1. Společná zpráva výborů soc.-zdravotnického
a rozpočtového o vládním návrhu
zákona (tisk 1100) o národním pojištění
(tisk 1144)
2. Zpráva výborů soc.-zdravotnického
a rozpočtového k vládnímu návrhu
zákona (tisk 1115) o soustředění pensijního
pojištění soukromých zaměstnanců
ve vyšších službách a o některých
dalších opatřeních v oboru veřejnoprávního
sociálního pojištění (tisk 1124)
Předseda Jos. David.
Místopředsedové Hodinová-Spurná,
Komzala, dr. John, dr. Chytil, Polák.
Zapisovatelé Sova, Štětka.
Členové vlády: předseda vlády
Gottwald; náměstkové předsedy
vlády Široký, Laušman, Zápotocký,
ministři dr. Čepička, dr. Dolanský,
Erban, Fierlinger, dr. Gregor, ing. Jankovcová,
V., Kopecký, Krajčír, dr. Nejedlý,
dr. Neumann, Nosek, Petr, Plojhar, státní
tajemník dr. Ševčík.
209 poslanců podle presenční listiny.
Z kancelláře NS: gen. tajemník NS dr. Madar,
jeho zástupci dr. Záděra, dr. Ramajzl.
Předseda (zvoní): Zahajuji 103. schůzi
ústavodárného Národního shromáždění.
Dovolenou podle § 1, odst. 4 jedn. řádu dal
jsem na dnes a zítra posl. Slívovi, na tento
týden posl. Křepelovi, ing. Stykovi,
dodatečně pro minulé schůze posl.
Slánskému.
Klub poslanců čs. strany socialistické spolu
s posl. Rudolfem Morávkem oznamují přípisem
ze dne 7. 4. 1948, že posl. Morávek vstoupil
do klubu poslanců čs. strany socialistické
(Ú 8846).
Přistoupíme k projednávání
prvního odstavce pořadu, jimž je
1. Společná zpráva výborů
soc.-zdravotnického a rozpočtového o vládním
návrhu zákona (tisk 1100) o národním
pojištění (tisk 1144).
Ke slovu se přihlásil pan ministr soc. péče
Evžen Erban. Prosím pana ministra, aby se ujal
slova.
Ministr E. Erban: Paní a pánové!
Dnešní den je svátkem všeho pracujícího
lidu Československa. Vláda Klementa Gottwalda
předkládá ústavodárnému
Národnímu shromáždění
osnovu zákona o národním pojištění.
Uzavíráme tím období naplněné
dychtivým očekáváním všech
pracujících vrstev, období velkého
politického úsilí všech pokrokových
sil ke zdolání překážek, jež
kladla vždy znovu a znovu reakce našim snahám
o uskutečnění národního pojištění,
období intensivního úsilí našich
odborníků, úředních a vládních
činitelů, které dnes vyvrcholuje předložením
osnovy parlamentu. Děje se tak v době, kdy jsme
nenávistně a lživé napadáni silami
starého světa, jehož třídní
zájmy jsme těžce postihli svou národní
revoluci. Jsme napadáni, protože náš pracující
lid nebyl ochoten nečinně přihlížet
k úkladům domácí i zahraniční
reakce proti jeho revolučnímu dílu a proti
všem jeho nadějím na demokratický vývoj
k socialismu. Útočí se proti nám,
protože široké lidové vrstvy v čele
s naši skvělou demokratickou třídou,
poučeny mnichovskou zradou, rozdrtily v jednotě
a obdivuhodné disciplíně ubohý pokus
reakce a desertérů lidově demokratického
budování o vyvolání krize naší
socializující demokracie a těžkými
oběťmi vykoupeného nového národního
života. A není to poprvé, paní a pánové,
v naši historii, kdy se proti nám vyhlašuje křižácké
taženi, tentokrát tažení lží,
pomluv a osočování. Naší odpovědí
na to vše je vystupňované budovatelské
úsilí nerušené reakčními
elementy a zrádci. Kapitalistická reakce chce zřejmě
odvrátit pozornost od důsledků vlastní
politiky, zbídačení pracujících
vrstev, protilidového teroru a strachu z výrobní
anarchie a nezaměstnanosti. Na lživou propagandu o
ohrožené demokracii v Československu odpovídá
vláda Klementa Gottwalda poctivou a odpovědnou
politikou ve prospěch všech pracujících.
