Místopředsedové Hodinová-Spurná, Petr, dr Ševčík, Tymeš, Komzala.

Zapisovatelé dr Ducháček, dr Falťan.

Člen vlády: ministr Nosek.

194 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: tajemník NS dr Madar; zástupci tajemníka NS dr Záděra, dr Ramajzl.

Zpráva výborů osidlovacího, živnostensko-obchodního, soc.-politického a právního (podle § 35 jedn. řádu) o vládním návrhu zákona (tisk 119) o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku, zkonfiskovaného podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1459, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Zahajuji 37. schůzi ústavodárného Národního shromáždění.

Dovolenou podle § 2. odst. 4 jedn. řádu obdrželi: na dnešní schůzi posl. Slíva, dr L. Novotný, na tento týden posl. Vido, dodatečně pro včerejší schůzi posl. dr Neuman.

Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž je

Zpráva výborů osidlovacího, živnostensko-obchodního, soc.-politického a právního o vládním návrhu zákona (tisk 119) o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku, zkonfiskovaného podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (tisk 419).

Zpravodajem za výbor osidlovací je p. posl. Weiland. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Weiland: Slavná sněmovno!

Vládní návrh zákona o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku, zkonfiskovaného podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, čís. 108, je základním kamenem velikého díla osidlovacího, kterým bude rozdělení konfiskovaného nepřátelského majetku. A tak, třebaže praktický charakter tohoto zákona je úzce časový, stane se v budoucnu historickým dokumentem našich schopností, našich snah i naší prozíravosti v řešení jednoho z největších úkolů, před které nás postavila poválečná doba, t. j. osídlení a zabezpečení pohraničí očištěného od Němců.

Je to zákon dílčí, týká se rozdělení majetku živnostenského a domovního, ale je základním východiskem k rozdělení dalšímu, ať již se bude týkat zemědělských usedlostí, průmyslových podniků nebo jiných velkých majetkových podstat. Je prvním v řadě zákonů a vládních nařízení, jimiž definitivně provedeme velké osidlovací dílo; udává směr, ale dodává též důvěru širokým vrstvám lidovým, důvěru v parlament i vládu republiky, že započaté dílo společným úsilím přivedeme k úspěšnému konci, že veliký akt dějinné spravedlnosti, jímž je navrácení téměř celé třetiny státního území do vlastních rukou, našel nás dostatečně velkými, připravenými a schopnými pochopit tuto skutečnost i její význam pro budoucí život i rozvoj národa a státu. Je dokladem, že jsme učinili vše, aby již nikdy se nemohla opakovat žádná kolonisace, žádná germanisace našich hranic.

Státní území, odtržené na podzim r. 1938 od republiky a nazývané dnes všeobecně naším pohraničím, vyvíjelo se v minulosti podstatně jinak než kraje ryze české. Přirozeným důsledkem tohoto odlišného vývoje byl i odlišný vývoj v posledních dvaceti měsících v poválečných poměrech, právě tak jako skutečnost, že dnes jsou poměry v pohraničí zcela jiné nežli v ostatních částech našich zemí. Jestliže se brzy po květnové revoluci volalo po rychlém organickém splynutí osvobozeného pohraničí s vnitřními kraji českými, bylo to volání jistě plně oprávněné, ale zůstalo pouhým přáním, protože k jeho splnění naprosto chyběly nutné předpoklady.

Je nesporné, že jednou se toto přání musí stát skutkem, že k žádanému i žádoucímu splynutí dojít musí, a to čím dříve, tím lépe pro nás, pro pohraničí i pro stát. Ale nejprve je nutno vytvořit v pohraničí stejné poměry hospodářské, společenské i kulturní, jako jsou v ostatních krajích Čech a Moravy. A k tomu prvním předpokladem je dokončit osídlení a odstranit dnešní neblahý stav provisoria v majetkových věcech.

