I kdyby snad, já nevím, neudělali všechno dobře za své odbojové činnosti, vždyť jsou to jen lidé a my jsme také lidé a víme, že se všechno neudělá vždy v pořádku. Líto mně bylo toho, že za tu činnost, kde často těmto nejenom mým, ale i vašim příslušníkům odbojové partyzánské činnosti byla útulkem kupa hnoje v poli nebo ve vesnici močůvková jímka, může jít politická nenávist nebo zášť tak daleko, že by chtěla používat těchto prostředků. A proto říkám otevřeně, vděčím našim soudům za to, že při retribuci dovedly dělat rozdíl a dovedly postupovat tak, že co byla pravda, je pravda, ať to říká kdo chce. A jedno nám musí být svaté: ať se nám to osobně líbí nebo nelíbí, je-li to pravda, prosím, musíme to přiznat, a to se vztahuje jak na nás, tak i na každého druhého. A budeme-li si jenom tak říkat pravdu a tak ji budeme chápat, věřte mně, pánové, že my se shodneme; ale když budeme chtít jenom podle svého dělat demokracii tak, jak my se na ni osobně díváme, jak nám vyhovuje, jak nám je to osobně libé, pak to není demokracie! (Výkřiky.) Pan kol. dr. Gregor mi promine, že jsem těchto několik slov pokládal za svou povinnost tady říci; neměl jsem v úmyslu ho napadnout, ale musel jsem vyvrátit tvrzení, které tady bylo vzneseno, třeba na základě jeho mylných informací. To si může ještě ověřit. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo p. dr. Kokešovi.

Posl. dr. Kokeš: Pane předsedo, slavné ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

Nevím, z jakého důvodu paní posl. Uhlířová včerejšího dne zaměřila řeč hlavně na mne. Je to velikou ctí pro mne a domnívám se aspoň z toho, co zde bylo prohlášeno, že to má být moje myšlení, že mi to špatně v hlavě běhá a že neumím logicky myslet. Paní poslankyně totiž tvrdí, že je nelogické to, co jsem zde včera prohlásil, totiž že rozsudky, odsuzující rozsudky podle retribučního dekretu, jsou definitivní, neměnné a že hned současně navrhuji, aby osvobozující rozsudky byly ještě dány řádným soudům k dalšímu řízení. Na to se ozval výkřik pana posl. Torna, že je to logika kokešovská. Tedy, jak ta věc vypadá, paní posl. Uhlířová? Já zde musím přečíst ustanovení § 31 retribučního dekretu, odst. 1, který říká: "Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není opravných prostředků. Žádost o milost kýmkoli podaná nemá odkladného účinku." To platí, prosím, paní kolegyně, pro rozsudky odsuzující. § 25 retribučního dekretu, odst. 2 však stanoví: "Byl-li obžalovaný rozsudkem mimořádného lidového soudu osvobozen, nevylučuje se tím jeho stíhání před příslušným soudem řádným, případně před soudem státním podle zákona čís. 68/35 Sb., anebo před krajským soudem příslušným pro posouzení vojenské zrady podle zákona č. 130/36 a vlád. naříz. č. 238/37 Sb. Tento soud posoudí věc znova řízením řádným, při čemž platí hmotně-právní ustanovení tohoto dekretu (§§ 1 až 20), stejně jako když osoba provinilá hned předem byla pohnána před soud řádný podle § 21. Návrh, aby se takto proti obžalovanému postupovalo, musí vsak býti podán nejpozději do 3 měsíců ode dne osvobozujícího rozsudku." I retribuční dekret totiž ponechával možnost, aby nebyl někdo žalován ihned před mimořádným lidovým soudem, to je § 21, a byl hned postaven před řádný soud.

Tolik na vysvětlenou pí kol. Uhlířové. Přál bych si, prosím, a doporučoval bych jí jako osobě, která není právník, aby si vždy vyžádala v takovýchto věcech ponaučení od svých kolegů. Máte ve své straně velmi dobré právníky a jistě by vám, paní kolegyně, poradili, abyste s takovouto věcí nechodila na parlamentní tribunu; (Potlesk komunistických poslanců.) jistě by vám po případě poradili i páni z ministerstva spravedlnosti, včetně pana ministra spravedlnosti, a kdyby vám selhali vaši kolegové, obraťte se klidně na mne a já vám věc vysvětlím. (Hluk. - Potlesk komunistických poslanců.)

