Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé 1946.

1. zasedání.

66.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne .............................

o uznání rozhodnutí v manželských věcech, vydaných soudy nebo úřady v cizině, v oblasti československého právního řádu.

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Rozhodnutí v manželských věcech, která byla vydána soudy nebo úřady v cizině, mohou býti uznána v oblasti československého právního řádu jen za podmínek níže stanovených.

§ 2.

Rozhodnutími v manželských věcech se v tomto zákoně rozumějí rozhodnutí, kterými se manželství prohlašuje za neplatné, zrušuje, rozlučuje nebo rozvádí nebo kterými se určuje právem existence nebo neexistence manželství mezi stranami.

§ 3.

(1) Rozhodnutí lze uznati jen tehdy:

1. nebrání-li tomu předpisy platné v tuzemsku o příslušnosti v manželských věcech,

2. bylo-li předvolání nebo nařízení, kterým bylo zahájeno řízení před cizím soudem nebo úřadem, doručeno straně žalované (straně, proti níž návrh směřuje) do vlastních rukou buď na území dotčeného cizího států nebo cestou právní pomoci na území některého jiného cizího státu nebo v tuzemsku, a

3. není-li rozhodnutí podle vysvědčení cizího soudu nebo úřadu o tom předloženého podle práva pro tento soud nebo úřad platného už podrobeno opravnému prostředku, který by stavil právní moc nebo vykonatelnost.

(2) Ustanovení platná v tuzemsku o příslušnosti v manželských věcech nebrání tomu, aby rozhodnutí bylo uznáno, není-li muž státním občanem československým nebo nemá-li na území Československé republiky své bydliště (obvyklý pobyt).

§ 4.

(1) I když jsou splněny podmínky § 3, nelze rozhodnutí uznati:

1. odporovalo-li by to ustanovením mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů a nařízení, anebo

2. nebyla-li straně žalované (straně, proti níž návrh směřuje) dána možnost zúčastniti se řízení před cizím soudem nebo úřadem nebo byla-li jí odňata nějakou nepravidelností v řízení, anebo

3. nesrovnává-li se rozhodnutí týkající se československého státního občana s československým právním řádem, anebo

4. mělo-li by to za následek uznání poměru, který se příčí veřejnému pořádku nebo dobrým mravům.

(2) Rozhodnutí se nesrovnává s československým právním řádem (odstavec 1, č. 3):

1. nebyl-li skutkový základ zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením československého právního řádu o řízení v takových věcech, anebo

2. neposoudilo-li podle československého právního řádu poměry, pro které je tento právní řád podle svých ustanovení rozhodný, ledaže právo, podle něhož bylo rozhodnuto, je shodné s příslušnými ustanoveními československého právního řádu nebo je jim alespoň v podstatě blízké.

§ 5.

(1) Vysloviti, že se rozhodnutí uznává v oblasti československého právního řádu, přísluší nejvyššímu soudu. Výrokem nejvyššího soudu jsou soudy a správní úřady vázány.

(2) Pravomocné rozhodnutí soudu nebo úřadu státu, jehož příslušníky byli oba manželé v době rozhodnutí, se uznává v oblasti československého právního řádu bez výroku nejvyššího soudu, ač-li uznání není v cestě ustanovení § 4, odst. 1, č. 4.

(3) Ustanovení odstavce 2 platí obdobně, rozhodl-li soud nebo úřad státu, jehož příslušníky manželé nejsou, uznává-li se toto rozhodnutí v domovském státě manželů, a jsou-li manželé příslušníky různých států, v obou dotčených státech.

(4) Výroku nejvyššího soudu není dále třeba, bylo-li v den počátku účinnosti tohoto zákona v československé matrice poznamenáno podle cizího rozhodnutí, že manželství bylo prohlášeno za neplatné, zrušeno, rozloučeno nebo rozvedeno, anebo že byla určena právem existence anebo neexistence manželství.

(5) Pokud nejde o případy podle odstavců 2 až 4, nemohou soudy a správní úřady řešit otázku, zda se rozhodnutí uznává v oblasti československého právního řádu, ani jako otázku předurčující.

§ 6.

