Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. Limpouch.

Posl. Limpouch: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Se zřízením vysoké školy pro výtvarnickou práci umělecko-průmyslovou souhlasíme nikoli jen z příčin historických, které připomíná připojená zpráva důvodová, nýbrž z prostých příčin zásadních. Vždy a všude výtvarná práce se dělila na architekturu, sochařství, malířství a umělecký průmysl. Máme-li v tradici minulosti školy vysoké pro prvé tři výtvarnické kategorie, není spravedlivo, aby čtvrtému odboru, to jest uměleckému průmyslu, bylo právo vzdělání na škole mistrovské, t. j. na škole vysoké, upíráno.

Mám však k znění zákonného návrhu některé výhrady a k důvodové zprávě připomínky. Bylo by omylem domnívati se, že vysokoškolský statut je s to povýšiti naši uměleckoprůmyslovou školu kvalitativně a propůjčiti jí pedagogicky a umělecky něco více, než má dnes nebo měla kdysi. Vše je pouze dílo lidské a žádný statut ani učebná osnova neudělá školu lepší. Vždy bude záležet jen a jedině na dokonalosti a schopnosti učitelů. Naše umělecko-průmyslová škola od svého založení prožila různá období stoupající a klesající úrovně a vždy to byly hodnoty profesorů, které přinášely s sebou proměny i přitažlivost školy. Nejslavnější je jistě ono první období, kdy byla tu na katedrách slavná jména národních umělců, jako byli Myslbek, Ženíšek, Jenewein, Klouček, Sucharda a po nich Schikanedr a zejména velmistr glyptiky Drahoňovský, atd. To bývaly časy, kdy profesoři z umělecko-průmyslové školy přešli potom do akademie. Tenkrát i bez statutu to byla skutečně vysoká škola, která vychovávala s úspěchem výtvarnický dorost a absolventi se stávali profesory kreslení na školách středních. Tedy úplný protějšek k tradičním školám vysokým.

Nebylo ku prospěchu školy, když uvolněná místa učitelská byla obsazována tak, že se přihlíželo nikoli výhradně k uměleckým zásluhám a schopnostem kandidátů, ale uplatňovala se legitimace také jiná, při čemž musím poznamenati, že nebyly tu snad jen vlivy politického stranictví, ale ve značné míře i legitimace výtvarnických spolků, z nichž některé dovedly uplatniti svou průbojnost spíše společenskou.

Tyto příčiny nutily k tomu, že nakonec i oprávnění absolventů, býti po příslušných předepsaných zkouškách učiteli na školách středních, bylo škole odňato a zřízena při vysokém učení technickém zvláštní škola pro vzdělání kreslířů na středních školách. To také znamenalo v jistém smyslu degradaci školy umělecko-průmyslové. Také technické vybavení školy nepokračovalo daleko tím tempem jako v prvých dvou desetiletích trvání ústavu. Poměrně nejlépe na tom byla biblioteka s příslušnými archivy fotografií předloh a diapositivů. Za to ateliery pomalu zastaraly, opotřebovaly se a jejich pomůcky nevyhovovaly. Nejnápadněji to ukázaly školy Heleny Johnové a profesora Drahoňovského. Johnová, znamenitá umělkyně pro drobnou plastiku a hlavně keramiku, dlouho se nemohla domoci zřízení školní pece, která je nezbytností pro výučbu, a když k tomu došlo, stalo se tak ve velmi skromném měřítku, že to jen málo, ba nedostatečně vyhovovalo. Drahoňovský, jeden z největších mistrů umění glyptického světové úrovně, vychovatel a budovatel celé soudobé ryjecké generace, obroditel slávy českého sklářství, jen mohutností svého genia a nesmírnou trpělivostí lámal překážky, aby vybudoval oddělení glyptiky při své vlastně sošnické škole. Hříšně se tu poukazovalo na potřebu úspornosti v dobách, kdy se ještě sedávalo u hrnců egyptských.