Pohraniční kraje byly po staletí kolonisovány a současně germanisovány. Důsledky německé kolonisace v českých zemích byly pro náš národní život tragické. Stát národní stal se státem národnostním se všemi důsledky z toho vyplývajícími a tíhu této přeměny cítili jsme až do května 1945. Za husitských válek, které měly vedle náboženského i silný ráz vlastenecký, bylo dobře pochopeno, jakým nebezpečím jsou Němci uvnitř státu. A proto došlo tehdy k značnému očištění hraničního území. Ale později vlivem šířícího se luteranismu Němci sice zvolna, ale úspěšně znovu pronikali do vnitra země. Katastrofa bělohorská otevřela pak germanisaci cestu úplně. Století za stoletím pronikali němečtí kolonisté, podporováni a favorisováni rakouskými vládami, záměrně do vnitra českých zemí. Jejich postup, zpočátku pomalý, zrychlen byl za Josefa II. a zvláště ve století XIX. s rostoucím průmyslovým podnikáním. A tak, když v letech devadesátých minulého století podařilo se vzkříšenému a vyspělému národu zhruba zastaviti hrozivý postup germanisace, sahalo zněmčené území tehdy v Čechách na západě až k samé Plzni, na severu až k Mělníku, veden byl těžký zápas o Most, Budějovice, Brno, poněmčeny byly široké kraje jižní a severní Moravy, celkem třetina českých zemí byla v německých rukou. Celé velké a bohaté kraje našeho státu, mocný průmysl a úrodné lány, které měly sloužit lepšímu životu našeho lidu, staly se v rukou Němců velikým nebezpečím pro naši hospodářskou i politickou samostatnost.

Už v letech sedmdesátých lze jasně konstatovat, že čím dál tím víc snaží se Němci v našich zemích uplatnit požadavek rozdělení Čech i Moravy na území české a německé. Interpelace německých poslanců na říšské radě rakouské 28. dubna 1880 mluví již otevřeně o uzavřeném německém jazykovém území Čech a resoluce obce Úhošťany u Kadaně z 20. června 1880 jde již tak daleko, že vyslovuje myšlenku rozdělení Čech na c. k. rakouské Deutschböhmen.

Dr Tobolka ve svých politických dějinách uvádí, že radikální živly mezi Němci si pod tímto pojmem představovaly úplně rozloučení a zřízení samostatné provincie Deutschböhmen se zemským sněmem v Liberci a pronikavé rozdělení všech státních úřadů podle jazykového území. K tomu sice nedošlo pro jednotný a prudký český odpor, ale i pro nechuť rakouských vlád k nebezpečnému dělení Čech, které by bylo znamenalo posílení velkoněmecké myšlenky mezi českými Němci. Ale prakticky toto uzavřené německé území Čech existovalo až do podzimu r. 1918. Němci neuznávali jazyková nařízení, bojkotovali je, úřadovali u soudů i jiných státních úřadů výhradné německy i v případech českých a šli ve své nenávisti tak daleko, že terorisovali lidi česky mluvící i na ulicích. Kapitál, průmyslové podniky, obchod, půda i lesy, vše bylo v jejich rukou. Byla to ohromná hospodářská i politická moc, kterou cele vrhli do boje proti všemu českému v tomto t. zv. uzavřeném území.

