Velevážení, to je jedna položka. Druhou položku, které užijeme na podložení a vyrovnání, bude konfiskovaný majetek Němců v celé své šíři. Dovolte mi, abych při této příležitosti vzpomenul, že ještě většina národa nemohla plně ocenit to, co se stalo. Je to dějinný zjev, že jsme z území, které nám Prozřetelnost svěřila a do něhož se nám tlačili po tisíc let Němci a uchvacovali posice, jsouce vzadu kryti národem silnějším, než jsme my, dostali je odtud pryč a že máme naději, že se sem už nikdy nevrátí. Němci vsadili na jedinou kartu, vsadili va banque. Va banque bylo zosobněno v osobě Hitlera a ve velikášství světovlády. Na to vsadili celou svou existenci - a prohráli. Nyní to vystěhování je jenom důsledkem této prohry. Za stara vždycky ohavné rebelie, jak byl ten název, byly trestány na hrdle a na statcích. My jsme trestali na hrdle jenom sprosté zločince, ostatní jsme trestali na statcích a ještě jsme jim dali každému na cestu 500 marek, aby něco měli, když šli "Heim ins Reich", aby tam s něčím přišli. Ostatní majetek, který byl z naší půdy a namnoze z práce našich lidí českých, v dolech atd., vybudován, propadá a byl určen k podložení nebo nápravě měny nebo vyrovnání se se starými vkladateli. Jsou to domy, živnosti, továrny, doly. Kolik to bude dělat? Měl jsem nebo měli jsme v rozpočtovém výboru takovou neužitečnou diskusi, když jsme se tahali o odhad, jakou to má cenu. Bylo to neužitečné, poněvadž vůbec není možno stanovit v nynějších korunách, jakou to má cenu, protože také za krále Holce byla za groš ovce. To byl tehdy poměr peněz k věcem. My také nevíme, jak to budeme moci prodat, proto ty cifry, které byly udávány, 300 miliard a 30 miliard, mají asi tak stejné oprávnění. Ale pro nás je důležité, co asi můžeme za to utržit, nebo co jsou schopni za to dát naši lidé, kteří jdou do pohraničí a budou si to kupovat, starý pensista chaloupku, živnostník krám atd., nebo nějaký národní podnik, nějaký konfiskát atd. Já se domnívám, že i stát, který bude z tohoto konfiskovaného německého majetku také něco pro sebe chtít. Za to něco do měnového fondu zaplatit, tolik, kolik bude moci dát. A tu se myslí, že to bude asi tak kolem 40 miliard Kčs. Při tom je zde jedna věc, že příliš hrdí na likvidaci tohoto všeho nemusíme být. Jednak jsme loudaví v provádění prodeje a potom znám morální stránku některých případů. Ale kde je mrtvola, tam se sletí supi. Prosím, tady to bylo opuštěné, res derelicta, opuštěný majetek, tady se také slétávali supi - osoby slabšího morálního založení, po případě osoby, které jsou zločineckého založení.

Velevážení, hlavně ve zpeněžení movitého majetku se zde příliš hřeší, a tu chci jenom připomenout, že tady jsme postoupili velice málo, a sám pan ministr financí dnes vykládal v rozpočtovém výboru, že ještě málo bylo prodáno, a zase i veliké závazky na tom musely být zlikvidovány. Domnívám se, že by byla na místě pokud možno nejrychlejší likvidace i za cenu nějakých slev, které bychom tam mohli a měli udělat. Rychlému provádění zde vadí něco, zač jsme my všichni zodpovědni. My, když vidíme jako celek, že se něco nesprávně dělá - nepoctivost, podvody, krádeže - pak nejdeme, abychom řekli: poctiví lidi, hrrr na toho lumpa, zřežte ho! Co my děláme? My se koukáme, ke které politické straně ten lump patří, abychom ho té politické straně mohli přišít na záda. To způsobuje, že na druhé straně lidé nechávají třeba i lumpy řádit, netrestají je hned, protože patří do jejich politického stáda, poněvadž on si dal tu pentličku. Kdybychom u nás od tohoto příliš stranického dělení přešli k vytvoření tábora poctivých lidí, jak říká pan kol. Beneš, kdybychom utvořili jednu obec poctivých lidí, mohli jsme být v tom prodeji daleko dále a možná, že bychom veliké částky zachránili před rozkradením, kterému propadly, když se s tím otálelo. Musíme vědět, že dlouhým čekáním - a dva roky je už moc dlouho - věci nepřirostou a nikdo k tomu nepřidá, nýbrž že se to tady ztrácí.