To ovšem nemohlo nikterak zvyšovati přitažlivost školy pro žactvo. Není v plném rozsahu správné, co říká důvodová zpráva o poklesu slovanského žactva v řadách absolventů pražské umělecko-průmyslové školy. Příčinou toho naprosto nebyl nedostatek vysokoškolského statutu, ale něco jiného. Především to bylo dáno školskými poměry v zemích balkánských. Dokud Bulhaři a Srbové neměli vlastních škol, chodili do ciziny. Tehdy jich bylo plno nejen na našich školách výtvarnických, ale také na technice i na universitě. Pro Jugoslávce byla pak v Praze řadu let přitažlivá osobnost Vlaha Bukovace, profesora naší akademie v letech 1903 až 1922. Také účast našich umělců a profesorů i inženýrů na vybudování státní organisace i školského života ve slovanských zemích balkánských velmi pomáhala propagovat české odborné školství v Bulharsku a Jugoslavii. Poláků a Rusů k nám z jejich domoviny přicházelo nepoměrně málo. Měli své vlastní školy vysoké úrovně doma.

Že Bulhaři a Jugoslávci přecházeli snadno na cizí, vídeňské a ještě více německé školy, bylo vyvoláno velkými hmotnými výhodami, které jim byly poskytovány hlavně od vlád německých z příčin velmi průhledně politických. Naše horlivě pracující vzájemnostní organisace daleko nestačily paralysovati lákání ciziny.

Také jistou roli v poklesu přílivu slovanského výtvarnického dorostu hrálo i naše nekritické přihlížení a přiklánění se k cizím, zejména francouzským vzorům extrémního pokusnictví, v němž se ztrácela řemeslná solidnost, jež je základem každého umění. Mizela v tom i původnost našeho uměleckého výrazu a český výtvarný produkt někdy vypadal jako pouhý odlesk francouzského umění. S tím jsme se v naivním přesvědčení o domnělé pokrokovosti i představovali světu na mezinárodních výstavách a získali jsme tak falešnou představu o našem epigonství. To ovšem nelákalo ani tak zvané levicové proudy v uměleckém dorostu. Ti šli pak raději než k napodobitelům přímo k původním pramenům do Paříže. Nesmí se zapomenouti, že vnitřně silné národní umění, vyjadřující charakter českého lidu, může imponovat a representovat před tváří světa. Chceme-li zaujmouti důstojně místo v umění národů slovanských a chceme-li vybudovati v našich školách přitažlivost pro mladé pokolení slovanské, musíme býti především nekompromisně čeští, sobě věrní, národně a umělecky poctiví a původní, bez marného koketování do oblastí všemu slovanskému cizích.

Paní a pánové! Chceme-li, aby se slovanští bratři zajímali o naši výtvarnou kulturu, musíme také znáti i jejich umělecké vymoženosti a jejich charakter. Je vůbec velmi smutné, že při všem slavjanofilském horlitelství u nás je tak málo znalostí o umění bulharském, jugoslávském, polském i ruském. Přednášek tohoto druhu na našich odborných i vysokých školách není skoro vůbec. Náprava v tomto směru by znamenala nejen pokrok pro naši vědu vůbec, nýbrž také přitažlivost pro studenty zemí slovanských.

Tedy budeme-li organisovati novou vysokou školu umělecko-průmyslovou, musíme dbáti, aby byla vypravena a organisována tak, aby byla skutečně školou vysokých kvalit a měla svým způsobem organisovánu orientaci slovanskou. (Potlesk.) To znamená, že učitelský sbor musí býti sestaven z nejlepších představitelů československého výtvarného díla, že musí býti dílny školní opravdu moderně vypraveny, že musí býti studijní plán rozšířen o studium umění ostatních slovanských národů jak v nauce o slozích, o ornamentu i o dějinách umění, a příslušné katedry musí býti podle toho obsazeny význačnými odborníky.

K tomu naprosto nestačí pouhé přejmenování dnešní školy na školu vysokou, honorování učitelského sboru podle toho. To by bylo naivní prázdné gesto spíše škodlivé než užitečné. Ale nutno přikročiti k radikální reorganisaci školy ve všech směrech: organisačním, osobním, věcném i učebném. Tyto výhrady máme, hlasujíce pro zákonnou předlohu, a žádáme, aby v prováděcím nařízení se tato naše přání uplatnila. Jsme ochotni přispěti svým způsobem k sestavě těchto nařízení.

