Ústavodárné Národní shromáždění
republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Rozhodnutí v manželských věcech, která
byla vydána soudy nebo úřady v cizině,
mohou býti uznána v oblasti československého
právního řádu jen za podmínek
níže stanovených.
Rozhodnutími v manželských věcech se
v tomto zákoně rozumějí rozhodnutí,
kterými se manželství prohlašuje za neplatné,
zrušuje, rozlučuje nebo rozvádí nebo
kterými se určuje právem existence nebo neexistence
manželství mezi stranami.
(1) Rozhodnutí lze uznati jen tehdy:
1. nebrání-li tomu předpisy platné
v tuzemsku o příslušnosti v manželských
věcech,
2. bylo-li předvolání nebo nařízení,
kterým bylo zahájeno řízení
před cizím soudem nebo úřadem, doručeno
straně žalované (straně, proti níž
návrh směřuje) do vlastních rukou
buď na území dotčeného cizího
států nebo cestou právní pomoci na
území některého jiného cizího
státu nebo v tuzemsku, a
3. není-li rozhodnutí podle vysvědčení
cizího soudu nebo úřadu o tom předloženého
podle práva pro tento soud nebo úřad platného
už podrobeno opravnému prostředku, který
by stavil právní moc nebo vykonatelnost.
(2) Ustanovení platná v tuzemsku o příslušnosti
v manželských věcech nebrání
tomu, aby rozhodnutí bylo uznáno, není-li
muž státním občanem československým
nebo nemá-li na území Československé
republiky své bydliště (obvyklý pobyt).
(1) I když jsou splněny podmínky
§ 3, nelze rozhodnutí uznati:
1. odporovalo-li by to ustanovením mezinárodní
smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů
a nařízení, anebo
2. nebyla-li straně žalované (straně,
proti níž návrh směřuje) dána
možnost zúčastniti se řízení
před cizím soudem nebo úřadem nebo
byla-li jí odňata nějakou nepravidelností
v řízení, anebo
3. nesrovnává-li se rozhodnutí týkající
se československého státního občana
s československým právním řádem,
anebo
4. mělo-li by to za následek uznání
poměru, který se příčí
veřejnému pořádku nebo dobrým
mravům.
(2) Rozhodnutí se nesrovnává s
československým právním řádem
(odstavec 1, č. 3):
1. nebyl-li skutkový základ zjištěn
způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným
ustanovením československého právního
řádu o řízení v takových
věcech, anebo
2. neposoudilo-li podle československého právního
řádu poměry, pro které je tento právní
řád podle svých ustanovení rozhodný,
ledaže právo, podle něhož bylo rozhodnuto,
je shodné s příslušnými ustanoveními
československého právního řádu
nebo je jim alespoň v podstatě blízké.
(1) Vysloviti, že se rozhodnutí uznává
v oblasti československého právního
řádu, přísluší nejvyššímu
soudu. Výrokem nejvyššího soudu jsou soudy
a správní úřady vázány.
(2) Pravomocné rozhodnutí soudu nebo
úřadu státu, jehož příslušníky
byli oba manželé v době rozhodnutí,
se uznává v oblasti československého
právního řádu bez výroku nejvyššího
soudu, ač-li uznání není v cestě
ustanovení § 4, odst. 1, č. 4.
(3) Ustanovení odstavce 2 platí obdobně,
rozhodl-li soud nebo úřad státu, jehož
příslušníky manželé nejsou,
uznává-li se toto rozhodnutí v domovském
státě manželů, a jsou-li manželé
příslušníky různých států,
v obou dotčených státech.
(4) Výroku nejvyššího soudu
není dále třeba, bylo-li v den počátku
účinnosti tohoto zákona v československé
matrice poznamenáno podle cizího rozhodnutí,
že manželství bylo prohlášeno za
neplatné, zrušeno, rozloučeno nebo rozvedeno,
anebo že byla určena právem existence anebo
neexistence manželství.
(5) Pokud nejde o případy podle odstavců
2 až 4, nemohou soudy a správní úřady
řešit otázku, zda se rozhodnutí uznává
v oblasti československého právního
řádu, ani jako otázku předurčující.
