A nyní bych chtěl říci něco k tomu internačnímu táboru v Kolíně, do kterého se zakoukal a zamiloval p. posl. Hora. Pan posl. Hora přichází s něčím, co souvisí s naší národní revolucí. My jsme měli národní revoluci se všemi jejími důsledky, jaké taková revoluce může míti, t. j. i s tím, že lidé špatní provedli některé špatné skutky. Kol. dr. Jelínek už mluvil o tom, že to byl lid a smělý lid, který se tenkráte nebál a i tyto věcí zlikvidoval. To svědčí o tom, že náš lid měl už tehdy smysl pro pořádek a nebál se zasáhnout. (Posl. Žáčková-Batková: Počítáte v to i Kárníka?) Budu o tom mluvit. Ale oč tu jde: Ta naše národní revoluce nebyla dělána v rukavičkách. My jsme žádné rukavičky neměli, poněvadž jsme měli stát, který jsme přebrali po Němcích, a Němci nám je tu nenechali pro zrádce, abychom s nimi mohli v rukavičkách jednat. A na základě toho se stalo, že se naše národní revoluce někomu nelíbila. Nelíbila se ani ve svém důsledku, v retribučním soudnictví. Proč? Protože i tomto případě viděli páni, kteří také mají odvahu dnes vystupovat, že byla odsouzena minulost, ideologie zrady a kapitulantství, a že ti, kteří budou souzeni za tuto politiku, za tyto činy, jsou představiteli této minulé politiky. A aby nenesli toto odium odsouzení minulosti, jde teď o to, aby tito lidé nebyli viděni naším národem jako lidé zrádci, jako lidé kapitulanti, nýbrž jako mučedníci. I ti, kteří byli osvobozeni, i ti, kteří osvobozeni nebyli a byli po zásluze potrestáni. P. Mareš v Dnešku se ujal tak srdečně i těch oběšených esesáků, udavačů a zrádců, i těch, kteří dostali na doživotí, i těch, kteří tenkrát byli odsouzeni na dlouhá léta pro zradu, udavačství a pod., a říká jim mučedníci. Kdyby se toto podařilo, pak to znamená skutečný útok na naši národní revoluci, znamená to, že pánové chtějí docílit toho, aby revoluci pošpinili a aby se řeklo: Revoluce byla omyl. Myslím, že se jim to přece jen, i když použijí všelijakých věcí, kterých někdo neprávem a proti právu v té době použil, nepodaří. (Potlesk.) Ukáži na př. tu paní Konselovou, ženu českého důstojníka, která tak leží p. Horovi na srdci, co ve vlastních dopisech o sobě říká. Zachytil jsem motáky, ve kterých se přiznává ke svému udavačství, a když jí potom byly motáky předloženy, ona vidouc, že je konec všemu zapírání, prostě se oběsila, poněvadž viděla, že se sama usvědčila. A pro p. Horu je to také mučednice. Prosím, tato žena posílá dopis své tetě pro svoji matku: "Prosím Tě, mami, pošli ve středu na jméno Šmídová" - ta byla pověšena - "2 kg chleba; to mám pro mlčení na své cele. Až mně pošleš jídlo ve středu, tak si vzpomeň, že se o ně budu dělit s Fikem" - gestapákem, s kterým pracovala venku, byla zase ve spojení - "a s Hornem" - gestapákem, který byl pověšen - "s kterým jsem také pracovala; dříve jsem dávala celé jídlo a vyplatilo se mi to, tak mně nešetří. Horn mi říkal, že Fik má přijeti. Tak ho čekám tento týden, jenom Ty buď opatrná. Dále dej dr. Mráčkovi těch mých 30.000 Kčs, ať za mne mluví u lidového soudu, jako to dělá Tihelka" - také doktor - "pro své klienty." Jak mají všechno udělati, píše v dalším dopise, který poslala své matce a kde se odvolává: "Já říkám, jestli přijde F." - to je ten gestapák Fik - "tak jsem ztracena, já mám smůlu a on je bestie. Já nejsem hloupá, vidím, jak situace se mnou vypadá a nelíbí se mi to. Řeknu Ti hned, když mne nevymůžete domů, tak si klidně odvez co nejvíce můžeš z bytu, já myslím, že to se mnou blbě dopadne. Proč jsem Tě jen poslouchala." Chci připomenout, že poslala p. presidentovi dopis, kde mu líčí svou situaci jako úplné neviňátko. Ale v tomto dopise říká: "Proč jsem Tě jen poslouchala, Karlovi jsem nepomohla a sama jsem v base." Dále píše: "Co můžeš, přines z Litomyšle sem, já tomu nevěřím a cizím to nechat nechci atd. Jestli mně nepomůžete teď do šestého, tak se už neuvidíme, on mně D." - Domkář, který měl viset a který je zatím v Kosmonosích a mluví o tom, že neví, jestli je blázen on, nebo ti, kteří ho uznali za blázna atd. - "naveze s Fikem" - t. j. gestapákem - "do basy".

