Pokus trestných činů podle tohoto zákona
jest trestný stejně jako dokonaný trestný
čin. Při výměře trestu jest
však přihlížeti k tomu, že zůstalo
při pokusu, jako k polehčující okolnosti.
(1) V rozsudku může býti vysloveno, že
platidla, drahé kovy nebo jiné hodnoty, na které
se trestný čin vztahuje, které byly k spáchání
trestného činu určeny, nebo které
jím byly získány, nebo nemohou-li býti
zachyceny, jejich hodnota, propadají ve prospěch
státu. Totéž platí i pro pomocné
prostředky užité ke spáchání
trestného činu. Těchto předpisů
jest použíti i tehdy, nejsou-li hodnoty vlastnictvím
odsouzeného, bez ohledu na, váznoucí na nich
práva osob třetích nebo nároky osob
třetích k nim, ledaže by jich vinník
nabyl trestným činem spáchaným proti
osobám třetím.
(2) Okresní finanční ředitelství
mohou prohlásiti za propadlé ve prospěch
státu hodnoty, jimiž trestný čin byl
podniknut, nebo jež byly k spáchání
trestného činu určeny nebo jím získány,
není-li pachatel znám, nebo nebyl-li jeho zdejší
pobyt vypátrán, nebo se zdržuje v cizině,
a nedostavil-li se pachatel ve lhůtě 60 dnů
k příslušnému finančnímu
úřadu na veřejné vyzvání.
(1) Uloží-li se pro trestný čin podle
tohoto zákona trest na svobodě, označí
se v rozsudku nejvýše tři časopisy,
v nichž má býti rozsudek, a to v každém
jednou, uveřejněn na útraty odsouzeného.
(2) Soud stanoví, zda mají býti uveřejněny
i důvody rozsudku nebo jejich podstatný obsah ve
znění, které sám určí.
Cizince odsouzeného pro těžký důchodkový
přestupek podle tohoto zákona může soud
z území Československé republiky vypověděti.
(1) Bylo-li živnosti, jiného povolání
nebo podniku zneužito ke spáchání těžkého
důchodkového přestupku podle tohoto zákona
nebo byly-li spácháním takového trestného
činu hrubě, porušeny povinnosti, které
ze živnosti, povoláni nebo podniku vyplývají,
a je-li odůvodněna obava, že bude i nadále
živnosti, povolání nebo podniku zneužíváno
nebo že budou porušovány povinnosti z nich plynoucí,
může soud v rozsudku vysloviti přípustnost
odnětí živnostenského oprávněni
nebo, jde-li o živnost reální, o jiné
povolání nebo podnik, přípustnost
zákazu je vykonávati nebo dále provozovati.
To platí i tehdy, dopustil-li se trestného činu
zaměstnanec, zmocněnec, zástupce nebo jiný
orgán osoby, o jejíž živnost, povolání
nebo podnik jde, leč by tato osoba prokázala, že
hrubé porušení povinností, které
ze živnosti, povolání nebo podniku vyplývají,
nezavinila opominutím péče řádného
hospodáře.
(2) Na základě takového rozsudku (odstavec
1) přísluší okresnímu národnímu
výboru rozhodnouti o tom, má-li býti živnostenské
oprávnění odňato nebo zakázáno
vykonávati živnost, jiné povolání
nebo podnik. Okresní národní výbor
při tom urči dobu do pěti let, po jejímž
uplynutí toto opatření zaniká, nebo,
byla-li vyslovena ztráta. živnostenského oprávněni,
přestává pro dotčenou osobu překážka
takového oprávnění opět nabýti.
Okresní národní výbor může
opatření zrušiti též před
uplynutím určené lhůty, pominula-li
jeho potřeba.
Fysické i právnické osoby ručí
za pokuty a útraty trestního řízení,
které byly jejich zákonným nebo zmocněným
zástupcům uloženy pro těžký
důchodkový přestupek podle tohoto zákona,
spáchaný při vykonávání
tohoto zastupitelského poměru (§ 42). Z ručení
jsou však vyňaty nesvéprávné
fysické osoby, pokud jde o trestné činy jejich
zákonných nebo úředně zřízených
zástupců, a svéprávné fysické
a právnické osoby, jež prokáži,
že jejich zmocněnec jednal bez jejich vědomí.
Výkon náhradního trestu na svobodě
vylučuje uplatňovati ručení:
(1) Těžké důchodkové přestupky
se promlčují po pěti letech a prosté
důchodkové přestupky po jednom roce po spáchání
činu.
(2) U trestných činů, spáchaných
přesunem hodnot do ciziny nebo nesplněním
povinnosti odvodové, nepočíná se promlčecí
lhůta, pokud má vinník předmět
činu nebo jeho hodnotu ve svém majetku.
(1) Pro stíhání a trestání
činů trestných podle tohoto zákona
platí předpisy trestního důchodkového
práva, pokud není v tomto zákoně odchylných
ustanovení.
(2) Trestati činy trestné podle § 33 přísluší:
a) okresním finančním ředitelstvím,
jde-li o prosté důchodkové přestupky,
b) trestním soudům důchodkovým, jde-li
o těžké důchodkové přestupky.
(3) Soudy a úřady rozhodující o trestných
činech podle tohoto zákona hodnotí provedené
důkazy podle volného uvážení.
(4) Pro obor trestných činů podle tohoto
zákona neplatí předpisy o nároku udavačů
na podíl ze zaplacených peněžitých
pokut. Za oznámení těchto trestných
činů může však býti poskytnuta
z vybraných pokut přiměřená
odměna padle volného uvážení
úřadu.