(1) Návrh, aby nejvyšší soud
rozhodl podle § 5, odst. 1, mohou podati strany, soud v řízení
trestním nebo civilním, ministerstvo spravedlnosti
v zájmu veřejném a konečně
každý, kdo osvědčí právní
zájem na tom, aby rozhodnutí (§§ 1, 2)
bylo uznáno.
(2) Soud nebo správní úřad
přeruší až do výroku nejvyššího
soudu podle § 5, odst. 1 řízení o věci,
jež vyžaduje předběžného řešení
otázky vyhrazené podle § 5, odst. 1 nejvyššímu
soudu.
(1) Nejvyšší soud rozhoduje o návrhu
podle ustanovení soudního řízení
nesporného.
(2) Je-li věc jednoduchá nebo byl-li
by náklad spojený s dostavením se účastníků
k soudu nepoměrný, nebo byl-li by i písemný
styk nebo styk cestou právní pomoci obtížný,
anebo neuzná-li to soud za potřebné, lze
od výslechu účastníků upustiti.
Ustanovuje-li mezinárodní smlouva vyhlášená
ve Sbírce zákonů a nařízení
něco jiného, platí její předpisy
místo předpisů tohoto zákona.
(1) Nedotčena zůstávají
ustanovení čl. 6 a 8 ústavního dekretu
o obnovení právního pořádku
(příloha k zákonu ze dne 19. prosince 1945,
č. 12 Sb. z roku 1946).
(2) Zrušují se:
1. ustanovení § 114 zák. čl. XXXI/1894
o právu manželském,
2. ustanovení § 67, odst. 2 zák. čl.
XXXIII/1894 o státních matrikách,
3. ustanovení § 76, odst. 3 zákona ze dne 1.
srpna 1895, č. 111 ř. z., o vykonávání
moci soudní a o příslušnosti řádných
soudů v občanských věcech právních
(jurisdikční norma), ve znění použivatelného
ustanovení čl. I, č. 1 vládního
nařízení ze dne 25. ledna 1944, č.
39 Sb., o změně některých ustanovení
civilního práva procesního.
Tento zákon nabývá účinnosti
30. dne po vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti
v dohodě s ministry vnitra a zahraničních
věcí.
1. Význam rozhodnutí statusových, zejména
rozhodnutí ve věcech manželských. Rozhled
po zákonodárstvích.
Ústav manželství je prejudiciální
pro řadu právních poměrů, a
to nejenom v oboru práva soukromého, nýbrž
i v oboru práva veřejného (státní
občanství atd.). Stejným způsobem
přísluší zvláštní
význam i soudním rozhodnutím, kterými
se rozhoduje o manželství, neboť není
jimi rozhodnuto jen o prostém žalobním nároku,
nýbrž výrok sám má v zápětí
určitou změnu ve statusu zúčastněných
manželů. Právní moc rozsudku nedotýká
se jen stran samotných, nýbrž zachvacuje i
osoby třetí, což znamená, že rozsudek
o rozluce nebo o neplatnosti atd. působí svými
účinky formální a materiální
právní moci nejen vůči stranám,
nýbrž i vůči osobám třetím
a že výrok takový váže i soudy
a úřady správní na celém území
státním. Říká se, že rozhodnutím
ve věcech statusových přísluší
pravotvorný účin.
Jaký právní význam má rozhodnutí
cizího soudu nebo úřadu ve statusové
věci na tuzemskou právní oblast? Není
pochyby, že bez dalšího budou uznávána
taková rozhodnutí soudní, kterými
bylo rozhodnuto o manželství příslušníků
státu, který rozhodnutí vydal. Půjde-li
o posuzování rozhodnutí vydaného cizím
soudem v manželské věci tuzemců, je
možné řešení buď ve směru
principielního neuznání nebo ve směru,
který by bylo možno označiti řešením
kompromisním, t. j. že stát je ochoten rozhodnutí
cizího soudu v manželské věci svých
příslušníků uznati za určitých
podmínek.