My ovšem vedle toho, že tady ukazujeme na jednotlivce, nesmíme zapomenout, že si nesprávně počínaly také národní výbory. Vůbec bude nutno později podrobit přísné kritice hospodaření národních výborů. Když jsme dnes v rozpočtovém výboru slyšeli, že na uvolněných částkách, kterými narůstá naše oběživo, participují na prvním místě národní výbory částkou 17 miliard Kčs, pak vidíme, že tady je něco shnilého ve státě dánském, že tady si nepočínali s péčí dobrého hospodáře. Nechci říci, že to souvisí hned plnou měrou s tímto problémem, ale my víme, že se toho drancování zúčastnily často i národní výbory způsobem, který není pěkný.

Na třetím místě je tady stát a řekl bych, že stát bude takovým vyrovnávacím činitelem, který bude garantovat, že plán, který bude vypracován v Likvidačním fondu měnovém, bude splněn - plán, jakým procentem budou uvolňovány vklady v hotových penězích a jakým procentem v cenných papírech a jaká bude úroková sazba těchto cenných papírů. Stát bude potom garantem, že Likvidační fond bude moci těm kvotám dostát.

A konečně čtvrtým podkladem - měl bych to uvést na prvním místě - jsou dávky, kterým jsme podrobili veškeré naše občanstvo - dávky z přírůstku majetkového za okupace a potom dávky z velkého majetku - a které mají sloužit k tomu, aby staré peníze měly slušnou hodnotu jako peníze nové, které máme od zavedení nové měny. A tu je také otázka, kolik to vynese? V tomto směru zde nebyly kalkulace znovna jisté. Když jsme tvořili zákon v rozpočtovém výboru, odhadovalo se to dokonce na částky mezi 40 a 50 miliardami. Pak se provedly různé škrty, různá osvobození, což stálo veliké miliardy, takže se počítá, že to bude více méně asi 30 miliard, z čehož je dnes složeno 20 miliard.

Velevážení, nebudu rozvíjet tu otázku, poněvadž jsem o ní mluvil při debatě o dávkových zákonech. Ale chce se zmínit o něčem jiném.

Jsem velice vděčen panu ministrovi financí, že v exposé, které měl, uvedl tabulku, jak která povolání nebo sociální vrstvy jsou zúčastněny procentuálně na placení obojích dávek, a potom druhou tabulku, jaký asi podle materiálu zjištěného při přiznání k majetkovým dávkám je důchod, přepočtený na hlavu rodiny.

Přihlášek bylo 3 a půl milionu kusů a z toho aktivních nebo positivních, t. j. těch, ve kterých sám přihlašovatel uznal, že je povinen dávkou, bylo 22.2 procenta. Z tohoto průměrného procenta je zajímavo, že pod tímto procentem jsou a neliší se tolik od sebe zemědělci a dělníci. Dělníci zemědělští - nevím proč - jsou uvedeni zvlášť. Tedy ze 100 zemědělců 19 se jich přiznalo k dávkám, ze 100 dělníků se jich k dávkám přiznalo 15, a ze 100 zemědělských dělníků se jich k dávkám přiznalo 10.

Velevážení, jsem trochu znalý těchto cifer a vím, že cifry, které zde jsou u některých povolání, budou potřebovat korektury. Proto by nebylo správné, kdybychom jenom z toho vyvozovali důsledky. O tom by bylo potřebí déle uvažovat, ale jedno je jisté - a z toho mám velikou radost - že u nás žádný stav nesmí být obviňován jako obzvláštní šmelinář a nejméně zemědělci, pakli se myslilo, že tomu tak bude.