(5) O dozoru na zachovávání tohoto zákona
a předpisů podle něho vydaných, jakož
i pro vyhledávání skutkové podstaty
činů trestných podle tohoto zákona
platí obdobně ustanovení §§ 13
až 24 celního zákona ze dne 14. července
1927, č. 114 Sb., s obmezením, že oprávnění
§ 15 cit. zákona lze použíti jen při
podezření z činů trestných
soudně.
(1) Kdykoli může býti výrokem soudu
podle §§ 35, 38 a 39 postižena jiná osoba
než obviněný, musí býti také
tato osoba, je-li vyšetřujícímu úřadu
známa, obeslána k jednání; jest oprávněna
přednésti skutkové okolnosti, které
mohou míti význam pro posouzeni věci, a činiti
návrhy.
(2) Výrok, kterým se činí některé
opatření uvedené v §§ 35, 38 a
39, třeba pojmouti do rozsudku.
(3) Kdo je výrokem o opatřeních podle §§
35, 38 a 39 pojatým do rozsudku postižen, má
právo bráti jej v odpor odvoláním.
Tresty na svobodě, uložené pravoplatně
podle tohoto zákona, provedou na dožádání
vyšetřujícího úřadu řádné
trestní soudy podle předpisů trestního
řádu.
Ministr financí může výjimečně
z důvodů zvláštního ohledu hodných
naříditi, aby trestní řízení
nebylo zaváděno, nebo zavedené trestní
řízení bylo zastaveno, anebo může
uložený trest, pořádkovou pokutu, propadnutí
hodnot, ručitelský závazek nebo útraty
zcela nebo zčásti prominouti nebo trest na svobodě
proměniti v peněžitou pokutu.
Činy trestné podle devisových předpisů,
spáchané před účinností
tohoto zákona, o nichž dosud nebylo pravoplatně
rozhodnuto, jest stíhati podle trestních ustanovení
tohoto zákona, při čemž však jest
použíti té trestní sazby, která
jest mírnější.
Kde se v zákonných ustanoveních uvádějí
ustanovení zákona č. 7/1924 Sb., vládního
nařízení č. 155/1939 Sb. nebo předpisů
je měnících a doplňujících,
jest jimi rozuměti obdobná ustanovení tohoto
zákona.
(1) Devisoví tuzemci, kteří jsou v den vyhlášení
tohoto zákona vlastníky hodnot, podrobených
odvodové povinnosti podle § 8 nebo ohlašovací
povinnosti podle § 9, jsou povinni tyto hodnoty odvésti,
po případě ohlásiti do 30 dnů
po vyhlášení tohoto zákona. O této
odvodové a ~ ohlašovací povinnosti platí
ustanovení §§ 8 a 9.
(2) Národní banka stanoví, které hodnoty
netřeba jí podle odstavce 1 odváděti
nebo ohlásiti.
(3) Kdo splní povinnost podle odstavce 1, nebude trestán
za devisové trestné činy, jichž se před
vyhlášením tohoto zákona co do odvedených,
po případě co do ohlášených
hodnot dopustil.
Účinnosti, po případě použivatelnosti
pozbývají
a) zákon ze dne 14. prosince 1923, č. 7 Sb. z roku
1924, o ochraně československé měny
a oběhu zákonných platidel, se změnami,
doplňky obsaženými v zákonech ze dne
15. července 1932; č. 121 Sb., ze dne 19. června
1934, č. 113 Sb. a ze dne 27. června 1936, č.
183 Sb., jakož i v opatření Stálého
výboru ze dne 19. září 1938, č.
178 Sb.,
b) opatření Stálého výboru
ze dne 16. listopadu 1938, č. 287 Sb., kterým se
obmezují právní jednání s některými
majetkovými hodnotami,
c) vládní nařízení ze dne 29.
února 1924, č. 46 Sb., vládní nařízení
ze dne 2. října 1931, č. 152 Sb., vládní
nařízení (V) ze dne 16. října
1931, č. 159 Sb., vládní nařízení
(VI) ze dne 2. prosince 1931, č. 179 Sb., vládní
nařízení (VII) ze dne 18. ledna 1932, č.
7 Sb., vládní nařízení (VIII)
ze dne 11. února 1932, č. 24 Sb,. vládní
nařízení (IX) ze dne 15. červeňte
1932, č. 118 Sb., vládní nařízení
(X) ze dne 28. července 1932, č. 132 Sb., vládní
nařízení (XI) ze dne 30, března 1933.
č. 55 Sb., vládní nařízení
(XIII) ze dne 10. záři 1934, č. 202 Sb.,
vládní nařízení (XIV) ze dne
12. října 1934, č. 218 Sb., vládní
nařízeni - (XV) ze dne 7. prosince 1934, č.
242 Sb., vládní nařízení (XVI)
ze dne 6. prosince 1935, č. 225 Sb., vládní
nařízení (XVII) ze dne 8. května 1936,
č. 122 Sb., vládní nařízení
(XVIII) ze dne 15. května 1936, č. 135 Sb., vládní
nařízení (XIX) ze dne 11. listopadu 1936,
č. 278 Sb., vládní nařízení
(XX) ze dne 18. června 1937, č. 113 Sb., vládní
nařízení (XXI) ze dne 25. září
1938, č. 189 Sb., vládní nařízení
(XXII) ze dne 25. září 1938, č. 190
Sb., vládní nařízení (XXIII)
ze dne 25. října 1938, č. 247 Sb. a vládní
nařízení (XXIV) ze dne 16. února 1939,
č. 36 Sb. I.,
d) vyhláška ministra financí (98) ze dne 19.
května 1938, č. 102 Sb.; vyhláška ministra
financí ze dne 22. listopadu 1938, č. 305 Sb. a
vyhláška ministra financí (112) ze dne 17.
