Náš důstojnický sbor rozrušilo
pensionování důstojníků starších
55 let. Je pochopitelné, že kdo je přestárlý
a fysicky či duševně neschopný k výkonu
funkce, má být pensionován. Ovšem pensionování
takové musí se díti jen s tohoto objektivního
hlediska a ne z důvodů jiných, zvláště
politických, nebo snad jen z důvodu, aby se na jejich
místa dostali důstojníci mladší.
Je krajně nehospodárné pensionovat důstojníky
fysicky i duševně schopné, mohou-li zastávati
ještě několik let službu, jen proto, že
dosáhli 55 let, bez ohledu na to, co mohou ještě
pro armádu vykonat. Musíme si býti vědomi
toho, že mírová služba v armádě
je odchylná od služby v poli. V mírové
době se žádá od velitele, aby vědomosti
jemu vlastní dovedl sdělit a předat těm
ostatním. To vyžaduje zvláštní
schopnosti a velké inteligence. Z takových velitelů
byli dnes pensionováni důstojníci - legionáři
se zkušenostmi prvního a druhého odboje, s
velkou praxí v mírové výstavbě
armády. Pensionovat takové důstojníky
neprospívá armádě a zatěžuje
státní pokladnu jejich pensijními požitky,
zatím co kdyby byli ponecháni v armádě,
mohli by jí sloužit v dnešní její
organisační výstavbě. Tímto
pensionováním ukázala správa armády
svůj nevděk vůči legionářům,
k jejich schopnostem.
Při celé této akci vtírá se
na mysl myšlenka, nejsou-li tu sledovány jiné
cíle než pensionovat starší než 55
let, totiž cíle ryze stranickopolitické. Jak
jinak si vysvětlit, že 56letý generál
- legionář, politický vězeň,
fysicky i duševně výkonný, jde do pense,
zatím co jiný, 58letý, je na svém
místě ponecháván a označován
jako nepostradatelný přes to, že si podal žádost
do pense. Přitom vojenská správa nepostupuje
ohleduplně. Znám případ jednoho generála,
kterého modrý arch zastihl v plné práci.
Bylo přece zvykem, zvláště u vyšších
velitelů, že byli požádáni, aby
si podali žádost do pense, aby tak mohli uvést
své důvody, proč tak činí,
nebo důvody proti tomu, aby byli pensionováni. Přece
nebude generál-legionář propuštěn
takovým způsobem, jak se propouští v
každé domácnosti služka. Znovu opakuji,
takové pensionování a způsob, jakým
je prováděno, je projevem nevděku legionářům,
kteří se zasloužili o svobodu národa.
Mezi branci se mnoho diskutuje o délce presenční
služby. Touto věcí se zabývala také
vláda, která navrhuje presenční službu
12 měsíců plus 8 měsíců
pracovní služby. Nesmíme zapomínat,
že povoláváním branců odčerpáváme
část pracovních sil z našeho hospodářského
života a že brance vytrhujeme z jeho civilního
zaměstnání. Na druhé straně
je nezbytně zapotřebí, aby branec byl na
vojně tak dlouho, aby si osvojil znalosti, které
jako voják musí nezbytně znát. Délka
presenční služby musí se tedy řídit
zřetelem na obě dvě hlediska. Nemůže
býti příliš krátká a nemůže
býti také dlouhá.
Shora uvedený vládní návrh ponechává
brance opět dva měsíce ve vojenské
službě, i když z toho část odpracovává
v pracovní povinnosti. Díváme se na toto
řešení jako na řešení provisorní.
Armáda musí učiniti vše, abychom se
dostali k pevnému stanovení délky presenční
služby, aby branec věděl, jak dlouho na vojně
bude. Říkáme předem, že presenční
službu 20 měsíců pokládáme
za příliš dlouhou a že může
býti v podstatě snížena. Je ovšem
potřebí, aby vojenská správa a odpovědná
velitelská místa splnila určité předpoklady,
které umožní zkrácení presenční
služby.
Podle našeho názoru měla by se presenční
služba snížit až na 12 měsíců,
kromě speciálního výcviku, jako je
výcvik letecký. Předpokladem pro takové
snížení je především nutnost
provádět brannou výchovu. Mnoho se o ní
mluví; dějí se různé organisační
přípravy, ale výsledek zatím není
žádný. Dalším takovým předpokladem
je snížit radikálně strážní
službu, hlídání zbytečně
rozptýlených malých skladišť a
vojenských objektů. Vojenská správa
by se měla zabývat koncentrací skladišť
svého materiálu, přenecháním
zbytečných objektů, které nebudou
armádou používány nebo jsou pro armádu
nepotřebné, a vrátit tak brance vojenskému
výcviku, aby se něčemu na vojně naučili
a ne, aby stáli pořád jen jako strážní
u nadbytečného skladiště anebo zbytečné
budovy. Armáda bude míti pak vojáky na cvičišti
a vyhovíme tak volání mladých, aby
byli vytrhováni z civilního života jen na dobu,
jež je nezbytně nutná, a hospodářskému
životu vrátíme pracovní síly
brzy, aniž by musely pracovat v pracovní povinnosti.