K té poznámce, co řekl kol. Hora, že prý ze mne udělá národního socialistu, já zas říkám, že Vy (k posl. Horovi) jednou budete u nás.

K poznámce pana kol. Torna, že jaksi je to logika kokešovská, chtěl bych jenom říci, že na základě toho, co jsem teď vysvětlil, zřejmě ta logika pana posl. Torna není správná. A pan posl. Torn taky asi nemá dobrou paměť. Já bych mu jenom připamatoval, že my ovšem máme doklady o tom, jak provázel vždycky pana tak zv. státního presidenta Háchu. Kdyby chtěl, můžeme mu je ukázat.

A nyní k útokům, které zde byly předneseny. Já jsem při svém referátu zdůraznil, že jsme vedeni snahou provésti věcnou kritiku. A nechť, prosím, pan ministr spravedlnosti také to tak bere. Jestliže máme demokracii a jestliže jsme zde z vůle lidu, máme právo, ba máme dokonce povinnost kritisovat zde věci, s kterými nesouhlasíme. T. G. Masaryk vždycky přece říkal: Demokracie je diskuse. Diskutujme proto! Ale nikoli nepravdami a nikoli věcmi, které nakonec vypadají jako osobní útoky.

Tehdy panu posl. Horovi bych nejprve chtěl říci k té otázce "gestapismu" a k tomu, že v SNB u nás jsou lidé trestaní, a že jsou tam dokonce vrazi: prosím, nechť pan posl. Hora jmenuje! Vždyť pravda vítězí a on má přece možnost - je kryt imunitou - přijít s věcmi, jmenovat a ukázat na případy, které jsou odsouzení hodné, a nikoliv generalisovat. My přece nemůžeme souhlasit s tím, aby tímto způsobem bylo házeno bláto na celý Sbor národní bezpečnosti. Pan posl. Hora, jak se mi zdá, se stává Don Quijotem, který bojuje proti větrným mlýnům, když tady říká, že lidé u nás mají strach, náš národ že musí být navždy osvobozen od strachu a že náš národ bojoval proti tomu, aby už strach neměl. Ano, bojoval, aby už strach neměl, poněvadž ho skutečně měl; měl ho za nacistů a měl ho za první republiky. Pane posl. Horo, vzpomeňte si, jak se jednalo s komunisty za první republiky, zdali se komunista mohl dostat do Sboru národní bezpečnosti, tehdejšího četnictva, tehdejší policie, zdali se mohl stát důstojníkem, zdali se mohl stát vysokým úředníkem v našem státě! Byl železničářem a vyhodili ho ze zaměstnání, vyhazovali ho z práce, byl na černých listinách. Tehdy náš lid opravdu měl strach z Preissů a z ostatních panů Beranů a těch, kteří vládli! (Potlesk.) Ale dneska náš lid nemá strach. Má-li u nás někdo strach, tedy jsou to právě kolaboranti, lidé, kteří byli vyřízeni naší revolucí, a jestliže pan posl. Hora nakonec chce státi ve světle ochránců těchto lidí, nechť pokračuje.

My jsme, paní a pánové, měli letáky, které byly čteny v bezpečnostním výboru tohoto ústavodárného Národního shromáždění. Byly to letáky pana Pecháčka, který už dostal svůj zasloužený trest. V těchto letácích se pan Pecháček dovolával pana posl. Hory jako jediného opravdového zastánce svobody v Československé republice. (Posměšné výkřiky komunistických poslanců.) Myslím, že pan posl. Hora si mohl vzíti z tehdejšího případu ponaučení, a my jsme prosili, ano prosili pana posl. Horu, aby přestal s těmito věcmi, aby ve skutečnosti nedával materiál zahraniční reakci, která štve potom na nás a může si jeho projevy, a myslím že i tyto projevy, které zde v parlamentě byly nyní předneseny, jenom otiskovat a ukazovat, jak u nás je železná opona, jak u nás je strach, jak u nás řádí gestapismus. (Různé výkřiky. - Hluk.)