Při řešení, které si stát
může v naznačeném užším
problému uznávání cizího rozhodnutí
ve věcech tuzemců zvoliti, shledáváme
se poměrně jen vzácně se stanoviskem
extremním, t. j. se stanoviskem k cizím rozhodnutím
v manželských věcech tuzemců naprosto
odmítavým. Stanovisko to bude nutné zejména
pro státy, které mají zvláštní
zájem, aby jen tuzemské soudy rozhodovaly v manželských
věcech tuzemců, na př. z důvodů
náboženských, resp. proto, že udržují
církevní soudnictví, nebo proto, že
samy neznají ústav rozluky, nýbrž jen
rozvodu, takže nejsou ochotny dovolovati svým příslušníkům,
aby svá manželství dávali rozlučovati
soudy cizími. Nebo konečně bude legislativním
důvodem obava, že by se manželé fraudulosně
mohli uchylovati do ciziny, která je k povolování
rozluk snad shovívavější než domovský
právní řád manželů. Příkladem
takových států extremního stanoviska
bylo na př. Rakousko do r. 1938 a je jím dodnes
Bulharsko. Extremní stanoviska zaujímala také
Italie, Maďarsko a některé státy latinské
Ameriky.
Daleko největší část států
se postavila na stanovisko podmínečného uznávání
cizích rozhodnutí ve věcech manželských,
t. j. zvolila určitou střední cestu, uznávajíc
cizí rozhodnutí v manželských věcech
jen za určitých, v zákoně předepsaných
podmínek.
a) Země Česká a Moravskoslezská.
V právním řádu zde v r. 1918 převzatém
nebylo v podstatě žádných ustanovení
o uznávání cizích rozhodnutí
vůbec. Právní řád měl
v exekučním řádu z r. 1896 toliko
ustanovení o exekuci podle spisů a listin zřízených
v cizině (§§ 79 a násl. ex. ř.).
V theorii, která dávno pociťovala rozdíl
mezi okruhem uznání a okruhem výkonu cizích
rozhodnutí, se vyskytly vážné pochybnosti
o tom, zda ustanovení právě uvedená
dopouštějí analogického přenášení
na prosté uznání cizích rozhodnutí.
Namítalo se, a to nikoli neoprávněně,
že u manželských věcí nejde o žádnou
exekuci, a že zejména při zápisu cizího
manželského rozhodnutí do tuzemské matriky
neběží o nějaký výkon.
I když se nakonec musilo připustiti, že se z
problému uznávání statusových
rozhodnutí nějak vyjíti musí a že
analogie §§ 79 a násl. ex. ř. je asi nejbližší,
bylo velmi pochybné, zda jsou to všechny podmínky
§§ 80, 81 ex. ř., dané pro výkon,
které je nutno analogicky na otázku vztáhnouti,
či zda to mají býti jen některé
z uvedených podmínek, které třeba
při otázce uznání uvazovati. Opírajíc
se o tato ustanovení, vycházela prakse soudů
i úřadů správních ze zásady,
že cizí rozhodnutí v manželských
věcech tuzemců principielně zde uznána
býti nemohou - zásada ta, jak vzpomenuto, byla udržována
už dříve až do r. 1918 a udržovala
se nadále i u nás. Než po uplynutí několika
let nastal zde příkrý rozpor mezi nazíráním
nejvyššího soudu v Brně a nazíráním
státní správy, vedené a inspirované
v tomto směru nazíráním ministerstva
spravedlnosti. Nejvyšší soud československý
totiž, ač se ve svých původních
nálezech přiznával k oné tradiční
nauce, která, opírajíc se o § 81, č.
3 ex. ř., zastávala principielní neuznání
(tak rozh. Vážný č. 1575), změnil
později své rozhodování a pod znatelným
vlivem jisté části theorie se postavil na
stanovisko podmínečného uznávání.
Toto podmínečné uznávání,
připuštěné nejvyšším
soudem, lze shrnouti ve větu, že cizí rozhodnutí
v manželských věcech tuzemců lze uznati
tehdy, byl-li rozvod či rozluka vyslovena z důvodů,
které jsou známy také právu československému,
a bylo-li v cizím řízení šetřeno
zásad zaručujících spolehlivé
vyšetření merita. Tento názor zaujal
nejvyšší soud v nálezech Vážný
č. 5076, 5997, 6787, 9518, 11.104; odchylně zakolísalo
ještě rozhodnutí Vážný č.
7524. Naproti tomu státní správa setrvala
důsledně na principelním neuznávání,
považujíc se ve smyslu § 12 obč. zák.
za vázánu názorem nejvyššího
soudu jen v případech konkretně rozhodnutých.