února 1939, č. 37 Sb. I.
e) vládní nařízení ze dne 23.
června 1939. č. 155 Sb., kterým se vydává
devisový řád, vládní nařízení
ze dne 4. července 1939. č. 156 Sb., o soupisu,
povinné nabídce a odvodu cizozemských platidel,
drahých kovů, cenných papírů
a pohledávek proti cizině, vládní
nařízení ze dne 29. listopadu 1939. č.
290 Sb., o devisové amnestii, vládní nařízení
ze dne 21. prosince 1939, č. 12 Sb. z r. 1940, vládní
nařízení (II) ze dne 8. února 1940.
č. 78 Sb., vládní nařízení
(III) ze dne 11. dubna 1940, č. 180 Sb., vládní
nařízení (IV) ze dne 12. září
1940, č. 323 Sb., vládní nařízení
(V) ze dne 26. září 1940, č. 324 Sb.,
vládní nařízení (VI) ze dne
19. prosince 1940. č. 446 Sb., vládní nařízeni
(VII) ze dne 27. března 1941, č. 116 Sb.,
f) vládne nariadenie zo dňa 14. marca 1939, č.
3 Sl. z., o devizových predpisoch, vládne nariadenie
zo dňa 4. apríla 1939, č. 48 Sl. z., o povinnom
postupe vývozných pohľadávok, vládne
nariadenie zo dňa 24. apríla 1939, č. 78
Sl. z., o ochrane slovenskej meny a o obehu zákonných
platidiel, vládne nariadenie zo dňa 17. mája
1939, č. 102 Sl. z., o doplnení devizových
predpisov, vládne nariadenie zo dňa 1. septembra
1939, č. 210 Sl. z., o zabezpečení povinného
súpisu a odvodu cudzozemských platidiel, drahých
kovov a cenných papierov v pancierových schránkách
alebo v iných uzavretých úschovách
a o ochrane obehu zákonných platidiel, a vládne
nariadenie zo dňa 20. septembra 1939, č. 252 Sl.
z., o úprave obchodu s drahými kovmi, nariadenie
s mocou zákona zo dňa 12. júna 1940, č.
152 Sl. z., o povinnom vyrovnávání záväzkov
vôči cudzine, zákon zo dňa 20. decembra
1940, č. 331 Sl. z. ktorým sa predlžuje platnosť
niektorých právných predpisov o ochrane slovenskej
meny a obehu zákonných platidiel, vládne
nariadenie zo dňa 6. novembra 1943, č. 145 Sl. z.,
o skladaní 5% z hodnoty exportnej valuty, vyhláška
ministra financií zo dňa 16. marca 1939, č.
20 Sb. z., kterou sa prevádza vládne nariadenie
zo dňa 14. marca 1939, č. 3 Sl. z., o devizových
predpisoch.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem vyhlášení; provede jej ministr financí
v dohodě se zúčastněnými ministry.
Vázané devisové hospodářství
jest podstatnou složkou soustavy řízeného
hospodářství a nezbytným doplňkem
řízení cen zboží, práce
a kapitálu. Řízení těchto cen
předpokládá při úzké
souvislosti domácího hospodářství
s hospodářstvím světovým i
řízení kursů. Při normovaných
cenách a devisových kursech nemůže se
porucha platební bilance odstraniti ani automatickým
přizpůsobováním vnitřních
cen, ani automatickým přizpůsobováním
kursů; nezbývá proto, než předcházeti
poruchám platební bilance a snažiti se o uchování
její rovnováhy. Děje se tak tím, že
řízením se upravují konstituanty platební
bilance, t. j. upravuje se dovoz a vývoz zboží
(tu se prolíná devisová politika s politikou
obchodní) a mezinárodní pohyb platů.
Toto řízení jest úkolem vázaného
devisového hospodářství, které
zamezuje volné, jen individuálními soukromohospodářskými
zřeteli ovládané vytváření
a vyrovnávání závazků a pohledávek
vůči cizině; usilujíc o stabilitu
devisových kursů, o stabilitu vnější
kupní síly domácí peněžní
jednotky, plní také významnou funkci obchodně-politickou,
neboť zjednává mezinárodnímu
obchodu ustálenou základnu kalkulační.
Zvláštního významu nabývá
pro nás vázané devisové hospodářství
přístupem Československa k dohodě
o Mezinárodním měnovém fondu, která
ukládá udržování parity měny
jako jednu z hlavních povinností členských
zemi.
Základními prostředky vázaného
devisového hospodářství jsou jednak
soustředění nabídky veškerých
cizozemských platidel, jednak usměrňování
platů do ciziny a z ciziny, jakož i pohybu jiných
devisově významných hodnot vůbec a
konečně usměrňování
vzniku závazků vůči cizině,
z nichž budoucně vzejde povinnost k peněžitému
plnění do ciziny.
Právní základ vázaného devisového
hospodářství, devisové právo,
doznalo velkého rozvoje a prohloubení zvláště
v době světové hospodářské
krize a stalo se nepostradatelným nástrojem hospodářské
politiky většiny států postižených
krizí; za války a po válce objevuje se i
v právních řádech těch států,
které dotud setrvávaly na zásadách
volnosti devisového obchodu a platebního styku s
cizinou. Také náš stát, na. jehož
území trvá vázané devisové
hospodářství posléze nepřetržitě
od roku 1931, nemůže se zřeknouti nástroje,
schopného udržovati stabilitu devisových kursů,
a to tím méně za dnešní doby,
kdy dekretem presidenta republiky č. 91/1945 Sb. o obnovení
československé měny stala se Československá
koruna peněžní jednotkou nominální.