Paní a pánové, jestliže se zde pan poslanec Hora dotkl také otázky, že prý za první republiky nikdy nebyly děti v kriminále: pane poslanče, tisíce případů bych vám mohl uvést. (Hlas: Dětí?) Tisíce, ano, jestliže pokládáte, prosím, cikánku za člověka, tak tito lidé byli zavřeni s malými dětmi v kriminále. (Potlesk.) To jsou také lidé. (Výkřiky poslanců národně socialistických.) Ano, byli v kriminále, a o to jde, pánové, že v tomto případě nebyli ti lidé zavřeni; ti byli zajištěni jen za účelem úředního šetření kriminální policie. Veliký rozdíl! A kolik bylo pozatýkáno dětí v průvodech komunistů za první republiky, při demonstracích, to zapomínáte. (Hlasy: Ty tam nepatřily!) Ty tam nepatřily, najednou! (Hlas: Ty jsi demagog!) Ty též a vedle tebe sedící.

Jestliže pan posl. Hora říká, že očista musí být nestranická, plně podtrhujeme, a já jsem zde také v tom smyslu mluvil. A jestliže pan posl. Hora křičí tady s tribuny: "Ať žije svoboda!", pak bych, prosím, chtěl nejprve vědět, pro koho pan posl. Hora volá po svobodě... (Hlasy: Pro všechny!) Aha, v tom se různíme! V tom si nerozumíme, poněvadž my (obrácen k posl. Uhlířové), paní posl. Uhlířová, rozhodně nechceme dělat ty chyby, které se dělaly za první republiky, aby Henleinové a zrádci národa měli tatáž práva v republice, jako ostatní. Nikoliv! (Výkřiky a hluk. - Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. (Hlučná slovní potyčka posl. Zeminové, Žáčkové-Batkové a Uhlířové s poslanci komunistické strany Československa.) Prosím o klid! (Hluk trvá. - Předseda zvoní.)

Posl. dr. Kokeš (pokračuje): My žádáme, aby tato lidová demokracie byla demokracií pro demokraty. A jestliže dneska... (Výkřiky. - Hluk trvá. - Předseda zvoní.) ...křičíte a bráníte mi mluvit a křičíte: Nenechte ho mluvit, pak to je gestapismus... (Výkřiky. - Hluk. - Předseda zvoní.) Ano, to je gestapismus a teror, jestliže hrozíte a nadáváte! Dneska tito pánové mluví o svobodě a za předmnichovské republiky mlčeli! (Hluk se stupňuje.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. (Posl. Zeminová: Co jste udělali za první republiky? My vám budeme citovat vaše projevy. My vám je vytáhneme. Bude vám horko! - Hluk. - Předseda zvoní): Prosím o klid. (Posl. Zeminová: Ať je slušný, anebo ať jde dolů.)

Posl. dr. Kokeš (pokračuje): To je demokracie - v parlamentě zakazovat mluvit poslanci!

Paní a pánové, dále bych se chtěl zmínit ještě k prohlášení pana posl. dr. Stránského, nejprve k prohlášení, které tady učinil za stranu národně socialistickou stran nějakých schůzí, které zde byly konány dnešního dne. Konstatuji, že jsme nezačali my, že začal druhý, že to bylo Svobodné slovo a Lidová demokracie, které chválily a vítaly, když do této budovy přišli velkoagrárníci, 35 lidí. Tehdy se jim tleskalo a tehdy se vítali. A dnes, když přišli drobní a střední rolníci a dožadovali se svého práva, je to odsuzováno! (Potlesk komunistických poslanců. - Výkřiky odporu poslanců národně socialistických.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr. Kokeš (pokračuje): Pan posl. dr. Stránský klidným způsobem, který bych doporučoval paní posl. Zeminové a ostatním dámám, zde položil otázky, na které chce ode mne odpověď.

Za prvé chce slyšet, zda jako soudce mohu s klidným svědomím prohlásit, že činnost vyšetřujících komisí umožnila činnost lidových soudů. Prohlašuji panu posl. dr. Stránskému, že i já i dr. Gregor plně můžeme potvrdit, že opravdu činnost vyšetřujících komisí pomohla, poněvadž kdybych měl prohlásit opak, pak bych urazil všechny ty soudce, kteří hned od května 1945 v těchto komisích pracovali. Mluvím jenom za soud v České Lípě, kde dr. Kasal, dr. Venuš a další pracovali v těchto vyšetřujících komisích, aby zvládli látku a aby ji připravili pro lidové soudy.