Jestliže tento názor státní správy
měl svůj podklad v § 81, č. 3 ex. ř.
a oporu v přechodném ustanovení § 24
zák. č. 320/1919 Sb., a respektoval-li souhlasný
zákonný stav na Slovensku (o tom níže),
nebylo přece možno zavírati oči před
velmi nevítanými důsledky, které onen
rozpor měl v zápětí. Tak na př.
dali-li se čs. manželé rozloučiti soudem
francouzským, nebyla v zápětí rozluka
uznána manželce před zastupitelským
úřadem Československé republiky ve
Francii, kam se obrátila na př. se žádostí
za prodloužení pasu. Rozluka nebyla ovšem uznána
ani na čs. území a manželům bylo
odmítnuto připuštění k novému
sňatku. Pokusil-li se jeden z manželů o novou
rozlukovou žalobu před československým
soudem, byla jeho žaloba odmítnuta pro námitku
rozepře pravoplatně skončené, při
čemž bylo pak velmi pochybné, zda takový
soudní výrok váže státní
správu československou čili nic. Prakticky
byli rozloučení manželé odsouzeni k
doživotnímu celibátu na území
ČSR, když snad nechtěli uzavříti
nové manželství ve Francii a riskovati možnost
prohlášení nových manželství
za neplatná.
Do tohoto stavu zákonného zasáhlo za doby
nesvobody čtvrté prováděcí
nařízení k manželskému zákonu
ze dne 25. října 1941, říš. zák.
I, str. 654, Věst. říš. prot. str. 626.
§ 24 tohoto nařízení ustanovil, že
rozhodnutí v manželských věcech, vydaná
v cizině, jsou účinná v Německé
říši jen tehdy, jestliže říšský
ministr spravedlnosti zjistil, že jsou dány zákonné
podmínky pro uznání takovýchto rozhodnutí.
Přitom cit. § 24 nařizoval přiměřené
použití § 328 říš. c. ř.
s. i v územních částech, kde toto
ustanovení neplatí. Cit. § 328 vypočítává,
podobně jak to činil zrušený §
414 slov. c. ř. s., negativně podmínky uznání
cizího rozhodnutí (text přístupný
ve vyhlášce ze dne 25. června 1924, č.
131 Sb.). Nato vládním nařízením
ze dne 25. ledna 1944, č. 39 Sb., o změně
některých ustanovení civilního práva
procesního, byl změněn § 76 jurisdikční
normy, a to tak, že místní příslušnost
ve věcech manželských byla nově upravena
(odstavec 1), bylo vytčeno, že takto stanovenou soudní
příslušnost nelze úmluvou změniti
(odstavec 2), a konečně že ustanovení
dané o místní příslušnosti
ve věcech manželských nebrání
uznání rozhodnutí vydaného cizím
soudem nebo úřadem, není-li muž "protektorátním"
příslušníkem anebo nemá-li svůj
obvyklý pobyt v "Protektorátu Čechy
a Morava" (odstavec 3).
Osud těchto ustanovení sluší nyní
posouditi s hlediska ústavního dekretu presidenta
republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř.
věst. čs., o obnovení právního
pořádku. Není nejmenší pochybnosti
o tom, že celé čtvrté prováděcí
nařízení k manželskému zákonu,
pokud obsahuje normy práva rodinného, je po rozumu
čl. 2, odst. 1, věty druhé z dalšího
užívání absolutně vyloučeno.
§ 24 odporuje jistě naší ústavní
listině. Naznačený osud však naprosto
nesdílí vládní nařízení
ze dne 25. ledna 1944, č. 39 Sb., o změně
některých ustanovení civilního práva
procesního, kterým byl také novelován
§ 76 jur. normy ve smyslu svrchu dotčeném.
Tohoto ustanovení lze užívati nepochybně
i nadále, i jeho odstavce třetího, který
vytýká, v kterých případech
nebrání ustanovení dané o místní
příslušnosti ve věcech manželských
uznání rozhodnutí vydaného cizím
soudem. Že tomuto ustanovení však dnes chybí
protějšek, t. j. další normy, podle kterých
se má otázka uznání cizího
rozhodnutí spravovati, po př. že mu chybí
forma řízení, v které se uznání
cizího rozhodnutí má státi, leží
na bíle dni. Kromě zásadního vyřešení
otázky, v kterých případech lze příslušnost
cizího soudu uznati, působí přítomný
text § 76 j. n. opět řadu záhad, zda
sluší sem obdobně vztáhnouti i ostatní
podmínky vytčené v předpisech o výkonu
cizích rozhodnutí, t. j. v §§ 80, 81 ex.
ř. Není zde ovšem ani forum, před kterým
by se uznávací řízení provedlo,
takže - jako dříve - každý úřad
si může otázku uznání posuzovati
prejudicielně po svém, se všemi nebezpečími
odchylného posuzování.
b) Slovensko.
Na Slovensku platí výslovné ustanovení
§ 114 manželského zákona (zák.
čl. XXXI/1894), podle něhož "v manželském
sporu slovenského státního občana
je účinný toliko rozsudek soudu slovenského".
Až do procesní novely ze dne 19. ledna 1928, č.
23 Sb., platil na Slovensku § 414 slov. civ. řádu
soudního, t. j. zák. čl. I/1911, který
vytýkal podmínky uznání cizího
rozhodnutí. Ustanovení § 414 (podobně
jako § 328 říš. c. ř. s. dotčený
shora) bylo uvedenou novelou zrušeno a na Slovensko toutéž
novelou (čl. IX, č. 3) byly převedeny §§
79 a násl. exekučního řádu
z r. 1896, platného v zemích České
a Moravskoslezské o exekuci podle spisů a listin
zřízených v cizině. Neexistence fora
určeného pro vyslovení uznání
a možnost, že si každý úřad
posuzuje otázku uznání cizího manželského
rozhodnutí samostatně, trvá na Slovensku
aspoň potud, pokud jde o otázku uznání
cizích manželských rozhodnutí mimo meze
v cit. § 114 manželského zákona, který
uznání cizího rozsudku v manželské
věci tuzemce výslovně zakazuje. Je zde ovšem
§ 82 t. zv. manželské úpravy, t. j. nař.
č. 20.000/1906 J. M. (uh. min. sprav.), který svěřuje
ministru spravedlnosti, aby rozhodl o tom, zda cizí rozhodnutí
v manželské věci smí býti zapsáno
do tuzemské matriky.
Příslušnost v manželských věcech
tuzemců jest upravena §§ 639, 640 zák.
čl. I/1911. Příslušnost tato je normována
jako příslušnost výlučná
v tom smyslu, že ji nelze posunouti úmluvou stran
a ovšem také nikoliv do ciziny, což je v plném
souhlase s principem vysloveným již v cit. §
114 manž. zákona.
c) Interlokální právo.
Dvojitost práva, která už sama o sobě
může býti považována za tíživou
vzhledem k odchylnosti ustanovení, je ve svých důsledcích
zhoršena ještě skutečností, že
není zde zcela spolehlivých norem práva interlokálního,
tj. norem, které určují podle jistých
kriterií, že případ má býti
posuzován podle práva té či oné
oblasti. V otázce výběru norem v jednom a
témž státu, kde je více právních
oblastí, a to v otázce výběru norem
rozhodných pro posouzení osobních a rodinných
vztahů, dospěla nauka a praxe k tomu, že je
nutno, není-li arci positivní úpravy zákonné
(jako je tomu na př. v Polsku), sáhnouti ke kriteriu
domovské příslušnosti nebo bydliště,
event. pobytu dotčené osoby, resp. dotčených
manželů. Nejvyšší soud československý
a také část theorie zastávaly názor,
že rozhodným má býti poslední
společné bydliště manželů;
tak nejvyšší soud zcela výslovně
v rozhodnutí z 9. února 1927, Vážný
č. 6787, kde vyslovil, že různí-li se
právo platící v historických zemích
a právo platné na Slovensku v otázce platnosti
manželství (neplatnosti manželství), rozhoduje
o platnosti manželství (neplatnosti manželství),
a to pro celou oblast ČSR, právo, platné
v oné části republiky, v níž
manželé bydleli v době státního
převratu. Také rozhodnutí Vážný
č. 16.156 vyslovilo, že se mezimístní
právo soukromé řídí zásadně
bydlištěm a je podle něho posuzovati i t. zv.
osobní práva. Naproti tomu praxe správních
úřadů a také ministerstva spravedlnosti
byla nakloněna v interlokálních konfliktech
spíše užívati jako kriteria domovské
příslušnosti, tedy kriteria, které je
relativně spolehlivější a pevnější
než je kriterium bydliště.