Paní a pánové, schvalujíce zákon, musíme však upozorniti na nebezpečí, že by se jeho uskutečnění mohlo projeviti jistým způsobem jako asociální. Na to zákon i důvodová zpráva dočista zapomíná. Zřizujíce vysokou školu totiž předpokládáme, že studující sem budou přicházeti již s potřebnou přípravnou kvalifikací, rovnocennou středoškolskému vzdělání, i když zůstanou v platnosti dosavadní a jistě zpřísněné přijímací zkoušky, které neznamenají výběrovost ve smyslu obvyklého myšlení školských řádů, jak o tom hovoří důvodová zpráva, nýbrž konstatují skutečné nadání a vyspělost speciálních znalostí. To se blíží více psychotechnice. To by bylo tedy v pořádku. Ale ptáme se, co bude s těmi, kteří mají jinak zjištěné nadání v práci umělecko-průmyslové, ale z příčin rozmanitých, nejčastěji ovšem sociálních, nedostalo se jim potřebného předběžného vzdělání, opravňujícího ke vstupu na školu vysokou. Mám takových dokladů několik ze svého plzeňského okolí. Nedbati jich znamenalo by ochuditi národní kulturu o řadu lidí velmi schopných a užitečných. Těmto výtvarníkům - a věřte, že jich bude vždy velký počet - by byla ovšem velmi užitečná uměleckoprůmyslová škola organisovaná tak, jak byla dnešní od svého počátku, přijímající po příslušně zkoušce mladé lidi se vzděláním nižší střední školy, po případě se 4 ročníky školy měšťanské. Zkušenost nás poučila, že takto školení žáci byli v minulosti i přítomnosti českému výtvarnictví jen ke cti. Absolventi takové umělecko-průmyslové školy charakteru středoškolského by byli podle svého vyvinutého nadání nejlepšími studenty následující školy vysoké.

Proto žádáme v zájmu československého výtvarného umění, aby vedle vysoké školy byla organisována ještě jakási umělecko-průmyslová škola střední. Analogie takového zřízení máme stejně v Rusku, Americe, kde jsou tyto formy již dávno vžité. Tedy to, co navrhujeme, znamená naprosté přebudování umělecko-průmyslového vzdělání na našich školách. Jsme dnes sami pány ve svém státě, zřizujeme si školy výhradně pro sebe, a proto je nutno, aby se tomu věnovala nejen dostatečná pozornost a organisační práce, ale také potřebný peníz, který se bude velmi dobře vyplácet, neboť se výsledky projeví ve zvýšení kvalit naší národní produkce v oblasti uměleckých řemesel, z nichž některé, jako sklářství a keramika, jemná a užitková, znamenají veliké možnosti vývozové. Pamatujte, že jdeme do nové konkurence světové. Nezapomeňte, že jsme to na příklad na světové výstavě umělecko-průmyslové v Paříži prohráli s tenkráte trochu zanedbaným sklem proti Švédsku, kde ovšem, jak známo, pracovali i čeští emigrovaní mistři-ryjci, že jsme to tenkráte prohráli i v keramice, ale zvítězili jsme nečekaně s knižní vazbou a gobelinem, dokonce i nad Francií, kde byla toho staletá tradice.

Taková školská péče se tedy vyplácí. Skvělé služby prokázaly naší umělecko-průmyslové kultuře komorní ústavy pro zvelebování živností a naše znamenitá umělecko-průmyslová musea. Je ovšem smutnou kapitolou, že ani stát, ani zemské úřady těmto institucím neskýtají alespoň slušnou podporu. Konstatuji, že dnešní stav je po této stránce horší než kdykoliv před tím, včetně t. zv. protektorátu, viz na př. plzeňské umělecko-průmyslové museum.

Paní a pánové, bylo by ale rozhodně podle našeho přesvědčení nesociální, kdyby školská péče o umělecko-průmyslovou kulturu byla omezena jen na Prahu a na ústavy do té chvíle existující na našem venkově. Nutno školství toho rázu rozšířiti zejména tam, kde pro to jsou přirozené podmínky. Jako mluvčí českého západu upozorňuji na potřebu pořádné reorganisace keramické školy karlovarské (v Rybářích). Tam je nutno hlavně rozšířiti mnohem větší měrou i výučbu malování a zlacení porcelánu. Naše keramické školy nám vzdělávají velmi schopné mistry pro plastiku a vázovou architekturu, ale dnes jsme v hrozné bídě, nemajíce opravdu českých lidí k malbě porcelánu. Jak myslíte, že budeme schopni konkurovat v tomto oboru? Tradice Jana Zachariáše, Quasta a Václava Haspekla nebyla u nás dosud obnovena. Musí dojít k nápravě, jinak hrozí našemu exportu vážné nebezpečí. Či si tu pro svou indolenci a netečnost máme ve vatičce zachovat německé malíře tohoto oboru?