Další otázka: že ten materiál nebyl úplný. Prosím, odvolávám se na řeč pana posl. dr. Bláhy, který zde jasně podtrhl, že určité věci, které byly pokládány za všeobecně známé, neměly být prošetřovány a mělo se za to, že je to zbytečné. Z toho důvodu se snad nakonec objevil ten materiál neúplný.

K tomu výnosu z února 1947 položil mi otázku pan posl. dr. Stránský. Paní poslankyně musí uznat, že já jenom odpovídám na žádost pana dr. Stránského. Prohlašuji, že i po tom vysvětlení a po tom, co zde bylo předneseno, nemohu změnit na svém stanovisku ani slovo, poněvadž není otázkou, zda soud si může pozvati svědka. Ano, na to má právo. Ale veřejný žalobce navrhoval vždycky v obžalovacím spisu resp. v návrhu podle retribučního dekretu, koho navrhuje jako svědka. A jestliže, prosím, veřejným žalobcům se doporučovalo a po případě zakazovalo, aby nenavrhovali ty nejdůležitější svědky, které jsme ve skutečnosti dva roky schovávali v kriminálech, aby mohli mluvit, pak tady musíme skutečně podtrhnout, že to byl zásah do věci velmi rozhodné a velmi důležité k dokončení retribuce. A tento zásah podle mého názoru rozhodně neměl právo učinit nějaký úředník ministerstva spravedlnosti.

K útoku pana dr. Kočvary na komunistickou stranu tím, že tady vyvěsil plakát z r. 1926, chci jenom konstatovat, že pan dr. Kočvara zřejmě těch 20 roků prospal, že se dnes najednou přihlásil s nějakým dokumentem. Prohlašuji za komunistickou stranu, že nehodnotíme státotvornost a postoj jednotlivce ke státu podle nějakých slov a frází, ale podle činnosti, kterou pro tento stát vykonal a podle obětí, které kdo pro stát přinesl. A slovenská komunistická strana obětovala tolik, že musí budit respekt. (Potlesk komunistických poslanců.)

A panu dr. Rozehnalovi, který mi rovněž na můj referát odpovídal, bych chtěl jenom připomenout, že rozhodně se rozcházíme - podle článku pana Peroutky, když on říká, že prý se kryjeme jménem lidu. Pane doktore Rozehnale, na této tribuně nemluvím jako šlechtic za svoji osobu, ale jako zástupce lidu, který mě zvolil, a tomu lidu odpovídám. (Potlesk komunistických poslanců.) My komunisté jednáme a mluvíme jménem svého lidu, který nás sem vyslal, jsme mu odpovědni a budeme taky mluvit. (Potlesk komunistických poslanců.) A paní a pánové, my komunisté si jistě přejeme, abyste i vy, jestliže jdete k lidu, mluvili tak, jako mluvíte tady. (Výkřiky. Hluk.) Z celé té debaty jsme zjistili, ze tady se mluví jinak než před lidem a lid vám slouží nakonec jenom k tomu, abyste dostali jeho hlasy, abyste dostali mandáty. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal pan ministr spravedlnosti dr. Drtina.

Ministr dr. Drtina: Pane předsedo, slavná sněmovno!

Nemohu přirozeně takto rovnou a ihned odpovědět na celou velmi rozsáhlou a namnoze účelnou a plodnou debatu o problému tak závažném, který má tolik různých aspektů a který je mezi námi politicky, jak tato debata ukázala a jak bylo patrno již před ní, skutečně sporným politickým problémem. Proto jsem požádal předsednictvo sněmovny, abych mohl odpovědět na tuto debatu, zejména také na dotazy, které páni poslanci a paní poslankyně učinili, až budu mít pohromadě materiál zejména také od státních zastupitelstev, která mně musejí o některých případech, o nichž zde byla řeč a o nichž já přirozeně nemohu nic vědět, podati zprávu. Chci odpovědět na tuto debatu podrobně, neboť je to historický úkol, který končíme, a doufám, že je to také naposled v historii tohoto národa, aby musel jeho zákonodárný sbor jednat o souzení válečných vin a válečných vinníků, zrádců a kolaborantů. Ale dnes jsem, paní a pánové, požádal o slovo proto, abych odpověděl na apostrofování, které mně tu adresoval poslanec - zahraniční voják. To je příliš vážné. To je příliš osobní, co posl. Steiner mně postavil před moji odpovědnost politickou, ale i před moji odpovědnost osobní a mravní. Proto mu chci odpovědět hned.

Beru co nejvážněji to, co řekl, že jsem nesplnil nebo že on je přesvědčen, že jsem nesplnil slib, který jsem dal vojákům II. paradesantní brigády na dukelské frontě a který konečně byl obsažen ve všech mých projevech, jež jsem měl tu čest a privilegium říkat rozhlasem z Londýna domů.

Ale, paní a pánové, ta odpovědnost má dvojí stránku. Stránku politickou a stránku ryze mravní, otázku svědomí. Nejdříve politicky: Kdo je vůbec oprávněn, aby soudil, zdali jsem já nebo kdokoliv jiný splnil tento slib nebo ne? Jaká jsou tu věcná měřítka? Jaká jsou tu kriteria, která by byla obecně platná, jež by to mohla rozhodnout? Pravda, ve svých rozhlasových projevech a také v onom projevu k vojákům, jehož vzpomíná kol. Steiner, jsem mluvil tak, jak on to reprodukuje. Souhlasím s ním a potvrzuji: důsledně jsem stál a stojím do dneška proti jakékoliv politice dvojího želízka v ohni, protože je to politika nemravná. (Potlesk.) A taková politika se nemůže vyplácet. Když jsem toto říkal na Dukelském průsmyku vojákům, tak jsem ovšem tehdy ještě nevěděl - ba, ani ve snu mě to nenapadlo - že shodou okolností, ale také z mého rozhodnutí a z odpovědnosti mé a mé strany na mne připadne právě úkol nést odpovědnost za provádění tohoto potrestání válečných vin a válečných vinníků. A když se situace vytvořila tak, že mě před tento úkol postavila, tedy odmítl jsem jej splnit? Odmítl jsem převzít tu odpovědnost? A odmítla moje strana ji převzít? Paní a pánové, ani okamžik jsem neváhal, ač jsem věděl, že je to odpovědnost těžká, protože tak nebo tak, ať by se prováděly tyto věci jakkoliv a sebelépe, nemohli jsme se prostě vyvarovat chyb. Ale my jsme neváhali, protože to bylo v linii našeho boje, který jsme vedli za války proti Německu a proti okupantům, v němž jsme ani na okamžik nezakolísali, a bylo pro nás naprosto jasné, že můžeme jít jedině politikou té jedné, jediné linie nekompromisního boje proti nacismu, proti hitlerismu a proti Německu a německé okupaci. V důsledku toho bylo pro nás také jasné, že máme povinnost vzít na sebe odpovědnost za potrestání těch, kteří se z linie tohoto boje a z této řady sami svým chováním, svými chybami vyloučili.

Úřad ministra spravedlnosti jsem nastoupil 6. listopadu 1945, v okamžiku, kdy již lidové soudnictví bylo v činnosti. Bylo zde v parlamentě dnes vzpomenuto, a vděčně to kvituji, že bylo oceněno, že jsem šel nyní se zprávou o skončené retribuci před parlament - to mně však bylo samozřejmé - ale já jsem šel před parlament a před plenum parlamentu hned zakrátko po svém nastoupení v úřad ministra spravedlnosti. Podával jsem tehdy Prozatímnímu Národnímu shromáždění zprávu o začátku činnosti lidových soudů, a již tehdy byla v Prozatímním Národním shromáždění debata, z níž bylo patrno, že jsou věci, které jsou mezi námi sporné a o nichž máme rozdílné názory, poněvadž k nim vycházíme patrně z jiných hledisek. Už tehdy byla vyslovována nespokojenost s prováděním retribuce s téže strany, s které zde byla vyslovena právě nyní po jejím skončení.