Do druhé skupiny patří oběti jiných táborů než táborů výslovně koncentračních. Mimo to sem patří i poškození čs. armády po 31, prosinci 1945, t. j. vojáci nové čs. armády, kteří při výkonu své vojenské povinnosti utrpí poškození zdraví nebo přijdou o život. Dostává se jim vyššího zaopatření než prve zmíněné skupině první, avšak nižšího než skupině třetí. Vyššího zaopatření než skupině první se dostává poškozencům vojenským z důvodu podpory brannosti, nižšího než skupině třetí pak proto, poněvadž nejde již u nich o odbojovou činnost. Ostatním osobám této skupiny dostává se tohoto zaopatření jako obětem persekuce, u nichž šlo o internování v koncentračních táborech mírnějšího stupně a nikoli v souvislosti s odbojem. Do skupiny třetí patří osoby, které byly poškozeny jako aktivní vojáci, partyzáni, barikádníci, účastníci povstání nebo vězněním z důvodu směřujících k potlačení odbojového hnutí nebo z důvodů fašistického útisku. Těmto osobám se přiznávají k základním důchodům zvláštní přídavky.

Osnova zákona konečně nezapomíná ani na první bojovníky proti fašismu, kteří se zbraní v ruce hájili ve Španělsku demokracii.

Osnova se musela vypořádati i s otázkou odškodnění osob, které byly poškozeny za jiných okolností, než bylo dosud uvedeno, avšak v těchto případech neposkytuje osnova poškozeným osobám nárok, nýbrž dává pouze ministerstvu ochrany práce a sociální péče možnost poskytnouti zaopatření na základě volného uvážení (§ 7).

Nutno si však povšimnouti i toho, že osnova přihlíží při vyměření odškodnění nejen k sociálním poměrům nepříznivým, nýbrž i k příznivým. Poškozeným se dostává odškodnění jen do určité míry bez ohledu na jejich sociální poměry, tedy bez ohledu na to, jaké jsou jejich příjmy z pramenů soukromých nebo z pramenů veřejných, zda pozůstalá vdova nebo sirotek dostává zaopatřovací požitky po zemřelém živiteli z titulu jeho poměru zaměstnaneckého, avšak za určitých příznivých okolností tohoto druhu nepřipouští osnova přiznání zvláštních přídavků nebo zaopatřovacích požitků vůbec a v některých případech nepřipouští odškodnění vycházejíc z úvahy, že z hlediska sociálního vlastně nevznikla hmotná škoda. K vysvětlení toho se uvádí, že na př. zvláštní příplatek k důchodu vdovskému nelze přiznati, jestliže příjem vdovy dosáhne 3.000 Kčs měsíčně (nepočítajíc v to požitky podle osnovy). Nárok na invalidní zaopatřovací požitky zaniká při překročení hranice příjmové podle § 17, na vdovské zaopatřovací požitky podle § 34.

Sirotek může obdržeti zaopatřovací požitky jen, není-li zaopatřen a pokud součet všech sirotčích zaopatřovacích platů nepřesahuje 1.000 Kčs měsíčně, po př. u sirotka úplného 1.500 Kčs měsíčně.

Rovněž rodičům zemřelé osoby se přiznává důchod, jsou-li jejich poměry takové, že jejich výživa není zabezpečena, takže by je byl zemřelý podporoval, kdyby zůstal na živu.

Druhou částí zákona je upravena sociální péče a výhody pro důchodce, jímž se dostává zaopatřovacích požitků.

Osnova se nedotýká, pokud jde o péči o oběti druhé světové války a nepřátelské persekuce, působnosti úřadu pro péči o oběti války a nepřátelské persekuce, který má býti zřízen podle osnovy zákona o provádění péče o oběti války a nepřátelské persekuce předkládané ministerstvem ochrany práce a sociální péče. Úkol tohoto úřadu je v podstatě jiný, než jsou úkoly, které řeší tato osnova. Účelem této osnovy je úprava odškodnění důchodovým zaopatřením a všeho, co tomuto účelu slouží nebo s ním souvisí. To je tedy i zdravotní péče o invalidy; na důchodce je pak omezena veškerá péče, prováděná státními úřady pro válečné poškozence zřizovanými podle této osnovy, které skutečně již tuto péči jakožto dosavadní zaopatřovací úřady provádějí. Pokud se v § 81 mluví o poskytování mimořádných podpor a zápůjček, jsou zde míněny drobné podpory a zápůjčky k okamžitému vybavení důchodců z tísně. Poskytování větších podpor, zejména nedůchodcům a poskytování zápůjček k zakládání existencí, tedy zejména provádění péče produktivní, je úkolem připravovaného úřadu pro péči o oběti války a nepřátelské persekuce. Jde zde tedy o doplňující se činnost dvou úřadů, která bude koordinována ministerstvem ochrany práce a sociální péče, jemuž bude příslušeti provádění obou navržených zákonů.