Karlovarská škola porcelánářská však nestačí českému západu. Ten kraj je, jak známo, především keramický a sklářský již svým přírodním bohatstvím (kaolin). Není jen jedna keramika porcelánová, jíž se musí věnovati pozornost. Plzeňsko se svým okolím kaolinovým, keramickými hlínami a velkými závody, blízkost skláren šumavských (Anninov, Rejštejn, Vimperk, Radnice, Chrást a mnoho jiných) předurčují Plzeň za město, kde by měly být odborně školy pro keramiku a sklo s příslušnými odděleními malby a barevných polevů. Jednalo se o tom již zcela vážně r. 1920, ale pro neporozumění hlavně ústředních úřadů k realisaci nedošlo, ač jsou tu podmínky nejskvělejší po stránce materiálové, osobní i kulturně věcné. Doporučujeme proto zřízení takových odborných škol západočeských se sídlem v Plzni co nejdůtklivěji. Je český západ - jak jsme slyšeli a jak upozornil řečník přede mnou a zpravodaj - v tomto směru vůbec macešsky zanedbáván.

Vracím se nakonec ještě k organisaci vysoké školy umělecko-průmyslové. Zmínil jsem se již o některých směrnicích, k nimž by se mělo vážně přihlédnouti v jejím slovanském usměrnění i při modernisování jejího věcného vybavení. Vše ještě nutno doplniti zřízením učebných stolic, jichž dosud u nás není nebo které byly zanedbány a jsou vakantní. Máme na mysli zavedení výučby o konservaci uměleckých památek, t. j. obrazů, fresek, soch a předmětů textilních i kovových. Dosud je pamatováno na tento tak důležitý obor a pro výkonné umělce významný jen lektorskými přednáškami na naší filosofické fakultě, kde přednáší sám dr Václav Wágner, ale nikde není praktického výcviku laboratorního. Naše Státní galerie i Státní archeologický ústav mají své laboratoře vlastně jen k svému ústavnímu užití. To nejsou školy, a my potřebujeme, aby těmto technikám rozuměli naši výtvarníci, z nichž nejeden touto cestou nalezne své trvalé zaměstnání. Bude to užitečné v budoucnu i pro potřebu našeho venkova a jeho památek.

Také po smrti prof. Urbana a prof. Dítěte nemáme vlastně nikoho pro umění církevní. žádáme, aby tento veliký a tak důležitý obor stejně pro nás jako pro event. žáky jiných národů slovanských byl zaveden znovu a příslušné stolice vhodně obsazeny.

Při veškeré organisaci příští vysoké školy umělecko-průmyslové budiž dbáno toho, aby nebylo zbytečné konkurence s Akademií výtvarných umění, která má tak slavnou a historicky významnou tradici. Nejsme také národem tak bohatým, abychom nedbali kulturní ekonomie národních tvůrčích sil. V otázkách osobních budiž pamatováno na to, že škola má sloužiti především studentům a že nesmí jíti o uspokojení snad nějakých osobních zájmů.