Tady vidíte, vážení pánové a dámy, kdo je ten, koho p. Hora tady hájí. (Výkřiky.) A vy chcete vědět, kdo je p. Vosecký, o kterém on také píše ve "Svobodném zítřku". Je to, prosím, býv. rakouský oficír, je to fašista, který už v období první republiky kul pikle proti panu presidentovi Benešovi. Když chcete vědět více, je to organisátor vlajkařů v době okupace, jeden z lidí, kteří organisovali udavačskou organisaci vlajkařů v Kolíně. Je to člověk, kterého už v době okupace naši čeští lidé hodili do kašny, a jenom dík tomu, že ho Němci z té kašny vytáhli, nebyl tenkrát utopen. (Výkřiky.) Nechci jmenovat ostatní, někteří už visí, někteří mají na doživotí atd. To jsou ti "mučedníci".

Chci jen upozornit, že tu nejde o právo a spravedlnost, jak by rád veřejnosti namluvil p. posl. Hora.

Myslím, že omluvou zde může být jenom to, že se chce blýsknout a být populární. To je možné, ale že tím dává argumenty našim nepřátelům, že ho citují Pecháčkové, illegální tisk v Německu a druzí nepřátelé republiky, na to ani nepomyslil. Tak chytrý je politik a tak prozíravý je poslanec. (Potlesk.)

Když přišla okupace, mnozí pánové se vymlouvali, že nevěděli, že to tak může skončit. Tady máme doklad jednoho, který by nám nakonec řekl: Já jsem nevěděl, že to takhle může skončit, atd. A proto si myslím, že snaha dělat teď pořádek, který si udělal lid, znamená jen to, že tenkráte k dělání toho pořádku nebyla odvaha, že tenkráte k tomu nebylo dosti síly u takových lidí, kteří teď, přicházejí s tím, že by bylo potřebí dělat pořádek dnes, ačkoliv, jak zde již říkal kol. Jelínek, zde nepořádek není.

Nechci mluvit o případech, o kterých zde mluvil p. dr. Stránský. Řeknu mu jen jednu věc: Soud v Kutné Hoře člověka odsouzeného jako zločince na doživotí pustil na dovolenou. Byl doma od soudu dříve nežli svědkové. Tehdy jsem to zde panu ministru dr. Drtinovi dal, ale kdyby nebyl lid udělal opatření sám a milého pana Šulce z Uhlířských Janovic nepopadl a nedovedl do kriminálu, tak si dělal v Uhlířských Janovicích z poctivých Čechů blázny dál. (Výkřiky.) To nebylo, myslím, podle právního řádu.

Ukazoval jsem p. dr. Drtinovi a dal jsem mu materiál o tom, že Čapek, ředitel Velímské továrny, který zvedal pravici k pozdravu a nutil osazenstvo závodu k tomuto pozdravu, který mluvil německy, který udával české lidi za to, že si tam vzali 2 kg denaturovaného cukru - ten člověk, otec několika dětí, přišel v Německu o život - že ten pan Čapek, který měl za 2 miliony korun židovského majetku, obrazů, obohacoval se na účet tíživé situace tehdejších příslušníků židovského vyznání, byl předán, ač patřil výslovně před lidový soud, řádnému soudu. U řádného soudu se konalo 5 líčení s tímto člověkem, předsedal p. dr. Šedlbauer. Když tam přišlo ze závodů několikrát nejméně 30 svědků, stáli tam oni jako obvinění a ne pan Čapek. A pan Čapek byl posléze osvobozen.

Mohl bych jmenovat spoustu a spoustu takových případů, případů celé řady jiných lidí, kteří u nás budili takové pobouření, (Hluk. - Výkřiky.) kteří vyvolali odpor a kteří také přirozeně tím, že byli osvobozeni, vzbudili přesvědčení našeho lidu, že se soudí podle kabátu. A právě tím byla u našeho lidu vzbuzena nedůvěra k našemu soudnictví.

Byl jsem sám přísedícím lidového soudu a vím, jak někteří soudcové se na případy dívali. Známý Skoch, tak známý, že by ho byli lidé utloukli a roztrhali, kdyby ho nebyli zajistili tehdy v internačním táboře, měl býti osvobozen, a jenom tím, že jsem ze zasedání soudu odešel, znemožnil jsem jeho osvobození. V příštím zasedání, kde já jsem už nezasedal, dostal 6 let. Byl jsem informován předem, že celý případ, jak o tom mluvili političtí vězňové, byl koupen. Nemohl jsem proto připustit, aby byl osvobozen, a nezbývalo mi tehdy nic jiného, než od soudu odejít, aby nebylo možno vynést rozsudek osvobozující pro člověka který byl znám svými činy, který spolupracoval do kapsy s gestapákem Majerem a dělil se o to, oč okradl v té společnosti Ukrajinu oč okradl naše lidi atd.

Mohl bych zde jmenovati i jiné svědky, ale chci končit tím, že lid sám nejlépe ví, jak byla provedena retribuce, jak byla provedena naše národní očista. Tento lid nikdo neoklame žádnými novinami a ani zprávami o výsledcích soudního řízení o tom neb onom člověku. Lid zná ty případy na vesnicí konkrétně a je právě pobouřen tím, jak se v celé řadě případů jednalo. Když však se poukazovalo na nespravedlivé osvobození takového kolaboranta, pak ani v jednom případě, mohu říci, jsme nedocílili toho, aby s námi p. Hora byl proti takovému rozsudku protestoval. Tam nechtěl spravedlnost. A proto myslím, že celá jeho spravedlnost je založena na tom, ospravedlnit pány kolaboranty a zrádce, ospravedlnit minulost tak, aby tato minulost mohla rozhodovat v přítomnosti, aby byli opět zavíráni jen chudáci, ale aby je zavírali jenom páni. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Upozorňuji paní a pány poslance na § 44 jednacího řádu, že řeči k jednacímu řádu, poznámky osobní a věcné jsou dovoleny jen podle uvážení předsedova; jejich trvání nesmí přesahovati dobu 5 minut.

Uděluji slovo p. posl. Šlingovi.

Posl. Šling: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové! Dovolte mi několik poznámek k řeči p. posl. dr. Stránského, který ve svém projevu připomněl diskusi o retribučním zákoně v Londýně v emigraci. A zde myslím, ke svým bodům nepřipomněl ten nejvážnější a nejdůležitější. Základní rozpor mezi námi komunisty a vládními kruhy zahraniční vlády v Londýně byl ten, že jsme od počátku žádali, aby Hácha, Moravec byli vyhlášeni za zrádce národa, aby Hácha byl potrestán a aby také bylo v rozhlase jasně našemu národu řečeno, že Hácha a jeho práce bude potrestána.

Vážení přítomní, o to šlo tehdy a jde o to i dnes. Zde jsou dvě koncepce. (Výkřiky.) Páni poslanci a poslankyně mi prominou, my zastupujeme také značnou část lidu (Hlas: Konečně to uznáváte. My jsme mysleli vždycky, ze jste tu sami za sebe.), máme o něco více než 1 milion hlasů více než vy, máme trochu větší ohlas v republice a můžeme říci, že lid to schvaluje. Žádali jsme, aby nejenom Němci, ale i zrada byla potrestána. (Potlesk.) A o to dnes jde. A při diskusi o retribučním zákonu jsme slyšeli, jaký strach vládne v naší republice, že každý jest ustrašen. Já myslím, že si máme uvědomit a říci jasně a v duchu Národní fronty, že naprostá většina našeho lidu žádný strach nemá. Náš lid ví, že může pracovat, že jeho život je zajištěn a že může vydělávat, svobodně a v míru žít, a nebojí se ničeho, protože zde není gestapo, zde je bezpečnost lidu, zde mluvit o gestapismu je směšné, protože gestapismus - to byly plynové komory, koncentrační tábory, denní popravy. A říkat u nás, jako dnes v bezpečnostním výboru říkal p. posl. Hora, že členové SNB mají strach před gestapismem, před gestapem, je urážka člena SNB. (Výkřiky.)

Vážení, chtěl bych říci, že ještě nikdy se občan Československé republiky necítil tak bezpečný jako dnes (Výkřiky z řad nár. soc. poslanců: Naší zásluhou!), ale necítí se jistým zbytkový statkář a necítí se jistým kolaborant - to věříme. A řekl jsem s počátku, že jde skutečně o dvě koncepce, a že si to musíme v Národní frontě v duchu jednoty prodiskutovat. My jsme se společně této slavné sněmovně zavázali plnit dvouletý plán hospodářské obnovy republiky. Jsme také zavázáni napnout všechny síly k tomu, abychom jej splnili. A v našich továrnách a vesnicích jsou základy jednoty. Náš lid je jednotný v tom, že chce pracovat, že chce mír, že chce kulturně žít. Náš lid žádá jednotu. A věřte, kdyby byl zde svědkem některých projevů pánů poslanců, jako pana posl. Hory, musel by se zděsit a musel by říci, že tento pan poslanec zapomněl, co bylo dříve, zapomněl nejvyšší příkaz všech padlých a mrtvých hrdinů. A tento příkaz je držet jednotu, jednotně pracovat. A jestliže jsme zde (Výkřiky.) věcně vyjmenovali případy a konkretně kritisovali provádění retribučního dekretu, pak to bylo plným právem a - myslím - za souhlasu našeho lidu. Ten ví, že jakmile Národní soud osvobodil Kruliše-Randu, už byl Kruliš-Randa několik dní po tom v Báňské a hutní a žádal těžké statisíce, žádal aby na něho dále lid dřel. To náš lid vidí. A není to honba za cizím majetkem, ale snaha důsledně potrestat skutečné zrádce. Slyšíme hlasy pozůstalých po obětech a leckdy by si řekl takový syn, jehož táta byl popraven, kdyby zde seděl: ten můj otec by se divil, že se může provolávat čest kolaborantům. (Hlas: Kdo to volá?) Z těch řečí jsme to zde jasně slyšeli. Tato debata - a tím chci končit - jasně ukázala, kdo hájí kolaboranty a kdo chce, aby zrada byla potrestána. (Potlesk.)

Předseda: Dávám slovo p. posl. dr. Steinerovi.

Posl. dr. Steiner: Pane předsedo, dámy a pánové!

Mluvil jsem včera s této tribuny o některých případech, které se mi v retribuci nelíbily, a zmínil jsem se letmo o návštěvě a projevu pana ministra dr. Drtiny, tehdy Pavla Svatého, u nás v bojové jednotce před Duklou. Nemluvil bych o tom již, ale zde kolega Stránský se zmínil o tom, že je mu velice líto, že zahraniční voják, který se zúčastnil boje, pochybuje o tom, že ministr spravedlnosti retribuci správně provedl.

Já musím pochybovat o správnosti retribuce a znovu zde chci potvrdit a podtrhnout, že budu do té doby pochybovat, dokud mne pan ministr dr. Drtina nepřesvědčí, že splnil to, co nám říkal v bojovém shromáždění ve vesnici Kroščenko před nástupem na Duklu. Dokud to nedokáže, věřit nemohu. (Potlesk.) A znovu budu mluvit o těch dvou želízkách, které tam pan ministr podtrhl ve svém projevu velice aplaudovaném vojáky. A nebyli to obyčejní vojáci, pánové. Byli to vojáci, kteří prošli bojem od Sokolova, u Kyjeva, u Žaškova, u Bílé Cerekve, kteří prošli řadou jiných menších i větších bojišť. Čekali jsme na pana ministra, čekali jsme na Pavla Svatého. Ať sám řekne, jak byl přijat naší bojovou jednotkou, druhou brigádou, paradesantní brigádou. My jsme ho každý den poslouchali z Londýna v důstojnických jídelnách, měli jsme ho rádi, milovali jsme ho bez rozdílu politického přesvědčení, poněvadž jsme v něm viděli představitele odboje. (Potlesk.) Většinu projevů má jistě pan ministr psaných. Nechci být demagogem, věřím, že i ten projev, který před svědky v Kroščenku pronesl, má aspoň v poznámkách, poněvadž i tehdy přednášel z poznámek. Říkal tehdy jasně a nesmlouvavě o tom, že kolaboranty budeme trestat, ze zrádce budeme věšet a že ten, kdo si ohříval dvě želízka, neujde spravedlivé odplatě. (Hlas: To provedl.) Neprovedl, bratře, podtrhuji, že neprovedl. Řekl jste to tehdy, pane ministře, před lidmi, kteří dnes nežijí. Víte, kolik nás stála Dukla - tam tekly potoky krve. Víte, kolik stálo druhou paradesantní brigádu slovenské národní povstání; tam přišlo na 3000 parašutistů a vrátilo se nás asi 600 nebo 700. Mluvil jste před mrtvými hrdiny a mrtvým hrdinům se mluví pravda. Prosil bych vás, pane ministře, abyste v zájmu této pravdy, v zájmu toho co jste říkal těm, kteří později padli, skutečně to, co jste nám slíbil před bojem, splnil do posledního písmene. (Bouřlivý potlesk.)

Prosím vás bez demagogie, jménem mrtvých kamarádů, abyste vykonal všechno, co je ve vašich silách, abyste šel tou cestou, kterou jste nám naznačoval, abyste s této cesty neodbočoval, abyste šel za pravdou, spravedlností, jakou jste hlásal z Londýna. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo p. posl. Slívovi.

Posl. Slíva: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Ve svém včerejším obšírném projevu, který zde měl kol. dr. Gregor, se dotkl mezi jiným též věci, na kterou pokládám za svou povinnost odpovědět. Přesto, že nejmenoval nikoho, jsem podle stenografického zápisu zjistil, že prohlásil, že syn jednoho z národně socialistických poslanců potvrdil při soudu nad protektorátní vládou bývalému ministru Hrubému, že dal na odboj asi 15.000 korun. Já se této věci dotýkám proto, poněvadž můj syn také svědčil v procesu s protektorátní vládou. Nevím, jestli kol. dr. Gregor měl toto na mysli. On mně promine, když zde řeknu několik slov, a řeknu to ne pro demagogii, ale proto, jak jako prostý člověk a ne právník se na věc dívám já sám.

Pan dr. Gregor je řádný soudce krajského soudu a jistě velmi dobře ví, že podle zákonů Československé republiky je každý občan, jehož soud vyzve podat svědectví u tohoto soudu, k tomu povinnen. Kdyby to odepřel, může být proti němu zakročeno. I můj syn byl o to žádán. A mluvíme-li zde při rozpravě o retribuci o prohlášení pana ministra Drtiny a všichni chceme, aby byla zjištěna nepokrytá konkretní pravda, pak bych kladl panu dr. Gregorovi otázku: Měl svědek u soudu lhát, když dostal ty peníze, anebo měl říci pravdu? Já myslím, že soud chtěl, aby řekl pravdu. Kol. dr. Gregor se pozastavil nad tím, že soud se nedotázal svědka, já jsem si toho vědom, jak bylo peněz použito. Pak já mu s tohoto místa, s poslanecké tribuny, odpovídám podle svých informací. (Posl. dr. Gregor: Ale v protokole to není!) Prosím, tak si to rač, pane kolego, zjistit. Je tam zrovna, neříkám u toho spisu, potvrzenka; já budu jmenovat jenom jednu, a to paní generála Skřivánka, která potvrzuje, že obdržela 8000 korun. S jejím mužem jsem seděl víc než rok v jedné cele v kriminále. Od ostatních, kteří dostali nejenom z této akce, ale i z jiných, prosím, na požádání, pane kolego, předloží dotčení potvrzení anebo jmenují svědky, poněvadž oni sami tyto peníze nerozdělovali, ale rozdělovaly je druhé osoby, dokonce přes jednu, která je vaší politickou příslušnicí. Prosím, můžeš mě vzít za slovo. (Posl. dr. Gregor: Ale to není odbojová činnost.) Pardon, o odbojové činností budeme ještě mluvit, až k věci dojdeme.

Pan kol. dr. Gregor prohlásil, že ani skupiny, ani jednotlivci odbojových jednotek nic o odbojové činnosti svědka nepotvrdili a prohlásili, že prý se odbojové činnosti svědek nezúčastnil. Pane doktore, rač si ověřit jednu věc: Koncem roku 1945 nebo začátkem roku 1946 - já jsem neměl možnost si to přesně ověřit pro krátkost času, protože jsem to teprve dnes dostal ve stenografickém zápisu - tento svědek dostal od Žižkovy brigády čestné vyznamenání a diplom za zásluhy za partyzánskou činnost a za činnost v odboji. Oficiálně, rač se přijít podívat, ten dekret Ti ukáže. A co se týká potvrzení partyzánského Ti prohlašují, že od zástupců ministerstva národní obrany - tady je průkaz - (ukazuje) - dostal potvrzení přesto, že na veřejné schůzi v Šumicích, pořádané vaší stranou, prohlásili určití vaši příslušníci, že se postarají, že za to, že svědčil v procesu s protektorátní vládou, potvrzení nedostane. Já bych o té věci nemluvil, ale jedné věci je mi líto, a to, pane kolego, promiň, to jsou moje děcka. Já jsem seděl takřka pět let v kriminále a nebudu mluvit o odbojové činnosti. V této slavné sněmovně sedí vážení pánové a na vysokých místech, kteří by mohli potvrdit, že jsme nedělali odbojovou činnost v roce 1945, ale tenkrát, kdy ji začal dělat málokdo, a říkám, že to nejsou moji političtí příslušníci. Ale jedné věci mi bylo líto: že za to, že se řekla pravda, se mělo používati takových způsobů, aby se někomu odpíralo potvrzení o skutečných zásluhách anebo o skutečné práci - to mě bolelo. A já, pane kolego, docela otevřeně to prohlašuji, že trvám na tom, a to jsem také řekl na kompetentních místech, ať to potvrdí spoluúčastníci osobně, a to jsou příslušníci i tvé politické strany, že nebyla-li by to pravda, pak kdyby to byl syn pana ministerského předsedy, nepatří mu to; ale je-li to pravda, pak žádná politická moc nemá tady ať pro politické nebo osobní zaujetí k takovým prostředkům sahat. O to mně šlo, proto na to odpovídám.