Ustanovení § 84 o přednostních právech poškozenců je ustanovení, které pouze demonstrativně určuje, jaká přednostní práva poškozenci mají, a netýká se nijak příští nebo již existující kompetence jiných úřadů. Naopak doplňuje, pokud jde o materiální předpis, ustanovení příslušných norem, pokud v nich nebylo určeno pořadí jednotlivých kategorií poškozenců. Státní úřady pro péči o válečné poškozence mohou v případě § 84 pouze doporučením nebo podáním dobrého zdání podporovati oprávněné osoby u úřadů, do jejichž kompetence přísluší nebo bude příslušeti rozhodování o uplatňovaných přednostních právech zmíněných v § 84.

Zaopatření některých obětí druhé světové války a obětí persekuce řeší, jak již bylo řečeno, osnova formou zvyšovacích a zvláštních příplatků k jednotlivým sazbám platným pro poškozence I. světové války, docilujíc tím potřebné pružnosti a dávajíc možnost přihlédnouti k individualitě případů. Je to příplatek zvyšovací a u pozůstalých přistupuje k němu ještě příplatek zvláštní. Na příplatek zvyšovací má poškozenec nárok, příplatek zvláštní je dávkou jednak fakultativní, jednak nárokovou. Tímto zvláštním příplatkem má býti ještě zdůrazněna ethická stránka, zejména v případech zasluhujících zvláštního ohledu a v případech, v nichž s hlediska sociálního a hospodářského je zvýšení zaopatřovacích požitků žádoucí. U případů uvedených v § 2, odst. 1, písm. ch) hodnotí se zvláštním příplatkem ve formě nárokové dávky zvláštní okolností těchto případů. V případech uvedených v § 2, odst. 1, písm. d) přihlíží se k podpoře brannosti a v případech uvedených pod písm, i) přihlíží se k tomu, že jde o oběti persekuce.

Osnova přináší pro Slovensko podstatné zlepšení hranice příjmové, která až dosud vylučovala osoby s vyšším příjmem z nároku na důchod. Pro země české se tím zavádí nová hranice příjmová, ovšem upravená tak, aby proti ní nebylo námitek s hlediska sociálního.

Dále se ruší, pokud jde o Slovensko, rozdíl v zaopatření osob poškozených v první světové válce vůči poškozencům t. zv. slovenského vojska, Rozdíl, který činil zákon č. 80/1943 Sl. z., byl produktem doby, v níž byl vydán; dnes postrádá tento rozdíl odůvodnění.

Jako zcela nové ustanovení přináší osnova povinnost přijímati do zaměstnání těžké invalidy. Tento oddíl týká se všech invalidních osob, tedy nejen těch, jejichž invalidita vznikla výkonem vojenské služby, Přednostní právo ovšem zůstává vyhrazeno osobám, které se staly invalidními v důsledku svého účastenství v domácím a zahraničním odboji, Po nich přísluší přednostní právo teprve invalidům vojenské služby a invalidům občanským.

Ve snaze, aby veškeré normy, které se dotýkají zaopatření válečných a vojenských poškozenců, byly shrnuty v jedné normě, byla přejata a do osnovy zařazena stěžejní ustanovení o organisaci péče o válečné poškozence a o lékařských prohlídkách. Z téhož důvodu byla do osnovy pojata i ustanovení o výhodách pro válečné poškozence při vstupném do kulturních podniků a při dopravě. Těchto výhod byli účastni i invalidé z řad vojenských gážistů a proto byla tato okolnost i nadále respektována.

Při nové úpravě bylo přihlédnuto, pokud jde o systematiku, k slovenskému zákonu č. 80/1943 Sl. z.

§§ 1 a 2 přejímají jednak okruh oprávněných osob vyznačený v §§ 1 a 2 nařízení a §§ 127 a 129 Sl. zákona, jednak rozšiřují tento okruh osob a obětí druhé světové války a fašistické persekuce.

Jsou zde tedy do okruhu oprávněných osob zahrnuti váleční poškozenci z první světové války (z doby od 26. července 1914 do 28. února 1921), pováleční - nyní vojenští invalidé z doby mezi oběma světovými válkami a konečně váleční poškozenci - vojáci z druhé světové války, - pokud k poškození došlo mimo službu v československém vojsku, a noví vojenští poškozenci, t. j. osoby, které se stanou poškozenci teprve po skončení branné pohotovosti státu. Všechny tyto osoby jsou uvedeny v § 2, odst. 1, písm. a) až d). až d).