Druhé, ještě zajímavější zjištění je, jak se podílejí jednotlivé sociální vrstvy na národním důchodu, jak jej přiznali propočítaný na hlavu rodiny. Mám zprávu od ministerstva, které nemůže nikdo obviňovati z nadržování někomu, podle které na posledním stupni důchodů jsou zemědělci, dokonce jsou i za zemědělskými dělníky, kteří v době, kdy ještě neměli upraveny mzdy, byli na tom lépe než hospodáři. Nechtěl bych toto absolutně hodnotit, ale řeknu důsledek, který z toho vyplývá. Můžeme být rádi, že náš stát v ohledu sociálním je vyvážen, že zde nemáme na jedné straně veliké masy proletariátu, který má jenom tělo a duši, a na druhé straně úzké vrstvy majetkové. Zde vidíme, že v tomto směru máme do budoucna dobré vyhlídky. Z toho však musíme vyvodit ten závěr, že na základě tohoto zjištění se musí také řídit hospodářská a sociální politika našeho státu. Tato politika musí proto bráti zřetel k potřebám všech stavů a nesmí býti politikou třídní, jak zde byly podobné pokusy. Chtěl bych se zmínit ještě o jiné věci. Myslím, že faktu, že u nás mají dělníci, dokonce zemědělští dělníci, vyšší důchod než vrstvy zemědělců, by si měli všimnouti ti, kdož si ještě dnes opakují hesla z dob svého revolučního proletářského mládí.

Slyšeli jsme, že poslanci mluvili o revoluci a dokonce - bizarní věc - o revoluci mluvil a revolucí hrozil i pan ministr, který má převažující postavení v Národní frontě. To je věc, která zasluhuje úvahy. Zlobili jste se, že jeden cizí žurnalista napsal o nás, že zde stojíme bezprostředně před revolucí. Já se mu nedivím. On je snad zvyklý bráti projevy ministrů trochu vážněji, myslí, že když ministr něco pronese, že za tím také stojí. On však zapomíná, že u nás máme zvláštní poměry a že tady nehrozí žádná tragedie Shakespearova, nýbrž že si třeba pan ministr přehrával jednu scénu loutkové hry Matěje Kopeckého. Měli bychom tedy zanechat podobného vyhrožování, když se cizina dívá podezřívavě na každý čin, který se u nás projeví.

Zákon o likvidačním fondu měnovém tím, že nám dává možnost vyrovnat se s vkladateli, se dívá ponejprv přívětivěji na střádaly a na vrstvu lidí, kteří si ze svého důchodu šetří na zlé časy, na zadní kolečka. Jsou zde rozpaky jistých ideologů, má-li býti tato kategorie lidí v lidově demokratické republice ponechána, pardonována, nebo má-li býti tato kategorie likvidována. Pan ministr financí musel ujišťovat, že nejsme tak zlí, abychom chtěli tuto vrstvu občanů sprovodit se světa a jakoby našim ideálem byli ti, kteří poslední den v týdnu nebo poslední den v měsíci nemají už ani groše.

Zde se po prvé obracíme k těm, jimž musíme býti vděčni za vybudování našeho hospodářství. Z čeho byl za dob Rakouska vybudován celý náš průmysl, ať již to bylo cukrovarnictví nebo jiné odvětví? My jsme neměli jednotlivce, bohaté rejdaře nebo podnikatele, kteří si vydělali miliardy prodejem zboží do kolonií. Náš průmysl byl vybudován z vkladů, které nashromáždili naši šetrní střádalové. Co do střádání jsme byli před válkou na třetím místě v Evropě. Nastřádané obnosy sloužily tedy k vybudování naší nezávislosti hospodářské, která nám umožnila v roce 1918 provésti také nezávislost politickou. Proto pokládám všechny útoky na střádaly za nevděčnost k této vrstvě lidí, která má veliké zásluhy o to, že má naše národní hospodářství takovou posici, že není zadluženo v cizině, že nejsme otrocky uvázáni na kapitalisty v zemích zámořských.