(1) Návrh, aby nejvyšší soud rozhodl podle § 5, odst. 1, mohou podati strany, soud v řízení trestním nebo civilním, ministerstvo spravedlnosti v zájmu veřejném a konečně každý, kdo osvědčí právní zájem na tom, aby rozhodnutí (§§ 1, 2) bylo uznáno.

(2) Soud nebo správní úřad přeruší až do výroku nejvyššího soudu podle § 5, odst. 1 řízení o věci, jež vyžaduje předběžného řešení otázky vyhrazené podle § 5, odst. 1 nejvyššímu soudu.

§ 7.

(1) Nejvyšší soud rozhoduje o návrhu podle ustanovení soudního řízení nesporného.

(2) Je-li věc jednoduchá nebo byl-li by náklad spojený s dostavením se účastníků k soudu nepoměrný, nebo byl-li by i písemný styk nebo styk cestou právní pomoci obtížný, anebo neuzná-li to soud za potřebné, lze od výslechu účastníků upustiti.

§ 8.

Ustanovuje-li mezinárodní smlouva vyhlášená ve Sbírce zákonů a nařízení něco jiného, platí její předpisy místo předpisů tohoto zákona.

§ 9.

(1) Nedotčena zůstávají ustanovení čl. 6 a 8 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku (příloha k zákonu ze dne 19. prosince 1945, č. 12 Sb. z roku 1946).

(2) Zrušují se:

1. ustanovení § 114 zák. čl. XXXI/1894 o právu manželském,

2. ustanovení § 67, odst. 2 zák. čl. XXXIII/1894 o státních matrikách,

3. ustanovení § 76, odst. 3 zákona ze dne 1. srpna 1895, č. 111 ř. z., o vykonávání moci soudní a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma), ve znění použivatelného ustanovení čl. I, č. 1 vládního nařízení ze dne 25. ledna 1944, č. 39 Sb., o změně některých ustanovení civilního práva procesního.

§ 10.

Tento zákon nabývá účinnosti 30. dne po vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě s ministry vnitra a zahraničních věcí.

Důvodová zpráva.

A. Postavení legislativního problému.

1. Význam rozhodnutí statusových, zejména rozhodnutí ve věcech manželských. Rozhled po zákonodárstvích.

Ústav manželství je prejudiciální pro řadu právních poměrů, a to nejenom v oboru práva soukromého, nýbrž i v oboru práva veřejného (státní občanství atd.). Stejným způsobem přísluší zvláštní význam i soudním rozhodnutím, kterými se rozhoduje o manželství, neboť není jimi rozhodnuto jen o prostém žalobním nároku, nýbrž výrok sám má v zápětí určitou změnu ve statusu zúčastněných manželů. Právní moc rozsudku nedotýká se jen stran samotných, nýbrž zachvacuje i osoby třetí, což znamená, že rozsudek o rozluce nebo o neplatnosti atd. působí svými účinky formální a materiální právní moci nejen vůči stranám, nýbrž i vůči osobám třetím a že výrok takový váže i soudy a úřady správní na celém území státním. Říká se, že rozhodnutím ve věcech statusových přísluší pravotvorný účin.

Jaký právní význam má rozhodnutí cizího soudu nebo úřadu ve statusové věci na tuzemskou právní oblast? Není pochyby, že bez dalšího budou uznávána taková rozhodnutí soudní, kterými bylo rozhodnuto o manželství příslušníků státu, který rozhodnutí vydal. Půjde-li o posuzování rozhodnutí vydaného cizím soudem v manželské věci tuzemců, je možné řešení buď ve směru principielního neuznání nebo ve směru, který by bylo možno označiti řešením kompromisním, t. j. že stát je ochoten rozhodnutí cizího soudu v manželské věci svých příslušníků uznati za určitých podmínek.

