Komunisté jako důslední obránci demokracie proti fašismu, jako důslední budovatelé svobodného světa, v prvé vládě, na níž se podílejí, hájili a hájí všechna opatření pro rozvoj lidu, národa, ale zejména pro rozvoj mládeže. Komunisté netvoří a nebudou tvořiti vlastní stranické organisace mládeže. Říkáme mladým lidem: pracujte, učte se na vlastních zkušenostech v jednotné organisaci, vezměte na sebe odpovědnost za výstavbu republiky, každý na svém místě, držte pohromadě a buďte na stráži před všemi pokusy připravit nám novou národní katastrofu.

Dnešní studující mládež nese tíživé pozůstatky okupace, hledá úsilovně a namáhavě cestu k světlu, k pravdě. A už ji z velké části nachází. Není reakční. Oklamat se dá pouze jednou. Nepatrná část studentstva se dala svést jako nástroj k masovému nástupu zbytků fašismu u nás.

Dnes si však již všichni studenti uvědomili, jak svaté a vážné je právo demonstrovat, tolikrát zkropené krví dělníků. Za co demonstrovali dělníci? Vždy jen za práva lidu, vždy proti útisku, vždy proti ožebračení, vždy proti hospodářskému a sociálnímu vykořisťování, za své požadavky. Nikdy si demonstrací nevynucovali platnost ideí. Je to již tak špatné s těmi, kdo chtějí také vést inteligenci, že ztratili důvěru v sílu své pravdy, v sílu myšlenky? Že ženou dnes studenty, zítra někoho jiného, aby se stali údernou skupinou fašismu pro návrat starého liberalismu?

Již jednou, r. 1934, hrstka odhodlaných studentů za pomoci mládeže z pražských továren rozbila nástup reakce, která chtěla zneužít národního nadšení studentů. I dnes se reakce, skrytá v pozadí, zklamala a zklame definitivně. Jednota národa bude ještě více upevněna. Inteligence si čím dále tím více uvědomuje, že dělnická třída má v prvé řadě zájem na osudu národa a že se ve skutečnosti stala jeho páteří. Dokázala to v obraně demokracie před válkou, za války i dnes v době budování. Vědecký socialismus nás učí, že ve všech dějinných obdobích byly zájmy upadající třídy v protikladu k zájmům národa, kdežto zájmy vzestupující třídy se s nimi ztotožňovaly. Umírající svět nabízí mládeži jen symboly, náhražky, jen nenávist, rozeštvávání. Mnozí ti páni mysli na znárodnění bank a na pozemkovou reformu, ale nahlas mluví o vědě a umění a říkají pak, že jsou přívrženci západní kultury. Všechno to má zastínit snahu a přání, zvrátit běh dějin.

Mluvilo se na tomto místě mnoho o t. zv. brněnských demonstracích. Neměl jsem dosud příležitost říci k tomu několik slov. Za mnohá slova mluví skutečnost, že pan major Šoffr nepůjde za katedru, aby otravoval rafinovanou řečí dál mladé duše a bral za to peníze ze státní pokladny, ale že půjde tam, kam patří. Mluvil tu však velmi vehementně posl. Slávik a na mnoho otázek, jménem koho mluví, odvážil se také prohlásit, že mluví jménem československého studentstva. Nevím, kdo nebo která strana jej získala pro tuto řeč a kdo mu dal materiál, ale rozhodně nemluvil jménem československého studentstva. Jsem zmocněn to prohlásiti za Ústřední svaz československého studentstva. Ale ani Ústredie vysokoškolských študentov v Bratislave nechtělo míti s jeho projevem nic společného. Domnívám se však, že měl mimo své ambice ještě o jeden důvod k této řeči více. Měl špatné osobní vzpomínky na časopis "Rovnost", který vždy hájil nekompromisně pravdu a spravedlnost.

Dovolte mi, abych citoval časopis "Rovnost" z 9. března 1938, č. 57. Tam pod nadpisem: "Kaguláři na brněnském gymnasiu. Protistátní agitace na středních školách. Hanlivá báseň na presidenta Masaryka a Beneše. Policie zasahuje" bylo mezi jiným psáno: "Do celé aféry je zapleten i syn bývalého agrárního ministra Slávika. Není proto divu, že se činí pokusy a podnikají v Praze intervence, aby Janovský lacino vyvázl a mohl snad na jiném ústavě dostudovati." Moravská Rovnost, číslo 58 z 10. března 1938, psala: "Fašističtí spiklenci na brněnských středních školách. Mladý pan Slávik neměl na jednom slovenském gymnasium úspěchy. Propadl a nastoupil u Bati. Tato firma má, jak vidět, zřejmé štěstí na synáčky bývalých i aktivních ministrů. Rok byl pan Slávik mladší u Bati a pak se rozhodl zkusit štěstí na studiích v Brně. Byl po zkoušce přijat na reformním reálném gymnasiu v Králově Poli. Čím se zde kromě vysedávání ve školních škamnách zabýval, to vyšlo najevo v souvislosti s aférou Janovského. Mladý pan Slávik byl rovněž z ústavu vyloučen. Bylo toho již příliš mnoho." Moravská Rovnost, čís. 59 z 11. března 1938, k tomu dodává: "Ve Francii vzniklo spiknutí kagulárů ze zoufalství fašismu, jehož postup byl zastaven lidovou frontou. Pravice, která nemohla dosíci svých cílů pomocí svedených mas, utekla se k vybraným skupinám, výtečně vyzbrojeným z Berlína a Říma. Ale kagulárština není specialitou francouzské reakce. I u nás máme první náznaky podzemního seskupování nejreakčnějších elementů, kteří nejsou spokojeni s dosavadními "úspěchy" československé pravice, chtějí jíti kupředu jinými metodami." - Tolik Moravská Rovnost v roce 1938. Tedy nikoliv jménem československých studentů mluvil pan Slávik, ale byla to černá reakční a kalugárská řeč. Nebyl to projev hodný tradic našeho studentstva, které odvrátilo fašismus Domina i K. H. Franka a zažene fašismus v každé nové masce.

Je to krásná a potěšující skutečnost, že naše mládež si všímá pečlivě problému fašismu a nechce jej podceňovat. Vysokoškolská komise na sjezdu Svazu české mládeže, ve které byli zástupci všech stran Národní fronty, se usnesla na resoluci, v níž projevuje vůli stále varovati mladou generaci před nebezpečím fašismu a odhaliti jej jako úsilí odumírajícího světa o nadvládu nad malými národy, nad sociálně slabými vrstvami, zneužívající mládeže k svým sobeckým zájmům a apelující na nízké pudy v člověku, jako úsilí proti rozvoji kultury a svovodné vědy. Česká mládež se vypořádá s každým projevem fašismu a zpátečnictví. Očista je příkazem dne, jak na školách, úřadech, tak v celém národě. Toto volání sílí v našem národě den ode dne a nebude klidu, dokud tento hlas nebude vyslyšen.

Sjezd české mládeže byl mohutnou odpovědí na pokusy otrávit mládež politikařením, rozložit ji na vzájemně se podezírající a potírající skupinky. Republika potřebuje rukou, hlav i srdcí všech mladých lidí, bez rozdílu stranické a ideové příslušnosti. Mladí potřebuji společnou sebevýchovu v práci k dovršení svého vzdělání, k poznání složitých otázek politických. Mladí se potřebují opírati druh o druha. To jim dává sílu a právě to jim umožňuje silná jednotná organisace. Mladí se budou učit z chyb minulosti. A kdo se nebojí o své vetché fráze, kdo má živou ideu, kdo jde krok za krokem s vývojem světa, kdo má pravdu a spravedlnost na místě nejvyšším ve svém programu i ve svém jednání, ten se nemusí bát o svou mládež, ten ji nemusí zuby nehty bránit, aby šla do mohutné jednotné organisace.

Naše mládež může býti spokojena s rozpočtem, který jí přináší první rok vlády lidově demokratické. A zúčastní se jistě na zlepšení našeho rozpočtu příštího: jak svou prací na výstavbě státu, tak i svými zástupci při projednávání rozpočtu. Česká mládež dokázala a dokáže znovu, že pochopila směr vývoje, že pochopila úkol našeho národa, že právem může dnes nositi hrdé jméno: krásná mládež slovanská. Nás mladé nezaráží rozsáhlost úkolů, které stojí před námi. Naopak, to vše zrychluje rytmus naší práce, prodlužuje náš krok, pocit kolektivního úsilí tisíců pracovníků ve všech koutech země dodává nám odvahu a vytrvalost. Zítra svět bude náš, mladých. (Souhlas.)

Místopředseda Tymeš: Dalším řečníkem je paní posl. Přibylová. Prosím, aby se ujala slova.

Posl. Přibylová: Paní a pánové, vážená sněmovno!

S povděkem shledávám v rozpočtové zprávě ministerstva ochrany práce a sociální péče, že si klade za jeden z hlavních svých úkolů pečovati o správné rozdělení a použití pracovních sil podle národní potřeby. Tyto úkoly obstarávají okresní úřady ochrany práce, které na rozdíl od pověstných úřadů práce za doby okupace budou spravedlivě a účelně rozdělovati pracovní síly podle jejich schopnosti, tělesné a zdravotní disposice a s ohledem k národohospodářským potřebám tak, aby nevznikal na jedné straně přebytek pracovních sil, zatím co některé obory měly by jich katastrofální nedostatek. To platí nejvíce v poradnictví pro volbu povolání u mladistvých pracovníků, kteří nastupují do práce. Tito mladí lidé jdou již s přáním zařaditi se do určitého odvětví, ale mnohdy nemají pro vytoužený obor ani dostatek duševní, ani tělesné schopnosti. Zde právě nastupuje vedle poradce také lékař, aby mladému pracovníkovi poradil zaměstnání pro jeho zdraví a tělesný stav vhodnější. Poradnictví je důležitý obor, který dbá, aby některé obory práce se nepřeplňovaly a naproti tomu aby v druhém oboru nebyl naprostý nedostatek dorostu. S ochranou a řízením práce musí zároveň nastupovati technická a zdravotní inspekce práce, která je vybudována velmi nedostatečně a je nyní po válce odsunována stále jen do pozadí, ač je to jedna z nejvýznamnějších složek ochrany práce.

Živnostenské inspektoráty, nyní inspektoráty práce, obstarávají nyní činnost bohužel pouze v rámci okresních úřadů ochrany práce v mezích možnosti, které jim dává zastaralý zákon o živnostenských inspektorech ze dne 17. června 1883.

Živnostenské inspektoráty byly až do doby okupace samostatnými úřady, jako je tomu dodnes ve všech ostatních státech, zejména v Sovětském svazu. Během války je Němci přičlenili úřadům práce, aby mohli tak okleštiti jejich činnost, která byla účinnou sociální pomocí pracujícím v okupaci a při totálním nasazení, ač toho času byly živnostenské inspektoráty v Německu úplně samostatnými úřady. Jako samostatné a nezávislé úřady mohou se lépe zhostiti úkolů s hlediska celostátního způsobem, který by vyhovoval především pracujícímu lidu, neboť účinná úrazová zábrana a ochrana života a zdraví pracujících lidí jsou úkoly, které v duchu dnešní doby a zvláště v zestátněném průmyslu nabývají vzrůstající důležitosti.

Ruku v ruce s technickou inspekcí musí nastupovati inspekce lékařská, a to v rámci inspekce technické a v nejužší spolupráci s ní za účelem vzájemného doplnění. Obě tyto instituce by svoje technické znalosti i zkušenosti a lékařskou vědu mohly postaviti do účinného boje boje proti nemocem z povolání a pro zabezpečení bezpečnosti práce. Úspěch však je zaručen jen tehdy, budou-li obě tyto složky v co nejužším kontaktu. Inspekci práce je nutno rozšířit i na podniky zemědělské, v nichž se nyní všeobecně pracuje se stroji motoricky hnanými a kde právě velmi často dochází k těžkým úrazům z nedostatku řádných úrazových zábran. Dosud se vztahovala inspekce pouze na podniky živnostenské nebo po živnostensku provozované.

Je nutné rozšíření lékařské inspekce, která by zjišťovala škodlivé účinky té či oné práce nebo pracovního prostředí, kde se pracuje za mimořádně těžkých podmínek, v ovzduší škodlivých výparů, prachu, chladna, horka anebo hluku, které způsobují tak těžké tělesné i nervové poruchy a v mnohých případech zaviňují předčasnou trvalou invaliditu pracovníků.

Úkolem jejím bylo by podávati dobrozdání a návrhy na zlepšení pracovního prostředí a návrhy na délku anebo zkrácení pracovní doby, která by se u jednotlivých druhů práce upravovala s ohledem na škodlivý vliv na zdraví zaměstnaných pracovníků v určitých oborech, jako je hornictví, průmysl chemický, textilní a pod.

O tomto způsobu úlev bude se muset přemýšlet zvláště nyní při nedostatku pracovních sil, které nutně potřebujeme v některých oborech, kde dosud pracují Němci, kteří budou co nejdříve odsunuti. Tak máme na př. katastrofální nedostatek pracovních sil v průmyslu lnářském, kamž se nám od května minulého roku nepřihlásila ani jediná česká pracovní síla, a to proto, že se tu pracuje za těžkých podmínek, se škodlivými účinky na zdraví pracovnic, hlavně žen v tomto průmyslu převážně zaměstnaných. Len se zpracovává ve stavu hnilobném, za zápachu a mokra, takže pracovnice mají oděv i vlasy mokré a také vzduch musí býti stále zvlhčován. Dělnice tím velmi trpí, zejména nachlazením, těžkým rheumatismem a v některých odděleních opět velikým prachem, který těžce obtěžuje dýchací cesty. Za zmínku stojí, že textilní dělnice, kterých je v tomto oboru zaměstnáno 90 procent, odcházejí už ve věku od 42 do 48 let do předčasné trvalé invalidity, a to ve vysokém procentu - 40 %. To je jistě povážlivé číslo, jež stojí jistě za přemýšlení o opatřeních, která by zmírnila škodlivé účinky této práce.

Také je nutno přistoupit k prodloužení podpůrné doby v mateřství v těch oborech, kde pracuje budoucí matka celý den ve stoje, kdy zvláště v posledních měsících velmi trpí, nohy jí otékají, deformují se těžkými křečovými žilami, a často zanechává tato doba trvalé škody na jejím zdraví.

Zásahu lékařské inspekce je potřebí především také už před vstupem do zaměstnání a jejím úkolem je rozdělit mladistvé pracovníky do oborů s ohledem na jejich tělesné zdraví, aby se již předem čelilo škodám na zdraví, způsobeným právě nesprávným přidělením do zaměstnání. Zde bude také lékařské inspekci důležitým spolupracovníkem výzkumný ústav pro pracovní lékařství.

Pravidelné prohlídky závodů a zjišťování závad jak inspekce technické, tak i inspekce lékařské - avšak jen za nejužší spolupráce těchto složek - mohou přinést zdárné výsledky, aby se tak práce stala nikoliv útrapou, nýbrž štěstím a radostí pracujícího člověka. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dalším řečníkem je paní posl. Skuhrovcová. Dávám jí slovo.

Posl. Skuhrovcová: Paní a pánové!

Rozpočet ministerstva školství jeví se ve srovnání s ostatními rozpočty a zvláště s minulými rozpočty tohoto ministerstva značně vysoký. Kultura a školství jsou v podstatě nákladná zařízení. To však neznamená, že by se společnosti nevyplácely. Jestliže ji škola vychovává a dává kvalitní občany, kvalitní pracovníky a zvyšuje blahobyt občanů, tedy rentabilní je. Musí ovšem být organisována a naplněna tak, aby opravdu tento kvalitní dorost vychovávala. Musí ubývat analfabetů, ale nemůžeme připustit, aby nám přibývalo nevzdělanců. Nepotřebujeme jen učené lidi, ale dnes zvláště pociťujeme důraznost tohoto požadavku, potřebujeme pevné charaktery plně ucelené. Výchova potomstva patří mezi nejzávažnější úkoly lidstva. Škola je zařízení, které si buduje společnost, a má tedy společnosti sloužit. Úkolem školy je vychovávat a učit. Lidově demokratická republika potřebuje co nejvzdělanějších občanů a proto se snaží vzdělání zpřístupnit všem vrstvám obyvatelstva.

V poslední době se u nás hodně hovoří o připravované školské reformě. Odborné i veřejné kruhy jsou téměř postaveny před fakt, že reforma je skoro už hotová. Neshledáváme tento postup správným, ačkoliv uznáváme, že někdo plány připravit musí. Má-li však reforma školství také stránku politickou, pak je v demokratické republice samozřejmé, že lid, zvláště rodiče, mají právo být o školských věcech, tedy také o školské reformě, objektivně informováni. Nejsme-li dnes zcela spokojeni se školou, jaká je, je to také proto, že jsme naukovou část poslání školy předimensovali a opomenuli zdůrazňovat složku výchovnou. To naši předkové velmi dobře znali. Vzpomeňme jen Komenského - a když se teď někteří naši reformátoři školství shlížejí a otáčejí jen a jen po cizích vzorech, nesvědčí to zrovna o jejich dobrém češství, protože dějiny českého školství patří mezi nejslavnější v dějinách lidstva.