Velevážení, proto bych byl rád, kdyby ujištění pana ministra financí, že vyrovnání bude se díti v hodnotných papírech, bylo naměřeno mírou plnou a vrchovatou, aby slovo "hodnotný" mělo opravdu hodnotný zvuk.

Vedle toho bych také prosil, aby bylo přikročeno k dalšímu řešení, t. j. k vyřízení otázek podílů nebo akcií znárodněných podniků. I toto je součástí naší hospodářské síly a bylo by záhodno a pro hospodářství velice dobré, kdybychom se s touto kategorií střádalů vyrovnali způsobem opravdu dobrým.

A ještě na něco bych chtěl poukázat. Myslím, že otázka dluhopisů měnového fondu, jejich umístění, dále trh a lombardovatelnost bude tvořit řadu těžkých problémů; chtěl bych zde poukázat, že bychom mohli jistou úpravou docílit, aby tyto papíry mizely rychleji z oběhu. Bylo by dobré, kdyby stát připustil, aby dluhopisy Lidvidačního fondu měnového byly na příklad placeny - jak to bylo za Rašína - dědické převodní poplatky, po případě jiné poplatky nebo nějaké procento daní. Vím, že se to bude moci díti v rámci možností ministerstva financí, ale jistě by to možné v tom rozměru, jak bude stát povinen splácet svou náležitost měnovému fondu. Stát by mohl tímto způsobem rychleji a snad někdy i za nižších kursů dostat tyto papíry zpátky.

Ve starých hrách v Shakespearovi nebo v jiných byl po tragedii, když se skončila, takový doslov, jakési mravní naučení. Před scénu vystoupil speaker - hlasatel - a nějakou větou morálně zhodnotil hru, která se právě odehrála. Prosím, já také chci takovým mravním poučením skončiti tuto hru. Tímto zákonem vyrovnáváme starou měnu a založili jsme si novou měnu. Pan ministr financí v rozpočtovém výboru prohlásil, že po uzákonění této osnovy budou vydávány bankovky Národní bankou pouze podle správních zásad, jak bankovky mají přijíti na svět.

My chceme míti novou měnu dobrou, a jako předpoklad této dobré měny je jedna věc: dobré a zdravé hospodaření státu. To znamená, aby stát kryl svoje výdaje daněmi, anebo, když to nestačí, zápůjčkami uzavíranými za normálních podmínek. Domnívám se, že v tomhle směru si dosud nepočínáme správně. V rozpočtovém výboru jsem slyšel hodně chvály, jak je to s naším finančním hospodařením dobré. Dnes pan ministr prohlásil, že v pokladně vůbec nepotřebujeme zatím půjčky a že vystačíme do srpna, po případě do září, že daně se scházejí podle rozpočtu a že výdaje jsou o hodně menší, než se předpokládalo, poněvadž prostě není možno proinvestovat pro nedostatek lidí a nedostatek materiálu.

Pan ministr nebude se snad zlobit, když tady mu naleju trochu vody do toho jeho vína, poněvadž víno by mohlo způsobit zatočení hlavy a nebylo by to zdrávo. Je fakt, že v pokladně jedeme dobře. Stát se nemusel obracet na peněžní trh o půjčku, aby mohl dostát svým závazkům. To je pro ministra postavení příjemné, poněvadž jít k bankéřům lidově demokratickým - ti jsou stejně nepřívětiví, jako byli ti kapitalističtí, a stejně koukají do hospodaření a kladou si podmínky - to je vždycky nepříjemné. Jestli to však není s námi zlé, pak musíme říci, proč. Není potřeba to nějak tajit, je nám známo, že v pokladně nám úžasně pomohla UNRRA. Já vím jak je to zúčtováno, ale o tom se zde nebudu šířit.