Při řešení, které si stát může v naznačeném užším problému uznávání cizího rozhodnutí ve věcech tuzemců zvoliti, shledáváme se poměrně jen vzácně se stanoviskem extremním, t. j. se stanoviskem k cizím rozhodnutím v manželských věcech tuzemců naprosto odmítavým. Stanovisko to bude nutné zejména pro státy, které mají zvláštní zájem, aby jen tuzemské soudy rozhodovaly v manželských věcech tuzemců, na př. z důvodů náboženských, resp. proto, že udržují církevní soudnictví, nebo proto, že samy neznají ústav rozluky, nýbrž jen rozvodu, takže nejsou ochotny dovolovati svým příslušníkům, aby svá manželství dávali rozlučovati soudy cizími. Nebo konečně bude legislativním důvodem obava, že by se manželé fraudulosně mohli uchylovati do ciziny, která je k povolování rozluk snad shovívavější než domovský právní řád manželů. Příkladem takových států extremního stanoviska bylo na př. Rakousko do r. 1938 a je jím dodnes Bulharsko. Extremní stanoviska zaujímala také Italie, Maďarsko a některé státy latinské Ameriky.

Daleko největší část států se postavila na stanovisko podmínečného uznávání cizích rozhodnutí ve věcech manželských, t. j. zvolila určitou střední cestu, uznávajíc cizí rozhodnutí v manželských věcech jen za určitých, v zákoně předepsaných podmínek.

2. Historický vývoj v Československé republice.

a) Země Česká a Moravskoslezská.

V právním řádu zde v r. 1918 převzatém nebylo v podstatě žádných ustanovení o uznávání cizích rozhodnutí vůbec. Právní řád měl v exekučním řádu z r. 1896 toliko ustanovení o exekuci podle spisů a listin zřízených v cizině (§§ 79 a násl. ex. ř.). V theorii, která dávno pociťovala rozdíl mezi okruhem uznání a okruhem výkonu cizích rozhodnutí, se vyskytly vážné pochybnosti o tom, zda ustanovení právě uvedená dopouštějí analogického přenášení na prosté uznání cizích rozhodnutí. Namítalo se, a to nikoli neoprávněně, že u manželských věcí nejde o žádnou exekuci, a že zejména při zápisu cizího manželského rozhodnutí do tuzemské matriky neběží o nějaký výkon. I když se nakonec musilo připustiti, že se z problému uznávání statusových rozhodnutí nějak vyjíti musí a že analogie §§ 79 a násl. ex. ř. je asi nejbližší, bylo velmi pochybné, zda jsou to všechny podmínky §§ 80, 81 ex. ř., dané pro výkon, které je nutno analogicky na otázku vztáhnouti, či zda to mají býti jen některé z uvedených podmínek, které třeba při otázce uznání uvazovati. Opírajíc se o tato ustanovení, vycházela prakse soudů i úřadů správních ze zásady, že cizí rozhodnutí v manželských věcech tuzemců principielně zde uznána býti nemohou - zásada ta, jak vzpomenuto, byla udržována už dříve až do r. 1918 a udržovala se nadále i u nás. Než po uplynutí několika let nastal zde příkrý rozpor mezi nazíráním nejvyššího soudu v Brně a nazíráním státní správy, vedené a inspirované v tomto směru nazíráním ministerstva spravedlnosti. Nejvyšší soud československý totiž, ač se ve svých původních nálezech přiznával k oné tradiční nauce, která, opírajíc se o § 81, č. 3 ex. ř., zastávala principielní neuznání (tak rozh. Vážný č. 1575), změnil později své rozhodování a pod znatelným vlivem jisté části theorie se postavil na stanovisko podmínečného uznávání. Toto podmínečné uznávání, připuštěné nejvyšším soudem, lze shrnouti ve větu, že cizí rozhodnutí v manželských věcech tuzemců lze uznati tehdy, byl-li rozvod či rozluka vyslovena z důvodů, které jsou známy také právu československému, a bylo-li v cizím řízení šetřeno zásad zaručujících spolehlivé vyšetření merita. Tento názor zaujal nejvyšší soud v nálezech Vážný č. 5076, 5997, 6787, 9518, 11.104; odchylně zakolísalo ještě rozhodnutí Vážný č. 7524. Naproti tomu státní správa setrvala důsledně na principelním neuznávání, považujíc se ve smyslu § 12 obč. zák. za vázánu názorem nejvyššího soudu jen v případech konkretně rozhodnutých.

