A teď, prosím, mně dovolte některé poznámky k řeči pana kol. Kokeše. Skoro mě mrzí, že jsem neslyšela celou tu řeč. Ale stačí mi i to... (Výkřiky posl. Janouše.) - stačí mi i to, Janouši, co jsem slyšela. Já nejsem soudce, ale myslím, že se dovedu dívat na věci zdravým rozumem a posuzovat je tak, jak by je posuzoval každý myslící člověk. Pan dr Kokeš jako soudce řekl také tuto klasickou větu: Rozsudky lidových i Národních soudů jsou neměnitelné. A hned na to žádal, aby osvobozující rozsudky byly postoupeny řádným soudům. Tož prosím vás, jaká je to logika? (Výkřiky posl. dr Kokeše.) Ty, které jsme osvobodili, postavíme znovu před řádné soudy? A co budeme dělat s těmi, o kterých si myslíme, že dostali nízký trest? A což bude-li pan dr Kokeš řezat třeba do vlastního masa? (Veselost.) Nevím, ale myslím, že výklad spravedlnosti v takovémto smyslu jest hodně labilní, a chceme-li mluvit o spravedlnosti s takového místa, jako je poslanecká sněmovna, tož musíme žádat spravedlnost stejnou a pro všecky. (Potlesk.) Nejenom pro určitou třídu, pro určitý stav, ale pro všecky lidi bez rozdílu. Nemám důvodu zastávat se nějakých fabrikantů anebo statkářů, ale kde je řečeno, že všichni tito lidé jen proto, že patří k této kategorii, byli zrádci národa? Či máme se tady držet opravdu vašich theorií, které uznávají spravedlnost jen pro jedny a proti těm druhým chtějí jít do důsledku až do úplného zničení? Prosím, když spravedlnost, měřme opravdu spravedlivě na všechny strany. Nemluvila bych o tom a také mně o to nikdo nežádal, ale dotýkám se toho jen z důvodů zásadních.

Jestliže tady pan dr Kokeš přednesl řadu případů, týkajících se těch nebo oněch lidí, my také můžeme posloužit bezpočtem příkladů, na kterých se dá zase dokazovat pravý opak. Dotýkal se tady nějakého případu Němce, který se učil mluvit česky tenkrát a tenkrát. Pane dr Kokeši, já bych ani o této věci v poslanecké sněmovně nemluvila. Skoro bych vám poradila, abyste se ohlédl do vlastních řad, kde by se našli mnozí, kteří se česky a slovensky učili také v poslední době - a sedí vám velmi blízko! (Hluk. - Různé výkřiky.) Proto musí člověka jen dráždit tyto řeči o vlastenectví. Dovolte, aby vám jednou někdo otevřeně řekl, že vlastenectví se dáme učit od těch, kteří těmi vlastenci vždycky byli a kteří se jimi nestali až po 9. květnu 1945. (Potlesk.) Nikoliv tato sněmovna - my jsme tu tenkrát neseděli - ale stará sněmovna byla svědkem jiných řečí. (Výkřiky komunistických poslanců.) Aha, potrefená husa řekla kách. (Veselost. - Výkřiky komunistických poslanců.) Já počkám, pánové, ale jste na strašném omylu, myslíte-li si, že mne ukřičíte, nebo že tím křikem způsobíte, že neřeknu to, co vám říci chci. Stará sněmovna byla svědkem jiných řečí, takových, o kterých není dnes radno mluvit; bylo to v době, kdy byla republika ve vážném nebezpečí, a byly to řeči vašich odpovědných lidí! (Hluk. - Výkřiky komunistických poslanců.) Já mám orgán, já přidám. (Místopředseda Tymeš zvoní.) Byly to řeči, ve kterých se mluvilo o autonomii pro Němce až do úplného odtržení od republiky, a mluvili tak lidé, kteří dnes sedí za vás ve vládě! Přečtěte si to v protokolech. A od vás se máme učit vlastenectví? Už od nikoho víc? (Hluk. - Místopředseda Tymeš zvoní.) Lidové přísloví říká - a řekl to váš Franta Mráz: Když je stádo husí a hodí se kamenem, ta potrefená řekne: kách. To jste vy!