Na druhé straně nám pomohlo daňové inkaso, které je dobré také proto, že se vyupomínaly staré daňové dluhy nebo to, co se neplatilo za německé okupace za rok 1942-43-44. To všechno přišlo do státní pokladny a ještě to přichází. A dále. Musíme si uvědomit, že žijeme v konjunktuře, a to v konjunktuře výrobní, lépe řečeno v konjunktuře tržní, poněvadž je po výrobcích hlad. Proto mnohé a mnohé podniky vydělávají úžasné peníze a z rozvážnosti, že se v budoucnosti nebudou mít tak dobře, platí si daně již předem. Toto všechno pokladně přispívá, ale toto, velevážení, se dá udělat jenom jednou. UNRRA je už skončena, staré daně vyupomínány a konjunktura také stále nebude. Proto bych tady myslil, že pan ministr financí by měl míti větší odolnost proti různým nárokům ministrů, a to všech, i těch, kteří jsou z jeho politické strany. My vidíme, že se u některých ministrů nezachází šetrně se státními penězi, a proto by měl být v tomto směru nastolen ostřejší režim. Zde by měl pan ministr financí jakožto správce státní pokladny prohlásit, že není možno budovat nové úřady a tak zvyšovat výlohy státní, že bude nutno provést přísný dohled na národní výbory, aby tam hospodařily také podle správných zásad, že rozpočet nesmí dále růst, nýbrž že ho musíme stlačovat, pokud můžeme, dolů a že zákony, které budeme tady vydávat, musí být také zkoumány s hlediska, co bude stát jejich provádění. (Hlas: Pan ministr ve svém exposé to také říkal.) Ano, zmínil se o tom. Tohle je vina nás všech, ne jen pana ministra financí, poněvadž zákony se dělají tady a my poslanci, řekněme si to upřímně, jsme se ještě neodvážili mluvit proti nějakému politicky populárnímu zákonu, i když stojí hodně peněz.

Ještě jedné věci si musíme povšimnouti, a to, že nesmíme provádět, jak jsem to již kdesi řekl, léčení kontraindikací. Není možno současně zvětšovati vydání a zmenšovati příjmy, jako jsme to provedli se zákonem o dani ze mzdy, který nemá protiváhu, protihodnotu, o kterou bychom snížili také státní vydání. Já nejsem proti, hlasoval jsem pro něj a pokládám konstrukci jeho, až na některé nerozumnosti, za věc dobrou podle celého svého nazírání.

Musíme si také všímat hospodaření národních statků. Pan ministr Laušman v časopise Svět práce píše o tom také svou kapitolu. Vím, že rovnováhy nedosáhneme hned, ale musíme alespoň vidět, že už se rýsuje v budoucnosti, že za dva, za tři, za pět let se dostane stát k vyrovnanému rozpočtu. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

A konečně nesmíme zapomenout, že jsme spjati s celým hospodařením státu. Náš stát je silně vývozní, pociťuje každý záchvěv na světovém kolbišti daleko intensivněji nežli státy, které nepotřebují takový intensivní styk. Budeme muset po této stránce vésti rozumnou politiku i zahraniční i hospodářskou doma, poněvadž jedině když ji takto povedeme, zajistíme si svoje státní hospodaření ke blahu našeho lidu a celé naší republiky. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Cígler. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Cígler: Paní a pánové!