Osnovy zákonů, které schválila vláda
od únorových událostí, dokazují
před celým světem, že československý
únor 1948 je velkým vítězstvím
pracujícího lidu. Znárodnění
dalších výrobních prostředků,
školský zákon, divadelní zákon,
zemědělské zákony a nyní zákon
o národním pojištění, to vše
dokazuje, jak se upevnila a jak se zrychlila naše cesta k
socialismu.
Zákon o národním pojištění
neznamená mezník v naší sociální
politice jen s hlediska materiálních výhod,
které přináší pracujícímu
lidu, nýbrž s hlediska nových principů,
které se tu jasně uplatňují a ostře
se odlišují od pohnutek a zásad sociální
politiky v kapitalismu. V kapitalistickém společenském
řádu politika vládnoucí třídy
směřovala především k udržení
třídní nadvlády, k ochraně
velikého majetku a majetkových práv vládnoucí
vrstvy. Také sociální pojištění
již od svého vzniku bylo poznamenáno charakterem
a potřebami panujícího vykořisťovatelského
řádu. V éře kapitalismu nemohlo být
sociální pojištění ani všeobecné
ani dostačující. Již od počátku
bylo sociálního pojištění používáno
k rozdělení pracujících, k porušení
jejich vzájemné solidarity a ke snížení
jejich sociálního tlaku i vlivu tím, že
byly záměrně sociálně diferencovány
různé skupiny pracující třídy,
aby v nich byly vyvolávány a udržovány
vzájemné rozpory, oslabující vědomí
jejich společného zájmu na překonání
vykořisťovatelského řádu. Kapitalistické
hospodářství neuvažuje o člověku,
ale kalkuluje pouze s jeho pracovní silou. Jde mu o to,
aby této síly mělo dostatek a aby byla co
nejlevnější. Jde mu o to, aby nositelé
pracovní síly byli udržováni v nutné
tělesné i duševní kondici, která
může zaručit kapitalistům jejich nejlepší
vykořistění.
Kapitalistický řád uskutečňuje
jen takovou sociální péči, která
je nutná k udržení dělníka ve
stavu schopném práce nebo která je vynucována
stále rostoucím sociálním tlakem dělnické
třídy. Jestliže tedy kapitalismus připouští
sociální reformy, pak jejich základním
účelem je, aby zakrývaly třídní
protiklady a aby vytvářely v dělnické
třídě iluzi o možnosti zajistit na půdě
kapitalismu trvalý pokrok a vzestup životní
úrovně.
O tom, jak kapitalistická hospodářská
soustava pojímala sociální pojištění,
svědčí např. odůvodnění,
s nímž byly předloženy německému
sněmu v r. 1881 návrhy zákonů o dělnickém
pojištění. Tehdy představitelé
německé buržoasie otevřeně prohlašovali
před sněmem, že sociální nedostatky
nelze odstranit jenom potlačováním socialistických
výtržností, nýbrž že je nutné
také vyhlašovat positivní opatření
sociálního rázu. V důvodové
zprávě návrhu zákona o dělnickém
pojištění se pravilo, že je nutno potírat
nebezpečné snahy dělnického hnutí
také úsilím o zlepšení postavení
dělníků. U nemajetných tříd
obyvatelstva je nutno vyvolat přesvědčení,
že stát je dobročinné zařízení,
které slouží potřebám a zájmům
nemajetných vrstev.
Z této formulace je jasné, že vedoucím
motivem zavedení povinného dělnického
pojištění v kapitalistické společnosti
byla ochrana vykořisťovatelského řádu
proti vzmáhajícímu se socialistickému
hnutí, když proti revolučním sociálním
silám se neukázaly dost účinnými
drakonické prostředky protisocialistického
zákona z r. 1878. Podle říšsko-německého
vzoru bylo i v jiných evropských státech
postupně zavedeno povinné dělnické
pojištění jako manifestace oné, při
veškeré zdánlivé pokrokovosti konservativní
měšťácké sociální
politiky, jejímž hlavním účelem
bylo a je zabezpečovat kapitalistický výrobní
a sociální řád. Je jistě poučné
v této souvislosti připomenout, že jeden z
čelných českých představitelů
kapitalistické ekonomiky, prof. dr. Engliš,
mluvě o zavádění nuceného pojišťování
zdůrazňuje, že se tak nečiní
z humanity, nýbrž že hlavním úkolem
toho je omezit tvrdé výstřelky individualismu,
které ohrožují platný právní
řád. Sociální pojištění
je tedy v tomto pojetí s nechtěnou upřímností
označováno v podstatě jako opatření
k zachování individualistického kapitalistického
řádu. Pro charakteristiku kapitalistického
pojetí sociálního pojištění
uvádím ještě příklad s
tzv. Beveridgovým reportem, který byl r. 1942 uveřejněn
jako podklad nejnovějších britských
zákonů o národním pojištění.
Tehdy, na sjezdu konservativní strany, prohlásil
její poslanec Sommerset de Chair, že Neveridgův
plán naznačuje nastávající
vyrovnání mezi kapitalistickým systémem
a hnutím dělnické třídy. Sjezd
politické strany anglické buržoasie schválil
tedy zásady plánu s odůvodněním,
že jsou v souhlase se zdravými snahami o zlepšení
životních podmínek lidu v rámci platné
hospodářské a politické soustavy.
K tomu si neodpustil poznamenat Bernard Shaw v článku
napsaném k výročí úmrtí
Karla Marxe: "Kdyby Marx nyní žil, nazval by
patrně sira Neveridge prohnaným usmiřovatelem,
který se pokouší vykoupit kapitalismus za nové
kouzelné slovo."
S tímto pojetím instituce sociálního
pojištění ostře kontrastuje moderní
pokrokový názor, jak je např. uplatňován
v Sovětském svazu a jak bude realisován také
naším zákonem o národním pojištění.
Včleněním sociálního pojištění
do celkové důchodové politiky hospodářského
celku je vyjádřena správná myšlenka,
že náklad na sociální pojištění
není nákladem na charitativní účely,
na dobročinnost, nákladem, který zatěžuje
národní hospodářství, nýbrž
že je to část odměny za vykonanou práci.
Povaha této odměny za práci je ovšem
odlišná od mzdy. Náklad na sociální
pojištění není individuální,
nýbrž kolektivní odměnou za práci,
kterou koná soubor pracujících v celém
národním hospodářství nebo
v některém jeho úseku. Jednotlivcům
přísluší podíl na této
nové odměně potud, pokud se stanou potřebnými,
a to ve formě, která odpovídá povaze
potřeby, tedy ve formě věcných nebo
peněžitých dávek. Lidská společnost,
která hospodaří v určitém hospodářském
celku, je trvalým a stále se obnovujícím
organismem, který se skládá z osob běžně
pracujících, z osob pracovní schopnosti dorůstajících
a konečně z osob, které nemocí, invaliditou
nebo pokročilým věkem jsou vyřazený
z běžného pracovního procesu. Výsledkem
práce, produktem osob běžně pracujících
musí být ukojování potřeby
všech těchto tří skupin obyvatelstva.
Tato povinnost není výsledkem úvah o sociální
spravedlnosti anebo projevem dobročinnosti, nýbrž
má své plné ekonomické odůvodnění.
Pracovní způsobilost těch, kteří
v současnosti pracují, je založena na výchově
a výcviku a náklad této výchovy nesli
v minulosti ti, kteří v přítomnosti
jsou z pracovního procesu již vyřazeni.
Výrobní kapacita a produktivita práce dnes
pracujících je založena z valné části
na výsledcích práce jejich předchůdců.
Tato úvaha o vzájemném poměru pracujících
a těch, kteří ještě nebo již
nemohou pracovat, ukazuje, že běžné dávky
sociálního pojištění mají
být hrazeny z běžného národního
důchodu. Sociální politika v pojetí
u nás překonaném představovala soubor
zásahů, které měly dodatečně
zmírňovat nedostatek a křivdy, které
s sebou přinášel hospodářský
život. Naše pojetí zdůrazňuje,
že sociální politika je nedílnou součástí
politiky hospodářské. Toto naše pojetí
vychází ze skutečnosti, že sociální
podmínky daného společenského celku
jsou odrazem obecných hospodářských
poměrů a podmínek. A má-li mít
náš zákon o národním pojištění
všechny znaky pokrokové sociální politiky,
pak byla tato jeho koncepce umožněna právě
hospodářskými podmínkami, které
jsme u nás vytvořili znárodněním
a které vytváříme svým hospodářským
plánem.
To všecko pochopitelně, celé toto pojetí
se příčí individualistickému
hospodářskému řádu, v němž
jednotlivá soukromá hospodářství
nejsou navzájem spojena žádným hospodářským
plánem, který by se vztahoval na národní
hospodářství jako celek a na jeho budoucí
vývoj. Proto také musí být ve starém
společenském řádě časový
odstup mezi výkonem práce a poskytováním
dávek pro přerušení nebo zrušení
výdělečné činnosti překlenut
reservováním částečné
odměny za konanou práci. Takové reservování
části odměny za práci může
být provedeno, pokud jde o úhradu dlouhodobých
dávek úrazového a důchodového
pojištění, jen tvořením fondů
podle zásad a pravidel pojistné techniky. Tento
pokus včlenit kolektivistické sociální
pojištění methodou převzatou ze soukromého
individuálního pojištění do individualistické
hospodářské soustavy musel nutně selhat.
Toto selhání se projevovalo v nutnosti stálého
přepočítávání početních
základů sociálního pojištění.
Zmínil jsem se již o moderním a pokrokovém
pojetí sociálního pojištění
v Sovětském svazu, který do své ústavy
vtělil právo na hmotné zabezpečení
ve stáří, jakož i pro případ
nemoci a ztráty pracovní způsobilosti, a
který toto právo ústavně zaručuje
vybudováním obsáhlého sociálního
pojištění dělníků a jiných
zaměstnanců na náklad státu, dále
bezplatnou léčebnou péči pro pracující
lid a zřízením rozsáhlé sítě
léčebných míst.
Z hlediska včlenění sociálního
pojištění do celé hospodářské
soustavy je zajímavé svědectví, které
v tomto směru vydávají angličtí
autoři, manželé Webbovi, ve svém proslulém
díle Sovětský komunismus - nová civilisace:
Sovětský dělník si uvědomuje
- co dělníci žádného jiného
státu nemohou - že bude v jakýchkoli nesnázích
postaráno o něho, o jeho manželku a jeho děti
na účet roční výroby společnosti.
Manželé Webbovi pokračují: V Sovětském
svazu se nepokoušejí tvořit kapitálový
fond, z něhož by se v budoucnosti platily dávky.
Dávky poskytují každý rok hlavně
z příjmů toho roku. Sovětský
komunismus objevil, že společnost nestárne
rok od roku, jako tomu je u jednotlivce. Poznáním
této skutečnosti, která byla individualismem
tak úspěšně zatemněna, mizí
veškerá potřeba pojistně technických
komplikací, které jsou obsaženy v evropské
a americké koncepci sociálního pojištění.
Osnova zákona československého národního
pojištění je rovněž koncipována
v duchu změny úhradové soustavy. V dosavadní
soustavě byly, jak známo, zdůrazněny
prvky pojištění a prvky nuceného spoření,
neboť výše důchodu měla být
úměrná zaplacenému pojistnému.
Tato soustava byla pochopitelně výslednicí
historického vývoje. Opouštíme-li dnes
dosavadní úhradovou soustavu, pak je to zejména
proto, že chceme záměrně hned od počátku
rozdělovat ve formě důchodu v podstatě
vše, co se na pojistném nebo státním
příspěvku vybere. A budeme-li v národním
pojištění skládat určité
reservy, pak budou mít podstatně jinou povahu než
reservy dosavadní úhradové soustavy. Nebudou
shromažďovány za účelem dosažení
úrokového výnosu a nebudou mít vůbec
povahu protihodnoty částek do pojištění
zaplacených, nýbrž budou mít jen povahu
zabezpečovací, aby nebylo třeba přikročovat
ke zvýšení pojistného při každém
hospodářském výkyvu nebo jiných
mimořádných vlivech. Logickým důsledkem
nové úhradové soustavy také je, že
výše důchodů bude mnohem méně
závislá na době trvání pojištění
a že budou upraveny staré důchody. Z ostatních
zásad, na nichž je budováno národní
pojištění, považuji za nutné zdůraznit
jen nejvýznamnější:
Národní nemocenské pojištění
odstraňuje všechny dosavadní rozdíly
mezi jednotlivými odvětvími nemocenského
pojištění a poskytuje všem pojištěncům
jednotné dávky, a to na úrovni dosavadního
nemocenského pojištění soukromých
zaměstnanců. Přitom se vedle dosavadních
dávek zavádí nové nebo se při
poskytování dosavadních dávek uplatňují
liberálnější principy. Důchod
v případě invalidity a stáří
náleží tomu, kdo pracoval a dával svou
pracovní sílu k disposicí národnímu
celku, ať byl dosud pojištěn či nikoliv.
Podmínky a konstrukce důchodů mají
být zásadně stejné pro všechny
skupiny pojištěnců. Této zásadě
odporuje dosavadní stavovsky privilegované tříštění
sociálního pojištění. Srovnává
se však s ním diferencování důchodů
podle výše mezd, platů a výdělků,
stejně jako zvýhodnění pro nápad
dávek u pojištěnců v zaměstnáních
namáhavých, nebezpečných a opomíjených,
jako například u horníků.
Důchodové pojištění odškodňuje
ztrátu výdělku nebo jeho podstatný
pokles a nikoliv nepříznivý zdravotní
stav nebo vyšší stáří samo
o sobě. Výše odškodnění
se řídí především výší
ztraceného výdělku, takže doba pojištění
má podstatně menší vliv na výši
důchodu než dosud. V pojištění
nemají existovat vedle sebe starodůchodci a novodůchodci
tak, aby rozdíl mezi jejich důchody byl podstatný.
Pojištění nemá národnímu
hospodářství odnímat více prostředků,
nežli je zapotřebí, zejména nikoliv
v době, kdy je těchto prostředků zapotřebí
k rekonstrukci a rozsáhlým investicím, nutným
k trvalému zvýšení životní
úrovně národa. Novým druhem důchodu,
dosud nikdy a nikde nezavedeným, je důchod manželky,
který se poskytuje za podmínek v osnově stanovených
jednotnou částkou Kčs 6000 ročně.
Další novou dávkou, která má
překlenout disparitu mezi osobami podle zákona pojištěnými
a mezi těmi, které nemohou být účastny
pojištění, je tak zvaný sociální
důchod. Poskytuje se za určitých podmínek
těm, kteří nemohou již býti pojištěni
a byli před účinností zákona
výdělečně činni, a to ve výši
8.400 Kčs ročně. Pro úplnější
posouzení toho, co přináší národní
pojištění na důchodech, uvádím
několik typických příkladů: