Tím je vyřízen 1. odstavec pořadu.
Přikročíme k projednávání
druhého odstavce pořadu, jímž je
2. Pokračování v rozpravě o prohlášení
ministra spravedlnosti dr Drtiny, učiněném
v 32. schůzi dne 20. února 1946.
Přihlášeni jsou tito řečníci
na straně "pro": p. posl. Zápotocký
a pí posl. dr Horáková.
Uděluji slovo p. posl. Zápotockému.
Posl. Zápotocký (uvítán
potleskem): Vážená sněmovno, paní
a pánové!
Dovolte mi, abych u příležitosti debaty o prvním
exposé pana ministra spravedlnosti v naší osvobozené
nové lidově-demokratické republice přišel
- jak se lidově říká - také
se svou troškou do mlýna. Proč? Protože
budujeme svoji obnovenou republiku a záleží
nám na tom, aby byla co možná nejlepší
a abychom si ji vybudovali tak, aby se v ní cítili
všichni co možná nejvíc spokojeni a šťastni.
(Potlesk.)
Spravedlnost je základem státu. Nestranný
a nezávislý soudce je této spravedlnosti
vykonavatelem a nositelem. To je základní a nezvratitelný
zákon a pravda, která stojí mimo veškeré
pochybnosti, o té se, jak tu bylo i panem ministrem Drtinou
i celou řadou poslanců zdůrazněno,
u nás prostě nediskutuje. Diskutovat však musíme,
a velmi mnoho diskutovat o tom, jaká ta spravedlnost má
být, jak v naší lidově-demokratické
republice má vypadat naše soudnictví a lidově-demokratický
nestranný a nezávislý soudce.
Neváhám přiznati, že tak, jak se budou
v prvním bodě naše názory stoprocentně
shodovat, tak se asi budou v druhém bodě rozcházet.
To je v životě vždycky tak. Něco jiného
je být nábožensky věřícím
křesťanem a něco jiného je skutečně
nábožensky a křesťansky žít.
(Hlučný potlesk.) Lehké je mít
socialismus v programu, těžší je však
socialismus v praxi uskutečňovat. (Dlouhotrvající
potlesk.). Není proto také nikterak těžké
horovat pro spravedlnost, pro nestrannost a nezávislost
soudcovskou v teorii, těžší je v praxi
ji provádět.
Odpusťte, když řeknu, že se v otázce
spravedlnosti považuji do určité míry
za odborníka. Měl jsem příležitost
studovat různou spravedlnost. Ne v teorii, já právníkem
nejsem, ale v praxi. Neváhám také hned říci,
že jsem se celý svůj život dostával
se současnou vládnoucí spravedlností,
která v té chvíli oficielně za nejvýš
spravedlivou byla prohlašována, prakticky do konfliktu.
Přehlédnu-li po této stránce svůj
život, musím prohlásit, že jsem vlastně
zločincem z povolání (Veselost. - Potlesk.)
Měl jsem čest být občanem různých
států a státních zřízení.
Všude teoreticky byla spravedlnost jejich základem.
Říkala to o sobě už nebožka rakouská
monarchie. O mrtvém mluvme jen dobré, a proto buď
pokoj jejímu popeli i její c. k. spravedlnosti.
(Veselost.) Já jsem proti této c. k. spravedlnosti
bouřil a byl jsem pro to oprávněně
českými nestrannými a nezávislými
soudci několikrát odsouzen do kriminálu.
Osobně jsem s nimi vždycky velmi dobře vyšel,
říkali mi v soukromí s laskavým úsměvem
na rtech: "Nic si z toho, pane redaktore, nedělejte,
my víme, že jste pořádný člověk,
ale to víte, rozkaz je rozkaz a postup je postup (Veselost.),
každý hájíme své".
Přišla světová válka. Narukoval
jsem. Byla vojenská spravedlnost a já se s ní
zase dostal do konfliktu a vyzkoušel v praxi, co je to vojenský
soud a kriminál v Debrecíně. Přišla
republika a s ní nová demokratická spravedlnost.
Já jsem tak jako mnozí dělníci spravedlnost
v nové republice opět jinak vykládal, než
jak nám byla pak v praxi oficielně vyložena.
Dostal jsem se opět do konfliktu a seděl na Karláku,
na Pankráci i na Borech. Když mne pan rada Erhart
odsoudil na 2 a půl roku do vězení, protože
jsem na Kladně organisoval generální stávku,
řekl mi pak také s nejlíbeznějším
úsměvem: "Na mne se nehněvejte, pane
tajemníku, já si nemohu pomoci, já vím,
že je to nespravedlivé, to Vás tam státní
návladní Kaplan dostal a nacpal Vám do bot
ten zločin vydírání, to byla sprostota,
ale stalo se to na vyšší pokyn. Já si
nemohl pomoci, to víte, člověk slouží."
Pak přišla druhá republika. Zase jsem se octl
v konfliktu se spravedlností. Nebudu reprodukovat, co říkali
soudcové o spravedlnosti tehdejší vládní
koalice, když nás na její usnesení zbavovali
jako poslance komunistické strany poslaneckých mandátů,
jejichž vykonáváním nás lid v
demokratických tajných volbách svobodnou
vůlí pověřil. Už tenkrát
byl lid teoreticky podle neporušitelných ústavních
zákonů také jediným zdrojem státní
moci v republice.
Nebudu mluvit o protektorátu a době okupace. Tam
se vůbec ani v teorii o spravedlnosti nemluvilo a proto
bylo pro mne samozřejmé, že jsem více
než 6 let byl zavřen a seděl v kriminále
i v lágru.
To jsou tedy moje praktické studie. K sečtení
let, která jsem na těchto vysokých školách
strávil, uče se poznávat, co je spravedlnost
a soudcovská nezávislost v praxi, nestačí
mi už dnes prsty na obou rukou.
Nyní budujeme opět novou republiku. Má to
být lidově-demokratická republika. A tu je
samozřejmé, že lid je jediným zdrojem
státní moci. Spravedlnost je základem státu,
nezávislý a nestranný soudce je jejím
nositelem a vykonavatelem. O této teorii není žádné
pochyby, o té nediskutujeme a tu nepopíráme.
Jde však nyní o praxi. Nedivte se, že po zkušenostech,
které pracující lid nastřádal
za poslední léta, mnohému se naučil
a i trochu politicky vyspěl. Nestačí mu již
jen hezká programová slova a sliby. Posuzuje činy,
dívá se na to, jaká je skutečnost.
Jsme na začátku budování našeho
nového státu. Vytyčili jsme si mnoho krásných
plánů a cílů. Řekli jsme např.,
že odstraníme staré soukromo-kapitalistické
vykořisťovatelské bezpráví, znárodníme
výrobu, budeme vyrábět ne pro kapitalistické
zisky, ale pro ukojení potřeb a zvýšení
blahobytu všeho lidu. Vydali jsme dekrety o znárodnění
atd.
Jestliže mi však položíme otázku:
Máme už znárodněnou výrobu, chápou
všichni naší státní úředníci,
nově ustanovení ředitelé a techničtí
i administrativní správci naší znárodněné
výroby, chápou i všichni dělníci,
jaké jsou jejich povinnosti k znárodněné
výrobě, a konají je již opravdu správně?
A tu vám řeknu otevřeně: Ne. Budeme
muset ještě dlouho pracovat, dlouho vychovávat,
kontrolovat a mnohé měnit v praxi i v osobách,
nežli se skutečně dopracujeme k všestranně
prosperující, řádně fungující
a své úlohy plnící znárodněné
výrobě. Dosáhneme toho tím dříve,
čím poctivěji budeme všechny chyby a
nedostatky zjišťovat, přiznávat a odstraňovat.
Platí-li to pro novou výrobu, platí to tím
více pro novou spravedlnost.
Abychom mohli budovat novou znárodněnou výrobu,
křísit novou pracovní morálku, bylo
potřebí především provést
důkladnou národní i sociální
očistu ve vedoucím výrobním aparátu.
(Potlesk.) Bylo nutno odstranit vše zrádné,
bezcharakterní, beznadějně reakcionářské,
nesociální a přebudovat, převychovat
a stavět nejen na nových programových základech,
ale namnoze i na nových lidech. Vrátím se
ještě k této věci. Chci jen říci,
že co platí pro výrobu, platí také
pro spravedlnost.
Nemá-li býti lidově-demokratická spravedlnost
jen pouhou frází, pouhým odvarem c. k. rakouské
spravedlnosti, jejíž zákony jsou dnes ještě
stále stěžejní základnou našeho
práva, je potřebí tyto zákony změnit.
Ale změnu těchto zákonů musí
předcházet i změna vedoucích osob
v aparátu justice tak jako ve výrobě. Naše
spravedlnost má tolik kazů a nedostatků proto,
že jsme zde doposud nezačali vůbec provádět
základní požadavek národní revoluce,
t. j. důkladnou národní očistu. (Potlesk.)
Kdybychom si byli počínali ve výrobě
tak jako v justici, ručím vám za to, že
by výkony našich havířů nebyly
dnes ještě dosáhly ani poloviny výkonů
dnešních a my bychom neměli vyhlídky
na zažehnání uhelné kalamity, ale měli
bychom u nás uhelnou katastrofu. (Potlesk.)
Nedivte se proto, že se i my laici zajímáme
a máme obavy o vývoj nové naší
spravedlnosti. Kdyby tento vývoj měl být
závislý na takových nositelích a vykladačích
spravedlnosti, jako se jevili v Kutné Hoře, anebo
pí Milada Piťhová v Klatovech, o které
tu včera mluvil posl. Štekl, tak bych asi šel
znovu co nejdříve studovat praktickou spravedlnost
do některého lidově-demokratického
kriminálu. (Potlesk.) Při mém stáří
a kuráži takových vykladačů spravedlnosti,
jako je pí Piťhová, by to asi bylo už
doživotně. Nedivte se, že k tomu nemám
již chuť ni já, ani většina našich
pracujících, a že se proto o spravedlnost nejen
v teorii, ale i v praxi také trochu zajímáme.
Pan ministr nám ve svém exposé uvedl, že
do 31. prosince 1945 bylo u lidových soudů 37.954
případů; z toho bylo vyřízeno
14.905 případů. Soudně bylo do 31.
ledna 1946 projednáno 3.934 případů.
Z toho skončilo odsuzujícím rozsudkem 3.151
případů, 272 případů
bylo postoupeno řádným soudům a pouze
461 rozsudků bylo osvobozujících. Z toho
vyvodil pan ministr následující závěr:
"Vysoký počet odsuzujících rozsudků
ze všech před soud postavených případů
také dává podle mého mínění
jiný obraz o rozhodnosti a přísné
důslednosti, s kterou se provádí v oboru
trestně právním očista našeho
národního života, než několik ojedinělých
případů osvobozujících výroků
lidových soudů, které vzbudily pozornost
veřejnosti a které - ať již právem,
ať neprávem - byly kritisovány".
Když vedle toho pan ministr spravedlnosti přiznává,
že se vyskytly některé osvobozující
rozsudky, nad nimiž se lze pozastavit, a že nařídil
v některých případech nápravu,
zdálo by se, že očista našeho národního
života v oboru trestně právním je na
dobrých kolejích. - Mně však do očí
padá rozdíl mezi číslem 3.934 případů
vyřízených soudně a 14.905 případů
vyřízených vůbec. Kde se ztratilo
a jak bylo vyřízeno oněch 11.071 případů?
Tady jsme u jádra věci, tady je, jak se říká,
ten pes zakopán. (Předsednictví převzala
místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)
Ukazuje se, že většinu kolaborantů a zrádců,
proti nimž byla vznesena obvinění a podány
důkazy, nesoudí lidové soudy, nýbrž
že je soudí jen prokurátorové. Pak se
však čísla, která nám zde uvedl
pan ministr, jeví v docela jiném světle.
Osvobozených není jen oněch 10%, která
uvádí pan ministr, nýbrž 70%. Snad se
tato cifra o něco sníží, poněvadž
v oněch 11.000 mohou býti některé
případy odevzdané prokuraturou soudu a neprojednané,
ale na 60% osvobozených to jistě zůstane.
Opírám to o toto zjištění: Mám
čísla z několika okresů náhodně
vybraných ze všech částí českých
zemí. Jsou to okresy: Uherské Hradiště,
Skuteč, Nové Město nad Metují, Humpolec,
Vysoké Mýto, Vrchlabí, Mladá Boleslav,
Uherský Brod, Litomyšl, Poděbrady a Písek.
Zde bylo zjištěno, že do konce ledna letošního
roku bylo vyřízeno celkem 893 případů.
Odsouzeno bylo 223 osob, t. j. 25,25% všech projednaných
případů, osvobozeno 38 osob, t. j. 4,25%
případů, krajským soudům trestním
bylo odevzdáno 23 osob, t. j. 2,05%, ale soudní
řízení bylo zastaveno veřejnými
žalobci v 609 případech, t. j. 68%. (Slyšte!)
Jak vidíte, činí procento skutečně
odsouzených v těchto okresech ne 4,25%, ani 10%,
nýbrž 72%.
Podle § 24, odst. 2 retribučního dekretu a
všeobecných ustanovení trestního řádu
jsou veřejní žalobci u mimořádných
lidových soudů podřízeni ministru
spravedlnosti, a toto ministerstvo má dbát, aby
veřejní žalobci při výkonu své
funkce neporušili smysl a obsah retribučního
dekretu. Je správné, poukazuje-li pan ministr spravedlnosti
dr Drtina na skutečnost, že u mimořádných
lidových soudů nefunguje vůbec osoba, která
by neprošla výběrem národního
výboru, avšak jmenovací právo přísluší
vládě nebo z jejího pověření
ministru spravedlnosti, a je fakt, že vedoucí veřejní
žalobci u mimořádných lidových
soudů jsou ve velké většině případů
prokurátory z povolání.
Mně se nechce opravdu vůbec věřit,
že by tato všem požadavkům národní
očisty se příčící činnost
veřejných prokurátorů byla zaviněna
ve všech případech zlou vůlí
a že by všichni prokurátoři byli opravdu
zakuklení kolaboranti. Vyslovuji zde proto - a myslím,
že oprávněně - podezření,
že tu jde o velikou chybu se strany ministerstva spravedlnosti,
která zavinila tento neudržitelný stav, jež
vyvolává nebezpečí, že podlomí
u nás v nové republice víru v poctivý
úmysl provést skutečně důslednou
a spravedlivou národní očistu.
Kladu zde otázku: instruovalo ministerstvo spravedlnosti
řádně celý svůj aparát
státních prokurátorů, za jehož
činnost je odpovědno? Vydalo instrukce, pořádalo
kursy, na nichž by bylo upozornilo a zdůvodnilo, že
úkolem prokuratury není soudit, zda obviněný
je vinen nebo nevinen, zdali zde byly nějaké polehčující
okolnosti apod? Úkolem prokuratury že je podávat
žalobu, usvědčovat viníky, neopomenout
položit na váhu všechno, co viníkům
přitěžuje a co je usvědčuje?
Hájit viníka a uvádět polehčující
okolnosti je věcí obhajoby. A při tom ani
obhajoba nemá operovati nepravdami a podvody. Ale soudit,
co je těžší a závažnější,
zda důkazy žaloby anebo obhajoba, polehčující
okolnosti atd., to není věcí prokurátorů,
to je výhradně věcí lidových
soudů. (Potlesk.)
Nevěřím, kdyby byli bývali prokurátoři
tímto způsobem ministerstvem spravedlnosti instruováni,
nejen písemně, ale v přednáškách
a kursech, že by bylo mohlo dojít k takovému
ohromnému nedorozumění, k jakému došlo,
že se naše nová spravedlnost, která má
být základem státu, ocitá v přímém
rozporu s vůlí lidu, který je zdrojem veškeré
státní moci.
Druhá příčina, že naši prokurátoři
sklouzli v trestním oboru provádění
naší národní očisty na tak šikmou
a nesprávnou plochu, vězí také v psaní
a volání oněch našich stoupenců
starého práva a spravedlnosti, kteří
skuhrali a brečeli nad nespravedlností, křivdami
a bezprávím, kterých prý se naše
nové demokratické instituce, národní
výbory, jejich vyšetřující komise,
Sbor národní bezpečnosti, závodní
rady a pod. na kolaborantech dopouštějí. Není
divu, že z toho vzniklo u mnohých prokurátorů
přesvědčení, že každé
obvinění je vlastně křivdou páchanou
na nevinném člověku a že prokurátor
je tady od toho, aby tuto křivdu napravoval. Následky
toho dneska prožíváme. Je potřebí
si uvědomit, že se do rukou veřejných
žalobců dostává materiál sebraný
a prozkoumaný již vyšetřujícími
komisemi okresních národních výborů
a Sboru národní bezpečnosti.
Podle mého názoru by bylo povinností prokurátorů,
aby sami opatřovali usvědčující
materiál, aby sami předvolávali svědky,
o kterých se domnívají, že by mohli
obviněné usvědčiti. My přece
známe z dřívějška, že státní
prokurátoři nečekali, až jim bude dodán
usvědčující materiál na komunisty
a na komunistické dělníky, že sami ten
usvědčující materiál sháněli
a podávali žaloby proti nim.