Končím prohlášením, že strana lidová bude hlasovati pro zákon o zřízení vysoké školy umělecko-průmyslové, ovšem za předpokladu, že budou splněny prováděcím nařízením požadavky, jež jsem tu přednesl. Nové vysoké škole umělecko-průmyslové přejeme pak plného zdaru a úspěchu. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. inž. Synek. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Synek: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Návrh zákona na přeměnu umělecko-průmyslové školy na školu vysokou je jedním z nejzákladnějších, nejprospěšnějších a nejspravedlivějších návrhů zákonů, které nám vláda předložila ke schválení. Jde tu vlastně o věc, která se dávno už měla státi a o kterou vedení školy opětovně usilovalo. Mohl bych se tu opřít o slavnou tradici školy, o vše to, co vykonala ve prospěch rozvoje českého uměleckého průmyslu, mohl bych jmenovati jména slavných učitelů, kteří umělecko-průmyslové škole dávali ráz a určovali její cestu. Před vašima očima prošla by tu vskutku řada jmen nejslavnějších. Dovolte, abych se zmínil jen o tom, že na samém začátku školy, t. j. před 60 lety, se ujala jejího uměleckého vedení Josefem v. Myslbekem a Frant. Ženíškem slavná generace Národního divadla, která právě tehdy sklízela vavříny za své průbojné umělecké činy. Dovolte, abych za mnohé jmenoval z pozdějších dějin školy arch. Kotěru, který k nám přinesl první nového ducha architektury a který dobře cítil vysoké poslání práce umělecko-průmyslové. Od něho také vyšel plán povýšiti školu uměleckoprůmyslovou na to místo v organisaci lidské práce, které jí plným právem náleželo. Na umělecko-průmyslové škole učil Stan. Sucharda, Celda Klouček, Jan Preisler, Felix Jenewein, Josip Plečník, Bohumil Kafka, František Kysela, Vratislav Brunner, Josef Drahoňovský a řada jiných vynikajících výtvarníků, kteří všichni přispěli velkou měrou k rozvoji našeho uměleckého průmyslu. Tato vysoká úroveň profesorského sboru je tradicí školy a mezi profesory, kteří byli na školu jmenováni v posledních měsících. čteme opět jména nejzávažnější. A tu bych chtěl zdůraznit, že v těchto nových profesorských silách ujímá se uměleckého vedení školy nová generace umělecká, jednotná svými názory na význam umění pro průmysl a řemesla, svěží ve své vlastní práci a schopná posloužit našemu životu a státu co nejlépe. Je nesmírně důležité, v jakém prostředí žije národ a není pochyby, že umění i v té nejprostší formě, jakou dá věci užitkové, vnáší do národního života ušlechtilost a budí v něm touhu po vyšší životní úrovni. Chceme, aby náš lid měl krásný domov, aby děti vyrůstaly v ovzduší kultury a aby umění přinášelo jim radost a zdraví. (Potlesk.)

Umělecko-průmyslová škola se dotýká svými obory vskutku nejtěsněji našeho života a to tím spíše, že vedena v duchu nejpokrokovějším, chce dáti své síly a své schopnosti do služeb našeho průmyslu. Chceme, aby naše výrobky umělecko-průmyslově byly nejkrásnější a nejlepší, aby mohly soutěžiti na mezinárodních trzích, aby v tradici oněch uměleckoprůmyslových odvětví, která v minulosti české jméno proslavila, znovu a ještě více nesly jeho věhlas do světa. A tuto práci průkopnickou a národohospodářsky tak důležitou koná a bude v budoucnosti vykonávati vysoká škola umělecko-průmyslová.

Dotkl jsem se tu stránky národohospodářské a chci zdůraznit, že umělecký průmysl je pravě tím oborem, který našemu státu národohospodářsky velice prospěl. V našich mladých lidech je úžasně mnoho výtvarného nadání a nepochybuji, že vysoká umělecko-průmyslová škola bude tím střediskem pro obory své práce, jakým v dobách minulých byla ve střední Evropě Videň nebo Berlín. V obou těchto městech jsou vysoké školy umělecko-průmyslové a tato skutečnost snižovala v minulosti význam naší umělecko-průmyslové školy v Praze. Posluchači, kteří k nám přicházeli na umělecko-průmyslovou školu, zejména z bratrských zemí slovanských, odcházeli, ježto nemohli dosáhnouti na umělecko-průmyslové škole pražské vysokoškolského diplomu, do Vídně a Berlína, což mělo pochopitelně vážné důsledky politické i národohospodářské. Umělecko-průmyslová škola má ve svém programu státi se střediskem slovanského studentstva tak, jak jí to káže úloha našeho národa mezi slovanskými národy a celá její tradice. Nezapomínejme v této chvíli, že byl zestátněn náš průmysl a že je tím dána možnost a povinnost nejužší spolupráce vysoké školy umělecko-průmyslové s různými odvětvími zestátněného průmyslu, a že její absolventi budou povoláni k tomu, aby byli duchem a tvůrčí silou v průmyslovém podnikání. (Potlesk.)