Ostatní chystané reformy budou se odrážet zajisté i ve státních financích, a třeba zdůrazňujeme, že na kultuře a vzdělání národ nesmí šetřit, přece je třeba velmi rozvážit, nezatížíme-li kvapnými reformami nežádoucně chatrný majetkový stav státu. Zřizování škol a výchova školská musí respektovat oprávněná přání rodičů, ne pouze několika školských ideologů a praktiků. Kdyby se stát rozhodoval pro postup spíše autoritativní a vnucoval rodičům něco, s čím nesouhlasí a proti čemu protestují, pak by to znamenalo, že někdo samozvaný násilně trhá pouto mezi lidem a školou, mezi lidem a státem, a tato činnost by pak byla namířena proti lidu a tím i proti státu. Ve svobodném demokratickém státě musí býti spolupráce všech činitelů zúčastněných na škole, a rodičové zajisté nejsou tou složkou nejmenší, ale ani méně významnou. Škola přejímá výchovu rodinnou a tím i její mravní zaměření. Z toho všeho vznikají často bolestné nesrovnalosti. Rodinná výchova má svou oporu v jednoduchosti světového názoru rodičů, škola se pak o takovou jednotu pokoušela a pokouší, často i proti zájmům rodiny. Místo aby podporovala a dále budovala to, co rodinná výchova dala dítěti, začíná pokusem o jiné zaměření. Říká mu vědecké, ale věda nezná pevného kodexu mravních určovatelů, který by nahradil určovatele náboženské. Tu se dostává do sporu s rodinou. Škola tu není proto, aby vnucovala rodině mravní výchovu, nýbrž aby poskytla možnost rozvinout to, co bylo doma rodinnou výchovou zaseto. Upírají-li se rodinné výchově tato práva a vnucuje-li se něco jiného, je to tlak, který velmi připomíná totalismus. Jestliže zdrcující převaha československého národa je křesťanská, z titulu demokracie je nutno, aby především ve školách byla respektována tato skutečnost. Ve svobodném státě je samozřejmostí v duchu demokratických zásad požadavek svobodné školy. Jiné názory byly by v základním rozporu s občanskými svobodami zaručenými naší ústavou. Proto také v duchu vládního košického programu měly se na př. všechny školy uzavřené Němci uvésti do stavu, v jakém byly před okupací. Mezi mnohými byly téměř všechny školy soukromé - řádové, které měly právo veřejnosti. Bohužel, dosud někde odpírají některé orgány toto právo obnovit. Nelze již vzhledem k základním zákonům ústavním, které zabezpečují občanu všechny svobody, též svobodu vyznání, z tohoto titulu znemožňovat otevření nebo zřizování škol t. zv. církevních - řádových a jim podobných. Stát nestačí ani hmotně, a zejména dnes, na to, aby všechno myslitelné školství vzal do své režie. Jestliže se prohlásí veškeré školství za státní, bude starostí ministerstva financí, aby pečovalo o potřebné finanční náklady. Byly to jistě náklady obrovské, kterými přispívaly naše samosprávné svazky, obce, okresy k úhradě nejen osobních, ale i věcných nákladů. V Plzni na př. před poslední válkou se školní rozpočet pohyboval okolo 6 mil. Kč, a to jen, prosím, na školy národní. Domníváme se, že by snad bylo lépe, přihlédneme-li ke zkušenostem za léta nastřádaným, aby povinná zařizovací a věcná udržovací péče o národní školství byla podle zákona věcí samosprávných územních svazků a jen osobní náklady aby byly věcí státní. Zvláště by se doporučovalo to uvážit při zřizování mateřských škol. Uznáváme jejich důležitost nejen výchovnou, ale především sociální. Mateřská škola nesmí však býti školou v pravém slova smyslu. Její blahodárné působení jako výrazného činitele výchovného nesmíme zanedbávat a podceňovat. Ne však také přeceňovat! Nemůžeme pokládat mateřské školy za povinné pro návštěvu dětí od 5 let. Naším cílem není a nesmí býti vytrhovat děti předčasně a bez důvodu z laskavé péče mateřské. Víme, že přechod do školního života je už nenávratným vstupem dítěte do tvrdé skutečnosti povinnosti životní. Povinnost v tomto smyslu je jakési znásilňování a omezování dětské svobody. I ze zdravotních důvodů je nutné, aby docházka do mateřské školy byla zcela dobrovolná. Mluví pro to četné důvody ať na venkově nebo ve městě; zvlášť pak ve velkoměstě je často nemožné pro nebezpečí delší cesty, jako je pouliční frekvence, autodoprava, řeky, strže, lomy a rybníky, posílat tak maličké děti do školy, když rodičové z příčin často i sociálních nemohou doprovodem pečovati o bezpečí svých dětí.