V § 2, odst. 1, písm. e) až o) jsou uvedeny oběti II. světové války a fašistické persekuce. Výhodnější zaopatření, kterého se některým z nich dostává oproti poškozencům I. světové války, odůvodňuje se jednak důvody sociálními, jednak ethickými. Proti poškozencům z I. světové války jsou tito poškozenci v situaci daleko nepříznivější, poněvadž jejich existenční základy byly persekucí otřeseny a bude třeba dlouhé doby, než jejich životní podmínky se upraví tak, aby existenční škody byly aspoň překlenuty. Poškozenci z I. světové války již své životní podmínky upravili, k novému zásahu do těchto podmínek nedošlo a současné zvýšení důchodů zlepšuje jejich existenční podmínky. Dále u poškozenců II. světové války lze při rozhodování o zvláštních příplatcích hodnotiti aktivní účast v národním odboji i utrpení v koncentračních táborech.

V podstatě je rozdělen okruh osob poškozených za okolností uvedených v § 2 s hlediska zaopatřovacích požitků na 3 kategorie.

Do I. kategorie patří případy uvedené pod písm. a) až c) a j) až n).

Do II, kategorie náleží případy uvedené pod písm. d), i) a v § 8.

Do III. kategorie jsou zařaděny případy uvedené pod písm. e) až ch) a o). V případech pod písm. ch) jsou obsaženy i osoby popravené, Lidice, Ležáky a pod.

Osobám z kategorie I. dostává se základního zaopatření, osobám lI. kategorie příslušejí ještě zvyšovací příplatky, při čemž mohou obdržeti nižší zvláštní příplatky, a osobám III. kategorie zvyšovací příplatky a vyšší zvláštní příplatky. Osobám vojenským II. kategorie dostává se zvyšovacích příplatků též se zřetelem na výši vyživovacích příspěvků poskytovaných rodinným příslušníkům osoby, konající činnou vojenskou službu. Mezi koncentrační tábory uvedené v § 2, odst. 1, písm. ch) počítají se i t. zv. gheta, která byla mimo území t. zv. protektorátu, poněvadž šlo o koncentrační místa s účelem vyhlazovacím. Ostatní koncentrační místa mírnějšího stupně, v nichž důvodem internování byly příčiny nesouvisící s odbojem nebo politickou činností internované osoby, jsou zařaděny pod ustanovením § 2, odst. 1, písm. i).

Ochrannou službou zmíněnou v § 2, odst. 1, písm, m) je míněna ochranná služba podle vládního nařízení ze dne 4. září 1943, č. 246 Sb., o ochranné službě.

K § 2, odst. 3 a 4 a k § 3, odst. 2: Ustanovení o pravděpodobné souvislosti bylo převzato z předpisů dosud platných (vlnař. č. 247/1943 Sb., § 10, odst. 3) a nelze se, jak prakse ukázala, bez tohoto ustanovení obejíti. Nárok na zaopatření se dává i pozůstalým po osobách, u nichž příčina smrti je aspoň pravděpodobně v souvislosti s poškozením, protože v praksi lékařské posudky mnohdy nemohou se vyjádřiti určitě o této souvislosti, připouštějíce však pravděpodobnost. Pozůstalí jsou subjektivně přesvědčeni o souvislosti a lékařský posudek neposkytuje mnohdy pevné opory pro vyvrácení možnosti souvislosti. Bylo by tedy spíše křivdou než spravedlivým rozhodnutím, kdyby zaopatření v takových případech bylo odmítnuto.

§ 3 uvádí podmínky nároku na zaopatřovací požitky pozůstalých, jako až dosud byly uvedeny v §§ 27, 38 a 44 nařízení a jak jsou uvedeny v § 129 Sl. zákona.

V § 3, odst. 1 jest míněn slovem "bezprostředně" stav, že na př. smrt vojína nastala přímo na bojišti nebo v nemocnici, do níž jako zraněný či nemocný byl dopraven, tedy že smrt nastala ještě v době aktivní vojenské služby, nikoliv v době, kdy vojín byl propuštěn pro neschopnost z činné vojenské služby, kteréžto případy řeší § 3, odst. 2.

§ 3, odst. 3 poskytuje možnost přiznati částečně zaopatřovací požitky pozůstalým, jestliže zaopatřovací požitky veřejné nebo veřejnoprávní jsou nižší než zaopatřovací požitky, které by jim podle osnovy mohly býti jinak přiznány

§§ 4 a 5 připínají se k § 4 vlád. nařízení č. 247/1943 Sb. (dále jen "nař.") a k § 130 zákona č. 80/1943 Sl. z. (dále jen "sl. z."). Zásadně byl vázán nárok na zaopatření na československé státní občanství již v zákoně č. 142/1920 Sb. o požitcích válečných poškozenců ve znění zákona č. 39/1922 Sb. a v zákoně č. 76/1922 Sb. o vojenských požitcích zaopatřovacích. Oba zákony připouštějí pak výjimky, první z nich pouze fakultativně, jako předložená osnova.

V § 6 jde o osoby, které byly již před 30. září 1945 uznány válečnými poškozenci, dostávaly od Československé republiky zaopatřovací požitky podle zákona č. 142/1920 Sb. o požitcích válečných poškozenců a které okupací pohraničí byly vyřazeny z naší péče, poněvadž byly po dobu okupace považovány za německé státní příslušníky se zřetelem na smlouvu č. 300/1938 Sb. Nyní pominula překážka bránící výplatě přiznaných důchodů, takže může býti výplata obnovena, jestliže ovšem se zřetelem na ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. tyto osoby neztratily státní občanství československé. Výplata důchodu bude v takových případech obnovena od 1. června 1945, poněvadž do 31. května 1945 dostaly tyto osoby zaopatřovací požitky od německých zaopatřovacích úřadů.

§ 7 dává úřadu možnost přiznati zaopatření čs. státním občanům, kteří konali jinou vojenskou službu, než jak je uvedeno v § 2, Pro ponechání této možnosti jsou důvody sociální. Ve všech případech a) až c) je možnost přiznání zaopatřovacích požitků omezena na případy, že šlo o povinnou vojenskou službu. Ad písm, c): jde o ustanovení býv. slovenských předpisů, podle nichž Slováci, jsoucí v Německu, byli zařazováni nikoliv do t. zv. slovenského vojska, nýbrž do německého vojska.

§ 8 výslovně zajišťuje použití předpisů zákona u osob, u nichž specielní předpisy stanoví, že se těmto osobám dostane zaopatření jako válečným po př. poválečným poškozencům. Tak je tomu na př. u osob poškozených při osobních úkonech podle zákona č. 131/1936 Sb. o obraně státu nebo účastí na branné výchově podle zákona č. 184/1937 Sb., po př. zákona č. 31/1943 Sl. z., účastí při protiletecké civilní ochraně podle zák č. 280/1940 Sl. z., v pracovních útvarech podle zákona č. 223/1938 Sb. a ve Slovenské pracovní službě podle zákona č. 36/1942 Sl. z.

K ustanovení § 9 vedly důvody ryze sociální. Státní správě se dává možnost, aby mohla zasáhnouti a poskytnouti pomoc v takových případech, v nichž sice souvislost poškození s válkou je jaksi jen odvozena nebo stojí na druhém místě, poněvadž jde o poškození, která vznikla v pracovním poměru, byť i v rámci t. zv. totálního nasazení. V těchto případech přichází v prvé řadě v úvahu odškodnění na základě sociálního pojištění. Jsou však případy, v nichž toto odškodnění je nedostatečné a vzbuzuje v poškozených pocit křivdy. Jsou to zejména případy mladých lidí, u nichž pojišťovací doba byla krátká, zvláště pak šlo-li o osoby "přeškolené". Jsou známy případy, že student přikázaný do práce v továrně byl zachycen transmisí, která mu urvala jednu ruku a druhou zkomolila, takže tato není téměř k žádné potřebě. Jde o úplného invalidu, jehož slibná budoucnost byla zničena a jehož požitky plynoucí ze sociálního pojištění činí částku zcela nepatrnou. Poněvadž k tomuto poškození došlo v rámci válečných opatření, je třeba, aby státní správa mohla v krutých případech tohoto druhu pomoci.

Ustanovení odst 2 řeší případy, k nimž došlo na Slovensku po osvobození při dobrovolných rekonstrukčních pracích na mostech, silnicích a železnicích. Na výzvu místních národních výborů ujalo se obyvatelstvo dobrovolně těchto prací v zájmu veřejném. Šlo o odstranění následků války a je proto spravedlivo, aby těm, kdož při tom přišli k úrazu, bylo možno pomoci, je-li toho potřeba.

Ustanovení § 10 je důsledkem ustanovení § 14 zákona o úrazovém pojištění. Jde o případy, kdy k úrazu došlo v podniku, nebo na cestě do práce a z práce bojovými událostmi nebo zásahem bojových jednotek či příslušníků válčících stran. Prakticky budou přicházeti v úvahu případy, kdy úraz byl zaviněn leteckým nebo dělostřeleckým bombardováním.

V odstavci 2 § 10 navazuje se na dekret presidenta republiky č. 54/1945 Sb., poněvadž v případech škod na zdraví, těle nebo na životě jde o náhradu válečných škod. Tím se zamezuje duplicitě odškodnění,

§ 11 vylučuje obdobně, jako § 187, odst. 4 slov. zákona, v odstavci 1 z nároku na zaopatření osoby provinivší se proti státu a demokracii. Pokud jde o provádění ustanovení odst. 1, písm. c), přichází v úvahu obdobně předpis dekretu presidenta republiky ze dne 19. května 1945, č. 5 Sb.

Ustanovení odst. 3 § 9 má býti zabráněno duplicitě odškodnění z téhož titulu. Tím ovšem není míněno, že zaopatření se nedostane osobě, která stavši se invalidou na př. výkonem vojenské služby, dostává invalidní důchod na př. od Ústřední sociální pojišťovny nebo Všeobecného pensijního ústavu z důvodů, že podle příslušného zákona byla uznána invalidní, neboť takové osoby staly se invalidními předčasně a tím byly zbaveny možnosti dosáhnouti normálně očekávatelných dávek. Zaopatření podle tohoto zákona má nahraditi tedy škodu způsobenou tím, že došlo k předčasné invaliditě, v daném případě výkonem vojenské služby. Výslovně se proto uvádí, že výslužné a zaopatřovací platy plynoucí na základě poměru zaměstnaneckého nejsou odškodněním, takže přiznání výslužného nebo zaopatřovacích platů nemá vlivu na odškodnění podle tohoto zákona.

Dále má toto ustanovení vyloučiti ze zaopatření ony osoby, kterým vojenská správa podle předpisů pro ni platných poskytuje sama zaopatření. Tak je tomu u osob jmenovaných v § 12, odst. 1, písm. b) a c), u nichž zaopatření podle osnovy je pouze subsidiární, tedy jen pro případ, že by osoby ty neměly nároku vůči vojenské správě.

K §§ 12 a 13: § 12 je obdobný, pokud jde o ustanovení pod písm. a) až c); ustanovení § 2, odst. 2 nař. a § 128, odst. 1, písm. a) Sl. z. Kompetenční hranice mezi ministerstvem ochrany práce a sociální péče a ministerstvem národní obrany nebyla ohledně zaopatření vojenských osob nikdy sporná. Do působnosti ministerstva ochrany práce a sociální péče patřily osoby z počtu mužstva a za určitých předpokladů i tehdy, šlo-li o vojenské osoby z počtu mužstva z povolání. Na tomto stavu se nic nemění. Při řešení otázky zaopatření obětí druhé světové války a persekuce vyskytly se však případy, které si vynucují zdánlivý průlom do zásady, že péče o důstojníky a vojenské gážisty patří ministerstvu národní obrany. Jde jednak o důstojníky a vojenské gážisty v záloze nebo ve výslužbě. Došlo-li u těchto osob k poškození nebo smrti v činné vojenské službě nebo při výkonu - činné vojenské služby, jsou z působnosti navrženého zákona vyloučeny a péče o ně a o pozůstalé po nich přísluší ministerstvu národní obrany. U důstojníků a vojenských gážistů, kteří byli dáni do výslužby po 29. září 1938 se předpokládá, že tento akt nemá opory v platném právním řádu československém a že proto tito důstojníci a vojenští gážisté mají býti pokládáni dále za osoby v činné vojenské službě i po 29. září 1938, leč by jejich přihláška o povolání do činné služby byla odmítnuta. Zbývá zde tedy kategorie důstojníků a vojenských gážistů v záloze a kategorie důstojníků a gážistů daných do výslužby před 29. září 1938. Došlo-li u důstojníků a gážistů k poškození v činné vojenské službě, přísluší vojenské správě, aby poskytla těmto osobám zaopatření. Tyto osoby byly vydány nebezpečí války po př. i persekuce zvýšenou měrou; úprava jejich zaopatření z tohoto titulu je však úkolem vojenské správy, Pokud by ovšem byly hůře postaveny v otázce náhrady válečné škody, přísluší jim doplněk odškodnění podle tohoto zákona. Zmíněné dvě kategorie důstojníků, které byly vydány nebezpečí války a persekuce jako všechny jiné civilní osoby a u nichž také došlo k poškození nebo smrti za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. ch) až o), tedy mimo činnou službu vojenskou, nebo z jiného titulu než z toho, že šlo o aktivní důstojníky a vojenské gážisty, mají býti, pokud jde o specielní zaopatření, posuzovány jako osoby civilní. Kdyby tomu tak nebylo, došlo by k nespravedlivým nesrovnalostem, které by postižené osoby naprosto nedovedly pochopiti. Jako příklad lze uvésti: V určitém podniku byli zaměstnáni dva úředníci stejných hodností, z nichž jeden nebyl voják, druhý byl záložním důstojníkem. Při leteckém bombardování nebo persekucí přišli oba o život, zanechavše vdovy. Vdova po prvním padlém obdrží zaopatření podle navrženého zákona, druhá by byla vyloučena jedině proto, že zemřelý manžel byl záložním důstojníkem. Právě tak tomu je u důstojníků a vojenských gážistů, kteří byli, dáni do výslužby před 29. září 1938. Oženil-li se pensionovaný důstojník již ve výslužbě, je vdova odkázána na malou pensi z milosti, byť i manželství trvalo řadu let před okupací. Tyto případy osvětlují jasně, že uvedení pensisté a záložní důstojníci a gážisté, pokud nebyli zraněni nebo nepřišli o život v činné vojenské službě, měli ve všech svých vztazích k vojenské správě mnohem dále než ke správě civilní, že byli vlastně úplnými civilisty, o než postarati se přísluší ministerstvu ochrany práce a sociální péče.

Z těchto důvodů bylo přistoupeno k úpravě věci způsobem navrženým v osnově v §§ 12 a 13.

§ 14 ustaluje přesné označení jednotlivých kategorií poškozenců, jichž se zákon týká. Určuje, kdo je invalidou vojenským, kdo válečným a kdo občanským, a vykládá pojem poškozenců, jímž se rozumějí invalidé a pozůstalí dohromady.

§ 16 obsahuje doplněné ustanovení § 67, odst. 5 nařízení, po př. § 131, odst. 1 sl. zákona.

§ 17 provádí vzájemné vyrovnání sazeb důchodců českých a slovenských. Na Slovensku se provádí odbourání 20% důchodů pro budoucnost, Stupeň ztráty výdělečné schopnosti 85-100% byl rozdělen na stupně dva, a to 85-94% a 95-100% podle slovenského vzoru.

V odstavci 3 stanoví se příjmová hranice, při níž zaniká nárok na zaopatřovací požitky. Hranice je stanovena dosti vysoko, aby s hlediska sociálního nedošlo ke křivdám.

K § 18. Přídavek k důchodu, který osnova zavádí v § 18, je obdobný přídavku podle §§ 51 až 53 nařízení. Tento přídavek byl přiznáván tam, kde poškozenec neměl jiného příjmu mimo důchod nebo v dohodě s ministerstvem financí v případech, v nichž příjem poškozencův nepřesáhl 4.000 Kčs ročně.

Tento přídavek se ponechává, aby bylo možno pomoci invalidům, kteří v podstatě jsou odkázáni na požitky podle osnovy. Neponechává se u invalidů se ztrátou výdělečné schopnosti 95% až 100%, poněvadž v těchto případech se zavádí podstatné výšení důchodu. Podmínky pro přiznání tohoto přídavku se potud zlepšují, že předpokládá se potřebnost, nedosahuje-li příjem invalidův daně prostého minima.

§ 19 přejímá se zjednodušením a mírným zlepšením ustanovení § 12 nařízení a zlepšuje podstatně ustanovení § 134 sl. zákona. V odstavci 4 je pamatováno na nejtěžší poškození, které na štěstí se vyskytlo jen v několika málo případech. Požadavkem těchto slepců bylo vždy, aby jejich požitky byly vyšší než slepců, kteří neutrpěli dalšího zranění. Tito zvlášť postižení slepci potřebují také zvláštního ošetření a péče, jejíž náklady nutno určitým přídavkem zhodnotiti.

§§ 20 a 21 jsou obdobou §§ 13 a 14 nařízení a § 135 slov. zák.; příplatek stanoví se z vyšších základních důchodů sazbou 10% důchodu podle českého vzoru.

§ 22 obsahuje nové ustanovení, jehož potřeba byla vyvolána skutečnými poměry vyskytujícími se zejména na Slovensku.

V případech, na něž se vztahuje ustanovení § 23, jde většinou o poškození způsobené bojovými činy a zlým nakládáním. Zaopatřovací požitky jsou odstupňovány podle věku invalidova, při čemž se vycházelo z úvahy, že životní potřeby těchto mladistvých invalidů nejsou a nemohou býti téhož rozsahu, jako osob dospělých, kterým po př. přísluší péče o rodinu. Tomu byl dán zvláště výraz v odstavci 2, kde nelze posuzovati výši invalidních zaopatřovacích požitků podle ztráty výdělečné schopnosti, která do věku aspoň 14 let nemá prakticky významu. Do tohoto věku možno provésti odškodnění jen individuelně podle vyšších nákladů na výchovu dítěte zaviněných poškozením.