Základem vývoje československého devisového
práva byl zákon ze dne 14. prosince 1923, č.
7.Sb., o ochraně československé měny
a oběhu zákonných platidel, s novelami 121/1932,
113/1934, 183/1936 a 178/1938 Sb., který zmocňoval
vládu k úpravě devisově-právní
látky; vlastní její těžisko spočívalo
však ve dvaceti čtyřech vládních
nařízeních, z nichž základním
bylo nařízení z 29. února 1924, č.
46 Sb., a v doplňujících opatřeních
Národní banky Československé. Zákon
o ochraně československé měny a vládní
nařízení 46/1924 Sb. jsou dodnes jádrem
devisového práva platného na Slovensku, kde
však tyto normy prodělaly další rozvoj
vlastní slovenskou činností normotvornou.
V českých zemích byly v době nesvobody
již v roce 1939 zrušeny československé
devisové předpisy a vydáno vládní
nařízení ze dne 23. června 1939, č.
155 Sb., označené jako "devisový řád",
později zhusta měněný a doplňovaný
novelami, které nesou v sobě již výrazně
vlivy okupačního diktátu, formulujícího
řadu ustanovení k jednostrannému prospěchu
okupační moci.
V pohraničním území země české
a Moravskoslezské zaveden byl v době nesvobody německý
devisový zákon z 12. prosince 1938; devisový,řád
č. 155/1939 nenabyl tam platnosti, německého
devisového zákona nelze tam však - až
na některé základní zásady
společně všem devisovým právům
- používati, ježto je vybudován na organisačních
principech a institucích, naší administrativě
cizích.
Unifikace měny vytvořila předpoklady pro
jednotné vedení devisové politiky státu,
nezbytné se zřetelem na postupnou obnovu mezinárodního
obchodu a finančních styků s cizinou. Nejednotnost
devisového práva byla by ovšem brzdou jednotné
devisové politiky; jest proto naléhavým požadavkem,
aby společné devisové právo pro celý
stát stalo se skutkem v době pokud možno nejkratší.
Tento úkol nelze však rozřešiti prostým
rozšířením platnosti devisového
práva té které oblasti státu na území
celého státu; tornu brání, pokud jde
o devisové právo českých zemí,
jeho vynucené cizorodé prvky, pokud jde o slovenské
devisové právo, poměrná zastaralost
jeho základních norem (z roku 1924), a pokud jde
o obě práva, jejich přílišná
roztříštěnost a nepřehlednost,
znesnadňující do značné míry
spolehlivou orientaci v této právní látce.
Unifikační úkol pro obor devisového
práva řeší se proto předložením
osnovy nového devisového zákona, který
vyrůstá sice organicky z práv. dosavadního,
zachovávaje, co v něm osvědčeného,
zároveň však přináší
řadu formulací nových, přihlížejících
k učiněným zkušenostem a k budoucím
potřebám.
Na rozdíl od zákona o ochraně československé
měny, který obsahoval jen zmocnění
k úpravě devisově-právní látky
bylo ve stavbě osnovy devisového zákona dbáno
toho, aby přímo v zákoně byly obsaženy
již veškeré povinnosti stran, majetková
obmezení a disposiční zákazy, plynoucí
z vázaného devisového hospodářství;
jen v případech, kde zásah do majetkové
svobody může býti odůvodněn pouze
zcela mimořádnou potřebou v budoucnosti,
zmocňuje se vláda, aby nařízením
stanovila další povinnosti a obmezení (§
9, odst. 8, § 10, odst. 3, § 11, odst. 3 a § 24
osnovy). Národní banka Československá
pověřuje se v osnově funkcemi devisové
politiky, z nichž nejvýznamnější
je právo povolovací; toto právo lze uplatniti
i generelně; t. j. vydáním obecného
povolení, které se uveřejní jako opatření
Národní banky Československé vyhláškou
ministra financí ve Sbírce zákonů
a nařízení, po případě
v Úředním listě, (§ 27, odst.
6 osnovy). Opatřeními tohoto druhu zmírňuje
se devisový režim; kdežto devisový zákon
představuje maximum devisové vázanosti, přizpůsobují
opatření Národní banky Československé
tuto vázanost pružně časové potřebě
(na př. opatřením se stanoví; že
vývoz platidel, v zákoně vázaný
vždy na povolení, je v cestovním styku do určité
částky volný). V případě
§ 14 osnovy (vývoz darů, stěhovaných
svršků a cenných předmětů)
vydává povolení zásadně ministerstvo
financí a vázanost uvolňuje obecně
ministr financí, jak tomu bylo dosud jak v českých
zemích, tak i na Slovensku; tato kompetence je odůvodněna
jednak úzkou souvislostí této agendy s agendou
celní (odbavování svršků), jednak
tím, že jde o movité hodnoty věcné,
nespadající do okruhu hodnot obhospodařovaných
cedulovým ústavem.
Zákonné pojmy devisové příslušnosti,
platidel, drahých kovů a cenných papírů
jsou definovány celkem shodně, jako se dosud definují,
ať na podkladě právního předpisu
či správní praxe.