Když pak porážkou Rakouska i Německa skončila první světová válka ve znamení Wilsonova hesla o sebeurčení národů, domáhali se i tito kolonisté farisejsky svého sebeurčení a pokusili se znovu o vytvoření Deutschböhmen, tentokráte v ozbrojeném povstání. Povstání bylo zlikvidováno, český stát byl obnoven ve starých historických hranicích a dostal do vínku i neblahé dědictví posledních Přemyslovců - 3 miliony Němců. Stali se československými státními občany se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími. Měli své politické zastoupení podle principu demokracie v obcích, zemích i ve státě. Měli naprostou svobodu v rozvoji svého kulturního života a jejich obrovská hospodářská moc zůstala nedotčena. A přece použili první příležitosti, poskytnuté ze zahraničí, z říše Německé, aby se znovu pokusili o uskutečnění starého snu, odtržení zněmčeného území Čech a Moravy. Tento pokus se jim podařil na podzim roku 1938 mnichovskou úmluvou, ale skončil v květnu 1945 úplnou katastrofou Německé říše, ale i sudetských Němců. Problém německé menšiny v československém státě byl definitivně rozřešen odsunem Němců za hranice státu, rozřešen sice tvrdě, ale jedině spolehlivě, což bylo uznáno i všemi vítěznými mocnostmi.

Za Rakouska lišilo se zněmčené území od ostatních krajů našich zemí diametrálně tím, že žilo výhradně německým duchem, zatím co český život existoval takřka jen v podzemí. Po vytvoření Československé republiky zmírnil se sice tento rozdíl, ale odlišení zůstávalo, protože pohraničí žilo dvojím duchem: českým a německým. Dnes žije pohraničí jen duchem českým. S Němci odešel i německý duch. Tím byl splněn jeden ze základních předpokladů pro splynutí pohraničních krajů s kraji vnitřními, ale to ještě nestačí. K tomuto splynutí je zapotřebí uskutečnit ještě další nutné předpoklady. Pouhým odsunem Němců nebylo by německé nebezpečí zplna odstraněno, kdyby byla Němcům ponechána možnost ucházet se o svůj majetek cestou mezinárodní. Vidíme dnes, jak již za 20 měsíců po porážce ve velmi četných případech tyto pokusy činěny jsou. Odsun je spravedlivým důsledkem politické činnosti našich Němců v první republice a jejich zrady na státě. Ale výsledkem této politiky byla i naše národní katastrofa v roce 1938, okupace našeho státu a jeho hospodářské zbídačení, strašlivé škody válečné a nesmírné oběti celého národa. Tyto škody je nutno nahradit, je nutno zaplatit veliké nucené válečné úvěry, kterými jsme museli pomáhat financovat německou válku. Bylo tedy jen spravedlivé, aby ti Němci, kteří s jásotem vítali v říjnu 1938 svého vůdce, kteří nadšeně přijímali své připojení k Říši, z jejichž návodu a za jejichž účinné pomoci byly bezbranné republice zasazovány nejtěžší rány, aby tito Němci nesli také svou část odpovědnosti nejen nuceným odchodem, ale aby také svým majetkem aspoň z části hradili to, co způsobili. Proto byly vydány panem presidentem republiky dva konfiskační dekrety, které mají historický význam: dekret č. 12 o konfiskaci zemědělského majetku a dekret č. 108 o konfiskaci nepřátelského majetku, jímž se konfiskuje všechen německý a nepřátelský majetek bez náhrady pro stát. Tím bylo spravedlnosti učiněno zadost, ale tím byl položen i základ k velikému dílu osidlovacímu. Konfiskační dekrety umožnily příliv více než 2 milionům českých lidí do osvobozeného pohraničí, zajištění nepřátelského majetku i rozvoj nového českého života v těchto krajích.

Ovšem při rychlém tempu poválečného života nebylo možno předvídat vývoj nových poměrů a tak za několik měsíců objevily se již vady a nedostatky těchto zákonů. S výjimkou celkem nepatrného zlomku českého majetku byl všechen majetek v pohraničí majetkem německým. Konfiskační dekrety zavedly na tento majetek národní správu - opatření jistě správné pro přechodnou dobu. Ale opatření, které má ráz provisoria, čím déle trvá, tím více je zdrojem nejistot, obav a z nich prýštící podlomené energie, nechuti k práci, otupělosti a dokonce apatie.

Celý hospodářský život v pohraničí je veden stále na podkladě systému národní správy. A trvá to již trochu dlouho. Tím se podstatně liší od hospodářského života ostatních krajů českých a v tom je také spatřovat jednu z překážek na cestě k dokonalému organickému splynutí tohoto území s územím ostatním. Dnes již je nezbytné třeba odstranit národní správy, zbavit pohraničí těchto tíživých pout a dopřát mu možnost plného hospodářského rozvoje. Vkročili jsme do dvouletky, ale jak má živnostník nebo jiný drobný podnikatel v pohraničí rozvinout stoprocentní činnost, když jako národní správce je ve své práci těžce bržděn starostí o existenci, o osud svůj i své rodiny, protože nic a nikdo nedává mu dnes právní jistotu, že podnik bude jeho? A přece tito lidé nemohli odejít do krajů našeho státu dříve obývaných Němci jen z čirého vlastenectví, jen z idealismu. Nemohli odejít jen spravovat majetek těch, kteří byli odsunuti za hranice, bez naděje, že by mohli dosáhnout vlastnictví toho, co mnohdy zachránili obětavě před zkázou nebo znehodnocením. Je třeba odstranit tu stále tíživější atmosféru nejistoty v majetkových věcech, je nutně třeba přikročit co nejrychleji k definitivnímu řešení těchto věcí, aby hospodářské poměry v pohraničí byly aspoň takové, jaké jsou ve vnitrozemí, tak aby i pohraničí mohlo čestně splnit úkoly dvouletky vládním programem na ně kladené.

Ale je tu ještě druhý, neméně vážný důvod pro rychlou likvidaci národních správ. Ukončením odsunu Němců změnily se podstatně životní poměry obcí a měst v pohraničí. Četné národní správy pracují s deficitem, prakticky tedy na účet Fondu národní obnovy, bez naděje, že by v budoucnu mohly tato pasiva uhradit. Tím se výnos konfiskovaného majetku zmenšuje čím dál tím víc o větší řadu milionů, což vzhledem k naší hospodářské situaci není bez významu.

Je třeba, aby odevzdávání zkonfiskovaného majetku bylo co nejvíce urychleno. Nespravované nebo špatně spravované majetkové hodnoty chátrají, upadají a pozbývají na ceně, ať se to týká budov, usedlostí, nebo nábytku či motorových vozů. V národních správcích vytvořila se nám mnohatisícová skupina zvláštní kategorie, skupina jakýchsi čekatelů na existenci, skupina lidí, jichž trpělivost mění se postupem času na resignaci. Je proto zcela pochopitelné, že jak předsednictvo sněmovny, tak poslanecké kluby i četní poslanci sami jsou už po řadu týdnů zahrnováni stále četnějšími žádostmi o urychlené projednání této osnovy, která, jakmile se stane zákonem, znamená brzký konec nejistoty a zavedení řádných majetkových poměrů do pohraničí. A tu je nutno konstatovat, že osnova nebyla ani odkládána ani nijak úmyslně zdržována. Naopak, byla projednávána velmi svědomitě. Projednávaly ji čtyři výbory, prošla jednáním zvláštních komisí těchto výborů a zástupcové všech politických stran měli na mysli jediný cíl: zlepšit situaci v pohraničí, přispěti v úsilí o klid a hospodářský rozvoj a dokončit osídlení. Ale objevilo se několik zdánlivě protichůdných zájmů. Problém osídlení objevil se v celé své šíři i hloubce, a ve světle poznaných skutečností i u vědomí velké zodpovědnosti, kterou tu parlament bere na sebe, bylo nutno původní návrh vlády z velké části změnit a přizpůsobit potřebám pohraničí i osidlovací politice.