Tedy o vlastenectví smějí k nám mluvit lidé... (Výkřiky posl. Machačové-Dostálové.) Kolegyně, máš možnost přihlásit se k poznámce a můžeš mne potřít nebo opravit, ale nepovažuji za žádnou hrdinskost a velikost, když na mne hulákáš z lavice. Vlastenectví se necháme učit pouze od těch, kteří těmi vlastenci vždycky byli. Sněmovní archiv a zápisy vám poslouží, tam si to přečtěte a pak nás učte vlastenectví. (Hlas: A co Klofáč?) Klofáče nechte spát, Klofáč byl tak vynikající člověk, že kdybyste bývali měli vy po roce dvacátém takové lidi ve svých řadách, byli byste na to vlastenectví přišli tak brzo jako my a nebyli byste na to čekali až do roku 1945. (Potlesk.)

Pan dr Kokeš se svými klasickými případy zapomněl na jeden. Což abych mu osvěžila paměť? Copak případ bývalého poslance Procházky a 20 roků, které za to dostal? Není to málo? Nemělo by se to zrevidovat? (Výkřiky komunistických poslanců.) Vidíte, na to jste zapomněli. To by se mělo zrevidovat, aby opravdu po této stránce bylo spravedlnosti učiněno zadost. A odsud Němců? Ministerstvo spravedlnosti? Což nevíte, od kdy rozhodovalo ministerstvo spravedlnosti? Copak ministerstvo spravedlnosti vede v evidenci lidi, kteří nejsou v řádné vyšetřovací vazbě anebo kteří nejsou předáni řádným soudům? Ale ministerstvo vnitra o nich vědělo, mělo je ve sběrných táborech, v koncentračních táborech, tož proč nedělalo svou povinnost, proč dovolilo, aby tito největší nepřátelé republiky byli odsunuti? (Výkřiky posl. dr Kokeše.) Proč se nám tady chce dnes demagogickými řečmi vykládat, že to způsobil ministr spravedlnosti, když víte a musíte jako právník vědět, že to není pravda. Proč tu tedy vykládáte, že je to věc ministerstva spravedlnosti, když víte, že je to věc ministerstva vnitra? (Hlas z komunistických lavic: Kde jsou ty koncentrační tábory?) Máte ministra vnitra, on vám podá zprávu, kde jsou a kde byly sběrné tábory.

Demagogické řeči a halasný křik nás nepřesvědčí, my chceme fakta, poněvadž jsme myslící lidé a s námi se dá mluvit jedině tímto způsobem. Nás by třeba také zajímalo, kam byl odsunut gestapák Leimmer a jiní; tady by bylo moc a moc o čem povídat a moc a moc čeho se dotýkat. (Hluk. - Výkřiky komunistických poslanců.) Já vám něco řeknu, o půl dvanácté se má skončit, ale když budete potřebovat, já se zítra zase přihlásím ke slovu a můžeme pokračovat. Tedy případů by se dalo najít velmi a velmi mnoho. Ale jestliže dnes při rozpravě o exposé p. ministra spravedlnosti o retribuci hodnotíme její klady a zápory, je nutno, aby se tak dálo opravdu objektivně, bez stranické vášně a zaujetí. Jakmile jednou píchnete, musíte počítat, že vám to také někdo oplatí. To je přirozený zákon. Každá akce budí (Hlasy: Reakci!) protiakci! (Veselost. - Potlesk.) Já podám jednou návrh, aby se tady stanovil pojem kolaboranta a reakcionáře. U vás je každý reakcionář, kdo vám šlápne na kuří oko, to je fakt!

4. května t. r. končilo u nás řízení před mimořádnými lidovými soudy podle retribučního dekretu. Všichni jsme se shodli v principu, že retribuce byla nutná. O tom mezi námi nemusí být další debaty. Dekrety byly připravovány v zahraničí - to už tady bylo také řečeno - a jejich smysl plně osvětluje výklad referenta retribučního dekretu prof. dr Klecandy, který s námi tady byl v prvním, Prozatímním Národním shromáždění. - Ve schůzi politického výboru Státní rady v Londýně v červnu 1944 prohlásil: "Stojíme před úkolem, jaký ještě nikdy nemusela jedna jediná generace v našem národě vykonat. Chápu proto dobře obavy mnohých kolegů, abychom retribucí nerozbili jednotu svého lidu, neboť mám stejné obavy. Rozumím i pochybám, zda by se tím nerovnoměrně nepostihly některé vrstvy národa, a uznávám i námitky jiných, že nesmíme krutou spravedlností oslabit jádro svého lidu a vehnat provinilé do tábora mezinárodní protidemokratické oposice, neboť ta se bude po této válce, a na to nesmíme zapomínat, v podzemí organisovat po celé Evropě." (Výkřiky komunistických poslanců.) Konáte marnou práci, vždyť mne už znáte a víte, že vám to křičení není nic platné. Já si svoje povím. - "Bude třeba opatrné a citlivé ruky, ruky laskavé a pevné. Nesmíme dopustit, aby lid setrval v nedůvěře k lidské spravedlnosti, kterou dlouhá léta svého utrpení viděl pošlapánu, hanobenu a zcela bezmocnou. Nevrátíme-li národu bezpečné víry ve spravedlnost československé věci, nikdy dokonale neozdraví. Jen z té příčiny musí dojít k retribuci, aby se národ sám na vlastní oči přesvědčil, že nezůstaly bez spravedlivé odplaty všechny ty zločiny nacistů a našich fašistických přisluhovačů." Dr Klecanda byl národní socialista. Toto bylo stanovisko všech našich národních socialistů v emigraci londýnské a toto je stanovisko celé naší strany. Pánové, říkám vám to proto, aby bylo jasno a abyste věděli, jaký postoj jsme k celé této éře retribuce měli. Ztělesněním všech zásad, které jsme si tady dali, je ministr spravedlnosti, jemuž patří opravdu zásluha o to, že byl u nás uchován právní řád a pořádek v této nejhorší době, kdy se on opravdu nekompromisně a tvrdě postavil za hájení tohoto právního řádu a pořádku. Že měl pravdu, to nejlépe dokázal také pan president sám, když řekl: Ano, je čas, aby se nastolil zákon, právní řád a pořádek a aby byl ctěn v tomto státě.

A dále říká Klecanda: "Ve dvacátém věku se nedá trestní zákon formulovat v řeči desatera božích přikázání. Nelze jednou větou postihnout všechny nacistické zločiny. Neobejdeme se bez jejich výpočtu. Ostatně činí tak na př. i sovětský retribuční zákon z 19. dubna 1943. Už tato zásada vysvětluje, proč retribuční zákon nemůže být jednoduchý a prostý. Lze jej sice poněkud zjednodušit, ale nelze odníti zákonodárství funkce, které jsou mu uloženy, a přenést je na soudce. I revoluční stát, jakým je Sovětský svaz, brzy po revoluci zamítl princip soudcovské libovůle a přijal princip přísné, i když revoluční zákonitosti. Tendence, které se snažily uvolnit soud v tomto smyslu, aby se stal prakticky na zákonodárství nezávislým, byly odmítnuty jako tendence anarchistické a nihilistické, třeba se schovávaly za revoluční ideologii a za fráze o lidovosti. Byly to tendence sociologických primitivů."

Tak se dívali na retribuci autoři retribučních dekretů. Bylo jich třeba, abychom mohli vyčistit Augiášův chlév, zaneřáděný šestiletou německou okupací. Nebylo-li však účelu retribučních dekretů dosaženo plnou měrou, stalo se tak z mnoha příčin, které nebyly vždy v moci soudů samých, ale byly důsledkem okolností, ležících mimo ně. Soudcové z povolání, kteří jeste v této sněmovně, můžete nejlépe posouditi, mám-li pravdu nebo ne. Spočívaly často v působení vlivů vnějších, jež nemohly zůstat bez účinku na výkon soudnictví podle těchto dekretů. Jen si vzpomeňte, jak určitý tisk ovlivňoval veřejnost i soudce předčasným hodnocením výsledků soudního řízení. Sotva proces začal, už někteří moudří pp. redaktoři věděli, jak dopadne. Velikou překážkou v činnosti soudů byla skutečnost, že případů, které byly projednávány podle retribučních rekretů, bylo tak nezměrné množství, že bylo nad lidské síly, aby mohly být projednány ve stanovené lhůtě. I na tuto okolnost je třeba poukázat.

Zvláštní kapitoly si zaslouží přípravné řízení, které konaly místní a okresní národní výbory nebo sbory SNB, kam byli přibíráni lidé zcela noví, nezapracovaní, jimž právní pojmy byly namnoze cizí, takže přípravné řízení nebylo mnohde ani účelně ani systematicky vedeno. Je jasné, že to nesmírně ztěžovalo práci soudů i okresních národních výborů a že to dalo velmi mnoho práce, než se soud dopátral jádra věci, o niž šlo. Kromě toho vyšetřený materiál proti obžalovaným býval soudům dodáván po částech, zejména při velkých politických procesech, takže tím se proces oddaloval. Jestliže v této věci mnozí útočili na ministra spravedlnosti, tož zcela neprávem. Jejich výtky v tomto případě patřily těm, kteří to přípravné řízení vedli, a nadřízenému jich orgánu, to znamená ministerstvu vnitra.

Vyšetřující orgány dopouštěly se často z neznalosti práva takových chyb, že se řízení stávalo zmatečným, a v důsledku toho zvláště nálezy okresních národních výborů musely být mnohdy zrušeny a vráceny k novému projednávání. Jenom jako příklad uvádím, že se členové nalézacích komisí zúčastnili vyšetřovacích úkonů nebo že vyšetřující orgány vystupovaly v jedné a téže věci současně i jako svědkové, což mělo nutně za následek zrušení nálezu. Tím se zavinilo, že ve velké většině případů bylo v řízení na př. podle malého retribučního dekretu podáno velmi mnoho odvolání a případy se musely zabývat zemské národní výbory.

Je nutno při této příležitosti poukázat i na to, co je až dosud zcela novým, v soudnictví neznámým zjevem, že totiž veřejnost nebo lépe řečeno část nebo určitá skupina lidí, chtěla vykonávat, ba vykonávala vliv na vyšetřující orgány a snažila se způsobem někdy nemístným a nepřípustným ovlivnit rozhodování soudce. Je nám všem známo, kdo byli tito lidé. Bylo spravedlivé a nutné, aby byla provedena očista v národě, jenže této skutečnosti mnozí zneužívali k tomu, aby vykonali akt msty na těch, proti nimž chovali záští, a bohužel v mnohých případech i k tomu, aby se zmocnili jejich majetku nebo je dostali z vedoucích míst, po nichž sami toužili. (Potlesk.) Těmito osobními vlivy byly mnohdy postiženy, a to velmi krutě, bezúhonné osoby, o jejichž upřímném národním cítění nebylo pochyb a které své vlastenectví nejlépe prakticky osvědčily za okupace a tím se zasloužily o zmírnění zla, jež způsobili okupanti. Netřeba zdůrazňovat - učinil to vojta Beneš - že takto nevinně postižení prošli horou utrpení a že jim byla způsobena veliká nejen morální, ale i materiální a zdravotní škoda a nesmírně mnoho příkoří, než byla jejich nevina prokázána a oni vráceni národu. Naproti tomu mnozí vinníci unikli zaslouženému trestu, a to vlivem svých politických přátel. Nechybělo ani takových, kteří vystupovali jako udavači proti druhým, aby sami unikli pozornosti. Uvádím pro osvěžení případ, jehož už tady bylo dnes také vzpomenuto, totiž případ olomouckého dr Leopolda Pospíšila, křivě obviněného, jehož věc způsobila tolik rozruchu a rozhořčení u všech slušných lidí v republice. Byla bych ráda, paní a pánové, kdyby se našel někdo v tomto sboru, kdo by mně mohl dát odpověď, čím lze napravit utrpení a muka, způsobená tomuto muži, který po 17 nebo 18 měsících vazby se konečně dostal na svobodu. Kdo mu vrátí toho půl druhého roku a kdo může odčinit všechno to utrpení tohoto člověka, politického vězně a illegálního pracovníka? Co mi na to odpovíte? Zůstane navždy skvrnou na našich porevolučních poměrech v prvním roce a naší národní hanbou, že se našly u nás orgány, které používaly svědectví gestapáků a exponentů Sicherheitsdienstu proti našim českým lidem. Co na to odpovíte?

Za zmínku stojí také případ p. Šedivého ze Zlína. Byl obviněn ze styku s Němci a jeho majetek byl okamžitě zabaven. On měl totiž fabriku. Vyšetřováním se prokázalo tolik jeho zásluh... (Výkřiky komunistických poslanců.) Dočkejte času, já vám to vypovím. Vyšetřováním se dokázalo tolik jeho zásluh, že se nalézací komise usnesla řízení zastavit. (K posl. dr Gregorovi:) Já nepochybuji, že o tom budeš vědět, když jsi z Hradišťa. To já vím. Ale po vyhlášení se předseda nedržel tohoto usnesení a vynesl sám rozsudek, že obviněný se uznává vinným, ale že se upouští od potrestání. Dva členové komise se proti tomu ohradili a dali Šedivému potvrzení, že řízení proti němu bylo zastaveno. Předseda byl druhého dne pozván k jednání o této věci, ale nedostavil se. Stížnost byla poslána zemskému národnímu výboru, jehož odvolací komise po prostudování spisů rozhodla, že řízení bylo zastaveno a tím věc pravoplatně vyřízena. (Výkřiky komunistických poslanců.) Já ti to opatřím, já ti to donesu, já nejsem v té nalézací komisi, ale vím, že to tak bylo. To bylo podle malého retribučního dekretu a odvolací instancí je zemský národní výbor. Já nejsem soudce z povolání, ale tolik vím, že okresní národní výbor podal stížnost ministerstvu vnitra, které nařídilo podat o věci zprávu. Ale co se stalo? Pan předseda byl vyzván, aby předložil spisy, ale výzvy neuposlechl. Ministerstvo vnitra - to jsou přece na něho malí páni! Stalo se to celkem třikrát, ale pan předseda nereagoval. Svolal si pak veřejnou schůzi, na kterou si vzal všechny spisy a tam je shromážděným předčítal. Nezdá se vám, soudruzi, že je to něco jako zločin zneužití úřední moci, když se vezme aktovka pod paždí a příslušné spisy se pak předčítají na veřejné schůzi? (Hluk.) A prosím vás, proč křičíte? Či to byl váš člen? Ne?

Zvlášť křiklavým případem bylo obvinění starosty Jana Mináře a jeho ženy Marie, jsou z Bystřice u Brna. Minář s nevšední obětavosti se staral o obec. Však jsou tady Brňáci, ať vám to povědí! (Výkřiky komunistických poslanců.) Verosto, můžeš si vyžádat slovo a pak mi to můžeš vyvrátit. Když mi to vyvrátíš, tak budu kapitulovat a odvolám to. Ale dokud se to nestane, neslevím ani písmenko. Je to tak, jak to povídám. Minář byl po našem osvobození obviněn z členství ve Svazu zemědělství a lesnictví, z podpory nacismu, se styku s Němci, z terorisování Čechů atd. To jsou všechno věci, které dobře známe. A prosím, byl vzat do vazby, ale první, co vždycky následuje, je konfiskace majetku. Jako národní správce dostal se tam bývalý policejní úředník v pensi, který rozuměl hospodářství tak náramně, že si na to musel přibrat hospodářského znalce, a hospodařili tak že kdyby byla vazba tohoto člověka trvala déle, tak by se už nebyl měl kam vracet. Po řízení a po vyšetření se všecko to, co bylo proti Minářovi vzneseno, ukázalo malicherným a nicotným, proces proti němu byl zastaven a on byl v plné míře osvobozen. (Výkřiky komunistických poslanců.) Pánové, vždyť vy jste volali po lidových soudech! Vždyť lidové soudy byly složeny v poměru 1 ku 4. Snad nechcete říci, že všichni ti soudcové z lidu byli lidé, kteří nebyli na svých místech? Vždyť přece tam byli také příslušníci vaší strany a často ve většině, tak to byste je divně hodnotili!