Podle dosavadního práva v českých
zemích i na Slovensku byly devisovými bankami peněžní
ústavy a peněžní podniky, kterým
bylo ministerstvem financí na návrh cedulové
banky propůjčeno oprávnění
k obchodu se všemi devisami a všemi valutami. Osnova
nepřebírá tuto definici již z toho důvodu,
že nedefinuje (jako tomu bylo dosud) pojem obchodu, a tomuto
pojmu se záměrně vyhýbá, postihujíc
obchod svými předpisy jen v jeho dílčích
aktech (na př. nabývání platidel,
nakládání s platidly). Osnova stanoví
proto prostě, že devisovými bankami jsou peněžní
ústavy a peněžní podniky, které
ministerstvo financí (na Slovensku pověřenectvo
pro finance) po dohodě s Národní bankou Československou
určí vyhláškou v úředním
listu (§ 6, odst. 1); jaká zvláštní
práva; jakož i jaké povinnosti devisovým
bankám přísluší vyplývá
jednak z devisového zákona (§ 8, odst. 1 -
odvody cizozemských platidel prostřednictvím
devisových bank, § 15, odst. 1, písm. a - volné
nabývání cizozemských platidel za
tuzemská devisovými bankami), jednak z odvozených
norem, t. j. z opatření Národní banky
Československé, v nichž bude postavení
devisových bank v těch kterých oborech devisového
práva dále precisováno. Povaha devisové
banky není osnovou chápána na rozdíl
od dosavadního práva jako jisté privilegium,
nýbrž spíše jako funkce vykonávaná
ve veřejném zájmu.
Dřívějším t. zv. částečně
oprávněným peněžním ústavům
a podnikům (t. j. oprávněným k obchodu
jen s určitými devisami nebo jen s určitými
valutami) odpovídají v osnově peněžní
ústavy a podniky, které budou oprávněny
vykonávati určité úkoly devisových
bank (§ 6, odst. 2).
Jádro devisového práva tvoří
předpisy oddílu II. osnovy. Formulují se
tu positivní povinnosti stran (zejména povinnost
odvodová a ohlašovací) a omezení, jimiž
se působí na utváření platební
bilance s cizinou, jak na straně aktivní (při
vzniku pohledávek a jiných nároků
vůči cizině), tak na straně pasivní
(při vzniku závazků vůči cizině);
formulují se tu dále i některá ustanovení
rázu pomocného. Předpisy oddílu II.,
osnovy reprodukují větším dílem
právo dosud platné, prakticky již vyzkoušené
a vžité.
Zevním projevem stavu platební bilance je nabídka
cizozemských platidel a poptávka po nich; devisová
politika snaží se přizpůsobiti tuzemskou
poptávku po cizozemských platidlech jejich nabídce,
nebo opačně přizpůsobiti nabídku
tuzemských platidel v cizině poptávce po
nich. Národní bance československé
náleží zajistiti soustředění
nabídky cizozemských platidel, drahých kovů
a cenných papírů cizozemských, a řádné
hospodaření s jich pohotovou zásobou"
tak aby poptávka po úhradách do ciziny byla
uspokojována jen v případech s hlediska národního
hospodářství nutných a v pořadí
naléhavosti. Základem této činnosti
cedulového ústavu je stanovení povinnosti
odvodové. Osnova rozeznává odvodovou povinnost
bezprostřední, týkající se
valut, devis a drahých kovů, které jsou devisoví
tuzemci povinni odváděti bez vyzvání
Národní banky československé (§
8) a podmínečnou odvodovou povinnost° (§
9), která se připíná na povinnost
ohlašovací; na podkladě hlášení
může Národní banka Československá
vyzvati stranu k odvodu pohledávek vůči cizině
a cizozemských cenných papírů. Hlášení
a odvod na vyzvání nahrazuje nabídkovou povinnost
dřívějšího práva; pro
strany znamená tato změna podstatné ulehčení
a zjednodušení, neboť povinnost nabídkovou
bylo nutno splniti vždy při vzniku každé
pohledávky vůči cizině, resp. vždy
při nabytí cizozemského cenného papíru,
kdežto ohlašovací povinnost bude vykonávána
najednou za delší časové období.
Aby naplňování devisové zásoby
cedulové banky odvodem bylo plynulé a nebylo stranami
zdržováno, stanoví se povinnost devisových
tuzemců dáti si uhraditi, své pohledávky
vůči cizině ihned při splatnosti (§
7, odst. 1). Zásadně se připouští
jen taková úhrada našich pohledávek
vůči cizině, která nám umožňuje
použíti jí jako instrumentu k vyrovnávání
našich závazků vůči cizině.
Nutno se brániti proti těm formám úhrad,
které naše hospodářství ochuzují,
ač nároky věřitele jako jednotlivce
zcela uspokojují. Tak je tomu na př., uhrazuje-li
se náš vývoz do ciziny zásilkou československých
platidel z ciziny; ježto vývoz těchto platidel
j e zakázán, vracej í se tak pouze platidla
podloudně vyvezená a jich využitím k
úhradě našeho vývozu dokonává
se kapitálový únik (§ 7, odst. 2 a 3).
úhrady našich pohledávek vůči
cizině musí docházeti zásadně
z ciziny; nedopouští se tedy přijímati
v tuzemsku platy od devisových cizozemců nebo v
jejich prospěch (§ 7, odst. 4). Jde tu zvláště
o zesílené zabezpečení proti t. zv.
soukromým clearingům, těžko postižitelným
a proto tím nebezpečnějším, a
spočívajícím v podstatě v tom,
že tuzemec zaplatí v tuzemsku dluh cizozemcův,
čímž získává pohledávku
v cizině (obrana je tu dvojí placení je zakázáno
v § 10, odst. 1, písm. b), přijetí platu
v § 7, odst. 4). Strohý předpis § 7, odst.
4 nechce ovšem postihnouti obvyklé platy devisových
cizozemců v tuzemsku v cestovním styku za ubytování,
drobné nákupy a pod.; tyto případy
budou vyňaty v opatření Národní
banky Československé.
Omezení svobody disponovati volně jistými
formami majetku, uložené stranám osnovou, týká
se jednak omezení právních jednání
(na př. platů), jednak omezení jednání
faktických (na př. vývozu a dovozu). Omezení
faktických jednání, snáze kontrolovatelné,
doplňuje omezení jednání právních,
která lze kontrolně jen stěží
podchytiti; tak na př. omezení platů do ciziny
bylo by kusým bez zákazu vývozu platidel,
naopak však zákaz dovozu tuzemských platidel
byl by kusým bez zákazu přijímati
úhradu pohledávek vůči cizině
zásilkou tuzemských platidel z ciziny.
Na povolení Národní banky Československé
jsou vázány platy do ciziny a platy ve prospěch
devisových cizozemců, jakož i platy na bankovní
účty devisových cizozemců a výplaty
z nich (§ 10), nabývání cizozemských
platidel za platidla tuzemská a nakládání
s cizozemskými platidly, při čemž se
předpisuje zachovávání úředních
kursů (§ 15), dále určité disposice
s drahými kovy (§ 16), s cennými papíry
(§ 17) a s pohledávkami (§ 18). Stanovení
závaznosti úředních kursů pro
obchody devisami a valutami odpovídá závazku,
uloženému členským státům
článkem IV., část 3 a 4 dohody o Mezinárodním
měnovém fondu; členové mají
vhodnými opatřeními pečovati o to,
aby dovolili na svém území transakce s měnou
jiného člena jen za kursů, uchylujících
se od parity v určitém obmezeném rozsahu.
Tím nejsou vyloučeny jisté průměrné
kursy, byt' by se v daném okamžiku odchylovaly od
úředního bursovního kursu, které
z důvodu manipulačního zjednodušení
jsou zavedeny na př. pro pokladny státních
drah. Zmocnění Národní banky Československé
k připuštění takových kursů
obsahuje § 15, odst. 2 osnovy. Také závazné
stanovení ceny drahých kovů podle §
16, odst. 3, pokud mají význam jako reserva pro
vyrovnávání nekrytých schodků
platební bilance, odpovídá zmíněné
dohodě (článek IV, část 2).
Obecná omezení platebního styku s cizinou
platí pro cizinu vůbec, neboť primárním
zájmem devisové politiky jest udržení
rovnováhy platební bilance vůči veškerým
ostatním státům, tak aby případné
schodky proti určitým státům byly
vyváženy aktivem proti jiným. Poměry
vynucují si však začasté opuštění
myšlenky udržení rovnováhy globální
a uplatnění snahy o rovnováhu vůči
každému jednotlivému státu. Z této
snahy vychází pak súčtování
vzájemných platů mezi dvěma státy,
clearing, který za války byl převládající
formou platebního styku s cizinou. Právním
základem pro takovou úpravu platů s cizinou
je § 11 osnovy; aby se předešlo jednostrannému
spádu clearingových platů, hrozícímu
zamrznutím clearingové špičky, jest
dáno vládě zmocnění, aby stanovila,
že určité druhy závazků do ciziny
musí býti zaplaceny při splatnosti, případně
i před splatností (§ 10, odst. 3, praktické
v případě potřeby tuzemských
platů na clearing, aby bylo možno uspokojovati zdejší
věřitele), nebo aby uložila tuzemcům
povinnost ujednávati určitou lhůtu, ve které
se úhrady mají uskutečniti (§ 11, odst.
3, praktické v případě uváznutí
výplat z clearingu ve druhém smluvním státu).
Péče o rovnováhu platební bilance
projevuje se však zvláště účinně,
zasahuje-li se devisově-právním omezením
nikoli teprve soluční jednání, nýbrž
již vznik závazku k peněžnímu plnění
z tuzemska do ciziny, případně i opačně.
Zárodek budoucího zatížení platební
bilance se tvoří již okamžikem, kdy vzniká
právní závazek k plnění, byt'
časově ještě odloženému.
Při tomto typu omezení je vliv povolovacího
místa na devisovou politiku'účinnější
potud, že může zabrániti již vzniku
závazku, kdežto možnost odmítnouti povolení
ke splnění závazku pravoplatně a dovoleně
již vzniklého zůstává nejčastěji
možností pouze akademickou.
Již při vzniku závazku k budoucímu peněžitému
plnění podchycují se v osnově tato
právní jednání: poskytování
a přijímání úvěrů
a záruk, pokud má vztah k cizině (§
20), právní nakládání s nemovitostmi,
podniky a účastmi, pokud má vztah k cizině
(§ 21), uzavírání pojišťovacích
a zajišťovacích smluv, z nichž by vzešly
přímé závazky nebo pohledávky
vůči devisovým cizozemcům (§
22) a právní jednáni, jimiž vznikají,
zanikají nebo se mění autorská, licenční
nebo patentní práva devisových tuzemců
vůči cizině nebo devisových cizozemců
vůči tuzemsku (§ 23); v tomto posledním
případě, který je novotou v našem
devisovém právu, bude praktický dosah vázanosti
upraven opatřením tak, aby se postihly věci
většího finančního významu,
a aby se zájem devisové politiky sladil v míře
pokud možno nejširší se zájmem na
mezinárodní výměně kulturních
statků. Podle potřeby bylo by možno devisovou
vázanost v tomto směru dále prohloubiti použitím
zmocněni, které se vládě poskytuje,
aby nařízením zařadila do režimu
vázanosti i jiná jednání, jimiž
vznikají, zanikají nebo se mění určité
závazky a nároky k majetkovým hodnotám
ve vztahu k cizině (§ 24); všeobecné omezení
těchto právních jednání nebylo
do osnovy pojato, ježto by znamenalo podstatné ztížení
styků s cizinou, které lze však odůvodniti
jen v případech skutečně mimořádné
tísně a potřeby.