Nutno si též všimnouti práce a složení
vyšetřujících komisí u okresních
národních výborů. Zde je třeba
konstatovati, že tyto komise pracovaly dobrovolně,
neúnavně a vedeny jen zájmem o věc,
sbíraly a zjišťovaly materiál usvědčující
zrádce a kolaboranty. Kdo měl možnost pozorovati
tuto činnost blíže, uvědomuje si, jak
úzkostlivě a poctivě tyto lidové orgány
dbaly toho, aby jen případy dokázané
a přísně prozkoumané šly k veřejným
žalobcům lidových soudů. Členové
těchto vyšetřujících komisí
jsou většinou osoby, které prošly německými
koncentráky a věznicemi a které jsou příslušníky
všech politických stran a všech společenských
vrstev. Dále jsou to osoby, které se aktivně
zúčastnily podzemního hnutí. Jde tedy
o lidi, kteří po vlastních zkušenostech
s německým gestapáckým právním
řádem byli vedeni zásadou, aby očista
byla provedena v duchu demokratickém, pokrokovém
a důsledně. jestliže takoví lidé
vedli vyšetřování, lze předpokládat,
že materiál jimi zpracovaný byl takového
rázu, že v tolika případech nebylo důvodu
k zastavení trestního řízení
veřejnou žalobou. Vzhledem k povážlivému
množství zastavených případů
uvádím příklady, z nichž je vidno,
že vyšetřující komise okresních
národních výborů připravovaly
materiál dobře a řízení nemělo
býti zastavováno.
Do očí bijící je např. veřejná
žaloba v Kutné Hoře, která zastavila
řízení v 83 případech okresním
národním výborem v Humpolci jí odevzdaných
a pouze 4 případy dala k soudnímu řízení
před mimořádným lidovým soudem.
(Hlas: Prokurátor Suk!) Mezi jinými bylo
zastaveno řízení proti Alžbětě
Kalouskové, kde vyšetřující komise
okresního národního výboru zjistila,
že přechovávala ve svém bytě
členy gestapa; proti Bohumíru Nejedlému,
který spolupracoval s Němci, pořádal
s nimi domácí pitky, hostil členy gestapa,
podporoval silně finančně německé
instituce; proti Žofii Trocksteinové, která
je rodilou Němkou, která se stýkala s Němci
v Humpolci, chodila do schůzí NSDAP, ač byla
manželkou českého úředníka,
a která se obohatila židovským majetkem. Bylo
zastaveno řízení proti Rudolfu Šoulovi,
kterému byly dokázány společenské
styky s Němci, hoštění členů
gestapa, obohacení se židovským majetkem, vychvalování
nacistického režimu při každé příležitosti
a vyhrožování gestapem a výcvik mezi
Němci. Bylo zastaveno řízení proti
Václavovi Šroglovi, který se přihlásil
k německé národnosti, spolupracoval s Němci,
byl členem německých organisací atd.
Nemohu tu vypočítávat všechny případy,
které jsou jen u jediného okresu v Humpolci.
Důležitým faktem je, že řada obviněných,
kde trestní řízení bylo zastaveno,
pochází z vrstev velmi zámožných.
Uvedu několik případů. Z vazby mimořádného
lidového soudu v Hradci Králové byl propuštěn
inž. Slavko Rosmann, bývalý závodní
ředitel Škodových závodů v Hradci
Králové, ačkoli vyšetřující
komise shledala, že se dopustil trestních činů
podle retribučního dekretu. Veřejný
žalobce při zastavení řízení
nepřihlížel k řadě protokolů,
obsahujících velmi závažný materiál.
lnž. Rosmann byl mimo jiné usvědčován,
že seškrtal dálnopis Němce inž. Netrleho,
kterým chtěl tento německým místům
v Praze hlásit, že nemůže dodat požadovaný
počet tanků. Rosmann tuto dodávku slíbil
a skutečně také zhotovení tanků
do stanovené lhůty prosadil. V tom neshledal státní
návladní žádný přestupek.
(Hlas: Mohl dodat třeba jen šest tanků!)
Kdyby byl dodal Němcům i jen těch šest,
nebylo to správné, když ani Němec je
dodat nechtěl.
Veřejnou žalobu v Chrudimi bylo zastaveno řízení
proti zrádci a kolaborantovi Markovi, bývalému
majiteli firmy J. Marek, kotlárna v Holicích. Ani
v tomto případě nebyly vůbec uváděny
důkazní prostředky proti obviněnému,
a deset svědků, kteří chtěli
proti němu svědčit, nebylo vůbec k
soudu předvoláno.