Těchto případů bych mohla uvést velmi mnoho a všechny by zněly stejně. (Výkřiky posl. Valo.) Valo, ty seď, ty přece nevíš, co se u nás dělo. Ty můžeš vykládat o tom, co bylo u vás na Slovensku, ale do našich věcí se nám nepleť! Když ty umíš křičet, já umím také křičet a nakonec to musím vyhrát. (Potlesk.) Poukazuji při této příležitosti jen na dva typické případy. Mohla bych ukázat, jak majitelé vlastních statků sami odešli z těchto hospodářství, aby ušli prostředí, které bylo plno nenávisti a neustále je stíhalo. Vím o případě jednoho sedláka - není to daleko od Brna - jmenuje se Fr. Tužín, který byl majitelem velké honitby, a to mělo za následek, že se někomu znelíbil a bylo mu řečeno: Když se té honitby vzdáš, tak tě nebudeme obviňovat, jinak budeš kolaborant a stejně o to přijdeš, Kdybychom si chtěli toto povídat, mohli bychom se bavit možná až do půlnoci. I na malých případech je vidět, jak opravdu i dobrá věc může se stát metlou, když se octne v nesvědomitých a nepovolaných rukou. Tyto zjevy byly rubem retribuce a snah po očistě v národě. I když uznáme, že revoluce je nositelem a svědkem mimořádných zjevů, nemůže to být omluvou, jíž bychom sami sebe přesvěčovali, ale naopak pobídkou, abychom se snažili tyto nesrovnalosti - pokud to jde - odstranit v zájmu klidu, právní jistoty, pořádku a zákona. O to jsme my jako politická strana vždycky usilovali a v této snaze jsme byli pevnou oporou ministru spravedlnosti v jeho úsilí o obnovení právního pořádku, jsouce si plně vědomi, že stát nemůže existovat bez právního řádu.

Je jisto, že bude ještě velmi mnoho kritik k retribuci, objektivních i méně objektivních pro i proti, v celku však lze nezaujatě říci, že retribuce splnila svůj úkol, že soudcové byli na svém místě a že i soudcové z lidu ve většině měli právní smysl pro právo a řád. Zdálo-li se některým horkým hlavám, že se soudí málo přísně, na to lze říci, že se rozhodovalo především podle velikosti viny a ve snaze vyměřovat tresty spravedlivě. Kolega Nepomucký si stěžoval po skončení retribuce v Zemědělských novinách, že naše retribuce skončila pasivní bilancí, a tvrdil, že spravedlnost šla jinými cestami a měřila provinění na zájmech národa a republiky jinak, než jak si přál národ. Nechci odhadovat, jak velký počet trestů smrti byl by s to vyrovnat pasivní bilanci pana Nepomuckého, ale tolik je každému z nás jasno, že lid v převážné většině souhlasil s rozsudky a neprojevil s nimi nespokojenost. Nebýt tak zvaných "protestů" proti rozsudku nad protektorátní vládou z minulého roku, které svou stylisací i obsahem chvíli připomínaly jednu společnou dílnu, v níž byly vyráběny, nebylo by toto rozhodnutí vyvolalo vůbec žádnou nespokojenost.