoveno, že rozhodnutí cizího
soudu v manželské věci lze uznati jen za předpokladu
vzájemnosti, t. j. za předpokladu, že dotčený
cizí stát uznává rozhodnutí
československých soudů v manželských
věcech. Theorie v tomto případě dávno
seznala neschůdnost a těžkopádnost požadavku
reciprocity i v případech uznání cizího
statusového rozhodnutí. Je proto nejvhodnější
upraviti poměr k cizím statusovým rozhodnutím
bez zřetele, jak se v opačném poměru
chová dotčená cizina.
Ustanovení vytýká případy,
v kterých cizí rozhodnutí uznati nelze, i
když jsou splněny podmínky § 3. Z ustanovení
se podává, že uznání je vyloučeno,
vyskytne-li se kterýkoliv z důvodů zde vypočítaných.
Zde bylo nutno pamatovati na případy cizích
rozhodnutí oněch států, s nimiž
Československá republika uzavřela smlouvu,
v níž došlo k vzájemnému vymezení
příslušnosti ve věcech manželských.
Sem patří smlouvy s Jugoslavií, Polskem a
Rumunskem (čl. 34 smlouvy č. 146/1924 Sb., čl.
7 smlouvy č. 5/1926 Sb. a čl. 19 smlouvy č.
171/1926 Sb.). Na takto upravenou příslušnost
je nutno vzíti zřetel a vysloviti v zákoně,
že nelze rozhodnutí uznati, jestliže by to odporovalo
ustanovení mezinárodní smlouvy, vyhlášené
ve Sbírce zákonů a nařízení.
Toto ustanovení má svůj vzor v § 81,
č. 1 ex. ř., resp. v korespondentním ustanovení
procesní novely č. 23/1928 Sb. Je v určitém
smyslu doplňkem ustanovení § 3, č. 2
a má brániti uznání takových
rozhodnutí cizích soudů, kde v řízení
nebyla poskytnuta straně možnost obrany. Tím
bude zabráněno na př. uznání
takových rozhodnutí, jež se mohou uskutečniti
podle zákonodárství některých
států, které si z rozlukových věcí
utvořily základnu pro cestovní ruch (Nebraska
v USA, Lotyšsko před r. 1938).
Toto ustanovení je zaměřeno jen na případy,
kdy v řízení před cizím soudem
vystupoval jako strana československý státní
občan, a ovšem i na případy, kdy obě
strany byly československými státními
občany. V těchto případech je zapotřebí
zvýšiti požadavky kladené na uznatelnost
cizího rozhodnutí. Manželská práva
civilisovaných států vykazují zásadní
podobnosti, avšak v jednotlivostech se zákonodárná
úprava dosti liší. Také civilní
řády soudní jednotlivých států
jsou vybaveny různou měrou záruk, které
mají zajistiti v manželském řízení
vyhledávání pravdy a skutečné
objasnění skutkového děje. Shledáváme,
že civilní řády soudní jednotlivých
států jsou v té příčině
ovládány hledisky, která se pohybují
od ryze formalistického postupu až k čisté
zásadě vyhledávací. Je proto požadavkem,
aby náš stát při úpravě
uznaní cizích rozhodnutí manželských
poskytl dostatečnou ochranu svým vlastním
občanům vytčením mezí, kdy
cizí rozhodnutí neuzná, a tím splnil
také svůj zájem státní a národní.
Dvě hlediska se zde mohou uplatniti:
1. Především je to preponderance právního
řádu československého, která
se má v určitých mezích uplatniti
naproti emanacím cizího ústrojí justičního.
Je proto nutno vytknouti, kdy se cizí rozhodnutí
s československým právním řádem
nesrovnává (§ 4, odst. 2).
a) Nesouhlas cizího rozhodnutí s československým
právním řádem se může
projeviti především na rovině práva
formálního. Právní řád
československý uznává stav manželský
za tak důležitý, že vyzbrojil i řízení
o jeho likvidaci určitými zárukami pro vyšetření
pravdy. Jeví se to v zásadě vyhledávací,
přijaté pro řízení o rozluce
a neplatnosti manželství, a i v jiných prostředcích.
Právnímu řádu československému
nelze proto imputovati, aby snášel rozhodnutí
týkající se jeho občanů, vzešlá
z řízení podstatně volnějšího.
b) Na rovině práva materiálního žádají
naše kolisní normy, t. j. normy mezinárodního
práva soukromého, aby na komplex rodiněprávních
poměrů čs. občanů užito
práva československého. Podle našich
kolisních norem posuzuje se právní a jednací
způsobilost československého státního
občana, otázka jeho zákonného zastoupení,
způsobilost k uzavření manželství,
rozluka jeho manželství atd. podle práva československého.