Jestliže tento názor státní správy měl svůj podklad v § 81, č. 3 ex. ř. a oporu v přechodném ustanovení § 24 zák. č. 320/1919 Sb., a respektoval-li souhlasný zákonný stav na Slovensku (o tom níže), nebylo přece možno zavírati oči před velmi nevítanými důsledky, které onen rozpor měl v zápětí. Tak na př. dali-li se čs. manželé rozloučiti soudem francouzským, nebyla v zápětí rozluka uznána manželce před zastupitelským úřadem Československé republiky ve Francii, kam se obrátila na př. se žádostí za prodloužení pasu. Rozluka nebyla ovšem uznána ani na čs. území a manželům bylo odmítnuto připuštění k novému sňatku. Pokusil-li se jeden z manželů o novou rozlukovou žalobu před československým soudem, byla jeho žaloba odmítnuta pro námitku rozepře pravoplatně skončené, při čemž bylo pak velmi pochybné, zda takový soudní výrok váže státní správu československou čili nic. Prakticky byli rozloučení manželé odsouzeni k doživotnímu celibátu na území ČSR, když snad nechtěli uzavříti nové manželství ve Francii a riskovati možnost prohlášení nových manželství za neplatná.

Do tohoto stavu zákonného zasáhlo za doby nesvobody čtvrté prováděcí nařízení k manželskému zákonu ze dne 25. října 1941, říš. zák. I, str. 654, Věst. říš. prot. str. 626. § 24 tohoto nařízení ustanovil, že rozhodnutí v manželských věcech, vydaná v cizině, jsou účinná v Německé říši jen tehdy, jestliže říšský ministr spravedlnosti zjistil, že jsou dány zákonné podmínky pro uznání takovýchto rozhodnutí. Přitom cit. § 24 nařizoval přiměřené použití § 328 říš. c. ř. s. i v územních částech, kde toto ustanovení neplatí. Cit. § 328 vypočítává, podobně jak to činil zrušený § 414 slov. c. ř. s., negativně podmínky uznání cizího rozhodnutí (text přístupný ve vyhlášce ze dne 25. června 1924, č. 131 Sb.). Nato vládním nařízením ze dne 25. ledna 1944, č. 39 Sb., o změně některých ustanovení civilního práva procesního, byl změněn § 76 jurisdikční normy, a to tak, že místní příslušnost ve věcech manželských byla nově upravena (odstavec 1), bylo vytčeno, že takto stanovenou soudní příslušnost nelze úmluvou změniti (odstavec 2), a konečně že ustanovení dané o místní příslušnosti ve věcech manželských nebrání uznání rozhodnutí vydaného cizím soudem nebo úřadem, není-li muž "protektorátním" příslušníkem anebo nemá-li svůj obvyklý pobyt v "Protektorátu Čechy a Morava" (odstavec 3).

Osud těchto ustanovení sluší nyní posouditi s hlediska ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čs., o obnovení právního pořádku. Není nejmenší pochybnosti o tom, že celé čtvrté prováděcí nařízení k manželskému zákonu, pokud obsahuje normy práva rodinného, je po rozumu čl. 2, odst. 1, věty druhé z dalšího užívání absolutně vyloučeno. § 24 odporuje jistě naší ústavní listině. Naznačený osud však naprosto nesdílí vládní nařízení ze dne 25. ledna 1944, č. 39 Sb., o změně některých ustanovení civilního práva procesního, kterým byl také novelován § 76 jur. normy ve smyslu svrchu dotčeném. Tohoto ustanovení lze užívati nepochybně i nadále, i jeho odstavce třetího, který vytýká, v kterých případech nebrání ustanovení dané o místní příslušnosti ve věcech manželských uznání rozhodnutí vydaného cizím soudem. Že tomuto ustanovení však dnes chybí protějšek, t. j. další normy, podle kterých se má otázka uznání cizího rozhodnutí spravovati, po př. že mu chybí forma řízení, v které se uznání cizího rozhodnutí má státi, leží na bíle dni. Kromě zásadního vyřešení otázky, v kterých případech lze příslušnost cizího soudu uznati, působí přítomný text § 76 j. n. opět řadu záhad, zda sluší sem obdobně vztáhnouti i ostatní podmínky vytčené v předpisech o výkonu cizích rozhodnutí, t. j. v §§ 80, 81 ex. ř. Není zde ovšem ani forum, před kterým by se uznávací řízení provedlo, takže - jako dříve - každý úřad si může otázku uznání posuzovati prejudicielně po svém, se všemi nebezpečími odchylného posuzování.

b) Slovensko.