Největší kmen závazků a pohledávek
vůči cizině vzniká z dovozu a vývozu
zboží; usměrňována s hlediska
celku provádí se tu jednak povolovacím řízením
obchodně-politickým, jednak řízením
devisovým. Hledisko obchodně-politické a
devisové nemusí ovšem býti nutně
shodné; pokud dovoz a vývoz zboží podléhá
povolení podle předpisů o řízení
zahraničního obchodu, poskytuje se Národní
bance Československé právo zároveň
prováděným devisovým řízením
dbáti toho, aby zájem o rovnováhu platební
bilance; který je současně zájmem
na stabilitě peněžní jednotky, byl respektován
způsobem odpovídajícím jeho významu
(§ 13).
Mezi omezení faktických jednání náleží
vázanost vývozu, dovozu a průvozu platidel,
cenných papírů a drahých kovů
(§ 12), jakož i vývozu darů, stěhovaných
svršků a cenných předmětů
(§ 14). Omezení dovozu tuzemských platidel
z ciziny se osvědčilo jako nejúčinnější
ochrana před jejich vývozem z tuzemska; s tímto
omezením souvisí zákaz přijímati
úhrady pohledávek vůči cizině
v efektivních tuzemských platidlech (§ 7, odst.
2). U cizozemských platidel jest vázanost dovozu
omezena jen na ta, která Národní banka Československá
zvláště určí; budou to zásadně
platidla, jejichž upotřebitelnost pro platební
styk s cizinou je podstatně snížena omezujícími
opatřeními příslušné cizí
země, na př. bezvýjimečným
zákazem dovozním. Pokud jde o vázanost vývozu
stěhovaných svršků, přicházejí
tu v úvahu jak případy sociální,
kde bude nutno postupovati s náležitým zřetelem
na oprávněné zájmy vystěhovalců,
tak případy s hlediska hospodářského
celku velmi ožehavé, neboť celně-právní
pojem stěhovaných svršků zahrnuje i
zařízení živnostenských provozoven,
strojní park při přesídlování
továren a pod., a uplatnění povolovacího
režimu chrání zde i zájmy domácí
výroby. Zmocnění dané v § 14,
odst. 3 osnovy umožňuje ministru financí, aby
podle okolností uvolnil vývoz osobních upotřebených
svršků, t. j. které mají zřetelné
známky užívání, jsou přiměřené
poměrům stěhující se osoby,
pokud se týče potřebám její
rodiny, padle množství, druhu a vypravení,
a jsou určeny k dalšímu užívání
stěhující se osoby, případně
její rodiny. Vždy však dlužno trvati na
tom, aby pod předstíraným titulem vývozu
svršků nebylo vyváženo bez příslušné
úhrady z ciziny obchodní zboží.
Povolením Národní banky, kterého je
zapotřebí, k smluvnímu nabyti tuzemských
nemovitostí devisovými cizozemci [§ 21, odst.
1, pfsm: b)], je podmíněno také nabývání
cestou exekuční; vymáhá-li se soudně
plnění, k němuž je jinak potřebí
devisového povolení, povolí soud exekuci
jen, je-li mu devisové povolení vykázáno
(§ 25). Povolovacímu místu má se i tu
dostati možnosti kontroly, aby nebyly ve prospěch
cizozemcův exekučně dobývány
pohledávky neodůvodněné skutečnou
hospodářskou potřebou, nebo dokonce pohledávky
ve srozumění s dlužníkem pouze předstírané
za tím účelem, aby se tuzemci opatřil
tímto způsobem formální důvod
pro platbu do ciziny a umožnil tak kapitálový
únik. Devisovým povolením nutno se vykázati
také tehdy, jde-li o vymáhání pohledávky
za tuzemským dlužníkem, kterou cizozemec postoupil
tuzemci (§ 25; odst. 3):; bez tohoto výslovného
předpisu nemohl by soud činiti povoleni exekuce
a vydání výtěžku překážek,
ježto jde tu o obligační poměr mezi
dvěma tuzemskými osobami. Ustanovení §
25 osnovy nemá ovšem býti záštitou
liknavých dlužníků a dotýkati
se práv řádných cizozemských
věřitelů; tito jsou oprávněni
vyžádati si sami k dlužníkovu plnění
devisové povolení, které kryje zároveň
i převod vydobyté částky do ciziny.
Pomocné předpisy § 19 o cizozemských
účtech, § 9 o ohlašovací povinnosti
a § 26 o vedení záznamů a podávání
zpráv jsou povahy kontrolní a evidenční;
usnadňují kontrolu a zabezpečují Národní
bance Československé získání
evidence o skutečnostech, významných pro
všeobecné rozhodování o směrnicích
devisové politiky.
§ 27 osnovy vyjasňuje na rozdíl od dosavadního
práva v odstavci 5 postavení stran výslovným
konstatováním, že devisové povolení
platí pro všechny zúčastněné
(smluvní) strany; tím odstraňují se
pochybnosti, které zvláště v trestní
praxi vedly ke sporům, má-li na př. vedle
povolení platby v tuzemsku ve prospěch cizozemcův
býti požadováno zvláštní
povolení ku přijeti takové platby.
Aby Sbírka zákonů a nařízení
nebyla bez potřeby zatěžována, uveřejní
se v ní jen opatření Národní
banky, která jsou trvalejší povahy, kdežto
opatřeni týkající se úpravy
platebního styku s jednotlivými státy, která
podléhají častějším změnám,
se uveřejňují v Úředním
listě (§ 27, odst. 6).
Závěrečný předpis oddílu
II. osnovy (§ 28) vypořádává
se s otázkou poměru devisového zákona
k dohodě o Mezinárodním měnovém
fondu. Podle této dohody zavazují se zejména
členové Mezinárodního měnového
fondu po jisté přechodné, zásadně
pětileté lhůtě upustiti od devisové
kontroly platů za t. zv. běžné transakce,
t. j. všech platů souvisejících se zahraničním
obchodem, počítajíc v to služby, jakož
i s běžnými krátkodobými bankovními
a úvěrovými operacemi, dále platů
úroků z půjček a zisku z jiných
investic, amortizací půjček a remitencí
přiměřené výše na životní
náklady rodiny (čl. VI. část 3 a čl.
XIX. dohody). Naproti tomu jsou členské státy
oprávněny dozírati nad převody kapitálovými,
a za okolností k tomu na vyzvání Fondu i
povinny; stejně jsou oprávněny omezovati
dočasně na, dobu potřeby transakce v t. zv.
vzácné měně [čl. VI, část
1, písm. a) č. VII., část 3 dohody].
Práva členů, omezovati podle potřeby
devisově-právními normami transakce s nečlenskými
zeměmi, zůstávají dohodou nedotčena
(čl. XI, část 2 dohody). Dohoda předvídá
též jisté imunity funkcionářů
a zaměstnanců Fondu, jakož i jeho majetku (čl.
IX dohody).
Navržený devisový zákon je ve své
konstrukci dostatečně pružným nástrojem
ke splnění závazků, převzatých
přístupem Československé republiky
k dohodě o Mezinárodním měnovém
fondu. Opatřeními Národní banky Československé
podle § 27 lze v rozsahu. práv a povinností
Československa jako členského státu
modifikovati devisovou vázanost žádoucím
způsobem, aniž by bylo nutno na základní
normě cokoliv měniti.
Předpisy o dohledu, donucovacích a zajišťovacích
opatřeních jsou v podstatě převzaty
z ustanovení § 18, § 18a a § 3a zákona
o ochraně československé měny ve znění
novel (vyhláška ministra financí č.
181/1938, kterou se vyhlašuj e úplné znění
cit. zákona).
Trestní ustanovení osnovy byla redigována
na podkladě trestních ustanovení zákona
o ochraně československé měny ve znění
novel; provedené změny odstraňují
jednak tvrdostí zmíněných dřívějších
předpisů, jednak upravují a doplňuji
některé podrobnosti podle zkušeností
nabytých při stíhání devisových
trestných činů.
Kdežto zákon o ochraně československé
měny rozeznával zločiny, trestné sborovými
soudy I. stolice, případně divisními
soudy, těžké a prosté důchodkové
přestupky, trestné soudy důchodkovými,
zná osnova pouze těžké a prosté
přestupky důchodkové; upouští
od kategorie zločinů, zavedených novelou
č. 178/1938 zákona o ochraně československé
měny, jakožto od výjimečného
opatření, výrazně podmíněného
tehdejším hromadným únikem kapitálu
do ciziny z obavy před německým nebezpečím.
Ostatně v praxi se ukázalo, že se vystačuje
s trestní represí důchodkovou a k použití
vysokých trestních sazeb za zločin (až
dvacetiletý těžký žalář)
prakticky ani nedošlo.
Dřívější rozlišování
těžkých a prostých důchodkových
přestupků podle subjektivních a objektivních
obecně formulovaných znaků skutkové
podstaty se nahrazuje v osnově taxativním výpočtem
devizových předpisů, jichž úmyslné
nebo vědomé porušení se kvalifikuje
jako těžký důchodkový přestupek.
Děje se tak v zájmu přesného rozlišování
obou kategorii důchodkových přestupků
a ke zvýšení právní jistoty,
ježto dřívější obecnější
formulace nevylučovaly pásmo sporných případů,
připouštějících kvalifikaci jak
prostého, tak i těžkého důchodkového
přestupku.
Podle §§ 8 a 9 osnovy devisového zákona
jsou devisoví tuzemci povinni odvésti resp. hlásiti
Národní bance Československé cizozemská
platidla, drahé kovy, cizozemské cenné papíry
a pohledávky vůči cizině, pokud jich
nabudou po účinnosti devisového zákona.
Aby pro účely celku byly zachyceny i hodnoty, které
devisoví tuzemci drží v den účinnosti
zákona, stanoví se v § 47 povinnost odvésti
tyto hodnoty, resp. ohlásiti je Národní bance
Československé do 30 dnů po vyhlášení
zákona.
Osobám, které splní takto odvodovou resp.
ohlašovací povinnost, zaručuje se beztrestnost,
pokud jde o devisově trestné činy, jichž
se co do odvedených resp. ohlášených
hodnot dopustily.