Bude proto trvati na tom, aby cizí rozhodnutí posoudilo
tyto poměry podle práva československého.
Ježto nelze předpokládati, že by cizí
kolisní normy byly souhlasné s právem československým
a formální řízení se jinak
řídí zásadou lex fori, jest jen rozumným
požadavkem, uloží-li si v naznačených
směrech československé právo určité
omezení. Dochází to výrazu jednak
ve stylisaci odstavce 2, č. 1, kde se mluví o podstatné
shodě, jednak v odst. 2, č. 2, kde se mluví
o podstatné blízkosti. Tak v příčině
hmotného práva bude zachráněno cizí
rozhodnutí v těch případech, kde by
žalobní žádání bylo zřejmě
odůvodněno i podle práva československého,
třebas cizí rozhodnutí čs. právo
neaplikovalo v důsledku toho, že rozhodné cizí
normy mezinárodního práva soukromého
nařizují na př. použití práva
soudu o věci rozhodujícího.
Posouditi přípustnost těchto odchylek bude
náležeti v uznávacím řízení
našemu nejvyššímu soudu a lze se proto spokojiti
s ustanovením takto arbitrárně formulovaným,
poněvadž je na místě důvěra,
že nejvyšší soud arbitrárního
ustanovení bude správně užívati.
2. Není to však jen zřetel na preponderanci
československého právního řádu
v rozměrech právě vytčených,
nýbrž též zřetel na postup oněch
československých občanů, kteří
by se chtěli fraudulosně vyhnouti své vlastní
soudní pravomoci a hledati útočiště
u soudní pravomoci cizí, která by jejich
nárokům byla příznivější
a méně rigorosní, tento zřetel vede
právě k formulaci ustanovení § 4.
O případ § 4, č. 3 osnovy ovšem
nepůjde, jestliže se strany nebo jedna z nich stala
československým státním příslušníkem
teprve po právní moci rozhodnutí.
Zde je nutno, jako je tomu v § 81 ex. ř. a v korespondentním
ustanovení procesní novely č. 23/1928 Sb.,
zařaditi t. zv. výhradovou klausuli o ordre public.
Ustanovení č. 4 proto vytýká, že
rozhodnutí uznati nelze, kdyby to mělo za následek
uznání poměru, který se příčí
veřejnému pořádku nebo dobrým
mravům.
Jedinou soudní stolicí v Československé
republice, která může zaručiti stálé
a nekolísavé rozhodování v upravované
látce, je nejvyšší soud československý.
Ježto jde o cizí soudní rozhodnutí,
hodí se k rozhodování o uznání
spíše soud než úřad správní
(věta 1).
S ustanovením § 5, odst. 1 souvisí ještě
ustanovení § 6, odst. 2.
V těchto ustanoveních se vykládá,
kdy výroku nejvyššího soudu není
potřebí.
Jde-li o rozhodnutí státu, jehož příslušníky
byli oba manželé v době rozhodnutí,
přijímá se všeobecně, že
se takové rozhodnutí v tuzemsku uznává
bez další formality. Strážcem našich
zájmů, aby u nás nebyla uznána cizí
rozhodnutí odporující veřejnému
pořádku nebo dobrým mravům je jen
výhradová klausule § 4, odst. 1, č.
4. Příkladem takových rozhodnutí by
byla snad rozhodnutí některých států
zakazující rozloučenému manželu
uzavření nového manželství navždy
nebo na jistou dobu - takové omezení by pro nás
neplatilo. Nebo na př. rozluky polygamických manželství,
ač nebylo by námitek povoliti zde rozloučené
manželce z polygamického manželství alimenty,
neboť tím se ještě nesplňuje základ
§ 4, odst. 1, č. 4 atd.
Jsou-li manželé příslušníky
jiného státu než který rozhodnutí
vydal, nebylo by rozumným lpěti na provedení
uznávacího řízení nejvyšším
soudem v tom případě, že rozhodnutí
třetího státu jest uznáváno
v domovském státu manželů, příp.
v obou domovských státech manželů. Předloží-li
proto manželé potvrzení svého domovského
státu o tom, že v jejich vlasti jest rozhodnutí
uznáno, nebude potřebí, aby bylo zde prováděno
uznávací řízení nejvyšším
soudem.
Konečně bude se zřetelem na stabilitu právního
řádu stanoviti, že výroku nejvyššího
soudu není potřebí, bylo-li v den účinnosti
zákona v československé matrice už cizí
rozhodnutí v manželské věci vyznačeno,
jde-li ovšem o manželství uzavřená
a zapsaná v tuzemsku.
Příslušnost uvedená v § 82 t. zv.
sobášné úpravy, t. j. nařízení
č. 20.000/1906 J. M. jen na Slovensku platného,
podle něhož je ministr spravedlnosti povolán,
aby nařídil zápis cizozemského manželského
rozhodnutí v tuzemské matrice, se zásadně
nemění. V případech § 5, odst.
2 a 3 zajisté výroku nejvyššího
soudu potřebí nebude a zápis bude lze bez
dalšího naříditi. V jiných případech
bude výrok nejvyššího soudu nezbytný
a bude k němu dáti podnět podle § 6,
odst. 1 osnovy; tím se arci správní rozhodování
ministra spravedlnosti podstatně zjednoduší
a ulehčí.
Odstavec pátý vytýká způsobem
vylučujícím veškerou pochybnost, že
tam, kde výroku nejvyššího soudu je potřebí,
nemohou soudy a úřady otázku uznání
řešiti ani prejudicielně. Tomu není
v případech odstavců 2 až 4, kdy je
možné samostatné prejudicielní posuzování
účinnosti cizího rozhodnutí každým
soudem či úřadem.
K podání návrhu jsou legitimovány
v prvé řadě strany. Avšak zájem
na uznání mohou míti i soudy trestní
(srv. i § 5 tr. ř.) a soudy civilní, neboť
v trestním řízení může
míti otázka uznání význam jako
otázka prejudicielní a i v řízení
civilním pak může jíti o to, aby o uznání
cizího manželského rozhodnutí bylo v
konkretním případě rozhodnuto. Konečně
i obor celé veřejné správy může
v nejrozmanitějších vztazích státi
před nutností vyřešení takové
otázky uznání. Kde je veřejný
zájem o uznání cizího rozhodnutí
nejvyšším soudem anebo vůbec o vyvolání
výroku nejvyššího soudu, kde je ho podle
§ 5 zapotřebí, povolává se ministerstvo
spravedlnosti, které má s nejvyšším
soudem přímý styk a může také
předběžně před podáním
návrhu některé závady odstraniti nebo
přispěti k objasnění, které
by se po podání návrhu obtížně
doplňovalo.
Druhý odstavec navazuje myšlenkově na ustanovení
§ 5, odst. 1 a řeší procesní situaci
po výskytu otázky uznání jako otázky
prejudicielní. Soud nebo úřad přeruší
až do výroku nejvyššího soudu řízení
o věci, jež vyžaduje předběžného
řešení otázky vyhrazené tímto
zákonem nejvyššímu soudu; nemusí
je přerušovat, pokud výroku nejvyššího
soudu potřebí není (§ 5, odst. 2 až
4).
Nejvhodnější forma řízení
je řízení nesporné, ježto je
mnohem volnější než soudní řízení
sporné nebo exekuční. Nejvyšší
soud bude mít možnost zjednat si informace o cizím
právu v ministerstvu spravedlnosti (§ 34 zák.
čís. 100/1931 Sb.). Co do potřeby slyšení
účastníků bylo v osnově odchylkou
od § 18, odst. 2 zák. č. 100/1931 Sb. nutno
vytknouti, kdy lze od slyšení účastníků
upustit.
Pro budoucnost je vhodné pamatovat na to, aby byly kryty
předpisy mezinárodní smlouvy, která
by snad o věci uznání ustanovovala něco
jiného než osnova.
Odstavec 1: K zamezení nedorozumění se doporučuje
zde výslovně ponechat v platnosti čl. 6 až
8 ústavního dekretu presidenta republiky o obnovení
právního pořádku, resp. nyní
článku II, čl. 6 a 8 zákona o obnovení
právního pořádku a tím také
na tato ustanovení výslovně upozorniti.
Odstavec 2: Ve shodě s vysvětleními, která
se stala již svrchu na příslušných
místech, bylo zrušit předpisy vypočítané
v tomto ustanovení.
Nepotřebuje zvláštního vysvětlení.
Provádění zákona si nevyžádá
žádných zvláštních výdajů
z veřejných prostředků.
V Praze dne 6. září 1946.