Nejobtížnější byla otázka přednostního práva. Na jedné straně t. zv. přednostní uchazeči, tedy zahraniční vojáci, osvobození političtí vězni a partyzáni, drobní čeští lidé, kteří v boji za svobodu obětovali vše a nasadili i životy. Starost o ně, o jejich existenční zabezpečení je nekompromisním mravním příkazem nás všech. Tito lidé neměli příležitost ucházet se o národní správy v době, kdy se udělovaly, protože byli ještě většinou za hranicemi nebo v ošetření, nebo byli vázáni jinými okolnostmi významnými pro blaho vlasti a státu. Muselo se proto na tyto lidi pamatovat.

Na druhé straně jsou národní správci pracující v pohraničí již půldruhého roku, pomáhající tvořit nové hospodářské i společenské hodnoty, lidé, kteří již srostli s novým prostředím, kteří v revolučních dnech chaosu a nejistoty uposlechli výzvy vlády a šli zabezpečit navrácené osvobozené území republiky. Byli významnou složkou onoho historického manifestačního nástupu jednoho a půl milionu drobných českých lidí, kteří hned v prvních chvílích šli nahradit Němce a položit základy novému českému životu v těchto krásných krajích. Nelze přes ně proto také přejít, už proto ne, že je v pohraničí prostě potřebujeme. Odsunovat jejich zájmy na vedlejší kolej znamenalo by nebezpečně porušit dosavadní vývoj a ohrozit výsledky dosavadního osidlování. Bylo tedy nutno hledat mezi těmito dvěma složkami vhodné řešení.

Předložená osnova je výsledkem usilovného snažení a snad právě proto, že její projednání se protáhlo o několik týdnů, můžeme dnes ve vší skromnosti říci, že dáváme našemu osvobozenému pohraničí v této osnově a v příštím zákoně dílo dobré.

Osnova zavádí zkrácené přídělové řízení na rozdíl od konfiskačního dekretu, oddlužuje veškerý konfiskovaný majetek okamžitým převodem dluhů na Fond národní obnovy a dává možnost Radě osidlovacího úřadu, aby zakročila všude tam, kde by rozhodnutí národního výboru porušilo zákon. Dává přednostní právo k nabytí vlastnictví osvědčivším se národním správcům na drobných živnostech a zaručuje současně těm, kteří se o naše osvobození zvlášť zasloužili, našim zahraničním vojákům a osvobozeným politickým vězňům, že ve svých spravedlivých nárocích nebudou zkráceni. Poskytuje možnost vlastnictví rodinného domku především zasloužilým a obětem boje proti nacismu, ale nezapomíná při tom na našeho dělníka, na horníky, skláře, textiláky, kovodělníky, kteří jsou především zárukou úspěšného hospodářského vývoje v pohraničí.

Tento zákon se týká 40.000 drobných živností a 200.000 rodinných domků. Přinese tedy jistotu a s ní úlevu i konec pochybám téměř čtvrt milionu českých rodin, tedy téměř jednomu milionu lidí v pohraničí. Přinese do majetkových poměrů v pohraničí jasno a uklidnění a stane se tak základním kamenem stabilisace, která znamená klid, jehož je dnes našemu pohraničí nejvýše třeba. Proto je tento zákon jedním z nejvýznamnějších zákonů, které tato sněmovna projednala a schválila. Je však zároveň svědectvím, že všichni jsme si plně vědomi své velké odpovědnosti za úspěšné splnění historického úkolu, kterým je vybudování nového českého pohraničí, vracejícího se po staletích zpět do našich rukou.

"Nesmíme se vzdáti krásné naší tradice hraničářské", řekl pan president ve svém projevu k 8. listopadu loňského roku. A pokračoval: "Nejen Tábor, také Domažlice budou nyní našim programem. A nezapomínejme, že všecko naše konání musí tu býti proniknuto vysokým ideálem mravním. Bez tohoto mravního ideálu se nám toto naše veliké dílo národní zdařiti nemůže. Neboť prožívajíce znovu českou rekolonisaci, musíme si uvědomit, že práce v pohraničí je prací pro život naší republiky nesmírně významnou. Je to skutečně novostavba na půdě panenské." Potud slova pana presidenta.