§ 24 zavádí pro invalidy II. světové války a persekuce zvyšovací příplatek z důvodů uvedených na počátku důvodové zprávy. Zvyšovací příplatek podle odst. 1 je stanoven pevnými částkami počínajíc invalidou se ztrátou výdělečné schopnosti aspoň 25%.

Náhrada za poškození zdraví nebo těla poskytuje se jako uznání prodělaných útrap, které zanechaly následky na zdraví nebo těle, byť i nezavinily ztrátu výdělečné schopnosti aspoň 25%. Zvyšovací příplatek i náhrada je omezena na osoby persekvované v souvislosti s národním odbojem. Vedle toho pamatuje osnova v 2. odstavci na nejtěžší invalidy, přihlížejíc k tomu, aby náhrada škody byla zde co nejdokonalejší a co nejvíce individualisována. Bylo třeba pamatovati na zvláště kvalifikované zaměstnance, jejichž existence i jejich rodina byla poškozením zdraví rozbita a původní životní standard klesl by u nich v důsledku toho velmi podstatně proti nepostiženým zaměstnancům téhož druhu.

Ustanovení § 25 je pouhým logickým důsledkem toho, že zaopatření obětí I. světové války a všech případů obětí II. světové války a persekuce provádí se jedním zákonem na stejném podkladě podle stejných zásad. V praksi budou přicházeti a již přicházejí případy, v nichž invalidé I. světové války s částečnou ztrátou výdělečné schopnosti utrpěli při bojových událostech nebo v osvobozovacích bojích nové poškození, snižující dále jejich výdělečnou schopnost, Mohou se vyskytnouti případy, kdy došlo k poškození zdraví při leteckém útoku a později při osvobozovacích bojích k dalšímu poškození zdraví. Ustanovení § 25 řeší tyto případy způsobem, který zabraňuje duplicitě odškodnění a při tom plně hodnotí a odškodňuje celkovou ztrátu výdělečné schopnosti.

§ 26 zjednodušuje ustanovení §§ 22 až 26 nařízení a ve shodě s ním zlepšuje ustanovení § 167, odst. 3 slov. zák. Trvalý zánik důchodu po kapitalisaci pociťovali váleční poškozenci jako křivdu a domohli se v českých zemích aspoň částečné úpravy, která pro oživení důchodu stanovila lhůtu 15 let od kapitalisace. Lhůta se zkracuje nyní na 10 let a připouští oživení důchodu v plné výši. Zkrácení lhůty na 10 let se neprojeví zvláštním finančním zatížením, poněvadž u většiny kapitalisací lhůta 10 let již dříve prošla, neboť v posledních letech, zejména v zemích českých, kapitalisace povolovány nebyly. Poněvadž, jak prakse ukázala, se kapitalisace důchodů pro zabezpečení existence válečných poškozenců neosvědčily, vypouští se vůbec možnost důchod kapitalisovat.

§§ 27 až 33 přejímají obdobná ustanovení §§ 15 až 21 nařízení a §§ 148 až 157 slov. zákona, Ustanovení slovenského zákona se zjednodušují podle vzoru českého nařízení a mnohde se ponechává řešení jen rámcové, aby podrobnými předpisy netrpěla pružnost prakse, jež může býti podle potřeby jednotně upravována ústředním úřadem.

Proti ustanovení českého nařízení rozšiřuje se ustanovení o školení podle zásad slovenských. Rovněž při umístění invalidově v domově se upravuje zaopatření jeho rodiny, ovšem pouze ve formě fakultativní dávky, čímž se mění předpis slovenský.

V § 30 jako novum bylo vsunuto ustanovení, které dává ministerstvu ochrany práce a sociální péče administrativně možnost podniknouti ve prospěch důchodců rekreační akce, po př. zříditi trvalá rekreační zařízení. Tato opatření přicházejí zvýšenou měrou v úvahu pro oběti II. světové války a persekuce, ač i u poškozenců z I. světové války nutno s těmito zařízeními počítati se zřetelem, že tito poškozenci, již starší, tíživěji pociťují s přibývajícím věkem následky poškození.

Stať obsahující §§ 34 až 56 v základu se přimyká k §§ 136 až 143 sl. zák. a §§ 27 až 48 nařízení. Rozšíření těchto ustanovení má důvod v tom, že bylo nutno vyřešiti zvláštní případy, které přinesla II. světová válka.

V § 34 je stanovena příjmová hranice vylučující z nároku na zaopatřovací požitky.