Chtěl bych věnovat pozornost vojenskému tisku,
Obraně lidu a nakladatelství Naše vojsko. Zabýval
jsem se již touto věcí v rozpravě o
exposé pana ministra národní obrany v branném
výboru a vracím se k tomu nyní proto, poněvadž
náprava provedena nebyla, a že jsem přesvědčen,
že jak Obrana lidu, tak i Naše vojsko jsou pro stát
příliš nákladným podnikem. Chápu,
že armáda potřebuje mít tisk, kterým
by propagovala myšlenky brannosti a cíle naší
branné politiky. K tomu však není potřeba
denního listu a stačil by na to týdeník.
Chtějí-li se představitelé obrátiti
k občanstvu prostřednictvím denního
tisku, pak je tu starý osvědčený a
na vysoké úrovni stojící list legionářů
Národní osvobození, který mohl klidně
převzíti úlohu, kterou má vykonávat
Obrana lidu, a Obranu lidu bylo možno přeměniti
na týdenník, který by se věnoval speciálně
propagaci naší brannosti a naší armády.
Nemá přece smysl, aby armáda vydávala
nákladný deník, který otiskuje denní
zprávy, jež si každý občan a voják
přečte stejně v ostatním denním
tisku. Přitom by státní pokladna, resp. armáda
ušetřila měsíčně asi 700.000
Kčs, kterými přispívá na odbyt
novin mezi vojáky, a uspořila by peníze ještě
další. Přeměnou Obrany lidu v týdeník
by se v podstatě restringovala personálně
velmi dobře dotovaná redakce a ušetřily
by se další peníze.
Ačkoli finanční a odbytová situace
Obrany lidu je chmurná, přece jen se žije na
vysoké noze. Není to jen redakce, bohatě
dotovaná především důstojníky-redaktory,
ale není bez zajímavosti, že nakladatelství
Naše vojsko má devět automobilů, z toho
4 nákladní a 5 osobních, zatím co
by stačil 1 nákladní a 1 osobní. Opravy
těchto automobilů stojí ročně
statisíce, nemluvě o provozních nákladech.
Automobilů se užívá i k soukromým
jízdám, jako se stalo u ředitele Pevného
letos v létě po dobu 9 dnů k jízdě
po Slovensku. Kdyby vojenská správa provedla v tomto
směru nápravu, restringovala předimenzovaný
deník a zbytečné náklady s tím
spojené, ušetřila by státní po
kladna, jak se odhaduje, nejméně 50 mil. Kčs
ročně. Tvrdím, že Obrana lidu i nakladatelství
Naše vojsko je přepych, který si v této
době nemůžeme dovolit.
Čs. strana národně-socialistická bude
plně podporovat spravedlivé a účelné
snahy ministerstva národní obrany a má naprosto
kladný poměr k naší armádě.
Vznesl-li jsem dnes slova kritiky i slova podnětů,
činím tak proto, že chceme mít armádu
lepší a dokonalejší. Chceme mít
armádu sloužící národu a nechceme
armádu, která by se stávala rejdištěm
politických pletich. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Upozorňuji, že
přes všechny naše snahy nemůžeme
dosáhnout, aby řečníci nečetli
své řeči, jak ukázal případ
posledního řečníka, který svou
řeč četl od prvního písmene
do posledního. Prosím slavnou sněmovnu, aby
jednacího řádu v tomto směru dbala.
Pro nedostatečnou presenci přerušují
projednávání pořadu schůze
a sděluji, že se předsednictvo usneslo, aby
se příští schůze konala zítra
v pátek dne 12. prosince 1947 o 9. hodině
1. Doplňovací volba člena parlamentní
a úsporné komise.
2. Zpráva výboru rozpočtového o vládním
návrhu (tisk 860) finančního zákona
republiky Československé, kterým se stanoví
státní rozpočet na rok 1948 (tisk 908),
a
rozprava o prohlášení ministra financí,
učiněném v 81. schůzi ústavodárného
Národního shromáždění
dne 30. října 1947. Končím schůzi.