Pan řečník přede mnou neobyčejně vyčerpávajícím způsobem tady ohodnotil už klady tohoto nového zákona. Chtěl bych zdůraznit, že bychom mohli býti skutečně velmi spokojeni, kdyby na stoly poslanecké sněmovny přicházely samé takové zákony, jako je předloha o novém Likvidačním měnovém fondu. I když je mnoho věcí v našem hospodářském životě, které bychom rádi viděli jinak, a i když došlo v poslední době k některým opatřením, s nimiž s hlediska hospodářského nemohla čs. sociální demokracie úplně souhlasit, osnovu zákona o měnovém likvidačním fondu velmi srdečně vítáme. Je totiž dokladem, a pan řečník přede mnou se toho už tady všiml, že náš hospodářský život se začíná stabilisovat a že jím tvoříme předpoklady této stabilisace, to znamená zdravou měnu. Ke zdravé měně musíme nějakým způsobem dospět. Naše měnová reforma byla provedena v situaci nesmírně obtížné. Byli jsme postaveni před otázku odstranění škod, způsobených brutálními finančními methodami německých okupantů, kteří nám nahromadili spoustu bezcenných platidel a vytvořili tak stav, že peníze ztratily svou vnitřní hodnotu. Vidíme, že k odstranění nadbytečné kupní síly byla zvolena forma bezúročné blokáže starých peněz a zaplacení majetkových dávek a současně bylo v roce 1945 přikročeno k nové mzdové a cenové politice, která byla určitým opatřením, jež souvisí rovněž s měnovou reformou. Nechci tady rozebírat, zdali tato opatření, která byla provedena v r. 1945, přispěla k úspěšnému ozdravění měny a zda vůbec odpovídala duchu naší pokrokové hospodářské soustavy. To posoudí budoucnost, i když dneska už je mnoho odborníků, kteří dokazují opak a kteří se domnívají, že mzdová a cenová politika, nastoupená v roce 1945, nebyla nejsprávnější cestou.

Zákon o Likvidačním měnovém fondu jest vlastně zakončením naší měnové reformy, neboť poskytuje nám možnost likvidovat s konečnou platností celý onen veliký problém nehodnotných peněz ve smyslu budovatelského programu naší vlády. A budovatelský program naší vlády, i když ne doslovně, přece jenom zásadně stanoví, že přebytečná kupní síla má být odčerpána vybráním majetkových dávek, při čemž zbytek vázaných vkladů má podléhati postupnému uvolňování a valorisaci. Dále se má postupné uvolňování vázaných vkladů dít v pevných částkách a nikoliv percentuálně ze všech vkladů. A dále má být zjištěno sociální rozvrstvení majitelů vázaných vkladů a podle toho při uvolňování má býti postupováno. A nakonec při uvolňování pevných částek ty částky, které z důvodů měnových zůstanou na vázaném vkladě, mají býti konsolidovány. Právě k těmto účelům má sloužiti Likvidační měnový fond v té formě, jak jej navrhuje právě předložená osnova zákona. Domnívám se, paní a pánové, že jsme nedovedli osnovu tohoto zákona prakticky dost dobře ocenit. Myslím, že přišlo málo tak důležitých zákonů na stoly v této sněmovně, jako je právě tento. Fond má soustřediti všechny vázané vklady a všechny ostatní finanční nároky, vzniklé ve staré měně. Má soustřediti také všechny pochybné pohledávky. Naproti tomu má soustředit aktiva, představovaná hodnotou prodávaných konfiskátů, má být dotován výnosem majetkových dávek, hodnotou z reparačních plnění atd. A tato aktiva pak po úhradě menšího schodku, který ještě vznikne státní pokladnou, mají stačit na úplné provedení likvidace starých vkladů, jejich postupné odstranění a tím vytvoření sledovaného cíle, t. j. měny, která by byla oproštěna od toho zatěžujícího inflačního bloku. Je tedy význam tohoto zákona především v jeho hospodářském poslání, poněvadž nám vytvoří důležitý měnově-politický prostředek k dokonalé regulaci oběživa, tak jak má toto oběživo vyhovovat potřebám našeho československého hospodářství. Považuji za velmi správný způsob realisace tu, jak je zamýšlena v § 9 osnovy o Likvidačním měnovém fondu, že to bude totiž celá vláda, která bude rozhodovat o plánu, podle kterého bude technicky likvidace starých vkladů a započítávání už uvolněných vkladů prováděna. Je to velmi dobře, neboť tím je právě výslovně zdůrazněna odpovědnost vlády za opatření, která se týkají podstaty našeho hospodářského života, aby totiž náhlým uvolňováním vkladů nebyla porušována rovnováha mezi spotřebou a doposud nepostačující výrobou a aby tak nebylo vyvoláno nebezpečí inflace.