K § 35, odst. 2. Ustanovení odstavce 2 je důsledkem podmínky uvedené v odstavci 1.

§ 36 obsahuje obdobné ustanovení jako zákon o pensijním pojištění zaměstnanců ohledně rozdělení vdovského důchodu mezi rozloučenou manželku a oprávněnou vdovu, při čemž jsou chráněna nabytá práva vdov, kterým již podle dosud platných předpisů byly přiznány vdovské důchody bez ohledu na rozloučené manželky (u poškozenců z I. světové války).

§ 39 má ustanovení o důchodu vdoveckém, omezující jeho funkci na ryze sociální.

§ 42 zavádí zvyšovací příplatek a § 43 zvláštní příplatek k důchodu vdovskému, o jejichž účelu je psáno na počátku této důvodové zprávy.

Pro zaopatření sirotků, jejichž matka zemřela v důsledku poškození, jejichž otec však je na živu, bylo voleno dvojí různé zaopatření podle povahy případu. Jako nárok přísluší zaopatření sirotkům ve formě důchodu, jsou-li zde okolnosti, pro které otec dostane důchod vdovecký, t. j. byla-li matka pro podstatně sníženou výdělečnou schopnost otcovu převážně živitelkou rodiny. V případech, v nichž živitelem rodiny byl otec dětí, kde tedy nemá otec nároku na důchod vdovecký, poskytuje se pouze možnost přiznati otci dětí vychovávací příspěvek pro děti, jestliže smrtí matky dětí mu vznikají zvláštní výdaje, spojené s výchovou dětí. Maximální výše příspěvku je stanovena ve výši sirotčího důchodu se zvyšovacím příplatkem.

Zvláštní ustanovení o vyšším důchodu rodičů obsažené v § 51 chce spravedlivě řešiti případy, kde syn nebo dcera se úplně starali o matku-vdovu tak, že smrt dítěte znamená pro matku-vdovu totéž, jako když zemře manželce manžel. Proto poskytuje § 51 matce-vdově základní důchod vdovský.

Objektivnímu řešení snaží se také přiblížiti ustanovení § 53. Je jisto, že rodiče nemohli býti odkázáni na podporu dítěte mladšího 18 let, nutno však přiznati, že dítě by své potřebné rodiče ihned, jakmile by bylo výdělečně činné, podporovalo. Z toho hlediska vychází ustanovení § 53.

K § 57. Přídavek k důchodu je určen pro pozůstalé z I. světové války a osoby jim na roveň postavené, jimž se dostává nejnižších požitků, jestliže tyto osoby jsou odkázány značnou měrou na zaopatřovací požitky, takže se jeví nutnost zlepšiti jejich hmotnou situaci zvýšením zaopatřovacích požitků. Pro poškozence z I. světové války je to do jisté míry i opatření, kterým se přihlíží k tomu, že u vdov jde většinou již o osoby starší, u rodičů pak o osoby dosti pokročilého věku, které již nemají dosti fysických možností, aby si vydělali tolik, kolik skutečně si zaslouží pro slušné živobytí ve svém stáří, a kdy zvláště pronikavě se projevuje škoda, kterou utrpěli ztrátou osoby, jež byla povinna je vyživovati.

§ 59 odstraňuje újmu, která pozůstalým vznikla ztrátou živitele nejen tím, že zanikl jeho výdělečný příjem, nýbrž i tím, že jako rodinní příslušníci byli účastni odvozeným způsobem veřejno-právního pojištění pro případ nemoci.

§ 60. Po vzoru původních zaopatřovacích předpisů československých i podle cit, nařízení a sl. zákona zůstává i nadále ustanovení o drahotním přídavku, jímž se mají zaopatřovací požitky pokud možno nejpružněji přizpůsobiti drahotním poměrům.

§ 61 přejímá ustanovení § 169 sl. zákona, která obdobně jsou obsažena v § 67 a § 82, odst. 1 nařízení, a uvádí je v souhlas s ustanovením § 1480 obč. zák.

§ 62 nahrazuje § 166 slov. zákona a §§ 62 až 66 nařízení. Proti ustanovením českého nařízení přináší osnova podstatné zjednodušení, přejímajíc ustanovení slov. zákona.

§ 63 byl zařazen podle vzoru § 167 slov, zákona a obsahuje z části ustanovení § 69, čl. 1, § 68, písm. d), § 56, odst. 3, § 61, odst. 3 nařízení.

§ 64 uvádí ve zjednodušeném znění ustanovení § 170 sl. zákona a § 71 nařízení. Dosavadní ustanovení § 170, odst. 4 slov. zákona se vynechává, poněvadž má býti řešeno cestou administrativní.