Předseda Zápotocký.
Místopředsedové Langr, Petr,
dr Böhm, Tymeš, dr Šoltész
Zapisovatelé Smejkal, Sova.
Členové vlády: předseda vlády
Gottwald;
náměstkové předsedy vlády Fierlinger,
Široký, Ursíny, dr Zenkl;
ministři dr Dolanský, dr Drtina, Ďuriš,
dr Franek, Hála, Kopecký, Laušman,
Majer, Masaryk, dr Nejedlý, Nosek,
dr Pietor, dr Procházka, dr Ripka,
dr Vošahlík, Zmrhal;
státní tajemník Lichner. Předseda
nejvyššího účetního kontrolního
úřadu dr Friedmann.
264 poslanců podle presenční listiny.
Z kanceláře NS: tajemník NS dr Maďar;
jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.
1. Rozprava o prohlášení pana předsedy
vlády Klementa Gottwalda, učiněném
v 3. schůzi ústavodárného Národního
shromáždění dne 8. července 1946.
2. Zpráva výboru ústavně-právního
(podle § 35 jedn. řádu) o vládním
návrhu ústavního zákona (tisk 8),
jímž se mění ústavní dekret
presidenta republiky ze dne 2. dubna 1945, č. 1 Sb., o
nové organisaci vlády a ministerstev v době
přechodné.
Předseda Zápotocký zahájil
schůzi v 10 hod. 20 min.
podle § 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda
na dnešní schůzi posl. Janoušovi.
Předsednictvo ústavodárného Národního
shromáždění se usneslo ve své
schůzi dne 10. července 1946, že presidiální
sdělení podle § 41 jedn. řádu,
pokud to povaha věci nevyžaduje, nebudou už předčítána
před Národním shromážděním,
nýbrž budou napříště dávána
na vědomí členům ústavodárného
Národního shromáždění
za schůze písemně. Jejich seznam se uveřejní
v těsnopisecké zprávě jako příloha.
Předseda: Přistoupíme k projednávání
prvého odstavce pořadu, jímž je
1. Rozprava o prohlášení předsedy
vlády Klementa Gottwalda, učiněném
v 3. schůzi ústavodárného Národního
shromáždění dne 8. července 1946.
Přihlášeni jsou tito řečníci
na straně "pro": posl. dr Chytil, Slánský,
dr Krajina, dr John, Basťovanský,
dr Zibrín, dr Rozehnal, Hušek,
Zeminová, Aug. Kliment, dr Erban,
inž. Sochorec, dr Kempný, Mikuláš,
Nepomuský, Frlička, dr Šoltész,
Fusek, Deči, Olbracht, Vojanec,
Přeučil, Tichota a Lesák.
Uděluji slovo prvému řečníku,
p. posl. dr Chytilovi.
Posl. dr Chytil: Slavná sněmovno!
Exposé pana ministerského předsedy vytyčuje
dva hlavní úkoly, před nimiž stojí
ústavodárné Národní shromáždění,
vláda a celý národ, v neposlední řadě
též československá věda a všichni
mysliví lidé, totiž: úkol vytvořit
novou československou ústavu a úkol provést
obnovu našeho národního hospodářství.
Tvorba každého zákona, zejména tedy
tvorba ústavy je nejenom dílem demokratické
politické dohody, pokud se týče politické
vůle o tom, které základní politické
postuláty a v jaké míře každý
z nich mají býti obsazeny v ústavě,
nýbrž je také - a mám za to, že
ve velmi značném rozsahu - dílem odborných
intelektuálních úvah, k nimž lidé
toho kterého času nejschopnější
nemusí ani býti současně zákonodárci,
jak to lze doložit na historii řady nejdůležitějších
zákonů. Ústavodárné Národní
shromáždění i vláda, stojíce
před úkolem tvorby nové ústavy československého
státu, stojí nejenom před těžkým
politickým, nýbrž také před velikým
kulturním úkolem, protože úroveň
ústavy po vědecké - zde především
státovědecké a juristické - stránce
je i svědectvím národní kultury, její
úrovně v oblasti právní vědy
a všech věd společenských. Nemůže
tedy býti naše příští ústava
sdělávána leč za vydatné spolupráce
parlamentu a vlády s českou a slovenskou vědou,
ať kýmkoliv a kdekoli pěstovanou, a nepochybuji,
že vláda učiní v tomto směru
vše, čeho je k této spolupráci třeba.
V novém našem ústavodárném díle
je třeba zhodnotit všechny zkušenosti, které
jsme měli s naší dosud platnou ústavou,
vzíti v počet veškeru rozsáhlou vědeckou
1 politickou literaturu, která se touto ústavou
a ústavněprávními problémy
vůbec zabývala, a dbáti toho, aby budoucí
naše ústava nesla na každé stránce
pečeť českého ducha a vydávala
svědectví o jeho schopnosti k samostatnému
myšlení. Máme k tomu hojnost předpokladů,
protože československá věda je zde na
vysoké úrovni. Nemohu zde při této
příležitosti nevzpomenout především
dvou slavných českých právníků
a zároveň spolutvůrců dosavadní
naší ústavy, totiž Jiřího
Hoetzela a Františka Weyra, kteří svým
vědeckým dílem i učitelským
působením připravili hojné předpoklady
pro zdar budoucího našeho díla.
Mám za to, že návrh nové československé
ústavy, který předloží vláda
ústavodárnému Národnímu shromáždění
a především jeho ústavněprávnímu
výboru k projednání, musí býti
již nejenom dílem základní politické
dohody ve vládě, nýbrž také výsledkem
řečené spolupráce s českou
a slovenskou vědou, doprovozen po případě
všemi došlými i názorově se různícími
experti-sami, a že ovšem práce v ústavněprávním
výboru nebude se moci obejíti bez další
systematické této spolupráce.
Jménem klubu poslanců čs. strany lidové
vznáším k příslušnému
ministerstvu, ministerstvu vnitra, požadavek, aby v souhlase
s potřebou řečené spolupráce
urychleně připravilo anketární řízení
o budoucí naší ústavě a obrátilo
se v tomto ohledu především na naše vysoké
školy a aby jmenovalo na návrh vlády členy
odborné komise, pokud se týče odborných
komisí, především z řad našich
vysokoškolských pracovníků. Nepochybuji
o tom že se tak napomůže zdolat i mnohou politickou
obtíž, protože často je vědecký
argument schopen odklidit zdánlivý politický
rozpor. V každém případě však
jde o to, aby budoucí naše ústava byla dílem
dokonalým po všech stránkách, jak po
stránce pojmové, systematické, juristické,
tak po stránce politické, aby opravdu odpovídala
politickým ideálům veškerého
lidu našeho, v neposlední řadě pak aby
byla dílem samostatným a nikoli pouhou obměnou
cizího, i sebe vznešenějšího vzoru,
jak tomu do jisté míry až dosud bylo. Jsme
národ Všehrdův a není snad vhodnější
chvíle než je tato, abychom si to uvědomili.
Budeme sdělávati naší ústavu
v historické době, která nás zbavila
kdysi nejpalčivějšího ústavně-politického
problému, totiž nutnosti kodifikovat minoritní
právo pro Němce a Maďary, takže naše
ústava bude ústavou národního státu
Čechů a Slováků; věru posvátná
to a veliká chvíle v dějinách českého
a slovenského národa.
Ústavněprávní problémy, před
nimiž stojíme, lze pak rozčlenit ve tři
hlavní kategorie, totiž jednak v problém ústavní
úpravy poměrů věcí českých
a věcí slovenských v rámci jednotného
státu, jednak v problém ústavní úpravy
změn, které přinesla veliká dějinná
doba v oboru hospodářském, jednak už
shora dotčený problém dokonalé úpravy
všech ostatních obvyklých ústavněprávních
otázek. Není pochyby o tom, že největší
důležitost s hlediska budoucího našeho
vývoje i s hlediska trvalosti naší ústavy
má problém první, problém česko-slovenský,
jehož vyřešením tak, aby odpovídalo
národním a politickým ideálům
jak českého, tak slovenského národa,
položíme trvalé základy pokojného
a bratrského soužití českého
a slovenského národa. Problém druhý
bude míti svoji myšlenkovou osu v nalezení
životaschopné skloubenosti některých
základních práv a svobod občanských.
Ústavněprávní kodifikace znárodnění
je samozřejmá a není sama o sobě ústavněprávním
problémem. V kategorii otázek třetích
půjde o ústavněprávní úpravu
souboru oněch myšlenek, které dnes vyjadřujeme
názvem "lidová demokracie", vedle všech
otázek ostatních. Speciálním, přesto
však velmi obtížným a také velmi
důležitým problémem bude zde ústavněprávní
zakotvení právní úpravy politických
stran, bez které se natrvalo nemůžeme obejíti
a po které se volalo se strany mnoha znalců našeho
ústavního práva a politického života
již za první republiky.
Hlavní pozornost všeho občanstva se bude přirozeně
a tradičně upírat ke způsobu, jímž
budou ústavně upraveny "práva a svobody
občanské", jak jsou obsaženy zejména
v hlavě páté dosavadní ústavní
listiny. Je pro náš stát holou samozřejmostí,
jak to plyne také z prohlášení pana
ministerského předsedy, že všechna tato
základní práva i svobody občanské
zůstanou zachovány, t. j. že jejich obmezení
bude možné pouze na základě zákona,
jak je to ostatně ve "státě zákonů",
jímž jsme, jen toho logickým důsledkem.
Přece však bude tato materie, tvořící
neodmyslitelnou součást všech pokrokových
ústav světa, předmětem mnohé
těžké úvahy politické i vědecké,
a to všude tam, kde ústavodárci bude záležeti
na tom, aby výčet práv a svobod občanských
nezůstával pouhým známým "katalogem",
nýbrž aby se projevoval opravdu silně ve společenském
našem životě, a kde mu bude záležeti
na tom, aby nalezl životaschopnou synthesu mezi obsahem těchto
norem a normami jinými. (Hluk. - Předseda zvoní.)
Příkladem v tomto směru je ve všech
pokrokových ústavách světa zaručovaná
"svoboda projevu mínění v mezích
zákona", která může býti
pociťována také jako nesvoboda, pokud by zákon
nedovoloval účinně jiná než určitá
- na příklad politická mínění
a neměl k tomu argumentu, že jsou s hlediska existence
státu nebezpečná. Mám zato, že
se příští naše ústava neobejde
bez toho, aby nebyly v přímé souvislosti
s úpravou svobody projevu mínění upraveny
také základní zásady tiskového
práva, t. j. práva vydávati tiskopisy, a
to zejména též se zřetelem na nutnou
u nás právní úpravu politických
stran.
Obecně bych rád upozornil na to, že ústavní
úpravě občanských práv a svobod
bude třeba věnovati daleko více pozornosti,
než se až dosud dělo, a to nejenom proto, že
se dostávají existencí nových hospodářských
skutečnosti i postulátů do zcela jiného
světla, než tomu bylo v údobí zrodu
liberalistického státu, ze kterého pocházejí
v té obvyklé formulaci, ve které je známe,
nýbrž také proto, abychom byli právi
odůvodněným kritikám dosavadních
ústavních úprav těchto práv
a svobod, které jim upírají významnější
normativní relevance. Mám zato, že u všech
nebo alespoň u valné většiny těchto
práv a svobod bude nutno voliti cestu § 107 dosavadní
ústavní listiny, ve kterém se zaručuje
osobní svoboda, při čemž v podrobnostech
odkazuje ústavní listina na další ústavní
zákon, tvořící součást
ústavní listiny.
Vytvořiti novou a zároveň po všech stránkách
dokonalou ústavu, kterou bychom se mohli jakožto samostatným
politickým a právnickým kulturním
dílem chlubiti před světem i před
budoucími generacemi našimi, není úkol
snadný a nelze tomuto. úkolu se ctí dostáti
kvapným dílem. Ústavodárné
Národní shromáždění si
samo položilo dostatečnou lhůtu dvou let, které
snad celé ani nebude potřebí, bude-li práce
na nové ústavě ekonomicky organisována.
Čs. strana lidová učiní a podnikne
vše na podporu zdaru tohoto velikého díla,
které nechť je také dílem slavným
a zároveň svědectvím, že jsme
zůstali národem právo a spravedlnost milujícím
a že jsme i odložili ze svých srdcí všechno,
co snad dávalo podnět jiným, mluviti. o Slovanech
jako o národech nesvornosti, t. j. chabé vůle
k dohodě. (Potlesk.) Mějmež na paměti,
že teprve naší ústavou založíme
v pravdě to, po čem všichni tak bytostně
toužíme, totiž jednotnou a tím i silnou
Československou republiku.
Řekl-li jsem na počátku, že vytvoření
dokonalé ústavy si vyžádá spolupráce
parlamentu a vlády s naším vědeckým
světem a se všemi našimi myslivými občany,
platí to tím více a v daleko větším
rozsahu jako podmínka úspěchu druhého
našeho velikého díla, totiž obnovy našeho
národního hospodářství, pro
kterou jsme si taktéž položili dvouletou lhůtu.
Zde musí, jak s tím pan ministerský předseda
a vláda počítají, vpravdě pomoci
celý národ, každý na svém místě,
svou myslí a svýma rukama. Tento hospodářsko-politicky
úkol liší se však od onoho ústavně-politického
úkolu podstatně v tom, že při řešení
našich hospodářských potíží
nejsme zdaleka tak suverenní a neodvislí, jako je
tomu ve věcech ústavních, i když také
zde musíme arciť stavěti se zřetelem
na výsledky mezinárodních dohod, zejména
o hranicích a o poměru mezinárodního
práva k jednotlivým právům vnitrostátním.
V podstatě chceme na poli hospodářském
dosáhnouti stavu předválečného,
po případě ještě o jisté
procento vyššího. Bude velkým úspěchem,
podaří-li se nám i jenom dosáhnouti
předválečného výrobního
stavu, protože již to samo o sobě je úkol
obrovský. Při tom bych rád obrátil
pozornost na jednu po mém soudu důležitou a
opomíjenou skutečnost, že totiž jak při
srovnávání předválečného
a zamýšleného budoucího stavu našeho
národního hospodářství, tak
při kladení hospodářsko-politických
postulátů do budoucnosti, tak konečně
i při úvahách o konkretních plánovacích
aktech musíme přihlížet k odsunu Němců
a Maďarů nejenom jako pracovních sil, nýbrž
také jako spotřebitelů. Republika bude míti
méně lidí nejenom na práci, nýbrž
také na jídlo, což je skutečnost dalekosáhlého
významu pro úvahy o našem budoucím národním
hospodářství a o hospodářsko-politických
aktech, směřujících k jeho obnově.
Nemohu zde podati systematický a ucelený výklad
důsledků řečené skutečnosti,
přece však bych rád upozornil alespoň
na některé nejdůležitější:
Především si musíme uvědomiti,
že srovnáváme-li a budeme-li srovnávat
předválečný stav s budoucím
stavem, pak musíme tak činiti s přihlédnutím
k řečené skutečnosti a tedy relací
k úbytku počtu obyvatelstva. Nemůžeme
v nejbližší době dosáhnouti absolutně
předválečného stavu v úhrnu
a celku, protože obyvatelstva je a bude méně;
týž konsumní stav našeho obyvatelstva
jako před válkou bude vyžadovati méně
úhrnné výroby, protože spotřebitelů
je méně, a bylo by ilusí se domnívat,
že můžeme dosáhnouti zvýšení
naší konsumní úrovně o více
než jednu pětinu, jak by tomu bylo tehdy, kdybychom
dosáhli absolutně stejné úrovně
výroby jako před válkou. To platí
stejnou měrou o rozsahu našeho zahraničního
obchodu, o rozsahu tvorby nového peněžního
kapitálu a v neposlední řadě též
o rozsahu státních příjmů při
relativně témže zatížení.
Jak významné a důležité je toto
konstatování pro úvahy o rozsahu státního
budgetu, je zřejmé na první pohled. Musíme
se odhodlati k tomu, abychom dimensovali veřejný
aparát úměrně ke společnosti
o menším počtu členů.
Nejvýznamněji se projevuje uvedená myšlenka
při úvaze o obhospodařování
německého a maďarského majetku, při
úvaze o jeho hodnotě a důsledcích
pro hodnotu majetku mimo pohraničí a konečně
při úvaze o plánování, týkajícím
se německého a maďarského majetku. Po
provedeném odsunu Němců a Maďarů
tomu bude tak, že zde bude výrobní a také
spotřební. investiční majetek, který
před válkou obhospodařovalo, pokud se týče
užívalo takřka o 3 miliony více obyvatel;
tento výrobní a spotřební majetek
bude státi proti vnitřnímu spotřebnímu
trhu zmenšenému o odsunuté spotřebitele.
Z toho plyne nezvratně, že jsme jako národ
co do reálného kapitálu výrobního
- podniky - i spotřebního - domy atd. - nabyli,
těžce za to arci zaplativše škodami, které
nám přinesla okupace, zejména v rozvrácené
měně a ve vykradeném peněžnictví,
a válka v materiálních škodách.
Jako národ máme celkem majetkově stále
ještě méně, nežli jsme měli,
jako výrobní národní společenství
máme však více výrobních statků
- továren, pozemků atd. - nežli jsme měli.
Důsledky pro celé národní společenství
jsou zřejmé: není natrvalo možné,
abychom měli stejné množství druhů
podnikatelů, jako jsme měli v první republice,
budeme-li míti menší vnitřní
trh, stejné množství řemeslníků,
obchodníků, hostinských, avšak také
podniků v provozu jako před válkou, avšak
také stejné nebo dokonce větší
množství veřejných zaměstnanců
všech druhů, prostě proto, že ubylo lidí.
Krátce, musíme si zvyknouti dimenzovati všechno
nově na menší počet obyvatelů
ve státě a přiměřovati vše
k celkové potřebě tohoto nového poctu
obyvatelstva. Zdá se mi, že jsme v tomto směru
učinili již mnohou chybu, a je nejvyšší
čas, že vláda přichází
s plánem, jehož konkretní vypracování
si vyžádá arci ještě mnohé
úvahy.