Na Slovensku platí výslovné ustanovení § 114 manželského zákona (zák. čl. XXXI/1894), podle něhož "v manželském sporu slovenského státního občana je účinný toliko rozsudek soudu slovenského". Až do procesní novely ze dne 19. ledna 1928, č. 23 Sb., platil na Slovensku § 414 slov. civ. řádu soudního, t. j. zák. čl. I/1911, který vytýkal podmínky uznání cizího rozhodnutí. Ustanovení § 414 (podobně jako § 328 říš. c. ř. s. dotčený shora) bylo uvedenou novelou zrušeno a na Slovensko toutéž novelou (čl. IX, č. 3) byly převedeny §§ 79 a násl. exekučního řádu z r. 1896, platného v zemích České a Moravskoslezské o exekuci podle spisů a listin zřízených v cizině. Neexistence fora určeného pro vyslovení uznání a možnost, že si každý úřad posuzuje otázku uznání cizího manželského rozhodnutí samostatně, trvá na Slovensku aspoň potud, pokud jde o otázku uznání cizích manželských rozhodnutí mimo meze v cit. § 114 manželského zákona, který uznání cizího rozsudku v manželské věci tuzemce výslovně zakazuje. Je zde ovšem § 82 t. zv. manželské úpravy, t. j. nař. č. 20.000/1906 J. M. (uh. min. sprav.), který svěřuje ministru spravedlnosti, aby rozhodl o tom, zda cizí rozhodnutí v manželské věci smí býti zapsáno do tuzemské matriky.

Příslušnost v manželských věcech tuzemců jest upravena §§ 639, 640 zák. čl. I/1911. Příslušnost tato je normována jako příslušnost výlučná v tom smyslu, že ji nelze posunouti úmluvou stran a ovšem také nikoliv do ciziny, což je v plném souhlase s principem vysloveným již v cit. § 114 manž. zákona.

c) Interlokální právo.

Dvojitost práva, která už sama o sobě může býti považována za tíživou vzhledem k odchylnosti ustanovení, je ve svých důsledcích zhoršena ještě skutečností, že není zde zcela spolehlivých norem práva interlokálního, tj. norem, které určují podle jistých kriterií, že případ má býti posuzován podle práva té či oné oblasti. V otázce výběru norem v jednom a témž státu, kde je více právních oblastí, a to v otázce výběru norem rozhodných pro posouzení osobních a rodinných vztahů, dospěla nauka a praxe k tomu, že je nutno, není-li arci positivní úpravy zákonné (jako je tomu na př. v Polsku), sáhnouti ke kriteriu domovské příslušnosti nebo bydliště, event. pobytu dotčené osoby, resp. dotčených manželů. Nejvyšší soud československý a také část theorie zastávaly názor, že rozhodným má býti poslední společné bydliště manželů; tak nejvyšší soud zcela výslovně v rozhodnutí z 9. února 1927, Vážný č. 6787, kde vyslovil, že různí-li se právo platící v historických zemích a právo platné na Slovensku v otázce platnosti manželství (neplatnosti manželství), rozhoduje o platnosti manželství (neplatnosti manželství), a to pro celou oblast ČSR, právo, platné v oné části republiky, v níž manželé bydleli v době státního převratu. Také rozhodnutí Vážný č. 16.156 vyslovilo, že se mezimístní právo soukromé řídí zásadně bydlištěm a je podle něho posuzovati i t. zv. osobní práva. Naproti tomu praxe správních úřadů a také ministerstva spravedlnosti byla nakloněna v interlokálních konfliktech spíše užívati jako kriteria domovské příslušnosti, tedy kriteria, které je relativně spolehlivější a pevnější než je kriterium bydliště.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP