Komise shledala však ve Zlíně ještě jiné věci, které si zaslouží velkého uznání. Na prvním místě je to neustále prováděné zlidšťování práce. Jsou to ve skutečnosti dalekosáhlá opatření, která dělají práci radostnější. Počet zaměstnanců, mužů i žen, pracujících u pohyblivého pásu, který je konstruován ve Zlíně do kruhu, byl při stejně rychlém pohybu rozmnožen o 20% zaměstnanců, a to za tím účelem, aby výkon pracujícího byl snížen. Tím bylo umožněno snížení nutného pracovního výkonu a snížení soustředěnosti pracujícího, což se projevilo zlepšením zdravotního stavu pracujících u kruhu.

Ukázalo se, že trestní komise, o které se tolik psalo a mluvilo a která v Bartošově řeči byla líčena jako nějaká novodobá inkvisice, vlastně vůbec neexistuje a že šlo o disciplinární komisi Revolučního odborového hnutí. Skládala se ze zástupců závodních rad, byli v ní členové všech politických stran, a jak bylo zjištěno, komunisté byli v ní v menšině. Tato komise vůbec netrestala, nýbrž vyslovovala pouze svůj souhlas nebo nesouhlas s návrhem trestů, které určovalo ředitelství podniku podle toho, o jaké provinění nebo o jaký přestupek šlo. Těžší případy byly postupovány soudu. Ačkoliv i v tomto případě někteří členové komise projevili velkou iniciativu a vynalézavost, nic neobjevili. Zjistilo se sice, že disciplinární komise vyslovila častěji souhlas s návrhem na propuštění některých zaměstnanců, ale ve všech těchto případech šlo o zaměstnance, kteří si nemohli zvyknout na to, že majetek národního podniku je vlastnictvím republiky a že si jej nesmí žádný jednotlivec přisvojovat. Kdo si na tuto zásadu nemohl zvyknout a kradl, byl po právu propuštěn. Je pravda, že provinění nebyla posuzována stejně. Nebylo jednoho měřítka. Platila zásada, že čím vyšší postavení v závodě měl vinník, tím přísněji byl případ posuzován.

Činnost této disciplinární komise měla velmi záslužný výsledek. Při svém zřízení projednávala často 70 i více případů v týdnu. V době, kdy přišla komise do závodu, byla zrušena disciplinární komise, poněvadž byly týdny, kdy nebylo ani jednoho případu provinění.

Tato skutečnost svědčí o tom, jak výchovně působila činnost disciplinární komise na veškeré osazenstvo a nezbylo nakonec než s touto činností souhlasit. Před disciplinární komisí byly projednávány též případy, kde šlo o zřejmé zanedbávání povinností, nezájem na práci, rozvracení pracovní morálky, a to zcela správně trpěno býti nemohlo. Zrovna tak nebylo možno připustit, aby na účet pilné a poctivé práce mnohých jiný zahálel.

Pan Bartoš a jeho přátelé byli jiného názoru. Chtěli se státi populárními a hanobili nutná úsporná opatření, která si reorganisace podniku vynucovala. Když došlo ke slučování malých pracovních skupin a tím ubývalo vedoucích míst, žádal pan Bartoš, aby vedoucí lidé zůstali dále na svých místech, i když neměli co vésti. Ztěžovali tak reorganisaci podniku a hospodárnost jeho výroby. Při tom však tvrdili a šířili nepravdivé zprávy, že národní podnik nevydělává, vydělávat nebude, jeho výrobky že jsou drahé, ačkoliv byl pravdou opak. Žádný národní podnik nešel svou vlastní pílí při všech velkých sociálních a kulturních opatřeních, která prováděl, tak rychIe do rovnováhy, rentability a do stavu, kdy vykazoval zisky, přestože boty z národního podniku Baťa byly a jsou o 100-300 Kčs, u speciální obuvi ještě o více, lacinější, než je dávala na trh soukromá anebo jiná výroba. Nejinak je tomu u obráběcích strojů a jiných výrobků, které národní podnik Baťa vyrábí. Povinností národního podniku bylo, aby se bránil, aby si zajistil na klíčových místech spolehlivé lidi, a to musela uznat po všem šetření a zjišťování i komise ústavodárného Národního shromáždění.

Předpoklady Bartošovy a reakce byly ovšem jiné, než jak celé tažení proti Zlínu končí. Závěrečná kapitola této historie je též poněkud jiná, než si posl. Bartoš a jeho druzi představovali. Uzavíráme ji za jiných poměrů, než byly 11. července, ale úplně v duchu odpovědi posl. dr Holého, pronesené ihned po štvavé řeči Bartošově. Práce vykonaná ve Zlíně je slavným triumfem nad reakcí a jejím služebníkem. A poslední slovo bude mít ještě soud lidově demokratické republiky, protože máme zákon na ochranu dvouletky, který kdysi p. Bartoši jeho druzi společně schválili a odhlasovali. Není naší vinou, že p. Bartoš na tento zákon, který přísně stíhá každého, kdo by se opovážil poškozovat dvouletku, zapomněl, že v lidové demokracii platí zásada: Každému podle zásluhy! Je proto spravedlivé, žádá-li národní podnik Baťa ve Zlíně, aby byl Bartoš povinen nahradit škody způsobené záškodnickou činností a aby mu bylo měřeno podle zásluhy.

Nakonec považuji za svou povinnost vysloviti dík všem zaměstnancům národního podniku ve Zlíně za veškerou pomoc, se kterou komisi vyšli vstříc a poskytli potřebné informace a vysvětlení, aby si mohla udělat správný obraz z mnohotvárného dění v životě národního podniku. Osazenstvo nyní po únorových událostech jako v jiných závodech vyhlásilo svůj protiplán, jehož účelem je zrychlit výrobu a splnit dvouletku do 28. října. To charakterisuje Zlín a jeho práci. Více než tisíc návrhů, které vyšly zdola od pracujících lidí, bylo základem protiplánu. Tyto návrhy budou všechny uskutečňovány. Znamenají úspory materiálu, energie, plynu, elektrického proudu atd., dále pracovních sil, zlepšení mechanisace, takže úspory v penězích budou vyjádřeny 128 miliony Kčs. (Potlesk.) Proto považuji za svou povinnost poděkovat osazenstvu národního podniku Baťa ve Zlíně a přeji s tohoto místa všem výrobnám zlínského národního podniku mnoho úspěchu a zdaru.

Dobrá, příkladná práce, pospolitost, která nyní po únoru byla ještě daleko více utužena, je zárukou dalších budovatelských úspěchů i toho, že dvouletka do 28. října splněna bude. Bude to další příspěvek Zlína k vybudování socialismu v naší zemi. (Potlesk.)

Podpredseda Polák: Ďalej má slovo pán posl. Nedoma.

Posl. Nedoma: Pane místopředsedo, paní a panové!

Předseda výboru pro kontrolu provádění dvouletého plánu pan posl. Skaunic i pan posl. Kliment velmi výstižně vyčerpali celý zlínský případ a nepovažuji proto za nutné, abych jako bývalý předseda výboru pro kontrolu provádění dvouletého plánu a předseda delegace, která byla pověřena po známé řeči posl. Bartoše vyšetřováním poměrů ve Zlíně, k těmto vyčerpávajícím poznámkám a vysvětlivkám podával ještě svoje poznámky a doplňky. Ujímám-li se, paní a pánové, přesto slova, činím tak proto, poněvadž mi tak káže především vědomí politické a osobní odpovědnosti a poněvadž cítím, že mám povinnost zabývat se projevem svého bývalého klubovního kolegy s hlediska poněkud širšího a že je třeba, abych, pokud je to v krátkém projevu opravdu možno, osvětlil některé příčiny, které v souhrnu vyústily v t. zv. zlínské kampani.

Předem však, paní a pánové, prosím o jedno: abyste se nesnažili z mého projevu vyvozovati úmysly, které opravdu nemám. Nemíním ve svém projevu dělati z černého bílé a co hlavního, nemíním utíkat od nějaké odpovědnosti. Byl jsem a jsem dosud poslancem strany, která měla své určité zaměření a chápu také svoji politickou odpovědnost tak, že jako jeden z poslanců této strany nesu a ponesu také úplnou odpovědnost za to, co moje strana dělá dobrého nebo špatného. Je mi jasné, že prohraje-li politické vedení strany zápas, ať z těch nebo z oněch důvodů, že já především jako poslanec musím nésti důsledky této porážky. Jestliže přesto chci opravdu mluviti otevřeně a kriticky o některých chybách, kterých se především dopustilo bývalé vedení strany, budu tak činiti, paní a pánové, v pevném přesvědčení, že vám reprodukuji jenom to, o čem jsem přesvědčen, a hlavně také to, o čem jsem byl dříve přesvědčen a o čemž mi mohou také podat vysvědčení i moji klubovní kolegové. Když jsme, paní a pánové, po květnové revoluci v roce 1945 počali uskutečňovati t. zv. košický vládní program, bylo všem, kteří zatvrzele nelpěli z jakýchkoli důvodů jenom na minulosti, naprosto jasno, že naše cesta může býti jenom jedna, a to cesta socialismu. Myslím, že málokterý národ v Evropě má tak slavnou tradici v bojích za socialistické ideály lidstva. Věřil jsem, paní a pánové, od počátku, že pro všechny poctivé a realisticky uvažující občany naší znovuosvobozené republiky byl cíl, který jsme si dali, jednoznačně určen, a to socialistickou formou lidově demokratické republiky. Myslím také, že jsme i po druhém osvobození prokázali, že dovedeme po masarykovsku jako celek jít svou cestou, cestou typicky československou. Ukázalo se, a to je myslím to, co by měl svět ocenit, že dovedeme své velkolepé socialistické reformy dělat bez násilí, ale především revolucí srdcí a mozků. Dali jsme přednost poctivé dohodě o základních principech naší politiky hospodářské, kulturní a sociální a řekli jsme si, že vylučujeme již předem mocenský boj o tyto principy. Proto jsme, právě dík vítězství rozumu v nás, došli k velikým cílům přes všechny ideologické překážky rychleji, než snad mnozí sami očekávali. Odmítli jsme hned na počátku naší nové svobody některé organisační formy minulosti, dali jsme pevný základ odborové jednotě námezdních pracovníků, a to především proto, že alespoň většina z nás viděla v jednotné odborové organisaci námezdních pracovníků záruku, že revoluční jednotné odborové hnutí bude hybnou pákou socialismu postupně uplatňovaného po našem československém způsobu. Dík neúchylnému odhodlání pracujících mas došli jsme ještě v revolučním roce k realisaci znárodnění v sektoru průmyslovém a dovedli jsme bez otřesů vyvoditi z této hospodářské revoluce další praktické důsledky. Odmítli jsme soutěživou improvisaci kapitalistického systému a nahradili jsme jej socialistickým hospodářským plánem s odhodláním, že postupně hospodářský plán doplníme celostátním plánováním kulturním, zdravotnickým i sociálním. Nerozpakuji se zdůrazniti, že cesta, kterou jsme se dali, když si především uvědomíme obrovitost úkolů, které byly před námi, byla cestou pro silné, přesvědčené, pro myšlenku socialismu fanaticky zaujaté, že to byla především cesta pro ty, kteří byli odhodláni odstraňovati nakupené překážky i za cenu velkých obětí. Zdálo se, alespoň z počátku, že dohoda stran Národní fronty o základní problematice našeho socialistického budování povede k cíli bez třecích ploch a otřesů, bez zbytečných zastávek a nevraživosti, vyúsťujících v nějaký tvrdý zápas o politickou moc. Bylo mi ovšem jasno, že různá ideologická zaměření, diferenciace názorová a otázky demokracie, svobody a demokracie hospodářské a sociální povedou podle povahy strany k diskusím uvnitř Národní fronty, že bude rozdílné nazírání na detaily, na methody, věřil jsem však a se mnou desetitisíce mých politických straníků, že všechny tyto odlišné názory nepovedou k diferencím povahy zásadní.

Chtěl bych, paní a pánové, ukázati na našem znárodnění a později na případu zlínském, kam může zavésti zaujetí příliš jednostranné, zaujetí do všech důsledků neuvážené a snad i záměrné. Znárodnění našeho velkého a nyní i středního průmyslu vyvolalo samozřejmě u mnohých našich občanů pocit křivdy, především u těch, kteří tímto socialistickým procesem ztratili své společenské výsady a mnohdy bezpracně důchody. Zatrpkli i ti, kteří, jsouce v námezdním poměru v době kapitalismu, zmizeli většinou z vlastní viny v propadlišti proto, že nenalezli dosti mravní síly budovat aspoň stejně oddaně to, co nyní patřilo celému národu.U těchto skupin bylo možno celkem lidsky a psychologicky chápat jejich zklamání, jejich negativní postoj ke všemu, čemu my říkáme socialistické budování.

Byla zde však ještě druhá, velmi početná skupina, která se dala především svést jednostranným výkladem zásad smíšeného hospodářského systému, na kterém se strany Národní fronty dohodly, a ještě jednostrannějším výkladem rovnoprávnosti jednotlivých výrobních sektorů. Všichni ti zapomínali ovšem, že princip rovnoprávnost lze spravedlivě zachovat jen při dodržení proporcí poměrnosti.

Jestliže jsme v první etapě znárodnili přes 70% naší výroby, muselo být pro každého logicky uvažujícího samozřejmě, že od úspěchu našeho znárodněného podnikání závisí především náš příští blahobyt a že každý neúspěch znárodnění by nutně - ať chceme nebo nechceme - vedl ke snížení naší životní úrovně. Museli jsme také domyslit, co by znamenala eventuální katastrofa národního podnikání nebo alespoň jeho citelnější a trvalejší neúspěch.

Politikům a hospodářům muselo být jasno stejně jako hospodářsky myslícím lidem, že by to znamenalo krok o desítky roků nazpět. Proto nebylo nadsázkou, říkalo-li se, že znárodnění je náš osud.

Zcela otevřeně chci přiznat, paní a pánové, že vedení bývalé národně socialistické strany, složené z větší části z lidí, kteří byli jinak orientování, nedovedlo především tento proporcionální poměr mezi znárodněným a neznárodněným sektorem podstatně odlišit a zavedlo tak národně socialistické hnutí, které bylo ve svém jádru uvědoměle socialistické, do situace, která nakonec musela vésti k vystupňování zápasu o samy principy socialistické výstavby. Toto jednostranné zaměření vedení strany muselo vésti k naší isolaci pokud jde o tábor socialistický a jako další důsledek vedlo k zápasu o politickou moc jako všude, kde se hlediska, předtím dohodnutá, den ze dne markantněji rozcházejí, místo aby se vzájemnou diskusí a výměnou názorů sbližovala.

Toto stanovisko bývalého vedení strany mělo nesporně své důsledky ideologické i organisační. Strana nezískávala v těch řadách, které dříve bývaly jejím jádrem. Získávala naopak ty, kteří začali ve straně spatřovat nástroj pro svoji politiku znovuvzkříšení toho, co bylo. A tak se strana vinou bývalého vedení dostávala stále více na onu frontu barikády, která znamenala při nejmenším překážku na cestě k jasnému socialistickému programu hospodářskému, kulturnímu a sociálnímu. Tento chybný postoj bývalého vedení strany vedl k určitému ideovému chaosu, který pronikl i do nižších složek a vytvářel dvojí mentalitu, jejímž vzorným příkladem je také Zlín.

Poznal jsem, paní a pánové, velmi dobře předválečný Zlín Tomáše Bati a později Zlín Jana Bati. Poznal jsem však také Zlín v prvých letech nesvobody a bylo mi umožněno, abych také poznal Zlín budovaný po okupaci. Myslím proto, že se mohu tak trochu odvážit srovnání i kritiky. Nedal jsem se ani jako mladý novinář a tím méně později jako odborář oklamat povrchem oné grandiosní kapitalistické výstavby. Nedal jsem se opít ani velkolepostí organisace, nedal jsem tehdy působit na sebe ani tím všude se vtírajícím zdáním všemoci, ale snažil jsem se především proniknout jádro onoho produktu sociálního, který Baťovy závody vytvářely. Cítil jsem, že za vším, co je tak mistrně režírováno a organisováno, zůstává zvůle, sebelépe maskovaná, nesvoboda, nedůstojná závislost, vytvářející onu tehdy tak typickou Baťovskou mentalitu.

Vzpomínám si, jak jsme v prvém roce nesvobody s později umučeným generálním tajemníkem kovodělníků, soudr. Kadlecem po jednom nezdařeném jednání se zlínskými mocipány uvažovali ve zlínském Společenském domě o budoucnosti zlínských podniků. Vzpomínám si, jak jsme tehdy došli k názoru, že je dobře, když to u Bati tak dokonale organisují, neboť nám připravují jeden velký podnik - jak jsme již tehdy říkali - pro zestátnění. Baťa sice zestátněn nebyl, ale stal se majetkem celého národa. Nebyl však znárodněn onen pyšný podnik předválečný, sahající po všem, ale podnik okupanty vykradený a válečnými událostmi, jmenovitě bombardováním, těžce poškozený. Všem poctivým lidem, paní a pánové, muselo být jasno, že znovuvybudování tohoto polozničeného průmyslového giganta, jeho další rozkvět a opětné světové uplatnění bude státníkovou zkouškou socialismu a těch tisíců a tisíců nadšených a odhodlaných, kteří se do výstavby dali.

Při svých šetřeních ve Zlíně jsme se všichni členové delegace - nechť jsme patřili ke kterékoliv straně - přesvědčili, co tvůrci nového socialistického Zlína museli překonat překážek, které se z počátku zdály téměř nepřekonatelnými. Jednou z hlavních překážek a nebezpečí byl zásah osoby bývalého hlavního spolumajitele firmy, který jsa v cizině, opřen o zahraniční kapitalistickou reakci, pokusil se všemi prostředky podlomit vně i uvnitř základnu nové výstavby, a to v naprosto liché naději, že poměry si vynutí, aby republika a její lid vydal tuto baštu dokonale organisovaného předválečného kapitalismu do rukou bývalých majitelů a jejich zahraničních a domácích přisluhovačů. Účel se nám jevil jako naprosto jasný. Celou touto mistrně organisovanou akcí měl se především učiniti průlom do našeho znárodnění a měla se, tak říkajíc, vybudovat výpadní brána pro reakci domácí a zahraniční proti celkovému znárodňovacímu procesu v Československu.

Mluví se, paní a pánové, v poslední době mnoho o svobodě tisku. Můžeme se rozcházet v názoru na tuto svobodu, ale v jednom musíme být jednotní, že tisk musí především i třeba kriticky sloužit tomu, co představuje snahu národa. Znárodnění bylo věcí celého národa a proto tisk měl především zaujmout naprosto kladné stanovisko a teprve potom měl právo - jak je tomu v Sovětském svaz a jinde - poukazovat na chyby, které tam nebo onde děláme. Bylo mi umožněno, abych si v minulých dnech velmi podrobně pročetl, co bylo v posledních letech napsáno kolem Zlína. A tu se, paní a pánové, poctivě přiznáván, že jsem došel k názoru, že tato kampaň byla přímo rafinovaně organisována a mistrně záměrná. Pročetl jsem si v posledních dnech celý materiál továrníka Šedivého, Čermáka, výstřižky zahraničních novin a zjistil jsem, chci-li být poctivý k sobě i k vám, jedině: že šlo především o akci zahraniční, podporovanou mnohými lidmi u nás. Překvapilo mne, jak na př. francouzský list l´Époque líčí závody jako galej, která má pracovat jen pro Sovětský svaz. Jiný zahraniční Iist mluví o rozkradených stamilionech, jiný určuje již den finančního krachu závodu. Všechny tyto divoké, ničím nedoložené zprávy měly jediný účel: aby podlomily důvěru v národní podnik Baťa v cizině a aby především odřízly podnik od zahraničních surovin. Národní podnik měl tím být zasažen na nejcitlivějším místě. Naše československé listy - a lituji, že musím zdůraznit, že to byly listy národně socialistické a lidové - často bez komentáře přetiskovaly tyto divoké zprávy zahraničních listů, pramenící z jedné centrály. Musím s lítostí konstatovat, že nenašly ani slova obhajoby, naopak většinou tyto přetisky končily jenom výzvou, aby promluvilo obviněné vedení národního podniku. Kapitolu pro sebe tvořily některé listy, v nichž se objevovaly zdánlivě vysoce odborné, ale obyčejně nepodepsané úvahy o špatné organisaci, neodborném vedení a těžkých finančních ztrátách, o fingovaném zisku a pod.